Kalle Blomkvist zasahuje

14

Slunce se chýlilo k západu a Rasmus byl unaven. Už se mu tento podnik nezamlouval a svůj nesouhlas projevoval několik hodin.

„V tomhle lese je moc stromů,“ prohlásil. „A proč nemůžeme pořád přijít k té chýšce?“

Eva-Lotta si přála, aby na to dovedla odpovědět. Souhlasila s Rasmusem, že v tomhle lese je příliš mnoho stromů. A příliš mnoho skalisek, která je nutno přelézat, příliš mnoho vývratí a klestí zahrazujícího cestu, příliš mnoho větví, jehličí a křoví chytajícího člověka za nohy. A příliš málo úkrytů. Toužila po jediné malé chýšce, toužila po ní neobyčejně vřele, ale chýška se neobjevovala. Eva-Lotta cítila, jak se jí začíná zmocňovat beznaděj. Představovala si, že bude velice snadné chýšku najít, ale teď začínala pochybovat, najde-li ji vůbec někdy. A i když ji třeba nakonec přece jen opravdu najde, bude tam Anders a Kalle? Vrátili se vůbec na ostrov, když zachránili listiny? Mohlo jim v tom přece zabránit na tisíc věcí. Když se tak všechno uváží, jsou snad na ostrově sami, ona s Rasmusem — a jejich únosci. Při pouhém pomyšlení tichounce zasténala. Drahý, předrahý Andersi, hodný a milý Kalle, buďte tady, zapřísahala je v duchu zoufale. Ať tu vaši chýšku už najdu hned, hned teď!

„Samé borůvky a borůvky,“ řekl Rasmus a zlostně se díval na borůvčí, které mu sahalo až nad kolena. „Já bych měl nejradši kus pečeně.“

„Já vím,“ řekla Eva-Lotta. „Jenže v lese žádná pečeně neroste.“

„Ccc,“ prohlásil Rasmus, dávaje tak najevo nespokojenost s tímto stavem věcí. „A pak bych chtěl mít svoje lodičky,“ pokračoval a vrátil se tak k tématu, jež ho zajímalo už celý den. „Pročpak jsem si nesměl vzít lodičky z kůry?“

Zvíře, pomyslila si Eva-Lotta. Ona se vrhla do divokého dobrodružství, jen aby ho zachránila před strašlivým osudem, a on tady otravuje s pečení a lodičkami!

Ještě než domyslila tuto myšlenku do konce, zastyděla se a impulsívně chytla Rasmuse do náručí. Je přece takový malý, teď je unavený a hladový, je docela přirozené, že si naříká.

„Víš, Rasmusi,“ řekla, „já jsem si na tvoje lodičky ani nevzpomněla…“

„Tak jsi tedy hloupá,“ prohlásil nemilosrdně Rasmus.

A posadil se do borůvčí. Už nechtěl jít dál. Žádné prosby nepomáhaly. Eva-Lotta ho marně přemlouvala — říkala, že chýška je snad už docela blízko, že stačí, aby šli jenom malinký kousíček!

„Já nechci,“ řekl Rasmus. „Nohy jsou už moc ospalé!“

Eva-Lotta chvíli uvažovala, má-li se poddat pláči, který jí už vězel kdesi hluboko v krku. Ale pak zaťala zuby. Také usedla na zem, zády k velkému kameni, a přivinula Rasmuse k sobě.

„Sedni si ke mně a odpočiň si trochu,“ řekla.

Rasmus se s povzdechem natáhl na měkký mech a hlavu si položil k ní do klína. Byl zřejmě pevně rozhodnut, že se už ani nehne. Ospale na ni zamrkal a Eva-Lotta si pomyslila: Ať se chvilku vyspí, snad potom půjde všechno líp! Vzala jednu jeho ruku do dlaní a Rasmus jí to bez protestů dovolil. Pak mu začala tichounce zpívat. Rasmus zamrkal v upřímném pokusu neusnout a díval se po motýlovi, třepotajícím se nad borůvčím.

„V naší zahrádce, tam rostou borůvky,“ zpívala Eva-Lotta.

Rasmus však s tím nebyl spokojen.

„Měla bys radši zazpívat v naší zahrádce, tam roste pečeně,“ řekl. A pak usnul.

Eva-Lotta si vzdychla. Přála si, aby také mohla spát. Přála si, aby usnula a probudila se doma ve své posteli a přišla na to, že všechna tahle hrůza se jí jen zdála jako sen. Sklíčeně a neklidně tam seděla a připadala si velmi opuštěná.

Tu zaslechla v dálce hlasy. Hlasy, které se přibližovaly a které ona poznávala, vzápětí zvuk praskajících větví, po kterých někdo šlapal. Že člověk může dostat takový strach a nezemře z toho! Ne, nezemře, je pouze zcela ochromený hrůzou, že nedokáže pohnout jediným údem, jenom srdce buší divoce a trýznivě. Mezi stromy se blížili Nicke a Blom… jistě byl s nimi i ten Svanberg. Nemohla udělat vůbec nic. Rasmus spal s hlavou v jejím klíně. Nemohla ho probudit a utíkat. Nemělo by to smysl. Nikdy by to nedokázala. Mohla jen sedět a čekat, až se jich zmocní. Teď už byli tak blízko, že Eva-Lotta slyšela, co povídají.

„Ještě jsem neviděl, aby se Peters takhle rozzuřil,“ říkal Blom. „Celkem se ani nedivím. Ty jsi hrozný trouba, Nicke.“

Nicke bručel.

„To ta holka,“ řekl. „Tu bych si vypůjčil! Jen až ji chytnu.“

„Už to nebude tak dlouho trvat,“ prohlásil Blom. „Rozhodně zůstali na ostrově.“

„Jen se neboj,“ řekl Nicke. „Já je chytnu, i kdybych měl prolézt každý keř.“

Eva-Lotta zavřela oči. Byli už deset kroků od ní a nevydržela se na to dívat. Zavřela oči a čekala. Snad ji brzo objeví a bude se konečně moci rozplakat, jak po tom už tak dlouho touží. Seděla zády k velkému kameni, pokrytému mechem, oči měla zavřené a slyšela hlasy právě na druhé straně za kamenem. Tak blízko, tak strašně blízko! Ale za chvíli už ne tak blízko, už vůbec ne blízko. Stále víc a víc slábly, až nakonec zanikly a kolem ní nastalo zvláštní ticho. V křoví švitořil nějaký ptáček, to byl jediný zvuk, který slyšela.

Dlouho, velice dlouho tam seděla v mechu. Netroufala si udělat jediný pohyb. Nechtěla se ostatně hýbat. Chtěla tam jen sedět a nemuset už nikdy v životě nic dělat.

Nakonec se však Rasmus probudil, a tu Eva-Lotta pochopila, že musí vstát.

„Pojď, Rasmusi,“ řekla. „Už tu nemůžeme sedět.“

Neklidně se rozhlížela kolem. Slunce už nesvítilo. Po nebi se proháněla veliká, temná mračna. Zřejmě se schylovalo k nočnímu dešti. Už padaly první kapky.

„Já chci k tatínkovi,“ prohlásil Rasmus. „Už mě to v lese nebaví. Chci k tatínkovi!“

„Teď nemůžeme jít k tvému tatínkovi,“ řekla zoufale Eva-Lotta.. „Musíme najít Kalla s Andersem, protože jinak nevím, co s námi bude.“

Razila si cestu borůvčím a Rasmus šel za ní a kňučel jako štěně.

„Já chci jíst,“ povídal.,,A chci svoje lodičky.“

Eva-Lotta mlčela. Tu slyšela za sebou hluboké vzlyky. Obrátila se a viděla, jak v borůvčí stojí Rasmusova nešťastná postavička s chvějícími se ústy a s velkými slzami v očích.

„Rasmusi, prosím tě, neplač,“ zapřísahala ho, ačkoli jí samé bylo do breku. „Proč pláčeš?“

„Protože…,“ skytal Rasmus, „protože… maminka je v nemocnici!“

I když někdo chce být Bílou růží, má snad právo plakat, když maminka je v nemocnici.

„Přece se už brzo vrátí,“ těšila ho Eva-Lotta, „sám jsi to říkal.“

„Ale určitě pláču proto!“ křičel vzdorovitě Rasmus. „Protože jsem si nevzpomněl, abych kvůli tomu plakal dřív… ty hloupá Evo-Lotto!“

Déšť zesílil. Chladné kapky padaly nemilosrdně a záhy jim promočily tenké šaty. A stmívalo se stále víc a víc… Mezi stromy se objevily hluboké stíny. Za chvilku neuvidí ani na krok. Klopýtali lesem, promoklí, plni beznaděje, hladoví a zoufalí.

„Já nechci být v lese, když je tma,“ křičel Rasmus. „Říkám ti, že nechci…“

Eva-Lotta si setřela s tváře několik kapek vody. Snad mezi nimi bylo i několik slziček. Zastavila se. Přivinula Rasmuse k sobě a řekla třesoucím se hlasem:

„Rasmusi, Bílá Růže musí být odvážná. Teď jsme oba Bílé růže a uděláme něco opravdu legračního.“

„Copak?“ zeptal se Rasmus.

„Zalezeme pod jedli a budeme spát až do rána.“

Budoucí rytíř Bílé růže zaječel, jako by ho někdo píchl.

„Já nechci být v lese, když je tma,“ křičel. „Slyšíš, ty hloupá Evo—Lotto, já nechci… nechci…“

„Ale v naší chýšce bys chtěl být, ne?“

To promluvil Kallův hlas, Kallův jistý, klidný hlas, a Evě-Lottě připadal nádhernější než hlas archandělův. Dosud sice žádného archanděla neslyšela ani neviděla, ale byla si jista, že se v celé své slávě nemůže vyrovnat Kallovi, který k nim šel tmou s kapesní svítilnou v ruce. Slzy jí vhrkly do očí. Ale teď se jim už nebránila.

„Kalle, jsi to… opravdu ty?“ vzlykala.

„Proboha, co tu děláte?“ podivil se Kalle. „Utekli jste?“

„Že se ptáš!“ řekla Eva-Lotta. „Utíkáme celý den!“

„Aby ze mne byla Bílá růže,“ ujišťoval Rasmus.

„Andersi,“ zavolal Kalle. „Andersi, pojď sem, uvidíš veliký zázrak. Je tu Eva-Lotta s Rasmusem!“

Seděli na chvojí v chýšce a byli velice šťastni. Stále pršelo, tma mezi stromy byla hustší než kdykoli jindy, ale co jim to vadilo? Tady měli sucho a teplo, měli suché šaty, život už nebyl nepříjemný a protivný jako před pouhou chvílí. Na Kallově vařiči vesele plápolal modrý plamínek pod rendlíkem s horkou čokoládou a Anders pro ně krájel vysoké hromady chleba.

„Je tady tak nádherně, že by to člověk ani nevěřil,“ povídala Eva-Lotta se spokojeným povzdechem. „Jsem v suchu, je mi teplo, a když si ještě sním tři čtyři pět šest krajíců chleba s máslem, tak se nasytím.“

„Ale já bych chtěl ještě trochu víc masa,“ prohlásil Rasmus. „A ještě trošku čokolády!“

Nastavil hrnek a dostal plný. A pil teplou čokoládu velkými doušky a s velkým požitkem a nevylil víc než několik kapek na Kallovu teplákovou bundu, kterou mu půjčili a která byla tak veliká, že skoro zmizel v jejím nádherném vlněném teple. Spokojeně natáhl nohy, jak to šlo nejdál, aby mu venku nemrzl ani ten nejmenší kousíček těla. Jaké to bylo všechno nádherné, tahle chýška a tepláková bunda a chleba se šunkou, všechno dohromady!

„Teď snad už jsem skoro Bílá růže, Kalle, ne?“ zeptal se prosebně mezi sousty.

,,Už moc nechybí,“ ujišťoval ho Kalle. Sám byl v tuto chvíli spokojený a šťastný, jak jen člověk může být. Jak se to všechno dobře zařídilo! Rasmus je zachráněn, listiny jsou také v bezpečí, už brzo skončí tenhle zlý sen.

„Časně ráno si vezmeme člun a pojedeme s Rasmusem na pevninu,“ řekl Kalle. „A pak zavoláme strejdovi Björkovi, aby přijela policie a zachránila profesora, a pak dostane profesor svoje lis-tmy…

„A pak o tom budou slyšet Červení a budou se tak divit, že jim upadnou uši,“ řekl Anders.

„Kde jsou vlastně ty listiny?“ zeptala se zvědavě Eva-Lotta.

„Schoval jsem je,“ řekl Kalle. „A víc neřeknu.“

„Líp když to ví jenom jeden,“ prohlásil Kalle. „Ještě nejsme úplně v bezpečí. A dokud nebudeme v bezpečí, neřeknu nic.“

„Máš pravdu, Kalle,“ řekl Anders. „Můžeme se to dovědět zítra. Představ si, zítra budeme zase doma! To bude fakticky nádherné!“

Rasmus na to měl jiný názor.

„Mnohem lepší je zůstat v téhle chýšce,“ řekl. „Já bych tu chtěl být pořád, pořád a pořád. Rozhodně tady můžeme zůstat pár dní.“

„To tedy pěkně děkuju,“ řekla Eva-Lotta a vzpomněla si s úděsem na chvíle s Nickem a Blomem v lese. Musí se dostat z ostrova, jak jen se rozední. Teď je chrání tma, ale až nastane den, stanou se z nich psanci. Nicke přece řekl, že prohledá každý keř na ostrově, a Eva-Lotta neměla nejmenší chuť zůstat tady, dokud jeho pátrání neskončí.

Déšť pozvolna přestal a na maličkém kousku oblohy, který bylo vidět otvorem z chýšky, se začínaly třpytit hvězdy.

„Musím se nadýchat trochu čerstvého vzduchu, než půjdu spát,“ řekl Anders a vylezl ven. Za chvilku už volal ostatní.

„Pojďte sem, něco uvidíte!“

„Potmě přece nic nevidíš,“ zavolala v odpověď Eva-Lotta.

„Vidím hvězdy,“ řekl Anders.

Eva-Lotta a Kalle se po sobě podívali.

„Snad není najednou sentimentální,“ zneklidněl Kalle. „Nejlíp, když vylezeme.“

Jeden po druhém vylezli těsným otvorem. Rasmus trošku váhal. V chýšce bylo světlo. Kalle a Anders pověsili ke stropu kapesní svítilny. Tady bylo teplo a světlo, ale venku bylo tma, a tmy si už užil dost.

Dlouho se však nerozmýšlel. Kde byla Eva-Lotta, Kalle a Anders, tam chtěl být také. Po čtyřech lezl ze skrýše, ne nepodobný malému zvířátku, které v noci vystrkuje z doupěte čenich.

Stáli tam těsně vedle sebe a úplně beze slova. Naprosto tiše pod hvězdami, zářícími vysoko na černém nebi. Nebylo jim do řeči, jen tam stáli jeden vedle druhého a ve tmě naslouchali. Hluboký šumot spících lesů v noci dosud neslyšeli, přinejmenším mu nikdy nenaslouchali tak jako nyní, tísnivá a zvláštní melodie v nich probouzela podivný pocit.

Rasmus strčil ruku Evě-Lottě do dlaně. Tohle se nepodobalo žádnému jeho dřívějšímu zážitku a probouzelo to v něm zároveň radost i strach. Takový strach, že se chtěl někoho držet za ruku. Náhle však měl pocit, že se mu všechno líbí. Líbily se mu lesy, i když tam bylo tma a stromy tak zvláštně a silně šuměly, líbily se mu přívětivé vlnky, které při nárazech na skálu zněly tak hezky, a ze všeho nejvíc se mu zamlouvaly hvězdy. Svítily tak jasně a jedna z nich na něho přátelsky mrkala. Zaklonil hlavu a díval se vzhůru k téhle přátelské hvězdě. A stiskl ruku Evě-Lottě a řekl zasněně:

„Představ si, jak je asi na nebi krásně, když vypadá tak nádherně z téhle druhé strany!“

Nikdo mu neodpovídal. Nikdo neřekl slovo. Nakonec se však Eva-Lotta sklonila a objala ho.

„Teď půjdeš spát, Rasmusi,“ řekla. „Budeš spát v chýšce v lese, není to pěkné?“

„Je,“ prohlásil Rasmus s nejhlubším přesvědčením.

A když si za chvíli vlezl do spacího pytle vedle Evy-Lotty, ležel v něm a vzpomněl si, jak daleko už dospěl k tomu, aby byl Bílou růží, oddychl si s vnitřním uspokojením. Zavrtal se nosem Evě-Lottě do paže a cítil, že teď se mu chce spát. Ještě bude tatínkovi vyprávět, jaké je nádherné ležet v noci v chýšce. Teď tu bylo tma, Kalle zhasl kapesní svítilny, ale Eva-Lotta byla velmi blízko a přátelská hvězda stále ještě mrkala venku na nebi.

„Co by tady bylo místa, kdyby ses netlačil,“ povídal Anders, který ležel v spacím pytli společně s Kallem, a mrzutě do něho strkal.

Kalle mu šťouchanec oplatil.

„Škoda že jsme pro tebe zapomněli vzít dvojitou postel,“ řekl.

„Ale dobrou noc, ať už je to jak chce!“

Za pět minut spali všichni, hluboce a bezstarostně a bez obav ze zítřejšího dne.