Mistr a Markétka

26 POHŘEB

Snad právě vinou soumraku se prokurátor změnil k nepoznání. Jako by náhle zestárl, shrbil se a zneklidnět. Jednou se dokonce ohlédl a trhl sebou při pohledu na křeslo, kde ležel přesopěradlo přehozený plášť. Blížila se sváteční noc a ve hře večerních stínů se unavenému vladaři nejspíš zdálo, že kdosi sedí v prázdném křesle. Malověrně se dotkl pláště, ale látka mu vyklouzla z prstů. Pobíhal sem a tam po kolonádě, mnul si ruce, chvílemi běžel ke stolu a popadl číši, občasse zastavil a nepříčetnýma očima pozoroval mozaikovou podlahu, jako by z ní chtěl cosi vyčíst. Dnesho už podruhé přepadl podivný smutek. Mnul si rukou spánek, kde byla po ďábelské bolesti jen tupě trnoucí vzpomínka, a snažil se zoufale vypátrat příčinu své duševní trýzně. Brzy pochopil, ale snažil se oklamat sám sebe. Bylo mu jasné, že dnešního dne cosi nenávratně ztratil a teď to chce napravit drobnými, zbytečnými a hlavně opožděnými činy.

Namlouval si, že tyto večerní skutky jsou stejně důležité jako ranní rozsudek, ale právě to se mu nedařilo. Při jednom obratu se prudce zastavil a hvízdl. Odpověděl mu z večerního šera bouřlivý hluboký štěkot a ze zahrady vyběhl na kolonádu obrovský pesse špičatýma ušima a šedou srstí, v obojku se zlatým kováním. „Bango, Bango!” vykřikl slabě prokurátor. Pesse vztyčil na zadní tlapy, přední položil pánovi na ramena, divho nepovalil na zem, a olízl mu tvář. Vladař usedl do křesla.

Bango s vyplazeným jazykem se uvelebil u jeho nohou a rychle oddechoval. Radostný zákmit v psích očích prozrazoval, že bouřka, jediné, čeho se nebojácné zvíře bálo, skončila.

Současně pesvychutnával blažený pocit, že smí ležet tady, u nohou svého pána, kterého miloval, uznával a kterého pokládal za nejmocnějšího na světě, vládce všech lidí. Jeho zásluhou se i on sám považoval za privilegovanou, nadřazenou a výjimečnou bytost. Ale sotva ulehl u jeho nohou, vycítil, že pána postihlo neštěstí. Nepotřeboval mu přitom ani pohlédnout do obličeje, jen upíral pohled do zšeřelé zahrady. Potom vyskočil, obešel ze strany křeslo, položil přední tlapy a hlavu prokurátorovi na kolena a zamazal mu cípy pláště mokrým pískem. Chtěl svého pána zřejmě utěšit a ujistit ho, že spolu s ním bude čelit neštěstí. Pokoušel se to vyjádřit i oddaným pohledem a nastraženýma ušima. Takoba, psa i člověka, kteří se navzájem milovali, zastihla na kolonádě sváteční noc. Prokurátorůvhost měl plné ruce práce. Sotva opustil horní terasu před kolonádou, sestoupil po schodišti na další terasu a odbočil vpravo k vojenskému táboru, který se rozkládal na území paláce. Ubytovaly se tu dvě centurie, které přitáhly spolu s prokurátorem před svátky do Jeruzaléma. Současně zde sídlila tajná stráž, která podléhala našemu hostu. Muž v kápi se tu nezdržel dlouho, nejvýš deset minut. Pakvyjely ze dvora tři vozy naložené nejrůznějším nářadím a sudem s vodou. Doprovázelo je patnáct jezdců v šedých pláštích.

Vozy s doprovodem vyjely zadní branou z území paláce, zamířily na západ, projely městskou bránou v hradební zdi a vydaly se po úzké cestě k betlémské silnici a po ní dál na sever.

Dorazily na křižovatku u Hebronské brány a pustily se po jaffské cestě, kudy šel ve dne průvod s odsouzenci. V tu dobu se už setmělo a na oblohu se vyhoupl měsíc. Brzy poté, co vozy s doprovodem vyjely z brány, opustil území paláce i prokurátorůvhost na koni, zahalen do tmavého obnošeného chitónu. Zamířil nikolivza město, ale naopakdo města. Za chvíli už jste ho mohli vidět, jakpřijíždí k Antoniově pevnosti, která se rozkládala na severu v bezprostřední blízkosti velkého chrámu. Zde pobyl host rovněž krátce a pakjste mohli objevit jeho stopu v křivolakých a spletitých uličkách Dolního Města. Sem dojel na mezku. Vyznal se dobře ve městě, a proto lehce našel příslušnou ulici. Jmenovala se Řecká, bylo v ní několikřeckých krámků a v jednom se prodávaly koberce. Právě u toho krámku muž v kápi zastavil mezka, slezl a přivázal ho ke kruhu přede dveřmi. Krámekuž byl zavřený. Muž vešel brankou, která sousedila s dveřmi krámku, na čtvercový dvorek, sevřený do podkovy kůlnami. Zahnul za roh, ocitl se u kamenné terasy obytného domku porostlého břečťanem a rozhlédl se. V domku i v sousedních kůlnách byla tma, domácí ještě nerozžehli svítilny. Zavolal přitlumeně: „Niso!”

Vodpověď zaskřípaly dveře a na terase se objevila ve večerním soumraku mladá žena bezzávoje. Naklonila se přeszábradlí a neklidně pátrala v šeru, kdo to přišel. Když poznala příchozího, mile se usmála, kývla hlavou a zamávala. „Jsi sama?” zeptal se tiše řecky Afranius.

„Sama,” zašeptala žena na terase, „muž odjel ráno do Kaisareje.” A s pohledem na dveře dodala šeptem: „Ale služka je doma.” Pakho vybídla pokynem ruky, aby vešel. Afraniusse rozhlédl a vystoupil po kamenných schůdcích. Oba zmizeli v domku. Zde se host zdržel neobyčejně krátce, nejvýš pět minut. Když sestupoval z terasy, stáhl si kápi až na oči a teprve pakvyšel na ulici. Tou dobou v domech rozsvěcovali lampy, v ulicích vládl předsváteční ruch a Afraniusna mezku splynul s davem chodců a jezdců. Nikdo neví, kam vedly jeho další kroky. Žena, kterou oslovoval „Niso”, se po jeho odchodu začala kvapně převlékat. Třebaže ve ztemnělém pokoji těžko hledala potřebné kusy oděvu, nerozsvítila ani nezavolala služku.

Teprvkdyž se oblékla a zahalila si tvář tmavým závojem, rozlehl se po domě její hlas: „Kdyby se po mně někdo sháněl, řekni, že jsem šla na návštěvu k Enante.” Ve tmě se ozval bručivý hlasstaré služky: „KEnante? Ach tahle Enante! Víš, že ti muž zakázal, abysk ní chodila.

Kuplířka je to, ta tvoje Enante! Ale počkej, povím to muži…” „No tak, už přestaň,” uklidňovala ji Nisa a jako stín vyklouzla z domku. Její sandály klapaly po kamenných dlaždicích dvorku. Služka zavírala dveře na terasu a huhlala. Nisa vyšla z domu.

Ve stejnou dobu vyšel z jiné křivolaké uličky Dolního Města, která se klikatě svažovala k jednomu z městských rybníků, mladíks pečlivě přistřiženou bradkou, v bílém kefi, který mu splýval na ramena, v novém svátečním jasně modrém talissu lemovaném třásněmi a zbrusu nových sandálech, které při chůzi vrzaly. Vynořil se ze vrat nevzhledného domu, obráceného slepou stěnou do uličky a okny do dvora. Krasavec s orlím nosem, svátečně vyšňořený, kráčel svižně, míjel chodce, kteří pospíchali domů ke slavnostní hostině, a pozoroval, jakse rozsvěcují postupně všechna okna. Mířil cestou podél tržiště ke Kaifášovu paláci, který se tyčil na úpatí chrámového pahorku. Zanedlouho jste mohli vidět, jakvchází do brány paláce. Za chvíli opět nádvoří opustil. Po návštěvě v paláci, který tonul v záři svítilen a pochodní a kde panoval sváteční shon, vykročil mladíkještě rázněji a veseleji. Pospíchal do Dolního Města. Na rohu ulice, která ústí na tržiště, ho předhonila lehká ženština v černém závoji staženém až na oči. Proplétala se tanečním krokem v pouličním hluku a davu, a když míjela mladíka, na okamžikpoodhalila závoj a bleskla po něm pohledem. Ale nezpomalila, naopakzrychlila krok, jako by mu chtěla uniknout. Krasavec nejenom že si jí povšiml, ale dokonce ji poznal. Hrklo v něm, zastavil se a sledoval ji nechápavým pohledem.

Pakse pustil za ní a ve spěchu málem porazil neznámého muže se džbánem v rukou. Dohnal uprchlici, vzrušením nemohl popadnout dech a zavolal: „Niso!”

Žena se otočila, přimhouřila oči, zatvářila se dotčeně a chladně, suše řecky odpověděla: „Á, to jsi ty, Jidáši? Já tě hned nepoznala. Ostatně, to je dobře. Říká se, že ten, koho nepoznají, zbohatne…” Mladíkovi vzrušeně tlouklo srdce jako ptákv kleci pod černou rouškou a přerývaně zašeptal, aby je nikdo z kolemjdoucích nezaslechl: „Kam jdeš, Niso?”

„A proč to chceš vědět?” vyzvídala Nisa, zpomalila kroka zvysoka si Jidáše měřila. Mladíkrozpačitě zašeptal a jeho hlaszněl dětsky bezmocně:

„Jakto… domluvili jsme se… Chtěl jsem k tobě zajít, tvrdila jsi, že budeš celý večer doma…” „Ach ne, ne…,” namítala Nisa a rozmarně vyšpulila dolní ret. Jidášovi se zdálo, že její obličej, nejkrásnější, jaký kdy v životě viděl, zkrásněl ještě víc. „Nudila jsem se. Vy si slavíte a co mám dělat já? Sedět a poslouchat, jakvzdycháš na terase? A přitom trnout strachem, že to služka vyklopí muži? Ne, rozhodla jsem se, že si vyjdu za město poslechnout slavíky.” „Jakto, za město?” zeptal se ohromeně mladík. „To chceš jít sama?” „To se ví, že sama,” odpověděla.

„Dovol, abych tě směl doprovodit,” prosil zajíkavě Jidáš. Myšlenky se mu zatemnily, zapomněl na všecko na světě a prosebně, úpěnlivě vzhlížel do Nisiných modrých očí, které teď jakoby zčernaly. Nisa neodpověděla a přidala do kroku.

„Proč mi neodpovíš, Niso?” žadonil Jidáš, když ji dohnal.

„A nebudu se s tebou nudit?” prohodila a zastavila se. Jidáš cítil, jakse mu myšlenky zamíchaly v hlavě. „No dobrá,” slitovala se nakonec Nisa, „pojďme.”

„A kam, kam?” „Počkej… zajdeme tady do toho dvorku a domluvíme se. Bojím se, aby mě neviděl někdo ze známých a nedonesl muži, že se procházím s milencem na ulici.” Za okamžikjako by se vypařili z tržiště: špitali si ve vratech neznámého dvora. „Běž do olivového háje,” šeptala Nisa, stáhla si závoj až na oči a odvrátila se, když kolem přešel neznámý muž se džbánem a zmizel ve vratech. „Do Getsemánie, za Cedron, víš, kde to je?” „Ano, ano…”

„Já půjdu napřed,” pokračovala, „ale ty nechoď těsně za mnou, drž se zpátky. Půjdu napřed… Přejdeš potok… Víš, kde je jeskyně?” „Vím, vím…”

„Projdeš kolem lisu na olivy, dáš se nahoru a odbočíš k jeskyni. Tam mě najdeš. Ale teď nesmíš za mnou jít, měj strpení a počkej tady,” a s těmi slovy vyšla ze vrat jakoby nic.Mladíkosaměl a snažil se soustředit roztěkané myšlenky. Mezi jiným ho napadlo, jakvysvětlí svou nepřítomnost na sváteční hostině u příbuzných. Stál a v duchu hledal nějakou výmluvu. Ale v tom rozčilení na nic kloudného nepřipadl a bezradně se loudal v průjezdu. Teď nespěchal do Dolního Města, ale zamířil opačným směrem, ke Kaifášovu paláci. Ve městě vládla sváteční nálada.

Okna, která míjel, zářila, a dokonce se už z nich ozývaly chvalozpěvy. Opozdilí chodci poháněli po dlažbě osly a pobízeli je bičem a pokřiky. Nohy nesly Jidáše samy, takže ani nepozoroval, jakse kolem mihly mechem obrostlé hrůzostrašné Antoniovy věže, nevnímal hlahol trub v pevnosti, ani si nevšiml římské jezdecké hlídky s pochodní, která mu mihotavě svítila na cestu. Když minul věž, ohlédl se a zpozoroval, jakv závratné výši nad chrámem vzplanuly dva obrovité pětiramenné svícny.

Ale viděl je jen matně. Zdálo se mu, že nad Jeruzalémem se rozhořelo deset nevídaně obrovitých lampád a soupeří se světlem svítilny, která právě vyplouvala nad město, s měsícem. Jidáš neviděl, neslyšel a jen pospíchal ke Getsemanské bráně, aby co nejdřívvyšel z města. Občasse mu zdálo, že se před ním, mezi obličeji a zády chodců, míhá roztančená postava a ukazuje mu cestu. Ale to byl klam. Dobře věděl, že ho Nisa značně předhonila. Proběhl kolem směnárenských krámků a konečně dorazil ke Getsemanské bráně. Tady se nechtěně zdržel, rozechvěn netrpělivostí. Do města právě vcházela karavana a za ní syrská vojenská hlídka. Jidáš ji v duchu proklínal… Ale všecko má svůj konec. Netrpělivý Jidáš se záhy octl za městskými hradbami. Vlevo uviděl malý hřbitůveka vedle něho několikpruhovaných poutnických stanů. Přeťal prašnou cestu zalitou měsíčním světlem a zamířil k Cedronskému potoku, který musel přejít. Voda mu tiše bublala pod nohama.

Přeskakoval z kamene na kámen, až se dostal na protější, getsemanský břeh. Radostně si uvědomil, že cesta k zahradám je opuštěná. Nedaleko se ve tmě rýsovala polorozbořená vrata statku. Po dusném pachu města ovanula Jidáše omamná vůně jarní noci. Ze zahrady se přeszeď vylévala vůně myrt a akátů z getsemanských zahrad. Vrata nikdo nestřežil, nebylo v nich človíčka a za chvíli už Jidáš vběhl pod tajemný stín obrovských košatých oliv.

Cesta stoupala vzhůru. Jidáš těžce oddechoval a občasvykročil ze tmy na vzorované měsíční koberce, které mu připomněly koberce v krámku Nisina žárlivého muže. Po chvíli se vlevo na pláni mihl lisna olej s těžkým žernovem a hromada naskládaných sudů. V zahradě bylo pusto — pracovalo se do západu slunce. Nad Jidášovou hlavou se rozezněl klokotaný slavičí chorál. Už byl skoro u cíle. Věděl, že brzy zaslechne ze tmy tiché šumění vody z jeskyně. A opravdu. Znatelně se ochlazovalo. Zpomalil kroka zavolal tlumeně: „Niso!” Místo ní se všakoddělila od silného kmene olivy mužská ramenatá postava a vyskočila na cestu. V mužově ruce se cosi krátce zablesklo, ale zábleskokamžitě pohasl. Jidáš slabě vykřikl a dal se na útěk, když vtom mu zastoupila cestu druhá mužská postava. První, co byl vpředu, se zeptal:

„Kolikjsi dostal? Mluv, jestli je ti život milý.”

VJidášovi vzplanula jiskřička naděje a zoufale vykřikl: „Třicet tetradrachem! Třicet! Všechny mám u sebe! Tumáte!

Vezměte si peníze, ale darujte mi život!” Neznámý mu vyrval měšec z rukou. Současně vzlétl za Jidášovými zády do výše nůž a zabodl se zamilovanému mladíkovi pod lopatky. Jidáše to vymrštilo dopředu a ruce se zkroucenými prsty vylétly do vzduchu. Dopadl na vytasenou dýku předního muže a ten mu ji zarazil až po rukojeť do srdce. „Ni… so…” zašeptal Jidáš nikoli svým obvyklým vysokým, jasným a mladým hlasem, ale přidušeně a vyčítavě. Pakuž ze i sebe nevydal ani hlásku. Svalil se na zem, až to zadunělo. Vtom se na cestě vynořila třetí postava. Byl to muž v plášti a přeshlavu měl přehozenou kápi. „Nemeškejte,” poroučel. Vrahové spěšně vložili váčekspolu s kusem pergamenu, který jim třetí podal, do koženého měšce a převázali provazem. Druhý si jej zastrčil za košili a oba se rychle rozutekli každý na jinou stranu. Brzy se rozplynuli ve tmě mezi olivami.

Třetí si dřepl vedle zabitého a zahleděl se mu do obličeje; zdál se mu ve stínu křídově bílý a oduševněle krásný. Za několikvteřin už nebyl na cestě nikdo z živých. Mrtvý ležel bezvládně, s rozhozenýma rukama. Levé chodidlo zasáhla měsíční skvrna, takže se daly spočítat řemínky jeho sandálu.

Zatím se Getsemanská zahrada rozezněla slavičím zpěvem. Nikdo neví, kam vedly stopy dvou Jidášových vrahů, ale cestu třetího známe. Muž v kápi sešel z cesty a prodíral se olivovým houštím na jih. Přelezl zahradní zeď daleko od hlavní brány, v jižním cípu, kde se v jednom místě vydrolilo zdivo. Brzy jste ho mohli zahlédnout na břehu Cedronu. Brodil se chvíli vodou, dokud nezpozoroval v dálce siluety dvou koní a vedle nich mužskou postavu. Koně stáli v potoce a voda jim omývala kopyta. Neznámý vsedl na prvního koně a muž v kápi se vyhoupl na druhého. Oba zvolna postupovali potokem a bylo slyšet, jakpod kopyty koní chrastí kamínky. Konečně jezdci vyjeli z vody, vyšplhali na jeruzalémský břeh a jeli krokem podél městských hradeb. Po chvíli se neznámý odpojil, pustil se napřed a brzy zmizel z dohledu. Muž v kápi zarazil koně, slezl na liduprázdné cestě, shodil plášť, obrátil ho naruby, vytáhl z podšívky plochou přílbu bezchocholu a nasadil si ji. Teď se vyšvihl do sedla muž ve vojenské chlamidě s krátkým mečem u pasu. Trhl uzdou a horkokrevný jezdecký kůň se pustil do cvalu a vytřásal jezdce. Nejeli daleko — muž mířil k jižní jeruzalémské bráně. Pod obloukem brány tančilo neposedné rozkmitané světlo pochodní. Strážní z druhé centurie Bleskové legie posedávali na kamenných lavicích a hráli v kostky. Když viděli přijíždět jezdce ve vojenské přílbě, vyskákali ze svých míst, ale jezdec jim jen pokynul a vjel do města. Jeruzalém tonul ve slavnostním osvětlení. Ve všech oknech plály svícny, odevšad se nesly chvalozpěvy a slévaly se v jeden nesladěný chór. Jezdec občaspohlédl do oken vedoucích na ulici a uviděl rodiny shromážděné kolem stolu, kde stály mísy s kůzlečím masem, hořkými bylinami a mezi nimi číše naplněné vínem. Pohvizdoval si tiše nějakou písničku a ubíral se zvolna po vylidněných ulicích Dolního Města k Antoniově věži a občasvzhlížel k rozzářenému pětiramennému svícnu, jaký nenajdete po celém světě, rozklenutému nad chrámem, nebo na měsíc, zavěšený ještě výš. Palác Heroda Velikého se neúčastnil obřadu velikonoční noci. V jeho postranních komnatách, obrácených na jih, kde se ubytovali důstojníci římské kohorty a velitel legie, se míhala světla a bylo tu rušno a živo. Hlavní průčelí paláce se sloupovím a zlatými sochami, kde sídlil jediný nedobrovolný host — prokurátor — jako by osleplo v ostrém měsíčním svitu.

Tady panovalo ticho a tma. Jakse přiznal Afraniovi, správce Judeje netoužil po vnitřních komnatách. Nařídil, aby mu připravili lože na kolonádě, kde obědval a kde ráno vyslýchal odsouzence. Ulehl na rozestlané lůžko, ale spáneknepřicházel. Nahý měsíc trčel vysoko na jasné obloze a prokurátor ho několikhodin soustředěně pozoroval. Kolem půlnoci obestřel konečně prokurátora milosrdný spánek. Pilát křečovitě zívl, rozepnul si a shodil plášť, odepnul opasekse širokým nožem z dobré oceli, zasunutým v pochvě, položil jej do křesla vedle lůžka, zul si sandály a natáhl se. Banga k němu okamžitě vyskočil na postel, ulehl vedle, položil si hlavu k jeho. Pilát ho objal a konečně zavřel oči. Teprve potom usnul i pes. Lůžko tonulo v pološeru, zastíněné před měsíční září sloupem, ale od schodiště před kolonádou se k němu táhl stříbrný měsíční pás. Sotva se prokurátor ve spánku odpoutal od okolního světa, vykročil bezváhání po světelné stezce vzhůru k měsíci. Dokonce se ve snu šťastně rozesmál, jakse všecko krásně a neopakovatelně seběhlo na téhle průzračné modravé cestě. Kráčel provázen Bangou a po jeho boku šel potulný filozof. Diskutovali o něčem neobyčejně složitém a důležitém a nikomu z nich se nepodařilo druhého přesvědčit.

V ničem se neshodli, a proto byla diskuse zvlášť zajímavá a nebrala konce. Samozřejmě se ukázalo, že dnešní poprava je jen a jen nedorozumění: vždy tenhle filozof, který si vymyslel taknehoráznou teorii o tom, že všichni lidé jsou v jádru dobří, kráčí vedle Piláta, a je tudíž živ. Pouhé pomyšlení, že by takový člověkmohl být popraven, vladaře přímo vyděsilo.

Žádná poprava nebyla! Ne a ne! V tom spočívalo kouzlo putování po měsíčním schodišti. Měli dostatekvolného času, bouře se přižene až kvečeru a zbabělost je nesporně jednou z nejhorších lidských chyb.

Takto alespoň prohlašoval Ješua Ha-Nocri. Ne, filozofe, nesouhlasím: je to vůbec nejhorší lidská chyba! Dnešní správce Judeje a bývalý tribun legie nebyl například ani chvilku zbabělý tenkrát v Dívčím údolí, kde sveřepí Germáni divneubili obra Krysobijce. Ale uznej, filozofe: copakty, se svým rozumem, můžeš připustit myšlenku, že prokurátor Judeje zahodí svou kariéru kvůli člověku, který se prohřešil vůči Césarovi? „Ano, ano…,” sténal a povzlykával ve spánku Pilát. Ovšemže to udělá. Ráno by to ještě nedokázal, ale teď, v noci, všecko dobře rozvážil. Učiní vše, aby zachránil život prokazatelně nevinného pomateného snílka a lékaře! „Teď už se nikdy nerozloučíme,” promlouval k němu ve snu otrhaný filozof a tulák, který podivným řízením osudu zkřížil cestu jezdce Zlatého kopí, „kam půjdeš ty, tam půjdu i já!

Kdykoli mě vzpomenou, vzpomenou i tebe! Mě, nalezence, syna neznámých rodičů, a tebe, syna krále hvězdopravce a mlynářovy dcery, krasavice Pily.” „Nezapomeň, pamatuj na mě, na hvězdopravcova syna,” prosil ve snu Pilát. A když ho žebrákz Oiin-Saridu, který kráčel po jeho boku, ujistil pokynem hlavy, že nezapomene, krutý vladař Judeje se radostí smál i plakal zároveň. Všecko to bylo příliš krásné a tím drtivější bylo probuzení. Banga zavrčel na měsíc a hladká, jakoby olejem napuštěná modravá měsíční stezka náhle zmizela. Prokurátor otevřel oči a nejdřívze všeho si uvědomil, že poprava byla vykonána. První, co udělal, bylo, že navyklým pohybem popadl psa za obojek, pakpátral chorobným zrakem po obloze a viděl, jakse měsíc naklonil a vypadá, jako by ho kdosi postříbřil.

Měsíční světlo zastínilo jiné, nepříjemné a těkavé, které kmitalo na kolonádě přímo před jeho očima. To v rukou centuriona Krysobijce plála a čadila pochodeň. Krysobijce přitom napůl vztekle a napůl ustrašeně pošilhával po nebezpečném zvířeti, které se užuž chystalo ke skoku. „Lehni, Bango!” zaskuhral prokurátor nemocným hlasem a zakašlal. Paksi zastínil rukou oči před světlem a pokračoval:

„Ani v noci při novoluní nemám pokoj. Ó bohové! Ostatně vy máte taky nezáviděníhodnou službu, Marku. Mrzačíte vojáky…” Centurio na něj vytřeštil oči a vladař se vzpamatoval. Aby zamluvil zbytečná slova, pronesená ještě v polospánku, řekl: „Neurážej se. Opakuji, že moje postavení je daleko horší. Co si žádáš?” „Dostavil se velitel tajné stráže,” oznámil věcně Krysobijce. „Ať jde sem,” nařídil vladař a odkašlal si. Bosýma nohama zašátral po podlaze a vklouzl do sandálů. Po sloupech se roztančily stíny a na mozaikové podlaze zacvakaly centurionovy těžké boty. Krysobijce sešel do zahrady. „Ani při novoluní nemám klid,” zabručel zlostně prokurátor. Mezi sloupy vystřídal centuriona muž v kápi. „Bango, lež,” poručil tiše Pilát a stiskl psovi krk.

Afraniusse dřív, než začal mluvit, ze zvyku nejprve rozhlédl a poodešel do stínu. Když se přesvědčil, že kromě Bangy není na kolonádě nikdo třetí, prohlásil tiše: „Žádám, abych byl postaven před soud, vladaři. Měl jsi pravdu. Nepodařilo se mi uchránit Jidáše Iškariotského, je mrtev. Zasluhuji si, abysmě předal soudu a propustil ze svých služeb.” Afraniusměl dojem, že na něj upřeně hledí čtvero očí: jedny psí a jedny vlčí. Vytáhl ze záhybů chlamidy měšec se stopami zaschlé krve a zapečetěný dvěma pečetěmi. „Tenhle měšec vrahové pohodili na Kaifášově dvoře. Krevna něm je krevJidáše Iškariotského.” „Kolikje tam, pro zajímavost?” zeptal se Pilát a sklonil se k měšci. „Třicet tetradrachem.”

Prokurátor se ušklíbl a řekl:

„Málo.” Afraniusmlčel.

„Kde je mrtvý?”

„To zatím nevím,” odpověděl s klidným sebevědomím muž, který nikdy neodložil kápi, „ráno zahájíme pátrání.” Pilát sebou škubl a nechal rozepnutý řemíneksandálu, který se marně pokoušel zapnout. „Ale víš určitě, že je mrtev?”

Dostalo se mu strohé odpovědi:

„Prokurátor ví, že sloužím v Judeji patnáct let. Začínal jsem za Valeria Grata. Nemusím vždycky vidět mrtvolu, abych mohl zodpovědně prohlásit, že ten a ten je mrtev. Oznamuji, že muž jménem Jidáš Iškariotský byl před několika hodinami zavražděn.” „Odpusť mi, Afranie,” chlácholil ho Pilát, „ještě jsem se úplně neprobral ze spánku, a proto mi vylétla z úst taková slova. Špatně spím,” usmál se, „a pořád vidím ve snu měsíční paprsek. Představsi, je to směšné, ale zdá se mi, že se po něm procházím… Jenže teď bych rád slyšel tvůj názor na celý případ. Kde ho chcete hledat? Posaď se, veliteli tajné služby.” Afraniusse uklonil, přisunul křeslo blíž k lůžku a usedl, až mu zařinčel meč u boku. „Hodláme ho hledat nedaleko lisu na olivy v Getsemanské zahradě.” „Hm… A proč právě tam?”

„Předpokládáme, vladaři, že Jidáš nebyl zavražděn přímo ve městě ani daleko od něho, ale někde poblíž Jeruzaléma.” „Vím, že znáš svou věc jako málokdo. Nemám tušení, jaká je situace v Římě, ale v koloniích se ti nikdo nevyrovná.

Vylož mi však, proč taksoudíš.” „Vžádném případě si nepřipouštím myšlenku,” vysvětloval polohlasně Afranius, „že by Jidáš padl do rukou podezřelých lidí v obvodu města. Na ulici se nedá tajně zabíjet. To znamená, že by ho museli vylákat někam do sklepení. Ale hlídky už prohledaly Dolní Město a nepochybně by ho našly.

Ručím za to, že ve městě není. Kdyby ho zavraždili kdesi daleko za městem, nemohli by tento měšec takrychle podvrhnout

Kaifášovi. Jidáš byl zavražděn blízko za městem. Vylákali ho chytře z města.” „Nedovedu si představit, jakto mohli dokázat!”

„Ano, připouštím, že to je nejtěžší oříšekv celém případu, vladaři. Dokonce si netroufám tvrdit, že se mi jej podaří rozlousknout.”

„Vskutku, to je záhada! O svátečním večeru opustí věřící velikonoční tabuli, vydá se neznámo proč za město a tam zahyne. Kdo ho jen mohl vylákat a jak? Nebyla v tom nějaká žena?” zeptal se náhle jasnozřivě. Afraniusodpověděl klidně a důrazně:

„Vžádném případě, prokurátore. Tuto možnost musíme zcela vyloučit. Ale uvažujme logicky. Kdo měl zájem Jidáše odstranit?

Potulní fantastové, jistý kroužek, kde především nebývají ženy. Aby se mohl někdo oženit, potřebuje peníze. Ale aby mohl někdo s pomocí ženy zabít člověka, potřebuje mnoho peněz, a tuláci je nemají. Do Jidášova případu nebyla zapletena žena, vladaři. Ba co víc, tvrdím, že takový výklad vraždy by náspouze sváděl na falešnou stopu, ztěžoval vyšetřování a mátl mě.” „Vidím, že máš naprostou pravdu, Afranie,” souhlasil Pilát. „Dovolil jsem si jenom vyslovit svou domněnku.” „Bohužel chybnou, prokurátore.”

„Ale co potom, jaksi to vysvětlit?” zvolal vladař a s nezkrotnou zvědavostí se vpíjel do tváře svého společníka. „Soudím, že příčinou všeho byly zase jen peníze.”

„Skvělá myšlenka! Ale kdo a proč mu mohl nabídnout v noci za městem peníze?” „Nikoli, prokurátore, takto nebylo. Mám pro to jediné vysvětlení, a jestli zklame, stěží najdu jiné.” Afraniusse naklonil blíž k Pilátovi a šeptem pokračoval: „Jidáš chtěl ukrýt peníze na osamělém místě, o kterém by věděl jen on sám.” „Výborná hypotéza. Ano, takto nejspíš bylo. Teď chápu: nevylákali ho lidé, ale jeho vlastní úmysl… Ano, ano, je to tak.” „Správně. Jidáš byl nedůvěřivý, peníze před lidmi schovával.” „Říkáš, v Getsemánii… Nechápu, proč právě tam ho chceš hledat ” „Ó, to je náramně jednoduché, prokurátore! Nikdo nebude ukrývat peníze na cestách, na otevřených a nechráněných místech. Jidáš se tudíž nedal ani hebronskou, ani betánskou cestou. Potřeboval chráněné, odlehlé místo, kde rostou stromy.

To je docela jednoduché. Podobné místo kromě Getsemánie blízko Jeruzaléma nenajdeš. Nemohl jít daleko.” „Přesvědčil jsi mě svými důkazy. Co tedy máme dělat?”

„Neprodleně zahájím pátrání po vrazích, kteří vyslídili Jidáše za městem, a sám, jakjsem oznámil, půjdu před soud.” „Čím sesprovinil?”

„Moji špehové ztratili Jidáše z dohledu večer na tržišti, brzy po tom, co opustil Kaifášůvpalác. Nechápu, jakse to mohlo stát. To se mi přihodilo poprvé v životě. Ihned po naší rozmluvě jsem nařídil, aby řečeného mladíka sledovali.

Ale v okolí tržiště kamsi odbočil, začal kličkovat a nepozorovaně unikl.” „Hm… Věz, že nepokládám za nutné, abych tě předal soudu. Vykonal jsi vše, co bylo v tvých silách, a nikdo na světě,” při těch slovech se prokurátor usmál, „by nedokázal víc! Potrestej špehy, kteří ztratili Jidášovu stopu. Ale ani v tomto případě, upozorňuji, bych nechtěl, aby trest byl příliš přísný. Koneckonců učinili jsme všecko, abychom toho nízkého člověka zachránili! Ach ano, málem bych zapomněl,” a Pilát si přejel rukou čelo, „jakdokázali propašovat peníze do Kaifášova paláce?” „Rozuměj, vladaři… To už nebylo dvakrát obtížné. Mstitelé pronikli zadem do paláce v místě, kde vybíhá nad zadním nádvořím ulička. Přehodili měšec přesmříže.” „Bylo to provázeno nějakým sdělením?”

„Ano, navlastak, jakprokurátor předpokládal. Ostatně…,” a Afraniusstrhl pečeť a ukázal jeho obsah vladaři. „Pomysli, co děláš, Afranie. Ty pečeti jsou nepochybně chrámové?” „Prokurátor si s tím nemusí lámat hlavu,” odpověděl muž v kápi a znovu zapečetil měšec. „Cožpakty máš všecky pečeti?” zeptal se Pilát a rozesmál se.„Jinakto nejde, prokurátore,” odpověděl přísně Afraniusa nehnul přitom ani brvou. „Dovedu si představit, co se dělo v Kaifášově paláci!”

„Prokurátor má pravdu. Vzbudilo to velké pobouření. Okamžitě mě tam zavolali.” Dokonce i v šeru bylo vidět, jakse v prokurátorových očích rozhořely plamínky. „To je zajímavé…”

„Odvažuji se prokurátorovi namítnout, že na tom nebylo zhola nic zajímavého. Zoufale nudný a únavný případ. Na mou otázku, nevyplácel-li někdo v Kaifášově paláci peníze, dostalo se mi kategorické odpovědi, že ne.” „Ach tak? Když ne, taktedy ne. Tím obtížnější bude vypátrat vrahy.” „Prokurátor uvažuje naprosto správně.”

„Poslyš, Afranie, teď mi napadá: nezabil se Iškariotský sám?”

„Ó nikoli, prokurátore,” protestoval Afranius, a dokonce se údivem zvrátil do křesla, „odpusť mi mou smělost, ale to je zcela nepravděpodobné.” „Ach, ve zdejším městě je všecko pravděpodobné. Vsadím se, že za krátký časse podobná pověst rozšíří po celém městě.” Velitel tajné služby zabodl do prokurátorova obličeje pronikavý pohled, zamyslel se a po chvíli přiznal: „Není to vyloučeno, vladaři.”

Pilát se zřejmě stále nemohl rozloučit s případem vraždy Jidáše Iškariotského, a třebaže už bylo beztoho všecko jasné, prohodil dokonce trochu zasněně: „Přál bych si vidět, jakho vraždili.”

„Bylo to mistrovské dílo, prokurátore,” odpověděl Afraniusa poloironicky zahlížel na svého velitele. „Jakto víš?”

„Rač si prohlédnout měšec,” navrhoval Afranius. „Ručím za to, že zabitému krevvytryskla proudem. V mých letech už jsem viděl hezkou řádku zabitých, vladaři.” „Takže nevstane z mrtvých?”

„Vstane, prokurátore,” vysvětloval s úsměvem Afranius, „až se nad ním rozezní hlahol trub mesiáše, kterého zde všichni očekávají. Dřívne.” „Stačí, Afranie. Tento případ je jasný. Přejděme nyní k pohřbu ukřižovaných.” „Ukřižovaní jsou pohřbeni, vladaři.”

„Ó Afranie! Kdo by tě předal soudu, dopustil by se zločinu! Zasluhuješ nejvyšší odměnu. Jakse to odehrálo?” Afranius začal vyprávět.

Zatímco on sám se zabýval případem Jidáše Iškariotského, oddíl tajné stráže pod vedením jeho pomocníka dorazil kvečeru na vrchol hory. Brzy zjistil, že chybí tělo jednoho zločince. Pilát se otřásl a prohlásil chraplavě: „To se dalo předpokládat!” „Neznepokojuj se ani v nejmenším, prokurátore,” řekl Afraniusa pokračoval. „Těla Dismase a Gestase s očima vyklovanýma od dravců vojáci posbírali a neprodleně začali pátrat po třetím. Zakrátko je objevili. Jistý muž…” „Jménem Matouš Lévi,” prohlásil Pilát spíš přesvědčivě než tázavě. „Takjest, prokurátore.”

„Matouš se ukrýval v jeskyni na severním svahu Golgoty a čekal, až se setmí. Měl u sebe obnažené Ješuovo tělo.

Sotva stráž vstoupila do jeskyně s pochodní, Matouš se rozlítil. V návalu zoufalství a zloby vykřikoval, že se nedopustil žádného přečinu. Podle zákona má každý člověkprávo pohřbít popraveného zločince, když se mu zachce. Prohlásil, že se nehodlá s mrtvolou rozloučit. Vzrušeně vyrážel nesouvislé výkřiky, střídavě prosil a proklínal…” „Takže musel být zajat?” zeptal se chmurně Pilát.

„Nikoli, prokurátore,” uklidňoval ho Afranius, „toho drzého pomatence se nakonec podařilo uklidnit slibem, že tělo bude pohřbeno. Když Matouš pochopil, co mu říkají, ztichl, ale oznámil, že se nikam nehne a že si přeje, aby se mohl zúčastnit pohřbu. Tvrdil, že neodejde, i kdyby ho třeba zabili, a dokonce jim k tomu účelu nabídl nůž na chleba, který měl u sebe.” „Odehnali ho?” zeptal se přidušeně vladař.

„Nikoli, prokurátore. Můj pomocníkdovolil, aby se směl zúčastnit pohřbu.” „Kdo z tvých pomocníků vedl oddíl?” zajímal se Pilát.

„Tolmaius,” odpověděl velitel tajné služby a dodal s obavou v hlase: „Dopustil se snad chyby?” „Pokračuj,” přerušil ho vladař. „Nestala se žádná chyba. Vůbec začínám být nesvůj, Afranie. Podle všeho mám co dělat s člověkem, který se nikdy nedopouští chyb. Ten člověkjsi ty.”„Matouše naložili na vůzspolu s těly popravených a přibližně za dvě hodiny dojeli k opuštěné úžlabině severně od Jeruzaléma. Tam oddíl za hodinu vykopal hlubokou jámu — vojáci se střídali — a pohřbil do ní těla všech tří ukřižovaných.” „Obnažená?”

„Nikoli, prokurátore. Moji lidé vzali s sebou k tomu účelu chitóny. Navlékli nebožtíkům na prsty prsteny. Ješuovi jednoduchý, Dismasovi dvojitý a Gestasovi trojitý.

Pakzavalili jámu balvany. Tolmaiuszná poznávací znamení.” „Ach, kdybych to jen tušil!” zamračil se vladař. „Rád bych na vlastní oči spatřil toho Matouše…” „Je zde, prokurátore.”

Pilát vypoulil oči, chvíli si zkoumavě prohlížel Afrania a pakřekl: „Díky za vše, co jsi v té věci učinil. Žádám tě, abyske mně zítra poslal Tolmaia a předem mu naznačil, že jsem s ním spokojen. Tebe pakprosím,” a vytáhl z opasku, který ležel na stole, prsten a podal ho veliteli tajné služby, „abysode mne přijal na památku tento prsten.” Afraniusse uklonil se slovy:

„Poctil jsi mě svou přízní. Díky, vladaři.”

„Dále tě žádám, abysodměnil oddíl, který pohřbíval mrtvé. Špehové, kteří ztratili Jidáše z dohledu, zasluhují důtku.

A teď zavolej řečeného Matouše. Chci slyšet podrobnosti o Ješuově případu.” „Jakporoučíš, prokurátore,” vyhrkl Afraniusa odcouval s úklonem k východu. Pilát tleskl do dlaní a zvolal: „Sluhové, ke mně! Světlo!”

Zatímco velitel tajné služby sestupoval do zahrady, za Pilátovými zády v rukou služebníka už zaplálo chvějivé světlo.

Před prokurátorem stály na stole tři svícny a měsíčná noc rázem ustoupila do zahrady, jako by ji Afraniusodvedl s sebou.

Velitele vystřídal na kolonádě malý vyhublý človíčeka vedle něho kráčel obrovitý centurio. Krysobijce zachytil vladařůvpohled a vzdálil se: zmizel v zahradě. Správce Judeje si prohlížel napůl dychtivě, napůl vylekaně příchozího. Takse díváme na člověka, o kterém jsme mnoho slyšeli i přemýšleli a který konečně stojí před námi. Byl sotva čtyřicetiletý, černovlasý a otrhaný, pokrytý od hlavy k patě zaschlým blátem. Rozhlížel se úkosem, číhavě jako zvíře, zkrátka působil nevzhledně a nejspíš se podobal městskému žebrákovi, jakých potkáváte houfy na stupních chrámu nebo na tržištích hlučného a špinavého Dolního Města. Oba dlouho mlčeli. Vtom muž zbledl, zavrávoral, a kdyby se nezachytil špinavou rukou stolu, určitě by upadl. To přimělo Piláta, aby konečně přerušil dlouhé mlčení a zeptal se: „Co je ti?”

„To nic,” odpověděl Matouš Lévi a těžce polkl, až mu hubený, holý, popelavý krks ohryzkem povyskočil a znovu klesl. „Co je ti, odpověz,” opakoval Pilát.

„Jsem unaven,” odpověděl Matouš a zarytě upíral oči na obrazce na mozaikové podlaze. „Posaď se,” vybídl ho vladař a ukázal na křeslo.

Host k němu nedůvěřivě vzhlédl, přišoural se ke křeslu, zašilhal na zlatá opěradla a usedl vedle na podlahu. „Vysvětli mi, proč si nesedneš do křesla,” tázal se Matouše Léviho prokurátor. „Jsem špinavý, znečistil bych je,” procedil Matouš, oči upřené do země. „Poručím, aby ti přinesli něco k jídlu.”

„Nechci, nemám hlad,” odmítal host.

„Proč lžeš?” zeptal se ho tiše Pilát. „Celý den jsi nevzal nic do úst, a možná déle. No dobrá, když nechceš, nejez. Dal jsem tě zavolat, abysmi ukázal svůj nůž.” „Vojáci mi ho odebrali, když mě sem vedli,” vysvětloval Matouš a dodal nevrle: „Vraťte mi ho, musím ho odevzdat majiteli, je ukradený.” „Proč jsi ho ukradl?”

„Abych mohl přeřezat provazy,” odpověděl.

„Marku!” zvolal prokurátor a centurio vystoupil na kolonádu. „Dej sem jeho nůž.” Krysobijce vytáhl z jednoho ze dvou pouzder, která mu visela u pasu, špinavý nůž na chleba a podal ho Pilátovi.

Sám se opět vzdálil. „Jakjsi k němu přišel?”

„Sebral jsem ho v pekařském krámku u Hebronské brány. Jakse vejde do města, hned vlevo.” Pilát si prohlížel široké ostří, bůhvíproč zkoušel, jeli nůž nabroušený, a pakřekl: „O nůž se neboj, bude vrácen majiteli. Potřebuji od tebe něco jiného — ukaž mi svitek, co nosíš u sebe a kam jsi zapisoval Ješuova slova.” Matouš na něj nenávistně pohlédl a ušklíbl se, až se jeho obličej proměnil v jedinou odpudivou grimasu. „Chcete mě připravit i o to poslední, co mám?” zeptal se. „Neřekl jsem ti,dej mi svitek’,” poučoval ho vladař, „ale jen,ukaž’.” Muž zalovil za košilí a po chvíli vytáhl pergamenový svitek. Prokurátor jej vzal do ruky, rozvinul na světle, rozprostřel mezi svícny a s přimhouřenýma očima začal zkoumat téměř nečitelné černé klikyháky. Bylo obtížné rozluštit ty hrbolaté řádky. Vladař napínal zrak, skláněl se nad pergamenem a přejížděl prstem jednotlivé řádky. Nakonec se ujistil, že záznam tvoří řetěznesouvislých výroků, dat, hospodářských poznámeka básnických úryvků. Sem tam něco rozeznal: „…Smrt neexistuje…” „Včera jsme pojídali sladké jarní bakkuroty…” Pilát četl s obličejem zkřiveným napětím a s přimhouřenýma očima: „… Spatříme nezkalený tokřeky života…” „Lidstvo bude vzhlížet skrze průzračný křišťál k slunci…” Vtom se zimničně roztřásl. Mezi posledními řádky rozluštil slova: „…není větší chyby nad… zbabělost…” Svinul pergamen a podal ho kvapně Matoušovi.

„Vem si to,” pobídl ho a za chvíli dodal: „Jsi, jakvidím, vzdělaný člověk. Co by sestoulal po světě sám v žebráckých hadrech, bezpřístřeší? Mám v Kaisareji obsáhlou knihovnu, jsem nesmírně bohatý a chci tě vzít do své služby. Budeš studovat a střežit papyrusy, budeš syt a oblečen.” Matouš vstal a odpověděl:

„Nechci k tobě do služby.”

„A proč?” otázal se prokurátor a tvář mu zbrunátněla. „Jsem ti snad odporný… bojíš se mě?” Na mužově tváři se znovu objevil zlomyslný škleb a Lévi vysvětloval: „Ne já tebe, ale ty mě by sesbál. Nebude to pro tebe lehké, dívat se mi do tváře poté, co jsi ho usmrtil.” „Mlč!” okřikl ho Pilát, „a vezmi si peníze.”

Muž zavrtěl odmítavě hlavou a vladař pokračoval:

„Vím, že se považuješ za Ješuova učedníka. Vězvšak, že sisneosvojil nic z jeho učení. Kdyby tomu bylo tak, určitě bysode mne něco přijal. Pamatuj, jakpřed smrtí prohlásil, že nikoho neobviňuje.” Zvedl ukazováka tvář mu křečovitě poškubávala. „Sám by bezváhání ode mne něco přijal. Ty jsi nemilosrdný, a on takový nebyl. Kam chceš teď jít?” Matouš přiskočil ke stolu, opřel se o něj oběma rukama, hltal planoucíma očima prokurátora a šeptal: „Věz, vladaři, že zabiju v Jeruzalémě jistého člověka. Říkám ti to jen proto, abysvěděl, že ještě poteče krev.” „Sám dobře vím, že poteče,” přitakal Pilát. „Tvoje slova mě nepřekvapují. To hodláš nejspíš zabít mě?” „To se mi nepodaří,” odpověděl Matouš a vycenil zuby v úsměvu. „Nejsem takový hlupák, abych na něco podobného pomýšlel. Zbytekživota obětuju myšlence zabít Jidáše Iškariotského.” Vprokurátorových očích se mihl vítězoslavný záblesk. Pokynul Matoušovi, aby přistoupil blíž, a tiše mu sdělil: „Stím si nelam hlavu, to se ti nepodaří. Věz, že Jidáše právě dnešní noci zavraždili.” „Kdo to udělal?”

„Nebuď žárlivý,” konejšil ho Pilát s úsměvem a mnul si ruce. „Obávám se, že měl víc příznivců, nejen tebe.” „Kdo ho zabil?” opakoval šeptem Matouš.

Pilát odpověděl: „Já, slyšíš, já ho zabil.”

Matouš otevřel ústa a s očima vyvalenýma sledoval prokurátora, který tiše pokračoval: „Není to samozřejmě mnoho, ale aspoň něco jsem udělal.” A dodal: „Takco, teď už ode mne nějaký dar přijmeš?” Matouš se zamyslel a nakonec obměkčen prohlásil: „Poruč, aby mi vydali kusčistého pergamenu.” Za hodinu už nebylo po Matoušovi v paláci ani vidu, ani slechu.

Ranní ticho rušily pouze tlumené kroky stráží v zahradách. Měsíc valem bledl a na protějším obzoru se vyhoupla jitřenka, podobná bělavé skvrně. Svícny dávno pohasly. Vladař ležel na lůžku, ruku pod hlavou, a tiše oddechoval. Vedle spal Banga. Takpřivítal úsvit patnáctého dne měsíce nísánu pátý prokurátor Judeje Pilát Pontský.