Mistr a Markétka

29 OSUD MISTRA A MARKÉTKY JE ZPEČETĚN

Při západu slunce stáli vysoko nad městem na kamenné terase jedné z nejpůvabnějších moskevských budov, postavené přibližně před sto padesáti lety, dva: Woland a Azazelo.

Zdola z ulice byli skryti před dotěrnými pohledy balustrádou se sádrovými vázami a květy a naopak, oni sami měli před sebou celé město. Woland seděl na skládací stoličce, oblečen ve své černé říze. Dlouhý a silný kord trčel vzhůru mezi dvěma puklými dlaždicemi jako sluneční hodiny. Jeho stín se pomalu, ale jistě prodlužoval a plazil se k černým ďáblovým pantoflím.

Mág se krčil na stoličce, jednu nohu pod sebou, podpíral si pěstí špičatou bradu a vytrvale sledoval shlukpaláců, vysokých činžáků i malých dřevěných baráčků, určených k zbourání. Azazelo se rozloučil se svým dočasným úborem, totiž sakem, buřinkou a lakýrkami, a byl celý v černém jako jeho pán.

Stál opodál a nespouštěl oči z velkého mraveniště pod sebou. Woland poznamenal:

„Zajímavé město, není-liž pravda?”

Azazelo sebou škubl a odpověděl uctivě:

„Mně se líbí víc Řím, maestro.”

„Hm, to záleží na vkusu,” odsekl Woland.

Za chvíli se znovu ozval v tichu jeho hlas:

„Copakto je za dým tamhle na bulváru?”

„To hoří Gribojedov,” vysvětloval Azazelo.

„To ho nejspíš navštívila naše nerozlučná dvojice, neníliž pravda?” „Nepochybně, maestro.”

Znovu se odmlčeli a pozorovali, jakse okna v nejvyšších patrech zděných masívů, obrácená k západu, rozhořela v červáncích. Stejně planuly Wolandovy oči, třebaže mág seděl ke slunci zády. Vtom ho cosi donutilo otočit se na kulatou věž za sebou. Z její stěny vyšel otrhaný zamračený muž v chitónu, s černou bradkou, od hlavy až k patě zmazaný od hlíny, v ručně vyrobených sandálech. „Podívejme!” zvolal Woland a s úšklebkem si ho prohlížel. „Tady bych tě byl nečekal! Co bysrád, vetřelče?” „Jdu k tobě, duchu zla a vládce stínů,” zahuhlal příchozí a loupl po něm nepřátelsky očima. „Jestliže opravdu přicházíš za mnou, proč nepozdravíš a nepopřeješ mi zdraví, bývalý výběrčí daní?” zeptal se přísně Woland. „Protože nechci, abysbyl zdráv,” odpověděl výbojně muž.

„Stím už se musíš smířit,” namítl Woland a na rtech se mu objevil úsměšek. „Sotva sesobjevil na střeše, už jsi provedl hloupost. Prozradím ti jakou — nasadil jsi hned podrážděný tón. Mluvíš jako bysneuznával stíny ani zlo. Ale laskavě se nad tímhle problémem zamysli: co by dělalo to tvé dobro, kdyby zlo neexistovalo, a jakby to na zemi vypadalo, kdyby zmizely stíny? Každý člověki věc má přece svůj stín. Tady například vidíš stín mého kordu. Ale i stromy a živé bytosti mají stíny. Nechceš přece vyplenit celou zeměkouli a vymýtit z ní všecky stromy i živé bytosti jen proto, že uznáváš jen světlo beze stínu? Bloude!” „Nemíním se s tebou přít, ty starý sofisto,” odsekl Matouš.

„Nemůžeš se se mnou přít už z důvodu, který jsem ti sdělil: jsi zkrátka bloud,” usadil Matouše Woland a pakho vyzval: „Mluvstručně, neunavuj mě, proč jsi přišel?” „On mě posílá.”

„A co mi máš vyřídit, otroku?”

„Nejsem otrok,” odpovídal stále podrážděněji příchozí, „jsem jeho učedník.” „My dva nikdy nenajdeme společný jazyk,” povzdechl si mág, „ale to na věci nic nemění. Taktedy mluv!” „Přečetl si Mistrůvromán,” pravil Matouš, „a žádá tě, abysvzal Mistra s sebou a dopřál mu odpočinku. Je to pro tebe taktěžké, duchu zla?” „Víš dobře, že pro mě není nic těžké,” odtušil Woland. Chvíli se zamyslel a pakdodal: „Proč ho nepřijmete zpátky na svět?” „Nezaslouží si, aby byl na světě, zaslouží si klid, odpočinek,” prohlásil smutně Matouš. „Vyřiď, že to učiním,” slíbil mág a zablýskal očima: „A teď už odejdi.” „Můj pán dále žádá, abyste vzali s sebou tu, která ho miluje a tolikpro něj vytrpěla,” a Matouš poprvé vzhlédl prosebně k Wolandovi. „Beztebe bychom na to nepřišli. Odejdi.”

Matouš po těch slovech zmizel. Woland zavolal Azazela a nařídil mu: „Vydej se k nim a zařiď vše potřebné.”

Azazelo opustil své stanoviště a Woland osaměl, ale ne nadlouho. Na kamenných dlaždicích terasy se ozvaly kroky a rozjařené hlasy a před mágem stanuli Korovjeva Kňour.

Tlusťoch už nenesl vařič, ale zato plnou náruč jiných věcí. Pod paždí vlekl malou krajinku v pozlaceném rámu, přesruku měl přehozený napůl ohořelý kuchařský plášť a v druhé vítězoslavně třímal celého nestaženého lososa i s ocasem.

Oba, Korovjevi Kňour, byli prosáklí čmoudem, Kňour měl umouněnou hubu a napůl ohořelou čepici. „Buďte zdráv, maestro!” zvolala neúnavná dvojice a Kňour zamával lososem na pozdrav. „Vy jste mi pěkní,” pokáral je Woland.

„Považte, maestro,” vykřikl vesele Kňour, „obvinili mě, že jsem raboval!” „Mám-li soudit podle toho, co jsi přinesl,” prohlásil mág a pokukoval na krajinku, „souhlasím.” „Věřte mi, maestro,” řekl procítěně Kňour.

„Nevěřím,” odsekl mág.

„Maestro, přísahám, že jsem se s nasazením vlastního života snažil zachránit vše, co se dalo — víc jsem nemohl dělat!” „Raději mi prozraďte, proč v Gribojedovovi vypukl požár,” vyptával se Woland. Korovjevi Kňour rozhodili ruce a zvedli oči k nebi. PakKňour vykřikl: „Nerozumím tomu, pane! Tiše a klidně sedíme, obědváme…” „A vtom prásk! ozvaly se výstřely,” pokračoval Korovjev.

„Celí pryč strachem jsme s Kňourem vyběhli na ulici, pronásledovatelé za námi, utíkali jsme k Timirjazevovi…” „Ale pocit zodpovědnosti,” skočil mu do řeči Kňour, „násdonutil přemoci nedůstojný strach, a takjsme se vrátili.” „Ach, vy jste se vrátili?” řekl Woland. „Hm, a výsledekbyl, že budova shořela do základů, ne?” „Doslova,” přisvědčili lítostivě, „výborně jste to vystihl, maestro. Zbyl jenom popel!” „Běžím do sloupové zasedací síně,” vykládal Kňour, „vnaději, že se mi podaří zachránit nějakou cennost… Ach, maestro, kdybych měl ženu, mohla být za tu dobu nejmíň dvacetkrát vdovou! Ale naštěstí nejsem ženatý a nelituju toho. Kdo by vyměnil svobodu za těžký chomout!” „Zase meleš hlouposti,” napomínal ho Woland.

„Odpusťte, pane… Taktedy, co říkáte téhle krajince? Nic jiného se mi nepodařilo vynést z plamenů, divjsem neuhořel. Letím do spíže, popadnu lososa, pakdo kuchyně, a tu vidím tenhle plášť. Domnívám se, že jsem učinil vše, co bylo v mých silách, a proto nevím, jaksi mám vysvětlit váš skeptický výraz.”

„A co dělal Korovjev, zatímco tysdrancoval?” „Pomáhal jsem hasičům, maestro,” přiznal se dlouhán a ukazoval na svoje roztrhané kalhoty. „To znamená, že budou muset postavit novou budovu?”

„Stane se, maestro,” přisvědčil Korovjev, „o tom můžete být ujištěn.” „No což, přál bych si, aby byla povedenější než tahle!” utrousil Woland. „Bude, maestro,” sliboval horlivě Korovjev.

„Mně můžete věřit,” dodal kocour, „já už jsem úplný prorok.” „Vkaždém případě jsme tu, pane,” hlásil Korovjev, „a čekáme na vaše příkazy.” Woland vstal, přistoupil k zábradlí a dlouho mlčky hleděl do dálky, obrácen zády ke své svitě. Konečně se otočil, znovu usedl na stoličku a řekl: „Žádné příkazy nemám. Splnili jste všecko, co jste mohli. Nepotřebuju víc vašich služeb. Jste volní. Můžete si odpočinout. Brzy se přižene poslední bouře a vydáme se na cestu.” „Výborně, pane,” odpověděli oba komedianti a zmizeli za kulatou hlavní věží, která se vypínala uprostřed terasy. Bouře, o které mluvil Woland, už byla na obzoru. Na západě houstl černý mraka zastínil zprvu polovinu, pakcelé slunce. Na terase se ochladilo a zanedlouho se úplně setmělo. Tma se přihnala od západu a zahalila obrovské město. Zmizely mosty i paláce a mrakobestřel celé město, až se zdálo, že zmizelo z povrchu zemského. Oblohu proťal bleska prostor se otřásl hromovým rachotem. Rozpoutala se bouře a Wolandova černá postava splynula s tmou.