Kalle Blomkvist zasahuje

15

Už brzo budou z ostrova pryč. Za několik okamžiků odjedou a nikdy jej už nespatří. Než Kalle skočil do člunu, na chvilku zaváhal. Ohlédl se za místem, které jim bylo domovem po několik neklidných dnů a nocí. Tady je jejich skála, kde se koupali, a v ranním slunci vypadá velmi lákavě, v prohlubni za ní měli svou chýšku. Nebylo ji odtud pochopitelně vidět, ale Kalle věděl, že tam je a že je prázdná a opuštěná a že jim už nikdy nebude domovem.

„Půjdeš vůbec?“ zeptala se nervózně Eva-Lotta. „Chci odtud, a to je taky jediné, co zrovna teď chci.“

Seděla na zádi člunu a Rasmuse měla vedle sebe. Naléhala mnohem víc než ostatní, aby už jeli. Věděla, že každá vteřina je drahocenná. Dovedla si docela dobře představit, jak je Peters zoufalý z jejich útěku a jak se do poslední chvíle bude snažit, aby se jich zase zmocnil. Proto měli teď naspěch, a všichni to věděli. Kalle rovněž. Už neváhal. Zručným skokem přistál v člunu, kde Anders čekal u vesel.

„Tak už to máme,“ řekl Kalle. „A můžeme jet!“

„Ano, můžeme,“ řekl Anders a začal veslovat. Náhle však vesly zabrzdil a udělal rozhněvaný posunek. „Jenomže jsem si tam zapomněl kapesní svítilnu,“ řekl. „No jo, já vím, že jsem lajdák. Ale za pár vteřin jsem zpátky.“

Vyskočil na pevninu u skály a zmizel.

Čekali. Zprvu netrpělivě. A za chvíli už hrozně netrpělivě. Jenom Rasmus tam seděl neochvějně klidně a šplouchal se rukou ve vodě.

„Jestli hned nepřijde, začnu křičet,“ řekla Eva-Lotta.

„Zřejmě tam objevil ptačí hnízdo nebo něco takového,“ poznamenal mrzutě Kalle. „Rasmusi, doběhni za ním a řekni mu, že člun odplouvá.“ Rasmus vyskočil poslušně ze člunu. Viděli ho, jak mizí vzhůru po ploché skále rychlými skoky jako telátko.

A čekali. Čekali a čekali a neustále upírali oči k vrcholu ploché skály, kde se Anders i Rasmus měli konečně objevit. Nikdo však nepřicházel. Skála byla pustá, jako by na ni nikdy nevstoupila lidská noha. Těsně vedle člunu se vymrštil z vody okoun, čilý po ránu, a v rákosí u břehu to slabě zašumělo. Jinak bylo všude ticho. Zlověstné ticho, jak se jim náhle zdálo.

„Co jen pro všechno na světě dělají?“ řekl neklidně Kalle. „Myslím, že bych se měl za nimi podívat.“

„Tak to půjdeme oba,“ pravila Eva-Lotta. „Já to nevydržím, abych tu čekala sama.“

Kalle přivázal člun a vyskočili na zemi. A běželi po skále zrovna jako předtím Anders. A jako Rasmus.

V prohlubni viděli chýšku. Nespatřili však žádného člověka, neslyšeli žádné hlasy. Jenom to hrozné ticho…

„Jestli je to jeden z obvyklých Andersových nápadů,“ řekl Kalle a lezl do chýšky, „ tak ho za…“

Pak už neříkal nic. Eva-Lotta, dva kroky za ním, slyšela jenom dušený výkřik a prudce a zoufale vykřikla:

„Co je, Kalle, co je?“

V téže vteřině cítila na krku silný stisk a slyšela hlas, který velmi dobře znala.

„Tak co, neřáde, už ses vykoupala?“

Stál tu Nicke, v obličeji rudý zlostí. A z chýšky přicházeli Blom se Svanbergem. Vedli s sebou tři zajatce, a když je Eva-Lotta spatřila, vhrkly jí slzy do očí. Tohle je konec. Je po všem. Všechno bylo nadarmo. Nejlíp by bylo lehnout si do mechu a hned umřít. Když viděla Rasmuse, píchlo ji u srdce. Byl zcela zničený a dělal zoufalé pokusy, aby se zbavil něčeho, co mu strčili do úst a co mu bránilo v křiku. Nicke k němu pospíchal, aby mu pomohl, ale v Rasmusovi to neprobudilo žádnou vděčnost. Jakmile mohl otevřít ústa, plivl zlostně po Nickovi a křičel:

„Ty jsi hloupý, Nicke! Jé, ty jsi hloupý!“

Byl to smutný návrat. Takový pocit asi měli uprchlíci z okovů v džungli, když se vraceli na Ďábelské ostrovy, pomyslil si Kalle a v chůzi zaťal pěsti. Tohle byl opravdový transport vězňů. On, Anders a Eva-Lotta byli svázáni jedním provazem. Vedle nich šel Blom, dozorce vězňů nejnevlídnějšího druhu, za nimi kráčel Nicke. Nesl Rasmuse, který nepřestával opakovat, že mu Nicke připadá strašně hloupý. Svanberg se ujal jejich člunu se všemi zásobami a vracel se s ním k táboru únosců.

Nicke měl zřejmě velmi mizernou náladu. Měl mít vlastně radost, že se vrací se svou kořistí k Petersovi. Pokud ji však měl, pečlivě to tajil. Šel za nimi a celou cestu huboval.

„Zatracení kluci pitomí! Proč jste si brali člun? Mysleli jste, že na to nepřijdeme? A když už jste měli člun, proč jste zůstávali na ostrově, vy idioti?“

Ano, proč jsme tu zůstali, myslil si roztrpčeně Kalle. Proč jsme neodjeli na pevninu už včera večer, ačkoli Rasmus byl unavený a pršelo a bylo tma. Proč jsme odtud neujeli, dokud byl čas? Nicke má pravdu — jsme úplní idioti! Jenomže je zvláštní, když jim to vyčítá zrovna on. Opravdu se nezdálo, že by měl zvláštní radost, že je dopadli.

„Já si myslím, že únosci dětí vůbec nejsou hodní,“ řekl Rasmus.

Nicke neodpověděl, jen se na něho zlostně podíval a huboval dál.

„A proč jste vzali ty listiny? Vy pitomci, proč jste je vzali?“

Ti dva pitomci neodpovídali. Ani později, když se jich na totéž ptal inženýr Peters.

Seděli každý na jednom lůžku u Evy-Lotty a byli tak zničení, že se nedokázali ani bát Peterse, ačkoliv dělal, co mohl, aby jim nahnal strach.

„Těmhle věcem vy nerozumíte,“ povídal,,,a vůbec jste se do toho neměli plést. A dopadne to s vámi špatně, když neřeknete, co jste včera večer s těmi listinami udělali.“

Zavrtal se do nich černýma očima a křičel:

„No tak! Ven s tím! Co jste s nimi udělali?“

Neodpovídali. Připadalo jim, jako by tohle byl správný postup, jak dohnat Peterse k zuřivosti, protože se náhle vrhl na Anderse, jako by ho chtěl zabít. Chytil ho oběma rukama za hlavu a divoce s ním cloumal.

„Kde jsou ty listiny,“ křičel. „Odpověz, nebo ti zakroutím krk!“

Tu zasáhl Rasmus.

„Teď jsi ale rozhodně strašně hloupý,“ prohlásil. „Anders vůbec neví, kde ty listiny jsou, ví to jenom Kalle. Protože je lepší, když to ví jenom jeden člověk, jak říkal Kalle.“

Peters pustil Anderse a podíval se na Rasmuse.

„Tak je to tedy,“ řekl. Pak se obrátil ke Kallovi.

„Tak ty jsi tedy zřejmě Kalle. Poslouchej, milý Kalle! Máš hodinu na rozmyšlenou. Hodinu, ani o chlup víc. Jinak se ti stane něco ale hrozně moc nepříjemného. Něco horšího, než co jsi vůbec kdy zažil, rozumíš?“

Kalle se tvářil přesně tak vyrovnaně, jak se v podobných situacích vždycky tváříval veliký detektiv Blomkvist.

„Nepokoušejte se mě zastrašit, protože to vůbec nejde,“ řekl. V duchu však dodal: — Protože už mám takový strach, že větší mít nemohu!

Peters si zapálil cigaretu, prsty se mu třásly. Zkoumavě se na Kalla zahleděl, pak pokračoval:

„Rád bych věděl, jestli jsi natolik inteligentní, aby se s tebou dalo mluvit. Jestli ano, tak inteligentně uvažuj. Snad pochopíš, oč jde. Rozumíš, je to tak. Z jistých důvodů, které ti nehodlám vysvětlovat, pustil jsem se do věci, která je nezákonná, jak jen může být. Když zůstanu ve Švédsku, riskuji doživotní vězení, a proto tady nehodlám zůstat ani o minutu déle, než bude nutné. Odjedu do ciziny a musím s sebou mít ty listiny, chápeš? Nejsi přece tak hloupý, abys nepochopil, že udělám cokoli, prostě cokoli, abych z tebe vymáčkl, kde ty listiny jsou.“

Kalle přikývl. Velmi dobře chápal, že Peters necouvne před ničím. A také pochopil, že bude donucen, aby se vzdal a tajemství vyzradil. Jak by dokázal chlapec jako on vzdorovat delší dobu zcela bezohlednému protivníkovi jako Peters?

Dostal však hodinu na rozmyšlenou a využije jí. Nehodlal se vzdát, dokud neuváží všechny možnosti.

„Já si to rozmyslím,“ řekl krátce a Peters přikývl.

„Dobře,“ pravil. „Hodinu přemýšlej. A rozumně, pokud nějaký rozum máš!“

Odešel, a Nicke, který po celou dobu zachmuřeně naslouchal této výměně názorů, ho doprovázel ke dveřím. Ale když Peters zmizel, Nicke se otočil a šel ke Kallovi. Už se netvářil tak rozzlobeně jako celé ráno. Skoro prosebně se podíval na Kalla a řekl tiše:

„Řekneš šéfovi, kde listiny jsou, vid? Aby už tahle bída skončila. Viď, že mu to řekneš? Kvůli Rasmusovi, ne?“

Kalle neodpověděl a Nicke odešel. Ve dveřích se obrátil a zarmouceně se zahleděl k Rasmusovi.

„Já ti pak udělám novou lodičku,“ řekl. „Mnohem větší…“

„Já nechci žádnou lodičku,“ řekl nemilosrdně Rasmus. „A myslím si, že únosci dětí vůbec nejsou hodní.“

Byli ponecháni sami sobě. Slyšeli, jak Nicke zvenčí zamyká dveře. A pak už neslyšeli nic, jen venku vítr v korunách stromů.

„To se ale udělal zatracený vítr,“ řekl Anders, když dlouho mlčky seděli.

„To je dobře,“ řekla Eva-Lotta. „Ať je taková bouře, že převrhne Svanbergovi člun,“ dodala s nadějí v hlase.

Pak se podívala na Kalla.

„Za hodinu,“ řekla. „Za hodinu se vrátí. Co uděláme, Kalle?“

„Budeš muset povědět, kde jsi je schoval,“ řekl Anders. „Nebo tě zabije.“

Kalle si rval vlasy. Peters řekl, aby rozumně uvažoval. A Kalle byl pevně rozhodnut, že to také udělá. A když opravdu vezme rozum do hrsti, tak snad, snad se mu podaří přijít na něco, aby se dostal z téhle situace.

„Kdybych mohl utéct,“ povídal přemýšlivě. „To by bylo dobré…“

„A kdybych stáhl měsíc na zemi, tak taky,“ řekl Anders.

Kalle neodpověděl. Přemýšlel. „Poslouchejte,“ řekl nakonec. „Touhle dobou by už měl Nicke přinést nějaké jídlo, ne?“

„Ano,“ řekla Eva-Lotta, „mám ten dojem. Touhle dobou aspoň dostáváme snídani. I když je možné, že nás Peters bude chtít vyhladovět.“

„Rasmuse ne,“ poznamenal Anders. „Rasmuse nenechá Nicke hladovět.“

„A co kdybychom se všichni najednou vrhli na Nicka,“ řekl Kalle. „Až přinese jídlo. Kdybyste se na něj všichni najednou pověsili, třeba by se mi zatím podařilo utéct. Co myslíte?“

Eva-Lotta se rozzářila.

„To půjde,“ řekla. „Určitě to půjde. Já ho praštím po hlavě, už dlouho po tom toužím.“

„Já taky praštím Nicka po hlavě,“ říkal vesele Rasmus. Potom si však vzpomněl na luk a na loďky z kůry a zamyšleně dodal: „Ale uhodím ho jen trošku. Protože Nicke je moc hodný.“

Ostatní ho neposlouchali. Nicke mohl přijít každou chvíli a museli být připraveni.

„A co hodláš udělat pak, Kalle?“ tázala se vzrušeně Eva-Lotta. „Myslím, až utečeš.“

„Přeplavu na pevninu a půjdu na policii, ať si profesor říká co chce. Policie nám musí pomoct a měli jsme to udělat už dávno.“

Eva-Lotta se poděsila.

„No dobře,“ řekla. „I když nikdo neví, co Peters udělá, než sem policie přijede.“

„Pst,“ napomenul je Anders. „Nicke už jde.“

Tiše utíkali ke dveřím a postavili se k nim po obou stranách. Slyšeli, jak se Nickovy kroky blíží, jak řinčí nádobí na podnose s jídlem. Slyšeli, jak se v zámku otáčí klíč, a napjali v těle každičký nerv a každý sval… Už… teď to bude.

„Tady jsem ti přinesl míchaná vajíčka, Rasmusi,“ volal Nicke, když otvíral. „Budou ti chutnat…“

Nikdy se nedověděl, jestli Rasmusovi chutnají míchaná vajíčka. Neboť v týž okamžik se na něho vrhli. Podnos spadl s rámusem na zem a míchaná vajíčka se rozstříkla. Pověsili se mu na ruce a na nohy, porazili ho, tloukli ho, lezli po něm, sedli si na něj, chytili ho za vlasy a tloukli mu hlavou o podlahu. Nicke bručel jako raněný lev a Rasmus poskakoval kolem bojujících s drobnými výkřiky radosti. Tohle přece skoro byla válka dvou Růží a on pokládal téměř za svou povinnost, aby nějak pomohl. Chvíli se rozmýšlel, protože Nicke byl přece jen jeho přítel, avšak po zralé úvaze vykročil a pořádně ho kopl do zadnice. Anders a Eva-Lotta se rvali jako dosud nikdy a Kalle zatím vyběhl jako blesk ze dveří. Za pár vteřin bylo po všem. Nicke měl sílu obra, a jakmile se vzpamatoval z překvapení, několika rozmachy silných paží se vysvobodil. Zlostně a překvapeně se postavil na nohy a hned zpozoroval, že Kalle zmizel. Hněvivě se rozběhl ke dveřím a pokoušel se je otevřít. Dveře však byly zamčené. Na okamžik se zastavil a hloupě se zahleděl před sebe. Pak se vrhl plnou silou proti výplni dveří, ta však vydržela jeho nápor a nehnula se ani o vlas.

„Který zatracenec zamkl!“ vykřikl zuřivě.

Rasmus tam neustále poskakoval kolem dokola, vesele a radostně.

„Já jsem zamkl,“ křičel. „Já! Kalle utekl a já jsem zamkl.“

Nicke ho tvrdě chytil za paži.

„Kde máš klíč, ty neřáde mrňavý?“

„Au, to bolí,“ bránil se Rasmus. „Pusť mě, hloupý Nicke!“

Nicke s ním ještě jednou zacloumal.

„Povídám, kam jsi dal klíč?“

„Vyhodil jsem ho oknem,“ řekl Rasmus. „Abys věděl!“

„Výborně, Rasmusi,“ volal Anders.

Eva-Lotta se smála hlasitě a spokojeně.

„Teď aspoň poznáš, jaký to je pocit, když je člověk pod zámkem, Nicke,“ řekla.

„A bude hrozně legrační, co tomu řekne Peters,“ poznamenal Anders.

Nicke ztěžka usedl na nejbližší pryčnu. Zřejmě se pokoušel uspořádat si všechno v hlavě. A když si to v hlavě srovnal, znenadání a nečekaně se rozesmál.

„To bude opravdu legrace, co tomu šéf řekne,“ povídal. „Určitě.“

Pak však stejně náhle zvážněl.

„Ale tohle je přece neštěstí. Musím kluka chytit, než něco spíská!“

„Myslíš, než přivolá policii, viď?“ řekla Eva-Lotta. „To abys sis ale pospíšil, Nicke.“