Mistr a Markétka

2 PILÁT PONTSKÝ

Čtrnáctého dne jarního měsíce nísánu kráčel časně zrána hřmotným vojenským krokem po kryté kolonádě mezi dvěma křídly paláce Heroda Velikého správce Judeje Pilát Pontský v bílém plášti s purpurovou podšívkou. Ze všeho na světě nejvíc nenáviděl vůní růžového oleje. A dnesvšecko předpovídalo špatný den, protože tahle vůně pronásledovala prokurátora od božího rána. Měl pocit, že odporný růžový zápach vydechují přímo cypřiše a palmy v zahradách paláce a že se mísí s pachem kožené výstroje i potem vojáků legie. Od zadních křídel paláce, kde se utábořila 1. kohorta Dvanácté bleskové legie, která přišla spolu s ním do Jeruzaléma, se táhl přeshorní otevřenou terasu kouř, a v nahořklém dýmu, který prozrazoval, že kuchaři v centuriích se dali do díla, Pilát zřetelně rozpoznával mastný růžový zápach. Ó bohové, za co mě trestáte? Ano, je to bezpochyby zase ta nevyléčitelná, hrozná nemoc… hemikranie… co při ní bolí polovina hlavy… Není proti ní léku ani záchrany… zkusím neotáčet hlavu… Na mozaikové podlaze u fontány už stálo připravené křeslo. Prokurátor se neohlížel vpravo ani vlevo, těžce dopadl do křesla a natáhl ruku stranou. Tajemníkdo ní uctivě vložil pergamenový svitek. Pilát s bolestivou grimasou zběžně, úkosem prolétl napsané, vrátil svitektajemníkovi a těžce ze sebe vypravil: „Vyšetřovanec z Galileje? Poslali jste ten případ tetrarchovi?” „Poslali, vladaři,” přisvědčil tajemník.

„A on?”

„Odmítl případ uzavřít a žádá, abyspotvrdil rozsudeksmrti, vynesený synedriem,” vysvětloval tajemník.

Prokurátorovi škublo v tváři a přikázal tiše: „Předveďte obžalovaného.” Ale to už stráž přiváděla z otevřené terasy na kolonádu asi sedmadvacetiletého muže a postrčila ho před vladařovo křeslo. Obžalovaný měl na sobě starý potrhaný modrý chitón, hlavu ovázanou bílou rouškou, kolem čela ovinutý řemínek, ruce svázané za zády, pod levým okem velkou modřinu a v koutku úst se mu černala stružka zaschlé krve. Pozoroval vladaře s neklidnou zvědavostí. Pilát chvíli mlčel a pakse tiše otázal aramejsky:

„To ty jsi vyzýval lid, aby zbořil jeruzalémský chrám?” Přitom seděl nehybně jako socha a jen slabě pohyboval rty.

Bál se pohnout hlavou, kterou rozpalovala ďábelská bolest… Viníkse svázanýma rukama se poněkud naklonil dopředu a ujišťoval: „Věř mi, dobrý člověče…”

Ale prokurátor ho přerušil, aniž sebemíň zvýšil hlasči změnil pózu: „Ty mě oslovuješ,dobrý člověče‘? Jsi na omylu. Po celém Jeruzalémě si šeptají, že jsem sveřepý netvor, a mají pravdu.”

Poté stejně monotónně dodal: „Centurion Krysobijce ke mně!” Všem připadalo, že se na kolonádě náhle setmělo, když velitel první centurie Marekzvaný Krysobijce stanul před

Pilátem. Byl o hlavu vyšší než největší vojáklegie a jeho rozložitá ramena zcela zastínila vycházející slunce. Vladař oslovil centuriona latinsky:

„Tenhle zločinec mi říká,dobrý člověče’. Odveď ho a vysvětli mu, jakse mnou má mluvit. Ale nezmrzač ho.” Všichni, až na nehybného Piláta, provázeli pohledem Krysobijce, který pokynem ruky vybídl odsouzence, aby ho následoval. Marekbyl pro svou vysokou postavu ostatně vždycky předmětem pozornosti, ať se objevil kdekoli. Ty, kdo ho viděli poprvé, upoutalo, jakmá zohavenou tvář: nosmu kdysi rozplácl germánský kyj. Po mozaikové podlaze zaduněly těžké kroky jeho sandálů. Spoutaný ho beze slova následoval. Mezi sloupovím zavládlo ticho, přerušované jen vrkáním holubů na terase a lahodnou, tajemnou písní vodotrysku. Prokurátor by s chutí vstal, nastavil. spánekchladivému proudu a zůstal takstrnule stát, ačkoli věděl, že ani to mu nevyžene bolest z hlavy. Zatím Krysobijce odvedl vězně z kolonády do zahrady, vytrhl vojákovi, který stál u podstavce bronzové sochy, z ruky důtky, zlehka se rozpřáhl a švihl vězně po zádech. Počínal si lehce a nedbale, ale přesto bičovaný po první ráně klesl na zem jakpodťatý, zalapal po vzduchu, zbledl a v jeho očích se objevil nepříčetný výraz. Centurio ho zvedl levou rukou jako pírko, postavil na nohy a zahuhňal zkomolenou aramejštinou: „Římského prokurátora se sluší oslovovat vladaři. Nemluvit, když nejsi tázán. Stát, ani se nehnout. Rozuměls? Nebo chceš ještě jednu ránu?” Vězeň zavrávoral, ale pakse s námahou ovládl, tváře mu zrůžověly, zhluboka vydechl a odpověděl chraplavě: „Rozuměl. Nebij mě.”

Netrvalo dlouho a stanul před prokurátorem. Ozval se bolestí zesláblý hlas: „Jméno?”

„Moje?” vyhrkl vyšetřovaný a usilovně, celou bytostí se snažil odpovídat správně, aby zase nevzbudil nevoli. Pilát řekl přidušeně:

„Svoje jméno znám. Nedělej se hloupějším, než jsi. Chci slyšet tvoje jméno.” „Ješua,” vyrazil ze sebe spoutaný.

„Máš nějaké příjmení?” „Ha-Nocri.” „Odkud pocházíš?”

„Z Gamaly,” odpovídal vězeň a pokynul hlavou vpravo, na sever, kde v dálce leželo město Gamala. „Zjakého jsi rodu?”

,To přesně nevím,” vysvětloval překotně, „nepamatuju se na své rodiče. Lidé tvrdí, že můj otec pocházel ze Sýrie…” „Kde se zdržuješ?”

„Nemám stálý příbytek,” odpověděl nesměle muž. „Putuju od města k městu.” „Krátce a dobře, jsi tulák,” poučoval ho prokurátor a ptal se dál: „Máš nějaké příbuzné?”

„Nemám nikoho. Jsem sám na celém světě.”

„Umíš číst a psát?”

„Umím.”

„Znáš nějaký jiný jazykkromě aramejštiny?”

„Znám. Řecký.”

Opuchlé víčko se nadzvedlo a oko zamlžené bolestí se upřelo na vězně. Druhé zůstalo zavřené. Pilát se tázal řecky: „Takto ty jsi chtěl zbořit chrám a vyzýval k tomu lid?”

Vězeň ožil, oči ztratily ustrašený výraza odpověděl řecky:

„Já, dob…,” v očích se mu kmitlo zděšení, že se málem přeřekl, „já, vladaři, jsem nikdy neměl v úmyslu zbořit chrám a nikoho jsem nevyzýval k taknesmyslnému činu.” Tajemník, který se hrbil nad nízkým stolkem a zapisoval výpovědi, se zatvářil udiveně. Dokonce pozvedl hlavu, ale hned se zase sklonil nad pergamenem. „Do města utíká před svátky spousta všelijakých lidí. Jsou mezi nimi kouzelníci, astrologové, proroci i vrahové,” pronášel monotónně Pilát. „A najdou se mezi nimi i lháři. Ty jsi například lhář. Tady stojí černé na bílém: vyzýval lid, aby zbořil chrám. To je výpověď svědků.” „Tihle dobří lidé,” spustil vězeň a kvapně dodal, „vladaři… z pouhé nevědomosti popletli všecko, co jsem hlásal! A obávám se, že podobné matení pojmů potrvá ještě dlouho. Všecko pochází z toho, že on chybně zaznamenával má slova.” Zavládlo mlčení. Teď už se obě oči zkalené bolestí těžce upíraly na vyšetřovaného. „Naposledy tě varuji: přestaň se vydávat za blázna, buřiči,” pokračoval Pilát měkce a nevzrušeně. „Záznamů o tobě moc nemáme, ale i ta troška stačí, abysbyl ukřižován.” „Ne, opravdu, vladaři,” vězeň se snažil mluvit co nejpřesvědčivěji, „chodí za mnou jeden s kozlím pergamenem a píše a píše. Jednou jsem mu nahlédl přesrameno a zhrozil jsem se! Ani slovo z toho, co bylo napsáno, jsem nevyřkl.

Žádal jsem ho:,Prosím tě snažně, spal ten svůj pergamen!’, ale vytrhl mi ho z ruky a utekl.” „Co to bylo za člověka?” zeptal se štítivě Pilát a přejel si rukou spánek. „Jistý Matouš zvaný Lévi,” povzbuzen vykládal spoutaný. „Býval výběrčím daní. Setkali jsme se poprvé na cestě do Bethafagy, v místě, kde fíkový háj vybíhá do ostrého úhlu, a dali jsme se do řeči. Nejdřívse mnou jednal nevlídně, a dokonce mě urážel, totiž domníval se, že mě uráží, když mě nazývá psem,” usmál se. „Já všakna tom zvířeti neshledávám nic špatného a to slovo mě neurazí.” Tajemníkpřestal zapisovat a potají vrhl překvapený pohled nikoli na vězně, ale na vladaře. „…Když mě pakvyslechl, zjihl,” pokračoval Ješua. „A nakonec zahodil peníze na cestu a prohlásil, že půjde se mnou od města k městu…” Pilát se ušklíbl na půl úst, vycenil žluté zuby a obrátil se k tajemníkovi: „Ó, tohle město Jeruzalém! Co tady člověkneuslyší! Výběrčí daní zahodí peníze na cestu…” Tajemníknevěděl, jakmá odpovědět, a proto považoval za nutné opětovat Pilátůvúsměv. „Prohlásil, že peníze od té chvíle nadosmrti nenávidí,” vysvětloval Ješua Matoušovo podivné chování a dodal: „A nyní mě provází na mé pouti.” Prokurátor pohlédl se strnulým úšklebkem na zatčeného a pakna slunce, které neúprosně stoupalo nad sochami koní na hipodromu, jenž ležel daleko vpravo dole. V návalu bolesti ho napadlo, že by bylo nejjednodušší vyhnat toho podivného buřiče z kolonády — stačilo přece pronést pouhá dvě slova:

„Ukřižujte ho!” Pakby okamžitě odvolal doprovodný oddíl a sám se uchýlil do vnitřních komnat paláce, nařídil, aby zatáhli závěsy, a svalil se na lůžko, požádal o trochu studené vody, zavolal naříkavě psa Banga a postěžoval si mu na hemikranii. Pakse mu v rozbolavělé hlavě mihla lákavá myšlenka na jed. Pozoroval zkaleným zrakem vězně a chvíli mlčel, jako by se bolestně snažil rozpomenout, proč před ním v ranním nemilosrdném jeruzalémském slunečním žáru stojí tenhle člověks obličejem zohaveným od ran, a jaké zbytečné otázky mu ještě musí položit. „Matouš Lévi?” zeptal se polohlasně a zavřel oči. „Ano, Matouš Lévi,” dolehl k němu jasný, trýznivý hlas.

„A co jsi tedy kázal o chrámu davům na tržišti?”

Hlas, který bodal Piláta do spánků a působil mu nevýslovnou bolest, vysvětloval: „Prohlašoval jsem, vladaři, že padne chrám staré víry a povstane nový chrám pravdy. Užil jsem toho příměru, aby mi porozuměli.” „Jakým právem ty, poslední tulák, popouzíš lid ke vzpouře tím, že jim vykládáš o pravdě, o které nemáš ani ponětí? Co je podle tebe pravda?” Vtom prokurátorovi blesklo hlavou: Ó bohové! Proč se vyptávám u soudu na takové zbytečné věci… Rozum už mi vypovídá poslušnost… A znovu se mu zjevila číše naplněná tmavou tekutinou. Jed, jed… Vtom k němu dolehla slova:

„Především je pravda, že tě bolí hlava taksilně, až pomýšlíš malověrně na smrt. Nejenže nejsi schopen se mnou mluvit, ale dokonce ti činí potíže dívat se na mě. Bezděčně ti připadám jako tvůj trýznitel, a to mě mrzí. Nejsi v tuto chvíli s to logicky uvažovat a netoužíš po ničem jiném, než aby přišel tvůj pes, podle všeho jediná bytost na světě, která je ti blízká. Ale neboj se, trápení ustane, hlava tě přestane bolet ”. Tajemníkvytřeštil na obžalovaného oči a nedopsal poslední slovo. Pilát vzhlédl na Ješuu trpitelským pohledem a zpozoroval, že slunce už stojí téměř kolmo nad hipodromem a že jeden paprsekzabloudil mezi sloupoví a plazí se k sešlapaným sandálům vězně, který před ním ustupuje. Povstal, sevřel si rukama spánky a na jeho vyholeném, zažloutlém obličeji se objevil zděšený výraz. Okamžitě se ale ovládl a znovu klesl do křesla. Zatčený mluvil dál, ale tajemníkuž nic nezapisoval a jen s krkem nataženým jako husa hltal každé slovo. „Vidíš, už je dobře,” pokračoval Ješua a hleděl účastně na Piláta, „jsem tomu nesmírně rád. Jestli ti smím radit, vladaři, měl bysna časopustit palác a vyjít si do okolí, třeba do zahrad na hoře Olivetské. Bouře se přižene…,” otočil se a přimhouřil oči proti slunci, „později, kvečeru.

Taková procházka by ti velice prospěla a já bych tě s radostí doprovázel. Napadly mě nové myšlenky, které by tě možná mohly zajímat. Rád bych je s tebou sdílel, působíš dojmem výjimečně chytrého člověka.” Tajemníksmrtelně zbledl a upustil svitekpod stůl. „Celé neštěstí je v tom,” pokračoval vězeň a nikdo se ho neodvážil okřiknout, „že se příliš uzavíráš do sebe a že jsi nenávratně ztratil víru v lidi. Ale uznej, nemůžeš přece veškerou náklonnost věnovat psovi. O mnoho v životě se ochuzuješ, vladaři!” A dokonce se osmělil pousmát. Tajemníkv tu chvíli horečně přemítal, má-li věřit svým uším, nebo ne. Ale nakonec uvěřil. Snažil se alespoň představit si, v jaké bizarní formě vzplane po téhle neslýchané drzosti hněvvznětlivého správce Judeje. Co všaknásledovalo, tajemníka ohromilo, třebaže Piláta dobře znal. Prokurátorůvztrhaný hlaspronesl chraplavě latinsky:

„Rozvažte mu ruce.”

Jeden ze strážných poklepal kopím na podlahu, předal je druhému, přistoupil k zatčenému a sňal mu pouta.

Tajemníkzvedl spadlý sviteka umínil si prozatím nic nezapisovat a ničemu se nedivit. „Přiznej se,” otázal se tiše Pilát, „že jsi věhlasný lékař?” „Nikoli, vladaři, nejsem lékař,” zavrtěl hlavou vězeň a radostně si mnul zrudlá, opuchlá a pomačkaná zápěstí.

Pilát si změřil obžalovaného těžkým pohledem zpod víček. Oči se mu vyjasnily a bleskly v nich známé jiskry. „Zapomněl jsem se tě zeptat,” řekl, „možná že umíš také latinsky?” „Ano, umím,” přikývl vězeň.

Vladařovy popelavé tváře získaly zase barvu a Pilát se otázal latinsky: „Jakjsi poznal, že jsem chtěl zavolat psa?”

„To je velmi jednoduché,” vysvětloval latinsky Ješua, „přejížděl jsi rukou sem a tam,” a napodobil prokurátorovo gesto, „jako byschtěl hladit psa, zatímco tvoje rty…” „Máš pravdu,” souhlasil Pilát.

Oba se odmlčeli. Pakse správce zeptal řecky: „Jsi tedy lékař?” „Ne, ne,” ujišťoval ho překotně viník. „Věř mi, nejsem lékař.” „Dobrá, chceš-li to udržet v tajnosti, dělej, jakse ti líbí. S tvým případem to přímo nesouvisí. Ty tedy tvrdíš, že jsi nevyzýval lid, aby zbořil… zapálil nebo jinakzničil chrám?” „Opakuji, vladaři, že jsem nikoho k podobným věcem nevyzýval. Cožpakse podobám bláznu?” „Ne, nepodobáš se bláznu,” odpověděl tiše prokurátor a zlověstně se usmál. „Přísahej, že jsi to neučinil.” „Na co si přeješ, abych přísahal?” zajímal se živě vězeň, zbavený pout. „Přísahej třeba na svůj život,” navrhoval správce, „to se zrovna hodí. Tvůj život beztakvisí na vlásku.” „Domníváš se snad, vladaři, že seso to přičinil i ty?” otázal se Ješua. „Jestliže ano, hrubě se mýlíš.” Pilát sebou škubl a procedil mezi zuby:

„Vkaždém případě mohu ten vlásekpřetrhnout.”

„I v tom se mýlíš,” namítl obžalovaný s mírným úsměvem a zaclonil si rukou tvář před sluncem. „Přiznej si alespoň, že přetrhnout ten vlásekmůže jen ten, kdo se o to přičinil.” „Budiž,” usmál se Pilát, „nyní chápu, proč ti různí jeruzalémští zevlouni a zahaleči chodili v patách. Nevím sice, kdo ti brousil jazyk, ale nabroušený ho máš dobře.

Mimochodem, je pravda, žesvjel do Jeruzaléma Suvajskou branou na mezku, provázen zástupem chudiny, která tě vítala jako proroka?” a ukázal na pergamenový svitek. Obžalovaný na něj nechápavě pohlédl.

„Nemám žádného mezka, vladaři,” hájil se. „Přišel jsem do Jeruzaléma skutečně Suvajskou branou, ale pěšky, provázel mě samojediný Matouš zvaný Lévi a nikdo mě nevítal, protože mě toho času v Jeruzalémě nikdo neznal.” „A neznáš řečeného Dismase, Gestase a Bar-Rabbana?” pokračoval prokurátor a nespouštěl oči z obžalovaného. „Neznám ty dobré lidi,” odpověděl Ješua.

„Mluvíš pravdu?”

„Mluvím čistou pravdu, vladaři.”

„A teď mi vylož, proč říkáš každému,dobrý člověče’? To taknazýváš všecky bezrozdílu?” „Všecky,” přisvědčil vězeň. „Na světě nejsou zlí lidé.”

„To slyším poprvé,” pousmál se Pilát, „možná že znám málo život… Tohle nemusíš zapisovat,” otočil se k tajemníkovi, který beztaknic nezapisoval, a pokračoval, obrácen k Ješuovi:

„Tosvyčetl v řecké knize?” „Nikoli, vladaři, k tomu jsem dospěl vlastním rozumem.” „A v tom spočívá tvé učení?” „Ano, vladaři.”

„Dejme tomu centurio Marekzvaný Krysobijce… To je podle tebe také dobrý člověk?” „Ovšem,” přitakal obžalovaný. „Pravda, je nešťastný. Od té doby, co ho jiní zohavili, stal se z něho krutý a bezcitný člověk. Zajímalo by mě, kdo ho takzmrzačil.” „To ti mohu povědět,” prohlásil Pilát, „odehrálo se to před mýma očima. Dobří lidé se na něj sesypali jako psi na kořist. Germáni ho popadli za krk, za ruce a za nohy. Pěší manipul padl do léčky, a kdyby z boku nezasáhl jezdecký oddíl pod mým velením, takbysdnes, filozofe, s Krysobijcem nerozmlouval. To se odehrálo za bitvy v Dívčím údolí.” „Kdybych si s ním takmohl popovídat,” prohlásil toužebně vězeň. „Jsem si jist, že by se změnil.” „Soudím,” ozval se Pilát, „že by velitele legie pramálo potěšilo, kdyby tě napadlo besedovat s některým z jeho důstojníků nebo vojáků. K tomu naštěstí nedojde a já budu první, kdo se o to postará.” Vtom do sloupořadí prudce vlétla vlaštovka, zakroužila pod zlatým stropem, slétla níž, divže nezasáhla špičatým křídlem obličej bronzové sochy ve výklenku, a zmizela za hlavicí sloupu. Hodlala si tam možná slepit hnízdo. Mezitím se v náhle jasné a lehké prokurátorově hlavě zrodila tato formulace: Vladař vyšetřil případ potulného filozofa Ješuy zvaného Ha-Nocri a neshledal ho vinným. Zvláště paknezjistil nejmenší souvislost mezi Ješuovým působením a nedávnými nepokoji v Jeruzalémě. Ukázalo se, že potulný filozof je pomatený. Pročež prokurátor odmítá potvrdit rozsudeksmrti, vynesený malým synedriem. Maje na paměti, že pomatené utopistické výroky Ješuovy mohou vyvolat nepokoje ve městě, prokurátor vyhošťuje řečeného Ješuu z Jeruzaléma a nařizuje, aby byl uvězněn v Kaisarei Přímořské, kde má shodou okolností Pilát své sídlo. Zbývalo nadiktovat vše tajemníkovi.

Frnk! Nad vladařovou hlavou se mihla vlaštovčí křídla, ptákprudce zakormidloval k míse fontány a vyletěl na svobodu.

Pilát pohlédl na vězně a zpozoroval, jakse po jeho boku zvedá ohnivý sloup prachu. „To je vše?” otázal se tajemníka.

„Bohužel ne,” prohlásil nečekaně tajemníka podal mu další svitek. „Co ještě?” zeptal se Pilát zamračeně.

Přelétl zběžně pergamen a jeho výrazse pronikavě změnil. Jako by se mu po krku a obličeji rozlila kreva způsobila, že jeho zažloutlá pleť zhnědla a oči zapadly ještě hlouběji. Současně cítil, jakse mu krevnahrnula do spánků, zběsile v nich buší a zamlžuje mu zrak. Hlava obžalovaného náhle zmizela a vystřídala ji jiná, olysalá, s řídkozubým zlatým věncem. Na jejím čele čněl kulatý vřed potřený mastí a rozleptával kůži. K tomu se přidala propadlá bezzubá ústa s pitvorně ohrnutým dolním rtem. Prokurátorovi připadalo, že růžové sloupoví a střecha zmizely. Jeruzalém hluboko dole pod zahradami paláce a všechno koleni utonulo v bujné zeleni zahrad na Capri. Pilátovi se zdálo, že ho klame i sluch: v dálce zaslechl tlumený hrozivý hlahol trub a zřetelně rozeznával huhňavý hlas, který nadutě protahoval slova: „Zákon trestající urážku velkého Césara…”

Vjeho mozku bleskly nesouvislé a nezvyklé myšlenky: Je ztracen! — potom: Jsme ztraceni! a mezitím už docela nejapná myšlenka o jakési nesmrtelnosti, která bezděčně vyvolávala trýznivý smutek. Násilím odehnal tyto představy, vrátil se pohledem na kolonádu a znovu před ním vyvstaly vězňovy oči. „Poslyš, Ha-Nocri,” spustil a zahleděl se na Ješuu zvláštním pohledem: tvářil se výhrůžně, ale jeho oči prozrazovaly obavu, „prohlašoval jsi někdy něco o velkém Césarovi? Odpověz! Prohlašoval, nebo neprohlašoval?” Přitom zdůraznil zápor víc, než se u soudu sluší, a upřel na tázaného pohled, jako by mu chtěl vnuknout jakousi myšlenku. „Mluvit pravdu je příjemné a nepůsobí to nejmenší námahu,” poznamenal vyšetřovaný.

„Nezajímá mě,” odpověděl přidušeně a zlostně Pilát, „jestli je ti příjemné nebo nepříjemné mluvit pravdu. Teď ale musíš odpovídat po pravdě. Važ přitom pozorně každé slovo, jestliže se chceš vyhnout nejen jisté, ale i bolestivé smrti.” Nikdo nevěděl, co se děje se správcem Judeje. Odvážil se dokonce vztáhnout ruku, zdánlivě jako by se chránil před sluncem, a za ní jako za ochranným štítem vyslal k Ješuovi významný pohled. „Taktedy,” začal, „odpověz: znáš jistého Jidáše Iškariotského a co jsi mu říkal, jestli jsi vůbec něco říkal, o Césarovi?” „To bylo tak,” vykládal ochotně obžalovaný, „předevčírem večer jsem se seznámil před chrámem s jistým mladíkem, který udával, že se jmenuje Jidáš Iškariotský. Pozval mě do svého domu v Dolním Městě a hostil mě…” „Také dobrý člověk?” otázal se Pilát a v očích mu zaplály ďábelské ohníčky. „Tuze dobrý a zvídavý člověk,” potvrdil Ješua. „Projevil neobvyklý zájem o mé myšlenky, přijal mě velmi srdečně…” „Poručil zapálit svícny…,” procedil Pilát, jako by přizvukoval a oči mu blýskaly. „Ano,” divil se poněkud prokurátorově informovanosti Ješua a pokračoval. „Nakonec mě požádal, abych vyslovil svůj názor na světskou moc. Tahle otázka ho nesmírně zajímala.” „A co jsi mu odpověděl?” vyslýchal ho Pilát, „Nebo spad řekneš, že jsi zapomněl, costenkrát prohlašoval?” Ale v jeho hlase už zaznělo zoufalství. „Mimo jiné jsem prohlásil,” vypovídal vězeň, „že každá moc je vlastně násilí na lidu a že přijde doba, kdy nebude zapotřebí státu ani císařů ani žádné jiné vlády. Člověkvstoupí do království pravdy a spravedlnosti, kde si budou všichni rovni.” „Dál!”

„Dál už nebylo nic,” uzavřel Ješua. „Zničehonic vběhli dovnitř pochopové, svázali mě a odvedli do vězení.” Tajemníkspěšně zapisoval a snažil se nevynechat ani slovo.

„Na světě nebylo, není a nebude větší a lidem prospěšnější moci, než je moc imperátora Tiberia!” zabouřil Pilátůvsípavý a nemocný hlas. Prokurátor s nepochopitelnou nenávistí pohlížel na tajemníka a stráže. „Ty, pomatený buřič, ji nemáš právo posuzovat!” Vtom vykřikl: „Odveďte stráž!” a obrácen k tajemníkovi dodal: „Nechte mě s viníkem o samotě, tady jde o státní záležitosti.” Stráže se vztyčeným kopím odpochodovaly z kolonády do zahrady a rytmicky cvakaly okovanými střevíci. Za nimi vyšel tajemník. Ticho na kolonádě poněkud rušila jen píseň fontány. Pilát pozoroval, jakse nad trubkou vzdouvá vodní talíř, jakse jeho okraje tříští a pramínky přepadávají dolů. První promluvil obžalovaný:

„Vidím, že z mé rozmluvy s tím mladíkem vzešlo nějaké neštěstí. Cítím, vladaři, že ho stihne zlý osud, a je mi ho líto.” „Domnívám se,” usmál se křivě prokurátor, „že jsou na světě jiní, které bysměl spíš politovat než Jidáše Iškariotského, neboť je čeká horší osud! Taktedy MarekKrysobijce, chladný a zapřisáhlý hrdlořez, lidé, kteří, jakvidím,” a Pilát ukázal na Ješuovu znetvořenou tvář, „tě bili za tvoje výroky, buřiči Dismasa Gestas, kteří se svými kumpány pobili čtyři vojáky, a konec konců špinavý zrádce Jidáš — ti všichni jsou podle tebe dobří lidé?” „Takjest,” přisvědčil vězeň.

„A tvrdíš, že bude nastoleno království pravdy?”

„Bude, vladaři,” řekl přesvědčivě Ješua.

„To se nikdy nestane!” zvolal náhle prokurátor hrozivým hlasem, až se Ješua zapotácel. Stejně takkřičel Pilát před mnoha lety v Dívčím údolí na vojáky: „Bijte je! Bijte je! Obr Krysobijce jim padl do rukou!” Teď zvýšil hlas, ztrhaný od povelů, a vykřikoval, aby ho slyšeli v zahradě: „Je vinen!

Je vinen! Je vinen!” Pakuž tišeji dodal:

„Ješuo Ha-Nocri, věříš v nějaké bohy?”

„Bůh je jen jeden,” odpověděl Ješua, „a v toho věřím.”

„Takse k němu pomodli! Řádně se pomodli! Ačkoli…,” pokračoval chraplavě, „to stejně nepomůže. Ženu nemáš?” zeptal se bůhvíproč smutně: nechápal, co se s ním děje. „Jsem sám.”

„Nenávidím tohle město,” zamumlal najednou Pilát, zimomřivě se otřásl a zamnul si ruce, jako by si je myl. „Kdyby tě byli zabili dřív, než sessetkal s Jidášem Iškariotským, bylo by pro tebe líp.” „Nemohl bysmě propustit na svobodu, vladaři?” zaprosil nečekaně obžalovaný a jeho hlaszněl polekaně. „Vidím, že mě chtějí zabít.” Po Pilátově tváři přeběhla křeč. Správce pozvedl k viníkovi zanícené, rudě žilkované bulvy a řekl: „Ty myslíš, nešťastníku, že římský prokurátor propustí na svobodu člověka, který vede takové řeči jako ty? Ó bohové!

Nebo snad předpokládáš, že jsem ochoten stanout na tvém místě? Nesdílím tvé názory. A teď dobře poslouchej: jestli od této chvíle hlesneš, varuj se mě, to ti povídám!” „Vladaři, já…”

„Mlč!” zahřměl Pilát a zuřivě sledoval vlaštovku, která znovu vlétla na kolonádu. „Ke mně!” zavelel nakonec.

Když se tajemníka stráže vrátili na místo, vladař oznámil, že potvrzuje rozsudeksmrti, vynesený shromážděním malého synedria nad zločincem Ješuou Ha-Nocrim. Tajemníkta slova zapsal. Za okamžikpředstoupil před Pilátovo křeslo MarekKrysobijce. Vladař mu poručil, aby předal viníka veliteli tajné služby a zároveň mu tlumočil prokurátorůvpříkaz, aby Ješua Ha-Nocri byl držen odděleně od ostatních odsouzenců. Vojákům tajné služby bylo pod hrozbou nejvyššího trestu zakázáno s Ješuou mluvit a odpovídat na jeho otázky. Na Krysobijcůvpokyn stráž obstoupila Ješuu a odváděla ho z kolonády. Poté před prokurátora předstoupil krasavec se světlou bradkou a orlími péry v chocholu přilbice. Na prsou mu zářily zlaté lví tlamy a u pasu jílec meče pobitý zlatem. Sandály s trojitou podrážkou měl zašněrované až ke kolenům a přeslevé rameno mu splýval nachový plášť. Byl to legát, který velel legii. Vladař se ho ptal, kde se v tu chvíli nachází sebastská kohorta. Velitel mu oznámil, že obsadila prostranství před hipodromem, kde má být ještě dnesveřejně vyhlášen rozsudeknad zločinci. Pilát nařídil, aby legát vybral z římské kohorty dvě centurie. První pod Krysobijcovým velením měla doprovázet zločince a vozy s popravčím nářadím i katy na Golgotu a obsadit vrchol kopce. Druhá měla obsadit horu hned. Za stejným účelem bude na Golgotu vyslán pomocný jezdecký pluk, syrská ala, aby posílil ochranu. Sotva legát opustil kolonádu, prokurátor přikázal tajemníkovi, aby pozval do paláce předsedu a dva členy synedria, a dále velitele jeruzalémské chrámové stráže.

Zároveň si vyžádal, aby ještě před společnou poradou mohl mluvit s předsedou synedria o samotě. Jeho příkazbyl splněn pohotově a přesně. Slunce, které v těch dnech s nevídanou zuřivostí spalovalo Jeruzalém, ještě nedosáhlo vrcholu, když se na horní terase zahrady u nohou bílých mramorových lvů, střežících schodiště, setkal správce Judeje s veleknězem Kaifášem, který vedle svých kněžských povinností předsedal synedriu. Vzahradě panovalo ticho. Ale sotva prokurátor vyšel ze sloupořadí na sluncem zalitou terasu vroubenou palmami na obludných sloních nohách, rozevřel se před ním pohled na nenáviděný Jeruzalém s jeho visutými mosty, pevnostmi a hlavně nepopsatelnou mramorovou horou pokrytou zlatými dračími šupinami namísto kupole — jeruzalémským chrámem — a jeho jemný sluch zachytil tlumené mručení, občaspřehlušené slabými výkřiky nebo steny. Vycházelo zdola, kde v dálce oddělovala kamenná hradba dolní terasy palácových zahrad od města. Piláta napadlo, že tam dole na náměstí se shromáždily nesčetné davy Jeruzalémských, které vzrušily nepokoje posledních dnů, a že všichni netrpělivě očekávají, až bude vynesen rozsudek. Výkřiky přisoudil neúnavným prodavačům vody. Bylo třeba jednat. Nejdříve pozval velekněze na kolonádu pod záminkou, aby se skryli před nelítostným žárem. Kaifáš se zdvořile omluvil a vysvětloval, že v předvečer svátku je to nepřípustné. Pilát si nasadil na svou lehce olysalou hlavu kápi a začal. Rozmlouvali řecky. Prokurátor prohlásil, že posoudil případ Ješuy Ha-Nocriho a potvrdil rozsudeksmrti. K trestu smrti ukřižováním, který měl být vykonán ještě dnes, byli rovněž odsouzeni další tři buřiči: Dismas, Gestasa Bar-Rabban. První dva vyzývali lid ke vzpouře proti Césarovi, byli zajati římskou správou, a patří tudíž prokurátorovi. O ně tedy nejde. Zbývající dva, Bar-Rabbana a Ješuu Ha-Nocriho, zatkla místní stráž a byli odsouzeni synedriem. Podle zákona a místního obyčeje se patří jednoho z nich osvobodit na počest nadcházejících velikonočních svátků. Správce Judeje by rád viděl, koho z těch dvou hodlá synedrion propustit na svobodu: Bar-Rabbana nebo Ha-Nocriho? Kaifáš kývl hlavou na znamení, že porozuměl otázce, a odpověděl: „Synedrion žádá, aby byl osvobozen Bar-Rabban.”

Pilát dobře věděl, co mu veleknězodpoví, ale chtěl dát najevo, že ho taková odpověď překvapuje. Zhostil se své úlohy mistrovsky. Zvedl tázavě obočí, zatvářil se povýšeně a hleděl udiveně veleknězi přímo do očí. „Přiznávám se, že mě tvá odpověď překvapuje,” prohodil mírně. „Obávám se, že zde došlo k nedorozumění.” Pakpoznamenal na vysvětlenou, že římská správa nehodlá ani v nejmenším zasahovat do pravomoci místních vládců, to ostatně veleknězsám ví, že všakv daném případě došlo k zjevnému přehmatu. Římská správa má samozřejmě zájem na tom, aby se chyba napravila. Skutečně, zločiny Bar-Rabbanovy a Ha-Nocriho se nedají srovnat. Jestliže se Ješua, zcela nesporně pomatený člověk, provinil nejapnými výroky, které pobuřovaly lid v Jeruzalémě a na některých jiných místech, pakBar-Rabban má na svědomí těžší provinění. Nejenže se opovážil přímo burcovat lid ke vzpouře, ale navíc zabil strážného, který se ho pokoušel zatknout. Je proto daleko nebezpečnější než Ha-Nocri. Vzhledem k tomu, co bylo řečeno, prosí prokurátor velekněze, aby přezkoumal své rozhodnutí a na svobodě ponechal ze dvou viníků toho, kdo je neškodnější — a to je bezpochyby Ha-Nocri. Je to tak? Kaifáš odpověděl tiše, ale rozhodně, že synedrion se podrobně seznámil s celým případem, a znovu opakuje, že hodlá osvobodit Bar-Rabbana. „Jakže? Nedbá se na mou přímluvu? Přímluvu toho, jehož ústy promlouvá římská vláda? Opakuj to potřetí, velekněže.” „Potřetí věz, že osvobodíme Bar-Rabbana,” pronesl polohlasně Kaifáš. Rozhovor skončil a víc nebylo o čem mluvit. Ha-Nocri byl nenávratně ztracen a už nikdo na celém světě nezbaví Piláta prudkých, zákeřných bolestí, proti nimž není léku kromě smrti. Ale to teď prokurátora neznepokojovalo. Zaplavil ho znovu nepochopitelný smutek, jakému propadl ráno na kolonádě.

Snažil se ho nějakvysvětlit a došel k prapodivnému závěru: že si s odsouzencem cosi nedopověděli, že ho vlastně nevyslechl do konce. Zahnal tu myšlenku, která zmizela stejně rychle, jako se vynořila. Zůstal jen nevysvětlitelný svíravý stesk, který se přece nedal objasnit jinou bleskurychlou myšlenkou, jež okamžitě pohasla: Nesmrtelnost… Doteknesmrtelnosti… Čí nesmrtelnosti, to opravdu nevěděl, ale přesto představa záhadné nesmrtelnosti způsobila, že ho roztřásla zima, ačkoli slunce pekelně žhnulo. „Dobrá,” usoudil, „staniž se.”

Ohlédl se, přelétl pohledem širé okolí a ustrnul nad neočekávanou změnou. Růžemi obsypaný keř zmizel, ty tam byly cypřiše lemující horní terasu. Granátovník, bílá socha utonulá v zeleni, a dokonce i sama zeleň jako by se propadly. Všecko zastřela krvavě rudá záplava, v níž povlávaly vodní rostliny, někam odplouvaly a spolu s nimi jako by plul on sám. Spaloval ho a dusil hněvnejtěžší — hněvvlastní bezmocnosti. „Je mi úzko,” vypravil ze sebe, „úzko je mi!”

Studenou vlhkou rukou škubl za sponu u límce svého pláště, až upadla na písek. „Je dusno, žene se bouře,” přitakal Kaifáš, nespouštěje oči z prokurátorova zbrunátnělého obličeje, a v duchu probíral všechny svízele, které ho čekají. „Ó, jakhrozný je letošní měsíc nísán!” „Nikoli,” zarazil ho Pilát, „to není horkem. Je mi úzko z tebe, Kaifáši.” Zorničky se mu zúžily, usmál se a dodal:

„Dej si pozor, velekněže.” VKaifášových temných očích se krátce zajiskřilo a veleknězse zatvářil překvapeně. Nehrál o nic hůř než prve Pilát. „Co to slyším, prokurátore?” pronesl klidně a sebevědomě. „Ty mi vyhrožuješ poté, co byl vynesen rozsudek, který jsi sám potvrdil? Je to možné? Jsme zvyklí, že římský správce váží svá slova. Co kdyby násněkdo slyšel, vladaři…” Pilát ho pozoroval vyhaslýma očima a pokusil se o úsměv. „Neznepokojuj se, velekněže! Kdo by nástady v této chvíli mohl slyšet? Podobám se snad tomu mladému potulnému bláznu, který má být dnespopraven? Nejsem malý chlapec, Kaifáši.

Vím, co mluvím a kde mluvím. Zahrady i palác jsou střeženy, ani myš tudy neproklouzne. Ale co myš — neproklouzne ani ten… jakse jen… Iškariotský. Mimochodem, znáš člověka toho jména, velekněže? Kdyby se sem přece jen někdo takový vetřel, hořce by litoval, to mi věř! Abysvěděl, velekněže, od této chvíle nebudeš mít klid! Ani ty, ani tvůj lid,” a pokynul do dálky, kde se vpravo vypínal a hořel ve slunci chrám. „To ti předpovídám já, Pilát Pontský, jezdec Zlatého kopí!” „Vím, vím!” odpověděl nebojácně černovousý Kaifáš a metal očima blesky. Vztáhl ruku k nebi a pokračoval: „Lid judský dobře ví, že ho zuřivě nenávidíš a připravuješ mu mnohá utrpení. Jenže ho stejně nezahubíš! Bůh ho ochrání!

Všemocný César násvyslyší a zaštítí před zhoubcem Pilátem!” „Ó nikoliv!” zvolal prokurátor a s každým slovem se mu ulehčovalo: teď už se nemusel přetvařovat a pečlivě volit slova. „Příliš často sisna mě stěžoval. Teď nadešel můj čas, Kaifáši! Vyšlu zprávu, ale nikoli místodržiteli do Antiochie, ani do Říma, ale přímo na ostrovCapri, samotnému imperátorovi! Ať ví, jaksi v Jeruzalémě hýčkáte zjevné buřiče.

Nikoli vodou ze Šalomounova rybníka, jakjsem chtěl k vašemu užitku, ale něčím jiným napojím Jeruzalém! Vzpomeň si, jakjsem musel kvůli vám sejmout ze zdi štíty s císařským erbem, přemísťovat vojsko a nakonec sám přijet, abych se podíval, co tu tropíte! Pamatuj na má slova, velekněže: neuvidíš zde v Jeruzalémě jednu kohortu, ne! K městským hradbám dorazí celá Blesková legie, přižene se arabská jízda… Pakuslyšíš hořký pláč a nářek, vzpomeneš si na zachráněného Bar-Rabbana a budeš litovat, žesposlal na smrt filozofa, který hlásal mír!” Veleknězi vyskočily na tváři rudé skvrny a oči se mu rozsvítily. Pokusil se podobně jako Pilát o úsměva odpověděl:

„Prokurátore, věříš sám tomu, co říkáš? Nikoli, nevěříš! Ten svůdce lidu nepřinesl do Jeruzaléma mír, a ty, jezdče, to dobře víš. Chtěl jsi ho propustit, aby pobuřoval, vysmíval se naší víře a přivedl lid pod římské meče! Ale já, veleknězjudský, nestrpím, aby kdokoli tupil naši víru!

Ostříhám lid Judeje, dokud budu živ! Slyšíš?” a Kaifáš zvedl hrozivě ruku. „Dobře poslouchej, vladaři!” Odmlčel se a prokurátor znovu zaslechl hukot připomínající mořský příboj, který se rozléval až ke kamenným zdím zahrad Heroda Velikého. Zvedal se zdola, tříštil až u prokurátorových nohou a zaplavoval mu obličej. Za Pilátovými zády, v pozadí paláce se ozvalo poplašné troubení, těžké skřípání stoveknohou a řinkot zbraní. Prokurátor si uvědomil, že římská pěchota na jeho příkazvyráží na hrozivou a pro buřiče a lotry poslední přehlídku. „Slyšíš, vladaři?” opakoval tiše velekněz. „Chceš snad tvrdit, že tohle všecko,” a zvedl obě ruce k nebi, až mu tmavá kapuce sklouzla z hlavy, „vyvolal ubohý buřič Bar-Rabban?” Pilát si přejel hřbetem ruky mokré, chladné čelo, upřel pohled do země a pakpřimhouřenýma očima vzhlédl k obloze.

Uviděl skoro nad hlavou rozžhavenou sluneční kouli a Kaifášůvstín schoulený u lvího ocasu. Řekl tiše a lhostejně: „Blíží se poledne. Zapovídali jsme se, zatímco je třeba jednat.” Omluvil se veleknězi vybranými slovy a vybídl ho, aby usedl na lavičku ve stínu magnólie a vyčkal, až svolá ostatní účastníky k poslední krátké poradě a vydá ještě jeden příkaztýkající se popravy. Kaifáš se zdvořile uklonil, ruku na srdci, a osaměl v zahradě. Pilát se vrátil na kolonádu. Poručil tajemníkovi, který už na něj čekal, aby pozval do zahrady legáta legie, tribuna kohorty, dále dva členy synedria a velitele chrámové stráže, kteří už čekali na dolní terase v okrouhlé besídce s fontánou. Dodal, že za okamžiksám vejde do zahrady.

Pakzmizel ve vnitřních komnatách paláce.

Zatímco tajemníksvolával účastníky porady, setkal se prokurátor v jedné z palácových komnat, chráněné před sluncem tmavými závěsy, s neznámým mužem v kápi, která mu zakrývala polovinu obličeje, ačkoli sem nepronikl jediný paprsek. Schůzka trvala neobyčejně krátce. Vladař řekl neznámému několikslova muž se bezmeškání vzdálil. Pilát kráčel sloupořadím do zahrady. Zde přede všemi, koho si přál vidět, slavnostně a suše oznámil, že potvrzuje rozsudeksmrti nad Ješuou Ha-Nocrim, a oficiálně se dotázal členů synedria, koho z provinilců má osvobodit. Když se mu dostalo odpovědi, že Bar-Rabbana, řekl: „Velmi dobře,” nařídil tajemníkovi, aby vše na místě zaprotokoloval, sevřel v prstech sponu, kterou tajemníkzvedl ze země, a prohlásil obřadně: „Je čas!” Všichni sestupovali po širokém mramorovém schodišti mezi stěnami z růží, které šířily omamnou vůni, stále níž až ke zdi paláce. Mířili k bráně, která vedla na velké, hladce vydlážděné prostranství, na jehož protějším konci se tyčily sloupy a sochy jeruzalémského hipodromu. Sotva průvod vyšel ze zahrad a vstoupil na dlouhou kamennou tribunu, která celému prostranství vévodila, Pilát se rozhlédl přivřenýma očima a odhadl situaci. Úsek, kterým právě prošel, to jest vzdálenost mezi palácovou zdí a tribunou, byl prázdný, zato všakveškerý prostor před ním byl pohlcen davem. Zaplavil by i tribunu a vyklizené místo, kdyby mu nebránily tři řady sebastských vojáků po Pilátově levici a tři řady vojáků iturejské pomocné kohorty po jeho pravici. Pilát vstoupil na tribunu, v dlani mechanicky třímal nepotřebnou sponu a mhouřil oči. Nepřivíral víčka před pichlavým sluncem, kdež! Bůhvíproč se vyhýbal pohledu na skupinu odsouzenců, které, jakdobře věděl, přiváděli na tribunu hned za ním. Sotva ve výši kamenného útesu zazářil nad lidským mořem bílý plášť s purpurovou podšívkou, dolehla k oslněnému vladaři zvuková vlna: „Ha…” Zrodila se kdesi v dálce u hipodromu a nesla se zprvu tiše, paksílila, až se změnila v hromové burácení, a po několika vteřinách začala opadávat. Uviděli mě, blesklo prokurátorovi hlavou. Dřívnež první vlna stačila opadnout, zvedla se nečekaně druhá, střídavě narůstala a klesala, až přehlušila první. Jako na mořském hřebeni vytryskne pěna, vypukl náhle v zástupu hvízdot a v bouři hlasů zazněly pronikavé ženské výkřiky. To je přivádějí na tribunu, pomyslel si vladař. A jakse davhrnul dopředu, bylo udupáno několikžen, proto ty výkřiky. Vyčkával, neboť věděl, že žádná síla nedonutí davztichnout, dokud nevykřičí všechno, co se v něm nahromadilo, a nezmlkne sám.Když nastal příhodný okamžik, Pilát zvedl pravici a poslední výkřiky zmizely jako závan větru. Vdechl do plic co nejvíc horkého vzduchu a už se nad tisícihlavým zástupem nesl jeho sípavý hlas: „Jménem Césara imperátora!”

Vtom ho ohlušil několikrát opakovaný, úsečný, hromový pokřik: „Sláva Césarovi!” To volali vojáci v kohortách a vztyčili kopí a signata. Prokurátor zaklonil hlavu a zadíval se přímo do slunce. Pod víčky mu zaplálo zelené světlo, od něho chytil mozeka nad zástupem se rozlehla chraplavá aramejská slova: „Čtyři zločinci, jatí v Jeruzalémě za vraždy, pobuřování a urážky zákona a víry, odsuzují se k potupné smrti ukřižováním! Poprava bude neprodleně vykonána na hoře Golgotě! Jména zločinců jsou: Dismas, Gestas, Bar-Rabban a Ha-Nocri, kteří tu stojí před vámi!” Pokynul vpravo: ačkoli sám viníky neviděl, byl si jist, že jsou na vyhrazeném místě. Davdlouze zahučel, snad údivem, snad úlevou. Když se znovu rozhostilo ticho, Pilát pokračoval: „Ukřižováni všakbudou toliko tři z nich, neboť podle zákona a obyčeje na počest velikonočních svátků jednomu z odsouzenců podle rozhodnutí malého synedria a schválení římské správy velkodušný César daruje jeho bídný život!” Vykřikoval jednotlivá slova a současně vnímal, jakhukot vystřídalo hrobové ticho. K jeho sluchu nedolétl jediný povzdech ani šramot, až měl najednou pocit, že všecko kolem zmizelo. Nenáviděné město zaniklo a on tu stojí sám, bodán kolmými paprsky, s tváří zvrácenou k obloze. Chvíli vychutnával ticho a teprve pakzvolal: „Jméno toho, kdo bude před vašima očima propuštěn na svobodu…” Znovu se odmlčel a dřívnež vyslovil jméno, v duchu pátral, zda řekl vše. Byl si vědom, že mrtvé město ožije, sotva řekne jméno šťastlivce, a dál už nebude slyšet ani slova. Řekl jsem vše? zašeptal pro sebe. Vše. Jméno!

Nad ztichlým městem zaburácelo jeho hromové „r”:

„Bar-Rabban!”

Vtom se mu zazdálo, že slunce nad jeho hlavou řinčivě puklo a horká láva mu zaplavila uši. Vzkypěl v ní zběsilý jekot, řev, nářek, smích a pískot.

Otočil se a kráčel po tribuně zpátky ke stupňům, neohlížel se napravo ani nalevo, jen upřeně pozoroval různobarevné čtverce koberců pod nohama v obavě, aby neklopýtl. Věděl, že za jeho zády se na tribunu snáší krupobití bronzových mincí a fíků a v ryčícím davu se lidé navzájem ušlapávají a šplhají jeden druhému na ramena, aby spatřili na vlastní oči zázrakčlověka, který už byl ve spárech smrti, a přece nakonec vyvázl. Žoldnéři mu snímají pouta a mimoděkmu působí palčivou bolest v rukou, vymknutých při výslechu, osvobozený se mračí, vzdychá a zároveň se nepřítomně usmívá pomateným úsměvem. Pilát věděl, že mezitím stráž odvádí k postranním stupňům zbylé tři zločince se svázanýma rukama, aby je vyvedla na silnici směřující na západ, za město, k hoře Golgotě. Teprve když míjel tribunu, otevřel oči. Teď už nemusel mít strach — odsouzenci zmizeli z dohledu. Do slábnoucího ryku davu se mísily pronikavé hlasy vyvolavačů, kteří opakovali střídavě aramejsky a řecky, co prokurátor oznámil z tribuny. Pakdolétl k jeho sluchu pravidelný drobný koňský dupot, který se přibližoval, a krátké veselé troubení.

V odpověď na ty zvuky se rozlehl po celé délce ulice pronikavý hvizd místních chlapců, kteří stáli na střechách domů z tržiště až na prostranství před hipodromem, a výkřiky: „Pozor!” Voják, který stál osaměle na vyklizeném prostranství s praporem v ruce, výstražně mávl a Pilát, velitel legie, tajemníka stráž se zastavili. Jezdecká ala se řítila cvalem na prostranství, hodlala je objet, aby se vyhnula davu, a uličkou podél kamenné zdi obehnané révovím dorazit nejkratší možnou cestou na úpatí Golgoty. Velitel jízdy, muž chlapecké postavy a tmavé mulatské pleti, původem Syřan, letěl jako šipka. Když míjel Piláta, něco slabě vykřikl a vytrhl z pochvy meč. Rozdivočený a zpocený vraníkuskočil stranou a vzepjal se na zadní. Velitel zarazil meč do pochvy, švihl bičem koně po hřbetě, až se vraníkpostavil znovu na všecky čtyři, a odcválal do uličky.

Za ním se hnaly v oblacích prachu trojice jezdců, hroty lehkých bambusových kopí poskakovaly a kolem prokurátora se míhaly obličeje pod bílými turbany ještě černější, s vesele vyceněnými svítivými zuby. Jízda zmizela v uličce a zůstal po ní jenom sloup zvířeného prachu. Poslední projel těsně kolem Piláta vojáks trubkou na zádech, která plála v paprscích slunce. Správce Judeje nespokojeně svraštil čelo, rukou si stínil tvář před prachem a znovu vykročil. Mířil k bráně palácových zahrad a za ním legát, tajemníka stráž. Bylo kolem desáté hodiny dopoledne.