Kalle Blomkvist zasahuje

2

Když se mělo válčit, rodiče často překáželi. Zasahovali do běhu událostí mnoha rozličnými způsoby. Občas si obchodník koloniálním zbožím Blomkvist zamanul, že jeho syn by měl v nejrušnějších hodinách pomáhat v obchodě. Poštmistr míval neustále hloupé návrhy, aby Sixten posypal pěšiny na zahradě pískem a ostříhal trávník. Marně se Sixten pokoušel přimět otce k názoru, že neupravená zahrada je mnohem hezčí. Poštmistr jen nechápavě kroutil hlavou a mlčky ukazoval na stříhací strojek.

Ještě zarputilejší a náročnější byl obuvník Bengtsson. Začínal se sám živit, když mu bylo třináct roků, a domníval se, že jeho syn by to měl také zkusit. Proto se pokoušel přidržet Anderse o letních prázdninách u verpánku. Anders však časem rozvinul obzvláštní zručnost, jak se vyhnout veškerým úkladům o svoji zlatou svobodu. Verpánek, kde měl Anders sedět, býval proto zpravidla prázdný, když obuvník přišel do dílny, aby zasvětil nejstaršího syna do tajů povolání.

Opravdu lidský byl jen tatínek Evy-Lotty.

„Jen když jsi veselá a hodná a neděláš moc velkou neplechu, pak se ti do tvých věcí nepletu,“ říkal pekařský mistr a hladil otcovskou rukou Evu-Lottu po plavých vlasech.

„Takového tátu by měl našinec mít,“ naříkal Sixten trpce a hlasitě, aby přehlušil klapot stříhacího strojku.

Už podruhé během velmi krátké doby přiměl ho nelítostný otec, aby se věnoval zahradnictví.

Benka a Jonte se opírali o plot a účastně přihlíželi Sixtenově námaze. Pokoušeli se ho utěšit plamenným líčením vlastních trápení. Benka trhal celé dopoledne rybíz a Jonte dával pozor na mladší sourozence.

„Máme-li pobíjet Bílé, abychom nastavovali noci,“ řekl Sixten rozhořčeně. „Celý dlouhý den nemá člověk jedinou volnou chvíli a sotva stačí zařídit to nejnutnější.“

Jonte souhlasně přikývl.

„To je nápad! Vypravíme se na Bílé dnes v noci?“ Sixten ruče odhodil strojek na trávu.

„Nejsi hloupý, Jontíčku,“ prohlásil. „Pojď, odebereme se do hlavního stanu a svoláme válečnou radu.“

V garáži u Sixtena, hlavním stanu Červených, se plánoval noční boj. Pak vyslali Benku s výzvou náčelníka Červených k Bílým. Anders a Eva-Lotta seděli v pekařově besídce a čekali, až Blomkvistův koloniální obchod pro dnešek zavře a Kalle bude mít volno. Aby zahnali dlouhou chvíli, hráli dámu a jedli slívy. V teplém červencovém slunci vypadal náčelník Bílých značně netečně a ne zvlášť bojovně. Ožil však, když viděl, jak po lávce Evy-Lotty přibíhá Benka, až mu voda stříká kolem bosých nohou. V ruce držel kus papíru, který odevzdal s odměřenou úklonou náčelníkovi Bílých, načež hbitě zmizel stejnou cestou, odkud přišel. Anders vyplivl pecku a četl hlasitě:

Anders a Eva-Lotta se na sebe podívali a spokojeně se usmáli. „Pojď, musíme to povědět Kallovi,“ řekl Anders a zastrčil papír do kapsy u kalhot. „Vzpomeň si na mě — schyluje se k noci dlouhých nožů.“

„Za svitu měsíce“ spalo městečko hluboce a bez obav. Ani strážmistr Björk, který tiše procházel liduprázdnými ulicemi, neměl o ničem tušení. Všude bylo ticho — slyšel jen klapot vlastních podpatků na kamenném dláždění. Městečko spalo v záplavě měsíční záře, jasné světlo nad ulicemi a náměstím neprozrazovalo nic o noci dlouhých nožů. Leč kolem spících domů a zahrad byl všude tmavý stín a při trošku větší pozornosti by byl strážmistr Björk zpozoroval, že ve tmě je živo. Byl by si všiml plíživých zvuků i pohybů a šepotavých hlasů. Byl by slyšel, jak se ve vile pekařského mistra Lisandra opatrně otevřelo okno, a byl by spatřil Evu-Lottu, jak leze po žebříku dolů. Byl by slyšel, jak Kalle tiše hvízdá signál Bílé růže na rohu u Blomkvistů a byl by se před ním mihl Anders, dokud nezmizel za stínem šeříkového plotu.

Strážmistr Björk však byl docela ospalý a toužil jen po tom, aby jeho obchůzka už skončila — proto také nechápal, že nastala noc dlouhých nožů.

Chudáci rodiče Bílých a Červených růží, kteří nic netušili, klidně spali v posteli. Nikdo se nenamáhal, aby se jich zeptal na názor o nočním cvičení, ale Eva-Lotta pro jistotu napsala na kousek papíru vzkaz a položila jej na polštář, kdyby snad náhodou někdo zpozoroval, že zmizela. Lístek zněl zcela chlácholivě:

,,To je jen čistě bezpečnostní opatření,“ vysvětlovala Kallovi a Andersovi, když lezli příkrou cestou ke zřícenině. Radniční hodiny právě odbíjely dvanáctou, čas se naplnil.

„Hrad mých předků — to mě podržte,“ pravil Kalle. „Jak to Sixten myslí? Tady přece nikdy žádný poštmistr nebydlel.“

Zřícenina se tyčila před nimi ve světle měsíce a skutečně nevyhlížela příliš poštovně.

„Chápej, to je obvyklá chlubivost Červených,“ vysvětloval Anders. „Musíme je potrestat. Ke všemu ještě mají Velkého bručouna.“ V hloubi duše nebyl Anders naprosto nespokojen, že Červení nakonec vypátrali to pravé stračí hnízdo a znovu dobyli Velkého bručouna. Předpokladem pro válku obou Růží přece bylo, aby tento skvost občas změnil majitele.

Docela udýchaní po namáhavém výstupu do kopce čekali ti tři chvilku před vchodem do zříceniny. Stáli tam, naslouchali tichu a připadalo jim, že to uvnitř pod vysokou klenbou vypadá docela chmurně a nebezpečně. Tu slyšeli, jak ze tmy volá strašidelný hlas:

„Nyní nastal boj mezi Červenou a Bílou růží a tisíce a desetitisíce duší zahynou a skončí v noci smrti!“

Pak se ozval pronikavý, děsivý smích, rozléhající se mezi kamennými stěnami. A nastalo ticho, hrozivé ticho, jako by ty, kdo se smáli, přemohl jejich vlastní strach z nějakého neznámého nebezpečí ve tmě.

„Boj a vítězství!“ zvolal rozhodně Anders a rozběhl se střemhlav do hradu. Kalle s Evou-Lottou ho následovali.

Za denního světla tu byli nesčetněkrát. Ale v noci ještě nikdy. Zvláštní náhodou je dokonce jednou zavřeli v hradním sklepení. Bylo to úplně hrozné, nevzpomínali si však, že by to bylo něco tak děsivého jako teď — když o půlnoci pronikají do nejisté tmy, kde ve stínech může číhat cokoli. Nejen Červení. Kdepak, vůbec žádní Červení, ale strašidla a duchové, kteří se snad budou mstít za rušení nočního klidu, vystrčí z některé díry ve zdi kloubovitou ruku kostlivce, až se toho někdo nejméně naděje, a zardousí ho.

Anders ještě jednou vykřikl „Boj a vítězství“, aby posílil jejich odvahu, ale v tichu to znělo tak hrozně, že ho Eva-Lotta zděšeně prosila, aby už přestal.

,,A za žádnou cenu ode mne nechoďte,“ dodala. „Mezi strašidly se mi to moc nezamlouvá.“

Kalle jí konejšivě poklepal po zádech a opatrně postupovali vpřed. Při každém kroku se zastavili a naslouchali. Někde dále ve tmě jsou Červení — a jistě slyší jejich plíživé kroky, aspoň se to dá předpokládat. Tu a tam svítil dovnitř zřícenou klenbou měsíc, a tu viděli skoro stejně jasně jako ve dne drsné stěny a hrbolaté podlahy, kde museli opatrně našlapovat, aby neklopýtli. Kam však neproniklo světlo měsíce, byly jen hrozivé stíny, děsivá temnota a tísnivé mlčení. Při pozorném naslouchání by se v tichu dal zaslechnout lehký šepot, úryvky vět, které doléhaly k uším a plnily je děsem. Eva-Lotta se bála. Zpomalila kroky. Kdopak to šeptal? Červení, nebo jen slábnoucí ozvěna dávno mrtvých hlasů, která dosud setrvávala mezi kamennými stěnami? Natáhla ruku, aby se přesvědčila, že není sama. Potřebovala nahmatat konečky prstů Kallovu větrovku jako záštitu proti strachu, který ji mátl. Nebyla tam však žádná větrovka, ani Kalle, pouze černá prázdnota. Eva-Lotta zděšeně vyjekla. Tu se z výklenku ve stěně napřáhla ruka a sevřela ji rdousivým stiskem. Eva-Lotta křičela. Křičela, protože myslila, že nastala poslední minuta jejího života.

„Nekřič,“ ozval se Jonte. „Ječíš jako lodní siréna.“ Drahoušek Jonte! Eva-Lotta ho měla v tu chvíli hrozně ráda. Mlčky a upřímně se spolu potmě prali.

V duchu se rozhořčeně divila, kde asi zůstali Anders a Kalle. Pojednou však slyšela z dálky náčelníkův hlas:

„Co křičíš, Evo-Lotto? A kde je vlastně ta hostina?“

Jonte nebyl žádný velký silák a Eva-Lotta se tvrdými pěstičkami brzo vysvobodila. Utíkala dál tmavou chodbou, jak rychle jen mohla, a Jonte ji podrážděně pronásledoval. Z druhé strany také někdo přicházel a Eva-Lotta kolem sebe divoce tloukla, aby si vybojovala volnou cestu. Tento nepřítel však byl silnější. Eva-Lotta cítila, jak jí ruce spoutal pevný stisk — zřejmě to byl Sixten — ale rozhodla se, že mu nedopřeje snadné vítězství, to ať si nemyslí! Napjala všechny svaly v těle a zasadila mu hlavou ránu pod bradu. „Ale!“ ozvalo se. „Nepřítel!“ A byl to Kallův hlas.

„Co se ti stalo?“ podivila se Eva-Lotta. „Proč se pereš?“

„A proč se pereš ty?“ řekl Kalle. „Když ti člověk jde na pomoc?“ Jonte se vesele zachechtal a rychle utíkal od nebezpečných sousedů. Nechtěl být v temné chodbě sám s dvěma Bílými růžemi. Pádil, co mu nohy stačily, k světlému otvoru, aby se dostal na nádvoří, a na rozloučenou zavolal:

„To je prima! Jen si pořádně natlučte, ušetříte nám práci!“

„Za ním, Evo-Lotto,“ zvolal Kalle a oba se společně hnali chodbou. Na nádvoří se však nyní střetli náčelníci a bojovali spolu. Byli ozbrojeni každý dřevěným mečem a šermovali spolu ve světle měsíce. Eva-Lotta a Kalle se třásli napětím, když viděli, jak se po stěnách ohrazeného nádvoří honí černé stíny. Tohle přece je opravdu válka dvou Růží! Právě mezi takovými středověkými zdmi by se měli bojovníci střetnout v nočním souboji. Takhle to přece vypadalo, když mezi skutečnou Červenou a Bílou růží zuřil skutečný boj a když tisíce a desetitisíce duší šly na smrt a vstříc smrti! Jako děsivý studený závan se jich zmocnil pocit, že takové to asi bývalo v dobách, kdy válka dvou Růží nebyla jen zábavnou hrou. Neboť tento souboj jim náhle nepřipadal jako hra. Byl to boj na život a na smrt, který mohl skončit jenom tak, že jeden z černých stínů, míhajících se po hradních stěnách, nakonec ustane v boji a již nikdy se nepohne.

„Tisíce a desetitisíce duší…“ šeptal si pro sebe Kalle.

,,Přestaň!“ okřikla ho Eva-Lotta. Nebyla s to odtrhnout oči od bojujících stínů a třásla se rozčilením. Kousek opodál stáli Benka a Jonte a se stejným zaujetím sledovali probíhající boj. Stíny se řítily jeden na druhý, odrážely útok, blížily se k sobě a ustupovaly a znovu vyrážely k útoku. Nikdo nepromluvil jediné slovo, jen občas bylo slyšet hrozivou ránu, když se zkřížily meče.

„Zasvěť ho klidu ukolébavkou meče,“ deklamoval Benka. „A vraž mu jednu, až se svalí,“ dodal, aby porušil děsivé kouzlo, jímž na něho působily míhající se stíny.

Tu Eva-Lotta procitla a s úlevou si oddychla. Je to přece jen Anders a Sixten a bojují dřevěným mečem!

„Vyžeň ho z hradu jeho předků!“ povzbuzoval Kalle křikem svého náčelníka.

Náčelník se snažil ze všech sil. Sice se mu nepodařilo vyhnat Sixtena z hradu jeho předků, zatlačil ho však taseným mečem k pumpě uprostřed hradního nádvoří. Vedle pumpy byla mělká nádržka, plná kalné vody. A při nepozorném kroku nazad spadl nakonec náčelník Červených nešťastnou náhodou do nádrže.

Kalle s Evou-Lottou přehlušili svým jásotem hněvivé protesty Červených. Sixten však vylezl z té lázně a rozzlobil se. Vyrazil proti Andersovi jako rozzuřený býk a teď se pro změnu rozhodl zase k ústupu Anders. Zajíkal se smíchem, utíkal ke zdi kolem dvora a začal na ni lézt. Než se mu však podařilo vyskočit vzhůru, už za ním byl Sixten a šplhal za ním.

„Kam utíkáš?“ posmíval se mu Anders a díval se na něho dolů. „Máš přece jít na tu hostinu v hradu tvých předků, ne?“

„Napřed ti stáhnu skalp,“ hrozil mu Sixten.

Anders běžel lehkým krokem po hřebenu zdi. V duchu si říkal, co se asi stane, když ho Sixten dožene. Potýkat se tu spolu nemohli, to bylo přímo o život, protože na druhé straně hradní zdi zela propast. Sixtenovi stačilo, aby ho zahnal jen dvacet metrů na východ, pak už za zdí nebude měkký trávník asi v hloubce odpovídající lidské postavě, nýbrž hrozivá hlubina přinejmenším třicetimetrová. Teď přece Andersovi nic nebránilo, aby slezl, ještě než doběhne tak daleko, ale na to neměl ani pomyšlení. Co bylo nebezpečné, bylo zábavné, a dnešní noc byla pro nebezpečí jako stvořená. Snad ho posedla nějaká náměsíčnost, protože cítil prudkou touhu po divoce odvážných činech. Chtěl provést něco, co by Červeným opravdu vyrazilo dech.

„Pojď, Sixtenku!“ lákal protivníka. „Půjdeš se mnou na procházku při měsíčku?“

„Jen se neboj,“ bručel Sixten. Chápal, co chce Anders udělat, ale nepatřil k lidem, kteří by se dali vyprovokovat. Zeď byla široká asi dvacet centimetrů, takže to byla hotová promenáda pro každého, kdo byl zvyklý udržovat rovnováhu na úzké kladině v hodině tělocviku.

Nyní doběhl Anders k východnímu rohu. Tam byla kulatá plošinka, střílna, odkud se zeď stáčela k jihu a vroubila sráz.

Anders udělal několik nerozhodných kroků. V té chvíli zaslechl v duchu hlas rozumu a ještě nebylo pozdě, aby se jím řídil. Má, nebo nemá?

Ale Sixten se objevil znepokojivě blízko a vesele se šklebil, když zpozoroval Andersovy rozpaky.

„Tady máš jednoho, který uvidí tvoji krev,“ povídal přátelsky. „Vid, že se bojíš? Řekni!“

„Že se bojím?“ řekl Anders a už se nerozmýšlel. Několika rychlými kroky byl zase na zdi. Teď už nemohl zpátky. Musel běžet a udržovat rovnováhu na pokraji hlubiny přinejmenším padesát metrů. Bránil se pohlédnout dolů, díval se jenom před sebe na zeď, která se před ním vinula v záři měsíce jako stříbrná stuha. Velmi dlouhá stříbrná stuha — a úzká! Náhle tak hrozivě úzká! Cítil snad proto zvláštní nejistotu v nohou? Měl strašnou chuť se otočit, aby se přesvědčil, kde je Sixten. Netroufal si však, ani to nebylo třeba. Slyšel už Sixtenův dech blízko za sebou. Sixten dýchal docela rozčileně a Anders si říkal, že se určitě bojí… on také. Anders sám cítil úplně smrtelný strach, nemělo smysl tvrdit něco jiného. A na protější střílnu vylezly ostatní Růže. V nejhlubším zděšení nemohli odtrhnout oči od šíleného počínání svých náčelníků.

„Tady máš jednoho… který uvidí… tvoji krev,“ mumlal Sixten, avšak jeho krvežíznivost nebyla už moc přesvědčivá. Anders uvažoval. Mohl by ovšem seskočit do dvora. To však tak jako tak znamenalo skočit tři metry hluboko na hrbolaté dláždění. Nemohl se zvolna a opatrně spustit dolů, protože by si napřed musel nahoře kleknout. A Andersovi se vůbec nechtělo klekat si na zdi, když z druhé strany zela hrozivá hlubina. Ne, může jenom běžet dál a nesmí odtrhnout oči, které ho už pálily, od střílny na protějším rohu, kde bude v bezpečí.

Sixten snad přece jen necítil takový strach. Alespoň si stále uchovával trošku svého drsného humoru. Anders zaslechl v zádech jeho hlas. „Už tě doháním,“ říkal. „Už jsem tady a hned ti podrazím nohu. To bude legrace.“

Neměla to naprosto být výhrůžka, kterou by bylo nutné brát vážně. Pro Anderse to však byla osudná slova. Už pouhá představa, že by mu někdo zezadu podrazil nohu, ho vyděsila k nepříčetnosti. Pootočil se k Sixtenovi a zavrávoral.

„Pozor!“ vykřikl neklidně Sixten.

Anders zavrávoral ještě jednou… A ze střílny zazněl současně výkřik zděšení. V nekonečné hrůze viděly Růže náčelníka Bílých, jak střemhlav padá dolů.

Eva-Lotta zavřela oči. Hlavou se jí honily zoufalé myšlenky… Kdepak je jen člověk, který by jim nějak pomohl… kdo řekne paní Bengtssonové, že se Anders zabil… co řeknou doma?

Tu uslyšela Kallův hlas, rozčilením pronikavý.

„Podívejte, visí na keři!“

Eva-Lotta otevřela oči a upřela je polekaně do hlubiny. Anders tam opravdu visel. Kousek pod zdí se uchytil na kopci keříček, který obětavě zachytil náčelníka Bílých, když padal vstříc jisté smrti.

Sixtena Eva-Lotta zprvu nespatřila. Leknutím spadl se zdi také, měl však tolik duchapřítomnosti, že spadl do dvora, kde si sice do krve odřel kolena a ruce, ale aspoň zachránil život.

Udrží-li se Anders při životě, bylo pochybnější. Keř byl žalostně malý a velmi nebezpečně se ohýbal pod jeho tíhou. Jak dlouho potrvá, než se uvolní z kořenů a dá se vzduchem na cestu do hlubiny, než na něm Anders spadne dolů?

Eva-Lotta naříkala.

„Co budeme dělat? Pro všechno na světě, co budeme dělat,“ opakovala a upírala na Kalla oči ztemnělé zoufalstvím.

Velký detektiv Blomkvist se musel jako obvykle ujmout velení, když hrozilo nebezpečí.

„Drž se pevně, Andersi,“ křičel. „Já seženu provaz.“

Minulý týden cvičili u zříceniny vrhání lasem. Někde přece provaz zůstal, určitě někde bude.

„Honem, Kalle,“ volal Jonte, když Kalle vyběhl branou z nádvoří.

„Pospěš si, utíkej!“ Všichni křičeli, ačkoli tato výzva byla vlastně zbytečná. Kalle už víc spěchat nemohl.

Zatím se pokoušeli povzbudit Anderse.

„Jen klid,“ volala Eva-Lotta. „Kalle hned přinese provaz.“

Anders potřeboval veškerou útěchu, jaké se mu mohlo dostat, neboť byl vskutku v neveselé situaci. Zvolna se narovnal a teď seděl obkročmo na keříku jako čarodějnice na koštěti. Netroufal si pohlédnout dolů. Nemohl křičet. Nesměl se ani hnout. Nesměl nic. Mohl jen čekat. Zoufale upíral oči na keř. Ten se u kořene stále víc ohýbal, kůra v proužcích praskala a Anders viděl, jak se uvnitř kroutí a trhají bílá vlákna. Nepřijde-li Kalle brzo, nebude už potřebovat žádný provaz.

„Proč už nejde,“ vzlykala Eva-Lotta, „proč tu už není?“

Kdyby jen věděla, jak Kalle pospíchal! Kroužil kolem jako vosa a všude hledal. Hledal, hledal a hledal… ale žádný provaz nikde nebyl.

„Pomoc,“ šeptal poděšeně Kalle.

„Pomoc,“ šeptal Anders bledými rty, jak tam seděl na keři, jemuž zbývalo tak málo času, aby rostl a zelenal se.

„Ach jé,“ naříkal Sixten na střílně. „Ach jé!“

Ale teď se konečně objevil Kalle — s provazem.

„Eva-Lotta zůstane nahoře a bude se dívat,“ zavelel. „Vy pojďte sem dolů.“,.

Bylo třeba jednat rychle. Kalle ví, co musí udělat. Najít kámen a přivázat jej na jeden konec provazu. Hodit jej přes zeď, podle možnosti tak, aby nezasáhl Anderse do hlavy. Doufat, modlit se a přát si, aby Anders chytil kámen s provazem, než bude pozdě.

Ruce i prsty bývají velmi nešikovné, když je tak naspěch. Tak hrozně naspěch.

Dole sedí Anders a dívá se vzhůru na zeď, až ho pálí oči. Přijde vůbec někdy záchrana? Už je tady. Přes zeď letí provaz. Ale příliš daleko. Je mimo dosah Andersových dychtivých rukou.

„Víc doprava!“ křičí Eva-Lotta ze svého stanoviště.

Kalle a ostatní za zdí tahají za provaz a trhají jím, pokoušejí se zvolna přiblížit lano k Andersovi. Jenže to nejde. Zřejmě se provaz zachytil někde na nerovné zdi.

„Já už to nevydržím,“ šeptá Eva-Lotta. „Ne, nevydržím!“

Vidí, jak chlapci marně tahají za provaz. Vidí Andersův bezmocný úděs… a vidí, jak se keříček naklání stále hlouběji do propasti… ach, Andersi, nejbělejší Bílá růže, náčelníku Bílé růže! „Už to nevydržím ani vteřinu!“

Rychlýma, lehkýma bosýma nohama vyskočí na zeď. Odvahu, Evo-Lotto! Nedívej se dolů, jenom utíkej k provazu, sehni se, ano, sehni se, i když se ti třesou nohy, uvolni provaz, polož ho o kousek dál, obrať se na úzké zdi a utíkej zase ke střílně.

Takhle to provede — a pak se prudce rozpláče.

Kalle však povolí provaz. Kámen se kývá před Andersem. Zvolna, opatrně po něm natahuje prsty. Keříček se ještě víc ohýbá a Eva-Lotta si schovává tvář do dlaní. Má však dávat pozor, musí se tedy přinutit a dívat se… teď… teď… teď už keř povolil, kořeny se neudržely ve skalní průrvě. Eva-Lotta vidí, jak se dolů snáší něco zeleného a nakonec to mizí. Ale právě až dočista v poslední chvíli se Anders chytil provazu.

„Drží ho,“ křičí pronikavě Eva-Lotta. „Už ho drží!“

Potom stojí všichni v kruhu kolem Anderse, mají ho velice rádi a jsou všichni hrozně šťastní, že nespadl za keřem do propasti. Kalle natahuje potají ruku a dotkne se lehce Andersovy paže. Anders je skvělý kluk — rozhodně je dobře, že je živ a zdráv!

„Keříček vzal čert,“ shrnuje Eva-Lotta události a všichni se nadšeně smějí. Je vlastně hrozně legrační, že keříček vzal čert.

„Co jsi tam hledal?“ táže se Sixten. „Ptačí vejce?“

„Myslel jsem si, jestli nepotřebuješ pár míchaných vajíček. Na hostinu v hradu tvých předků,“ řekne Anders.

„Moc nescházelo a mohlo být i z tebe míchané vajíčko,“ řekne Kalle. Tomu se všichni velice smějí. Věru že moc nescházelo, aby z Anderse bylo míchané vajíčko!

Sixten se plácá do kolen a směje se víc než kdokoli jiný. Tu cítí, že ho odřená kolena bolí. A v mokrých šatech je mu zima. „pojďte, Benko a Jonte, vypadneme!“

Sixten se pustí rychlým klusem k hradní bráně a jeho věrní ho následují. V bráně se otočí a vesele zamává na Kalla, Anderse a Evu-Lottu.

„Ahoj, vy zbabělci Bílé růže,“ volá. „Zítra vás smeteme z povrchu zemského.“

Vtom se náčelník Červených růží mýlí. Bude nějakou dobu trvat, než se Růže zase spolu střetnou v boji.