Kalle Blomkvist zasahuje

13

Eva-Lotta seděla na lůžku a přemýšlela. Hryzla si chomáč světlých vlasů a uvažovala úplně zoufale. Nakonec dospěla k závěru, že všechno je beznadějné. Když je zavřená v téhle kleci, jak může zabránit, aby neposadili Rasmuse do letadla a neodvezli ho do ciziny? Jaké má ten Peters zákeřné nápady? Je to asi tak, uvažovala, že když pozbyl všech nadějí na ty dokumenty, chce nyní profesora donutit, aby všechny výpočty provedl znovu, a musí ho tedy odvézt do nějaké zahraniční laboratoře. A Rasmuse s ním jako rukojmí. Chudáček Rasmus, zatím mu ještě není nijak zle, ale co se s ním stane mezi tou spoustou zločinců v cizině? Představovala si v duchu profesora, jak sedí u stolu a pracuje na svém vynálezu, a jak zatím strašný dozorce vězňů mává bičem nad Rasmusem a křičí: „Pracuj, nebo…“ Byla to trýznivá představa a Eva-Lotta tiše zanaříkala.

„Co brečíš?“ řekl Rasmus. „A proč nepřijde Nicke a nepustí mě ven, abych si mohl pustit na vodu svoje lodičky?“

Eva-Lotta ještě chvilku přemýšlela a v mozku jí zvolna vznikala myšlenka. Když to domyslila, běžela rychle k Rasmusovi.

„Rasmusi,“ zeptala se, „nezdá se ti, že je dnes teplo?“

„No jo,“ ozval se povolně Rasmus.

„A co říkáš, nebylo by nádherné vykoupat se?“

To pomohlo.

„Určitě,“ zvolal Rasmus a vesele si povyskočil. „Jistě, půjdeme se koupat, Evo-Lotto. Já dovedu pět temp.“

Eva-Lotta spráskla ruce v přehnaném údivu.

„To musím vidět,“ řekla. „Ale to abys opravdu pořádně poprosil Nicka. Jinak nám to nevyjde.“

„Neboj se,“ řekl Rasmus s velikou důvěrou. Věděl, co všechno v tom směru dokáže, když je zapotřebí.

A když Nicke konečně přišel, hned se na něho Rasmus vrhl.

„Nicke, nepůjdeme se vykoupat?“ začal.

„Vykoupat?“ podivil se Nicke. „Proč?“

„Je takové horko,“ řekl Rasmus. „Můžeme se přece jít vykoupat, když je takové horko.“

Eva-Lotta mlčela. Věděla, že je nejmoudřejší nechat to zcela na Rasmusovi.

„Já uplavu pět temp,“ vysvětloval Rasmus. „Nechceš se podívat, jak plavu těch pět temp, Nicke?“

„No proč ne,“ váhal Nicke. „Jenže s tím koupáním… Tak si myslím, že by se to šéfovi moc nezamlouvalo.“

„Ale já ti nemohu ukázat pět temp, když se nepůjdeme koupat,“ prohlásil Rasmus se zhoubnou logikou. „Nemohu plavat na suchu!“

Tím pokládal věc za vyřešenou. Nicke přece nebude tak hloupý, aby se dobrovolně zřekl pohledu na jeho pět temp! Strčil tedy ruku do Nickovy velké dlaně a řekl: „Tak pojď, půjdeme!“

Nicke se nepřátelsky podíval na Evu-Lottu. „Ty nepůjdeš nikam,“ prohlásil nevlídně.

„Kdepak, Eva-Lotta půjde taky, aby viděla, že uplavu pět temp,“ řekl Rasmus.

Nicke se těžko bránil tomu dychtivému dětskému hlásku. Pohrdal sám sebou za svoji slabost, dospělo to však tak daleko, že Rasmus ho přibližně dostal, kde ho chtěl mít, jen když mu vložil ruku do dlaně a zadíval se na něj očima plnýma radosti a očekávání.

„Tak už pojď,“ zabručel Nicke.

O tomhle Eva-Lotta snila — seběhnout po pěšince k přístavnímu můstku, skočit po hlavě do jasné vody, která se třpytila a vlnila v záři slunce, ležet na můstku, zavřít oči a na nic nemyslit. Ale teď, když mohla všechno udělat podle svého přání, připadalo jí to jen jako trýznivý odklad, který jí mařil velký plán. Avšak Rasmus nebyl radostí k udržení. Ráchal se na mělčině u břehu jako veselá žabička. Nicke seděl na přístavním můstku a dával pozor a Rasmus po něm mohutně cákal a smál se a křičel a skákal nahoru dolů, že kolem něho voda stříkala. Také plaval, ale při tom byl smrtelně vážný a zatajoval dech, že nakonec v obličeji úplně zrudl. Pak si s velkým odfrknutím oddychl a křičel nadšeně na Nicka:

„Viděl jsi? Viděl jsi těch pět temp?“

Snad to Nicke viděl, snad ne.

„Ty jsi mi pěkné číslo,“ řekl. To byl jeho jediný komentář k Rasmusovu podivuhodnému plaveckému umění, znělo to však jako chvála. Eva-Lotta ležela naznak a nechala se kolébat vlnami. Dívala se rovnou do nebe a neustále si v duchu opakovala: Klid! Jen klid! Všechno dobře dopadne!

Nebyla o tom však úplně přesvědčena, a když Nicke na ně zavolal, že by už s koupáním měli skončit, cítila, jak napětím zbledla.

„Snad ještě chviličku, Nicke, ne?“ ozval se prosebně Rasmus. Leč Eva-Lotta věděla, že by to už nevydržela ani minutu, proto vzala Rasmuse za ruku a řekla:

„Ba ne, Rasmusi, už půjdeme z vody!“

Rasmus se zpěčoval a prosebně se díval na Nicka. Pro jednou však měla Eva-Lotta stejný názor s Nickem.

„Pospěšte si,“ pobízel je Nicke. „Nejlíp, kdyby o tom šéf vůbec nevěděl.“

Eva-Lotta vzala bránícího se Rasmuse za ruku a táhla ho do křoví, kde se předtím svlékli. V největším chvatu se oblékla. Pak si klekla k Rasmusovi, aby mu pomohla, protože jeho neobratné prstíčky zřejmě měly potíže s knoflíky.

„To není tak lehké, nemysli si,“ říkal Rasmus, „když knoflíky jsou tady vzadu a já jsem tuhle vpředu.“

„Já tě zapnu,“ řekla Eva-Lotta. A tichým hlasem, který se jí chvěl napětím, pokračovala:

„Rasmusi, chtěl bys být Bílou růží?“

„Samozřejmě,“ odpověděl Rasmus. „A Kalle říkal…“

„Tak musíš udělat přesně, co ti řeknu,“ přerušila ho Eva-Lotta.

„Co mám dělat?“

„Vezmeš mě za ruku a utečeme odtud co nejrychleji.“

„Ale Nickovi se to nebude líbit,“ namítal zarmouceně Rasmus.

„Teď nám na Nickovi nezáleží,“ šeptala Eva-Lotta. „Musíme najít chýšku, kterou si udělali Kalle s Andersem.“

„Tak půjdete už, nebo si mám za vámi dojít?“ volal Nicke.

„Jen klid,“ křičela Eva-Lotta. „Až přijdeme, tak tam budeme.“ „Utíkej, Rasmusi, utíkej!“

A Rasmus utíkal, co jen stačily jeho čtyřleté nohy, rovnou mezi jedle. Namáhal se ze všech sil, aby udržel krok s Evou-Lottou, aby si uvědomila, jaká z něho bude výborná Bílá růže. A v běhu supěl:

„Rozhodně bylo dobře, že Nicke viděl, jak uplavu pět temp.“