Mistr a Markétka

9 KOROVJEVOVY KOUSKY

Nikanor Ivanovič Bosý, předseda domovní správy v čísle 302b v Sadové ulici, kde bydlel nebožtíkBerlioz, nevěděl samou starostí, kde mu hlava stojí. Vypuklo to včerejší noci, ze středy na čtvrtek. O půlnoci, jakjsme už předeslali, se dostavila do domu komise, ve které byl Želdybin, vyvolala si Nikanora Ivanoviče a sdělila mu, že Berliozzemřel, a společně s ním se odebrala do bytu číslo 50. Zde byly úředně zapečetěny rukopisy a nebožtíkovy osobní věci. V té době byste v bytě marně hledali posluhovačku Gruňu nebo lehkomyslného Stěpana Bogdanoviče. Komise oznámila Nikanoru Ivanoviči, že Berliozovy rukopisy se budou zkoumat, obytná plocha, to znamená tři pokoje (bývalý pokoj zlatnice, salón a jídelna) přecházejí do rukou domovní správy a věci zesnulého mají být uschovány ve zdejším bytovém prostoru, dokud nebudou známi dědicové. Zpráva o Berliozově smrti se rozšířila po celém domě jakousi nadpřirozenou rychlostí. Od sedmi hodin ráno ve čtvrtekvyzváněl v bytě Bosého telefon a později přicházeli nájemníci osobně s písemnými žádostmi o přidělení nebožtíkova bytu. Během dvou hodin jich předseda dostal dvaatřicet. Všechny obsahovaly úpěnlivé prosby, výhrůžky, klepy, udání a sliby, že nájemníci provedou veškeré opravy na svůj účet, dále se v nich poukazovalo na dosavadní neúnosnou stísněnost bytové plochy, a že se nedá bydlet pohromadě s bandity. Mimo jiné byste tu našli umělecky silný, ba přímo šokující popiskrádeže pelmeňů, které byly bezprostředně ukryty do kapsy saka v bytě číslo 31, dvě výhrůžky, že se pisatel zabije, a jedno přiznání tajného těhotenství. Bosého si vyvolávali do předsíně jeho bytu, brali ho za rukáv, něco mu špitali, spiklenecky pomrkávali a slibovali, že nezůstanou dlužníky. Tahle kalvárie trvala celé dopoledne. Krátce po dvanácté Nikanor Ivanovič jednoduše utekl do kanceláře domovní správy, která sídlila hned u vchodu, ale když viděl, že i tam na něj číhají, vystřelil odtud. Unikl stěží dotěravcům, kteří ho pronásledovali, přesasfaltový dvůr, zmizel v průjezdu číslo 6 a vyběhl do čtvrtého poschodí, kde byl zlořečený byt číslo 50.Když se dostatečně vydýchal na odpočivadle, otylý předseda zazvonil u dveří bytu, ale nikdo nešel otevřít. Zazvonil podruhé, potřetí a pakzačal brblat a tiše klít. Ale ani tentokrát nikdo neotevřel. Nikanor Ivanovič už to nevydržel, vytáhl z kapsy svazekduplikátních klíčů, majetekdomovní správy, vlastnoručně odemkl a vešel. „Hej, kdepakje posluhovačka?” zvolal v pološeru předsíně. „Jakti říkají, Gruňa nebo jak? Jseš tady?” Nikdo se neozval.

Bosý vytáhl z aktovky skládací metr, strhl ze dveří pečeť a vkročil do pracovny. Na tom by ještě nic nebylo, ale vtom zůstal překvapeně stát a dokonce sebou škubl. Za nebožtíkovým stolem seděl neznámý chlapík, vytáhlý jako tyčka, v kostkovaném saku, na hlavě měl žokejskou čapku a na nose skřipec… Zkrátka a dobře, víme, o koho šlo. „Kterýpakvy jste, soudruhu?” zeptal se vyplašeně Nikanor Ivanovič. „No ne! Nikanore Ivanoviči!” zavřeštěl nakřáplým tenorem jakoby z nebe spadlý dlouhán, vyskočil a křečovitě, překotně mu tiskl ruku. Podobné uvítání předsedu nijaknepotěšilo.

„Promiňte,” spustil podezíravě, „kdo jste? Máte pověření? Jste činitel?” „Ach, Nikanore Ivanoviči,” zvolal důvěrně neznámý. „Co je to činitel? Záleží na tom, jakse na věc díváte. Všecko je relativní a nejisté. Dneska jsem soukromá osoba a zítra třeba budu činitel! Bývá to taky naopak, a moc často!” Tato úvaha ani v nejmenším předsedu domovní správy neuspokojila. Jakožto člověkod přírody podezíravý usoudil, že tenhle mnohomluvný občan nejspíš nebude žádný činitel, a tudíž je tu zbytečný. „Kdo jste? jakse jmenujete?” vyptával se stále přísněji a dokonce vykročil proti neznámému. „Dejme tomu,” vysvětloval dloubán, kterého neuvedl do rozpaků předsedůvpřísný tón, „že se jmenuju Korovjev. Ale můžu vám nabídnout něco k jídlu, Nikanore Ivanoviči? Jen žádné formality, jako doma, co říkáte?” „Promiňte,” vzplanul Bosý, „co sem pletete jídlo?” (Musíme, ač neradi, přiznat, že Nikanor Ivanovič byl poněkud obhroublý.)

„Sedět v nebožtíkově polovině je úředně zakázáno. Co tu děláte?” „Posaďte se, Nikanore Ivanoviči,” vedl dloubán svou jakoby nic, začal poklonkovat a nabízet mu křeslo. Předseda v záchvatu zuřivosti odmítl a zařval jako tur: „Kdo jste?” „Ráčíte-li vědět, působím jako tlumočníkcizího státního příslušníka, který má rezidenci v tomhle bytě,” představil se řečený Korovjeva úslužně scvakl podpatky nevyčištěných rezavých bot. Nikanor Ivanovič zalapal po vzduchu. Přítomnost nějakého cizince a navíc s tlumočníkem ve zdejším bytě byla pro něj úplná novinka a žádala si vysvětlení. Tlumočníkochotně vykládal, že ředitel Varieté Stěpan Bogdanovič laskavě nabídl zahraničnímu umělci panu Wolandovi, aby se po dobu svého pohostinského vystoupení v Moskvě, to je přibližně týden, ubytoval u něj. Už včera to písemně oznámil Nikanoru Ivanoviči a prosil ho, aby cizince dočasně přihlásil, mezitímco on, Lotrov, bude v Jaltě. „Žádné oznámení jsem nedostal,” řekl udiveně předseda.

„Prohledejte si aktovku, Nikanore Ivanoviči!” poradil mu medovým hlasem Korovjev. Bosý pokrčil rameny, otevřel aktovku a objevil Lotrovůvdopis.„Jakto, že jsem na to zapomněl?” bručel si pod vousy a tupě zíral na rozlepenou obálku.

„To se stává, to se stává, Nikanore Ivanoviči!” drmolil Korovjev. „Roztržitost, vyčerpání, zvýšený tlak, drahý příteli! Já sám jsem roztržitý až hrůza! Někdy při skleničce vám povím několikfaktů ze svého životopisu, že puknete smíchy!” „Kdy odjíždí Lotrovdo Jalty?”

„Už odjel, už odjel!” vykřikoval tlumočník. „Teď už si to žene ve vlaku, kdepakje mu konec!” a zamával rukama jako křídly větrného mlýnu. Bosý prohlásil, že musí vidět cizince osobně, ale Korovjevmu odmítl vyhovět: bohužel, nejde do. Pracuje. Cvičí kocoura. „Kdybyste si přál, můžu vám ukázat kocoura,” navrhoval.

To zase odmítl předseda a tlumočníkse hbitě vytasil s nečekaným, ale vysoce zajímavým návrhem: pan Woland se za nic na světě nechce ubytovat v hotelu a přitom je zvyklý bydlet pohodlně; nemůže mu tudíž domovní správa uvolnit po dobu jednoho týdne, co bude vystupovat v Moskvě, celý byt, to znamená i pokoje po nebožtíkovi? „Nebožtíku je to jedno,” syčel Bosému do ucha, „ten už teď přece byt nepotřebuje.” Nikanor Ivanovič trochu rozpačitě namítal, že cizinci mají bydlet v Metropolu, a ne v soukromých bytech… „Říkám vám, je rozmarný až hrůza!” šeptal Korovjev. „Prostě nechce a basta! Nenávidí hotely! Mám už těch cizinců až potaď,” postěžoval si důvěrně a ukázal na žilnatý krk. „Věřte, už jsem z toho celý tumpachový. Takový cizinec k nám přijede a buďto se z něho vyklube ten nejmizernější špión, nebo násutýrá svými rozmary: tohle mu nejde pod nos, tamhleto mu nevoní! Vaše domovní správa na tom může jedině vydělat. Jemu nezáleží na penězích,” dlouhán se ohlédl a pakpošeptal předsedovi do ucha, „je to milionář!” Takové řešení obsahovalo jasný praktický smysl, návrh byl solidní, ale zato zarážela nesolidnost tlumočníka, která se projevovala ve způsobu řeči, oblečení a konečně i v odpudivém zbytečném skřipci. Bosý se nemohl zbavit nejasného tísnivého pocitu, ale přesto nakonec přikývl. Vtip byl v tom, že správa bohužel trpěla značným schodkem. Začátkem podzimu hodlala koupit naftu pro ústřední topení, ale přitom neměla ani vindru. Cizincovy peníze by jí pomohly z nejhorší bryndy. Přesto věcný a opatrný Nikanor Ivanovič prohlásil, že bude nutné projednat návrh především s oddělením pro registraci cizinců. „Chápu!” zvolal Korovjev. „Beztoho to nejde! Tady je telefon, můžete hned jednat! A pokud jde o peníze, nemějte strach,” dodal šeptem a vlekl Bosého do předsíně k telefonu, „od koho už bychom měli brát, když ne od něj! Kdybyste viděl, jakou má vilu v Nizze! Až pojedete napřesrokv létě do zahraničí, jeďte se tam schválně podívat — budete valit oči!” Záležitost s příslušným oddělením se urovnala telefonicky s překvapivou rychlostí. Ukázalo se, že tam už vědí, že pan Woland hodlá bydlet v Lotrovově bytě, a nemají námitky. „Báječné!” hulákal Korovjev.

Poněkud zaražený jeho žvaněním, předseda prohlásil, že správa je ochotna uvolnit na týden byt číslo 50 umělci Wolandovi a požaduje nájemné ve výši… Nikanor Ivanovič se chvilku ošíval a pakdodal: „Ve výši pět set rublů denně.”

Vtu chvíli ho tlumočníkvyvedl definitivně z míry. Spiklenecky zamžoural směrem k ložnici, odkud bylo slyšet, jaktam měkce skáče těžký kocour, a zasípal: „To znamená tři a půl tisíce za týden?”

Bosý počítal, že dodá: „Vy máte ale chutě, Nikanore Ivanoviči.” Místo toho Korovjevřekl nečekaně: „Copakto jsou nějaké peníze? Žádejte pět a dá vám je.” Předseda se roztržitě usmíval a ani nepozoroval, jakse octl u nebožtíkova psacího stolu, kde Korovjevneobyčejně rychle a obratně vyhotovil dva exempláře smlouvy. Paks nimi zaskočil do ložnice a za okamžikse vrátil. Na obou smlouvách už se vyjímal cizincůvrozmáchlý podpis. Bosý připojil svůj. Paksi tlumočníkvyžádal potvrzení na pět… „Vypsat, Nikanore Ivanoviči!.. Tisíc rublů,” a se slovy „ein, zwei, drei!”, která nezapadala do věcného tónu jednání, vysázel na stůl pět balíčků úplně nových bankovek. Došlo k přepočítávání, provázenému Korovjevovými vtipy a pořekadly jako „dobré účty dělají dobré přátele”, „nekupuj nikdy zajíce v pytli” a podobně. Bosý spočítal peníze, převzal cizincůvpas, aby mohl Wolanda přechodně přihlásit, vložil passpolu se smlouvou a penězi do aktovky a nakonec mu to nedalo a nesměle požádal o volňásek… „To je samozřejmé!” vřeštěl Korovjev. „Kolikchcete lístků, dvanáct, patnáct?” Ohromený předseda vykoktal, že mu stačí dva, pro něho a pro manželku, Pelageju Antonovnu. Tlumočníkokamžitě vylovil bloka bezokolků napsal potvrzení na dvě volné vstupenky do první řady.

Paklevou rukou podal elegantně Nikanoru Ivanoviči papíreka pravou mu vsunul do druhé ruky objemný balíček, ve kterém cosi šelestilo. Bosý šlehl po balíčku pohledem, zčervenal jako růže a začal ho od sebe odstrkávat. „To se nesmí…,” drmolil.

„Nechci nic slyšet!” zahučel mu přímo do ucha Korovjev. „U násse to nesmí, ale v cizině je to běžným zvykem. Urazil byste ho, Nikanore Ivanoviči, a to se nehodí. Měl jste s tím spoustu starostí…” „To se přísně stíhá,” zamumlal tiše předseda a ohlédl se.„A máte na to svědky?” šeptal mu do druhého ucha Korovjev. „Ptám se vás, kde máte svědky? Že o tom vůbec mluvíte…” Vtom se stal zázrak, jakse později předseda dušoval: balíčeksám od sebe vklouzl do jeho aktovky. Netrvalo dlouho a zesláblý a duševně rozpolcený Nikanor Ivanovič se octl na schodech. V hlavě měl galimatyáš. Představoval si vilu v Nizze, cvičeného kocoura, znovu se ujišťoval, že se vše odehrálo beze svědků, a nakonec ho napadlo, jakou radost bude mít Pelageja Antonovna z volňásku. To všecko byly nesouvislé myšlenky, ale celkem příjemné. Současně cítil kdesi v hloubi duše znepokojivý osten. Navíc ho hned tady na schodišti zasáhla jako bleskotázka: Jakse tlumočníkdostal do pracovny, když dveře byly zapečetěné? A jakto, že on sám se ho na to nezeptal? Chvíli stál tupě jako beran a pozoroval schody, ale pakse rozhodl mávnout nad tím vším rukou a zbytečně se netrápit podobnými záhadami… Sotva Bosý překročil práh bytu, ozval se z ložnice přidušený hlas: „Mně se ten člověknelíbí. Je to vykuka darebák. Nedá se zařídit, aby už sem víckrát nevkročil?” „Jakporoučíte, maestro,” ozval se odkudsi Korovjev, teď už ne nakřáplým, nýbrž jasným a zvučným hlasem. Vykutálený tlumočníknemeškal, rozběhl se do předsíně k telefonu, vytočil nějaké číslo a spustil zase huhňavě: „Haló! Považuji za svou povinnost ohlásit, že náš předseda domovní správy v domě číslo 302b v Sadové ulici Nikanor Ivanovič Bosý spekuluje s cizími valutami. V dané chvíli se nachází v jeho bytě číslo 35 ve světlíku čtyři sta dolarů zabalených v novinovém papíře. U telefonu nájemníkzmíněného domu z bytu číslo 11 Timofej Kvascov. Ale zapřísahám vás, abyste mě nejmenovali. Bojím se, že se mi dotyčný bude mstít.” A zavěsil, lotr!

Není známo, co se dál odehrávalo v bytě číslo padesát, ale zato víme, co se dělo v bytě Nikanora Ivanoviče. Zavřel se na špehýrku na záchodě, vytáhl z aktovky balíček, který mu tlumočníkvnutil, a zjistil, že v něm je čtyři sta rublů.

Zabalil je do novinového papíru a ukryl ve světlíku. Pět minut poté už seděl u stolu ve své malé jídelně. Manželka přinesla z kuchyně pečlivě rozkrájeného slanečka, hustě posypaného cibulí. Nikanor Ivanovič si nalil stopku vodky, vypil, nalil si podruhé, vypil, napíchl na vidličku tři kousky slanečka… když vtom zadrnčel zvonek. Pelageja Antonovna právě vnášela do pokoje kouřící hrnec. Hned na první pohled se každý snadno domyslel, že se v něm skrývá v záplavě husté horké polévky snad ta největší pochoutka na světě — morková kost. Bosý polkl slinu a zavrčel jako vzteklý pes:

„Ať se jdou všichni vycpat! Nenechají člověka ani najíst… Nikomu neotvírej, nejsem doma… A jestli jim jde o byt, řekni, aby sem přestali courat, za týden bude schůze.” Žena odběhla do předsíně a Nikanor Ivanovič vylovil sběračkou z žhavého sopečného jezera kost, prasklou po celé délce. Vtom vešli do pokoje dva muži a s nimi pobledlá Pelageja Antonovna. Při pohledu na ty dva zbělel jako křída i sám Nikanor Ivanovič a vstal. „Kde tady máte záchod?” zeptal se soustředěně první v bílé rozhalence. Na jídelním stole cosi zařinčelo (to Nikanor Ivanovič upustil sběračku na ubrusz voskovaného plátna). „Tady, tady,” brebentila Pelageja Antonovna. Příchozí neprodleně zamířili do chodby. „O co vám jde?” zeptal se tiše předseda a vyšel za nimi. „U násv bytě nemůže být nic podezřelého… A promiňte, máte pověření?” První v chůzi ukázal Nikanoru Ivanoviči průkaza druhý zatím vylezl na stoličku na záchodě a šátral rukou ve světlíku.

Bosému se zatmělo před očima. Když strhli novinový obal, ukázalo se, že v balíčku nejsou ruble, ale neznámé namodralé či nazelenalé bankovky s portrétem nějakého starce.

Mimochodem, Nikanor Ivanovič to všechno viděl jako v mlze, protože mu před očima pluly barevné skvrny. „Dolary ve světlíku…,” prohodil zamyšleně první a pakse zeptal mírně a zdvořile: „To je váš balíček?” „Nikoliv!” ohradil se předseda zděšeně. „Ten mi podstrčili nepřátelé!” „To se stává,” souhlasil první a dodal znovu laskavě: „Co se dá dělat, odevzdejte nám všecko, co máte.” „Nemám ani vindru! Přísahám při Bohu všemohoucím, že jsem ty peníze neměl nikdy v ruce!” vykřikl zoufale Bosý. Vrhl se k prádelníku, s rachotem vytáhl zásuvku a přitom nesouvisle vykřikoval: „Tady je smlouva… To mně podstrčil tlumočník… Jmenuje se Korovjev… Nosí skřipec!” Otevřel aktovku, nakoukl dovnitř, strčil tam ruku a náhle zesinal a upustil aktovku do polévky. Uvnitř nic nebylo: ani Sťopůvdopis, ani smlouva, ani cizincůvpas, ani peníze a volňásky. Zkrátka a dobře nic, jenom skládací metr. „Soudruzi!” zaječel nepříčetně. „Zadržte je! U násv domě vládnou zlí duchové!” Nevíme, co to najednou napadlo Pelageju Antonovnu, že spráskla ruce a vykřikla: „Přiznej se, Ivanyči! Oni ti sleví trest!”

Nikanor Ivanovič s očima zalitýma krví mával pěstmi ženě nad hlavou a ryčel: „Káčo pitomá!”

Paksklesle dopadl na židli a rozhodl se zřejmě odevzdat do rukou osudu. Mezitím Timofej Kvascovvybičovaný zvědavostí střídavě nakukoval klíčovou dírkou a přikládal ucho ke dveřím předsedova bytu. Za pět minut nájemníci, kteří byli zrovna na dvoře, viděli Nikanora Ivanoviče, jakkráčí provázen dvěma muži přímo k domovním vratům. Povídalo se, že předseda byl bílý jako stěna, opile vrávoral a něco blekotal. Za další hodinu vstoupil do bytu číslo 11 neznámý muž právě v okamžiku, kdy rozzářený Timofej Kondraťjevič vykládal ostatním nájemníkům, jakpředsedu sbalili, posuňkem vylákal

Kvascova do předsíně, něco mu pošeptal a pakoba zmizeli.