Mistr a Markétka

28 POSLEDNÍ DOBRODRUŽSTVÍ DLOUHÁNA KOROVJEVA A KOCOURA KŇOURA

Nikdo nedovede s určitostí říct, zda vyděšení nájemníci začarovaného domu v Sadové ulici skutečně zahlédli tři temné postavy, nebo zda se jim to jen zdálo. Stejně taknikdo nedokáže uhodnout, kam mířily. Nevíme ani, kde se rozdělily, pouze víme, že asi čtvrt hodiny po požáru se vynořil u skleněných lítacích dveří přepychového obchodu na Smolenském rynku, kde se prodávalo jen za dolary, dlouhán v kostkovaném obleku a s ním mohutný černý kocour. Kostkovaný rozrážel dava prodíral se ke dveřím, kde mu zastoupil cestu vrátný, vyzáblý mrňous, tvářil se krajně nepřátelsky a vybafl podrážděně: „Kocouři sem nesmí!”

„Pardon,” namítl křaplavě dlouhán a přiložil si žilnatou ruku k boltci, jako by nedoslýchal, „o jakých kocourech to mluvíte? Kde vidíte jaké kocoury?” Vrátný vykulil oči. A nebylo divu: kocour, který se až do této chvíle otíral kostkovanému o kalhoty, zmizel a za dlouhánovými zády vystrkoval hlavu tlusťoch v roztřepené čepici, s kocouři vizáží, a hrnul se rovnou do obchodu.

V náručí pevně svíral vařič. Tenhle podivný párekse mizantropickému vrátnému nechtěl líbit. „U násprodáváme jenom za dolary,” zachraplal a oči mu pod huňatým, jako od molů vyžraným prošedivělým obočím podrážděně jiskřily. „Milý zlatý,” zadrnčel kostkovaný a oko za rozbitým skřipcem mu zablesklo, „jakvíte, že nemám dolary? Soudíte snad lidi podle obleku? To nikdy nedělejte, vážený kustode. Nebo se můžete setsakramentsky splést. Přečtěte si ještě jednou pozorně příběh proslulého kalifa Harún-al-Rašída.

Ostatně nechme ten příběh zatím stranou. Abyste věděl, budu si na vásstěžovat vašemu vedoucímu a prozradím mu takové věci, že chtě nechtě opustíte své místo mezi skleněnýmí lítacími dveřmi.” „Kdoví, třeba mám vařič plný dolarů,” vmísil se popuzeně do hovoru kocourovitý a cpal se do obchodu. Za nimi se tlačili a nadávali lidé. Vrátný zpražoval podivnou dvojici nenávistným a přitom neklidným pohledem a nakonec ustoupil stranou. Naši přátelé se ocitli uvnitř.

Nejdřívse rozhlíželi a pakKorovjevprohlásil zvučným hlasem, že ho bylo slyšet po celém obchodě: „Krásný obchod! Skvělý obchod!”

Kupující se překvapeně otáčeli od pultů, třebaže tu bylo co chválit: v regálech se pestřily stovky rolí kartounu všech bareva za nimi se kupily štůčky hedvábí, šifónu a vlněných látekna fraky a smokinky. Dál, kam až oko dohlédlo, stály vyrovnané regály s krabicemi bot a několikobčaneksedělo na nízkých stoličkách, na pravé noze starý obnošený škrpál a na levé novou lakovou lodičku, a soustředěně poklepávaly podpatkem do koberečku. Kdesi v dalších prostorách obchodu zpívaly a vyhrávaly gramofony. Korovjeva Kňour míjeli všecky ty lákavé věci a zamířili rovnou k lahůdkářskému pultu, který sousedil s oddělením cukrovineka cukrářských výrobků. Bylo tu volněji, ženy v šátcích i baretech zde neobléhaly pulty jako v oddělení látek. Před lahůdkářským pultem stál malý hranáč, dokonale vyholený, až mu na tvářích prosvítala modrá kůže, v brýlích s kostěnými obroučkami a zbrusu novém, neužmoulaném klobouku se stuhou beznejmenší poskvrny, v šeříkovém plášti a rezavých jelenicových rukavicích, a něco si poroučel. Obsluhoval ho prodavač v běloskvoucím plášti a modré čepičce. Nožem ostrým jako břitva, podobným tomu, co ukradl Matouš, stahoval ze šťavnatého růžového lososa s plačtivýma očima stříbřitou, jakoby hadí kůži. „Taky dokonale vybavené oddělení!” prohlásil slavnostně Korovjev, „a koukej, ten sympatický cizinec,” a dobromyslně ukázal na šeříková záda. „Ne, Fagote,” odpověděl zamyšleně Kňour, „mýlíš se, kamaráde, mně se zdá, že tomu šeříkovém džentlmenovi cosi chybí, jen si všimni jeho výrazu.”

Šeříková záda sebou, pravděpodobně zcela bezděčně, škubla. Cizinec přece nemohl rozumět tomu, co si Korovjevse svým druhem povídá… „Prima?” vyptával se přísně šeříkový.

„Něco extra!” ujišťoval prodavač a koketně otáčel nožem pod kůží. „Prima — rád, špatný — nerad,” vysvětloval přísně cizinec.

„Jakby ne!” odpověděl nadšeně prodavač.

Naši přátelé ponechali cizince i s lososem osudu a přistoupili k oddělení cukrovineka cukrářských výrobků. „Dneska je ale vedro,” zapředl Korovjevhovor s mladou prodavačkou, která měla tváře jako míšeňská jablíčka, ale ta neodpověděla. „Po čempakjsou mandarínky?” zeptal se pak. „Třicet kopejekkilo,” odpověděla.

„To je ale drahota,” posteskl si, „ach jo…” Zamyslel se a potom vybídl Kňoura: „Jez, kamaráde.” Tlusťoch schoval vařič pod paždí, zmocnil se pomeranče, který ležel na vrcholku pyramidy, spolkl ho i se slupkou a pustil se do dalšího. Prodavačka se vyděsila.

„Zbláznili jste se?” zaječela a z tváře jí zmizel ruměnec, „dejte sem poukázku! Poukázku!” a upustila cukrářské kleštičky. „Dušinko, miláčku, krasavice,” zasípal Korovjev, naklonil se přespult a zamrkal na ni, „nemáme s sebou dneska dolary, víme? Ale přísahám na svou čest, že příště, nejpozději do pondělka, všecko vyrovnáme! Bydlíme kousekodtud, v Sadové, zrovna teď tam hoří…” Kňour spořádal třetí pomeranč, vsunul pracku do důmyslné věže, vybudované z tabulekčokolády, vytáhl tabulku zespodu a celá věž se přirozeně zřítila. Strčil do huby čokoládu i se zlatým staniolem. Prodavači u rybího pultu ztuhli překvapením, s noži v rukou, a šeříkový se obrátil k lupičům. Ukázalo se, že Kňour se mýlil: cizinci nic nechybělo, spíš přebývalo. Měl tváře jako sysel a oči mu jezdily sem tam. Prodavačka zezelenala a úzkostlivě zavřískla na celý krám: „Pavle Josifoviči!” Na její křikse sem hrnuli lidé od pultu s kartóny. Kňour poodešel od sladkých lákadel a zalovil v kádi s nápisem Kerčští lahůdkoví sledi. Vytáhl páreksleďů a slupl je; ocásky vyplivl. „Pavle Josifoviči!” zazněl znovu úpěnlivý výkřikza pultem s cukrovinkami, a za rybím vyštěkl prodavač s kozí bradkou: „Jedeš, syčáku!”

Ale to už k místu činu spěchal Pavel Josifovič, reprezentativní muž v čistém bílém, jako chirurgickém plášti a z kapsy mu čouhala tužka. Pavel Josifovič se vyznal. Zahlédl, jakv Kňourově tlamě mizí ocastřetího sledě, rychle odhadl situaci a pakmávl rukou a zavelel: „Zahvízdej!”

Zlítacích dveří na roh Smolenského rynku se vyřítil vrátný a začal pronikavě hvízdat. Kupující obklopili oba provinilce a vtom zasáhl Korovjev: „Občané!” vypískl tenkým rozechvělým hláskem, „je tohle nějaká spravedlnost, ptám se? Tady ten ubožák,” hlasmu přeskakoval a prstem ukázal na Kňoura, který se zatvářil lítostivě, „celý den spravuje vařiče, má hlad… Kdepakvezme chudákdolary?” Pavel Josifovič, obvykle uhlazený a klidný, ho přísně okřikl: „Mlčet!” Mávl netrpělivě rukou a ode dveří mu odpovídaly veselé trylky píšťalky. Korovjeva jeho chování ani v nejmenším nepřivedlo do rozpaků a pokračoval: „Kde vezme dolary, ptám se? Je hladový, žíznivý, a navíc je vedro. Ubožákochutnal na zkoušku mandarínku, která stojí všeho všudy tři kopejky. A tihle už hned hvízdají jako Slavíci loupežníci, burcují milici a vytrhují ji z práce. A tenhle se může cpát?” a ukázal na tlusťocha v šeříkovém, který se zatvářil vyplašeně. „Kdo je to? Odkud přijel a proč? My bychom se bezněho docela dobře obešli. Zval ho snad někdo?

Bodejť,” hulákal na celé kolo bývalý regenschori a sarkasticky se ušklíbl, „jen se na něj podívejte! Je celý jako ze žurnálu, žere samé lososy, až je jako bečka, kapsy má nacpané dolary… a našinec? Člověkby nad tím brečel!” lamentoval jako družba na starodávné veselce. Celá tahle nesmyslná, netaktní a dokonce snad politicky závadná tiráda donutila Pavla Josifoviče, že rozhořčeně vyskakoval, ale kupodivu z výrazu okolních tváří jste mohli vyčíst, že v nich Korovjevovo plácání vzbuzuje sympatie.

A když si Kňour utíral oči špinavým rozedraným rukávem a vykřikl tragickým hlasem: „Děkuju ti, kamaráde, že seszastal utiskovanýho člověka!”, stal se zázrak. Spořádaný tichý děda, oblečený nuzně, ale přitom čistě, který si kupoval tři mandlové koláčky v oddělení cukrovinek, se náhle jakoby proměnil.

Oči mu bojovně zasvítily, zbrunátněl, mrštil balíčkem s koláčky na podlahu a zaječel tenkým dětským hláskem: „Má pravdu!”

Pakpopadl cukrářský podnos, smetl zbytky čokoládové Eiffelovky, zbourané Kňourovou prackou, zamával podnosem nad hlavou, levačkou strhl cizinci klobouk, rozpřáhl se pravačkou a přetáhl cizince podnosem po pleši. Ozval se řinkot, jako když z náklaďáku shazují na chodníkželezné pláty. Hranáč zesinal, couvl a svalil se do kádě s kerčskými lahůdkovými sledi, až vystříkl lák. Vtom se stal další zázrak. Šeříkový zapištěl dokonalou, čistou ruštinou: „Pomoc, banditi! Zavolejte milici. Chtějí mě zabít!” Následkem duševního otřesu zřejmě v okamžiku zvládl Korovjevovu a Kňourovu mateřštinu. Hvízdot ustal a v davu vzrušených kupujících se zableskly milicionářské přílby a blížily se. Ale záludný Kňour vychrstl benzín z vařiče na pult s cukrovinkami, jako když se v lázních polévají dlaždice, a pult sám od sebe vzplanul. Plamen vyšlehl až ke stropu, šířil se a pohltil půvabné papírové stuhy na koších s ovocem. Prodavačky, které stály za pultem, se s kvikotem rozutekly a vzápětí chytily plamenem plátěné záclony na oknech a na podlaze se vznítil benzín. Lidé zoufale ječeli a tlačili se k východu. Teď už zbytečný Pavel Josifovič zmizel v davu a prodavači od rybího pultu pelášili jeden za druhým k nouzovému východu a mávali nabroušenými noži. Šeříkový se vydrápal z kádě, politý lákem, přehoupl se přespult s lososem a upaloval za nimi. Z lítacích dveří se sypalo sklo, které vymáčkli kupující na útěku, a oba zločinci, Korovjevi žrout Kňour, se ztratili neznámo kam. Očití svědkové, kteří byli ve zmíněném obchodě v okamžiku, kdy vypukl požár, tvrdili, že oba banditi se vznesli ke stropu a tam praskli jako dětské nafukovací balónky. Za správnost této informace neručíme, my jsme při tom nebyli. Zato víme dobře, že přesně minutu po katastrofě, která se odehrála na Smolenském rynku, Kňour s Korovjevem už stáli na chodníku jednoho bulváru, přímo před domem Gribojedovovy tetičky. Korovjevse zastavil před ozdobnou železnou branou a spustil: „Jéje! Tohle je přece dům literátů! Slyšel jsem už o něm hodně chvály! Dobře si ho prohlédni. Člověka hřeje vědomí, že pod jeho střechou se skrývá a zraje nespočetná řada talentů.” „Jako ananasy ve skleníku,” doplnil ho Kňour a vyskočil na betonovou podezdívku vysokého plotu, aby si mohl jaksepatří obhlédnout krémový dům se sloupovím. „Zcela správně,” souhlasil se svým nerozlučným druhem Korovjev, „každému se rozbuší srdce při pomyšlení, že v tomhle domě dozrává budoucí autor Dona Quijota, Fausta nebo — vem to čert — Mrtvých duší! Co říkáš?” „Až je z toho jednomu úzko!” přisvědčil kocour.

„Ano,” pokračoval Korovjev, „když uvážíme, jaké vzácné výhonky literatury vyraší v pařeništích tohoto domu, který sdružuje pod svou střechou několiktisíc obětavců, kteří se rozhodli prožít svůj život ve službách Melpomeny, Polyhymnie a Thálie. Dovedeš si představit, jaký popraskvzbudí ten, kdo pro začátekpředloží čtenářům řekněme Revizora nebo v nejhorším aspoň Oněgina?” „Jéje, to bude něco!” přikyvoval Kňour.

„Ano,” pokračoval Korovjeva zvedl varovně ukazovák, „ale pozor! Pozor, opakuji! Jen aby ty něžné skleníkové rostlinky nenapadl nějaký mikroorganismus, nenahlodal jim kořínky a ony neshnily! To se ananasům stává! Běda, běda!” „Rád bych věděl,” zajímal se Kňour a prostrčil svou kulatou hlavu mříží, „co dělají na terase.” „Obědvají,” vysvětloval dlouhán, „podotýkám, že tu mají velice slušnou a lacinou restauraci, kamaráde. Já osobně, jako správný turista, který se chystá na dalekou cestu, bych s chutí něco pojedl a vypil orosenou sklenku piva.” „Já taky,” přidal se Kňour, a už si to oba darebové šinuli po asfaltové cestičce pod lipami přímo k terase nic zlého netušící restaurace. Bledá a unuděná žena v bílých ponožkách a bílém baretu, s myším ocáskem vlasů, seděla na secesní židli v rohu terasy, kde se vcházelo mezerou v kovovém zeleném plůtku do restaurace. Před ni ležela na obyčejném kuchyňském stole tlustá účetní kniha, kam kdovíproč zapisovala každého hosta. Zastavila Korovjeva a Kňoura slovy: „Průkazy!” a nedůvěřivě si prohlédla Korovjevůvskřipec, Kňourůvvařič a prodřený loket. „Prosím za prominutí, jaké průkazy?” podivil se Korovjev.

„Jste spisovatelé?”

„Samozřejmě,” odpověděl důstojně Korovjev.

„A máte průkazy?” opakovala tvrdohlavě žena.

„Štěstí moje…,” spustil něžně Korovjev.

„Já nejsem žádný štěstí,” přerušila ho.

„Škoda,” řekl zklamaně a pokračoval jiným tónem: „Když tedy nechcete být moje štěstí, čehož nesmírně lituju, ale prosím, jakje libo… Taktedy, když si chcete ověřit, jestli Dostojevskij je skutečný spisovatel, budete na něm žádat průkaz? To si raději přečtete libovolných pět stránekz kteréhokolivjeho románu a poznáte i bezprůkazu, že to byl velký autor! Troufám si dokonce tvrdit, že na to žádné papíry neměli Co myslíš?” obrátil se ke Kňourovi. „Sázím se, že ne,” odpověděl kocour, postavil vařič na stůl vedle knihy a utřel si pot na začouzeném čele. „Vy ale nejste Dostojevskij,” namítla žena, kterou se Korovjevsnažil zmást. „Kdoví, kdoví,” odpověděl.

„Dostojevskij dávno umřel,” prohlásila, ale už ne takpřesvědčivě. „Protestuju!” zvolal vášnivě Kňour. „Dostojevskij je nesmrtelný!” „Vaše průkazy, soudruzi,” opakovala neústupně žena.

„Uznejte, že to je směšné!” nevzdával se Korovjev. „Spisovatele přece nepoznáte podle legitimace, ale podle toho, jakpíše. Co vy víte, jaké náměty se roji v mé hlavě?

Nebo v jeho?” a ukázal na kocoura. Ten hbitě smekl čepici, snad proto, aby si žena mohla líp prohlédnout jeho hlavu. „Ustupte, soudruzi,” žádala je podrážděně, zřejmě jí došla trpělivost. Korovjeva Kňour ustoupili, aby mohl projít literát v šedém obleku a v letní bílé rozhalence s límcem navrch. Tiskl pod paždí noviny, přívětivě pokynul neoblomné ženě, v chůzi letmo načmáral do předložené knihy nějakou kudrlinku a vstoupil na terasu. „Ouvej,” povzdechl si smutně Korovjev, „když pomyslím, jaksvírá v rukou orosenou sklenku piva, po které jsme my ubozí vandrovníci tolikprahli! Je to s námi zlé, už si nevíme rady.” Kňour jenom trpce pokrčil rameny a narazil si čepici na svou kulatou hlavu, porostlou hustou, jakoby kočičí srstí. Vtom se nad skloněnou ženou ozval tichý, ale pánovitý hlas: „Pusťte je, Sofie Pavlovno.”

Žena překvapeně vzhlédla od knihy. V otvoru zeleného plůtku se zabělala náprsenka a pečlivě sestřižená kozí bradka.

Pirát přátelsky hleděl na dva podezřelé otrhance a dokonce je pobízel širokým gestem, aby vešli. Archibald Archibaldovič byl vedoucím restaurace a jeho slovo tady platilo. Sofie

Pavlovna se poslušně zeptala Korovjeva: „Jméno, prosím?”

„Saltykov,” odpověděl úslužně. Žena je zapsala do knihy a tázavě pohlédla na Kňoura. „Ščedrin,” zapištět a bůhvíproč ukazoval na svůj vařič. Sofie Pavlovna to pečlivě zaznamenala a podstrčila jim knihu, aby se podepsali. Korovjevnapsal do okénka „Saltykov” — „Ščedrin” a Kňour ke „Ščedrinovi” přičinil „Saltykov”. Archibald Archibaldovič Sofii Pavlovnu nejvýš udivil svým chováním. S neodolatelným úsměvem vedl oba hosty k nejlepšímu stolku na opačném konci terasy, kde byl nejhustší stín a hned vedle stolku v otvoru zeleného plůtku skotačily sluneční skvrny. Sofie Pavlovna překvapeně zamžikala a dlouze luštila v knize podivné klikyháky nečekaných hostů. Neméně překvapení byli číšníci. Archibald Archibaldovič vlastnoručně nabídl Korovjevovi židli. Mrkl na jednoho číšníka, druhému něco špitl a už se oba číšníci hbitě otáčeli kolem nových hostů. Kňour postavil svůj vařič vedle zrzavé boty na podlahu. Jako kouzlem zmizel ze stolku starý ubrusse zažloutlými skvrnami a ve vzduchu se mihl šelestivý, čerstvě naškrobený a bílý jako beduínský burnus. Archibald Archibaldovič zašeptal významně Korovjevovi do ucha: „Čím posloužím? Máme tam lososí hřbety, prostě pohádka… Vyškrábl jsem pár kousků architektům na sjezdu…” „Hm… ehm… dejte nám nějaký předkrm… ehm…,” zamručel přívětivě Korovjeva rozvalil se na židli. „Rozumím,” odpověděl Archibald Archibaldovič a spiklenecky na něj zamrkal. Když viděli, jakšéf jedná s oběma pochybnými hosty, číšníci odvrhli svá podezření a dali si záležet. Jeden pohotově přiskočil a připálil Kňourovi špačka, kterého kocour vyhrabal z kapsy a strčil si ho do úst. Druhý se přihnal se zvonivými poháry, kalíšky i jemnými křišťálovými sklenkami, ze kterých se takkrásně pije minerálka pod plátěnou stříškou…

Předběhneme-li události, musíme se opravit: ze kterých se takkrásně pila minerálka pod plátěnou stříškou nezapomenutelného Gribojedova. „Mohu vám nabídnout filátko z jeřábků,” předl zpěvavě Archibald Archibaldovič. Host v nakřáplém skřipci ocenil tento návrh velitele pirátské brigantýny a blahosklonně na něj zašilhal za prasklým sklíčkem skřipce. U sousedního stolku obědval romanopisec Petrakov-Suchověj s manželkou, která právě dojídala vepřový řízek, a díky svému bystrozraku, jenž je vlastní lidem jeho povolání, pozoroval horlivost Archibalda Archibaldoviče a upřímně se divil. Jeho žena, neobyčejně důstojná dáma, záviděla Korovjevovi pirátovu přízeň a poklepala lžičkou o talíř, jako by chtěla říct: Co nászdržujete. Přineste honem zmrzlinu! Kde to vázne? Ale Archibald Archibaldovič pouze poslal madam Petrakovové okouzlující úsměva svěřil ji číšníkovi. Sám se na kroknehnul od svých vzácných hostí. Vedoucí restaurace měl za ušima! A byl nejmíň takbystrozraký jako spisovatelé. Slyšel vyprávět o seanci černé magie ve Varieté i o mnoha jiných příhodách uplynulých dnů. Na rozdíl od jiných si dobře zapamatoval výraz„kostkovaný” a „kocour”. Proto mu hned došlo, kdo jsou jeho hosté, a přirozeně se rozhodl vycházet s nimi po dobrém. Ta Sofie Pavlovna je ale husa! Co ji to jen napadlo, odmítat je vpustit dovnitř! Ostatně, od ní se nedalo nic jiného čekat! Madam Petrakovová pohrdlivě šťourala lžičkou v rozteklé vanilkové zmrzlině se šlehačkou a mrzutě sledovala, jakse stolek, kde seděli dva pobudové, oblečení jako strašáci do zelí, jako mávnutím kouzelného proutku stále víc prohýbá pod dalšími a dalšími vybranými lahůdkami. Z podnosu, na kterém zajiskřil čerstvý kaviár, čouhaly oprané, jakoby vyleštěné salátové listy. Netrvalo ani minutu a u stolku přibyl další malý pojízdný stolečekse stříbrným oroseným kbelíkem… Teprve když se Archibald Archibaldovič ujistil, že je všecko, jakmá být, a sotva se přihnal číšníks pánvičkou pokrytou ubrouskem, ve které cosi syčelo, odvážil se opustit dva tajemné návštěvníky a předtím zašeptal omluvně: „Promiňte na okamžik! Osobně dohlédnu na jeřábky!” Odplul od stolku a zmizel ve dveřích pro personál. Kdyby nějaký pozorovatel sledoval další kroky vedoucího, určitě by se divil. Šéf se neodebral do kuchyně, aby dohlédl na jeřábky, ale do spíže. Odemkl vlastním klíčem, zavřel se dovnitř, opatrně, aby si neumazal manžety, vytáhl z bedničky s ledem dva pořádné lososí hřbety, zabalil je do novinového papíru, pečlivě je převázal motouzem a odložil stranou. Pakse přesvědčil, zda v sousední místnosti visí jeho letní plášť s hedvábnou podšívkou a klobouk. Teprve potom zamířil do kuchyně, kde kuchař pečlivě porcoval jeřábky, které pirát slíbil svým hostům. Musíme podotknout, že v chování Archibalda Archibaldoviče nebylo pranic divného. Divné mohlo připadat pouze povrchnímu pozorovateli. Veškeré jeho akce vycházely z určitých předpokladů. Rozbor posledních událostí a hlavně jeho fenomenální čich napověděly vedoucímu gribojedovské restaurace, že oběd podivné dvojice, třebaže bohatý a vybraný, nebude dlouho trvat. A piráta jeho čich ani tentokrát nezklamal. Zatímco si Korovjeva Kňour přiťukli druhým kalíškem ledové moskevské, dvakrát rafinované vodky, vynořil se na terase zpocený a rozčilený redaktor denních zprávBoba Kandalupský, známý po celé Moskvě svou informovaností, a přisedl k Petrakovovým. Odložil na stoleknabitou aktovku, přitiskl ústa na

Petrakovovo ucho a šeptal mu cosi hrozně zajímavého. Madam Petrakovová, celá bezsebe zvědavostí, přiblížila i svoje ucho k Bobovým odulým a mastným rtům. Ten se občaskradl rozhlédl a pořád jen špital a špital. Bylo slyšet jednotlivá slova: „Čestné slovo, přísahám! V Sadové, v Sadové!” a Boba ještě víc ztišil hlas. „Kulky neúčinkují… kulky… kulky… benzín… oheň… kulky…” „Tyhle žvanily, co šíří podobné odporné žvásty, by měli postavit před soud!” zahučela rozhořčeně hlubokým altem Petrakovová o něco hlasitěji, než si Boba přál. „Nevadí, všakoni je chytnou a napraví jim hlavu! Takové škodlivé fámy!” „To nejsou žádné fámy, Antonido Porfirjevno!” zvolal Boba, dotčený její nedůvěrou, a znovu zasyčel: „Tvrdím, že na ně kulky neúčinkují!.. Kdybyste viděli ten požár!..

A oni hup! vyletěli oknem… považte!” bzučel rozkoší a netušil, že dva z nich sedí vedle a naslouchají jeho brebentění. Ostatně, brzy byli tohoto požitku zbaveni. Z kuchyně vyšli na terasu energickým, rychlým krokem tři muži s pevně utaženými opasky, s koženými holeněmi a v rukou svírali revolvery. První zvolal hlasitě a výhrůžně: „Ani hnout!” A všichni tři vypálili po těch dvou: mířili do hlavy. Oba ostřelovaní se narázrozplynuli ve vzduchu a z vařiče vyšlehl plamen až k plátěné střeše. V plátně se objevila velká díra s černým okrajem a rozlézala se na všecky strany. Oheň prorazil vzhůru a zasáhl střechu Gribojedova.

Desky se spisy, které ležely na okně v prvním poschodí, vzplanuly jako víchy a od nich chytily záclony. Požár se lavinovitě šířil po domě Gribojedovovy tetičky, jako by ho kdosi rozdmychoval. Za několikvteřin po asfaltových cestičkách vedoucích k zeleným vratům a dál na bulvár, odkud se ve středu večer zjevil Ivan jako nikým nepochopený anděl zkázy, teď prchali napůl hladoví spisovatelé, vyrušení od oběda, Sofie Pavlovna i manželé Petrakovovi. Uprostřed zkázy stál pevně jako skála duchapřítomný Archibald Archibaldovič, který prozíravě vyklouzl postranním vchodem a připomínal kapitána, který opouští hořící loď jako poslední. Měl na sobě letní plášť s hedvábnou podšívkou a pod paždí svíral dva lososí hřbety.