Kalle Blomkvist zasahuje

10

Nadešel nový den a slunce stále svítilo na dobré i zlé lidi. Probudilo Kalla a Anderse, pokojně spící na lůžku z chvojí ve skrýši.

„Co budeme dneska mít asi k jídlu?“ zeptal se sardonicky Anders.

„K snídani borůvky,“ řekl Kalle. „K obědu borůvky. K večeři… snad bychom si pro změnu mohli vzít ještě trochu víc borůvek.“

„Ba ne, večeři musí zařídit Eva-Lotta,“ prohlásil s přesvědčením Anders.

Vzpomínali na včerejšek a toužebně vzdychali, když myslili na všechno, co snědli. Vzpomněli si však i na hrozné zážitky později a měli přitom v zádech nepříjemný pocit. Věděli totiž, že dnes večer musí všechno zase prodělat znovu. Nebylo vyhnutí. Věděli, že profesor na ně čeká. Někdo musí zase vylézt k jeho oknu a zjistit, kde jsou ty kopie. Podaří-li se jim zachránit profesorovy papíry, vykonají aspoň dobrou věc.

Kalle si ohmatával odřené ruce a nohy.

„Nejlíp, když se tam znovu vypravím, i když jsem se potlouk,“ řekl. „Ale menší snídaně by neškodila.“

„Jídlo přichystám,“ nabízel se ochotně Anders. „Klidně seď, přinesu ti borůvky do postele.“

Rasmus a Eva-Lotta dostali také snídani do postele, ale jejich snídaně byla podstatně vydatnější. Nicke se zřejmě rozhodl, že opravdu zacpe ústa všem drzým holkám. Přinesl šunku s vejci a kaši a obložené chlebíčky, že toho bylo jako pro celý regiment, a vítězoslavně strčil podnos před Evu-Lottu, která se náhle probudila.

„Vstávat, holka, abys nám neumřela hlady,“ hlaholil.

Eva-Lotta mžourala ospalýma očima na podnos.

„To jsou mi pokroky,“ prohlásila s potěšením. „Ale zítra bys mohl ještě upéct pár oplatek. Jestli tě zatím nezavře policie.“

Rasmus se rychle posadil na posteli.

„Policie nesmí Nicka zavřít,“ řekl a hlas se mu trochu třásl. „Přece nezavírají hodné lidi.“

„Únosce dětí zavírají,“ prohlásila netečně Eva-Lotta a mazala si tlustě chleba máslem.

„No tak, no tak,“ napomínal ji Nicke. „Už mám dost těch řečí!“

„A já už mám dost toho, abych tady byla unesená,“ řekla Eva-Lotta. „Takže je to jedna jedna.“

Nicke se na ni hněvivě podíval.

„Taky tě sem nikdo nezval. Bez tebe by tady byla učiněná pohoda.“

Šel na druhou stranu k Rasmusovi a sedl si k němu na postel. Rasmus vystrčil teplou ručku a pohladil ho po tváři.

„Já myslím, že únosci dětí jsou hodní,“ povídal. „Co budeme dělat, Nicke?“

„Napřed se musíš nasnídat,“ řekl Nicke. „A pak uvidíme!“

Rasmusův názor, že Nicke je velice hodný, se vytvořil už v prvních hodinách chlapcova pobytu na ostrově.

Od začátku se Rasmus domníval, že celá tahle cesta je výtečným tatínkovým nápadem. Bylo zábavné jet autem, bylo hezké jet motorovým člunem, na ostrově byl velmi pěkný přístavní můstek a bylo tu tolik lodí a Rasmus chtěl poprosit tátu, aby se směl vykoupat. Pak přišel ten hloupý strejda a všechno pokazil. Mluvil s tatínkem tak divně a táta se rozzlobil a křičel na Rasmuse, a pak tatínek zmizel a Rasmus se s ním už nesměl vidět.

Tehdy začal vážně pochybovat, že to opravdu je zábavné. Pokoušel se potlačit pláč, který už měl na krajíčku, ale první potlačené vzlyky se záhy proměnily v záplavu slz. Inženýr Peters ho nevlídně zahnal k Nickovi se slovy: „Postarej se o toho kluka!“

Byl to smutný úkol. Nicke se drbal nešťastně na hlavě. Nevěděl, co se dělá s plačícími dětmi. Chtěl však udělat cokoli, aby už Rasmusův nářek přestal.

„Já ti udělám luk, chceš?“ navrhoval v rozpacích.

Působilo to jako kouzelné zaříkadlo. Rasmus přestal plakat stejně rychle, jako začal, a jeho důvěra v lidstvo se obnovila.

Pak stříleli z luku dvě hodiny do cíle a Rasmus získal zcela jasné přesvědčení, že Nicke je hodný. A když tedy, jak říká Eva-Lotta, je Nicke únoscem dětí — jsou únosci dětí hodní.

Slunce stoupalo — přesně jak se dalo čekat — stále výš po nebi a svítilo na dobré i zlé lidi. Ohřívalo skálu, kde se Kalle s Anderseni koupali a strávili tak den. Svítilo na Nicka, který seděl na schůdku před chatou Evy-Lotty a vyřezával Rasmusovi čluny ze stromové kůry, i na Rasmuse, který si hotové loďky zkoušel v sudu na dešťovou vodu u chaty. Pohrávalo si se světlými vlasy Evy-Lotty, která uvnitř seděla na posteli a nenáviděla Nicka za to, že ji nechce pustit ven. Dráždilo inženýra Peterse, protože ho tento krásný letní den dráždilo všechno a nemohl tedy z toho vyjmout ani sluneční paprsky. Slunci však nezáleželo na podrážděné náladě inženýra Peterse a klidně pokračovalo po své dráze, až nakonec — přesně jak se dalo čekat — se sklonilo k západu a zmizelo za lesy na pevnině. A tím zároveň skončil druhý den na ostrově.

Kdepak, neskončil. Teprve nyní začínal. Začal tím, že inženýr Peters přišel do chaty, kde bydlela Eva-Lotta. Vůbec ji nebral na vědomí, s ní už skoncoval. Nešťastnou náhodou byla svědkem Rasmusova únosu, podařilo se jí vplížit se do auta, protože ho ten pitomec Svanberg pořádně nehlídal, byla tu na obtíž. Ale musel se s ní trápit, snad mu může nějak prospět, aby uklidnila kluka, dokud jeho paličatý táta nepřijde k rozumu. — To bylo vše, co se dalo povědět o Evě-Lottě. Víc mu na ní nezáleželo. Chtěl nyní mluvit s Rasmusem.

Rasmus ležel už v posteli a před sebou měl na pokrývce lodičky z kůry. Na stěně visel jeho luk. Byl bohatý a šťastný. Dostal se na výborný ostrov a únosci dětí byli podle jeho názoru hodní.

„Poslyš, kamaráde,“ řekl inženýr Peters a posadil se k němu na postel. „Co kdybys tu tak musel zůstat celé léto?“

Rasmusova tvářička se rozzářila širokým úsměvem.

„Celé léto! Ty jsi hodný! To u tebe budeme s tatínkem na dovolené!“

Jedna nula pro Rasmuse, pomyslila si Eva-Lotta a vyzývavě se pousmála. Moudře však mlčela. Inženýr Peters nepatřil mezi lidi, kterým člověk něco říká. Nicke seděl na židli u okna a bylo vidět, že je velice spokojený. Konečně musí ta hubatá holka mlčet! Inženýr Peters však nebyl tak spokojen.

„Poslouchej, Rasmusi…,“ začal, ale Rasmus ho nadšeně přerušil.

„Tak to se můžeme obden koupat, viď?“ povídal. „Já udělám pět temp. Chceš se podívat, jak dovedu pět temp?“

„Ano,“ řekl inženýr Peters, „ale…“

„To bude legrace,“ říkal Rasmus. „Jednou v létě zmizela Marianna pod vodou, když jsme se koupali. Bylo slyšet jen biu, biu, biu. Ale pak se zas vynořila. Víš, Marianna uplave jen čtyři tempa.“

Inženýr Peters nervózně vykřikl.

„Mě houby zajímají tvoje tempa. Chtěl bych vědět, kam tatínek schoval papíry s těmi červenými číslicemi.“

Rasmus svraštil obočí a s nevolí si ho prohlížel.

„Jé, ty jsi mi hloupý,“ řekl. „Copak jsi neslyšel, že o tom nesmím mluvit?“

„Teď nám na tom nezáleží. Stejně ale nemá takový kluk jako ty tykat starším lidem — já jsem pro tebe inženýr Peters.“

„Ty se tak jmenuješ?“ ozval se Rasmus a láskyplně hladil nejkrásnější loďku z kůry.

Peters polkl. Uznal, že se musí ovládnout, má-li se svým záměrem uspět.

„Když mi to řekneš, Rasmusi, dostaneš něco pěkného,“ řekl mírně. „Dám ti parník.“

„Ten já už mám,“ řekl Rasmus. „Loďky z kůry jsou lepší.“

Nejkrásnější loďku strčil Petersovi pod nos.

„Viděl jsi už někdy takovou krásnou lodičku, inženýre Petersi?“ Potom s ní jezdil sem a tam po pokrývce. Jela do Ameriky, kde bydlí Indiáni.

„Až budu velký, budu náčelníkem Indiánů a budu zabíjet lidi,“ ujišťoval. „Ale ženy a děti zabíjet nebudu.“

Peters na tuto senzační zprávu neodpověděl. Nutil se ke klidu a pokoušel se přijít na to, jak by Rasmuse dostal tam, kde ho chtěl mít.

Hnědá, špinavá chlapecká ruka vedla loďku po pokrývce.

„Ty jsi únosce,“ řekl Rasmus a sledoval očima i myšlenkami cestu lodi přes oceán. „Ty jsi únosce,“ povídal zamyšleně. „Proto nesmíš vědět žádné tajemství. Jinak bych ti mohl povědět, že je tatínek připíchl napínáčkem za knihovnu, ale teď ti to nepovím… jéjé, teď jsem ti to ale přece řekl,“ konstatoval s radostným údivem.

„Rasmusi!“ zanaříkala Eva-Lotta.

Peters vyskočil.

„Slyšel jsi, Nicke,“ řekl s hlasitým a spokojeným smíchem. „Slyšel jsi…? To je tak výborné, že to snad ani není pravda. Za knihovnou. Hned teď v noci si je přivezeme. Za hodinu buď připraven!“

„Oukej, šéfe,“ řekl Nicke.

Peters chvátal ke dveřím a nic nedbal na to, že za ním Rasmus zlostně křičí.

„Né, to neplatí! To neplatí, když se člověk podřekne. Povídám, že to neplatí!“