Mistr a Markétka

16 POPRAVA

Slunce už se sklánělo nad Golgotou, obklíčenou dvojitým řetězem vojáků. Jízda, která před polednem zkřížila prokurátorovi cestu, docválala k hebronské městské bráně, kde jí proklestili cestu davem vojáci kappadocké pěší kohorty. Rozprášili hloučky lidí, mezků a velbloudů a ala ostrým cvalem dorazila na křižovatku a zvedala sloupy prachu. Tady se sbíhaly dvě cesty: jižní, která vedla do Betléma, a severozápadní, jaffská.

Jezdci se pustili po severozápadní cestě. Kappadočtí stáli roztroušeni po kraji silnice a odháněli z ní karavany, které pospíchaly na svátky do Jeruzaléma. Za vojáky kappadockého oddílu se kupily houfy poutníků, kteří opustili svůj dočasný úkryt v pruhovaných stanech, rozložených rovnou na trávě.

Oddíl urazil asi kilometrovou vzdálenost, když předhonil druhou kohortu Bleskové legie, a po dalším kilometru dosáhl jako první úpatí Golgoty. Jezdci seskákali z koní. Velitel je rozdělil do čet, které obsadily celé úpatí nevysokého pahorku. Zůstal jediný volný přístup — od jaffské silnice. Zakrátko dostihla cíle i druhá kohorta, vyšplhala o něco výš a věncovitě obklíčila horu. Nakonec připochodovala centurie pod velením Marka Krysobijce. Vojáci šli ve dvou řadách po obou stranách silnice a uvnitř, s doprovodem tajné stráže, jeli na voze tři odsouzenci. Na prsou měli bílé desky s nápisem „zločinec a buřič” ve dvou jazycích — aramejsky a řecky. Za vozem s odsouzenci následovaly další, naložené čerstvě otesanými kůly a příčnými trámy, provazy, lopatami, vědry a sekyrami. Na těchto vozech jelo šest katů. Za nimi na koni centurio Marek, velitel jeruzalémské chrámové stráže a muž v kápi, se kterým se Pilát krátce radil v setmělé palácové komnatě. Průvod uzavíral řetězvojáků a za nimi se hrnulo asi na dva tisíce zvědavců, kteří se nezalekli pekelného žáru a toužili zhlédnout zajímavou podívanou. K nim se přidali zvědaví poutníci, které pouštěli vcelku bezobtíží na konec průvodu. Průvod, provázený slabými výkřiky hlasatelů, kteří stále ještě oznamovali, co před polednem provolal Pilát, se vklínil na Golgotu. Ala pustila všecky do druhé řady, a druhá centurie dovolila vystoupit nahoru pouze těm, kdo asistovali při popravě.

Pakrychlým manévrováním rozprášila davkolem pahorku tak, že se zvědavci octli mezi řetězem pěchoty shora a řetězem jízdy zdola a směli sledovat popravu jen mezi volně rozestavěnými hlídkami pěšáků. Od chvíle, kdy průvod stanul na úpatí kopce, uplynuly víc než tři hodiny. Slunce už se chýlilo nad horu, ale nesnesitelné vedro trvalo. Vojáci v obou řadách strádali horkem a umdlévali nudou. V duchu proklínali tři lotry a ze srdce jim přáli brzkou smrt. Malý velitel jízdy s oroseným čelem a v košili zčernalé potem střežil jediný volný průchod na úpatí kopce.

Občaszamířil k první četě, nabíral do dlaní vodu, hltavě pil a smáčel si turban. Když se mu ulevilo, znovu odcházel a krátkými kroky sem a tam měřil zaprášenou cestu, která vedla na pahorek. U pasu se mu houpal dlouhý meč a poklepával na kožené šněrování sandálů. Velitel se snažil ukázat vojákům příklad vytrvalosti, ale přece jen je litoval a dovolil jim zbudovat pyramidy z kopí zaražených do země a pokrýt je bílými plášti. Pod těmito stany se Syřané skrývali před neúprosným sluncem. Měchy se rychle vyprazdňovaly a jezdci z různých čet chodili po řadě pro vodu do úvozu pod kopcem, kde v řídkém stínu vyzáblých moruší skomíral v ďábelském horku zkalený potůček. Tady stáli znuděně vodiči koní, drželi za uzdu zkrotlá zvířata a lovili těkavý stín. Únava vojáků i nadávky na adresu zločinců byly pochopitelné. Prokurátorovy obavy, že by mohly v době popravvypuknout v nenáviděném Jeruzalémě nepokoje, se naštěstí nepotvrdily.

Míjela už čtvrtá hodina popravy a mezi dvěma řetězy vojáků, pěchotou nahoře a jízdou na úpatí hory, nezůstal proti všemu očekávání ani jediný divák. Slunce takspalovalo dav, až jej zahnalo zpátky do města. Za řetězem dvou římských centurií zbyli všeho všudy dva psi. Nikdo nevěděl, komu patří, ani jakse sem dostali. Také je trápilo horko, takže leželi s vyplazenými jazyky, těžce oddechovali a nevěnovali nejmenší pozornost zelenohřbetým ještěrkám, jediným bytostem, které se nebály slunce a rejdily mezi rozpáleným kamením a neznámým plazivým bodláčím. Nikdo se nepokoušel osvobodit odsouzence z rukou katanů ani v Jeruzalémě, zaplaveném vojskem, ani tady, na obklíčeném pahorku. Davse vrátil do města, protože na téhle popravě nebylo zhola nic zajímavého, a tam, v Jeruzalémě, už se konaly přípravy k nadcházejícímu svátečnímu večeru. Římská pěchota ve druhé řadě trpěla ještě víc než jízda. Centurio Krysobijce pouze dovolil vojákům, aby odložili přílby a ovázali si hlavu bílou rouškou namočenou ve vodě, ale přinutil je stát s kopím v rukou. Sám v podobné roušce, ale nesvlažené, suché, přecházel v blízkosti popravčí skupiny a neodepjal si ani lví tlamy z lisovaného stříbra, ani jílec s mečem a dýkou. Slunce do něho nemilosrdně pražilo, ale jemu to zřejmě nevadilo. Při pohledu na lví tlamy na jeho prsou přecházel zrak, protože stříbro jako by na slunci hořelo, takoslepovalo oči. Na Krysobijcově zohaveném obličeji byste marně hledali stín únavy nebo rozmrzelosti. Zdálo se, že tenhle obr je s to chodit sem a tam celý den, noc a další den — zkrátka takdlouho, jakvyžadují okolnosti. Chodit s rukama založenýma za těžký, kovem pobitý pás, střídavě přísně sledovat kříže s popravenými a řetězvojáků a lhostejně odhazovat špičkou huňatého koženého sandálu lidské kosti vybělené časem nebo drobné oblázky, které se mu připletou pod nohy. Muž v kápi se uvelebil opodál křížů na třínohé stoličce a strnul v blažené nečinnosti, jen občasz nudy rozhrábl proutkem písek. Řekli jsme, že za kordónem vojáků nezůstal jediný divák, ale takdocela to pravda není. Jeden vytrval, jenže ho nebylo odevšad vidět. Nestál na stráni, kde byl jediný volný průchod a odkud se dalo nejpohodlněji sledovat popravu. Krčil se na sráznějším a nepřístupnějším severním svahu zbrázděném výmoly a rozsedlinami, kde se v úžlabině zachytil vyprahlé, bohem proklaté půdy křivičnatý fíkovníka pokoušel se tu vegetovat. Právě pod tímhle keřem, který téměř neposkytoval stín, se krčil jediný divák, který se přímo neúčastnil popravy.

Seděl na balvanu od začátku, to znamená už čtvrtou hodinu.

Aby mohl zhlédnout popravu, zvolil si místo nikoli nejlepší, ale naopaknejméně výhodné. I takmohl ovšem za kordónem zahlédnout kříže a dvě oslnivé skvrny na centurionových prsou.

A to muži, který zjevně toužil zůstat téměř nepozorován a nikým nerušen, docela stačilo. Před čtyřmi hodinami, na samém začátku popravy, se všakchoval zcela jinak, až příliš nápadně. Proto později změnil taktiku a uchýlil se do ústraní. Objevil se poprvé, sotva průvod vystoupil za řetězvojáků na horu. Působil dojmem opozdilce, těžce dýchal, nešel, ale běžel do kopce, strkal se, a když zpozoroval, jakse před ním a před ostatními uzavřel kruh, naivně se pokoušel proniknout mezi vojáky až k popravišti, kde už vysazovali odsouzence z vozů. Tvářil se, že neslyší podrážděné okřikování, a vysloužil si těžký úder tupým koncem kopí do prsou. Uskočil stranou a vyrazil ze sebe spíš zoufalý než bolestný výkřik.

Vojáka, který ho udeřil, obdařil lhostejným kalným pohledem člověka, který necítí fyzickou bolest. Srukou na prsou oběhl kopec a přitom pokašlával a nemohl popadnout dech. Pokoušel se usilovně objevit na severním svahu skulinu v kordónu, kudy by se dalo proklouznout. Ale bylo pozdě, kruh se uzavřel. Muž se zoufalým výrazem se musel vzdát naděje, že pronikne k vozům, ze kterých už skládali kříže. Podobné pokusy by k ničemu nevedly. Nejvýš by ho mohli chytit a zatknout, a to by zmařilo jeho plány. Proto se nakonec ukryl v nedaleké puklině, kde bylo klidněji a nikdo ho nerušil. Teď muž s černou bradkou a očima zanícenýma od slunce a nespavosti seděl na balvanu a očividně trpěl. Chvílemi vzdychl, rozhaloval kdysi jasně modrý a teď putováním obnošený špinavě šedý tallisa obnažoval prsa poznamenaná úderem kopí, po nichž stékal špinavý pot. Občasvysílal trpitelský pohled k obloze a pozoroval tři supy, kteří už hezkou chvíli kroužili ve výšce v předtuše brzké hostiny, nebo se zaryl očima do žluté půdy a sledoval polorozpadlou psí lebku, kolem níž se honily ještěrky. Jeho utrpení bylo takvelké, že občasmluvil sám se sebou.

„Ó, já hlupák…,” drmolil, kymácel se na balvanu v návalu hluboké bolesti a drásal si nehty osmahlou hruď, „já hlupák, počínám si jakpošetilá ženská, jako zbabělec! Bláto jsem, a ne člověk!” Ztichl, pokýval hlavou, přihnul si z dřevěné láhve teplé vody a s novou energíí se chápal střídavě nože, který měl ukryt pod tallisem na prsou, nebo pergamenového svitku, ležícího před ním na balvanu spolu s dřívkem a kalamářem, v němž se černala tuš. Na pergamenu už bylo zaznamenáno:

„Minuty ubíhají a já, Matouš Lévi, jsem na Golgotě a smrt stále nepřichází!” Dále: „Slunce se už sklání k obzoru a smrt ne a ne přijít”

Teď Matouš zapsal zaostřeným dřívkem zoufale:

„Bože! Proč se na něho hněváš? Sešli mu smrt” Dopsal, bezmocně zavzlykal a znovu si nehty drásal hruď. Příčinou jeho zoufalství bylo hrozivé neštěstí, které je s Ješuou stihlo, a kromě toho hrubá chyba, které se on, Matouš, podle svého mínění dopustil. Předevčírem za dne byli oba hosty u jistého zelináře v Betánii blízko Jeruzaléma.

Hostiteli se neobyčejně zamlouvalo Ješuovo kázání. Celé ráno oba pracovali na zahradě a pomáhali hospodáři a za večerního chládku se chystali do Jeruzaléma. Ale Ješua měl najednou naspěch, prohlásil, že musí ve městě vyřídit jistou neodkladnou záležitost, a odešel k polednímu sám. V tom spatřoval Matouš svou první chybu. Proč ho jen pouštěl samotného! Večer se Matouš do města nevypravil. Nečekaně ho totiž sklátila zákeřná choroba. Roztřásla ho zimnice, tělo měl v jednom ohni, zuby mu drkotaly a pořád by jen pil. V takovém stavu se nemohl vydat na cestu. Svalil se na houni v zelinářově kůlně a ležel takdo pátečního rána, kdy nemoc zmizela stejně rychle, jako se objevila. Přestože se cítil sláb jako moucha a kolena se mu třásla, rozloučil se poháněn zlou předtuchou s hospodářem a zamířil do Jeruzaléma. Zde se dověděl, že ho zlé tušení nezklamalo. Tísnil se v davu a slyšel, jakprokurátor vyhlašuje rozsudek. Když odsouzence odváželi na Golgotu, Matouš běžel podél řady vojáků spolu se zástupem zvědavců a snažil se dát Ješuovi nenápadně najevo, že on, Matouš, ho neopustil na jeho poslední cestě, že je tu s ním a modlí se, aby smrt skosila Ješuu co možná nejdřív. Ale ten upíral pohled do dálky, kam ho odváželi, a Matouše samozřejmě neviděl. Asi půl kilometru za městem, když se Lévi marně snažil prodrat až k vojákům, bleskl mu náhle hlavou prostý a přitom geniální nápad. Jakbyl prchlivý, vzápětí se v duchu častoval nejhoršími kletbami, že ho něco podobného nenapadlo dřív.

Řetězvojáků nebyl neprostupný, mezi jednotlivci byly mezery.

Při velké hbitosti a přesném odhadu se dalo shrbeně proklouznout mezi dvěma vojáky, proniknout až k vozu a zbavit svého přítele utrpení. Stačil by mžik, aby bodl Ješuu nožem do zad a zvolal: „Ješuo! Zachránil jsem tě a odcházím společně s tebou! Já, Matouš, tvůj jediný a věrný učedník!” Kdyby mu Bůh milostivě dopřál ještě další okamžik, stačil by si vrazit nůž do prsou a vyhnout se takukřižování. Ostatně, tahle poslední myšlenka bývalého výběrčího daní pramálo znepokojovala. Bylo mu lhostejné, jakumře. Přál si jen jedno: aby Ješua, který v životě neublížil ani kuřeti, netrpěl. Plán nebyl špatný, ale ke své velké smůle Matouš neměl u sebe nůž a v kapse ani vindru. Prodral se davem a rozzuřen sám na sebe běžel zpátky do města. V jeho rozpálené hlavě se míhala jediná horečná myšlenka: jakneprodleně, jakýmkolivzpůsobem získat nůž a jakdohonit průvod. Doběhl tryskem k městské bráně, proplétal se proudem karavan, které město hodlalo vstřebat, a vtom uviděl po levé straně otevřený krámek, kde prodávali chléb. Těžce dýchal, jakpádil po rozžhavené cestě, ale ovládl se. Vešel důstojně do krámku, pozdravil pekařku, která stála za pultem, a požádal, aby mu podala z police vrchní bochník, který se mu bůhvíproč nejvíc zamlouval.

Sotva se pekařka otočila zády, spěšně, beze slova sebral z pultu dlouhý nůž na chleba, ostrý jako břitva, a vyběhl z krámku. Lepší nástroj si nemohl přát. Zanedlouho jste ho mohli znovu vidět na jaffské silnici. Ale průvod zatím zmizel v dálce. Matouš se dal do běhu.

Občasse svalil do prachu a ležel chvíli nehnutě na cestě, aby nabral dech, k údivu všech, kdo tudy projížděli na mezcích nebo šlapali pěšky do Jeruzaléma. Slyšel, jakmu srdce poplašeně tluče nejen v prsou, ale i v hlavě a v uších. Sotva popadl dech, znovu vyskočil a pádil dál stále pomaleji. Když konečně v dálce zpozoroval blýskavý dlouhý průvod, došly mezitím přední řady k úpatí hory. „Ó Bože,” zasténal, neboť věděl, že je pozdě. A bylo.

Po čtyřech hodinách dosáhlo Matoušovo utrpení vrcholu. V záchvatu zuřivosti vyskočil z balvanu, mrštil na zem zbytečně ukradený nůž, rozdupal láheva zůstal bezvody, strhl z hlavy kefi, rval si řídké vlasy a proklínal sám sebe. Vykřikoval nesmyslná slova, ryčel, odplivoval si a zostouzel svého otce i matku, která přivedla na svět hlupáka.

Když poznal, že kletby ani nadávky nepomáhají a že sluneční výheň neslábne, sevřel vyschlé pěsti a zamžoural na oblohu, do slunce, které slézalo níž a níž, prodlužovalo stíny a chystalo se klesnout do Středozemního moře. Prosil Boha o zázrak, hned tady, na místě. Žádal, aby neprodleně seslal Ješuovi smrt. Otevřel oči a viděl, že situace na kopci zůstává nezměněná, jen oslnivé skvrny na centurionových prsou pohasly. Slunce vysílalo paprsky do zad ukřižovaným, obráceným tváří k Jeruzalému. Tehdy Matouš zvolal hlasem velikým: „Proklínám tě, Bože!”

Sípavě dokazoval, že se utvrdil v boží nespravedlnosti, a proto odmítá dál věřit. „Jsi hluchý!” syčel. „Kdybysnebyl, uslyšel bysmě a skolil ho na místě!” Spřimhouřenýma očima čekal, kdy z nebe sjede bleska usmrtí jeho samého. Ale to se nestalo. Se zavřenými víčky chrlil dál k nebi jedovatá a rouhavá slova. Vykřičel své zklamání a volal, že existují jiní bohové a náboženství.

Ano, jiný bůh by nedopustil, aby člověkjako Ješua byl spalován sluncem na kříži. „Mýlil jsem se!” křičel chraplavě. „Ty jsi bůh zla! Nebo tě už docela zaslepil kouř z chrámových kadidelnic a tvoje uši už odvykly naslouchat a vnímají jen hlahol kněžských trub? Nejsi všemohoucí Bůh! Jsi černý bůh! Proklínám tě, bože lotrů, jejich vůdce a ochránce!” Vtom ucítil na tváři závan větru a cosi mu zašelestilo pod nohama. Znovu zadul vítr, Matouš otevřel oči a zpozoroval, že se všecko kolem změnilo. Nevěděl, má-li to přičítat svým kletbám nebo jiným okolnostem. Slunce zmizelo ještě dřív, než stačilo utonout v moři jako každý večer. Pohltil je bouřkový mrak, který se nezadržitelně a výhrůžně blížil od západu: měl bílé zpěněné okraje a černé kouřové břicho mu žlutavě zářilo. Občaszabrblal a vyplázl ohnivý jazyk. Náhle se zvedl vichr a hnal po jaffské silnici a vyprahlém údolí nad stany poutníků sloupy prachu.

Matouš ztichl a přemítal, nakolikblížící se bouře zasáhne do osudu nešťastného Ješuy. Při pohledu na ohnivé jazyky, které lízaly mrak, prosil Boha, aby bleskuhodil do Ješuova kříže. Kajícně vzhlížel k cípu modré oblohy, dosud nepozřené černí, kde si supi lehali na křídlo, aby ušli bouři. Napadlo ho, že se se svými kletbami nerozumně unáhlil: teď ho Bůh nevyslyší. Stočil pohled k úpatí hory a soustředil se na místo, kde stál rozptýlený jezdecký pluk. Zpozoroval, že se tam něco děje. Shora mohl dobře sledovat, jakvojáci pobíhají sem a tam, vytahují do země zaražená kopí a přehazují si přesramena pláště. Vodiči koní klusali po cestě a vedli zvířata za uzdu. Bylo zřejmé, že plukse chystá odtáhnout.

Matouš si chránil dlaní obličej před bodavým prachem, odplivoval si a úporně přemýšlel, co to znamená. Pohlédl vzhůru a rozeznal postavu v nachovém vojenském plášti, jakšplhá k popravišti. Srdce bývalého výběrčího daní se sevřelo radostnou předtuchou brzkého konce. Muž, který vystupoval na pahorek, byl velitel kohorty a právě přijel na koni z Jeruzaléma, provázen kurýrem. Utrpení provinilců trvalo už téměř pět hodin. Na Krysobijcůvpokyn se řetězvojáků rozestoupil a centurio vzdal tribunovi čest. Příchozí ho odvedl stranou a něco mu pošeptal. Centurio mu znovu vzdal čest a zamířil k popravčí skupině, která posedávala na kamenech u paty křížů. Tribun vykročil směrem k muži, který seděl na třínohé stoličce, a ten mu šel zdvořile vstříc.

Také jemu tribun cosi polohlasně sdělil a oba se blížili ke křížům. Připojil se k nim velitel chrámové stráže. Krysobijce štítivě pohlédl na špinavé cáry, které nedávno sloužily zločincům za oděva teď tu ležely na zemi, protože si je kati odmítli rozebrat. Ukázal na dva z nich a poručil: „Za mnou!”

Znejbližšího kříže k nim dolétla chraplavá, nesmyslná písnička. Ukřižovaný Gestaspo třech hodinách zešílel z much a slunečního žáru a teď tiše prozpěvoval cosi o vinné révě.

Občaspohnul hlavou pokrytou čalmou a mouchy líně odlétaly z jeho obličeje, ale hned se zasvracely. Dismasna druhém kříži trpěl víc než druzí dva. Neztratil vědomí a pravidelně se oháněl hlavou hned nalevo, hned napravo a snažil se setřást mouchy. Nejlíp se dařilo Ješuovi. Hned první hodinu ho obestřely mrákoty, upadl do bezvědomí a hlava v rozvázané čalmě poklesla.

Mouchy a ovádi ho obsypali takhustě, až se mu obličej ztrácel pod černou pohyblivou maskou. Ve slabinách, na břiše a pod paždím se usadili vypasení ovádi a vysávali žluté, obnažené tělo. Na pokyn muže v kápi kat zvedl kopí a druhý přinášel vědro a houbu. První poklepal vztyčeným kopím Ješuovi nejdřívpo jedné, pakpo druhé ruce, vypjaté a přivázané ke kříži. Tělo s vystouplými žebry se zachvělo. Kat mu přejel tupým koncem kopí po břiše. Ješua zvedl hlavu, mouchy s bzukotem odlétly a objevila se tvář opuchlá od tisícerých muších bodnutí, s naběhlými víčky, změněná k nepoznání. Násilím otevřel oči a pohlédl dolů. Jeho obvykle jasné oči byly zakalené. „Ha-Nocri!” oslovil ho kat.

Ješua pohnul odulými rty a otázal se chraplavým, lotrovským hlasem: „Čeho si žádáš? Proč jsi ke mně přistoupil?”

„Pij,” nařídil kat a zvedl k jeho rtům kopí s namočenou houbou. V Ješuových očích se kmitl radostný záblesk, umírající přitiskl rty k houbě a lačně sál vodu. Ze sousedního kříže se ozval Dismasůvhlas: „To je nespravedlnost! Jsem zrovna takový buřič jako on!”Dismasse vypjal, ale nemohl se pohnout: jeho ruce na třech místech svíraly provazy. Vtáhl břicho, zaryl nehty do dřeva kříže, hlavu obrácenou k Ješuovi, a oči mu nenávistně planuly. Vtom oblakprachu zahalil popraviště a silně se setmělo. Sotva se prach rozptýlil, zvolal centurio: „Mlč, ty tam na druhém kříži!”

Zločinec utichl. Ješua odtrhl rty od namočené houby a snažil se, aby jeho hlaszněl vlídně a přesvědčivě. Místo toho všakzachroptěl: „Dej mu napít!”

Valem se stmívalo. Mrakzakryl už celou polovinu oblohy a plul k Jeruzalému. Napřed bílé kadeřavé obláčky a za nimi se valil černý kolosnapitý vláhou a obtížený blesky. Přímo nad Golgotou se obloha rozsvítila a zaburácel hrom. Kat sňal houbu z kopí. „Blahořeč velkodušnému vladaři!” zašeptal obřadně a pomalým pohybem bodl Ješuu do srdce. Ten sebou škubl a zašeptal:

„Vladař…” Vytrysklá krevmu stékala po břiše, spodní čelist se křečovitě zachvěla a hlava bezvládně klesla. Když zahřmělo podruhé, kat napájel Dismase a pakho s týmiž slovy „Blahořeč vladaři!” usmrtil.

Pomatený Gestaspolekaně vykřikl, když uviděl před sebou kata, ale sotva se houba dotkla jeho rtů, zaryčel a zakousl se do ní. Zanedlouho i jeho tělo bezvládně skleslo, nakolikto dovolovaly provazy. Muž v kápi šel katovi a centurionovi v patách a za ním velitel chrámové stráže. První se zastavil u nejbližšího kříže, pozorně si prohlédl zkrvaveného Ješuu, dotkl se bílou rukou jeho chodidla a oznámil svým společníkům: „Je mrtev.”

Totéž se opakovalo u ostatních dvou křížů.

Poté tribun pokynul centurionovi, otočil se a sestupoval z kopce spolu s velitelem chrámové stráže a s mužem v kápi.

Smrklo se a blesky brázdily černou oblohu. Náhle z ní vyšlehl plamen a centurionůvpokřik: „Vyklidit pozice!” zanikl v hromovém rachotu. Rozradostnění vojáci se dali na útěka v běhu si naráželi přílby. Tma zaplavila Jeruzalém.

Nečekaný lijákzastihl centurii v polovině kopce. Déšť se spustil takprudce, že v patách prchajícím se řítily vodopády. Vojáci klouzali, padali na rozmoklé hlíně a pospíchali na rovnou silnici, kudy pádila k městu na kůži promočená jízda a téměř se ztrácela v dešťové cloně. Netrvalo dlouho a v bouřkovém, dešťovém a bleskovém oparu zůstal na kopci jediný člověk. Pohrával si s nadarmo ukradeným nožem, nohy mu ujížděly na kluzkých útesech, snažil se zachytit, kde se dalo, chvílemi lezl po kolenou a mířil ke křížům. Občaszmizel v hustém šeru a hned nato byl ozářen mihotavým světlem. Prodral se až ke křížům, brodil se po kotníky vodou, strhal ze sebe ztěžklý, promáčený tallisa jen v košili padl Ješuovi k nohám. Přeřezal provazy, které obepínaly kotníky, vystoupil na spodní příčný trám, objal Ješuu a uvolnil mu ruce. Nahé mokré tělo povalilo Matouše na zem. Lévi už si je chtěl přehodit přesrameno, ale v poslední chvíli se zarazil.

Nechal je ležet se zvrácenou hlavou a rozhozenýma rukama na zemi ve vodě a rozběhl se k ostatním křížům: nohy mu klouzaly v mazlavé břečce. Přeřezal provazy a dvě další těla dopadla na zem. Za několikminut zbyla nahoře na kopci jen dvě mrtvá těla a tři prázdné kříže. Déšť bičoval mrtvoly a otáčel jimi.

Matouše a Ješuovo tělo byste v tu dobu na vrcholku Golgoty marně hledali.