Kalle Blomkvist zasahuje

19

„Walter Siegfried Peters,“ řekl komisař státní policie, „to přesně souhlasí. Konečně! Nemyslíte si sám, že už bylo na čase, abychom vás zadrželi?“

Inženýr Peters na otázku neodpověděl.

„Dejte mi cigaretu,“ řekl netrpělivě.

Strážmistr Björk šel k němu a vstrčil mu mezi rty robin-hoodku.

Peters seděl na kameni u přístavního můstku. Na rukou měl želízka. Za ním stáli ostatní, Blom, Svanberg a cizí pilot.

„Snad víte, že jsme po vás šli už dlouho,“ pokračoval policejní komisař. „Zaměřili jsme se na vaši vysílačku už před dvěma měsíci, ale zmizeli jste, zrovna když jsme vás měli zatknout. Už vás přestala bavit špionáž, že jste se dali místo toho radši na únos?“

„To je prašť jako uhoď,“ prohlásil Peters s neskrývaným cynismem.

„Snad ano,“ řekl komisař. „Ale co se vás týká, teď je už obojímu konec.“

„Ano, teď je člověk už celkem vyřízený,“ připustil trpce Peters. Několikrát hluboce zatáhl z cigarety.

„Jedno bych rád věděl,“ řekl. „Jak jste přišli na to, že jsem na Kalvönu?“

„To jsme se dověděli teprve tady,“ řekl policejní komisař. „A přijeli jsme sem, protože jeden starý učitel v Lillköpingu náhodou zachytil stručnou zprávu na krátkých vlnách od našeho přítele Kalla Blomkvista včera večer.“

Peters vrhl na Kalla nenávistný pohled.

„To jsem si zrovna mohl myslet,“ řekl. „Jestli jsem tam nemohl přijít o dvě minuty dříve a knokautovat ho doopravdy! Zatracení kluci! Od začátku do konce za to mohou jen oni. Radši se budu potýkat s celou švédskou policií než s těmihle třemi.“

Komisař šel ke třem Bílým růžím, které seděly na můstku.

„Bezpečnostní policie může být ráda, že má takové výtečné spolupracovníky,“ řekl.

Ti tři sklopili skromně oči. A Kalle si pomyslil, že vlastně ani nepomáhali bezpečnostní policii, nýbrž, přísně vzato, pouze Rasmusovi. Peters uhasil zbytek cigarety podpatkem a tiše a upřímně zaklel.

„Na co čekáme,“ řekl nevrle. „Jde se!“

Zelený ostrůvek mezi stovkami jiných v modrém letním moři. Slunce svítí na malé chaty, na dlouhý přístavní můstek a na všechny lodi, které se tam u můstku houpají na vlnách. Vysoko nad vrcholky jedlí plují na bílých křídlech rackové. Občas se některý bleskurychle ponoří do vody a zase se objeví s ouklejí v zobáku. Malý konipásek stále svědomitě poskakuje mezi hromádkami vřesu a červení mravenci tam stále ještě lezou po kameni. A takhle to snad bude pokračovat dnes, zítra a po všechny dny, až do konce léta. Nikdo však o tom nebude vědět, protože tam nikdo nebude. Za malou, malou chvilku bude tento ostrůvek opuštěný a zmizí jejich zrakům, už nikdy ho nespatří.

„Teď už nevidím chatu Evy-Lotty,“ řekl Kalle.

Seděli v hloučku na zádi motorového člunu a upírali tvrdošíjně oči k zelenajícímu se ostrovu, který nyní opouštěli. Ohlíželi se za ním a mrazilo je. Byli šťastni, že mohou opustit toto slunečné, zelené vězení.

Rasmus se neohlížel. Seděl tátovi na klíně a byl znepokojen, že tatínek má na tváři tolik vousů. Co když mu teď vyrostou a zapletou se mu do kola, až pojede na motocyklu! A ještě něco ho tísnilo.

„Táto, pročpak Nicke spí, když je bílý den? Chci, aby se probudil a povídal si se mnou.“

Profesor se zarmouceně podíval na nosítka, kde Nicke ležel v bezvědomí. Bude mít někdy příležitost, aby poděkoval tomu člověku za to, co udělal pro syna? Patrně ne. S Nickem to vypadalo zle, měl jen velmi malou naději, že to přežije. Potrvá nejméně dvě hodiny, než se dostane na operační stůl, a patrně už bude pozdě. Tohle je opravdu závod se smrtí. Strážmistr Björk se snaží ze všech sil, aby jízdu urychlil, ale…

„Teď už nevidím ani přístavní můstek,“ řekla Eva-Lotta.

„Ne, ale je to krásné,“ řekl Kalle. „Podívej se, Andersi, tamhle je naše skála, kde jsme se koupali!“

„A naše chýška,“ zamumlal Anders.

„Spát v chýšce, to je velká legrace, táto, opravdu,“ řekl Rasmus.

Kalle si náhle vzpomněl na věc, kterou musí s profesorem prohovořit.

„Opravdu doufám, že váš motocykl bude stát tam, kde jsme ho nechali,“ řekl. „Doufám, že ho nikdo nešlohl.“

„Můžeme si tam zajet jindy a podívat se na něj,“ řekl profesor. „Já mám mnohem větší starost o svoje listiny.“

„Cccc,“ řekl Kalle. „Ty jsem schoval na bezpečném místě.“

„Teď už to snad můžeš povědět,“ ozvala se zvědavě Eva-Lotta.

Kalle se tajuplně usmál.

„Hádej! V zásuvce prádelníku na půdě pekárny, pochopitelně!“

Eva-Lotta zaječela.

„Ty nemáš rozum,“ vykřikla. „Co když je teď šlohli Červení!“

Tato myšlenka zřejmě Kalla trochu vyvedla z míry. Rychle se však uklidnil.

„Ccc,“ ohrnul rty, „tak jim je zas ukradnem zpátky!“

„Ano,“ souhlasil horlivě Rasmus. „Vyrazíme válečný pokřik a ukradneme jim je zpátky. Já budu taky Bílá růže, tatínku!“

Tato senzační zpráva profesora nepotěšila.

„Kalle, já z tebe zešedivím,“ řekl. „Pochopitelně ti budu celý život vděčný, ale to ti říkám, jestli se listiny ztratily…“

Strážmistr Björk ho přerušil.

„Uklidněte se, profesore! Když Kalle Blomkvist říká, že své listiny dostanete, tak je dostanete určitě!“

„Teď už tedy Kalvön úplně zmizel,“ řekl Anders a odplivl si do zpěněné vody za zádí člunu.

„A Nicke pořád jen spí a spí,“ řekl Rasmus.

Starý drahý hlavní stan — nikdo neměl nikdy lepší hlavní stan než Bílá růže! Podkroví nad pekárnou je velké a prostorné a je tam velice mnoho zajímavých věcí. Jako veverky do hnízda shromáždily sem Bílé růže za léta všechny své poklady. Stěny zdobí luky, štíty a dřevěné meče. U střechy je visutá hrazda. V rohu jsou hromady pingpongových míčků, boxerských rukavic a starých týdeníků. A u jedné podélné stěny stojí starý rozbitý prádelník Evy-Lotty, kde Bílá růže přechovává svůj relikviář. A v této skříňce na relikvie jsou profesorovy nákresy. Nebo přesněji byly. Nyní už dostal nazpět ty nešťastné listiny, které způsobily tolik starostí, a v budoucnosti je bezpečně uschová do bankovního sejfu. Ba ne, Červení je neukradli, Eva-Lotta se obávala zbytečně.

„Ačkoli kdybychom byli tušili, že tam jsou, přenesli bychom je do našeho hlavního stanu,“ prohlásil Sixten, když všichni rytíři Bílé a Červené růže společně probírali minulé události. Seděli na svahu pekařovy zahrady u jezera a Anders podával zprávu o tomto děsivém příběhu, s mnoha rozmáchlými gesty a velkými slovy.

„Začalo to tím, že jsem zůstal viset na tom keři ve čtvrtek v noci. Od té doby jsme neměli chvilku klid,“ ujišťoval.

„Vždycky máte štěstí,“ roztrpčil se Sixten. „Proč nepřijeli únosci o pár minut dřív, když jsme šli kolem Eklundovy vily my?“

„Ty přeháníš,“ řekla Eva-Lotta. „Chudák Peters, ještě aby se páral s vámi, copak mu nestačí doživotní trest?“

„Koleduješ si o výprask,“ poznamenal Sixten.

Tohle bylo první večer po návratu. Od té doby uběhlo několik dní. A právě teď se Bílé růže shromáždily ve svém hlavním stanu v podkroví pekárny. Náčelník stojí uprostřed a promlouvá mocným hlasem.

„Urozený a udatný bojovník bude nyní pasován na rytíře Bílé růže. Hrdina, jehož jméno budí hrůzu široko daleko. Rasmusi Rasmussone, předstup!“

Obávaný hrdina předstupuje. Je sice maličký a na pohled ne-nahání příliš velikou hrůzu, na čele mu však plane oheň nadšení, který je znamením rytířů Bílé růže. Pozvedne zrak k náčelníkovi. V temně modrých očích září světlo, které zřetelně nasvědčuje, že se mu teď splňuje hluboké a toužebné přání. Konečně může být Bílou růží — konečně!

„Rasmusi Rasmussone, teď zvedneš pravou ruku a proneseš závaznou přísahu. Budeš přísahat, že od této chvíle do smrti budeš věrný Bílé růži, že neprozradíš žádné tajemství a že budeš potírat Červenou růži, kde jen vystrčí nos.“

„Já to zkusím,“ řekl Rasmus Rasmusson. Pozvedl pravou ruku a spustil.

„Přísahám, že budu od nynějška až do smrti Bílou růží a že zradím každé tajemství, kde jen vystrčím nos, na mou duši, na to přísahám!“

„Ten tedy určitě prozradí každé tajemství,“ zašeptal Kalle Evě-Lottě. „Ještě jsem neviděl tak upovídaného kluka.“

„Ale rozhodně je dobrý,“ řekla Eva-Lotta.

Rasmus se díval pln očekávání na náčelníka — co se stane teď?

„Ale, když jsi to popletl,“ řekl Anders. „No co, to konečně nevadí. Rasmusi Rasmussone, poklekni!“

A Rasmus poklekl na vyšlapané podlaze v podkroví. Měl obrovskou radost, nejradši by byl pohladil prkna na podlaze — od nynějška to bude také jeho hlavní stan!

Náčelník sejmul se stěny meč.

„Rasmusi Rasmussone,“ pravil. „Když jsi nyní slíbil závaznou přísahou věrnost Bílé růži, pasuji tě tímto na rytíře Bílé růže.“

Udeřil Rasmuse mečem po rameni a Rasmus radostně vyskočil.

„Teď jsem tedy už určitě Bílou růží?“ tázal se.

„Bělejší než kdo jiný,“ řekl Kalle.

Otevřenou okenicí přilétl v tu chvíli dovnitř kámen. S úderem dopadl na podlahu. Anders jej šel rychle zvednout.

„Zpráva od nepřítele,“ řekl a rozbaloval papír, do něhož byl kámen vložen.

„Copak píšou ti ubozí Červenáči,“ zeptala se Eva-Lotta.

„Mrzké Bílé růže,“ četl Anders.

„Dovedete sice vyčenichat starý papír za knihovnou, ale Velkého bručouna se nikdy nezmocníte. Neboť se nalézá v doupěti Velkého divokého zvířete, kteréhož jméno je TAJNÉ! Ale když vás Velké divoké zvíře kousne do nosu, řeknete půl jeho jména. Konec jeho jména je stejný jako konec toho, čím píšete, rozumíte, vy mrzáci?“

„Máme teď vyrazit válečný pokřik?“ tázal se s nadějí Rasmus, když náčelník skončil.

„Ne, napřed musíme přemýšlet,“ prohlásila Eva-Lotta. „Rasmusi, co řekneš, když tě kousnu do nosu?“

„Řeknu „Au“!“ odpověděl Rasmus.

Eva-Lotta se k němu naklonila a žertem ho kousla do špičky nosu.

„Ne,“ bránil se Rasmus.

,,No vidíš, řekl jsi ne,“ opravila ho Eva-Lotta.

,,A píšeme tužkou,“ doplňoval Anders.,,Ne-ka, to ale nic není. Mají ti Červení hloupé nápady.“

„Nero,“ vyřešil záhadu Kalle. „Píšeme taky perem.“

„Jak jen pro všechno na světě položili Velkého bručouna do boudy Nerovi,“ divila se Eva-Lotta. „To mu museli dát narkózu!“

„Komu? Velkému bručounovi?“ zlobil ji Anders.

„Ale prosím tě! Pochopitelně Nerovi!“

Nero byl primářův vlčák a byl stejně vzteklý jako primář, což už něco znamenalo.

„Určitě si vyčíhali, když ho šel doktor Hallberg vyvenčit,“ usuzoval Kalle.

„A co uděláme teď my?“ zeptala se Eva-Lotta.

Sedli si na podlahu a uspořádali zasedání válečné rady. Rasmus také. Měl oči i uši na stopkách — teď se konečně začne odehrávat to napínavé!

Anders se podíval na Rasmuse a v očích mu blýsklo. Rasmus čekal tak dlouho a trpělivě, aby mohl být Bílou růží, že opravdu nebylo možné mu tu radost odepřít. I když vlastně bylo velice obtížné mít kolem sebe takového kluka, který se ve všem jen věšel na paty. Bude nutné najít mu nějaké zaměstnání, aby se člověk mohl v klidu a pokoji věnovat válce Růží bez jeho přílišného vměšování.

„Poslouchej, Rasmusi,“ řekl Anders. „Doběhni k nemocnici a podívej se, jestli je Nero v boudě!“

„Mohu vyrazit válečný pokřik?“ otázal se Rasmus.

„Ovšem,“ řekla Eva-Lotta. „Jen už jdi!“

A Rasmus už šel. A vyrazil nejdivočejší válečný pokřik, jaký se kdy v pekařově zahradě ozval.

„Výborně,“ řekl Anders, když Rasmus zmizel. „Teď si konečně můžeme promluvit o věcech. Především — musíme vypátrat, kdy se doktor Hallberg prochází s Nerem. To provedeš ty, Evo-Lotto!“

„Stane se,“ řekla Eva-Lotta.

Rasmus se vydal na cestu k nemocnici. Už tam byl navštívit Nicka — a věděl, kudy tam dojde. Primář měl vilu hned vedle, a tam stála také Nerova bouda. Na vrátkách k lékařově zahradě byly nápisy: „Soukromý pozemek“ a „Pozor, zlý pes!“. Rasmus však naštěstí neuměl číst a směle tam vstoupil. Nero ležel v boudě. Zlostně na Rasmuse zavrčel a Rasmus se s velkým strachem zastavil. Špatně porozuměl rozkazu. Domníval se, že musí přinést do hlavního stanu Velkého bručouna, a jak si teď má troufat, když Nero takhle vrčí? Rozhlížel se, kdo by mu pomohl, a k své úlevě si všiml, že k němu jde nějaký strejda. A ke všemu to ještě byl doktor, který operoval Nicka.

Doktor Hallberg byl na cestě do nemocnice, když před Nerovou boudou spatřil malého rytíře Bílé růže. Nevěděl samozřejmě, že před sebou má rytíře, neboť jinak by snad projevil větší porozumění. Nyní se velmi rozzlobil a přidal do kroku, aby dal hříšníkovi na pamětnou. Avšak Rasmus, který žil v přesvědčení, že nejen únosci dětí, ale také primáři jsou hodní, se prosebně podíval do přísné tváře a řekl:

„Poslouchej, ty, odved na chvíli toho psa, protože já musím přinést Velkého bručouna.“

A když doktor hned neudělal, oč byl požádán, vzal ho Rasmus za ruku a vlekl ho mírně, leč rozhodně ke psí boudě.

„Buď tak hodný, pospěš si, protože já nemám čas,“ řekl.

„Vážně?“ zasmál se doktor Hallberg. Teď už poznal Rasmuse — to je přece ten klouček, kterého unesli a o němž toho bylo tolik v novinách.

„Nepůjdeš se mnou k Nickovi?“ zeptal se lékař.

„Ano, ale napřed musím mít Velkého bručouna,“ řekl Rasmus neochvějně.

Nicke se dověděl o Velkém bručounovi všechno. Také se na něj mohl podívat. Rasmus mu ho pyšně podržel u tváře. A také vyrazil válečný pokřik, aby Nicke slyšel, jak to zní.

„Teď jsem Bílá růže, rozumíš,“ řekl Rasmus. „Před chvilkou jsem na to přísahal.“

Nicke se na něho s úctou díval.

„Lepší Bílou růži nikdy nezískají,“ řekl spokojeně. Rasmus mu pohladil ruku.

„To je dobře, že už nespíš, Nicke,“ řekl.

Nicke si také říkal, že je to dobře. Ještě bude trvat nějaký čas, než ho propustí z nemocnice. Věděl však, že bude zase zdráv — a co přijde pak, to se už nějak poddá. Doktor Hallberg i profesor mu slíbili, že mu pomohou, jak jen budou moci. Nicke očekával budoucnost s klidem.

„A je dobře, že to už nekrvácí,“ řekl Rasmus a ukázal na Nickovu košili, která byla bílá a jemná a neměla žádné krvavé skvrny.

To si myslil Nicke také. Předtím nebyl nikdy nemocný a jako dítě přírody se velice podivoval mnoha zvláštním lékařským nápadům. Jako například tahle transfúze, o tom chtěl Rasmusovi povědět — jen si představ, doktoři vzali krev z jiného člověka a napumpovali ji do mne, protože já jsem jí tolik ztratil na Kalvönu.

„Vzali ji jinému únosci dětí?“ ptal se Rasmus, který také pokládal za velmi zvláštní, nač dovedou lékaři přijít.

Ale pak už měl naspěch. Když člověk bojuje ve válce Růží, neměl by vlastně chodit do nemocnice. Sevřel pevně v ruce Velkého bručouna a odcházel ke dveřím.

„Ahoj, Nicke,“ řekl. „Já ještě přijdu jindy.“

A než mohl Nicke odpovědět, byl Rasmus tentam.

„Ty kluku jeden,“ řekl si v duchu Nicke.

Kalle, Anders a Eva-Lotta ještě seděli v podkroví pekárny. Pekařský mistr Lisander jim tam zrovna přinesl několik čerstvých žemlí.

„Vlastně byste neměli žádné dostat,“ bručel, „protože člověk kvůli vám užije tolik strachu. No ale trochu žemlí si přece jen zasloužíte,“ řekl a pohladil Evu-Lottu po tváři.

Než odešel dolů do pekárny, ozval se venku válečný pokřik. Vyslaný zvěd se vracel. S rámusem, jako by se řítilo celé vojsko, lezl do schodů.

„Tady máte,“ řekl a hodil Velkého bručouna na podlahu.

Kalle, Anders a Eva-Lotta se na něho dívali. Dívali se na Velkého bručouna. A dívali se jeden na druhého. Pak se dali do smíchu.

„Bílá růže získala tajnou zbraň,“ řekl Anders. „Máme Rasmuse.“

„Teď to mohou Červení složit,“ přisvědčil Kalle.

Rasmus se díval neklidně z jednoho na druhého. Snad se mu nesmějí? Provedl to přece dobře?

„Snad jsem to udělal dobře, ne?“ zeptal se bázlivě.

Eva-Lotta ho pleskla přes nos.

„Ano, Rasmusi,“ řekla se smíchem. „To jsi udělal opravdu dobře.“