Mistr a Markétka

18 NEÚSPĚŠNÍ NÁVŠTĚVNÍCI

Ve chvíli, kdy starostlivý Lastočkin uháněl taxíkem, aby padl na samočinně píšící oblek, vyšel spolu s jinými cestujícími z devátého místenkového vagónu první třídy kyjevského vlaku, který právě přijel do Moskvy, solidně vypadající muž s malým vulkánovým kufříkem v ruce. Nebyl to nikdo jiný než strýc nebožtíka Berlioze Maxmilián Andrejevič Poplavský, ekonom plánovač, jenž toho času bydlel v Kyjevě v bývalé

Institutské ulici. Příčinou jeho dnešního příjezdu do Moskvy byl telegram, který došel předevčírem pozdě večer a zněl: „Právě mě přejela tramvaj na Patriarchových pohřeb pátektři hodiny odpoledne přijeď Berlioz.” Maxmiliána Andrejeviče všichni právem pokládali za jednoho z nejchytřejších lidí v Kyjevě. Ale i toho nejchytřejšího člověka by podobný telegram vyvedl z míry. Jestliže vám někdo telegrafuje, že ho přejela tramvaj, plyne z toho jasně, že ho nepřejela úplně. Ale proč potom mluví o pohřbu? Nebo je to s ním natolikzlé, že počítá, že umře?? Připusťme tu možnost, ale nejvíc ze všeho udivuje, jakví, že ho budou pochovávat v pátekve tři hodiny odpoledne. Záhadný telegram! Moudří lidé jsou na světě proto, aby luštili zamotané věci. Je to náramně jednoduché: došlo k omylu a telegram předali zkomolený. Slovo „mě” sem nepochybně proklouzlo z jiného telegramu namísto slova „Berlioze”, které se změnilo v „Berlioz” a dostalo se na konec telegramu. Po téhle korektuře se smysl telegramu vyjasnil, třebaže tragicky. Sotva pominul první nával smutku, který přepadl manželku Poplavského, začal se Berliozůvstrýc chystat do Moskvy. Zde musíme odhalit jedno tajemství. Poplavskému bylo líto ženina synovce, který zemřel v nejlepších letech svého života. Ale jako praktický člověkchápal, že se bezněho na pohřbu snadno obejdou. Přesto pospíchal do Moskvy. Proč?

Protože mu šlo — o byt. Byt v Moskvě — to není k zahození! Nevíme proč, ale Kyjevse Maxmiliánu Andrejeviči nezamlouval a touha přesídlit do Moskvy ho v posledních letech pronásledovala natolik, že dokonce špatně spal. Netěšil ho jarní nespoutaný Dněpr, kdy voda splývá s obzorem a zaplavuje ostrovy s nízkým břehem. Nedojímal ho velkolepý, překrásný výhled, který se vám otevře, když stojíte u paty sochy knížete Vladimíra… Nenadchly ho ani roztančené sluneční skvrny na jaře na vydlážděných cestičkách Vladimírské hůrky. Netoužil zkrátka po ničem jiném, než aby se mohl přestěhovat do Moskvy. Inzeráty v novinách, které nabízely výměnu bytu v Institutské ulici v Kyjevě za menší byt v Moskvě, nevedly k žádoucímu výsledku. Zájemci se nehlásili, a když se tu a tam někdo našel, vyklubal se z něho podvodník. Telegram Poplavského vyburcoval. Nevyužít takové příležitosti by byla věčná škoda. Praktičtí lidé dobře vědí, že podobné okamžiky se v životě neopakují. Zkrátka a dobře, přesvšechny obtíže hodlal Maxmilián Andrejevič dosáhnout toho, aby byt po synovci v Sadové zdědil on. Pravda, byl to těžký oříšek, ale musí ho stůj co stůj rozlousknout. Jako zkušený muž věděl, že první, co by měl udělat, je policejně se přihlásit alespoň přechodně v synovcově třípokojovém bytě. Vpátekv poledne překročil práh kanceláře domovní správy v domě číslo 302b v Sadové ulici. Vmístnosti úzké jako nudle, kde visel na stěně starý plakát, znázorňující na několika obrazech různé způsoby umělého dýchání, seděl osaměle za nenatřeným stolem zarostlý muž středních let s neklidně těkavýma očima. „Mohl bych mluvit s předsedou domovní správy?” zeptal se zdvořile ekonom plánovač, smekl klobouka postavil kufříkna volnou židli. Tato zdánlivě nevinná otázka bůhvíproč rozrušila muže za stolem natolik, že zbledl. Vyděšeně šilhal a zamručel téměř neslyšitelně, že předseda tu není. „A našel bych ho doma?” naléhal Poplavský. „Jde o neodkladnou záležitost” Chlapíkznovu něco zahuhlal, z čeho se dalo usoudit, že předseda doma není. „A kdy se vrátí?”

Tázaný neodpověděl a smutně pohlédl do okna.

Aha! řekl si důvtipný Maxmilián Andrejevič a sháněl se po tajemníkovi. Podivný chlapíktentokrát pro změnu zrudl a znovu nesrozumitelně blekotal, že tajemníktu taky není… neví se, kdy přijde, a vůbec… je prý nemocen… Aha! pomyslel si Poplavský a hned věděl, kolikuhodilo. „Ale někdo z vedení tu snad je?” „Já,” vypískl nešťastník.

„Podívejte,” začal důrazně Poplavský, „jsem jediný dědic nebožtíka Berlioze, svého synovce, který, jakjistě víte, zahynul nešťastnou náhodou na Patriarchových rybnících. Podle zákona mám převzít dědictví, totiž náš byt číslo 50…” „O tom nic nevím, soudruhu…”přerušil ho zkormouceně chlapík. „Dovolte…,” zvýšil Maxmilián Andrejevič hlas. „Jako člen vedení jste povinen…” Vtom vešel do kanceláře neznámý muž. Při pohledu na něj chlapíku stolu zesinal. „Člen vedení Skvrněnko?” zeptal se příchozí.

„Ano, to jsem já,” hlesl chlapíksotva slyšitelně.

Druhý mu něco pošeptal, Skvrněnko rozčileně vstal a za několikvteřin Poplavský v kanceláři domovní správy osaměl.

Nepředvídaná komplikace! To ještě scházelo, aby je všecky najednou… uvažoval dotčeně Berliozůvstrýc a spěšně mířil přesasfaltový dvůr do bytu číslo 50. Zazvonil a vzápětí se otevřely dveře. Vstoupil do tmavé předsíně a poněkud ho překvapilo, že neví, kdo mu vlastně přišel otevřít: v předsíni bylo prázdno, jen na židli seděl velikánský černý kocour. Maxmilián Andrejevič si odkašlal a zašoupal nohama, ale vtom vyšel z pracovny Korovjev. Host se mu zdvořile, ale důstojně uklonil a představil se: „Jmenuju se Poplavský a jsem strýc…”

Než dořekl, Korovjevvylovil z kapsy špinavý kapesník, zabořil do něj nosa rozbrečel se. „…nebožtíka Berlioze…”

„Jakby ne, jakby ne!” přerušil ho kostkovaný a odtáhl od tváře kapesník. „Jen jsem vászahlídl, a už jsem byl doma!” Znovu se rozeštkal a začal vykřikovat: „To jsou věci, co? Takové neštěstí!” „Přejela ho tramvaj?” zeptal se Poplavský.

„Na místě mrtev!” zavřeštěl Korovjeva pod skřipcem se mu vyhrnuly proudy slz. „Nebylo mu pomoci. Já to viděl.

Představte si — řach — a hlava pryč! Pravá noha — vejpůl, levá taky, jen to křaplo! Tohle dokážou tramvaje!” Už se zřejmě neovládl, protože zaryl nosdo stěny vedle zrcadla a ramena se mu roztřásla pláčem. Berliozůvstrýc byl dojat jeho upřímnou lítostí. Vida, a pakže se v dnešní době nenajdou lidé se srdcem na dlani! napadlo ho a cítil, že ho taky začínají pálit oči. Zároveň se mu do rozbolestněné duše vplížil stín podezření, jestli se náhodou tenhle útlocitný chlapíkmezitím nenastěhoval do nebožtíkova bytu. Podobné případy se stávají. „Promiňte, vy jste kamarád mého Míši?” zeptal se, utřel si rukávem levé suché oko a pravým pozoroval žalem zdrceného Korovjeva. Ale ten usedavě vzlykal, takže mu nebylo kale rozumět, a pořád jen opakoval: „Křup a noha vejpůl!” Když se konečně vyplakal, odlepil se od stěny a řekl: „Ne, já už nemůžu! Půjdu, vezmu si tři sta valeriánských kapeka čichnu si éteru…”Otočil k Poplavskému uplakaný obličej a dodal: „To máte ty tramvaje!” „Promiňte, to vy jste mi poslal telegram?” zeptal se Maxmilián Andrejevič a zoufale přemítal, kdo by mohl být tenhle podivný fňukal. „On,” vysvětloval Korovjeva ukázal prstem na kocoura. Poplavský vykulil oči v domnění, že se přeslechl. „Ne, nemůžu, nemám sílu,” pokračoval kostkovaný a potáhl nosem, „když si vzpomenu, jakmu kolo rozdrtilo nohu…

Takové kolo váží půldruhého metráku, a křupl… Půjdu, lehnu si a pokusím se usnout, abych na to zapomněl.” A narázse vypařil.

Macekse pohnul, seskočil ze židle, stoupl si na zadní, otevřel tlamu a prohlásil, tlapy opřené v bok: „To já jsem poslal telegram. A co má být?”

Berliozovu strýci se zatočila hlava, ruce a nohy mu zdřevěněly, upustil kufříka dosedl na židli proti kocourovi. „Ptám se vásjasně,” vyslýchal přísně kocour, „co je na tom divného?” Poplavský leknutím ztratil řeč.

„Legitimaci!” vybafl najednou kocour a napřáhl buclatou tlapu. Dokonale popletený ekonom uviděl před sebou dvě kočičí oči jako dva žhavé uhlíky a vytáhl spěšně z kapsy legitimaci, jako by to byla dýka. Kocour sebral ze stolku pod zrcadlem brýle s tlustou černou obroučkou, navlékl si je na nos, takže působil ještě autoritativněji, a vytrhl mu doklad z rozklepané ruky. Schválně, omdlím nebo ne? blesklo hlavou Poplavskému. Z dálky k nim doléhalo Korovjevovo pofňukávání, po celé předsíni se šířil zápach éteru, valeriánských kapeka ještě jakéhosi odporného svinstva. „Které oddělení vám vystavilo průkaz?” vyptával se kocour a brejlil do stránky. „412,” dodal sám, když se nedočkal odpovědi, a přejížděl packou po legitimaci, kterou držel vzhůru nohama. „No ovšem! To známe, tam vystavujou doklady každému, kdo se jim namane.

Já bych například nevydal legitimaci takovému, jako jste vy!

Ani za nic! Jen bych na vásmrknul a odmítl bych!” a zlobně mrštil průkazem o zem. „Vaše přítomnost na pohřbu není žádoucí,” pokračoval úředním tónem. „Laskavě se vraťte do místa trvalého bydliště.” A zaskřehotal do dveří: „Azazelo!” Na jeho zavolání vběhl do předsíně zrzavý mrňousv černém přiléhavém trikotu. Kulhal, za koženým pasem měl zastrčený nůž, levé oko potažené bělmem, a z huby mu trčel žlutý tesák. Poplavský zalapal po dechu, vstal a couval ke dveřím, ruku položenou na srdci. „Azazelo, vyprovoď pána!” poručil kocour a důstojně opustil předsíň. „Poplavský,” zahuhňal příchozí, „doufám, že už ti to došlo?” Tázaný přikývl.

„Seber se a ujížděj horempádem do Kyjeva,” nařizoval Azazelo. „Tam seď na zadku a ani nemukej. Hlavně si nedělej laskominy na cizí byty v Moskvě. Jasný?” Mrňousnaháněl Poplavskému panický strach svým tesákem, nožem a šilhavým okem, třebaže mu dosahoval sotva k rameni a počínal si energicky, věcně a rozvážně.

Především zvedl legitimaci a podal ji Maxmiliánu Andrejeviči. Ten ji strnule uchopil. Pakdotyčný Azazelo jednou rukou popadl kufřík, druhou otevřel dveře dokořán, vzal Berliozova strýce pod paždí a vyvedl ho na chodbu. Poplavský se bezvládně opřel o stěnu. Azazelo odemkl bezklíče kufřík, vytáhl obrovskou pečenou slepici, zabalenou do promaštěného novinového papíru a položil ji na zem. Pakpřišly na řadu dvoje podvlékačky, holicí náčiní, nějaká knížka a pouzdro. Všecko, až na slepici, odkopl do šachty mezi schody. Za věcmi putoval dolů prázdný kufr. Bylo slyšet, jakdopadl s rachotem dole na zem, a soudě podle zvuku, uletělo mu víko. Pakryšavý bandita chytil slepici za nohu a vší silou jí bacil Poplavského po hlavě, až tělo slepice odskočilo a Azazelovi zůstala noha v rukou. „Vdomě Oblonských vypukl zmatek, všecko se smíchalo dohromady,” napsal slavný LevTolstoj. Totéž by nejspíš řekl v daném případě. Ano, Poplavskému se všechno doslova smíchalo dohromady. Před očima mu vyskočila protáhlá jiskra, kterou vystřídal smuteční černý had a na okamžikproměnil veselý májový den v noc. To už ekonom letěl dolů po schodech a křečovitě svíral legitimaci. Na příštím odpočivadle, o poschodí níž, rozkopl při pádu okno a zarazil se o schod. Kolem se kutálela beznohá slepice a zmizela v šachtě. Azazelo, který zůstal nahoře, hbitě ohlodal zbylou slepičí nohu, strčil kost do postranní kapsičky trikotu, vhupl do bytu a zabouchl za sebou dveře. Současně bylo slyšet, jakkdosi opatrně stoupá do schodů. Maxmilián Andrejevič minul další poschodí a sklesl na dřevěnou lavici odpočívadla, aby nabral dech. Tam ho zastihl neznámý starší mužíkve vysloužilém listrovém obleku a slamáku se zelenou stuhou. Tvářil se jako o pohřbu. „Promiňte, soudruhu,” zeptal se smutně, „kde je byt číslo 50?”„Výš,” odsekl Poplavský.

„Srdečné díky, soudruhu,” poděkoval stejně smutně muž v listráčku a vykročil. Maxmilián Andrejevič vstal a pádil dolů.

Ptáme se: nespěchal náhodou na milici, aby si postěžoval na bandity, kteří se na něm dopustili násilí za bílého dne?

Ani nápad! Přijít na policii a vyklopit tam, že kocour v brýlích mu prohlížel legitimaci a pakse objevil chlápekv trikotu s nožem… ne, občané. Berliozůvstrýc měl opravdu všech pět pohromadě.

Dole u vchodu zpozoroval dveře do nějaké komory. Sklo ve výplni bylo vyražené. Schoval průkazdo kapsy a rozhlížel se v naději, že uvidí spadlé věci. Ale jako by se po nich zem slehla. Až ho překvapilo, jakmálo mu to vadí. Teď ho cele zaujala jiná svůdná myšlenka: rád by si na případu neznámého mužíka prověřil podezřelé doupě. Jestliže se ho dotyčný vyptával na cestu, šel tam zřejmě poprvé. Tudíž nutně padne do rukou bandy, která se usadila v bytě číslo 50. Něco Poplavskému říkalo, že se tam mužíkdlouho nezdrží. Na nějaký synovcůvpohřeb už pochopitelně neměl ani pomyšlení a do odjezdu kyjevského vlaku zbývalo dost času. Opatrně se rozhlédl a šup do komory. Vtom kdesi nahoře klaply dveře. Aha, vešel dovnitř… usoudil Maxmilián Andrejevič a zatajil dech. V komoře bylo chladno a páchlo to tu myšinou a holínkami. Uvelebil se na nějakém špalku a rozhodl se vyčkat. Pozice byla výhodná, z komůrky viděl přímo ke vchodu. Přesto náš Kyjevan čekal déle, než předpokládal. Schodiště bylo prázdné. Vnímal každý šelest: konečně ve čtvrtém patře bouchly dveře. Napětím ztuhl. Ano, jsou to jeho kroky. Jde dolů… O patro níž se otevřely dveře a kroky ztichly. Ozval se ženský hlasa nato známý mužský hlaspronesl něco jako: „Dejte mi proboha pokoj!” Poplavský vystrčil ucho rozbitou výplní dveří a zachytil ženský smích. Paknásledovaly rychlé, energické kroky a kolem se mihla ženská záda. Jakási žena se zelenou taškou z voskovaného plátna vyšla na dvůr. Znovu zacupitaly známé kroky. To je divné! Vrací se do bytu! Že by sám taky patřil k té bandě? Ano, vrací se… Nahoře už mu otvírají… Co se dá dělat, ještě chvilku počkáme… Netrvalo dlouho a dveře zaskřípěly, zabubnovaly známé kroky, ticho.

Pakzoufalý výkřik, kočičí mňoukání a rychlé cupitavé krůčky dolů, pryč odtud! Konečně se dočkal. Kolem se přehnal smutný mužík, bezklobouku, s poškrábanou lysinou a v promáčených kalhotách. Křižoval se, cosi blekotal a tvářil se nepříčetně. Cloumal klikou domovních dveří a v tom strachu zapomněl, jestli se otvírají dovnitř nebo ven. Konečně na kliku vyzrál a doslova vylétl na sluncem zalitý dvůr. Po této zkoušce Maxmilián Andrejevič už nemyslel na nebožtíka synovce ani na byt a rozklepal se při pomyšlení, jakému nebezpečí unikl. Opakoval tiše: „Všecko je jasné, všecko je jasné!” a vyběhl ven. Za několikminut už ho autobusunášel ke Kyjevskému nádraží. Zatímco ekonom plánovač seděl v komoře, prožíval mužíkhorké chvíle. Jmenoval se Andrej Fokič Šťávin a byl bufetářem ve Varieté. Po dobu vyšetřování se držel stranou, pouze nápadně zesmutněl, ještě víc než obvykle, a vyptával se posílkáře Karpova, kde bydlí cizí mág. Sotva se rozloučil s ekonomem, vyšlapal do čtvrtého patra a zazvonil u dveří bytu číslo 50. Hned nato se otevřely dveře, Šťávin sebou škubl, ucouvl a chvíli trvalo, než se odhodlal vstoupit. A nebylo divu.

Přišla mu otevřít služebná, která měla na sobě všeho všudy koketní krajkovou zástěrku a na hlavě krajkový čepeček. K tomu na nohou zlaté střevíčky. Jejímu dokonalému zjevu se nedalo nic vytknout, až na jediný defekt — temně fialový šrám na krku. „Jen pojďte dál, když už jste zazvonil,” pobízela ho a upřela na něj zelené, nestoudné oči. Andrej Fokič vyjekl, zamžikal a vkročil do předsíně s kloboukem v ruce. Vtom zařinčel telefon. Panská si bezostyšně stoupla jednou nohou na židli, zvedla sluchátko a zašveholila:

„Haló!” Bufetář nevěděl kam s očima, rozpačitě přešlapoval a pomyslel si: Že má ale cizinec panskou, fuj tajksl, taková nestydatost! a aby se vyhnul pokušení, pošilhával stranou. Prostorná zšeřelá předsíň byla doslova zavalena podivnými předměty a obleky. Taknapříklad přesopěradlo židle byl přehozený smuteční plášť s ohnivě rudou podšívkou a na stolku pod zrcadlem ležel dlouhý kord s blýskavou zlatou rukojetí.

Tři kordy se stříbrnými rukojeťmi stály klidně v koutě, jako by to byly deštníky či hůlky. Na sobích parohách visely čapky s orlími péry. „Co si přejete? Prosím?” švitořila panská do sluchátka. „Jakprosím? Baron Maigel? Ano. Maestro je dnesdoma. Jistě, rád vásuvidí. Ano, přijdou hosté… Fraknebo smoking. Cože? Kolem půlnoci.” Když domluvila, zavěsila a obrátila se k Šťávinovi: „Co si přejete?” „Potřebuju nutně mluvit s panem umělcem.”

„Jakže? S ním osobně?”

„Ano prosím,” přisvědčil rozteskněle bufetář.

„Já se zeptám,” slíbila nerozhodně panská, pootevřela dveře do pracovny nebožtíka Berlioze a oznamovala: „Rytíři, přišel nějaký člověk, takový mrňous, a říká, že potřebuje nutně mluvit s maestrem.” „Ať vejde,” ozval se zevnitř Korovjevůvnakřáplý hlas.

„Běžte do přijímacího pokoje,” vybídla panská hosta suverénně, jako by její obleknevzbuzoval nejmenších námitek, pootevřela dveře dalšího pokoje a vyklouzla z předsíně. Šťávin poslechl a vstoupil. V mžiku docela zapomněl, proč sem vlastně přišel — do té míry ho překvapilo zařízení pokoje. Velkými okny s barevnými tabulkami (výmysl záhadně zmizelé klenotnice) se linulo dovnitř přízračné, jakoby chrámové světlo. V obrovském starodávném krbu plápolala polena, ačkoli venku byl teplý jarní den. Ale tady v pokoji nebylo ani trochu vedro, spíš každého, kdo vešel, ovanula podivná sklepní vlhkost. Před krbem se vyhřívalo na tygří kůži černé mohutné kocouřisko a spokojeně mžouralo do ohně.

Při pohledu na stůl pobožný bufetář strnul: byl pokryt církevním ornátem a stály na něm baterie lahví — břichatých, zaprášených i pokrytých plísní. Mezi nimi probleskovala mísa a nebylo těžké uhodnout, že je celá z ryzího zlata. U krbu malý zrzek, s nožem zasunutým za pás, opékal na dlouhém kordu kousky masa. Šťáva skapávala do ohně a kouř unikal komínem. Pečené maso lákavě vonělo, ale mimo to se v pokoji mísila dráždivá vůně silných voňaveka kadidla. Andrej Fokič četl v novinách o Berliozově smrti a teď ho napadlo, že tu snad sloužili — nastojte — za nebožtíka zádušní mši. Ale rychle tuto zřejmě nesmyslnou myšlenku zahnal. Vtom bufetáře překvapil mohutný basotázkou:

„Čím mohu sloužit?”

A Šťávin rozeznal v přítmí toho, koho hledal. Černý mág ležel pohodlně rozvalen v poduškách na nízké pohovce úctyhodných rozměrů, a jakse zdálo, měl na sobě pouze černé prádlo a černé špičaté pantofle. „Prosím, já…,” spustil trpce Andrej Fokič, „jsem vedoucím bufetu ve Varieté…” Umělec vztáhl ruku obtěžkanou třpytivými drahokamy, jako by ho chtěl umlčet, a rozohnil se: „Ne, ne! Nechci slyšet ani slovo! Už nikdy, v žádném případě nevezmu ve vašem bufetu nic do úst! Včera jsem se, vážený, zastavil u vašeho pultu a do dneška nemůžu zapomenout na vašeho jesetera nebo brynzu! Můj milý, brynza nesmí být nazelenalá, to vásněkdo ošidil. Brynza má být bílá jako sníh. A čaj? Vždyť to jsou splašky! Na vlastní oči jsem viděl, jaknějaká cuchta dolévala z konve do obrovského samovaru studenou vodu, a přitom se čaj naléval dál! Ne, příteli, takhle to nejde!” „Sprominutím,” vypravil ze sebe Šťávin, zaskočen taknečekaným výpadem, „nepřišel jsem kvůli tomu, jeseter s tím nemá co dělat…” „Jakto, že ne, když je zkažený!”

„Dodali nám jesetera druhé jakosti,” vysvětloval bufetář.

„To je nesmysl, kamaráde!”

„Jakto, prosím?” „Druhá jakost je nesmysl! Jakost bývá jenom jedna jediná. Jeseter druhé jakosti znamená, že je zkažený!” „Promiňte…,” začal znovu Andrej Fokič a nevěděl, jakse má dotírajícího cizince zbavit. „Neprominu,” odmítl rezolutně mág.

„Nepřišel jsem kvůli tomu,” opakoval už podrážděně Šťávin.

„Že ne?” podivil se kouzelník. „A co vástedy ke mně přivádí? Pokud mě neklame paměť, z lidí vašeho oboru jsem znával pouze jistou markytánku, a to je hezky dávno, vy jste tenkrát ještě nebyl na světě. Ostatně, těší mě. Azazelo!

Taburet pro pana vedoucího!” Opékač se otočil, vyděsil bufetáře svými tesáky a obratně mu přistrčil jednu ze stoliček, vyrobených z tmavého dubového dřeva. Jiné židle v pokoji nebyly. „Děkuju uctivě,” pípl Šťávin a posadil se, ale vtom u stoličky uletěla noha a bufetář s kvikotem spadl na zem a uhodil se pořádně do zadku. Přitom jakpadal, překotil stoličku před sebou a vylil si na kalhoty vrchovatý pohár červeného vína. „Ouvej! Neuhodil jste se?” zvolal umělec.

Azazelo pomohl nešťastníkovi vstát a nabídl mu jinou stoličku. Ten s trpitelským výrazem odmítl hostitelůvnávrh, aby svlékl kalhoty a usušil je u ohně. Cítil se navýsost nepohodlně v mokrém prádle a šatech a opatrně si sedl. „Nerad sedím moc vysoko,” přiznal se cizinec, „zvýšky se hůř padá. Taktedy, kde jsme to přestali? Aha, u jesetera.

Pamatujte si: jakost, jakost a ještě jednou jakost! To by mělo být heslo každého vedoucího bufetu. A vůbec, není libo ochutnat…” Vnachové záři se před Šťávinem zableskl kord, Azazelo položil na zlatý talířeksyčící kousekmasa, pokapal ho citrónovou šťávou a podával ho bufetáři dvouzubou zlatou vidličkou. „Uctivě děkuju… já…”

„Jen si poslužte!”

Andrej Fokič ze zdvořilosti vložil kousekmasa do úst a okamžitě poznal, že jí něco opravdu čerstvého a hlavně neobyčejně chutného. Zatímco žvýkal voňavé šťavnaté maso, jednu chvíli mu divnezaskočilo a nespadl podruhé na zem.

Z vedlejšího pokoje vletěl totiž dovnitř velký černý ptáka dotkl se nehlučně křídlem jeho pleše. Když dosedl na římsu krbu vedle hodin, ukázalo se, že je to sova. Panebože! pomyslel si Šťávin, nervózní, jako bývají všichni bufetáři, tohle je ale kvartýr! „Přejete si víno? Bílé, červené? Které zemi dáváte přednost v tuhle denní dobu?” „Mockrát děkuju… Já nepiju…”

„To děláte chybu! Není libo zahrát si v kostky? Které jsou vaše oblíbené hry? Domino, karty?” „Já vůbec nehraju,” namítal ochable bufetář.

„To je zlé,” utrousil hostitel. „Jakmyslíte, ale muži, kteří se vyhýbají vínu, hrám, společnosti krásných žen a přátelskému rozhovoru, jsou podezřelí. Takoví lidé bývají často buďto těžce nemocní, nebo tajně nenávidí ostatní.

Pravda, existují výjimky. Mezi těmi, s kterými jsem si zasedal k hodovnímu stolu, byli někdy neuvěřitelní mizerové!..

Taktedy mluvte, prosím, poslouchám vás.” „Včera jste ráčil provádět všelijaká kouzla…”

„Já?” zvolal překvapeně mág. „Prosím vás! Copakna to vypadám?” „Promiňte…,” hlesl zaražený Šťávin, „ale… co představení černé magie…” „Ach tak? Můj milý, odhalím vám jedno tajemství. Nejsem vůbec kouzelník, ale prostě jsem chtěl vidět Moskvany pohromadě. Nejpohodlněji se to dá provést v divadle, a tudíž moje svita,” kývl na kocoura, „uspořádala představení. Já jsem pouze seděl a pozoroval diváky. Ale netvařte se takvyděšeně a řekněte mi, co vásv souvislosti s včerejším představením ke mně přivedlo.” „Jakjistě ráčíte vědět, kromě jiných atrakcí tam padaly ze stropu bankovky…” Šťávin ztišil hlasa rozpačitě se rozhlédl. „Všichni je lovili. No a pakke mně přijde do bufetu mladík, dá mi pětku a já mu vrátím osm padesát…

Přijde druhý…” „Taky mladík?”

„Ne, chlapíkv letech. Za ním třetí, čtvrtý… a já jim vracím drobné. Dnespočítám pokladnu a namísto peněztam najdu potištěné papírky. Připravili bufet o sto devět rublů.” „Ale ale!” zvolal kouzelník. „Copaksi opravdu mysleli, že to jsou peníze? Netroufám si připustit, že to udělali schválně!” Bufetář se sklesle a nejistě ohlédl, jako by ho škrtil límeček, ale neřekl nic. „Že by váschtěli podfouknout?” vyptával se znepokojeně mág.,Cožpakse najdou mezi Moskvany podvodníci?” Host odpověděl trpkým úsměvem, který rozptýlil všecky pochybnosti.

„To je hnusné!” rozhořčil se Woland. „Jste přece chudý člověk… nemám pravdu?” Vedoucí vtáhl hlavu mezi ramena, aby bylo zřejmé, že je opravdu chudý. „Máte nějaké úspory?” Mágůvhlaszněl účastně, ale přesto podobnou otázku musíme pokládat za netaktní. Šťávin zrozpačitěl. „Dvě stě čtyřicet devět tisíc rublů v pěti spořitelnách,” vypálil ze sousedního pokoje křaplavý hlas, „a doma pod podlahou dvě stě zlatých desetirublovek.” Bufetář seděl jako přilepený k židli.

„To sice nejsou velké peníze,” prohodil pohrdavě Woland k svému hostu, „ale když zvážíme, že je vlastně nepotřebujete… Kdy hodláte umřít?” Tohle už bufetáře dožralo.

„To nikdo neví a nikomu do toho nic není,” vyštěkl popuzeně.

„Hm, že neví?” zavřeštěl odporně nakřáplý hlasz pracovny. „Představte si Newtonovu binomickou řadu! Umře za devět měsíců v únoru příštího roku na 1. fakultní klinice, pokoj č. 4. Příčina smrti — rakovina jater.” Šťávin zezelenal.

„Devět měsíců…,” počítal zamyšleně mág. „Dvě stě čtyřicet devět tisíc… to máme zhruba dvacet sedm tisíc měsíčně… slavné to není, ale při skromném živobytí to stačí… A pakzbývají ještě zlaté desetirublovky…” „Ty se nepodaří udat,” skočil mu do řeči známý hlasa způsobil, že vedoucímu ztuhla krevv žilách. „Po smrti Andreje Fokiče dům brzy zboří a mince budou odevzdány do Státní banky.” „Neradím vám, abyste si šel lehnout na kliniku,” pokračoval cizí umělec. „Máto smysl umírat v nemocničním pokoji za sténání a chroptění nevyléčitelných pacientů? Nebylo by lepší uspořádat za těch sedmadvacet tisíc hostinu, spolknout jed a přesídlit na onen svět za zvuku strun, obklopen rozjařenými kráskami a udatnými přáteli?” Šťávin seděl nehybně a jako by náhle zestárl: pod očima mu vyvstaly temné kruhy, tváře se propadly a dolní čelist poklesla. „Ale to jsme se trochu zasnili,” zvolal hostitel. „Vraťme se k věci! Ukažte ty svoje papírky.” Host vzrušeně vytáhl z kapsy balíček, rozbalil ho a nevěřil svým očím: v novinovém papíře ležely desetirublové bankovky. „Člověče, vy jste opravdu nemocný,” poznamenal Woland a pokrčil rameny.

Štávin vstal a přihlouple se usmíval. „Aaa…,” vykoktal, „co když se papírky zase… tento…”

„Hm,” zamyslel se mág, „takpřijdete znovu. Jen račte, jsem rád, že jsem váspoznal…” Vtom se vyřítil z pracovny Korovjev, začal mu pumpovat rukou a žadonit, aby všechny, ale opravdu všechny v divadle pěkně pozdravoval. Úplně vyšinutý Andrej Fokič tápal po paměti ke dveřím.

„Helo, doprovoď pána!” poručil Korovjev.

Zase ta zrzavá nestyda v předsíni! Šťávin se prosmýkl dveřmi, zapištěl: „Na shledanou,” a vypotácel se jako opilý.

Kousekníž se zastavil, dřepl si na schody, vytáhl balíčeka ujistil se, že desetirublovky jsou na místě. Vtom za jeho zády vyšla ze dveří žena a nesla v ruce zelenou nákupní tašku. Když uviděla neznámého chlapíka, jaksedí na schodech a tupě zírá na bankovky, usmála se a řekla zamyšleně: „Tohle je ale barák… Tenhle se hned po ránu namaže… A na chodbě zasněkdo rozbil okno!” Zadívala se pozorněji na sedícího bufetáře a dodala:

„Že ale máš prachů jako šlupek! Nechceš se se mnou rozdělit?” „Dejte mi, proboha, pokoj!” vyděsil se Andrej Fokič a spěšně schoval peníze. „Běž do háje, krkoune!” rozesmála se. „Nevidíš, že si dělám legraci…,” a pelášila dolů. Bufetář těžce vstal a chtěl si posunout kloboukdo týla, ale vtom si uvědomil, že je bezklobouku. Ksmrti nerad by se vracel, ale klobouku mu bylo líto. Chvíli váhal a pakse přece jen vydal zpátky a zazvonil. „Co ještě chcete?” vyzvídala zpropadená Hela.

„Zapomněl jsem si klobouk…,” špitl bufetář a ukázal na svou lysinu. Hela se otočila. Šťávin si v duchu odplivl a zavřel oči. Když je znovu otevřel, podávala mu klobouka kord s tmavou rukojetí. „To není moje…,” zakníkal, odmítl kord a narazil si klobouk. „Copakvy jste přišel bezkordu?” divila se panská.

Něco zahučel a drandil dolů. Cítil se ve slamáku nepohodlně a bylo mu teplo na hlavu. Sundal klobouka vtom uskočil a zděšeně vyjekl: v ruce držel sametový baret s ošumělým kohoutím pérem. Pokřižoval se, vtom baret zakňoural, proměnil se v černé kotě, které mu huplo rovnou na hlavu a zarylo se všemi drápy do jeho pleše. Bufetář bolestivě vykřikl a pádil dolů. Kotě seskočilo a marš! nahoru po schodech. Vyběhl ven, klusal k vratům a navždycky opustil ďábelský dům číslo 302b. Jeho další osudy jsou přesně známy. Vyřítil se z průjezdu a divoce se rozhlížel, jako by cosi hledal. Za okamžikuž byl na druhém chodníku a vběhl do lékárny. Sotva spustil: „Řekněte mi, prosím vás…,” vykřikla neznámá žena za pultem: „Občane, máte pořezanou hlavu!”

Netrvalo ani pět minut a náš hrdina už měl hlavu ovázanou fáčem. Současně se dozvěděl, že za největší kapacity v oboru jaterních chorob všichni považují profesora Bernadského a Kuzmina. Zeptal se, kdo z nich bydlí poblíž, a zaradoval se, když mu řekli, že Kuzmin ordinuje doslova přesdvůr v malé bílé vilce. Za malou chvíli dorazil na místo.

Vešel do starobylé, ale útulně zařízené místnosti. Pokud si vzpomíná, první ho uvítala stará chůva, žmoulající naprázdno čelistmi, a chtěla mu vzít klobouk, ale protože žádný neměl, zase odešla. Namísto ní se objevila ve výklenku u zrcadla žena středních let a hned prohlásila, že přijímá záznamy až na devatenáctého, dřívto nejde. Šťávin se pohotově dovtípil, co ho jedině může zachránit. Pohlédl skomíravě do výklenku, kde byla zřejmě čekárna a v ní seděli tři muži, a zasykl: „Cítím, že už brzo umřu…”

Žena si nechápavě prohlížela jeho ovázanou hlavu, chvilku otálela a pakřekla: „No dobrá…,” a vpustila ho do čekárny.

Vtom se otevřely protější dveře a zablýskl se v nich zlatý skřipec. Ošetřovatelka v bílém plášti oznámila: „Tenhle pacient je první na řadě, jedná se o akutní případ.” Než se bufetář stačil rozkoukat, už stál v ordinaci profesora Kuzmina. Podlouhlá místnost nepůsobila ani trochu hrozivě, ani obřadně, ani nemocničně. „Co je vám?” zeptal se příjemným hlasem profesor Kuzmin a s obavou pohlédl na pacientovu hlavu. „Právě jsem se dozvěděl z hodnověrných úst,” vysvětloval Šťávin a nesměle pokukoval po vyfotografované skupince za sklem, „že v únoru příštího roku umřu na rakovinu jater.

Zapřísahám vás, udělejte proti tomu něco!” Profesor Kuzmin se opřel o vysoké kožené opěradlo gotického křesla.

„Promiňte, nerozumím vám. Byl jste u lékaře? A proč máte zavázanou hlavu?” „Pěknej doktor… Přál bych vám ho vidět…,” drkotal zuby acient. „Hlavy si nevšímejte, ta s tím nemá nic společného… Čert vem hlavu… Ale mám rakovinu jater — pomozte mi!” „Dovolte, kdo vám to řekl?!”

„Věřte mu!” ujišťoval ho horlivě bufetář. „On to dobře ví!”„Ničemu nerozumím!” pokrčil rameny profesor a odjel s křeslem od stolu. „Jakmůže někdo vědět, kdy umřete? Tím spíš, že to není lékař!” „Vpokoji číslo 4,” upřesnil Šťávin.

Profesor si ho pátravě změřil, spočinul očima na jeho hlavě a mokrých kalhotách a usoudil: Nějaký blázen, to mi ještě scházelo… „Pijete vodku?” zeptal se nahlas.

„Nikdy jsem nevzal do úst ani kapku,” tvrdil pacient.

Za okamžikuž ležel svlečený na chladivém lehátku z voskovaného plátna a profesor mu ohmatával břicho. Dodejme, že po prohlídce náš bufetář ožil. Profesor totiž kategoricky prohlásil, že momentálně neshledává žádné příznaky rakoviny, ale jestliže má pacient obavy a nějaký šarlatán ho postrašil, je třeba provést důkladné vyšetření. Něco čmáral na lístky papíru a vysvětloval, kam má nemocný jít a co komu přinést. Navíc mu sdělil, že má nervy nadranc, a napsal mu doporučení k psychiatrovi Buremu. „Kolikplatím, profesore?!” zeptal se dojatě pacient roztřeseným hlasem a vytáhl naditou náprsní tašku. „Kolikchcete,” odsekl suše profesor.

Šťávin vysázel na stůl třicet rublů a navrch položil opatrným kočičím pohybem roličku zabalenou vnovinovém papíře, která podezřele cinkala. „Co je to?” zeptal se Kuzmin a kroutil si kníry.

„Neodmítejte malou pozornost, soudruhu profesore,” zaprosil tiše bufetář, „a pomozte, proboha vásprosím!” „Okamžitě si schovejte to svoje zlato,” prohlásil Kuzmin důstojně. „A raději si šetřte nervy. Hned zítra ať vám udělají rozbor moči, nepijte moc čaje a nesolte.” „Ani polívku?” ptal se pacient.

„Nic,” nařídil kategoricky lékař.

„Ach jo!” povzdechl si bufetář, vyslal k němu vděčný pohled, sebral svoje desetirublovky a vycouval ze dveří. Toho dne měl Kuzmin málo pacientů, poslední odešel za soumraku. Jaksi svlékal plášť, maně zabloudil očima na stůl, kam Šťávin položil peníze, a zpozoroval namísto bankovektři viněty od šampaňského. „Čert aby se v tom vyznal!” zabručel, překvapeně otáčel v prstech viněty a vláčel za sebou cíp pláště. „Vypadá to, že je nejen schizofrenik, ale navíc podvodník! Jenom nechápu, co ode mě vlastně chtěl. Že by jen doporučení na rozbor moči? Už to mám… Že ukradl kabát!” A s vlajícím rukávem vtrhl do předsíně. „Xenie Nikitično!” ječel už ve dveřích.

„Podívejte se, jestli jsou všechny kabáty na místě!” Ukázalo se, že jsou. Zato když se profesor vrátil ke stolu, a konečně ze sebe strhal plášť, zůstal stát jako přikovaný a civěl před sebe. Na místě, kde ještě před chvílí ležely viněty, sedělo černé zatoulané kotě a smutně mňoukalo nad miskou s mlékem. „Dovolte, co má tohle znamenat?! To už přestává všecko!” A cítil, že mu na čele vyskakuje studený pot. Na jeho přidušený výkřikpřiběhla Xenie Nikitična a pohotově ho uklidnila sdělením, že se profesorům často stává, že některý pacient jim tajně podstrčí kotě. „Někdo žije z ruky do úst,” objasňovala, „a my samozřejmě…” Začali pátrat a dohadovat se, kdo by to mohl udělat. Podezření padlo na babku se žaludečním vředem. „Určitě to byla ona,” prohlásila Xenie Nikitična, „myslí si: stejně brzo umřu, a škoda kotěte.” „Počkat!” přerušil ji Kuzmin. „A mléko taky přinesla? A co miska?” „Přinesla mléko v láhvi a tady je přelila do misky,” rozváděla Xenie Nikitična. „Vkaždém případě odneste kotě i misku,” rozhodl profesor a osobně doprovodil Xenii Nikitičnu ke dveřím. Když se vrátil, situace se změnila. Vokamžiku, kdy věšel bílý plášť, zaslechl na dvoře chichotání. Vyhlédl oknem a přirozeně strnul. Přesdvůr běžela k protějšímu přístěnku nájemnice pouze v košili. Profesor dokonce věděl, že se jmenuje Marja Alexandrovna. Nějaký chlapec se tomu smál. „Co je zastohle?” řekl si pohoršeně Kuzmin.

Vtom za stěnou v dceřině pokoji spustil gramofon populární foxtrot Aleluja. Zároveň se za profesorovými zády ozvalo cvrlikání. Otočil se a uviděl na svém stole poskakovat velkého vrabce. Hm… jen klid! projelo mu hlavou. Vrabec sem vlétl, když jsem odešel od okna. Všecko je v pořádku! ujišťoval se, ačkolivtušil, že ve skutečnosti nic v pořádku není a vinen tím je především vrabec. Když si ho prohlédl zblízka, poznal, že to není jen takobyčejný pták. Podezřelé vrabčisko napadalo na levou nohu, nápadně se kroutilo a natřásalo v rytmu synkop, zkrátka tancovalo za zvuku gramofonu foxtrot a vyvádělo jako opilec u výčepu. Přitom drze pokukovalo po profesorovi. Kuzminova ruka spočinula na sluchátku. Profesor se rozhodl zavolat svému spolužáku Buremu a zeptat se, co znamenají v šedesáti letech takovíhle vrabčáci, a ještě když se člověku najednou zatočí hlava. Vrabčákse zatím usadil na darovaný kalamář, vykálel se do něj (nedělám si legraci) a pakvzlétl do vzduchu. Chvíli se vznášel a pakvší silou klovl v letu tvrdým, jako ocelovým zobanem do zasklené fotografie, kde se usmíval kompletní univerzitní ročníkz roku 1894. Sklo se vysypalo a vrabec jako šipka vylétl oknem ven. Kuzmin místo aby vytočil Bureovo číslo, telefonoval do sběrny pijavek, ohlásil se plným jménem a žádal, aby mu okamžitě poslali pijavice. Sotva zavěsil a otočil se, znovu vyjekl hrůzou. U stolu seděla milosrdná sestra v bílém čepečku a v ruce držela kabelu s nápisem: Pijavky. Profesor se jí zadíval na ústa a pronikavě vykřikl — měla křivou mužskou hubu, roztaženou od ucha k uchu, a vpředu jí čouhal obrovský tesák. Pozorovala Kuzmina vyhaslýma očima. „Peníze si vezmu,” zahlaholila „sestra” basem, „zbytečně by se tu válely…” Dravčím pařátem shrábla ze stolu viněty a rozplynula se ve vzduchu. O dvě hodiny později profesor Kuzmin seděl v ložnici na posteli a na spáncích, za ušima a na krku mu visely pijavice.

V nohách postele, na hedvábné prošívané pokrývce, seděl profesor Bure s prošedivělými kníry, účastně pozoroval svého kolegu a utěšoval ho, že to celé je nesmysl. Za oknem se černala noc.

Nemáme ponětí, jaké další záhady se odehrály té noci v Moskvě, a nehodláme po nich pátrat tím spíš, že je na čase přejít k druhé části našeho pravdivého příběhu. A proto za mnou, milý čtenáři!