Kalle Blomkvist zasahuje

12

Kdyby šel tu noc někdo kolem koloniálního obchodu Viktora Blomkvista, určitě by se domníval, že tam řádí lupič. Někdo si tam svítil za pultem kapesní svítilnou a občas bylo vidět skrz výlohu, jak tam přecházejí dva stíny.

Ale nikdo neměl v těch končinách noční cestu a oba stíny zůstaly nevypátrány. Ani obchodník s koloniálním zbožím Blomkvist a jeho choť nic neslyšeli, i když spali v ložnici přímo nad krámem. Neboť tyto stíny se dovedly plížit tiše.

„Já bych chtěl ještě salám,“ povídal Anders plnými ústy. „Ještě salám a sýr.“

„Jen si vezmi,“ pobídl ho Kalle. Měl dost co dělat, aby se sám pořádně najedl.

A jedli. Krájeli si tlusté plátky šunky a jedli. Odřezávali si notné kusy nejlepší uzené klobásy a jedli. Lámali si kusy velkého, měkkého voňavého chleba a jedli. Loupali staniol se sýrových trojhránků a jedli. Brali si plnou hrstí ze zásuvek hrozinky a jedli. Brali si čokoládové dorty s cukrářského pultu a jedli. Jedli, jedli a jedli, tohle byly největší hody jejich života, na něž nikdy nezapomenou.

„Jedno vím určitě,“ prohlásil nakonec Kalle. „V životě už nikdy nevezmu do úst borůvky.“

Neobyčejně a bezmezně sytý plížil se pak po schodech do poschodí. Musel dávat pozor na vrzající schody, neboť v průběhu let projevila matka podivuhodnou schopnost, že se právě při tomto vrzání probouzela, zrovna když toho Kalle byl příčinou — což byl podle Kallova názoru zvláštní nadpřirozený úkaz, o nějž by se měl vlastně trochu víc zajímat psychologický výzkum.

Právě teď nechtěl Kalle probudit matku ani otce. Pouze si hodlal vyzvednout tlumok a spací pytel, jakož i jiné náčiní pro táboření. A kdyby se rodiče vzbudili, bylo by zapotřebí příliš mnoho času na vysvětlování.

Avšak Kallova schopnost vyhnout se vrzajícím schodům se léty rovněž rozvinula, a tak se vrátil s celým nákladem a bez úhony zpátky k Andersovi do krámu.

V půl čtvrté ráno zamířil motocykl slušným tempem na silnici, zatáčející k moři.

Na pultě koloniálu Viktora Blomkvista ležel útržek bílého balicího papíru s tímto sdělením:

Eva-Lotta v noci neklidně spala a probudila se s plíživým pocitem, že se stále děje něco neblahého. Strachovala se o Kalla a o Anderse — jakpak jim to asi dopadlo a copak se stalo s profesorovými dokumenty? Nejistota byla hrozná, a tak se rozhodla, že zaútočí na Nicka, jen co přijde se snídaní. Ale když Nicke konečně přišel, tvářil se tak zlostně, že Eva-Lotta trošku zaváhala. Rasmus zašveholil veselé dobrýtro, jenže Nicke si ho vůbec nevšímal a šel rovnou k Evě-Lottě.

„Neřáde,“ prohlásil důrazně.

„Hm,“ řekla Eva-Lotta.

„Lžeš, že je to věčná hanba,“ pokračoval Nicke. „Neříkala jsi při výslechu šéfovi, žes byla sama — tuhle v noci, když jsi vlezla do auta?“

„Myslíš, když jste unesli Rasmuse?“ zeptala se Eva-Lotta.

„Ano, když jsme… táhni k čertu,“ řekl Nicke. „Neříkala jsi, žes byla sama?“

„Ano,“ řekla.

„A lhala jsi,“ řekl Nicke.

„Jak to?“ podivila se Eva-Lotta.

„Jak to?“ opakoval po ní Nicke a zrudl vzteky. „Jak to? Ještě s tebou byli dva kluci, přiznej se!“

„Představ si, že jo,“ řekla Eva-Lotta spokojeně.

,,Já vím, Anders a Kalle,“ řekl Rasmus. „Protože jsou taky v Bílé růži, zrovna jako Eva-Lotta. A já taky budu Bílá růže, abys věděl.“

Ale Evu-Lottu náhle neklidně zamrazilo. Znamenají snad Nickova slova, že Kalla s Andersem chytli? Pak by bylo všechno v tahu. Cítila, že se to musí dovědět hned teď — nevydržela nejistotu už ani minutu.

„Jak vlastně víš, že někdo byl se mnou?“ otázala se, jak dovedla nejlhostejněji.

„Protože ti zatracení usmrkanci ukradli papíry, které chtěl mít šéf — zrovna před nosem mu je vyfoukli,“ řekl Nicke a zlostně se na ni podíval.

„Hurá,“ vykřikla Eva-Lotta. „Hurá, hurá!“

„Hurá,“ opakoval Rasmus jako ozvěna. „Hurá!“

Nicke se k němu obrátil, v očích měl smutek, smutek a neklid.

„Tobě se to jásá,“ řekl. „Ale myslím, že ti brzo nebude moc do smíchu. Až si pro tebe přijedou a odvezou tě do ciziny.“

„Co to říkáš?“ zvolala Eva-Lotta.

„Že si pro Rasmuse přijdou a odvezou ho do ciziny. Přiletí letadlo a zítra večer ho odveze.“

Eva-Lotta prudce polkla. Pak ještě jednou vykřikla a hnala se proti Nickovi. Pustila se do něho zaťatými pěstmi. Tloukla ho, kam jen dosáhla, a křičela:

„To je hanebné! To je hnusné. Vy jste všichni hnusní! Hnusní staří zločinci!“

Nicke se nebránil. Nechal ji, ať ho bije. Jen tam seděl a vypadal náhle velice unaveně. Vždyť se také v noci příliš nevyspal. „Museli do toho ti zatracení kluci strkat nos?“ řekl nakonec. „Nemohl šéf dostat ty svoje papíry, kvůli kterým dělá takový cirkus? Aspoň mohl být téhle bídě konec!“

Rasmus si teď mohl konečně rozmyslit, co říkal Nicke o cestě do ciziny. Stavěl proti sobě možnosti. Co je zábavnější — letět letadlem, nebo stát se Bílou růží? Když si to uvážil, oznámil své rozhodnutí.

„Ba ne, Nicke,“ řekl, „já nepoletím do ciziny, protože chci být Bílou růží.“

Vylezl Nickovi na klín a velmi podrobně mu vysvětloval, jaké to je báječné. Všechno mu vyprávěl, jak se vyráží válečný pokřik a jak se v noci plíží a potýkají se s Červenými. Pokládal za nutné, aby Nicke pochopil, jaké je to ohromně a neobyčejně dobrodružné, když je člověk Bílou růží. Určitě přece pochopí, že pak se nikomu nechce odletět do ciziny.

Ale když skončil, Nicke jen zavrtěl zasmušile hlavou a řekl: „Kdepak, Rasmusi, z tebe už nikdy nebude Bílá růže. Už je pozdě.“

Rasmus se mu sesmekl s klína a šel od něho pryč.

„Jé, ty jsi ale hloupý,“ prohlásil. „Ze mne určitě bude Bílá růže, abys věděl!“

Nicke šel ke dveřím, někdo ho zvenčí volal.

Rasmus ho viděl odcházet a pochopil, že si musí pospíšit, chce-li se ještě dovědět věc, která ho zajímala.

„Poslouchej, Nicke,“ ptal se, „když se plivne z letadla, jak dlouho trvá, než to spadne dolů?“

Nicke se otočil a zarmouceně se podíval na rozdychtěný chlapecký obličej.

„Nevím,“ odpověděl vážně. „Ale můžeš si to zkusit zítra večer.“