Mistr a Markétka

30 JE ČAS! JE ČAS!

„Víš, když jsi včera v noci usnul, četla jsem o tmě, která se přihnala od Středozemního moře… Ještě teď před sebou vidím zlaté okřídlené modly a pořád na ně musím myslet…

Zdá se, že se žene bouře. Cítíš, jakse ochladilo?” zeptala se Markétka. „To všecko je moc hezké,” odpovídal Mistr, kouřil a odháněl dým rukou, „zlaté modly… hm… bůh s nimi… jenom nechápu, co bude dál!” Tento rozhovor se odehrál při západu slunce ve chvíli, kdy se na terase objevil Matouš. Nízké okno sklepního bytu bylo otevřené a všetečným očím by neušlo, že ti dva uvnitř vypadají poněkud podivně. Markéta měla přesnahé tělo přehozený černý plášť a Mistr byl v nemocničním úboru. Markéta totiž skutečně neměla co na sebe, všecky její věci zůstaly ve vile, a přestože vila byla kousekodtud, bylo vyloučeno, aby se tam vydala. A Mistr? Ve skříni sice našli všecky jeho šaty, jako by nikdy nikam neodjel, ale odmítl se do nich obléknout. Dokazoval obšírně Markétce, že co nevidět se něco semele. Pravda, poprvé od oné podzimní noci byl hladce vyholen (na klinice mu přistřihovali bradku strojkem). I pokoj působil podivně neuspořádaným dojmem a bylo těžké se v chaosu vyznat. Na koberci a dokonce i na pohovce se válely rukopisy. V křesle ležela pohozená kniha hřbetem vzhůru.

Na kulatém stole bylo prostřeno k obědu a mezi talířky s jídlem stálo několiklahví. Odkud se všecko jídlo a pití vzalo, Markétka ani Mistr nevěděli. Když se probudili, našli stůl plný. Spali až do sobotního západu slunce a cítili se jako znovuzrození, jen oba pobolíval levý spánek, jediná připomínka včerejších dobrodružství. Došlo u nich spíš k výrazným psychickým změnám. O tom se mohl přesvědčit každý, kdo vyslechl jejich rozhovor ve sklepním bytě. Ale nablízku nebyl nikdo, kdo by je poslouchal. Dvorekměl tu výhodu, že byl skoro vždycky prázdný. Lípa a vrba za oknem se zelenaly a šířily jarní vůni, kterou lehký větříkzavál do sklepa. „Zatraceně!” vykřikl náhle Mistr. „Když si pomyslím…” Prudce zamáčkl oharekdo popelníku a sevřel hlavu do dlaní.

„Podívej, ty jsi přece duševně nenarušený člověk, nikdy jsi nebyla v blázinci… Vážně věříš tomu, že jsme byli včera večer u satana? Jsi o tom přesvědčena?” „Naprosto,” přikývla.

„No ovšem,” prohodil ironicky, „zdá se, že místo jednoho pomatence jsme teď dva!” Zvedl ruku k nebi. „Ne, v tomhle aby se čert vyznal, na mou duši…,” posteskl si. Místo odpovědi se Markétka vrhla na pohovku, divoce se rozesmála, kývala bosýma nohama a pakzasténala: „Já už nemůžu… ach bože! Jen se na sebe podívej, jakvypadáš!” Když se dost nasmála, zatímco si Mistr rozpačitě popotahoval ústavní podvlékačky, zvážněla. „Máš pravdu,” pronesla, „čert aby se v tom vyznal. Nechme to na něm, on už si poradí.” Oči jí zajiskřily, vyskočila, zatočila se po pokoji a pokřikovala: „Jakjsem šťastná, jakjsem šťastná, že jsem se mu upsala! Teď nezbývá, než abysžil s čarodějnicí!” Po těch slovech se mu pověsila na šíji a líbala ho na rty, na nosi na tváře. Zaplavily ho prameny rozpuštěných černých vlasů a tváře i čelo rozpalovaly její polibky. „Vážně, vypadáš teď jako divoženka.”

„Nezapírám,” odpověděla Markéta, „jsem divoženka a docela se mi to líbí.” „No dobrá,” promlouval Mistr, „ať jsi co jsi. Báječně! Mě zasvytáhli z blázince… ještě lepší! Dejme tomu, že už jsme se vrátili, a doufejme, že násvšichni nechají na pokoji… Ale poraď mi, pro všecky svaté, co dál? Z čeho budeme živi? Myslím teď na tebe, věř mi!” Vtu chvíli se v okně objevily boty s tupými špičkami a část proužkovaných kalhot. Paksi kalhoty dřeply a čísi podsaditý zadekzastínil výhled. „Alois, seš doma?” zeptal se za oknem čísi hlasnad kalhotami. „Už to začíná,” řekl Mistr.

„Hledáte Aloise?” zeptala se Markéta a přistoupila k oknu.

„Včera ho sebrali. Kdo jste? Jakse jmenujete?”

Kolena i zadekokamžitě zmizely, bylo slyšet, jakklapla branka, a znovu se rozhostil klid. Markéta klesla na pohovku a rozesmála se, až jí po tvářích tekly slzy. Pakztichla, slezla z pohovky, přitiskla se k Mistrovým kolenům a s pohledem upřeným do jeho očí mu začala hladit hlavu. „Jenom já vím, jakjsi trpěl, můj chudáčku! Vidíš, máš ve vlasech stříbrné nitky a co ta rýha kolem úst? Můj jediný, teď na nic nemysli, už sesdost napřemýšlel. Od téhle chvíle budu za tebe myslet já. Věř, že všecko dobře dopadne.” „Ničeho se nebojím, Margot,” utěšoval ji, hlavu vztyčenou. V tom okamžiku jí připadal stejný jako dřív, kdy psal o něčem, co sám nikdy neviděl, ale přitom si byl jist, že to takskutečně bylo. „Opakuju, ničeho se nebojím, protože jsem mnoho zkusil.

Příliš dlouho mě zastrašovali, takže už se ničeho nelekám.

Ale je mi tě líto, Margot, a proto tě otravuju pořád stejnou písničkou. Vzpamatuj se! Proč by siskazila život s nemocným žebrákem? Vrať se domů! Záleží mi na tobě, proto to říkám.” „Ach, ty…,” šeptala a vrtěla rozcuchanou hlavou. „Mlč, ty malověrný chudáčku. Celou včerejší noc jsem se kvůli tobě klepala nahá, vzala jsem na sebe jinou podobu, pár měsíců jsem seděla v tmavé komoře a myslela jen na bouři nad Jeruzalémem. Vyplakala jsem si oči, a teď, kdy se na mě konečně usmálo štěstí, bysmě chtěl vyhnat? Proč ne, půjdu, ale jsi necita, abysvěděl! Oni ti zmrzačili duši!”

Zaplavila ho jakási trpká něha a bezděčně se rozplakal, obličej zabořený do jejích vlasů. Markéta mu vískala vlasy na spáncích a šeptala: „Ano, máš tam nitky… Před mýma očima ti hlava zbělela sněhem!.. Moje ubohá hlavičko, cosvšecko vytrpěla! Jen se podívej na svoje oči! Jsou prázdné, jako vyhaslé… a ramena klesají pod tíhou břemene… zmrzačili tě, zdeptali…” Začala mluvit nesouvisle a celá se chvěla pláčem.

Setřel si slzy, zdvihl Markétku ze země, vstal a řekl přísně: „Dost. Zahanbilasmě. Už nikdy nepodlehnu malomyslnosti a víc o tom nebudu mluvit. Buď klidná. Vím, že jsme se oba stali obětí duševní choroby… Možná že jsem tě nakazil… Co dělat, poneseme společně svůj úděl.” Zašeptala mu do ucha:

„Přísahám na svůj život i na hvězdopravcova syna, kterého jsi takvěrně vystihl, že budeme šťastní!” „No dobrá, dobrá,” řekl a s úsměvem dodal: „Stává se, že okradení lidé, jako jsme my dva, hledají záchranu u nadpřirozených sil. Proč ne, souhlasím.” „Vidíš, teď už tě poznávám, když se takhle směješ,” a celá okřála, „jdi k čertu s těmi učenými řečmi! Přirozená nebo nadpřirozená síla, není to jedno? Já mám hlad!” dodala a táhla ho ke stolu. „Nevíme ještě, jestli ty dobroty nevyletí oknem nebo se nepropadnou do země,” prohodil, už zcela klidný. „Neboj se.”

Vtom se v okně ozvalo huhňavé:

„Pokoj s vámi.”

Mistr sebou škubl a Markéta, zvyklá na různá překvapení, vykřikla: „Ale to je přece Azazelo! To je od váshezké!” a zašeptala Mistrovi: „Vidíš, že násneopustí!” Pakběžela otevřít. „Zapni se aspoň,” křičel za ní.

„Kašlu na to,” odpovídala už z předsíně.

Netrvalo dlouho a Azazelo se ukláněl Mistrovi, blýskal tesákem a Markéta volala: „Jsem tolikráda! Ale promiňte, Azazelo, že jsem jen tak…” Azazelo ji prosil, ať se ani trochu neomlouvá, že ve svém životě už viděl pěknou řádku ženských kůží, a nejen to, dokonce ženské s dočista sedřenou kůží. Ochotně si přisedl ke stolu; předtím postavil do kouta u kamen záhadný balíčekzabalený do tmavého brokátu. Markéta mu nalila koňaka on do sebe s chutí obrátil celý kalíšek. Mistr z něho nespouštěl oči a občasse pod stolem štípl do levého zápěstí. Ale štípání nepomáhalo.

Azazelo se nerozplynul ve vzduchu, a upřímně řečeno, nebylo proč. Zrzekse nijaknelišil od normálních smrtelníků, nebýt oka potaženého blankou, ale s tím se setkáte i u lidí, kteří nemají s kouzly nic společného. Pravda, na sobě měl hábit či kutnu, ale když se nad tím zamyslíte, uznáte, že ani to není nic výjimečného. Pil koňakse stejnou chutí jako všichni dobří lidé, celý kalíšeknajednu, a ničím to nezajídal.

Mistrovi se po koňaku zatočila hlava a přemítal: Ne, Markétka má pravdu… Přede mnou sedí ďáblůvposel a já sám jsem ještě předevčírem v noci dokazoval Ivanovi, že potkal na Patriarchových rybnících ďábla. Teď jsem se toho bůhvíproč zděsil a začal jsem to svádět na halucinace a hypnotizéry… Žádní hypnotizéři! Pozorně si Azazela prohlížel a zachytil v jeho očích jakousi skrytou myšlenku, s kterou nechce předčasně vyrukovat.

Ten nepřišel jen takna návštěvu, určitě má nějaké poslání, napadlo Mistra. A tušení ho nezklamalo. Azazelo po třetím kalíšku prohlásil: „Útulný koutek, jen co je pravda! Jenomže, ptám se, co dál? Co hodláte dělat?” „Taky to říkám,” odpověděl s úsměvem Mistr. „Proč mě plašíte, Azazelo?” zavyčítala Markéta. „Nějakbylo, nějakbude!” „Co vásnapadá!” bránil se, „ani ve snu mě nenapadlo, abych vásplašil! Taky si myslím: nějakbylo, nějakbude…

Aha, málem bych zapomněl… maestro váspozdravuje a mám se vászeptat, jestli s ním nechcete podniknout malý výlet, samozřejmě budete-li chtít. Co vy na to?” Markéta se pod stolem dotkla Mistrova kolena.

„Sradostí,” odpověděl Mistr a pozorně sledoval hosta. Ten pokračoval: „Doufám, že ani Markéta Nikolajevna neodmítne?”

„To víte, že ne,” ujišťovala a znovu zavadila o Mistrovo koleno. „Báječné!” zvolal Azazelo. „Takse mi to líbí! Razdva — a hotovo. Ne jako tenkrát v Alexandrovském parku!” „Ani mi to nepřipomínejte, Azazelo… byla jsem hloupá. Ostatně, nesuďte mě za to příliš přísně… Člověku se denně nestává, aby se setkal s ďáblem!” „Bodejť,” potvrdil Azazelo, „kdepakdenně… Takové štěstí hned takněkoho nepotká!” „Mě taky okouzluje rychlost,” přiznala Markéta rozjařeně, „rychlost a nahota… Razdva a prásk! Kdybysvěděl, jakohromně střílí,” obrátila se k Mistrovi. „Sedmička pod polštářem… a on se trefí do vyznačeného místa!” Oči jí opile zazářily. „Abych nezapomněl!” uhodil se Azazelo znovu do čela, „jsem já to popleta! Maestro vám posílá dárek,” a obrátil se k Mistrovi, „láhevvína. Dávejte pozor, je to stejné víno, jaké pil prokurátor Judeje. Falernské…” Je zcela přirozené, že takový vzácný dar Mistra i Markétu neobyčejně zaujal. Azazelo vybalil z černého smutečního brokátu džbán pokrytý plísní. Nejdřívk vínu čichali, pakje nalili do skleneka prohlíželi průzračnou tekutinu proti oknu v posledních záblescích světla. Schylovalo se k bouři a všecko se zbarvilo do krvava. „Na Wolandovo zdraví!” zvolala Markéta a pozvedla číši. Všichni tři přiložili sklenky k ústům a dlouze se napili.

Náhle pohasl žlutavý předbouřkový zábleskv Mistrových očích, Mistr zalapal po vzduchu a cítil, že nastává konec. Ještě zahlédl, jaksmrtelně zbledlá Markéta k němu vztahuje bezmocně ruce a pakjí těžce klesla hlava na stůl a Markéta se svezla na podlahu. „Traviči…,” stačil ještě vykřiknout. Natáhl ruku po noži, aby Azazela ztrestal, ale ruka se bezvládně smýkla po ubruse, všecko kolem zčernalo a zmizelo. Jakpadal naznak, poranil si spáneko roh psacího stolu. Sotva milenci dodýchali, Azazelo se pustil do díla. Nejprve přiskočil k oknu a za okamžikuž se ocitl ve vile, kde bydlela Markéta Nikolajevna. Puntičkářsky přesný Azazelo si chtěl ověřit, jestli je všechno v pořádku. A bylo. Viděl, jakz ložnice vyšla zamračená žena, která čekala, až se muž vrátí domů. Náhle zbledla, chytila se za srdce a se zoufalým výkřikem: „Natašo… zavolejte… někoho…,” klesla na zem na prahu pracovny. „Všecko v pořádku,” konstatoval Azazelo a za okamžikuž se skláněl nad otrávenými milenci. Markéta ležela, noszabořený do koberečku. Azazelo ji zvedl svými železnými prackami lehce jako loutku, otočil ji obličejem k sobě, upřel na ni magický pohled a pozoroval, jakse mění výrazjejí tváře.

Dokonce i v bouřkovém přítmí bylo vidět, jakzmizela čarodějnická šikmookost a ostré divoké rysy se zjemnily. Celý obličej jako by se prozářil vnitřním světlem a zaťaté zuby už nepůsobily dravě, ale žensky bolestně. Azazelo je rozevřela vlil jí do úst několikkapekosudného vína. Markéta si povzdechla, vstala bezAzazelovy pomoci a zeptala se slabě: „Proč, Azazelo, za co? Co jste to se mnou udělal?”

Vtom uviděla ležícího Mistra a zachvěla se:

„To jsem nečekala… vrahu!”

„Nerozčilujte se hned,” uklidňoval ji Azazelo. „Co nevidět vstane…” Markéta mu okamžitě uvěřila, natolikbyl hlasryšavého démona přesvědčivý. Vyskočila, plná sil, a pomohla vlít mrtvému víno do úst. Ten otevřel oči, chmurně se rozhlédl a nenávistně opakoval: „Traviči…”

„Taklidi člověku odplácejí, když to s nimi dobře myslí,” povzdechl si Azazelo. „Cožpakjste slepí? Jestli ano, takjen honem prohlédněte!” Mistr vstal, rozhlížel se kolem jasnýma očima a nakonec se zeptal: „Co má zastohle znamenat?”

„To znamená,” vysvětloval Azazelo, „že už je čas. Slyšíte, jakvenku pohřmívá? Už se stmívá… Koně hrabají netrpělivě kopyty a půda na zahrádce se chvěje. Rychle se rozlučte se sklepem, je nejvyšší čas.” „Chápu,” hlesl Mistr, „vy jste nászabil, jsme mrtví… To je od vásvelice rozumné a přišlo to právě včas. Teď už je mi všecko jasné.” „Prosím vás,” namítl Azazelo, „nepřeslechl jsem se? Vaše žena vásnazývá Mistrem. Jakmůžete potom tvrdit, že jste mrtvý? Copakmyslíte, že žije jenom ten, kdo sedí ve sklepě v košili a nemocničních podvlíkačkách? To je směšné!” „Rozumím vám,” vykřikl Mistr, „nemusíte pokračovat! Máte tisíckrát pravdu!” „Ó veliký Wolande!” přizvukovala Markéta. „Vymyslel jsi to daleko líp než já! Ale román, román vezmi s sebou, ať poletíme kamkoliv!” „Není třeba,” odporoval Mistr, „umím ho celý nazpaměť.”

„A nezapomeneš ani jediné slovo?” vyptávala se, tiskla se k němu a stírala mu krevz rozseknutého spánku. „Neboj se. Teď už nikdy nic nezapomenu,” odpovídal.

„A teď trochu ohně!” vykřikl Azazelo. „Ohněm všecko začíná i končí.” „Oheň!” zaječela Markéta. Náhle vítr zalomcoval rámem a odfoukl záclonu stranou. Vesele a krátce se zablesklo.

Azazelo strčil svůj pařát do kamen, vytáhl doutnající uhlíky a podpálil ubrusna stole. Pakzapálil kupu starých novin na pohovce, rukopisa záclonu na okně.

Mistr, jako opilý předtuchou budoucího letu, vzal z police jakousi knihu, položil ji hřbetem vzhůru na hořící ubrusa kniha vzplanula jasným plamenem. „Ať shoří náš starý život, ať shoří utrpení!” křičela Markéta. Pokoj se rozkomíhal ohnivými jazyky. Ze dveří se vyvalil dým a zároveň podivná trojice vyběhla po kamenných schůdcích na dvoreka zahlédla kuchařku domácích, která seděla na zemi. Vedle se válely rozkutálené brambory a pár svazečků cibule. Kuchařčino zděšení bylo plně pochopitelné. U kůlny stáli tři vraníci, odfrkovali, netrpělivě pohazovali hlavami a hrabali kopyty, až odletovaly kaskády hlíny. Markéta se první vyhoupla do sedla, za ní Azazelo a nakonec Mistr. Kuchařka zasténala a už zvedla ruku, aby se pokřižovala, když vtom Azazelo zařval výhrůžně ze sedla: „Že ti uříznu ruku!” Zahvízdal a vraníci se vznesli do vzduchu, mihli se v korunách lip, až zapraskaly větve, a vpluli do nízkého černého mračna. Ze sklepa vyrazil kouř. Zdola se ozvalo kuchařčino tiché zaúpění: „Hoří!..”

Vraníci se zatím vznášeli nad střechami Moskvy.

„Rád bych se rozloučil s městem,” volal Mistr na Azazela, který se hnal vpředu. Jeho další slova zanikla v burácení hromu. Azazelo kývl hlavou a nutil koně do cvalu. Vstříc se jim valil černý kolos, ale ještě nerozséval vláhu. Letěli nad bulvárem a viděli, jakse dole rozprchávají tmavé postavičky a schovávají se před deštěm. Na zem dopadly první kapky. Přehnali se nad kouřícím spáleništěm, jediným, co zbylo z Gribojedova. Míjeli město zaplavené tmou. Nad hlavami jim šlehaly blesky. Pakstřechy vystřídala zeleň.

Spustil se prudký lijáka trojice se proměnila v obrovské tři bubliny na vzdušném jezeře. Markéta už měla s létáním zkušenosti, zatímco Mistr ne, a takse podivil, jakrychle dorazili k cíli, přesněji řečeno k tomu, s kým se chtěl rozloučit. Jinakse neměl s kým loučit.

Rozeznal v závojích deště kliniku profesora Stravinského, řeku i takdobře známý lesna protějším břehu. Přistáli v křoví na pláni nedaleko kliniky. „Počkám na vástady,” křikl Azazelo a přiložil k ústům ruku stočenou do kornoutu. Hned ho ozařovaly blesky a hned zase mizel v dešťové cloně. „Rozlučte se, ale rychle!” Mistr a Markétka seskočili z koní a mihli se zahradou kliniky jako vodní přízraky. Za okamžikuž Mistr odsunul po paměti balkónovou mříž stosedmnáctky. Markéta proklouzla za ním. Vešli nepozorovaně do Ivanova pokoje, jejich kroky zanikly v kvílení a hukotu bouře. Mistr přistoupil k posteli. Ivan ležel bezhnutí a stejně jako první den svého pobytu na klinice naslouchal, jakvenku zuří bouře. Tentokrát neplakal. Vtom zpozoroval temnou postavu, která k němu vtrhla z balkónu, zbystřil zrak, pakvztáhl ruce a řekl radostně: „Á, to jste vy! A já na váspořád čekám! Vítejte, sousede!”

„Bohužel, už nejsem váš soused. Chystám se na dalekou cestu a přišel jsem se rozloučit.” „Já to věděl, myslel jsem si to,” přiznal se tiše Ivan a vyhrkl: „Setkal jste se s ním?” „Ano,” přikývl Mistr. „Přišel jsem se s vámi rozloučit. Byl jste jediný člověk, s kým jsem v poslední době mluvil.” Ivan se rozzářil:

„To je dobře, že jste přišel. Já splním svůj slib, už nikdy nebudu psát verše. Teď mě zajímají jiné věci…,” usmál se a upřel pomatený pohled do dálky nad Mistrovou hlavou, „chtěl bych napsat něco jiného… Víte, za tu dobu, co tady ležím, jsem leccospochopil.” Mistra vzrušila jeho poslední slova a usedl na pelest Ivanovy postele: „To je výborné. Napište o něm pokračování.” Nemocnému zajiskřilo v očích. „A co vy?” Vtom sklopil hlavu a dodal zamyšleně: „Ach ano… no ovšem… zbytečně se ptám,” a zašilhal vyděšeně na podlahu. „Ne,” zavrtěl Mistr hlavou a jeho hlaszněl cize a dutě, „já už o něm nic nenapíšu. Na to nebude čas.” Vdunění bouře se ozval pronikavý hvizd.

„Slyšíte?” zeptal se Mistr.

„To je jen bouře.”

„Ne, volají mě, musím jít,” zadrmolil Mistr a vstal.

„Počkejte, ještě poslední slovo,” žadonil Ivan. „Našel jste ji? A zůstala vám věrná?” „Tady je,” odpověděl Mistr a ukázal ke stěně. Od bílé zdi se oddělil temný stín a přistoupil k posteli. Markétka pohlédla smutně na ležícího mladíka. „Chudáčku…,” zašeptala a sklonila se nad ním.

„Jakje krásná,” pronesl bezzávisti, teskně Ivan a hlasse mu dojatě chvěl. „Vidíte, jakvám to pěkně vyšlo. To já jsem na tom hůř.” Zamyslel se a pakdodal: „A vlastně, možná že ne…” „Určitě ne,” těšila ho Markéta a přiblížila svůj obličej k jeho. „Ukažte, políbím vása všecko bude zasdobré…

Uvidíte. Můžete mi věřit, já už všecko viděla a zažila…”

Ivan ji objal kolem krku a ona ho políbila. „Sbohem, můj učedníku,” zašeptal tichounce Mistr a rozplynul se ve vzduchu. Současně zmizela i Markéta a balkónová mříž klapla. Ivan zneklidnět. Posadil se na posteli, vyplašeně se ohlédl a dokonce zasténal. Pakvstal a mluvil sám se sebou.

Bouře sílila a cuchala mu nervy. Zároveň zachytil zbystřeným sluchem na chodbě spěšné kroky a tlumené hlasy, které porušily obvyklé ticho. Začal sebou poškubávat a nervózně vykřikl: „Praskovjo Fjodorovno!”

Ale ta už vcházela s napůl tázavým, napůl starostlivým výrazem. „Copakje,” vyptávala se. „Bouřka vásrozčiluje? To nic, dáme vám něco pro uklidnění… zavolám doktora…” „Ne, Praskovjo Fjodorovno, nikoho nevolejte,” zaprosil a s obavou hleděl na stěnu, „mně nic není. Já už se znám, nebojte se. Raději mi řekněte,” vzhlédl k ní prosebně, „co se stalo vedle ve stoosmnáctce?” „Ve stoosmnáctce?” opáčila a oči jí neklidně těkaly. „Co by se tam stalo,” uklidňovala ho, ale její hlasnezněl moc přesvědčivě. „Podívejte, Praskovjo Fjodorovno… Vždyť neumíte pořádně lhát… Myslíte si, že začnu zuřit? Ne, nebojte se. Řekněte mi pravdu, já už delší dobu pozoruju, že se za stěnou něco děje.” „Váš soused umřel,” vyhrkla. Ta dobromyslná žena neměla odvahu lhát. Ozářená bleskem polekaně Ivana sledovala. Ale nemocný zůstal klidný, jenom zvedl významně ukazováka řekl:

„Já to věděl! Ujišťuju vás, Praskovjo Fjodorovno, že ve městě v téže chvíli zemřel ještě jeden člověk. Dokonce vím kdo…,” a tajemně se usmál… „je to žena!”