Kalle Blomkvist zasahuje

9

Vysoko na skalní plošině stála chata, kde inženýr Peters ubytoval významného hosta. Bylo to vskutku orlí hnízdo, přístupné jenom z jedné strany. Zadní stěna stála nad srázem, který se svažoval téměř kolmo ke břehu.

„Musíme vylézt nahoru,“ řekl Kalle a ukázal mastným prstem k profesorovu oknu.

Po příhodě v hradní zřícenině neměl Anders mnoho chuti zlézat srázy, i když tenhle nebyl tak strašně vysoký.

„Nemůžeme se tam připlížit zepředu… jako normální lidé?“ navrhoval.

„A rovnou do rány Nickovi nebo někomu jinému,“ řekl Kalle. „To jsou nápady!“

„Vylez tam ty,“ řekl Anders. „Zůstanu dole a budu dávat pozor.“

Kalle se nerozmýšlel. Olízl si mastné prsty a pustil se vzhůru.

Nebyla už taková tma. Nad lesem tiše vystoupil kulatý měsíc. Kalle nevěděl, má-li z toho mít radost nebo ne. Při měsíčku mohl lépe vylézt nahoru, ale bylo také snazší objevit toho, kdo leze vzhůru. Snad bylo nejjistější vděčit měsíci za to, že svítí, i za to, že se občas schová za mraky.

Kalle se nadechl a lezl nahoru. Výstup sám o sobě nebyl nijak zvlášť nebezpečný, ale pomyšlení, že může mít kdykoli v patách smečku zločinců, způsobilo, že mu po těle vyrážel studený pot. Opatrně si hledal cestu rukama i nohama a zvolna se plazil vzhůru. Občas to bylo těžké. Když někdy pocítil závrať, měl pocit, jako by stoupal do prázdna a ztrácel oporu. V nohou však zřejmě měl instinktivní schopnost hledat mezi mezerami a kořeny a vždycky se mohl něčeho pevně zachytit.

Pouze jednou opustil instinkt jeho pravou nohu a Kalle shodil kámen, který se s velikým hlukem kutálel po srázu. Nechybělo mnoho a Kalle by byl strachy sletěl za ním, zachránil ho však kořen, jehož se v poslední chvíli chytil. Úzkostlivě se k němu přivinul a dlouho se neodvážil ani hnout.

Anders slyšel hluk, když kámen padal. Rychle uskočil, aby mu nespadl na hlavu, a zlostně si v duchu bručel:

„Měl by ještě zatroubit, aby ho určitě slyšeli!“

Zřejmě však kromě Anderse nikdo ten rámus neslyšel. A když Kalle s tlukoucím srdcem několik minut čekal a nic nestalo, pustil se kořenu a stoupal dál.

Profesor přecházel ve své temné místnosti sem a tam jako zvíře v kleci. To je přece k nevystání, absolutně k nevystání! Člověka z toho prostě chytá šílenství. Určitě, docela jistě se z toho zblázní, stejně jako se už zřejmě zbláznil ten Peters. Je v moci pomateného člověka. Neví, co se děje s Rasmusem. Neví, zda se odtud někdy dostane. A je tu tma jako v pytli. Proklatý Peters, mohl mu dát aspoň svíčku! Kdyby se mu jednou dostal ten ničema do rukou… ale co to? Profesor se náhle zastavil. Byl to jen výplod jeho předrážděného mozku… nebo skutečně někdo zaklepal na okno? Vždyť přece tohle okno, kterým se díval ven celý ten tisíckrát prokletý den, vede přímo nad sráz… žádný člověk by přece tamtudy… dobrotivé nebe, teď znovu někdo zaklepal! Určitě tam někdo je. Vzrušen nadějí a zoufalstvím utíkal k oknu a otevřel je. Žádné vězeňské okénko nemohlo být důkladněji pobité železem než tohle okno. Udělali to však tak obratně, že to zvenčí jistě působí jen venkovsky a příjemně, že to je opravdová ozdoba sportovní chaty. Nicméně to byla železná mříž.

„Je tam někdo?“ zašeptal profesor. „Kdo je tam?“

„To jsem jenom já, Kalle Blomkvist.“

Znělo to slabounce jako dech, ale stačilo to, aby se profesor zatřásl rozčilením. Rukama se dychtivě chopil mříže.

„Kalle Blomkvist… kdopak… já už vím, vzpomínám si. Milý Kalle, víš něco o Rasmusovi?“

„Je v chatě u Evy-Lotty… má se dobře!“

„Zaplaťbůh! Zaplaťbůh za tu zprávu!“ šeptal profesor s hlubokým povzdechem úlevy. „Peters říkal, že ho vidím naposledy…“

„Máme se pokusit zavolat policii?“ otázal se horlivě Kalle.

Profesor se chytil za hlavu.

„Ne, žádnou policii. Aspoň zatím ne! Já nevím, co bych měl dělat! Začínám si myslet, že ten Peters myslí svoje výhrůžky vážně. Nebýt Rasmuse… ne, netroufám si plést do toho policii… aspoň dokud Rasmus nebude v bezpečí!“

Chytil se mříže a prudce šeptal:

„Nejhorší je, že Rasmus ví, kde mám kopie. Víš, kopie toho vynálezu. A Peters ví, že on to ví. Nebude dlouho trvat a přiměje Rasmuse, aby mu to řekl.“

„Kde jsou?“ zeptal se Kalle. „Nemohli bychom pro ně s Anderseni doběhnout?“

„Dokázali byste to?“ Profesor byl tak rozčilen, že mu hlas vypovídal službu. „Bože na nebi, kdyby se vám to podařilo. Schoval jsem je za…“

Zlovolný osud však rozhodl, že se Kalle nedoví cenné tajemství. Neboť současně se otevřely dveře a profesor zmlkl, jako bleskem zasažen. Přinutil se k mlčení, ačkoliv mu bylo do pláče zuřivostí a zoufalstvím. Ještě vteřina a stačil by říci všechno, co chtěl! Ale na prahu už stál inženýr Peters. V ruce držel petrolejovou lampu a zdvořile pozdravil.

„Dobrý večer, profesore!“

Profesor mlčel.

„Ten zatracený Nicke vám nedal žádnou lampu,“ pokračoval Peters. „Prosím, tady ji máte!“

Postavil lampu na stůl a přátelsky se usmál. Profesor stále mlčel.

„Rasmus vás pozdravuje,“ řekl Peters a trošku stáhl knot. „Jak to vypadá, myslím, že ho budu muset poslat do ciziny.“

Profesor udělal pohyb, jako by se chtěl vrhnout na svého trapiče, ale Peters zvedl varovně ruku.

„Za dveřmi stojí Nicke s Blomem,“ řekl. „Když se chcete prát, my se budeme prát taky. A máme Rasmuse — nezapomeňte!“

Profesor klesl na lůžko a ukryl si obličej v dlaních. Mají Rasmuse! Mají v ruce všechny trumfy! On má jen Kalla Blomkvista — to je jeho jediná naděje — a musí být klidný, musí, za každou cenu!

Inženýr Peters obešel místnost a stoupl si zády k oknu.

„Dobrou noc, příteli,“ řekl lehce. „Můžete si to ještě rozmyslet. Jen se bojím, že už ne moc dlouho.“

Venku se Kalle tiskl ke stěně chaty. Slyšel Petersův hlas tak blízko, jako by mluvil k němu, a pokoušel se zděšeně o krok ustoupit. Šlápl však na zrádný drn. A s ohlušujícím rámusem se velký detektiv zřítil se srázu a spadl rovnou před Anderse, podstatně rychleji, než měl v úmyslu.

Kalle sténal a- Anders se k němu znepokojeně sklonil.

„Uhodil ses? Bolí to?“

„Ssss, je to skvělé,“ řekl Kalle a ještě zasténal. Neměl však čas, aby myslel na modřiny. Shora od chaty slyšel Petersův křik: „Nicke! Blome! Kde jste? Prohledejte to dole! Reflektorem! Ale rychle!“

„Těbůh,“ zašeptal Anders.

„Přesně tak,“ řekl Kalle. „Teď je s námi amen.“

Nestačili ani pomyslit na útěk, když se mezi stromy začalo míhat světlo reflektoru. Každou chvíli se mohli octnout v kuželi světla — už jen ta myšlenka byla hrozná! Nicke s Blomem běželi dolů. Slyšeli, jak se blíží, chtěli utíkat, ale zděšení je ochromilo. Když Nicke byl od nich už na pět deset kroků, schovali se v panice do mezery mezi dvěma velkými kameny. Byla to jen uzounká mezera a oba se do ní vtěsnali, jako by ji chtěli roztrhnout. Takový má asi pocit štvané zvířátko, když jsou za ním ohaři, pomyslil si zoufale Kalle.

A teď měli ohaře v patách! Světlo reflektoru létalo sem a tam. Kalle a Anders se křečovitě tiskli jeden k druhému a začali náhle vzpomínat na maminku. Měsíc zákeřně svítil mezi stromy — zrovna jako by světlo reflektorů nestačilo.

„Tudy, Nicke!“ volal Blom a jeho hlas zněl strašně blízko. „Podíváme se mezi ty husté jedle. Když tu někdo je, bude určitě tam.“

„Může být tam nebo tady,“ ušklíbl se Nicke. „Ale jinak si myslím, že šéf mluví z cesty.“

„To se hned uvidí,“ prohlásil mrzutě Blom.

Maminko, maminko, myslil si Kalle, už jsou tu… je s námi konec… sbohem navěky…

Teď byli už dočista nablízku a na zlomek vteřiny dopadlo světlo Nickovy svítilny přímo do skrýše mezi kameny. Jenže někdy se stávají divy.

„Co to? Co je s tím reflektorem?“ podivil se Nicke.

Díky a zaplaťbůh — Nickovi zhasl reflektor. Navíc ještě zmizel zároveň měsíc za velkým mrakem. Blom se horlivě prodíral hustými jedlemi hned vedle nich. Nicke šel těsně za ním. Hrál si se svým reflektorem.

„Když tu někdo je, bude určitě tady,“ bručel si a napodoboval Blomův způsob řeči. „No vida, už zase svítí,“ pokračoval spokojeně a zamířil reflektorem mezi jedle. Tam však nikdo nebyl a Nicke šťouchl Bloma se slovy:

„Říkal jsem ti, že se šéf zbláznil. Vypověděly mu nervy. Tady není ani noha.“

„Hm, nikdo tu není,“ řekl Blom zklamaně. „Ale pro jistotu se podíváme ještě kousek dál.“

Jen se ještě pro jistotu podívejte, pomyslil si Kalle. A jako by se domluvili, doběhli s Andersem tichounce k jedlím, vzdáleným několik metrů, a vlezli si pod nejhustší ze všech. Neboť zkušenosti z války Růží je poučily, že není bezpečnější skrýše než ta, kterou někdo právě prohledal.

Nicke a Blom se brzo vrátili. Šli tak blízko kolem jedle, že Kalle mohl natáhnout ruku a sáhnout si na ně. Přešli také kolem mezery mezi kameny a Blom si tam velmi pečlivě svítil. Nikdo tam však nebyl.

„Jestli tu někdo je, tak tady určitě není,“ řekl Nicke a také zamířil svým reflektorem do mezery.

„Vidíš, představ si, že tam není,“ zašeptal Kalle a s úlevou si oddechl.