Mistr a Markétka

6 SCHIZOFRENIE, JAKUŽ BYLO ŘEČENO

Když do čekárny vyhlášené psychiatrické kliniky, dostavěné nedávno na břehu řeky poblíž Moskvy, vešel muž v bílém plášti, se špičatou bradkou, bylo půl druhé v noci. Tři ošetřovatelé nespouštěli pohled z Bezprizorného, který seděl na pohovce vedle krajně rozrušeného básníka Sviňkova. Ležela tu i hromádka utěrek, jimiž číšníci Ivana spoutali. Měl teď ruce i nohy volné. Při pohledu na vcházející lékaře Sviňkovzbledl, odkašlal si a zmohl se na nesmělé: „Buďte zdráv, doktore.”

Lékař se uklonil, ale přitom pozoroval Ivana. Ten seděl jako socha, tvářil se výhrůžně, vraštil obočí a ani se nepohnul, když vešel lékař. „Podívejte, doktore,” začal bůhvíproč tajemně špitat Sviňkova bázlivě se ohlédl na Ivana, „známý básníkIvan Bezprizorný… tady ho vidíte… zkrátka bojíme se, aby to nebylo delirium tremens…” „Hodně pil?” procedil mezi zuby lékař.

„Pil, ale zase ne tak, aby…”

„Šváby, krysy, bílé myši nebo psy, kteří by se mu pletli pod nohama, nehonil?” „Ne,” škubl sebou Sviňkov, „viděl jsem ho včera i dnesráno… a byl úplně zdráv.” „A proč má na sobě spodky? To jste ho vytáhli z postele?”

„On vám, doktore, takhle přišel do restaurace…”

„Ach tak,” řekl spokojeně lékař, „a od čeho má ty šrámy a podlitiny? Pral se s někým?” „Upadl, když přelézal plot, a pakv restauraci jednoho uhodil… a potom ještě někoho…” „Hm, hm,” utrousil lékař, otočil se k Ivanovi a dodal: „Buďte zdráv!” „Já tě zdravím, záškodníku!” odpověděl hlasitě a zlostně Ivan. Sviňkovnatolikzrozpačitěl, že se neodvážil pohlédnout zdvořilému lékaři do očí. Ale ten se ani trochu neurazil.

Navyklým elegantním pohybem sňal brýle, nadzvedl cíp pláště a schoval je do zadní kapsy kalhot. Pakse zeptal Bezprizorného: „Kolikje vám let?”

„Polibte mně všichni nohu, ksakru!” rozkřičel se hrubě Ivan a odvrátil se. „Co se rozčilujete? Řekl jsem vám snad něco nepříjemného?”

„Je mi třiadvacet,” přiznal podrážděně Ivan, „a budu si na vásvšecky stěžovat. Na tebe zvlášť, ty hnido!” oslovil Sviňkova. „A na co si chcete stěžovat?”

„Na to, že mě, zdravého člověka, svázali a násilím odvlekli do blázince,” prskal Ivan. Sviňkovse na něj pozorně zadíval a strnul: v básníkových očích nebylo ani stopy po nějakém šílenství. Ještě v Gribojedovovi byly zakalené, ale teď se znovu vyjasnily. Panebože, prolétlo vyjukanému Sviňkovovi hlavou, vždyť on je úplně normální! Co je to za pitomost! Vážně, proč jsme ho sem táhli? Je normální, jenom ksicht má poškrábaný… „Tady jste,” pokračoval klidným hlasem lékař a usedl na bílou stoličku s nablýskanou nohou, „na klinice, a ne v blázinci. Nikdo vástu nehodlá držet, jestliže to nebude nutné.” Ivan si ho nedůvěřivě změřil, ale přece jen zabručel:

„Sláva bohu! Konečně se našel jeden normální člověkmezi těmi idioty. Největší z nich je ten flákač a fušér Saška!” „Kdo je to fušér Saška?” zeptal se lékař.

„Tuhle Sviňkov,” vysvětloval pacient a ukázal prstem na Sviňkova. Ten se spravedlivě rozhořčil. To říká mně, místo aby mi poděkoval, že jsem se o něj nezištně staral! To je ale sketa! pomyslil si. „Povahovým založením typický kulak,” pokračoval Bezprizorný, kterému se zřejmě zachtělo Sviňkova odhalit, „a přitom se rafinovaně vydává za proletáře. Jen se podívejte na jeho vyzáblý obličej a srovnejte to s nabubřelými veršíky, které složil k Prvnímu máji… Che-che-che…,Korlím výšinám vzlétněme, prapory své tam rozviňme: Jen mu nakoukněte do duše, co si myslí… budete z toho paf!” A zlověstně se rozesmál.

Sviňkovtěžce oddechoval, zrudlý jako krocan, a myslel jen na to, jakého hada hřál na prsou, jakpečoval o člověka, ze kterého se vyklubal zuřivý nepřítel. Nejhorší bylo, že musel mlčet. Nemůže se přece hádat s psychopatem! „A proč vássem vlastně přivezli?” zeptal se lékař, když pozorně vyslechl básníkovo obvinění. „Aby je všecky čert vzal, pitomce! Chytili mě, svázali nějakými hadry a šup do náklaďáku!” „Smím se vászeptat, proč jste přišel do restaurace ve spodním prádle?” „Na tom není nic divného,” vypovídal Ivan. „Šel jsem se vykoupat do řeky, někdo mi ukradl šaty a nechal mi tam tyhle cáry! Nepůjdu přece po Moskvě, jakmě pánbůh stvořil! Navlékl jsem si, co zbylo, protože jsem spěchal ke Gribojedovovi.” Lékař pohlédl tázavě na Sviňkova a ten nevrle zahuhlal:

„Takse jmenuje restaurace.”

„Hm,” podotkl lékař, „a pročpakjste měl toliknaspěch? Nějaká pracovní schůzka?” „Pronásledoval jsem konzultanta,” odpověděl Ivan a opatrně se ohlédl. „Jakého konzultanta?”

„Znáte Berlioze?” zeptal se významně Ivan.

„Toho… skladatele?”

To básníka popudilo.

„Jakýpakskladatel! Aha… vy myslíte toho… Kdepak. Skladatel je jmenovec Míši Berlioze.” Sviňkovby nejraději mlčel, ale místo toho musel vysvětlovat: „Tajemníka MASOLITu Berlioze dnesvečer přejela na Patriarchových rybnících tramvaj.” „Nelži, když nic nevíš!” obořil se na něj Ivan. „Já byl u toho, a ne ty, slyšíš? To on všechno schválně nastrojil!” „Strčil ho?”

„Houby strčil!” rozčilil se Ivan nad všeobecnou nechápavostí. „Ten ho nemusí ani strkat! Ten dělá divy, že nestačí člověkkoukat! Věděl předem, že Berliozspadne pod tramvaj.” „A viděl konzultanta ještě někdo jiný kromě vás?”

„To je právě ta smůla. Viděl jsem ho jen já a Berlioz.”

„Hm. A co jste podnikl, abyste vraha zadržel?” Lékař se otočil a vyměnil si pohled s ženou v bílém plášti, která seděla stranou u stolu. Vytáhla nějaký papír a začala vyplňovat prázdné rubriky. „Udělal jsem tohle: vzal jsem v kuchyni svíčku…”

„Tuhle?” zeptal se lékař a ukázal na zlomenou svíci, která ležela spolu s ikonou na stole před ženou. „Ano, a…”

„A proč jste sebral tu ikonu?”

„Víte…,” Ivan se začervenal. „Ikona je nejvíc vyděsila,” a zase ukázal na Sviňkova. „Jde o to, že ten konzultant… budu mluvit na rovinu… má spojení s ďáblem… a nedá se jen taklehce chytit.” Ošetřovatelé se postavili do pozoru a sledovali každé jeho hnutí. „Ano,” pokračoval, „je to fakt! Existuje jeden nezvratný důkaz. On sám osobně mluvil s Pilátem Pontským. Jen se na mě taknedívejte, je to čistá pravda! Všecko viděl, palác i palmy.

Zkrátka byl u Piláta Pontského, za to vám ručím.” „Prosím, pokračujte…”

„No a takjsem si přišpendlil na košili ikonu a běžel jsem…” Vtom hodiny odbily dvě.

„Páni!” vyhrkl Ivan a vyskočil. „Dvě hodiny a já tu s vámi ztrácím čas! Promiňte, kde tu máte telefon?” „Doveďte ho k telefonu,” nařídil lékař ošetřovatelům.

Ivan popadl sluchátko a žena se tiše zeptala Sviňkova: „Je ženatý?” „Svobodný,” odpověděl vyplašeně Sviňkov.

„Je organizován v odborech?”

„Ano.”

„Milice?” ječel Bezprizorný do sluchátka. „Je to milice? Soudruhu dozorčí, zařiďte okamžitě, aby bylo vysláno pět motocyklů s kulomety, které by zadržely zahraničního konzultanta! Cože? Zajeďte ke mně, pojedu s vámi… U telefonu básníkBezprizorný a volám z blázince… Jakou máte adresu?” zeptal se šeptem lékaře a zakryl sluchátko dlaní. Pakznovu zahalasil do sluchátka: „Slyšíte mě? Haló!.. Tohle jsou mi poměry!” zařval náhle jako tur a praštil sluchátkem o zeď.

Pakse otočil k lékaři, podal mu ruku, prohlásil suše „na shledanou” a chystal se odejít. „Uznejte, kam byste teď chodil?” naléhal lékař a zahleděl se mu upřeně do očí. „Teď pozdě v noci, ve spodním prádle…

Necítíte se dobře, zůstaňte u nás.” „Pusťte mě,” žádal nemocný ošetřovatele, kteří se srotili u dveří. „Takpustíte mě, nebo ne?” vykřikl hrozivě. Sviňkovse roztřásl, žena stiskla knoflíkna stolku a na skleněnou desku vypadla lesklá krabička a ampulka. „A ták!” vyjekl Ivan a rozhlížel se divoce kolem jako štvané zvíře. „No dobrá… Sbohem!” a rozběhl se, hlavu skloněnou, proti zastřenému oknu. Prásk! ozvalo se, ale sklo za závěsem se ani nepohnulo. Za několikvteřin už se básníkzuřivě zmítal v rukou ošetřovatelů. Ryčel, pokoušel se kousat a vřeštěl: „Že jste si ale pořídili skla! Pusťte mě, pusťte mě!”

Vlékařových rukou bleskla injekční stříkačka, žena prudkým pohybem rozškubla vetchý rukávIvanovy košile a zaryla se mu do ruky s neženskou silou. V čekárně to zavonělo éterem, básníkomdlel v náručí čtyř chlapíků a pohotový lékař využil vhodného okamžiku a vpíchl mu injekci. Ještě chvilku ho drželi v zajetí a pakjej položili na pohovku. „Banditi!” vztekal se a vyskočil, ale byl znovu vtlačen na pohovku. Jen ho pustili, znovu vstal, pakuž si sedl sám.

Chvíli mlčel, rozhlížel se nepříčetně kolem, potom nečekaně zívl a ušklíbl se. „Přece jen jste mě dostali,” prohlásil, zívl podruhé, natáhl se na pohovku, hlavu na polštáři, tvář podloženou pěstí jako dítě, a zamumlal ospale, už beze stopy vzteku:

„Výborně… Sami na to doplatíte… Varoval jsem vás, dělejte co umíte… Mě teď ze všeho nejvíc zajímá Pilát Pontský…

Pilát…,” a zavřel oči. „Koupel, dejte ho na sto sedmnáctku a zajistěte službu,” nařídil lékař a nasadil si brýle. Sviňkovsebou znovu škubl: bílé dveře se tiše otevřely a za nimi se černala chodba, osvětlená pouze namodralými světly. Z chodby vjel na gumových kolech vozík, ztichlého Ivana naložili, vozíkodjel a dveře se znovu zavřely. „Doktore,” přiškrceně se zeptal otřesený Sviňkov, „je opravdu nemocný?” „Ano,” přikývl lékař.

„A co mu je?” vyzvídal nesměle Sviňkov.

Unavený lékař na něj pohlédl a vysvětloval apaticky: „Pohybová a mluvní reakce… snové interpretace… Podle mého názoru je to komplikovaný případ. Dá se předpokládat, že jde o schizofrenii. A k tomu alkoholismus…” Sviňkovnerozuměl ani za mák, ale pochopil, že to je s Ivanem špatné. Zavzdychal a zeptal se: „Proč pořád mluví o nějakém konzultantovi?”

„Nejspíš se setkal s někým, kdo podráždil jeho obrazotvornost. Možná také, že jde o halucinaci…” Zanedlouho odvážel nákladní vůzSviňkova do Moskvy. Svítalo a záře pouličních svítilen po cestě se zdála zbytečná a nepříjemná. Šofér nadával na probdělou noc a hnal vůzna plné obrátky, až se kola dostávala v zatáčkách do smyku. Přehnal se lesa zůstal daleko vzadu, řeka uhnula někam stranou a vstříc těm dvěma se vyhrnulo všecko možné: ploty s hlídačskými budkami, vyrovnané hranice dříví, trčící sloupy, neznámé stožáry s napíchanými cívkami, hromady štěrku, půda zbrázděná kanály — prostě všecko nasvědčovalo tomu, že Moskva už je kdesi za nejbližší zatáčkou a že je co nevidět přepadne a pohltí. Sviňkova to vytřásalo, klinkal se ze strany na stranu a špalek, na kterém seděl, hrozil každou chvíli vyklouznout.

Restaurační utěrky, naložené vlastnoručně milicionářem a Pantělejem, který odjel už dříve trolejbusem, jezdily po celé plošině. Sviňkovje už chtěl posbírat, ale pakzlostně zasyčel: „Vykašlu se na ně! Co se budu namáhat jako idiot?” — odkopl je a přestal si jich všímat. Byl v hrozném duševním stavu. Ukázalo se, že návštěva v onom neblahém domě v něm zanechala hluboké stopy. Snažil se pochopit, co ho vlastně taktrápí. Chodba s namodralými světly, která se mu vtiskla do paměti? Nebo snad pomyšlení, že největší neštěstí je, když člověkztratí rozum? Ovšemže taky. Ale to je přece všeobecně známá myšlenka. Ještě cosi zbývá. Co by to mohlo být? Pocit urážky, ano. Urážlivá slova, která mu Bezprizorný vmetl přímo do tváře. To by ještě nevadilo, horší je, že jsou pravdivá. Přestal vnímat okolí, upřel pohled na rozkymácenou podlahu a začal si něco pro sebe blekotat, občasvzdychal a užíral se. Ano, verše… Je mu dvaatřicet! Co bude dál? Zmůže se na pár veršů za rok… A co mu přinesou verše? Slávu? Pitomost!

Nesnaž se podfouknout aspoň sám sebe. Nikdy nezíská slávu ten, kdo píše špatné verše. A proč jsou moje verše špatné? Ano, měl pravdu, měl pravdu! bičoval se v duchu nemilosrdně, nevěřím přece ani slovu z toho, co píšu! Stižený neurastenickým záchvatem zavrávoral a podlaha pod jeho nohama se přestala kymácet. Když zvedl hlavu, poznal, že je dávno v Moskvě, ba co víc, že nad městem svítá a mraky jsou zlatě nasvíceny. Náklaďákstál, uvízl v koloně vozů před zatáčkou na Okružní třídu a pár kroků opodál se tyčil na podstavci bronzový muž s hlavou lehce skloněnou a lhostejně sledoval pouliční ruch. Vhlavě náhle onemocnělého básníka se vyrojily podivné myšlenky: To je vzor zaručeně úspěšného člověka… Vzpřímil se, zvedl pravici a neznámo proč zahrozil bronzovému muži, který nikomu neubližoval. Každý jeho krok, ať udělal cokoli, všecko se obrátilo v jeho prospěch a přispělo k jeho slávě!

Ale co vlastně udělal? Nerozumím tomu… Je snad něco zvláštního ve slovech Kalným nebem letí mraky…? Nechápu! Zkrátka měl kliku — usoudil nakonec škodolibě a vtom cítil, jakse vůzpod nim rozjel — bělogvardějec na něj vystřelil, rozdrtil mu stehno a takmu zajistil nesmrtelnost. Kolona se dala do pohybu. Neuplynuly ani dvě minuty a zcela chorý a jakoby zestárlý básníkvešel na terasu Gribojedova. Bylo tu prázdno. V rohu dopíjela nějaká společnost a uprostřed pobíhal známý konferenciér v ťubetějce a s pohárem šampaňského v ruce. Sviňkova obtíženého utěrkami srdečně uvítal Archibald Archibaldovič a okamžitě ho zbavil nepříjemného nákladu.

Kdyby básníka toliknezdrtil pobyt na klinice a jízda v náklaďáku, zřejmě by s chutí vyprávěl, jakse všecko na klinice odehrálo, a zpestřil by svoje vyprávění vymyšlenými podrobnostmi. Ale teď si na to ani nevzdechl. I při své nevšímavosti nyní, po vyčerpávající jízdě v náklaďáku, si poprvé jaksepatří piráta prohlédl a poznal, že přestože se ptá na Bezprizorného a neskrblí citoslovci, ve skutečnosti ho ani trochu nelituje a pramálo se zajímá o jeho osud.

Kádr! Takje to správné! pomyslel si cynicky. Přerušil vyprávění o schizofrenii a požádal: „Kdyby takbyla vodka, Archibalde Archibaldoviči…”

Pirát se zatvářil účastně a zašeptal:

„Chápu, hned to bude…” A pokynul číšníkovi.

Za čtvrt hodiny seděl Sviňkovzcela osamělý, ošklíbal se nad línem, pil jednu vodku za druhou a připouštěl i chápal, že v jeho životě se už nedá zhola nic napravit a že zbývá jen jediné: zapomenout.

Ztratil celou noc, zatímco ostatní debužírovali, a bylo mu jasné, že ji nelze přivolat zpátky. Stačilo zvednout hlavu od lampy a zahledět se na oblohu, abyste poznali, že noc nenávratně zmizela. Číšníci kvapně strhávali ubrusy ze stolů a vyspalí kocouři čile šmejdili kolem terasy. Na básníka nezadržitelně útočil den.