Kalle Blomkvist zasahuje

8

Kalle se náhle probudil. Rozhlížel se kolem úplně zmateně. Kde je? Je večer nebo ráno? A proč vedle něho spí Anders s vlasy do čela, že vypadají jako hříva?

Pozvolna se mu v hlavě vyjasnilo. Je v chýšce, kterou si s Anderseni postavili, a už nastal večer. Brzo zapadne slunce, poslední jeho paprsky zabarvily borovice na ploché skále červeně. A Anders spí proto, že je pochopitelně unavený!

To byl den! Přesně vzato začal vlastně už včera večer v hradní zřícenině. A nyní je zase večer. Spali s Andersem skoro celé odpoledne a potřebovali to. Napřed si však vystavěli tuhle chýšku.

Kalle natáhl ruku a pohladil stěnu z chvojí. Jejich útulek se mu líbil. Bylo to jejich obydlí, bezpečný útulek, který si zřídili, co mohli nejdál od zločinců. Tady je nikdo neobjeví. Chýška byla velmi pěkně zasazená do mezery mezi dvěma plochými skálami. Pokud by na ni někdo přímo nenarazil, těžko ji objeví. Mají tu úkryt před větrem — a mohou spát na měkkém jehličí. Skály po obou stranách si ještě uchovaly denní teplo, aspoň jim nebude v noci zima. Jaký je to hezký útulek!

„Máš hlad?“ ozval se Anders. Přišlo to tak nečekaně, že Kalle sebou trhl.

„Už ses probudil…?“

Anders se posadil na lůžku z chvojí, s rozcuchanými vlasy a jemným vzorkem chvojí na tváři.

„Mám hlad, že bych skoro snědl vařenou rybu,“ ujišťoval.

„Ani nemluv,“ řekl Kalle. „Já bych začal třeba hned ojídat kůru ze stromů.“

„Když se člověk živí celý den borůvkami, chce pak něco podstatnějšího k zakousnutí,“ připouštěl Anders.

Jedinou nadějí byla Eva-Lotta. Slíbila, že jim opatří nějaké jídlo.

„Utrápím Nicka k smrti,“ ujišťovala. „Řeknu, že mám od doktora předepsáno, abych jedla jednou za dvě hodiny. Dostanete jídlo, nebojte se! Přijďte zase, až se setmí!“

To se stalo ráno. Stáli u okna a šeptali si s ní skrze laťky, které tam přibil Nicke, a byli přichystáni utéci při prvním náznaku nebezpečí. Jakmile se Nicke vrátil s jídlem pro Evu-Lottu, utíkali pryč jako dvě vyplašené ještěrky, ačkoliv je lechtala v nose lákavá vůně pečené šunky. Slyšeli jen nevrlou odpověď Evy-Lotty Nickovi:

„Myslíš, že jsem přijela na odtučňovací kůru?“ Nickovu odpověď neslyšeli. To už byli daleko v lese.

Pomaloučku se dostali přes celý ostrov až na druhou stranu. Tady strávili celý den, vystavěli si chýšku, koupali se u skály, spali — a jedli borůvky. Až příliš mnoho borůvek. A byli teď vyhladovělí, jak jen člověk může být.

„Teď musíme čekat, až se setmí,“ řekl zkormouceně Anders.

Opustili svůj útulek a vylezli na skálu. V mezeře mezi skálami se pohodlně usadili a čekali na noc a tmu, které je měly zachránit před smrtí hladem. Seděli tam a pozorovali mrzutě nejkrásnější západ slunce, jaký kdy prožili, a cítili jen netrpělivost, že to trvá tak dlouho. Nad vrcholky stromů na pevnině planulo nebe jako požár. Ještě bylo vidět kus rudého slunečního kotouče, brzo však i ten zmizel v temných lesích za obzorem. Nad zemí a mořem a nade všemi, kdo potřebují záštitu před únosci dětí, se snese tma, krásná, požehnaná tma. Jen kdyby to šlo trochu rychleji!

Plochá skála se prudce svažovala k moři a až zdola, kde se kameny setkávaly s vlnami, bylo slyšet hravé šplouchání. Kdesi daleko nad zálivem vykřikl divoce a melancholicky mořský pták, jinak bylo všude ticho.

„Už mi to začíná jít na nervy,“ řekl Kalle.

„Tak bych rád věděl, co říkají doma,“ pravil Anders. „Myslíš, že nás už hledali v rozhlase?“

Sotva to Anders řekl, oba si vzpomněli na lístek, který Eva-Lotta položila na polštář včera večer. „Nijak se nerozčilujte, myslím, že přijdu brzo domů, ahoj!“ I když se její rodiče za této situace asi hodně zlobí a snad jsou také trochu znepokojeni, že zmizela, není přece pravděpodobné, aby po takovém vzkazu zburcovali hned policii. Když se Andersovi a Kallovi rodiče poradí s pekařským mistrem Lisandrem, také se upokojí a jenom něco zabručí o těch hloupých nápadech Bílé růže. Ale to je snad jedno. Kdoví, jestli by bylo moc chytré plést do toho policii. Kalle přečetl už dostatek příběhů o únosech, aby si uvědomil, jak je to nebezpečné. Rozhodně by se měli napřed poradit s profesorem. Pokud se s ním teď vůbec dá nějak mluvit.

U inženýra Peterse se svítilo, jinak bylo všude tma. A ticho. Bylo to ticho tak hluboké, žes je skoro slyšel. Pokud zde vůbec byli živí lidé, jistě všichni už spali.

Kdepak, všichni určitě nespali! Bděle až k trýzni ležel na palandě profesor a trápil se nekonečným přemýšlením. Celých pětatřicet let svého života byl zvyklý nalézt vždycky řešení každého problému, jímž se zabýval. Jeho nynější situace však byla tak mimořádně hloupá, že mohl nade vším jen beznadějně vrtět hlavou. V bezmocné zuřivosti si musel sám přiznat, že se prostě nedá dělat vůbec nic. Jen čekat. Nač má čekat? Že ho někdo začne pohřešovat a hledat? On si však pronajal starou vilu v Lillköpingu jen proto, aby měl pokoj od lidí. Chtěl tam přes léto bydlet jenom s Rasmusem. Může dlouho trvat, než si někdo vůbec všimne, že zmizel. Když dospěl profesor v myšlenkách až tak daleko, prudce vyskočil s pryčny. Na spánek neměl ani pomyšlení! Kdyby jen tak mohl toho Peterse roztrhat na kousíčky!

Ani Eva-Lotta nespala. Seděla u okna a napjatě naslouchala každému zvuku venku. Zašuměl v jedlích jenom noční vítr, nebo konečně už přišli Kalle s Andersem?

Den byl dlouhý, tak osudně dlouhý. Pro milovníka svobody bylo k nevystání sedět celý den pod zámkem. Eva-Lotta se s hrůzou zachvěla při pomyšlení na všechny ubožáky, zmírající ve vězení. Nejradši by se rozběhla do světa a otevřela všechna vězení na zemi, propustila z nich všechny vězně! Je přece ze všeho nejstrašnější, když člověk nemůže jít ven, když chce. Jak tam seděla, pocítila cosi nebezpečně příbuzného panice a vrhla se divoce k oknu, zatlučenému latěmi, které ji dělily od svobody. Pak si však vzpomněla na Rasmuse a dospěla k názoru, že se musí ovládnout. Nechtěla Rasmuse probudit. Klidně a bezpečně spal na lůžku. Slyšela ve tmě jeho pravidelný dech a utišilo to její paniku. Rozhodně nebyla sama.

Z ticha venku se konečně ozval kýžený signál, signál Bílé růže, a hned poté chvatný šepot:

„Evo-Lotto, máš něco k jídlu?“

„Že váháš,“ řekla Eva-Lotta.

A rychle podávala mezi latěmi ven obložené chlebíčky a studené brambory a studená, tučná kolečka salámu a studené kousky šunky. Nedostalo se jí od těch venku ani díku, protože nedokázali vydat mezi sousty jiný zvuk než spokojené zabručení. Když nyní bylo jídlo na dosah, cítili ještě divější hlad než kdy předtím a chvatně si cpali do úst všechny dobroty, jimiž je podílela Eva-Lotta, a skoro jídlo ani nežvýkali.

Nakonec museli popadnout dech a Kalle zamumlal:

„Já jsem zapomněl, že jídlo může být tak dobré.“

Eva-Lotta se potmě zasmála, šťastná jako máma, když dává hladovým dětem chleba, a chvatně zašeptala:

„Už jste se najedli?“

„Skoro… opravdu,“ konstatoval s údivem Anders. „Bylo to nejlepší…“

Kalle ho přerušil.

„Evo-Lotto, nevíš, kde je profesor?“

„Zavřeli ho do chaty nahoře na skále,“ řekla Eva-Lotta. „Do té, co je nejblíž u moře.“

„A co myslíš, Rasmus je tam taky?“

„Ne, Rasmus je se mnou. Spí.“

„Já nespím,“ ozval se tichý hlásek z tmy.

„Ty ses probudil?“ řekla Eva-Lotta.

„Člověk se vždycky probudí, když lidi jedí obložené chlebíčky a tak hrozně přitom mlaskají,“ vysvětloval Rasmus. Dotápal k Evě-Lottě a vylezl jí na klín.

„To je Kalle a Anders,“ řekl vesele. „Šli jste válčit? Nemohl bych také já být Bílá růže?“

„Záleží na tom, jestli dovedeš mlčet,“ řekl mu tiše Kalle. „Snad budeš smět být Bílou růží, když slíbíš, že nikomu neřekneš, že jsi viděl Anderse a mě.“

„Tak to jo,“ souhlasil ochotně Rasmus.

„Nesmíš ani muknout před Nickem nebo před někým jiným, že jsme tu byli, rozumíš?“

„A proč? Nicke vás nemá rád?“

„Nicke neví, že tady jsme,“ vysvětloval Anders. „A nesmí se to dovědět. Nicke je únosce dětí, rozumíš?“

„A ti nejsou hodní?“ ptal se Rasmus.

„Moc ne,“ řekla Eva-Lotta.

„Já si určitě myslím, že jsou hodní,“ tvrdil Rasmus. „Myslím si, že Nicke je moc hodný. Pročpak nesmějí únosci dětí vědět nějaké tajemství?“

„Proto!“ řekl zkrátka Kalle. „A z tebe nikdy nebude Bílá růže, když nedokážeš mlčet.“

„Ale já dokážu,“ volal horlivě Rasmus. Byl ochoten mlčet až do smrti, jen když bude Bílou růží.

Právě v tu chvíli zaslechla Eva-Lotta zvenčí těžké kroky a srdce se jí skoro zastavilo hrůzou.

„Zmizte,“ šeptala. „Honem! To je Nicke!“

Za okamžik se otočil v zámku klíč. Do místnosti vnikl kužel světla z kapesní svítilny a Nicke se podezřívavě zeptal:

„S kým to mluvíš?“

„Hádej třikrát,“ řekla Eva-Lotta. „Tady máš Rasmuse a mě a pak mě a Rasmuse. A já nikdy nemluvím sama pro sebe. Hádej, s kým mluvím?“

„Ale ty jsi únosce dětí a únosci dětí se nesmějí dovědět žádné tajemství,“ řekl s porozuměním Rasmus.

„No tak, no tak,“ řekl Nicke a výhružně vykročil proti němu. „Ty už mi taky začneš nadávat, že jsem únosce dětí?“

Rasmus ho chytil za velkou pěst a důvěřivě pohlédl do rozhněvané tváře nad sebou.

„Ale já si myslím, že únosci dětí jsou hodní,“ tvrdil Rasmus. „Myslím si, že ty jsi hodný, Nicke!“

Nicke zabručel něco nesrozumitelného a chystal se k odchodu.

„Tady má člověk umřít hlady, nebo co?“ řekla Eva-Lotta. „Proč nedostaneme na noc žádné jídlo?“

Nicke se otočil a upíral na ni oči s upřímným zděšením.

„Chudáci tvoji rodiče,“ řekl nakonec. „Mají co dělat, aby tě uživili.“

Eva-Lotta se smála.

„Já bych jedla pořád,“ konstatovala spokojeně.

Nicke jí však vzal Rasmuse z klína a odnesl ho na postel.

„Myslím, že teď bys už měl spát, škvrně,“ řekl.

„Ale já nejsem ospalý,“ ujišťoval ho Rasmus. „Spal jsem přece celý den.“

Nicke ho beze slova přitlačil na postýlku.

„Přikryj mě pořádně,“ řekl Rasmus, „já nechci, aby mi koukaly nohy.“

S drobným smíchem a zcela udiveným výrazem v tváři mu Nicke vyhověl. Pak zůstal stát a zamyšleně se na Rasmuse díval.

„Ty jsi mi taky číslo,“ povídal.

Rasmusova tmavá hlavička odpočívala na polštáři. V slabém světle kapesní lampy vypadal nezvykle půvabně. Oči měl velice jasné a přátelsky se usmíval na Nicka.

„Ty jsi moc hodný, Nicke,“ řekl. „Pojď, já tě vezmu kolem krku. A pořádně, jako to dělá táta.“

Nicke se nedokázal ubránit. Rasmus ho objal kolem krku a stiskl ho tak silně, jak jeho čtyřleté ruce byly s to.

„Bolí to?“ ptal se plný naděje.

Nicke napřed mlčel, ale pak nezřetelně zabručel:

„Ne, nebolí… vůbec ne.“