16

Foukal čerstvý západní vítr, který každým okamžikem sílil. Těžce šuměl ve vrcholcích jedlí a hnal prudké, zpěněné vlnky úžinou oddělující ostrov od pevniny. Udýchán po mohutné rvačce a prudkém běhu zastavil se Kalle u moře a zoufale se zahleděl na zpěněnou hladinu. Žádný smrtelník nemůže v takovém počasí úžinu přeplavat, aby neriskoval život. Také s malým člunem by bylo obtížné dostat se na druhou stranu. Kromě toho teď neměl žádný člun. Za bílého dne si netroufal k přístavnímu můstku a konec konců by tam v tuto chvíli nebyl žádný člun volně přístupný.

Pro jednou byl Kalle naprosto bezradný. Začínala ho už zmáhat veškerá protivenství, která se jim nakupila do cesty. Nedalo se dělat nic jiného než čekat, dokud vítr nepřestane — a to může trvat několik dní. Kam se zatím uchýlí a čím se bude živit? V chýšce už být nemůže — tam by ho hledali — a jídlo už žádné nemá, protože je únosci zabavili. Mrzutější to už opravdu nemůže být, pomyslil si Kalle, když bloudil mezi stromy, vystrašený a nerozhodný. Kdykoli se za ním mohl objevit jako pronásledovatel Nicke. Rychle se musí rozhodnout, co udělat.

Tu zaslechl v prudkém větru hlasité volání o pomoc z chaty, kde bydlila Eva-Lotta. Úlekem mu vyrazil na těle studený pot. Znamená snad tento křik, že inženýr Peters nechá ostatní pykat nějakým děsivým způsobem za to, že on utekl? Tato myšlenka mu podlomila kolena. Cítil, že se musí dovědět, co se tam nahoře děje.

V oklikách a zákrutech se vracel stejným směrem, kudy utekl.

Jak se pomalu blížil k chatě, mohl lépe rozeznat hlasy a k svému překvapení poznal, že o pomoc volá Nicke. Nicke a trochu i Rasmus. Pro všechno na světě, co udělali Anders a Eva-Lotta s Nickem, když takhle huláká? Zvědavost Kalla popoháněla, aby to vypátral, i když to pochopitelně bylo nebezpečné. Naštěstí však zasahoval les až k chatě. S troškou obratnosti bylo možné připlížit se až k oknu, aniž ho kdo uvidí.

Kalle se proplétal mezi jedlemi. Teď se octl už tak blízko, že slyšel, jak Nicke na něco bručí a nadává, slyšel i rozveselené hlasy ostatních. Zřejmě už nijak nepokračovali v špatném zacházení s Nickem — tak proč se tolik zlobí? A proč zůstává v chatě, místo aby šel hledat Kalla? A co se to blýská na zemi v jehličí Kallovi zrovna před nosem?

Byl to klíč. Kalle jej zvedl a pozorně si ho prohlížel. Že by to byl klíč k chatě Evy-Lotty? Ale jak se dostal sem? Na otázky mu odpověděl nový Nickův řev.

„Inženýre Petersi, pomoc!“ křičel Nicke. „Zavřeli mě tady! Pojďte otevřít!“

Kallovou tváří přeběhl spokojený úsměv, Nicke byl zavřen společně se svými vězni, tohle je na mou duši jedna nula pro Bílou růži. Kalle zastrčil klíč spokojeně do kapsy.



V témž okamžiku však slyšel, jak od velké chaty přibíhají Peters, Blom a Svanberg. Pochopil, že za pár minut začne hon na něho, že ho budou hledat, jako dosud nehledali nic v životě. Pokud tu bylo pro Peterse nějaké smrtelné nebezpečí, byl to především fakt, že se Kalle dostal zase na svobodu. Peters je jistě tak důvtipný, aby pochopil, že se Kalle nyní pokusí získat všemi prostředky pomoc. Proto bylo pro Peterse ze všeho nejdůležitější zabránit Kallovi za každou cenu, aby opustil ostrov. Před ničím necouvne, to Kalle věděl, a z této jistoty zbledl v opálené tváři, když poděšeně naslouchal přibližujícímu se běhu tří lidí. Musí si najít skrýši a musí ji najít rychle, za několik málo drahocenných vteřin. Tu ji spatřil, přímo před nosem. Báječnou skrýši, kde ho jistě hned tak hledat nebudou. Pod kamennou podezdívkou chaty je přece právě tolik místa, aby se tam dalo jakžtakž pohodlně ležet. Jen tady vzadu byla podezdívka tak vysoká, protože chata ležela na svahu k moři. Rostla tam vysoká tráva a spousty červené vrbovky, což velmi dobře poskytovalo úkryt zvenčí, kdyby snad někoho napadlo a hledal u zadní stěny chaty. Rychle jako lasička zalezl Kalle pod podezdívku, jak dokázal nejdál. Řekl si, že když ho budou hledat zde, nemají rozum. Pokud dovedou uvažovat, měli by přece hledat uprchlíka co nejdál od vězení, a ne právě pod podlahou.

Jak tam ležel, slyšel hromobití, které se rozpoutalo, když si Peters uvědomil hroznou spojitost — že Nicke je zavřený v chatě a Kalle že uprchl.

„Utíkejte!“ křičel divoce Peters. „Utíkejte a chytněte ho! A nevracejte se s nepořízenou, nebo za sebe neručím!“

Blom a Svanberg se dali do běhu a Kalle slyšel, jak Peters strčil do zámku klíč, svůj vlastní klíč, a otvírá dveře vězení. A potom se mu nad hlavou strhlo ještě horší hromobití. Chudák Nicke se chabě bránil, avšak Peters byl nelítostný. V životě nedostal Nicke tak vyhubováno, a Peters stále nadával, dokud se do rozmluvy nevložil Rasmus.

„Že můžeš být tak nespravedlivý, inženýre Petersi,“ podivoval se. Kalle slyšel pevný hlásek stejně zřetelně, jako by s ním byl v jedné místnosti. „Pořád a pořád jsi nespravedlivý. Nicke přece za to nemůže, že jsem zamkl dveře a zahodil klíč do lesa.“

Peters odpověděl jen temným výkřikem. A pak křičel na Nicka. „Jdi chytit kluka, já se jdu podívat, jestli najdu klíč.“

Kalle sebou trhl. Kdyby Peters začal hledat klíč, dostane se do nebezpečné blízkosti Kallova úkrytu, až hrozně nebezpečně blízko! Tohle je opravdu psí život, říkal si Kalle. Pořád aby byl člověk na stráži proti novým nebezpečím. Kalle rychle myslil a stejně rychle jednal. Slyšel, jak Nicke a Peters odcházejí a zamykají dveře. Rychle vylezl a čekal za rohem. A když slyšel, jak k němu přibíhá Peters, rychle se hnal podle protější stěny chaty ke vchodu, jejž Peters před vteřinou opustil. Z dálky zahlédl Nickova záda, když ten zmizel v lese. Kalle strčil ruku do kapsy u kalhot a vytáhl klíč. A k nepředstavitelnému údivu Evy-Lotty i Anderse vešel do dveří, jimiž ani ne před minutou zmizeli Peters a Nicke.

„Teď mlč,“ napomínala Eva-Lotta Rasmuse, který chtěl něco říci o Kallově nečekaném návratu.

„Přece jsem nic neříkal,“ bránil se rozmrzele Rasmus, „ale kdyby Kalle…“

„Pssst,“ ozval se Anders a ukazoval varovně na Peterse. Hledal kolem chaty, úplně za oknem, a zřejmě ho poděsilo, že tam žádný klíč není.

„Zpívej, Evo-Lotto,“ zašeptal Kalle, „aby Peters neslyšel, že zamykám dveře.“

A Eva-Lotta dělala zeď u okna a zpívala na plná ústa:

„Myslíš, že jsem ztracená,

však zdaleka to není tak…“

Nezdálo se, že by to Petersovi působilo zvláštní radost.

„Mlč,“ okřikl ji podrážděně a hledal dále. Prohrabával se holí v trávě pod oknem a rozhrnoval vrbatku. Zřejmě však tam žádný klíč nebyl. Slyšeli, jak si tiše pro sebe kleje. Pak nechal hledání a zmizel. Stáli tam, ani nedýchali. Naslouchali a čekali. Odejde pryč, nebo se zase vrátí k nim a najde tam Kalla? Poslouchali, že měli pocit, jako by se jim uši proměnily v sluchátka. Naslouchali a zprvu doufali… ale pak slyšeli u vchodu Petersovy kroky. Jde k nim, pro pána krále, vrací se! Dívali se jeden po druhém, úplně malomyslní, úplně bledí, úplně neschopní nějaké kloudné myšlenky. Kalle se vzpamatoval vteřinu před tím, než bylo pozdě. Skokem se schoval za zástěnou, kryjící umyvadlo. V témž okamžiku se otevřely dveře a vešel Peters.

Eva-Lotta klidně stála a zavřela oči. Ať jde pryč, myslila si, ať jde pryč, já to jinak nevydržím…, a jestli Rasmus teď něco řekne, tak…

„Já vám nařežu, jen co budu mít čas,“ řekl Peters. „Dostanete nářez, že se z vás bude prášit, až se vrátím. A když zatím nebudete úplně klidní, dostanete ještě větší nářez. Rozumíte?“

„Ano prosím,“ řekl Anders.

Rasmus se poškleboval. Neslyšel z Petersových slov vůbec nic. Zaujala ho jediná myšlenka — že Kalle je za zástěnou! To je přece jako při hře na schovávanou! Eva-Lotta vyděšeně pozorovala posuňky v jeho tváři. Mlč, Rasmusi, mlč, snažně ho v duchu prosila. Ale Rasmus neslyšel její mlčenlivou prosbu. Zlověstně se poškleboval.

„Čemu se šklebíš?“ obořil se na něj Peters.

Rasmus se zatvářil vesele a tajuplně.

„Neuhodl bys, kdo…,“ začal.

„Tady na ostrově je moc borůvek,“ vykřikl Anders hlasitě a prudce. Rád by byl řekl něco rozumnějšího, ale tohle bylo jediné, nač si v nouzi vzpomněl. Peters se na něj zhnuseně zadíval.

„Chceš být zábavný,“ poznamenal. „To si můžeš nechat.“

„Haha, inženýre Petersi,“ pokračoval trpělivě Rasmus, „neuhodl bys, kdo…“

„Borůvky jsou to nejlepší, co vůbec znám,“ křičel Anders a Peters zavrtěl hlavou.

„Moc chytrý nejsi,“ prohlásil. „Ale to nevadí. Já půjdu. Chtěl jsem vás jen varovat, abyste už nedělali žádné lumpárny.“

Byli tedy sami. Seděli všichni tři na jedné posteli a tiše rozmlouvali o tom, co se událo. Rasmus seděl na podlaze před nimi a se zájmem poslouchal.

„Je moc silný vítr,“ vysvětloval Kalle. „Dokud se neutiší, nemůžeme dělat vůbec nic.“

„Někdy vydrží vítr devět dní bez přestání,“ poznamenal Anders jako malé povzbuzení.

„Co chceš dělat, když budeš čekat?“ chtěla vědět Eva-Lotta.

„Budu muset zalézt pod podezdívku jako beruška,“ řekl Kalle. „Ale až bude večer po poslední Nickově obchůzce, přijdu k vám a tady se najím a vyspím.“

Anders se zašklebil.

„Tohle je tak dobré, že bych si to chtěl zopakovat s Červenými,“ řekl.

Seděli dlouho. A slyšeli volání a křik z lesa, kde Peters a Nicke a Blom a Svanberg hledali Kalla.

„Jen si hledejte,“ řekl nevrle Kalle. „Stejně najdete jenom borůvky.“


Nastal večer a setmělo se. Kalle už nevydržel ležet pod podezdívkou. Musel vylézt a rozhýbat se, než mu ruce a nohy úplně odumřou. Bylo ještě příliš brzo, aby šel k ostatním. Nicke ještě neudělal večerní obchůzku. Tiše a obezřetně kráčel Kalle tmou. Kdo by řekl, že může být tak krásné jenom se pohybovat!

Viděl, že ve velké chatě u Peterse je světlo. Okno měli otevřené a slyšel odtamtud slabý hukot hlasů. O čem asi mluví? Kalle cítil, jak v něm procitla touha po dobrodružství. Kdyby se tam člověk docela tiše přikradl a postavil se k oknu, slyšel by snad leccos, co by se mohlo hodit.

Plížil se k chatě. Krok za krokem. Po každém kroku úzkostlivě naslouchal a nakonec se dostal až pod okno.

„Už mě to nebaví,“ slyšel Nickův mrzutý hlas. „Už mě to dokonale přestalo bavit a nechci s tím už nic mít.“

A pak řekl Peters klidně a mrazivě:

„Tak, už s tím nechceš nic mít! A pročpak, když dovolíš?“

„Protože je to levota,“ řekl Nicke. „Napřed mluvili o věci, že můžeme udělat všechno možné, jen když to prospěje věci, takhle to člověku říkali. Já jsem byl chudý a hloupý námořník a věřil jsem těm řečem. Ale teď jim už nevěřím. Nikdy přece nemůže být správné, aby se takhle jednalo s dětmi, i kdyby to bylo na prospěch věci já nevím jak!“

„Dej si pozor, Nicke,“ řekl Peters. „Nemusím ti snad připomínat, co se stává lidem, kteří toho chtějí nechat?“

Chvíli bylo ticho, ale nakonec řekl Nicke mrzutě:

„Samozřejmě, to vím dobře!“

„Tak vidíš,“ pokračoval Peters. „A já tě varuji, abys už nedělal žádné hlouposti. Máš takové bláznivé řeči, a já začínám mít skoro podezření, žes toho kluka nechal utéct schválně.“

„To není pravda, šéfe!“ rozzlobil se Nicke.

„Ovšem, tak hloupý snad nejsi ani ty,“ řekl Peters. „Dokonce i ty musíš přece pochopit, co to pro nás znamená, že utekl.“

Nicke neodpovídal.

„Já jsem v životě neměl takový strach,“ pokračoval Peters. „A když nepřiletí co nejdřív letadlo, tak tohle špatně dopadne, na to můžeš vzít jed.“

Letadlo! Kalle nastražil uši. Jaké letadlo?

Byl vyrušen ze svých úvah. Tmou kdosi přicházel, někdo s kapesní svítilnou. Přicházel z malé chaty pod skálou, kde uvěznili profesora. Kalle si pomyslil, že to je jistě Blom nebo Svanberg, a přitiskl se ke zdi.

Bál se však zbytečně. Muž s kapesní svítilnou šel k velké chatě a za okamžik ho Kalle už slyšel mezi ostatními dvěma.

„Letadlo přiletí zítra ráno v sedm hodin,“ slyšel Kalle hlas, podle něhož poznal Bloma.

„To je opravdu moc dobře,“ řekl Peters. „Opravdu se odtud musím dostat. Jenom aby bylo dobré počasí pro přistání.“

„No, vítr se už dost utišil,“ řekl Blom. „Před startem chtějí novou zprávu o počasí.“

„Tak jim ji dejte,“ řekl Peters. „Tady v zálivu rozhodně nebude tak prudký vítr, aby nemohli přistát. A ty se postarej, Nicke, aby kluk byl v sedm hodin připraven!“

„Kluk“ — to byl pochopitelně Rasmus! Kalle zaťal pěsti. Takhle tedy všechno skončí! Rasmuse pošlou pryč. Bude pryč dávno předtím, než Kalle sežene pomoc. Chudáček Rasmus, kam ho odvezou? A co s ním udělají? To je přece hrozně sprosté!

Nicke jako by slyšel Kallovy myšlenky.

„Tohle je ale sprosté,“ řekl. „Chudák chlapec, který neudělal nic zlého. Při tomhle nechci pomáhat. Posaďte si ho do letadla sám, šéfe!“

„Nicke,“ řekl Peters a jeho hlas zazněl děsivě tvrdě, „varoval jsem tě a teď tě varuji naposled. Ať je chlapec v sedm hodin přichystaný!“

„Zatracená práce,“ ulevil si Nicke. „Víte stejně dobře jako já, že se chlapec z toho živ nedostane, a profesor taky ne.“

„To bych ani netvrdil,“ řekl zlehka Peters. „Když se profesor bude chovat rozumně… Ostatně to sem nepatří!“

„Zatracená práce,“ opakoval Nicke.

Kalle cítil, jak se mu svírá hrdlo. Byl velice zarmoucený a všechno mu připadalo naprosto beznadějné. Snažili se, opravdu se snažili ze všech sil, aby pomohli Rasmusovi a profesorovi. Ale k ničemu to nevedlo. Tihle zlí lidé na celé čáře vyhráli. Chudáček, chudáček Rasmus!

Kalle klopýtal potmě od chaty, v naprostém zoufalství. Musí se pokusit o spojení s profesorem, musí ho připravit na to letadlo, které se zítra ráno snese jako velký dravec a uchvátí do drápů Rasmuse. A které přistane v zálivu, jakmile Blom podá zprávu, že se vítr dostatečně utišil…

Kalle se zastavil. Jakpak Blom tohle oznámí? Jak jen to vůbec dělá? Kalle si hvízdl. Pochopitelně je tu někde vysílačka. Samozřejmě že tu je vysílačka, přece ji mají všichni vyzvědači a ničemové, kteří potřebují být ve spojení s cizinou.

V Kallově mozku se začala rozvíjet myšlenka. Vysílačku by právě teď taky nejvíc potřeboval. Kdepak jen asi je? Musí se k ní dostat… snad… snad je tu přece jen aspoň malá naděje!

Co malá chata, odkud přišel Blom? Tamhle je. Oknem proudí slabé světlo. Kalle se třásl vzrušením, když se kradl k chatě a podíval se dovnitř. Nikdo tam nebyl. Ale — zázrak nad zázraky — byla tam vysílačka, ano, byla tam!

Kalle zkoušel, zda je otevřeno. Bylo… díky, drahý Blome! Jedním skokem byl Kalle u vysílačky a chytl mikrofon. Je na celém širém světě člověk, který ho může slyšet? Pochopí někdo jeho zoufalé volání?

„Pomoc, pomoc,“ volal tlumeným, třesoucím se hlasem. „Pomoc, hovoří Kalle Blomkvist. Jestli mě někdo slyšíte, zavolejte strejdu Björka… totiž myslím zavolejte policii v Lillköpingu a řekněte, aby přijeli na ostrov Kalvön a zachránili nás. Ostrov se jmenuje Kalvön a leží asi padesát kilometrů jihovýchodně od Lillköpingu a spěchá to, protože nás unesli. Rychle sem přijdte, nebo jinak budeme nešťastní, ostrov se jmenuje Kalvön a…“

Je na širém světě člověk, který poslouchá právě tuto stanici? Kdo se právě nyní diví, proč hlas tak náhle umlkl?

Kalle měl náhle pocit, jako by ho přejela lokomotiva, a divil se, proč cítí takovou bolest v hlavě. Ale pak se pohroužil do černé tmy a nemusel se už divit ničemu. Posledním zbytkem vědomí slyšel Petersův hlas, plný nenávisti.

„Já tě zabiju, ty holomku! Nicke, odnes ho k těm ostatním!“

Загрузка...