Mistr a Markétka

3 SEDMÝ DŮKAZ

„Ano, bylo kolem desáté hodiny dopoledne, vážený Ivane Nikolajeviči,” uzavřel profesor. Básníksi přejel rukou po obličeji, jako by se právě vzpamatoval, a viděl, že se mezitím na Patriarchovy rybníky snesl večer. Voda v jezírku zčernala a klouzala po ní lehká loďka: bylo slyšet pleskání vesla a perlivý smích jakési občanky v loďce. V alejích posedávali lidé na lavičkách, ale tam, kde seděli naši diskutéři, bylo prázdno. Obloha nad Moskvou vybledla a ve výšce jste mohli zřetelně rozeznat dosud nezezlátlý bílý úplněk. Dýchalo se volněji a hlasy pod lipami zněly tlumeně, ztišené podvečerem. Jakto, že stačil vybájit celý příběh, a já to ani nezpozoroval? hloubal Bezprizorný udiveně. Vždyť už je večer!.. A možná že ve skutečnosti žádné vyprávění nebylo a já prostě usnul a to všecko se mi zdálo? Přesto musíme předpokládat, že profesor přece jen svůj příběh vyprávěl, jinakbychom museli připustit, že se totéž zdálo Berliozovi. Zadíval se totiž pozorně profesorovi do tváře a řekl: „Vaše vyprávění je neobyčejně zajímavé, profesore, třebaže se ani v nejmenším neshoduje s výkladem evangelia…” „Prosím vás,” namítal profesor a pohrdavě se ušklíbl, „nevím jakkdo, ale vy byste měl vědět, že nic z toho, co je psáno v evangeliu, se nikdy ve skutečnosti neudálo. Kdybychom se začali odvolávat na evangelium jako na nějaký historický pramen…” Znovu se ušklíbl a Berliozse zarazil, protože doslova totéž tvrdil Ivanovi, když spolu kráčeli po Bronné směrem k Patriarchovým rybníkům. „Správně,” odpověděl, „ale obávám se, že stejně taknikdo nemůže dokázat věrohodnost toho, co jste nám vyprávěl.” „Omyl! Existuje někdo, kdo to může dokázat!” ujišťoval lámanou ruštinou profesor, a náhle jim spiklenecky pokynul, aby přisedli blíž. Když k němu naklonili hlavy, každý z jedné strany, prohlásil už bezcizího přízvuku, který se čertví proč náhle objevoval a hned zase mizel: „To je tak…,” přitom se polekaně ohlédl a pokračoval šeptem, „víte, já se toho všeho osobně zúčastnil. Byl jsem u Piláta v paláci, v zahradě, kde rozmlouval s Kaifášem, a dokonce i na tribuně, jenomže tajně, abych takřekl, inkognito. Proto vásvelmi prosím, abyste si to nechali pro sebe, nikomu ani slovo, psst…” Zavládlo mlčení a Berliozzpopelavěl.

„Vy… vy… jakdlouho jste v Moskvě?” zeptal se nakonec přiškrceně. „Před chvílí jsem přijel,” vysvětloval roztržitě profesor. Teprve teď oba naše přátele napadlo, aby si ho pořádně prohlédli, a zjistili v jeho levém zeleném oku výrazšílenství; pravé bylo mrtvé, černé a strnulé. Konečně se všecko vysvětlilo! pomyslel si zmateně Berlioz. Přijel k nám německý cvok, anebo se právě zbláznil na Patriarchových rybnících! To je nadělení! A opravdu se všecko vysvětlilo: podivná snídaně u nebožtíka filozofa Kanta, hloupé žvásty o slunečnicovém oleji a jakési Anušce i předpověď o uříznuté hlavě a všecko ostatní — zkrátka profesor je blázen. Berliozovi bylo hned jasné, co má dělat. Zvrátil se na opěradlo lavičky a za profesorovými zády mrkal na

Bezprizorného, aby cizinci neodporoval, ale zkoprnělý básníkjeho signály nevnímal. „Ano, ano…,” přisvědčoval horlivě redaktor, „ovšemže to je možné… proč by ne… I Pilát Pontský, i palác, a všecko ostatní… mimochodem, přijel jste sám nebo se ženou?” „Sám, jsem vždycky sám,” postěžoval si trpce profesor.

„A kde máte zavazadla?” vyptával se úlisně Berlioz. „VMetropolu? Kde jste se ubytoval?” „Já? Nikde,” odpověděl pomatený Němec a divoce bloudil zeleným okem po Patriarchových rybnících. „Jakto? A kde hodláte bydlet?”

„Ve vašem bytě!” vypálil bezokolků blázen a spiklenecky na něj zamžoural. „Ve… velice mě těší,” koktal Berlioz, „jenomže to pro vásbude trochu nepohodlné, vážně… V Metropolu jsou přepychové pokoje, je to prvotřídní hotel…” „Takvy tvrdíte, že ani ďábel neexistuje?” obrátil se náhle nemocný vesele k Ivanovi. „Toseví, že ne…”

„Neodporuj mu…,” zašpital Berlioz, jenom rty se mu pohybovaly, a dělal posuňky za profesorovými zády. „Žádný ďábel neexistuje!” vykřikl básník, zmatený celou tou komedií, a nasadil všemu korunu. „To je hrůza! Přestaňte s tou hysterií!” Šílenec se rozesmál takdivoce, až z lípy nad jejich hlavami vystřelil vrabec. „Opravdu neobyčejně zajímavé,” procedil a rozesmál se na celé kolo. „Co to má znamenat… Ať se člověkzmíní o čemkoli, nic podle vásneexistuje!” Vtom se přestal smát, jako když utne, a upadl do druhé krajnosti, jakto bývá zvykem u neurotiků — rozčilil se a utrhl se přísně na Bezprizorného:

„Taktedy neexistuje, říkáte?” „Uklidněte se proboha, profesore…,” drmolil Berliozv obavě, aby ho ještě víc nevydráždil. „Poseďte chvilku tady se soudruhem Bezprizorným… Skočím si jenom tamhle na roh, potřebuju si zavolat… A pakvásdoprovodíme, kam budete chtít. Neznáte naše město…” Musíme uznat, že Berliozůvplán byl správný: zaběhnout k nejbližší telefonní budce a oznámit na příslušném oddělení, že jistý zahraniční konzultant sedí na Patriarchových rybnících ve zjevně nenormálním stavu. Tudíž by se mělo něco podniknout, aby nedošlo k nepříjemnosti. „Potřebujete si zavolat? Dobrá, jen běžte,” smutně souhlasil nemocný a náhle začal naléhavě škemrat: „Ale na rozloučenou vásprosím, věřte alespoň, že ďábel existuje! O víc vásnežádám. Pamatujte, že existuje sedmý důkaz, nadmíru spolehlivý. Brzy se o něm sám přesvědčíte!” „Dobrá, dobrá,” uklidňoval ho redaktor s předstíranou laskavostí, zamrkal na rozčileného básníka, kterému se ani trochu nelíbilo, že má hlídat pomateného Němce, a pakzamířil na roh Bronné a Jermolajevské uličky. Profesor jako by se rázem uzdravil a jeho tvář se rozjasnila. „Michaile Alexandroviči!” zavolal na Berlioze. Ten sebou škubl a otočil se, ale pakho uklidnila myšlenka, že profesor zná jeho jméno i jméno po otci nejspíš také z některých novin. Němec na něj zavolal, ruce přiložené k ústům:

„Jestli si přejete, dám okamžitě poslat telegram vašemu strýci do Kyjeva!” Redaktor se znovu roztřásl. Jakse ten blázen dozvěděl o existenci jeho kyjevského strýce? O tom se nikde v novinách zaručeně nepsalo. Hm, nemá nakonec Bezprizorný pravdu? Co když jsou cizincovy doklady falešné? Prapodivné individuum…Musí zavolat, a to hned! Všakoni tu záhadu brzy rozluští. Nedíval se už nalevo ani napravo a běžel dál.

Vtom těsně před vyústěním do Bronné vstal z lavičky navlasstejný chlapík, jaký se dnesza slunečního žáru vyhoupl z dusného vzduchu, a šel mu vstříc. Jenomže teď už nebyl průhledný, ale kompaktní, a v začínajícím šeru Berliozzřetelně rozeznal kníry jako husí brka, malá ironická, plovoucí očka a kostkované kalhoty, vytažené natolik, že bylo vidět špinavé bílé ponožky. Michail Alexandrovič couvl, ale pakse utěšil tím, že jde o hloupou shodu a vůbec že teď není často rozebírat. „Hledáte turniket, soudruhu?” zamečel nakřáplým tenorem kostkovaný. „Račte tudy! Běžte rovně a hned tam jste. Za to bych měl od vásdostat na skleničku… ať si starý regenschori spraví náladu!” Šklebil se a rozmáchle smekl žokejskou čapku. Berliozneposlouchal tirády a žadonění dotěrného regenschoriho, rozběhl se k turniketu, otočil jím a už se chystal vstoupit na koleje, když ho oslepilo červené a bílé světlo. Ve skleněné budce zablikal nápis: „Pozor, tramvaj!” A opravdu, tramvaj už se řítila, zatáčela po nově vybudované lince z Jermolajevské na Bronnou. Za zatáčkou vyrovnala, náhle se v ní rozsvítilo elektrické světlo, tramvaj zaúpěla a zrychlila. Opatrný Berlioz, ačkolivstál na bezpečném místě, se rozhodl vrátit, položil ruku na růžici a couvl o krok. Vtom se mu vysmekla ruka a noha nezadržitelně jako po ledu sklouzla po dláždění, které se šikmo svažovalo ke kolejím, druhá noha se vymrštila do vzduchu a Berliozdopadl na koleje. Jakse snažil něčeho zachytit, upadl naznak, lehce se uhodil o dlažební kostky do týla a přitom uviděl vysoko na obloze — nerozeznal už, jestli vpravo nebo vlevo — pozlacený měsíc.

Obrátil se bleskurychle na bok, zběsilým pohybem přitáhl kolena k břichu a vtom zahlédl hrůzou zbělelý obličej a rudý šátekřidičky tramvaje, který se k němu nezadržitelně blížil.

Nestačil už vykřiknout, ale kolem se rozječela srdceryvnými ženskými výkřiky celá ulice. Řidička prudce zabrzdila, vůzse zaryl předkem do země a pakkřečovitě poskočil, až s rachotem a řinčením vypadly okenní tabulky. V Berliozově mozku uvízl zoufalý výkřik: Že by konec? Ještě jednou, naposled se mu před očima kmitl měsíc roztříštěný na kusy, a pakuž byla tma. Tramvaj zachytila Berlioze a pod mříže aleje dopadl na vydlážděný svah tmavý kulatý předmět. Skutálel se po svahu a poskakoval po hrbolatém dláždění. Byla to Berliozova uříznutá hlava.