Kalle Blomkvist zasahuje

4

Cesta se vine, kroutí a měkce prodírá zelenou letní krajinou. Zatáčí se kolem nevelkých rozeklaných horských návrší, drobných třpytných jezer, borových lesíků, běží mezi bílými břízami, podél kvetoucích hájů a luk, podél vlnícího se obilí. V mnoha zákrutech se pozvolna dostává k pobřeží, k moři.

Tam zřejmě také směřuje v tomto hezkém letním jitru velké černé auto, které v prudké jízdě projíždí zatáčkami a zviřuje oblaka prachu nad kvítky svízele u cesty. Je to zcela obyčejné auto. Přesto však by bystrý pozorovatel objevil, že je na něm něco zvláštního. Vůz totiž nechává za sebou zvláštní stopy. V otevřeném postranním okénku se občas objeví dívčí ruka a pak můžeš na štěrkovitém povrchu silnice spatřit drobné útržky červeného papíru a občas bílé drobečky žemle. Ano, právě drobečky žemle! Eva-Lotta není totiž pro nic za nic pekařovou dcerou se stálou zásobou žemlí v kapsách. Červené útržky papíru jsou kousky plakátu, který strhla s kandelábru, než vklouzla do auta k spícímu Rasmusovi. Na plakátu je napsáno velkými černými písmeny „Velká letní slavnost“ a „Tombola — Tanec — Káva“. Bůh žehnej Sportovnímu sdružení v Lillköpingu za tenhle plakát! Zdá se totiž, že cesta bude dlouhá, a jak dlouho vydrží pár žemlí? Brzo musela Eva-Lotta začít s žemlemi i s útržky papíru opatrně hospodařit. Rozhodla se, že na každém rozcestí musí zanechat nápadný červený útržek papíru. Jak se zachránci jinak dovědí, kterou cestou se mají dát? Objeví se ostatně zachránci? Jak může toto dobrodružství jinak skončit?

Eva-Lotta se rozhlíží v autě a uvažuje o situaci. Vedle ní na zadním sedadle sedí profesor, stále spoutaný, s roubíkem v ústech a se zoufalstvím v očích. Vedle něho sedí z druhé strany ten, který hlídal tak výtečně vůz. Na předním sedadle sedí člověk, kterému říkají Nicke, a v náručí drží spícího Rasmuse. Vedle něho u volantu druhý noční host — Eva-Lotta se nyní dovídá, že se jmenuje Blom. Všechno obsáhne pohledem a pak pohlédne okénkem ven. Ženou se švédskou letní krajinou, o tom nelze vůbec pochybovat. Pole zralého žita s chrpami a mákem jsou náležitě švédská. Bílé břízy rovněž. Jenom tohle auto se svými divnými pasažéry sem nepatří, ti patří do nějakého amerického gangsterského filmu. Když si Eva-Lotta pomyslí, že ti dva chlapi vpředu jsou opravdoví únosci dětí, srdce se jí rozbuší trochu prudčeji. Únosci dětí — to přece působí tak hloupě v téhle sluncem ozářené švédské skutečnosti! Únosci dětí se mají objevit v prudkém dešti temného podzimního dne v Chicagu!

Nicke jistě cítí v zádech její odmítavý pohled, neboť se obrátí a změří si ji nevlídným pohledem.

„Kdo tě sakra prosil, aby ses do toho pletla?“ řekne. „Proč jsi lezla do auta, ty hloupá?“

Eva-Lotta se bojí. Ještě víc se však zlobí. A umíní si, že na ní nesmí takový holomek poznat, jak hrozně se bojí.

„Nech mě!“ řekne. „Radši si rozmysli, co řekneš, až pro tebe přijde policie!“

Profesor se tváří povzbudivě, což posílí její odvahu. Je vděčná, že on tu sedí, i když je nyní naprosto bezmocný. Rozhodně je to však dospělý člověk, který ji nezradí.

Nicke výhružně zabručí, ale odvrátí se a neřekne už ani slovo. Má silný krk a světlé vlasy, které by potřebovaly ostříhat, pomyslí si Eva-Lotta. Hluboko na krku mu roste světlé chmýří. Jak vlastně vypadá? Osobní popis, řekne si Eva-Lotta. Být tady Kalle, okamžitě by se pustil do osobního popisu! Nejlíp, když to udělá místo něho, aby mohla pomoci policii. Pokud bude vůbec kdy mít možnost, aby svoje pozorování policii oznámila!

Tenhle Nicke má modré prohnané oči a kulatý, dobrácký červenavý obličej. Tvář má vskutku dobráckou, i když se zrovna teď tváří mrzutě. Nijak zvlášť inteligentní, pomyslí si Eva-Lotta a lichotí si v duchu, že její osobní popis je mazanější než Kallův, který mluví jen o barvě očí a případných mateřských znaménkách, ale nic o charakteru. Ale co ti dva ostatní? Blom je tmavovlasý a vypadá unaveně, je bledý a uhrovitý, ničema malého formátu, pomyslí si Eva-Lotta, udělá patrně za peníze všechno. A ten na zadním sedadle se nejvíc blíží stadiu idiota. Je to naprosté nic s pískově žlutými vlasy, téměř žádnou bradou a inteligence nemá, ani co by se za nehet vešlo. Co jen pro všechno na světě přimělo ty tři netvory, že se dali na loupení lidí? Snad se za tím skrývá nějaká myšlenka, ačkoli nikdo z těch tří nevypadá, že by vůbec dovedl myslet. Ale možná, že tady myslí někdo jiný za ně, někdo jiný, kdo na ně kdesi čeká.

Vida, — teď auto náhle zatáčí na hrbolatou lesní cestu. Eva-Lotta má co dělat, aby oknem vysypala co nejvíc útržků a drobtů, neboť tady by zachránci nejspíš mohli ztratit stopu. Tohle není žádná běžná cesta a jistě není pro auta, neboť vůz naráží a kolébá se na nerovném povrchu. Hází sebou, že se Rasmus probudí. Napřed pootevře ospalé, tmavé oči, pak se však rázem posadí a upírá zrak na Nicka.

„To ty nám máš spravit sporák, nebo…“

Uprostřed věty se bezmocně zarazí. Eva-Lotta natáhne teplou ruku a pohladí ho po tváři.

„Já jsem tady, Rasmusi,“ povídá. „Nemáš radost? Tvůj tatínek je tu taky, i když…“

„Kam jedeme, Evo-Lotto?“ ptá se Rasmus.

Nicke odpovídá za Evu-Lottu.

„Jen se trošku projedeme,“ povídá s veselým smíchem. „Jenom se trošku projedeme.“

„To ty nám máš spravit sporák?“ táže se neúnavně Rasmus. „Táto, je to tak.“

Ale tatínek neodpovídá.

Nickovi se zřejmě zdá, že je to zábavná otázka. Směje se ještě víc.

„Kdepak spravovat kamna, ty škvrně, tentokrát ne.“

Jako by ho Rasmusova otázka přivedla do dobré nálady. Posadí si Rasmuse lip na klín a dá se náhle do zpěvu.

„Hrabě měl pejska, jmenoval se Trulle…“

„Jak se jmenuješ ty?“ táže se zvědavě Rasmus.

„Nicke,“ zašklebí se Nicke. „Nicke je jméno mé, víš,“ zpívá hřmotně.

„Měl bys nám spravit sporák,“ řekne Rasmus. „Tatínek to říká už dlouho — ale vždycky jen samé sliby…“

Eva-Lotta se dívá s obavami na profesora. Má teď jiné myšlenky než rozbitý sporák. Povzbudivě ho pohladí po paži a profesor jí poděkuje očima.

A Eva-Lotta opatrně vyhodí oknem poslední útržek červeného papíru. Hravě poletuje v slunečním světle, než se snese na pole a zůstane tam ležet. Přijde si pro něj někdo? A kdy?