Mistr a Markétka

17 BLÁZNIVÝ DEN

Hned nazítří po neblahém představení, totiž v pátekráno, celý personál Varieté, to jest hlavní účetní Vasilij Stěpanovič Lastočkin, dále dva účtaři, tři písařky, obě pokladní, posílkáři, uvaděči a uklízečky — zkrátka všichni, kdo byli ve službě, místo obvyklé činnosti byli vyloženi v oknech směřujících do Sadové ulice a sledovali, co se děje dole před branami Varieté. Postupovala tu hlemýždím tempem dvojitá, několikatisícová fronta, která se táhla až na Kudrinské náměstí. V čele stálo asi dvacet šmelinářů, chvalně známých v moskevských divadelních kruzích. Ve frontě to vřelo, až se kolemjdoucí zastavovali, a na pořadu byly vzrušující historky o včerejší neobvyklé seanci černé magie. Tyto historky zcela vyváděly z míry účetního

Vasilije Stěpanoviče, který večer nebyl v divadle. Biletáři vykládali neuvěřitelné věci, například že po včerej ším senzačním představení některé dámy běhaly polonahé po ulici a podobně. Skromný a zakřiknutý Lastočkin jenom překvapeně mrkal, když se dovídal o všech těch divech, a zaboha nevěděl, co má podniknout. Přitom bylo na něm, aby zasáhl jako služebně nejstarší z celého osazenstva Varieté. Kolem desáté fronta zájemců o lístky nabobtnala do té míry, že se o ní doslechli na milici a s překvapivou rychlostí vyslali jednakpěší, jednakjízdní hlídky, aby udržovaly pořádek, což se jim částečně podařilo. Přesto spořádaně se vinoucí kilometrový had fronty už sám o sobě představoval velké pokušení a vzbuzoval údivobčanů v Sadové ulici. To všecko se odehrávalo venku, ale i uvnitř v divadle vládl nepopsatelný zmatek. Od časného rána v Lotrovově, Rimského a Varenuchově kanceláři, jakož i v účtárně a pokladně nepřetržitě vyzváněly telefony. Lastočkin se zpočátku různě vymlouval, stejně jako pokladní, biletáři cosi mumlali do telefonu a pakuž se všichni vzdali, protože na dotazy, kde je Lotrov, Varenucha a Rimský, nikdo z nich nedovedl dát uspokojivou odpověď. Nejdřívodbývali tazatele sdělením, že Lotrovje doma, ale na druhém konci linky namítali, že volali do bytu a tam jim tvrdili, že je v divadle. Volala i nějaká rozčilená dáma a dožadovala se Rimského. Když jí navrhovali, aby zavolala jeho ženě, odpověděla s pláčem, že ona je jeho žena a Rimský nikde. Začalo se dít něco nepochopitelného. Uklízečka už zatím hbitě roznesla, že když šla do ředitelovy kanceláře uklízet, našla dveře dokořán, všechny lampy rozsvícené, rozbité okno do parku, povalené křeslo a jinakprázdno. Po desáté hodině vtrhla do Varieté madam Rimská, usedavě plakala a lomila rukama. Vykolejený Lastočkin nevěděl, co jí má poradit. V půl jedenácté se dostavily vyšetřovací orgány. Jejich první a oprávněná otázka zněla: „Co se to u vásděje, soudruzi? O co jde?”

Srocené osazenstvo ucouvlo a vystrčilo dopředu bledého a rozčileného Vasilije Stěpanoviče. Nezbývalo než kápnout božskou a přiznat, že celé vedení Varieté, totiž umělecký ředitel, administrativní ředitel a administrátor zmizeli neznámo kam a jsou až dosud nezvěstní, dále že konferenciéra hned včera po představení odvezli na psychiatrickou kliniku a že, stručně řečeno, včerejší představení bylo přímo skandální. Vzlykající madam Rimskou jakž takž uklidnili a odvezli domů. Orgány nejvíc zaujala výpověď uklízečky o nepořádku v Rimského kanceláři. Zaměstnanci byli vyzváni, aby se vrátili na svá místa a dali se do práce. Zanedlouho se v budově Varieté objevila pátračka provázená statným hafanem popelavé barvy, se špičatýma ušima a chytrým pohledem. Mezi zaměstnanci Varieté se okamžitě začalo šuškat, že pesnení nikdo jiný než slavný Trumf. A byl to opravdu on. Jeho chování všecky překvapilo. Sotva vběhl do ředitelské kanceláře, zavrčel, vycenil mohutné zažloutlé tesáky a paksi lehl na břicho a s napůl smutným, napůl zuřivým výrazem v očích se plazil k rozbitému oknu. Chvíli otálel, pakse odhodlaně vyhoupl na parapet, zvedl špičatý čumáka začal divoce a vztekle výt.

Nechtěl slézt dolů, vrčel, trhal sebou a pokoušel se skočit z okna. Vyvedli ho z kanceláře a pustili do vestibulu, odkud vyběhl hlavním vchodem na ulici a dovedl své průvodce až na stanoviště taxíků, kde ztratil stopu. PakTrumfa odvezli. Vyšetřovací orgány se usídlily ve Varenuchově kanceláři, kam si předvolávaly postupně všecky zaměstnance Varieté, kteří byli svědky včerejších výtržností během představení.

Dodejme, že vyšetřovatelé museli na každém kroku překonávat nepředvídané potíže: nit se každou chvíli přetrhla. Byly vytištěny plakáty? Byly. Ale přesnoc je přelepili novými a teď si je hledejte po všech čertech! Nedochoval se ani jediný. Odkud se vzal zmíněný mág? Kdoví. Dá se ovšem předpokládat, že s ním byla uzavřena smlouva. „Pravděpodobně ano,” koktal rozčilený Lastočkin.

„Vtom případě musela smlouva projít účtárnou?”

„Nepochybně,” odpověděl vzrušeně Vasilij Stěpanovič Lastočkin. „A kde tedy je?”

„Prostě není,” přiznal účetní, nápadně zbledl a bezradně rozhodil rukama. Skutečně, ani v účtárenských spisech, ani u ředitele, ani u Lotrova či Varenuchy nebylo nejmenší stopy po nějaké smlouvě. Jakže se mág jmenoval? Lastočkin neví, nebyl včera na představení. Biletáři se nepamatují. Pokladní svraštila čelo, chvíli usilovně přemýšlela a nakonec řekla: „Wo… Mně se zdá, že Woland.”

A co když ne? Možná že ne Woland, ale Faland.

Prokázalo se, že v oddělení pro registraci cizinců o žádném mágu Wolandovi nebo Falandovi jakživi neslyšeli. Posílkář Karpovpřišel se zprávou, že mág se údajně ubytoval u Lotrova. Samozřejmě tam hned zajeli — ale po kouzelníkovi ani památky. Lotrova rovněž nezastihli.

Posluhovačka Gruňa zmizela neznámo kam. Dokonce předseda domovní správy je fuč a tajemníkProležněvjakbysmet! Provalilo se cosi neslýchaného: vedoucí pracovníci divadla jako by se do země propadli, včera se odehrálo skandální představení, ale kdo v něm vystupoval a z čího podnětu, to zůstalo záhadou. Zatím se schylovalo k poledni, kdy se měla otevřít pokladna. O tom přirozeně nemohlo být ani řeči! Na dveřích Varieté pohotově vyvěsili ceduli s oznámením: „Dnešní představení odpadá.” Frontou proběhlo vzrušení, šířilo se od čela, časem utichlo a had se začal rozpadávat. Přibližně za hodinu byla Sadová jako vymetená. Orgány se odebraly na jiné místo, aby zde pokračovaly ve vyšetřování, personál poslaly domů — zůstala jen služba — a budovu uzamkly. Účetní Lastočkin měl splnit dva úkoly:

Za prvé zajet do Komise pro estrády a masovou zábavu a referovat zde o včerejších událostech, za druhé navštívit finanční odbor a odevzdat včerejší výtěžek, tj. 21 711 rublů. Přesný a svědomitý Vasilij Stěpanovič zabalil peníze do novinového papíru, převázal balíčekmotouzem, strčil do aktovky a znalý předpisů nešel na autobusnebo na tramvaj, ale zamířil ke stanovišti taxíků. Sotva šoféři tří taxíků zahlédli zákazníka, jakspěchá s nabitou aktovkou, všichni tři mu ujeli před nosem s prázdným vozem a ještě se bůhvíproč rozdurděně ohlíželi. Účetní zůstal stát jako solný sloup a lámal si hlavu, co by to mohlo znamenat.

Asi za tři minuty se přihnal prázdný taxíka šofér se zamračil, sotva uviděl pasažéra. „Jste volný?” zeptal se Vasilij Stěpanovič a nechápavě si odkašlal. „Ukažte nejdřívpeníze,” zahučel vztekle taxíkář a díval se stranou. Užaslý Lastočkin sevřel drahocennou aktovku pod paží, vytáhl z náprsní tašky pětku a ukázal mu ji. „Nepojedu!” prohlásil úsečně šofér.

„Promiňte…,” vykoktal účetní, ale taxíkář ho přerušil:

„Máte třírublovky?”

Naprosto zmatený Lastočkin vylovil dvě třírublové bankovky a zamával jimi šoférovi před nosem. „Sedněte si,” vybafl taxíkář a bouchl do ručičky taxametru takprudce, že ji divneulomil. „Jedem.” „Copaknemáte nazpátekdrobné?” vyzvídal nesměle účetní. „Mám plnou kapsu drobných!” obořil se na něj taxíkář a v zrcátku se objevily jeho oči podlité krví. „To je dneska už třetí případ! Kamarádům se stalo něco podobnýho. Nějakej hajzl mi strčí pětku a já mu vrátím čtyři padesát. Vyleze, neřád. Za chvilku koukám a místo pětky mám v kapse nálepku od minerálky!” a jadrně zaklel. „Nebo jinej případ za Zubovskou. Chlap mi vrazí pětku a já mu dám nazpátektři ruble. Odejde, mrknu do peněženky a vtom vám odtud vylítne včela a píchne mě do prstu. Krucinál fagot…,” taxíkář znovu zaklel. „A pětka je v čudu. Prej včera v tomhletom Varieté (následovala neslušná slova) nějakej kouzelník, syčákjeden, prováděl kouzla s desetirublovkama (neslušná slova)…” Účetní oněměl, krčil se na sedadle a tvářil se, jako by slovo „Varieté” slyšel poprvé. Přitom si v duchu pomyslel:

No tohle!.. Když dojeli na místo, šťastně zaplatil, vešel do budovy a zamířil po chodbě k předsedově kanceláři, ale už cestou poznal, že přišel nevhod. V sídle estrádní komise panoval zvláštní horečný shon. Kolem účetního se mihla posílkářka s vykulenýma očima a šátkem posunutým do týla. „Není tam a není! Není, lidičky zlatí!” volala a obracela se neznámo ke komu, „sako a kalhoty jsou na místě, ale v saku nikdo není!” Zmizela v nejbližších dveřích a hned nato se z nich ozval řinkot rozbitého nádobí. Ze sekretariátu se vyřítil vedoucí prvního odboru, Lastočkinůvznámý, ale byl natolikrozčilen, že účetního nepoznal a zmizel jako stín. Udivený Vasilij Stěpanovič došel až ke dveřím sekretariátu, umístěného v předpokoji kanceláře předsedy komise, a definitivně zkoprněl. Za zavřenými dveřmi burácel hrozivý hlas, který nepochybně patřil Prochoru Petroviči, předsedovi komise. Meje snad někomu hlavu? blesklo popletenému účetnímu. Ohlédl se a uviděl ležet v koženém křesle s hlavou zvrácenou na opěradlo a s nohama nataženýma téměř do poloviny místnosti sekretářku Prochora Petroviče — půvabnou Annu Richardovnu.

Poškubávala promáčeným kapesníčkem a usedavě plakala. Celou bradu měla zamazanou od rtěnky a po broskvových tvářích ji stékaly z řasčerné potůčky rozteklé barvy. Když zpozorovala, že někdo vešel, vyskočila, vrhla se k účetnímu, zaryla mu nehty do klop kabátu, cloumala jím a volala: „Sláva bohu! Konečně se našel alespoň jeden hrdina!

Všichni ostatní se rozutekli, zradili! Pojďme rychle k němu, já už si nevím rady!” a s brekem ho táhla do předsedovy kanceláře. Sotva Lastočkin překročil práh, lekal tím upustil aktovku a myšlenky se mu v hlavě zmátly. A bylo věru proč. Za obrovským psacím stolem, na kterém trůnil masívní kalamář, seděl pánský obleka suchým perem jezdil po papíře.

Měl vázanku, z kapsičky mu vykukovalo plnicí pero, ale nad límcem scházel krka hlava a z manžet nečouhaly ruce.

V pracovním zápalu vůbec nevnímal okolní zmatek. Jakmile zaslechl, že kdosi vešel, zvrátil se na opěradlo křesla a pod límcem zahřměl účetnímu dobře známý hlasProchora

Petroviče: „Co je? Nevidíte na dveřích cedulku, že nikoho nepřijímám?”

Půvabná sekretářka lomila rukama a vřískala:

„Jen se podívejte! Není tady! Vraťte mi ho zpátky, vraťte mi ho zpátky!” Vtom kdosi vstrčil hlavu do dveří, ale s jeknutím ucouvl. Účetní cítil, jakse mu roztřásla kolena, a těžce dosedl na okraj židle, ale nejdřívduchapřítomně zvedl aktovku. Anna

Richardovna poskakovala kolem židle, ničila mu sako a vykřikovala: „Vždycky jsem ho mírnila, když začal soptit. A teď to takhle dopracoval!” Rozběhla se k psacímu stolu a zvolala něžným melodickým hlasem, poněkud zastřeným pláčem: „Prošo! Kde jste?”

„Kdo je u vásProša?” zeptal se nadutě obleka ještě hlouběji se zabořil do křesla. „Nepoznává mě! Mě nepoznává, chápete?” zavzlykala sekretářka. „Žádám vás, abyste v úřední místnosti nedělala scény!” zlostně vybuchl proužkovaný obleka rukávem si přisunul stoh čistých papírů se zjevným úmyslem zaplnit je příkazy. „Ne, nemůžu se na to dívat, prostě nemůžu!” zvolala Anna Richardovna, odběhla do své kanceláře a účetní Lastočkin za ní.„Představte si, sedím tady u stolu,” vykládala, držela ho za rukáva přitom se třásla rozčilením, „a najednou vám vběhne dovnitř kocour. Černý, mohutný jako medvěd. To se ví, křiknu na něj:,Jedeš!’ a on frnk! už byl venku. Namísto něj vejde neznámý tlusťoch s kocouří vizáží a povídá:,Občanko, proč křičíte na návštěvníky?’ a hrne se rovnou k Prochoru Petroviči. Já za ním pochopitelně volám:,Zbláznil jste se?’

Ale on zatím, drzoun jeden, vpadne dovnitř a usadí se proti Prochoru Petroviči do křesla. Náš předseda je dobrákod kosti, ale nervózní, až bůh brání. Nezapírám, rozčilil se.

Nemá nervy v pořádku a dře jako kůň — zkrátka vyletěl.,Co sem lezete bezohlášení?’ zařval. A ten obejda se vám rozvalil v křesle a povídá s úsměvem:,Potřebuji s vámi projednat jistou záležitost…’ Prochor Petrovič znovu vybuchl:,Mám práci!’ Na to tlusťoch odsekne:,Žádnou práci nemáte!’ To je, co? jen si pomyslete! To už přirozeně Prochoru Petroviči došla trpělivost.,Co je to za pořádek?’ vykřikl.,Vyveďte ho, mě může vzít čert!’ Tlusťoch se jen uchechtl:,Proč ne!’ A — tumáš! než jsem stačila vykřiknout, po chlapíku s kocouřím ksichtem ani památky a za stolem se… se… sedí oblek! Á — á — á!” zaúpěla Anna Richardovna a otevřela dokořán pusu, která už dávno ztratila srdíčkovitý tvar. Pláčem se až zakuckala, ale pakse znovu nadechla a začala mlít něco naprosto nesmyslného. „Považte, on píše a píše! Člověkby z toho zešílel! Oblek, a telefonuje! Všichni se rozutekli jako zajíci!” Vasilij Stěpanovič stál a chvěl se jako list. Ale vtom ho zachránil milosrdný osud. Do sekretariátu vešla vyrovnaným krokem milice v počtu dvou mužů. Při pohledu na ně se sekretářka ještě zoufaleji rozeštkala a ukázala rukou na dveře. „Víte co, nebudeme plakat, občanko,” řekl klidně ten první a účetní si uvědomil, že je tu zbytečný. Vyklouzl tiše ze sekretariátu a za chvíli už byl na čerstvém vzduchu.

V hlavě jako by mu řádil průvan, hučelo tam jako v komíně a v hukotu si vybavoval útržky z vyprávění uvaděčů o včerejším kocourovi, který vystupoval v představení. Heleme se! Není to náhodou náš kocour? Když nepořídil v komisi, pečlivý Lastočkin se rozhodl zajít do pobočky ve Vagaňkovské uličce. Aby se poněkud uklidnil, šlapal celou cestu pěšky. Městská estrádní pobočka sídlila ve staré vile s oprýskanou omítkou v hloubi dvora a byla chvalně známá porfyrovými sloupy dole ve vestibulu. Dnesale nepřekvapovaly návštěvníka sloupy, nýbrž to, co se dělo pod nimi. Hloučekkupujících stál a nechápavě sledoval plačící slečnu, která seděla u stolku, kde se prodávala speciální estrádní literatura. V daném okamžiku slečna nikomu nic z této literatury nenabízela a na soucitné otázky pouze mávala rukou.

Současně shora, zdola i ze všech stran z každého oddělení pobočky zuřivě drnčelo nejméně dvacet telefonů. Když se vyplakala, utřela si slečna oči, ale najednou sebou škubla a zaječela hystericky: „Už zase!” A zničehonic spustila roztřeseným sopránem: Nejkrásnější moře je Bajkal můj… Na schodišti se objevil posílkář, komusi zahrozil pěstí a připojil se k dívce ponurým bezvýrazným barytonem: Nejkrásnější loď je na ryby bečka…

Přidaly se vzdálené hlasy, sbor sílil, až nakonec píseň hřměla ze všech koutů pobočky. V nejbližší kanceláři č. 6, kde byla účtárna, vynikal nad ostatní čísi mohutný, trochu vypitý bas. Jako doprovod sloužila kulometná palba telefonních přístrojů. „Hej, severáku, jen do vlnekduj…” burácel posílkář na schodišti. Dívce tekly po tváři proudem slzy, snažila se zatnout zuby, ale ústa se jí samočinně otvírala a dívka pokračovala o oktávu výš než posílkář: Ať krátkou pouť plavec přečká. Oněmělé návštěvníky překvapovalo, že zpěváci roztroušení po celé budově jsou dokonale sezpívaní, jako by stáli na jednom místě a nespouštěli oči z neviditelného dirigenta. Chodci ve Vagaňkovské uličce se zastavovali u zamřížovaných vrat a divili se, jaké veselí to zavládlo v pobočce. Sotva sbor přezpíval první sloku, narázutichl jako mávnutím dirigentovy taktovky. Posílkář tiše zaklel a odběhl. Vtom se otevřely domovní dveře a dovnitř vešel muž v letním kabátě, pod nímž čouhaly cípy bílého pláště, a s ním milicionář. „Dělejte něco, doktore, proboha vásprosím!” zaúpěla hystericky dívka. Na schodech se objevil tajemníkpobočky, celý bezsebe hanbou a vztekem, a koktal:

„Poslyšte, doktore, máme tu případ jakési davové hypnózy, takže je nutné…,” ale nedokončil větu, začal polykat slova a najednou zapěl tenorem: „Nejkrásnější moře…” „Pitomec!” stačila vykřiknout dívka, ale nevysvětlila, koho tím míní. Místo toho vyrazila křečovitý tryleka rovněž spustila Bajkal. „Ovládněte se! Nezpívejte!” vyzýval lékař tajemníka.

Bylo vidět, že tajemníkby dal nevímco za to, jen aby přestal zpívat, ale nešlo to, a takspolečně se sborem dolehl k uším chodců v uličce jeho hlas, oznamující, že Bajkal je nejkrásnější moře. Sotva dozněla sloka, dívka první dostala od lékaře dávku valeriánských kapek. Pakse lékař rozběhl k tajemníkovi a ostatním, aby jim dal užívání. „Sprominutím, slečno,” oslovil účetní dívku. „Nepřišel k vám náhodou černý kocour?” „Jakýpakkocour?” odbyla ho zlostně dívka. „U násv pobočce sedí osel, abyste věděli!” A dodala: „Ať to slyší, já to stejně všecko vyzvoním!” a vyprávěla, co se stalo. Vyšlo najevo, že vedoucí městské pobočky, který podle dívčiných slovdefinitivně pohřbil masovou zábavu, měl mánii zakládat nejrůznější kroužky. „To aby si šplhnul nahoře!” rozohnila se dívka. Za jediný rokstačil založit literární kroužek, věnovaný osobnosti a dílu Lermontova, dále kroužekšachový, pingpongový a jezdecký. Když se blížilo léto, vyhrožoval, že založí ještě veslařský a horolezecký. „Najednou vám dneska vrazí dovnitř o polední přestávce a vede za ruku nějakého šaška,” vykládala dívka. „Bůhví kde ho vyhrabal, chlap v kostkovaných kalhotách, s rozbitým skřipcem… hubu nakřivo, no jedna hrůza!” Podle dívčina podání ho vedoucí představil všem, kdo obědvali v závodní jídelně, jako věhlasného odborníka ve vedení kroužků sborového zpěvu. Tváře budoucích horolezců se zachmuřily, ale vedoucí všechny hbitě povzbuzoval, aby se toho nebáli, a odborníkbyl samá legrace a zapřísahal se, že zpěvzabere minimálně času a přitom má fůru výhod. Samozřejmě, jaksdělila dívka, první vyskočili Fanova Kosarčuk, největší vrtichvosti v pobočce, a oznámili, že se hlásí do kroužku. Ostatní už věděli, že je sborový zpěvnemine, a taknezbylo, než aby se přihlásili i oni. Bylo dohodnuto, že budou zpívat v polední přestávce, protože ve zbývajícím čase byli plně zaměstnáni Lermontovem a šachy. Vedoucí ve snaze jít příkladem ostatním prohlásil, že má tenor. Všecko následující se odehrálo jako ve zlém snu. Kostkovaný sbormistr zamečet:

„Do-mi-sol-do!”

Přinutil největší ostýchavce, aby vylezli z koutů za skříněmi, kde se chtěli zachránit před zpěvem, Kosarčukovi namluvil, že má absolutní sluch, začal fňukat a skuhravě prosil, aby respektoval starého regenschoriho a zpěváka, poklepával si ladičkou na prsty a žádal, aby spustili Bajkal. A dopadlo to znamenitě. Kostkovaný skutečně rozuměl své věci. Když dozpíval první sloku, prohlásil, že si na chvilku odskočí, a zmizel. Všichni se domnívali, že si skutečně jen odskočil. Ale uplynulo deset minut, a on nikde. Osazenstvo pobočky zachvátila radost — dirigent upláchl! Najednou sami od sebe začali zpívat druhou sloku. Vedl je Kosarčuk, který možná neměl zrovna absolutní sluch, ale jen příjemný vysoký tenor. Dozpívali, a sbormistr nikde! Pomalu se trousili na svá místa, ale než dosedli, popadlo je to znovu a dali se proti své vůli do zpěvu. Chtěli přestat a nešlo to! Ztichli na pár minut a spustili znovu. Chvíli byl klid a pakje to znova chytlo. To už si uvědomili, že je postihla katastrofa. Vedoucí se zavřel ve své kanceláři a divse hanbou nepropadl! Na tomto místě dívčino vyprávění skončilo — kapky nepomáhaly. Za čtvrt hodiny u zamřížovaných vrat ve Vagaňkovské uličce zarazily náklaďáky a naložily celý personál pobočky v čele s vedoucím. Sotva se první vůzzhoupl ve vratech a vyjel do uličky, zaměstnanci, kteří stáli na plošině, se drželi za ramena a už otvírali pusu a po celé ulici se rozléhala populární píseň. Druhý náklaďákse přidal, za ním třetí. To trvalo celou cestu. Chodci, kteří spěchali za svými záležitostmi, se letmo ohlíželi a nezdáli se nijakzvlášť překvapeni, protože měli za to, že nějaká parta jede za město na výlet. Parta skutečně jela za město, ale ne na výlet, nýbrž na kliniku profesora Stravinského. Za půl hodiny doklopýtal naprosto ztumpachovělý účetní do finančního odboru v naději, že už se konečně zbaví erárních peněz. Poučen minulou zkušeností, nakoukl nejdřívopatrně do podlouhlého sálu, kde za skleněnými přepážkami se zlatými nápisy seděli úředníci. Nezjistil žádné známky neklidu nebo nepořádku. Panovalo zde ticho, jakse sluší v solidním podniku. Strčil hlavu do okénka označeného Příjem, pozdravil se s neznámým úředníkem a zdvořile požádal o poukázku. „Nač ji potřebujete?” zajímal se muž u okénka. Účetní se podivil. „Jdu odevzdat tržbu. Já jsem z Varieté.”

„Okamžik,” odpověděl úředníka zatáhl drátěnou mřížku.

To jsem blázen! pomyslel si Lastočkin. Jeho překvapení bylo zcela oprávněné: něco podobného se mu stalo v životě poprvé. Každému je notoricky známo, jaktěžko se odněkud dolují peníze, a vždycky se mohou vyskytnout nějaké komplikace.

Ale za třicet let služby účetní nepamatoval jediný případ, že by se někdo, ať už právnická či soukromá osoba, zpěčovala peníze přijmout. Konečně se drátěná mřížka odsunula a Vasilij Stěpanovič se znovu přitiskl k okénku. „O jakvelký obnosse jedná?” vyptával se ho úředník.

„Jedenadvacet tisíc sedm set jedenáct rublů.”

„Oho!” utrousil bůhvíproč ironicky muž a podal účetnímu zelený papírek. Lastočkin mžikem vyplnil příslušné rubriky přesně podle předpisu a opatrně uvolnil provázekna balíčku. Když svůj náklad rozbalil, zatmělo se mu před očima a bolestně zahýkal. Před jeho vyděšenými zraky se míhaly cizí bankovky: byl tu svazekkanadských dolarů, anglických liber, holandských guldenů, lotyšských lat, estonských korun… „To je jeden z těch kouzelníků z Varieté!” zahřměl nad strnulým účetním hrozivý hlasa Vasilije Stěpanoviče na místě zatkli.