Mistr a Markétka

8 SOUBOJ PROFESORA S BÁSNÍKEM

Ve chvíli, kdy Sťopa v Jaltě pozbyl vědomí, což bylo přibližně v půl dvanácté dopoledne, básníkIvan Bezprizorný vědomí nabyl: procitl totiž z hlubokého spánku. Chvíli pátral v paměti, jakse dostal do toho pokoje s bílými stěnami, neobvyklým nočním stolkem z jakéhosi světlého kovu a s bílými záclonami, kterými slabě prosvítalo slunce. Pohodil hlavou, přesvědčil se, že nebolí, a vtom si uvědomil, že je v ústavu. Tohle zjištění v něm vyvolalo vzpomínku na Berliozůvkonec, ale kupodivu ho dnesnezdrtila.

Vyspalý básníkse uklidnil a začal střízlivěji uvažovat.

Chvilku ležel nehybně v čisťounké, měkké, pohodlně pérované posteli a pakzpozoroval vedle sebe zvonek. Jakbyl zvyklý dotýkat se mechanicky předmětů, stiskl tlačítko. Čekal, že se ozve zazvonění nebo se někdo objeví, ale stalo se něco docela jiného. Vnohách u postele se rozsvítil válec z mléčného skla s nápisem: Pít. Chvilku vyčkával a pakse pomalu zasouval, až vyskočil jiný nápis: Ošetřovatelka. Důmyslné zařízení Ivana přirozeně překvapilo. NápisOšetřovatelka vystřídal jiný: Povolejte lékaře! Hm… mudroval básníka nevěděl, co si má s válcem dál počít. Ale štěstí mu přálo. Stiskl podruhé tlačítko na slově Ošetřovatelka. Válec odpověděl tichým zazvoněním, zastavil se, pohasl a do pokoje vešla silná sympatická žena v čistém bílém plášti. „Dobré jitro!” pozdravila.

Ivan neodpověděl, protože považoval podobné uvítání v daných podmínkách za nevhodné. Bodejť, strčí zdravého člověka do ústavu a ještě se tváří jakoby nic! Zženina obličeje nezmizel dobrosrdečný výraz. Stiskla tlačítko a záclona vyjela samočinně nahoru. Lehkou průhlednou mříží, která sahala až na podlahu, vchrstlo proudem do pokoje slunce. Mříž odhalila balkón, za ním břeh řeky s četnými zákruty a na protějším břehu veselý borový les. „Račte se vykoupat,” vybídla ho žena, pod dotykem jejích rukou se rozestoupila vnitřní stěna a za ní se objevil vanový kout a přepychově zařízená umývárna. Ačkoli se Ivan rozhodl, že neprohodí s ženou jediné slovo, nevydržel to a při pohledu na mohutný proud vody, který se řinul z nablýskaného kohoutku do vany, prohodil ironicky: „Heleme se! Jako v Metropolu!”

„Kdepak,” namítla hrdě žena, „u násmáme jinší komfort. Takovéhle zařízení nenajdete ani v cizině. Vědci a lékaři jezdí okukovat naši kliniku. Máme tu denně nějaké turisty.” Při slově „turisté” si Ivan vybavil včerejšího konzultanta. Zamračil se, pohlédl zpod víčekna ženu a řekl: „Turisti… Jakvy všichni zbožňujete turisty! Mimochodem, najdou se mezi nimi všelijaké typy. Já kupříkladu jsem včera trefil na jednoho… pěknej gauner!” Málem vyklopil ošetřovatelce všecko o Pilátu Pontském, ale včasse vzpamatoval. Pro ni to stejně nemá význam, nemůže mu nijakpomoci. Vydrhnutý básníkdostal okamžitě vše, co potřebuje muž po koupeli: vyžehlenou košili, spodky a ponožky. Ale to ještě nestačilo. Žena otevřela dveře jedné skříňky, ukázala dovnitř a zeptala se: „Co byste radši — župan nebo pyžamo?”

Ivan, násilím připoutaný k novému obydlí, divnespráskl ruce nad její nenuceností a mlčky ukázal na vínové flanelové pyžamo. Pakho vedli prázdnou a tichou chodbou do ordinace.

Básník, který se rozhodl všecko, včetně téhle pohádkově vybavené budovy, ironizovat, ji v duchu pohotově pokřtil „závodní kuchyně”. A měl proč. Stály tu skříně i skleněné skříňky s vyleštěnými poniklovanými nástroji, nezvykle složitě zkonstruovaná křesla, břichaté lampy se zářivými koulemi, spousta nejrůznějších lahviček, dále plynové hořáky, kotouče kabelů i naprosto záhadné přístroje. Ujali se ho hned tři najednou — dvě ženy a muž, všichni v bílém. Nejdřívjej odvedli do kouta ke stolku, zřejmě aby se ho na leccosvyptali. Uvažoval, co má dělat. Měl na vybranou tři možnosti a první byla neobyčejně lákavá: vrhnout se na všecky lampy a ostatní důmyslné serepetičky; rozbít je napadrť a tím vyjádřit svůj protest nad tím, že ho neprávem internovali.

Ale dnešní Ivan se výrazně lišil od včerejšího a tahle cesta mu připadala pochybná: co když si, propána, vemou do hlavy, že je zuřivý šílenec? Proto první možnost vyloučil. Nabízela se jiná: bezokolků začít vyprávět o konzultantovi a Pilátu Pontském. Včerejší zkušenost ale ukázala, že téhle příhodě tu nevěří, nebo ji špatně chápou. Proto odvrhl i druhé řešení a zvolil si třetí — zachovat důstojné mlčení. Nedokázal všakdůsledně provést svůj záměr a musel chtě nechtě na celou řadu otázekodpovídat, třebaže na půl úst a neochotně. Vyptávali se ho podrobně na jeho minulost, dokonce je zajímalo, že před patnácti lety dostal spálu a jaký měla průběh. Popsali o něm celou stránku, pakobrátili list a žena v bílém se začala donekonečna vyptávat na příbuzenstvo: kdo z příbuzných zemřel, kdy a na co, jestli byl alkoholiknebo trpěl pohlavními chorobami a podobně. Na závěr ho požádali, aby vyprávěl, co se včera událo na Patriarchových rybnících, ale příliš nedotírali a příběh o Pilátu Pontském je nijakzvlášť nepřekvapil. Žena pakpředala Ivana lékaři, který se ho už na nic neptal. Změřil mu teplotu, přezkoumal pulsa posvítil mu baterkou do očí. Pakpřispěchala lékaři na pomoc ošetřovatelka a společně Ivana píchali, naštěstí ne příliš bolestivě, do zad, kreslili držadlem kladívka jakési znaky do kůže na prsou, poklepávali mu kladívkem do kolen, až povyskočil, bodali ho do prsou, do ohybu lokte a brali mu krev, navlékali mu na ruce gumové náramky… Bezprizorný se jen v duchu trpce usmíval a napadlo ho, jakje to všecko divné a hloupé. Jen považte! Chtěl všecky varovat před nebezpečím, které hrozilo v podobě neznámého konzultanta, snažil se ho zadržet, a dosáhl toho, že sedí v tajemné ordinaci jen proto, aby vykládal všelijaké nesmysly o strýci Fjodorovi, který se uchlastal ve Vologdě. Pitomost! Konečně ho propustili a dopravili zpátky do pokoje, kde dostal šálekkávy, dvě vejce naměkko a veku s máslem. Když všecko snědl a vypil, rozhodl se vyčkat příchodu šéfa ústavu, získat ho pro svůj případ a žádat nápravu. Brzy po snídani se dočkal. Náhle se otevřely dveře a vešel průvod v bílých pláštích. Vpředu kráčel asi pětačtyřicátník, pečlivě vyholený jako herec, s laskavýma, ale pronikavýma očima a vybranými způsoby. Celá svita se k němu chovala uctivě a pozorně, a proto jeho příchod vyzněl takobřadně.

Jako Pilát! blesklo básníkovi hlavou. Ano, byl to nepochybně primář. Usedl na stoličku, zatímco všichni ostatní zůstali stát. „Doktor Stravinský,” představil se a pohlédl přátelsky na Ivana. „Prosím, Alexandře Nikolajeviči,” pronesl tiše kdosi s pěstěnou bradkou a podal mu Ivanůvhustě popsaný chorobopis. Udělali ze mě případ, usoudil Ivan. Primář zběžně přelétl očima list, zabručel „hm, hm…” a vyměnil si několikvět s ostatními v málo známém jazyce. Mluví latinsky jako Pilát… napadlo básníka a zesmutněl. Vtom sebou škubl, když primář vyslovil slovo „schizofrenie” — běda! už včera ho poprvé použil ten proklatý cizinec na Patriarchových rybnících a dnesje profesor opakoval. I tohle věděl! blesklo mu poplašeně hlavou. Primář měl zřejmě ve zvyku s každým souhlasit a jásat nad vším, co mu ostatní říkali. Vyjadřoval to slovy:

„Znamenitě, znamenitě…” „Znamenitě!” prohlásil, vrátil komusi chorobopisa oslovil Ivana: „Vy jste básník?”

„Jsem,” odpověděl pochmurně Bezprizorný a poprvé náhle pocítil nevysvětlitelný odpor k poezii. Vzpomněl si na vlastní verše a bůhvíproč se mu zprotivily. Zeptal se pochmurně Stravinského:

„Vy jste profesor?”

Stravinský se zdvořile uklonil.

„Primář zdejšího ústavu?” vyzvídal Ivan.

Stravinský znovu přikývl.

„Potřebuje s vámi mluvit,” prohlásil významně básník.

„Proto jsem přišel,” ujistil ho profesor.

„Jde o to, že…,” začal Ivan a cítil, že teď přišla jeho chvíle, „zkrátka mají mě za blázna a nikdo mě nechce vyslechnout!” „Omyl, my vásvyslechneme velmi pozorně,” uklidňoval ho Stravinský s vážnou tváří, „a v žádném případě nepřipustíme, aby váspokládali za blázna.” „Taktedy: včera večer jsem potkal na Patriarchových rybnících záhadné individuum, snad to byl cizinec. Předpověděl Berliozovu smrt a viděl na vlastní oči Piláta Pontského.” Svita tiše, bezhnutí naslouchala.

„Piláta? Myslíte toho, co žil za Ježíše Krista?” zeptal se profesor a zamžoural na Ivana. „Ano, právě toho.”

„Hm,” utrousil Stravinský, „a Berliozpakspadl pod tramvaj?” „Byl jsem při tom, když ho přejela tramvaj na Patriarchových rybnících, a ten podezřelý chlap…” „Známý Piláta Pontského?” zajímal se profesor, který se zřejmě vyznačoval mimořádnou chápavostí. „Ano, ten,” přisvědčil nemocný a zkoumavě si ho prohlížel. „On předem prohlásil, že Anuška rozlila slunečnicový olej…

A Berliozopravdu na tom místě uklouzl! Co tomu říkáte?” dodal v naději, že to udělá na všecky silný dojem. Ale výsledekse nedostavil. Stravinský se jednoduše zeptal: „Kdo je ta Anuška?” Tahle otázka básníka poněkud podráždila, až mu tvář křečovitě zaškubala. „Anuška s tím nemá co dělat,” prohlásil nervózně. „Čertví, co je to zač. Jednoduše nějaká husa ze Sadové ulice. Důležité je, že on předem věděl o slunečnicovém olej i… chápete?” „Velice dobře chápu,” odpověděl vážně primář, dotkl se jeho kolena a dodal: „Nerozčilujte se a pokračujte.” „Prosím,” souhlasil Ivan a pokoušel se o stejně vyrovnaný tón. Věděl už z vlastní trpké zkušenosti, že může vyhrát pouze klidem. „Tenhle děsný typ (tvrdil, že je konzultant, ale určitě lhal) má divnou moc! Například se za ním ženeš, a ne a ne ho dohnat. Není sám, provázejí ho dva, je to párekk pohledání, ale hodí se k němu. Dlouhán s rozbitým skřipcem a pakobludně velký kocour, který jezdí sám v tramvaji. Kromě toho…,” pokračoval se vzrůstajícím zápalem a stále přesvědčivěji, když poznal, že ho nikdo nepřerušuje, „on sám navštívil osobně na balkóně Piláta Pontského, o tom není pochyb. To je, co? Měli by ho okamžitě zavřít, nebo natropí obrovské škody.”

„A vy, jestli vám dobře rozumím, usilujete o to, aby byl zatčen?” zeptal se Stravinský. Myslí mu to, rozumoval v duchu Ivan. Musím uznat, že i mezi inteligenty se najdou lidi, kterým to úžasně myslí, a přikývl: „Zcela správně. Jakby taky ne, jen si pomyslete! A zatím mě tady násilím zadrželi, svítí mi do očí baterkou, koupají mě a vyptávají se na strýce Féďu!.. Ten už dávno leží bradou vzhůru. Žádám, abyste mě ihned propustili!” „Znamenitě, znamenitě!” souhlasil primář. „Teď je všecko jasné. Vážně, má to smysl držet v ústavu zdravého člověka?

Prosím, nebudu vám bránit, když mě ujistíte, že jste normální.

Nechci žádný důkaz, stačí vaše prohlášení. Taktedy — jste normální?” Vpokoji zavládlo hluboké ticho a silná žena, která ráno takpečovala o Ivana, vzhlédla k profesorovi s posvátnou úctou. Básníkv duchu opakoval: Fakticky mu to myslí! Profesorůvnávrh se mu hned zalíbil, ale dřívnež odpověděl, svraštil čelo, dlouze přemítal a nakonec prohlásil sebejistě: „Jsem normální.” „Znamenitě,” zvolal ulehčeně primář, „vtom případě uvažujme logicky. Vezměme si třeba váš včerejší den,” při těch slovech se otočil a kdosi mu pohotově vsunul do ruky Ivanůvchorobopis. „Při pronásledování neznámého muže, který se vám představil jako pamětníkPiláta Pontského, jste si počínal takto — ” začal ohýbat dlouhé prsty a střídavě nahlížel do spisu a pozoroval Ivana: „Pověsil jste si na krkikonu.

Bylo to tak?” „Bylo,” přikývl nasupeně Ivan.

„Přelézal jste plot a poranil jste si obličej. Je to tak? Pakjste přišel do restaurace se zapálenou svíčkou v ruce a ve spodním prádle a někoho jste tam zmlátil. Přivezli vássvázaného. Sotva jste sem vkročil, telefonoval jste na milici a žádal jste, aby vyslali kulomety. Potom jste se pokoušel vyskočit oknem. Je to tak? Ptám se vás: Je možné podobným způsobem někoho chytit nebo zatknout? Jestliže jste normální, uznáte sám, že ne. Přejete si odtud odejít? Prosím, račte. Ale smím se vászeptat, kam půjdete?” „Samozřejmě na milici,” odpověděl Ivan už ne takpřesvědčivě a zrozpačitěl pod profesorovým pohledem. ‚Hned teď?”

„Hm…”

„A to ani nezajdete nejdřívdo svého bytu?” sypal ze sebe primář.

„Na to není čas! Zatímco budu jezdit po bytech, on ufrnkne.” „Dobrá. A co řeknete na milici? Čím začnete?”

„Pilátem Pontským,” vysvětloval Bezprizorný a oči se mu zasmušily. „Znamenitě!” vykřikl poražen Stravinský, obrátil se k muži v bradce a nařídil: „Fjodore Vasiljeviči, pusťte laskavě soudruha Bezprizorného do města. Tenhle pokoj ale neobsazujte a povlečení může zůstat. Za dvě hodiny bude soudruh Bezprizorný zpátky. Nu což,” obrátil se k básníkovi, „nebudu vám přát hodně úspěchu, protože nevěřím ani trochu, že uspějete.

A brzy na shledanou!” Vstal a svita vykročila. „Proč myslíte, že se sem znovu vrátím?” zeptal se znepokojeně Ivan. Profesor jako by čekal na tuhle otázku. Okamžitě se znovu posadil a vysvětloval: „Protože sotva přijdete na milici v podvlékačkách a řeknete, že jste se setkal s člověkem, který znal osobně Piláta Pontského, bezřečí vássem dopraví a octnete se zase v tomhle pokoji.” „Co s tím mají společného podvlékačky?” zeptal se Ivan a nechápavě se rozhlédl. „Hlavně to způsobí Pilát. Ale podvlékačky také. Odebereme vám ústavní prádlo a vydáme vám vaše šatstvo. Přišel jste k nám v podvlékačkách. K sobě do bytu nehodláte zajet, ačkolivjsem vásna to upozornil. Pakpřijde na řadu Pilát a… konec.” Bezprizorný cítil, že se s ním děje něco nezvyklého. Jeho odhodlání ochablo a zatoužil se s někým poradit. „A co mám teda dělat?” zeptal se tentokrát už zkrotle.

„Znamenitě!” pochválil ho Stravinský. „To je velice rozumná otázka. Teď vám řeknu, co se vám stalo. Včera vásněkdo silně polekal a rozčilil vyprávěním o Pilátovi a jinými věcmi.

Rozrušený a podrážděný jste chodil po městě a vykládal všem o Pilátovi. Je naprosto přirozené, že váspovažují za nepříčetného. Může vászachránit jen jedno — absolutní klid.

Měl byste zůstat tady.” „Ale ten chlap musí za mříže!” vyhrkl už prosebně Ivan.

„Správně, ale proč byste ho měl honit vy? Vyložte písemně všecka svoje podezření a obvinění proti tomu člověku. Není nic jednoduššího než poslat oznámení na příslušná místa.

Jestliže, jakse domníváte, jde o diverzanta, všecko se brzy vysvětlí. Ale pod jednou podmínkou: nenamáhejte si příliš mozeka snažte se co nejmíň přemýšlet o Pilátovi. To se dá vyprávět věcí! Nesmíte hned všemu věřit. ”

„Rozumím,” prohlásil energicky Ivan. „Prosím, abyste mi dali pero a papír.” „Vydejte pacientovi papír a malou tužku,” nařídil primář silné ženě a dodal: „Radil bych vám, abyste dnesnic nepsal.” „Ne, musím to napsat ještě dnes!” odporoval vzrušeně básník. „Dobrá. Ale zbytečně se nepřepínejte. Když se vám to nepodaří dnes, napíšete to zítra.” „A on uteče!”

„Nebojte se,” namítl pevně profesor, „nikam neuteče, za to vám ručím. A pamatujte si, že tady vám chceme všemožně pomoci, beztoho se nic nepodaří. Slyšíte?” zeptal se významně a vzal obě básníkovy ruce do svých. Zahleděl se mu dlouze, upřeně do očí a opakoval: „Pomůžeme vám… slyšíte? Pomůžeme vám… uleví se vám… je tu klid, ticho, pomůžeme vám…” Pacient náhle zívl a přestal se tvářit zarytě.

„Ano, ano,” přitakal tiše.

Obvyklým „Znamenitě!” uzavřel Stravinský rozhovor a vstal se slovy: „Na shledanou!” Stiskl Bezprizornému ruku, a když odcházel, obrátil se k muži s bradkou se slovy: „Ano, zkuste kyslíka… koupele.” Za několikminut zmizel Stravinský i se svou svitou. Venku za zamřížovaným oknem se vyhříval na protějším břehu v poledním slunci veselý jarní lesa poblíž se zrcadlila hladina řeky.