Kalle Blomkvist zasahuje

11

Bílá růže měla mnoho druhů tajných signálů a výstražných znamení. Neméně než tři signály znamenaly „Nebezpečí!“. Jednak to byl rychlý dotyk levého ušního lalůčku, když byl na dohled spojenec i nepřítel a bylo nutné nenápadně varovat spojence, aby se měl na pozoru, jednak soví houkání, které tajně volalo všechny válečníky Bílé růže, bojující v terénu, k poskytnutí bezprostřední pomoci, jednak veliký řev neštěstí, jehož se smělo použít pouze při smrtelném nebezpečí a v nejkrajnější nouzi.

Eva-Lotta se octla v nejkrajnější nouzi právě teď. Musela přivolat Anderse a Kalla, a to velmi rychle. Tušila, že se potulují nablízko jako dva hladoví vlci a čekají jen na to, až se u ní v okně objeví hořící svíčka na znamení, že je čistý vzduch. Teď však nebyl čistý vzduch. Nicke se neměl k odchodu. Pořád u ní seděl a vypravoval Rasmusovi, jak se jako mladý námořník plavil po všech oceánech světa, a hlupáček Rasmus ho jen pobízel, aby ještě pokračoval.

A teď bylo velice naspěch! Za hodinu se vydají Peters a Nicke na cestu a pod záštitou noci získají drahocenné dokumenty. Eva-Lotta viděla pouze jediné východisko, — vyrazila veliký řev neštěstí. Zazněl tak děsivě, jak bylo účelem, a vyděsil Nicka i Rasmuse téměř k smrti. Když se Nicke vzpamatoval, zavrtěl hlavou a řekl:

„Už je to jasné. Takhle neřve žádný rozumný člověk!“

„Tak řvou Indiáni,“ poučovala ho Eva-Lotta. „Myslela jsem, že to třeba budete chtít slyšet. Poslouchejte,“ řekla a zařvala ještě jednou stejně pronikavě.

„Díky, to už stačí,“ poznamenal Nicke. V tom měl pravdu. Kdesi ve tmě totiž zatrylkoval kos. Žádný kos se sice ještě nikdy nedal slyšet po setmění, ale Nicke nedával najevo žádné překvapení, tím méně pak Eva-Lotta. Jen měla hroznou radost, že jí Kalle s Andersem odpověděli: Slyšíme!

Jenže jak jim teď oznámit důležitou zprávu o dokumentech? Ovšem rytíř Bílé růže si vždycky ví rady! Tajná řeč, řeč loupežníků, jim přišla vhod už nejednou a nyní rovněž.

Nicke a Rasmus se poděsili, když Eva-Lotta z ničehož nic začala hlasitě naříkat:

„Za-a-cha-ra-a-ňa-ta-e po-ro-o-ofo-e-so-o-ro-o-vo-y po-a-pa-í-ra-y za-a ka-na-i-ha-o-vo-na-o-u.“ Takhle zpívala třikrát za sebou, přes zřejmý Nickův nesouhlas.

„No tak,“ prohlásil nakonec, „zhasni to. Proč tak řveš?“

„To je indiánská milostná píseň,“ řekla Eva-Lotta. „Říkala jsem si, že ji možná chcete slyšet.“

„Měl jsem spíš dojem, že tě něco bolí,“ pravil Nicke.

„Se-pe-je-che-á,“ zpívala Eva-Lotta, dokud si Rasmus nezacpal uši se slovy:

„Evo-Lotto, nezazpíváme si radši Žabičky, žáby?“

Venku však stáli ve tmě Kalle a Anders a slyšeli vzrušeni její poselství: Zachraňte profesovy papíry za knihovnou! Spěchá! Když Eva-Lotta říká, že to spěchá, a vyrazila velký řev nebezpečí, mohlo to jen znamenat, že se Peters nějak dověděl, kde ty listiny jsou. Teď museli být oni první.

„Rychle,“ řekl Anders, „půjčíme si člun!“

Beze slova se rozběhli pěšinou k přístavnímu můstku. Potmě klopýtali, větve a jehličí je škrábaly, měli hlad a strach a v každém keři viděli pronásledovatele, jenže to všechno nic neznamenalo. Důležité bylo jen to, aby se profesorovo tajemství nedostalo do nepravých rukou. A proto tam oni musí být první.

Prožili několik hrozných minut, než našli člun, který nebyl pod zámkem. Každou chvíli čekali, že se z temnoty vynoří Blom nebo Nicke, a když Kalle zvolna odstrčil člun od můstku a chopil se vesel, měl v hlavě pouze jedinou myšlenku: Už jsou tu, určitě už jsou tu!

Nikdo se však neobjevil a Kalle zrychlil tempo. Brzo se dostali z doslechu ostrova a teď vesloval, že to kolem vesel stříkalo. Anders seděl tiše na zádi a myslil na to, jak plavali na ostrov — bylo to opravdu včera ráno? Připadalo mu, jako by už uběhla věčnost.

Schovali člun v rákosí a utíkali hledat motocykl. Postavili jej do jalovcového křoví, ale kde pro všechno na světě ten keř je a jak ho teď ve tmě najít?

Mnoho drahocenných minut padlo na zoufalé hledání. Anders byl tak nervózní, že si začal okusovat nehty — kde jenom je ten prokletý motocykl? A Kalle tápal ve křoví, až ho objevil, tady přece je! Prsty sevřely s láskou řídítka a Kalle rychle vyváděl motocykl na lesní cestu.

Čekalo je asi padesát kilometrů jízdy. Kalle se podíval na náramkové hodinky. Ručičky ve tmě svítily.

„Je půl jedenácté,“ řekl Andersovi, který se ho na to neptal. Znělo to jaksi osudně.

Přesně totéž říkal právě ve stejnou dobu inženýr Peters Nickovi.

„Je půl jedenácté. Už je na čase, abychom vyjeli.“

Padesát kilometrů… čtyřicet kilometrů… třicet kilometrů do Lillköpingu! Hnali se vpřed vlahou červencovou nocí, cesta jim však připadala nekonečně dlouhá. S nervy napjatými do krajnosti naslouchali, kdy uslyší auto, které je snad už brzo dostihne. Každou vteřinu čekali, že se octnou ve světle jeho reflektorů, že se k nim auto bude blížit, přejede kolem a zmizí a připraví je o veškerou naději na listiny, které mají takový význam.

Lillköping dvacet kilometrů, četl Anders na ukazateli — už se dostávali do končin, kde byli doma.

Téměř současně míjelo černé auto jiné rozcestí.

„Lillköping třicet šest kilometrů,“ četl Nicke. „Šéfe, šlápněte trochu na to!“

Ale inženýr Peters jel přesně tak rychle, jak se mu zamlouvalo. Jednou rukou pustil volant, nabídl Nickovi cigaretu a povídal spokojeně:

„Když jsem čekal už tak dlouho, mohu počkat ještě půl hodiny!“

Lillköping! Městečko spí stejně bezpečně jako obvykle. Kalle a Anders si myslí, že je to skoro dojemné. Motocykl projíždí známými ulicemi, zamíří do kopce ke zřícenině a zastaví před Eklundovou vilou.

Černému autu však ještě zbývá několik kilometrů ke štítu u silnice, který přátelsky oznamuje: „Lillköping vás vítá!“

„Tohle je nejděsivější, co jsem kdy zažil,“ šeptá Anders, když se oba plíží na verandu. Opatrně zkouší dveře. Jsou otevřené. Ti únosci lidí nemají opravdu rozum, když za sebou nezamknou, pomyslí si Kalle. Nechávají se snad odemčené dveře u domu, kde jsou listiny v ceně sto tisíc korun? Ale tím lip — ušetří jim to spoustu času! Cítí nyní velmi intenzívně, že čas je drahocenný.

„Za knihovnou“ — jenže za kterou? Doktor Eklund, který vilu přes léto pronajal, je člověk s mnoha knihami a mnoha knihovnami.

V obývacím pokoji jsou knihovny na každé stěně.

„To bude trvat celou noc,“ řekne Anders. „Kde máme začít?“

Kalle přemýšlí — ač mají tak málo času. Někdy se však vyplatí chvíli uvažovat. Jak to říkal Rasmus tatínkovi? „Já jsem tuhle večer přišel za tebou, když jsi myslel, že spím, a viděl jsem…“ Kdepak Rasmus asi stál, když to viděl? Určitě nestál v obývacím pokoji. Ložnice je v poschodí. Chlapec, který nemůže usnout, jde po špičkách dolů se schodů… a ještě než ho otec slyší, uvidí Rasmus, že se děje cosi napínavého, a zastaví se. Určitě stál na schodech v hale, řekne si Kalle a utíká tam.

Ať se octne kdekoli na schodech, vidí otevřenými dveřmi do obývacího pokoje jen jedinou knihovnu. Vedle psacího stolu.

Utíká nazpátek do obývacího pokoje a oba odtahují spojenými silami knihovnu od stěny. Drhne o podlahu, že to nepříjemně skřípe.

V tuto chvíli slyší oba chlapci jenom tento zvuk a vůbec nic jiného. Neslyší auto, které zastavilo na silnici.

Tak… hej… rup… a už se mohou podívat za knihovnu! Propánaboha — je to tam! Hnědá obálka pečlivě připíchnutá napínáčkem ke stěně. Kallovi se třesou ruce, když hledá nůž a začne napínáček páčit.

„Představ si, že jsme to stihli,“ šeptá Anders, dočista bledý napětím. „Představ si!“

Kalle drží drahocennou obálku v ruce. Nábožně se na ni dívá — má přece cenu sto tisíc korun! Vlastně ji ani nelze penězi ocenit. Tu však něco zaslechnou! Něco hrozného a příšerného. Plíživé kroky na verandě. Něčí ruka stiskne kliku. Venkovské dveře se zvolna otvírají.

Lampa na psacím stole osvětluje jejich bledé tváře. Zoufale se dívají jeden na druhého, strachy je jim skoro mdlo. Za pár vteřin se ty dveře otevřou a všechno je prohrané. Jsou tady chyceni jako dvě myši v pasti. Lidé v předsíni hlídají vchod. Lidé v předsíni nepustí nikoho s drahocennou obálkou v hodnotě sto tisíc korun.

„Rychle,“ šeptá Kalle.,,Do poschodí!“

Nohy jim vypovídají službu, přece se jim však jakýmsi nadpřirozeným způsobem podaří vyběhnout do haly a vzhůru po schodech.

Potom se všechno odehrává tak rychle, že veškeré myšlenky i rozum mizí a jsou ty tam. Že zmizí v bouřlivém chaosu, v němž se mísí rozčilené hlasy, bouchání dveří, hlasité výkřiky, čísi kletbu, rychlé kroky po schodech, ano — pomoc, pomoc — běh po schodech jim oběma v patách.

Tady je okno se záclonou, která k nim tak hravě vlála v noci před tisíci lety. Venku je žebřík, cesta k záchraně… snad… snad. Přelézají okenní podezdívku, lezou po žebříku dolů, ne, sjedou po něm a utíkají, jako dosud neutíkali za celý svůj mladý život. Prchají pryč, ač slyší shora z okna nelítostný hlas inženýra Peterse, který za nimi křičí: „Stůjte, nebo střelím!“

Ale všechen rozum je tentam. Jenom utíkají dál, i když by měli pochopit, že jim snad jde o život, běží a běží, dokud nemají pocit, že se jim hrudník rozskočí.

A teď znovu slyší zvuk utíkajících nohou, které se k nim blíží — kdepak jen je útočiště před těmi děsivými kroky, rozléhajícími se v noci, před hrozivými kroky, které jim ve snách budou zaznívat celý život?

Uhánějí k městu. Nemají tam daleko, ale teď jsou už se silami v koncích. A pronásledovatelé se nelítostně blíží. Není žádné záchrany, všechno je ztracené, za pár okamžiků bude po všem!

Tu ho spatří! Oba dva ho vidí. Před nimi září pouliční svítilna a její světlo dopadá na vytáhlou, dobře známou postavu v policejní uniformě.

„Strejdo Björku! Strejdo Björku!“

Křičí jako v nebezpečí života a strejda Björk mává káravě rukou — v noci se přece nesmí takhle rámusit!

Vykročí k nim a netuší, že ho v tom okamžiku milují víc než vlastní matku.

Kalle se mu vrhne kolem krku a udýchán ho obejme.

„Drahý, předrahý strejdo Björku — zatkni ty ničemy!“

Obrací se a ukazuje mu. Avšak utíkající kroky zmlkly. Kam jen potmě dohlédneš, není vidět ani človíčka. Kalle si vzdychne — sám neví, jestli úlevou nebo zklamaně. Chápe, že nemá smysl honit tady únosce dětí. A současně pochopí cosi jiného. Nemůže se zmínit před strejdou Björkem, jak to spolu všechno souvisí. „Neplést do toho policii, dokud Rasmus nebude v bezpečí“ — takhle to přece jasně řekl profesor. Peterse pohltila temnota. Jistě je v tuto chvíli na cestě k autu, které ho rychle doveze nazpátek na ostrov a — k Rasmusovi! Ba ne, nelze do toho plést policii, nelze jednat přímo proti profesorovu příkazu. I když si třeba člověk v hloubi duše myslí, že by to bylo nejmoudřejší.

„No vida, velký detektiv je zase na stopě,“ směje se strejda Björk. „Kdepak máš ty ničemy, Kalle?“

„Uprchli,“ povídá udýchaně Anders a Kalle mu šlápne varovně na nohu. Je to však zcela zbytečné. Anders ví, že v kriminálních záležitostech musí nechat slovo Kallovi.

Kalle všechno odbývá vtipem a strejda Björk hned začne z jiného konce.

„Vy jste mi ale kvítka,“ řekne. „Ráno jsem potkal tvého otce, Kalle, a řeknu ti, že se pořádně zlobil. Nestydíte se utíkat takhle z domova? Už je opravdu na čase, že jste se zase vrátili.“

„Ale my se ještě nevracíme,“ povídá Kalle. „Ještě jsme se nevrátili.“