Kalle Blomkvist zasahuje

18

Je úterý prvního srpna, šest hodin ráno. Na Kalvön svítí slunce, moře je modré, vřes kvete, tráva je mokrá rosou a Eva-Lotta stojí ve křoví a zvrací. Bude jí celý život špatně, kdykoli si vzpomene na toto ráno? Nikdy na ně nezapomenou, ani ona, ani kdokoli jiný z ostatních zúčastněných.

Byl to ten výstřel. Kdesi v lese někdo vystřelil. Daleko, velice daleko. V ranním tichu se to však rozléhalo hlasitě a zlověstně a zvuk narážel na ušní bubínky tak zřetelně a ostře, že působil bolest a člověku začínalo být zle a musel poodejít stranou a zvracet.

Nikdo nevěděl, jaký cíl ta střela zasáhla. Věděli jen, že Rasmus a Nicke jsou v lese společně se zlým člověkem, který je ozbrojený. A nedalo se nic dělat. Jenom čekat, i když vlastně dost dobře nevěděli nač. Čekat, že se něco stane — cokoli, co by mohlo změnit tuto nesnesitelnou situaci. Čekat celou věčnost! Připadalo jim, jako by ubíhal celý život. Zůstane to zde snad všechno navěky — ranní slunce nad dlouhým přístavním můstkem, letadlo houpající se na vlnách, malý konipásek poskakující mezi hromádkami vřesu, červení mravenci lezoucí po kameni za křovím, kde oni leží na břiše a čekají? A v hloubi lesa nic než ticho? Bude to takhle vskutku trvat navěky…?

Anders má dobrý sluch, první to zaslechne.

„Něco slyším,“ povídá. „Tak se mi zdá, jestli to není motorový člun!“

Ostatní naslouchají. Opravdu — odněkud z velké dálky je slyšet od moře slaboučký rachot motoru. V těchto osamělých šérách, jakoby opuštěných bohy i lidmi, je tento slabý rachot motoru prvním zvukem doléhajícím k nim z vnějšího světa. Za pět dní, co jsou na ostrově, neobjevil se tu jediný člověk, jediný motorový člun, dokonce ani jediná pramička s rybářem, který si vyjel na okouny. Ale teď je kdesi v zálivu motorový člun. Pluje sem? Kdo ví? Je tady přece taková spousta zálivů a průlivů, existuje tisíc možností, že tento člun míří úplně někam jinam. Ale když připluje, tu by mohli vyběhnout na přístavní můstek a zavolat z plných plic: „pojďte sem, pojďte, než bude pozdě!“ Ale co když je na člunu veselá prázdninová společnost, která bude mávat, smát se a pojede dál a vůbec jí.nebude záležet na tom, aby přijela k nim a dověděla se, oč jim jde?

Napětí a nejistota tísní všechny čím dál tím víc. Zvuk se přibližuje. Brzy spatří velmi, velmi daleko člun. Totiž čluny — vždyť jsou dokonce dva!

Z lesa však také někdo přichází. Je to Peters. A v patách za ním Blom se Svanbergem. Utíkají k letadlu, jako by jim šlo o život. Snad také slyšeli motorové čluny a mají teď strach. Nicke a Rasmus se neobjevují. Znamená to snad… ne, nejsou s to myslit, co to znamená! Sledují očima Peterse. Teď je už u letadla a leze do kabiny k profesorovi. Pro Bloma a Svanberga tam zřejmě není místo. Slyší, jak Peters na ně křičí: „Schovejte se zatím v lese! Večer pro vás přijedeme!“

Vrtule se roztočí. Letadlo se začne pohybovat na hladině sem a tam a Kalle si tvrdě skousne ret. Teď se ukáže, zda se mu jeho sabotáž povedla, nebo ne.

Sem a tam. Sem a tam po hladině. Avšak letadlo se nezvedá. Těžce se sklání doleva, naklání se stále víc a víc, až se nakonec převrací.

„Hurá!“ křičí Kalle a zapomíná na všechno ostatní. Pak si však vzpomene, že v letadle je také profesor, a když vidí, jak se letadlo začíná potápět, zneklidní.

„Pojďte!“ volá na ostatní. A ti se vyřítí z křoví, divoký hlouček válečníků, kteří zatím čekali v záloze.

Letadlo se potopilo v úžině. Už je není vidět. Ale ve vodě plavou lidé. Neklidně je počítají, ano, jsou tři.

A pak se náhle objeví motorové čluny. Motorové čluny, na něž by skoro byli zapomněli. A pro pána krále, kdopak to stojí na přídi jednoho z nich?

„Strejdo Björku! Strejdo Björku! Strejdo Björku!“

Křičí, že se jim hlasivky mohou skoro přetrhnout.

„To je strejda Björk,“ vzlyká Eva-Lotta. „Zlatý strejda, dobře, že je tady!“

„A co policie s ním jede!“ křičí Kalle, nadšený radostí a úlevou.

V průlivu se všechno mele páté přes deváté. Je vidět jen změť uniforem, a jak vyhazují záchranné pásy a tahají lidi z vody. Vidí, že se podařilo vytáhnout alespoň dva. Ale kde je třetí? Třetí plave k pevné zemi. Zřejmě nechce žádnou pomoc. Patrně se chce zachránit sám. Jeden motorový člun se za ním rozjede. Ale on už má velký náskok.

Teď je u přístavního můstku. Chytne se ho, vyleze nahoru a utíká dlouhými skoky, při kterých z něho crčí voda, přímo k místu, kde je Anders, Eva-Lotta a Kalle. Zase se schovali do křoví, neboť člověk, který k nim běží, je zoufalý a oni se ho velmi bojí. Nyní je už těsně u nich a vidí jeho oči, plné zuřivosti, zklamání a nenávisti. On se však nedívá, nevidí malý hlouček válečníků za křovím. Neví, že má nablízku své nejúhlavnější nepřátele. Ale zrovna když běží kolem nich, postaví se mu do cesty kloubovitá chlapecká noha. S kletbou padne na tvář mezi hromádky vřesu. A teď už jsou jeho nepřátelé nad ním, všichni tři současně. Lehnou si na něho, drží ho za ruce a za nohy, tisknou mu hlavu k zemi a křičí, až se to rozléhá: „Strejdo Björku, strejdo Björku, pomoc!“ A strejda Björk přijde. Pochopitelně. Ještě nikdy nezklamal své přátele, udatné rytíře Bílé růže.

V lese však leží tváří k zemi muž a vedle něho sedí malý chlapec a pláče.

„Podívej se, Nicke, teče ti krev,“ povídá Rasmus. Nicke má na košili červenou skvrnu, která se rychle rozšiřuje. Rasmus na ni ukazuje špinavým ukazováčkem.

„Jé, ten Peters je hloupý! On po tobě střelil, Nicke?“

„Ano,“ odpoví Nicke a má takový slabý a divný hlas. „Střelil po mně… ale kvůli tomu neplač… hlavně že se tobě nic nestalo!“

Nicke je chudý a hloupý námořník, leží tu a myslí si, že teď zemře. A je rád. Udělal v životě mnoho hloupostí a je rád, že poslední jeho čin byl správný a dobrý. Pokusil se zachránit Rasmuse, i když neví, jestli se mu to podařilo. Ví, že utíkal, až mu srdce bušilo jako zvon a cítil, že už nemůže dál. Ví, že držel Rasmuse pevně v náručí, dokud ho nezasáhla střela a neupadl. A Rasmus utíkal jako vyplašený zajíček rovnou mezi stromy a schoval se. Ale zajíček je teď už zase zpátky u Nicka a Peters zmizel. Neboť měl najednou velmi naspěch, aby utekl. Zřejmě tu nemohl zůstat a hledat Rasmuse… A proto jsou nyní sami, Nicke a tenhle špunt, který sedí vedle něho a pláče a je jediný, na kom Nickovi někdy nějak záleželo. Nicke sám nechápe, jak se to stalo. Nevzpomíná si, jak to začalo… snad to začalo už první den, když Rasmus dostal luk a vděčně objal Nickovi nohy a řekl:

„Já myslím, že jsi moc hodný, Nicke!“

Teď však má Nicke velkou starost. Pod jakou záminkou by měl poslat Rasmuse pryč — zpátky k ostatním? U přístavního můstku se určitě něco stalo. Letadlo přece vůbec nevzlétlo a ten motorový člun zřejmě něco znamená. Něco Nickovi říká, že nastal konec téhle mizérie a že s Petersem je konec — stejně jako s ním. Nicke je spokojen. Všechno by bylo velice dobré, jen kdyby se Rasmus mohl vrátit k svému tatínkovi hned teď. Malé dítě nemá sedět v lese a dívat se na umírajícího člověka. Před tím by chtěl svého přítele uchránit, ale neví, jak by to měl udělat. Nemůže mu přece říci: „Musíš odejít, protože starý Nicke teď umře a chce být sám… chce tady ležet dočista sám a radovat se, že se z tebe stal zase svobodný a šťastný klučina, který si může hrát s lukem a s lodičkami, které ti Nicke udělal.“

Ne, tak se to nedá povědět! A teď mu Rasmus položí ruku kolem krku a řekne nejněžnějším hlasem:

„Pojď, Nicke, půjdeme odtud! Půjdeme k mému tatínkovi!“

„Ne, Rasmusi,“ namítá vyčerpaně Nicke. „Už nemohu jít, rozumíš, musím tady zůstat. Ale jdi ty sám… chci, abys šel!“

Rasmus vystrčí spodní ret.

„Ale když já nepůjdu, víš,“ prohlásí určitě. „Počkám, až se mnou půjdeš ty. Abys věděl!“

Nicke neodpovídá. Nemá už sílu a neví, co by měl říkat. Rasmus se mu zavrtá nosem do tváře a šeptá:

„Protože já tě mám moc a moc rád!“

Tu se Nicke rozpláče. Naposledy plakal jako dítě, od té doby nikdy. Ale teď pláče. Neboť je velice unavený a je to poprvé, co mu někdo něco takového říká.

„Myslíš to doopravdy?“ sípe Nicke. „Opravdu můžeš mít rád únosce dětí?“

„Já si myslím, že únosci dětí jsou hodní,“ ujišťuje ho Rasmus.

Nicke sbírá poslední síly.

„Rasmusi, teď musíš udělat, co ti řeknu. Musíš jít za Kallem a Andersem a Evou-Lottou. Máš přece být Bílou růží, ne? To přece chceš.

„Chci, ale…“

„Tak vidíš! Utíkej! Myslím, že na tebe už čekají!“

„Ale co ty, Nicke?“

„Já ležím tady v mechu a je mi krásně. Odpočinu si tady a budu poslouchat, jak švitoří ptáci.“

„Ale…,“ namítá Rasmus. Tu zaslechne z dálky volání. Někdo volá jeho jméno.

„To je táta,“ zaraduje se Rasmus.

Teď Nicke opět pláče, nyní však zcela tiše, s hlavou v mechu. Už si nemusí dělat kvůli Rasmusovi starosti. Pláče vděčností… a protože je strašně těžké říci sbohem téhle malé postavičce ve špinavé bundě, která se stále rozmýšlí, zda má odejít za tatínkem nebo zůstat u Nicka.

„Jdi a řekni tatínkovi, že tady v lese leží otrhaný starý únosce dětí,“ řekne Nicke.

Tu ho Rasmus znovu chytne kolem krku a zavzlyká:

„Ty nejsi žádný starý otrhaný únosce dětí, Nicke!“

Nicke zvedne s námahou ruku a pohladí Rasmuse po tváři.

„Sbohem, Rasmusi,“ šeptá. „Teď jdi a ať je z tebe Bílá růže. Nejlepší bílá růžička…“

Rasmus znovu slyší, jak volají jeho jméno. S pláčem vstane, nerozhodně stojí a dívá se na Nicka. Pak odchází. Několikrát se otočí a mává. Nicke nemá dost sil, aby zamával také, ale provází dětskou postavičku oddanýma modrýma očima, které jsou plné slz. Teď už tam žádný Rasmus není. Nicke zavře oči. Je nyní spokojen — a unavený. Je krásné, že může spát.