Nemesis

13

Marlene matku upřeně pozorovala. Dávala si pozor, aby měla výraz vyrovnaný a nic neříkající, ale v duchu se cítila potěšená a překvapená zároveň. Matka jí konečně vyprávěla o událostech týkajících se otce a komisaře Pitta. Jednalo se s ní jako s dospělým.

„Já bych stejně prověřila dráhu Nemesis, bez ohledu na to, co by mi nařídil komisař Pitt,“ řekla Marlene. „Ale vidím, že ty jsi to neudělala. Tvůj pocit viny mi dává za pravdu.“

„Nemůžu si zvyknout na představu, že svou vinu nosím na čele jako nálepku,“ řekla Insignová.

„Nikdo nemůže zcela ukrýt své pocity,“ řekla Marlene. „Když se pozorně díváš, vždycky to poznáš.“

(Jiní ne. Trvalo dlouho, než Marlene konečně uvěřila, že lidé se nedokáží dívat, vnímat, že jim to je lhostejné. Nepozorovali lidské obličeje, pohyby, zvuky, postoje a nepatrné návyky.)

„Neměla by sis lidi tak prohlížet, Marlene,“ řekla Insignová, jako kdyby se jejich myšlenkové pochody ubíraly stejnými cestami. Položila ruku na dívčino rameno, aby její slova nevyzněla jako káráni. „Jsou nervózní, když na ně upřeš ty svoje kukadla. Musíš respektovat jejich soukromí.“

„Ano, mami,“ řekla Marlene a bez námahy postřehla, že matka se snaží chránit sama sebe. Byla nesvá, protože netušila, jak moc toho na sebe každým okamžikem prozrazovala.

Marlene se zeptala: „Jak je možné, že jsi navzdory pocitu provinění vůči sluneční soustavě nic neudělala?“

„Z mnoha důvodů, Molly.“

(„Molly“ ne, zasténala v duchu Marlene. Marlene! Marlene! Marlene! Tři slabiky. Přízvuk na druhé. Dospělá!)

„Jako třeba?“ zeptala se Marlene nakvašeně. (Copak si matka nevšimla, jak jí projela vlna nepřátelství pokaždé, když ji oslovila jejím dětským jménem? Určitě jí to zkřivilo obličej, zlostně zúžilo obočí, křečovitě stáhlo rty. Proč jsou lidé tak nevšímaví? Proč se nedívají?)

„Třeba proto, že Janus Pitt umí být velmi přesvědčivý. Jakkoli odtažité se ti zdají jeho argumenty, jakkoli k nim pociťuješ odpor, nakonec tě vždycky přesvědčí o tom, že má ke svým názorům pádné důvody.“

„Jestli je to pravda, tak potom je nesmírně nebezpečný.“

Insignová jakoby se odtrhla od svých myšlenek a udiveně na dceru pohlédla. „Proč si to myslíš?“

„Pro každé tvrzení může existovat několik pádných důvodů. Když je někdo dokáže rychle rozpoznat a přesvědčivým způsobem podat, může kohokoli přesvědčit o čemkoli, a to je nebezpečné.“

„Janus Pitt takové schopnosti má, to připouštím. A jsem překvapená, že rozumíš takovým věcem.“

(Marlene si pomyslela: Protože mi je jenom patnáct a ty jsi zvyklá o mně přemýšlet jako o dítěti.)

Nahlas řekla: „Pozorování lidí tě hodně naučí.“

„Ano, jenom pamatuj na to, co jsem ti řekla. Nepřeháněj to.“

(Nikdy.) „Takže tě pan Pitt přesvědčil.“

„Přesvědčil mě o tom, že chvilkový odklad nemůže nikomu uškodit.“

„A ty jsi ani nebyla zvědavá, kam Nemesis směřuje? Muselas přece být.“

„Byla, ale není to tak snadné, jak si myslíš. Observatoř je v nepřetržitém provozu. Na použití jejího vybavení existuje pořadník. A přestože jsem v jejím čele, nemohu ji používat, jak mě napadne. O všem se ví. Já také vím, proč a kdy ji kdo používá. Je velmi nepravděpodobné, že bych mohla zhotovit opravdu podrobné spektrum Nemesis a Slunce nebo provést potřebné výpočty na hlavním počítači tak, aby se o tom okamžitě někdo nedozvěděl. Navíc mám podezření, že Pitt měl v observatoři pár svých lidí, kteří na mě měli dávat pozor. Kdybych udělala jediný krok proti, úmluvě, okamžitě by se o tom dozvěděl.“

„Přece by ti za to nemohl nic udělat, nebo snad ano?“

„Jestli máš na mysli, že by mě mohl dát zastřelit za velezradu, tak ne — něco takového ho určitě nikdy ani ve snu nenapadlo — ale mohl by mě zbavit funkce a přeložit na práci na farmách. A to bych nechtěla. Bylo to tehdy krátce poté, co jsme měli s Pittem menší rozhovor týkající se objevu planety — nebo průvodce — Nemesis. Až do onoho dne jsme nevěděli, jak ji máme nazývat. Nemesis je od ní vzdálena pouhé čtyři miliony kilometrů a objekt nevyzařoval nic ve viditelném spektru.“

„Mluvíš o Megas, že, mami?“

„Ano. Má to být nějaké archaické slovo znamenající 'velký. Na planetu je opravdu velká, podstatně větší než největší planeta sluneční soustavy, Jupiter. Ale na druhou stranu je velmi malá na hvězdu. Někteří Megas považují za hnědého trpaslíka.“ Zarazila se a kradmo pohlédla na dceru, jako by si náhle nebyla jistá, zda je schopná ji sledovat. „Víš, co je to hnědý trpaslík, Molly?“

„Jmenuji se Marlene, matko.“

Insignová malinko zčervenala. „Jistě. Promiň, čas od času na to zapomenu. Nemůžu si pomoct, víš. Měla jsem kdysi roztomilé malé děvčátko, které se tak jmenovalo.“

„Já vím. Až mi bude příště šest, můžeš mi říkat Molly jak se ti zlíbí.“

Insignová se zasmála. „Víš, co je to hnědý trpaslík, Marlene?“

„Ano, vím. Hnědý trpaslík je vesmírné těleso podobné malé hvězdě, jehož hmota je příliš malá na to, aby na něm vznikla teplota a tlak potřebný ke vzniku vodíkové fúze v jeho nitru, ale dostatečně velké na to, aby na něm vznikly druhotné reakce, které udržují teplotu.“

„Správně. To nebylo špatné. Megas je na rozmezí. Buď je to velmi horká planeta nebo velmi matný hnědý trpaslík. Nevydává žádné viditelné světlo, zato má bohatou infračervenou emisi. Nepodobá se ničemu, co jsme měli doposud možnost studovat. Bylo to první extrasolární planetární těleso — tedy první planeta vně sluneční soustavy — které jsme mohli podrobně zkoumat a observatoř tím byla naprosto vytížená. I kdybych chtěla, nemohla bych se dostat k výpočtům dráhy Nemesis a abych řekla pravdu, na čas jsem na to docela zapomněla. Megas mě zajímala stejně jako ostatní, chápeš?“

„Hm,“ řekla Marlene.

„Ukázalo se, že je to jediné větší planetární těleso kroužící kolem Nemesis, ale nám úplně stačilo. Byla pětkrát větší —“

„Já vím, mami. Pětkrát větší než Jupiter a třicetkrát menší než Nemesis. Tohle mně počítač prozradil už dávno.“

„Ovšem, drahoušku. A není o nic víc obyvatelnější než Jupiter; když, tak méně. Bylo to zprvu tak trochu zklamání, přestože nikdo z nás ani v nejmenším nepředpokládal, že bychom u rudého trpaslíka našli obyvatelnou planetu. I kdyby se u Nemesis nacházela planeta dostatečně blízko, aby se její voda udržela v tekutém stavu, slapové vlivy by ji donutily mít jednu stranu neustále přivrácenou k Nemesis.“

„To je to, co dělá Megas? Že má jednu stranu pořád obrácenou k Nemesis?“

„Ano. Znamená to, že má teplou a studenou stranu, přičemž ta teplá je teplá až příliš. Byla by dokonce žhavá, nebýt cirkulace husté atmosféry, která poněkud obě teploty vyrovnává. Proto, a také kvůli vnitřnímu teplu planety, je i studená strana poměrně teplá. Na Megas je toho více, co je z astronomického hlediska jedinečné. A potom jsme zjistili, že Megas má měsíc, nebo chceš-li Megas považovat za velmi malou hvězdu, tedy že má planetu — Erythro.“

„Kolem které obíhá Rotor, já vím. Ale to už je víc než jedenáct let, co se kolem Megas a Erythro dělal takový rozruch. Za celou tu dobu jsi nenašla čas, abys ses nějak dostala ke spektru Nemesis a Slunce? Abys vypočítala její dráhu?“

„No-“

Marlene chvatně dodala: „Já vím, že ano.“

„Podle mého výrazu?“

„Podle všeho.“

„Mít tě nablízku může být někdy velmi nepříjemné, Marlene. Ano, udělala jsem to.“

„A?“

„Ano, míří ke sluneční soustavě.“

Odmlčela se. Marlene se potichu zeptala: „Zasáhne ji?“

„Ne, podle mých výpočtů ne. Jsem si celkem jistá, že nezasáhne ani Slunce ani Zemi ani žádnou jinou významnější součást sluneční soustavy. Není totiž třeba. Pravděpodobné Zemi zničí, i když ji mine.“

14

Marlene bylo jasné, že matka o zničení Země mluvila nerada, byl v ní jakýsi vnitřní rozpor, který jí v tom bránil. Kdyby to bylo na ní, zmlkla by nadobro. Její výraz — to, jak se od Marlene malinko odtáhla, jako by chtěla raději odejít; to, jak si opatrně přejela jazykem rty, jako by se snažila odstranit pachuť svých slov — byl pro Marlene otevřená kniha.

Nechtěla, aby matka přestala mluvit. Musela se dozvědět víc.

„Když Zemi mine, jak ji může zničit?“ nadhodila opatrně.

„Vysvětlím ti to. Země obíhá kolem Slunce tak jako Rotor kolem Erythro. Kdyby sluneční soustavu tvořila jen Země se Sluncem, obíhala by Země navěky po téměř stejné dráze. Říkám 'téměř, protože při každém oběhu vyzařuje gravitační vlny, které oslabují její pohybovou energii, čímž se její dráha pomalu, nepředstavitelně pomalu stáčí do Slunce. To můžeme pominout.

Existují další komplikující faktory, protože Země není sama. Měsíc, Mars, Venuše, Jupiter; působí na ni každý blízký objekt. Ve srovnání se Sluncem jsou jejich vlivy vedlejší a tak si Země udržuje víceméně stále tutéž orbitu. Nicméně tyto vedlejší vlivy, značně se různící směrem a intenzitou, způsobují drobné změny její oběžné dráhy. Země se nepatrně vychyluje, stejně tak se mírně mění její axiální sklon otáčení, excentricita a tak dále.

Jde dokázat — bylo dokázáno — že všechny tyto drobné výchylky jsou cyklické. Nepůsobí v jednom směru, ale střídavě na jednu a na druhou stranu. Důsledkem toho je, že se Země při svém oběhu kolem Slunce nesčetněkrát slabě zachvívá. Dělají to všechna tělesa sluneční soustavy. Pozemské chvění nebrání zachování života. Přinejhorším může dojít k době ledové nebo naopak k rozehřátí ledovců a zvýšení mořské hladiny, ale za více než tři miliardy let život na Zemi vždycky nějak přetrval.

Řekněme, že Nemesis se přiřítí, proletí kolem a nepřiblíží se víc než na jeden světelný měsíc. To by bylo něco méně než bilion kilometrů. Při svém průletu — a ten potrvá léta — udělí celé soustavě gravitační impulz. Tím se zvýší intenzita chvění, ale to se potom, až bude Nemesis pryč, ustálí.“

„Působíš dojmem, že je to mnohem vážnější, než z tvého popisu vyplývá,“ řekla Marlene. „Co je tak hrozného na tom, že Nemesis způsobí sluneční soustavě pár větších zachvění, když se to stejně nakonec srovná?“

„Ano, ale srovná se to na původní stav? V tom je problém. Když se stabilizovaná poloha Země mírně posune — o něco dále od Slunce, o něco blíže, když bude její oběžná dráha excentričtější nebo její osa získá o něco odlišný sklon — jak to ovlivní pozemské klima? I nepatrná změna z ní může udělat neobyvatelný svět.“

„Mohla bys to dopředu vypočítat?“

„Ne. Rotor na to není vhodné místo. Také se chvěje, a to značně. Než bych ze zdejších pozorování přesně vypočítala trajektorii Nemesis, zabralo by mi to podstatně víc času a musela bych provést podstatně víc výpočtů — a stejně bychom si nemohli být jisti dřív, než se dostane podstatně blíž ke sluneční soustavě — a to už budu dávno po smrti.“

„Takže nemůžeš přesně určit, v jaké vzdálenosti Nemesis mine sluneční soustavu.“

„Ne. Je třeba vzít v úvahu gravitační pole všech okolních hvězd v okruhu tak dvanácti světelných let. I ten nejnepatrnější nezapočítaný vliv může způsobit během dvou světelných let takovou odchylku, že z průchodu, spočítaného téměř na kontakt, může být něco, co se ani průchodem nedá nazvat. Nebo naopak.“

„Komisař Pitt tvrdil, že do příchodu Nemesis bude celá sluneční soustava schopná evakuace. Má pravdu?“

„Může mít. Ale jak můžeme vědět, co bude za pět tisíc let, k jakým historickým obratům dojde a jak to ovlivní vývoj událostí? Můžeme jen doufat, že to všichni přežijí.“

„I kdyby je nikdo nevaroval,“ řekla Marlene, pociťujíc trochu rozpaky nad tím, že právě matce říká takové astronomické banality, „přijdou na to sami. Musí. Nemesis bude stále blíž a blíž a po čase bude nepřehlédnutelná, takže budou moci vypočítat její dráhu mnohem přesněji.“

„Ale budou mít mnohem méně času na evakuaci — bude-li jí zapotřebí.“

Marlene se dívala do země. „Mami, nezlob se, ale mám dojem, že bys nebyla spokojená, i kdyby se všem podařilo ze sluneční soustavy šťastně uniknout. Je v tom něco jiného. Pověz mi to, prosím.“

Insignová zvolna odpověděla: „Nelíbí se mi představa, že by měli všichni Zemi opustit. I kdyby se to provedlo systematicky, beze spěchu, bez obětí, stejně se mi ta představa nezamlouvá. Nechci, aby byla Země pustá.“

„Řekněme, že je to nutné.“

„Tedy ať se stane, co se má stát. Dokážu se smířit s nutností, ale líbit se mi to nemusí.“

„Ty jsi sentimentální vůči Zemi? Protože jsi tam studovala?“

„Dělala jsem tam svou astronomickou praxi. Země se mi nelíbila, ale na tom nezáleží. Je to místo, odkud vzešel lidský rod. Chápeš, co tím myslím, Marlene? Přestože se mi tehdy nezamlouvala, přesto je to svět, na kterém se celé věky vyvíjel život. Pro mě to není jen planeta, ale princip, abstraktní pojem. Chci, aby existovala kvůli minulosti. Nevím, jestli to dokážu vysvětlit.“

„Otec byl Pozemšťan,“ řekla Marlene.

Insignová mírně sevřela rty. „Ano, byl.“

„A vrátil se na Zemi.“

„Tak je to v záznamech. Předpokládám, že to udělal.“

„Já jsem potom napůl Pozemšťanka. Je to tak?“

Insignová se zamračila. „Všichni jsme Pozemšťané, Marlene. Moji pra-pra-prarodiče žili celý život na Zemi. Má pra-prababička se na Zemi narodila. Všichni bez výjimky pocházíme z Pozemšťanů. A neplatí to jen o lidech. Každé snítko života na všech koloniích, od virů po stromy, vzešlo z pozemského života.“

„Ale jen lidé to vědí,“ řekla Marlene. „A někteří jsou blíž než druzí. Myslíš někdy na otce? Třeba teď?“ Marlene na matku vrhla kradmý pohled a rychle dodala: „To není moje věc. To jsi mi chtěla říct.“

„To mě právě napadlo, ale nesmím se nechat vést svými pocity. Koneckonců, jsi jeho dcera. Ano, čas od času na něj myslívám.“ Plaše pokrčila rameny.

„Ty na něj myslíš, Marlene?“

„Nemám na co myslet. Nepamatuju si ho. Nikdy jsem neviděla žádný jeho hologram, nic.“

„Ne, tak jsem to —“ hlas se jí zlomil.

„Když jsem byla menší, divila jsem se, proč někteří otcové se svými dětmi zůstali, když došlo k Odchodu, a někteří ne. Myslela jsem si, že je třeba neměli rádi, a že otec neměl rád mě.“

Insignová hleděla na svou dceru užasle. „Tohle jsi mi nikdy neřekla.“

„Byla to má soukromá dětská představa. Když jsem povyrostla, pochopila jsem, že to bylo trochu složitější.“

„Nikdy sis to neměla myslet. Není to pravda. Kdybych to jen tušila, tak bych tě o jeho lásce k tobě ubezpečila.“

„Nerada o té době mluvíš, mami, chápu.“

„Mluvila bych, kdybych tušila, co se ti honí hlavou, kdybych si mohla přečíst tvůj obličej jako ty můj. Opravdu tě miloval. Vzal by si tě sebou, kdybych to jen dovolila. Je to moje vina, že nejste spolu.“

„Taky jeho. Mohl zůstat s námi.“

„Ano, mohl, ale teď, s odstupem času, chápu jeho problémy poněkud lépe než tehdy. Já jsem neopouštěla svůj domov; můj svět šel se mnou. Mohu být dva světelné roky od Země, ale stále jsem doma, na Rotoru, kde jsem se narodila. Tvůj otec byl jiný. Narodil se na Zemi a ne na Rotoru a řekla bych, že se nemohl smířit s myšlenkou, že by Zemi nenávratně a navždy opustil. Na to také někdy myslívám. Pomyšlení, že by Země měla zůstat opuštěná, mi nahání hrůzu. Musí tam být miliardy lidí, kterým by to zlomilo srdce.“

Nějakou chvíli mlčely, potom Marlene řekla: „Co asi otec právě teď na Zemi dělá?“

„Jak bychom to mohly vědět, Marlene? Dvacet bilionů kilometrů je dlouhá, předlouhá cesta a čtrnáct let dlouhá, předlouhá doba.“

„Myslíš, že je ještě naživu?“

„Co já vím,“ odvětila Insignová. „Na Zemi může být život velmi krátký.“ Potom, jako by si najednou uvědomila, že není sama, rychle doplnila: „Určitě je naživu, Marlene. Když odešel, byl ve výtečné kondici a touto dobou mu bude teprve padesát.“ Pak tiše: „Stýská se ti po něm, Marlene?“

Marlene vrtěla hlavou. „Nemůže se ti stýskat po něčem, co jsi nikdy nepoznala.“

(Ale ty jsi ho znala, mami, pomyslela si. Tobě se po něm stýská.)