Nemesis

63

Ranay D'Aubissonová, stejně jako všichni obyvatelé erythrejské Kopule, pravidelně navštěvovala Rotor. Byla to nezbytnost — pocit domova, návrat ke kořenům, znovunabytí sil.

Tentokrát však D'Aubissonová „vyjela nahoru“ (obvyklá fráze vyjadřující přesun z Erythro na Rotor) o něco dřív než stanovil její pracovní rozvrh.

Seděla v Pittově kanceláři a zkušenýma očima si všímala nepatrných známek stárnutí, které se u něj nahromadily od doby, kdy ho před několika lety naposledy spatřila. Během své běžné praxe neměla mnoho příležitostí se s ním setkat, na tom nebylo nic zvláštního.

Hlas měl nicméně stejně silný jako dřív, oči stejně pronikavé, a nepovšimla si ani úbytku jeho mentální aktivity.

„Obdržel jsem vaši zprávu o nehodě za branami Kopule a oceňuji obezřetnost, s jakou jste postupovala ve zhodnocení celé situace. Nyní však, zcela soukromě a neoficiálně — co přesně se Genarrovi přihodilo? Tato místnost je cloněna, můžete mluvit otevřeně.“

D'Aubissonová upjatě prohlásila: „Obávám se, že má zpráva, třebaže obezřetná, byla také pravdivá a úplná. Co se veliteli Genarrovi stalo, vlastně nevíme. Mozkový snímek ukázal sice nějaké změny, ale ty byly nesmírně drobné a neodpovídaly ničemu, s čím jsme se v minulosti setkali. A nebyly trvalé, jelikož se rychle vrátily do normálu.“

„Ale něco se mu přihodilo?“

„To ano, ale o to právě jde. Nedokážeme říct víc, než že to bylo 'něco'.“

„Třeba nějaké forma Nákazy?“

„Příznaky, jež jsme odhalili v minulosti, jsme v tomto případě nezjistili.“

„Jenže v počátcích výskytu Nákazy bylo snímkování mozku poměrně primitivní. Příznaky, které jste odhalili v současnosti, byste v minulosti neodhalili, tedy to může být slabší forma Nákazy, nebo ne?“

„Dalo by se to tak říct, ale na to nejsou pádné důkazy, navíc Genarr je teď normální.“

„Vypadá normálně, chcete říct, ale ve skutečnosti nevíme, jestli nemůže dojít k recidivě.“

„Něco takového také nemáme důvod předpokládat.“

Po komisařově tváři se mihl letmý náznak netrpělivosti. „Tak už dost, D'Aubissonová. Moc dobře víte, že Genarrovo postavení je značně důležité. Situace v Kopuli je stále choulostivá, protože nikdy nevíme, zda a kdy Nákaza udeří znova. Genarrův přínos spočíval v tom, že se zdál vůči ní imunní, ovšem nyní ho můžeme za takového jen těžko považovat. Něco se stalo a my musíme být připraveni ho vyměnit.“

„To závisí na vašem rozhodnutí, komisaři. Ze zdravotního hlediska to ovšem není nezbytné.“

„Přesto ho, doufám, budete bedlivě sledovat a nepustíte ze zřetele, že taková nezbytnost může nastat.“

„To považuji za součást své lékařské povinnosti.“

„Výborně. Zvláště si uvědomte, že pokud by mělo k nějaké výměně dojít, uvažoval jsem o vás.“

„O mně?“ Dříve než se ovládla, problesklo jí tváří vzrušení.

„Ano, proč ne? Je všeobecně známo, že jsem nikdy nebyl nadšený projektem kolonizace Erythro. Vždycky jsem se domníval, že je pro lidstvo nutné zachovat si mobilitu a nenechat se znovu polapit do otroctví velké planety. Nicméně, možná by bylo prozíravé, kdybychom mohli planetu kolonizovat — ne jako místo pro životní prostor, nýbrž jako ohromný zdroj — takový, za jaký jsme považovali ve sluneční soustavě Měsíc. To ovšem nemůžeme uskutečnit, bude-li nám na hlavou viset neustálá hrozba Nákazy, že?“

„Ne, to nemůžeme, komisaři.“

„Takže naším skutečným úkolem je vyřešit především tento problém. To jsme nikdy neudělali. Nákaza prostě ustala a my jsme se s tím spokojili — ovšem poslední incident ukazuje, že nebezpečí ještě není zažehnáno. Ať už v tom, co se Genarrovi přihodilo, měla nebo neměla prsty Nákaza, dozajista se mu něco stalo a já této záležitosti hodlám udělit nejvyšší prioritu. Vy se nabízíte jako přirozený vedoucí takového projektu.“

„Ujala bych se toho velmi ráda. Dělala bych vlastně totéž, co se pokouším dělat stále, jen s větší pravomocí. Nejsem si jistá, ale domnívám se, že pro tento úkol bych měla být velitelem erythrejské Kopule.“

„Jak už jste řekla, to záleží na mém rozhodnutí. Mám to tedy chápat tak, že byste případnou nabídku na tuto funkci neodmítla?“

„Ne, komisaři. Byla by to pro mě velká čest.“

„Ano, jistě,“ poznamenal Pitt suše. „A co se stalo tomu děvčeti?“

Na okamžik se D'Aubissonová zdála tou náhlou změnou tématu zaskočená. Ale rychle se vzpamatovala. Opakovala: „Tomu děvčeti?“

„Ano, tomu děvčeti, co bylo mimo Kopuli s Genarrem, tomu, co si svléklo ochranný oděv.“

„Marlene Fisherové?“

„Ano, tak se jmenuje. Co se jí stalo?“

D'Aubissonová zaváhala: „Té nic, komisaři.“

„To říká i vaše zpráva. Ale já se vás teď znovu ptám. Nic?“

„Nic, co se dá zjistit snímkováním nebo jakoukoli jinou metodou.“

„Chcete říct, že zatímco Genarr, který měl na sobě E-oblek, šel k zemi, tomu děvčeti, Marlene Fisherové, bez E-obleku, se nestalo nic?“

D'Aubissonová pokrčila rameny. „Pokud to dokážeme posoudit, tak vůbec nic.“

„Nezdá se vám to zvláštní?“

„Ona sama je zvláštní mladá dáma. Její mozkové snímky —“

„Její mozkové snímky znám. Také vím, že má podivné schopnosti. Všimla jste si toho?“

„Ano. To tedy ano.“

„A jaké vám připadají? Jako čtení myšlenek, co říkáte?“

„Ne, komisaři. To je nemožné. Představa telepatie je čirá fantazie. Vlastně bych si přála, aby to bylo čtení myšlenek, protože by nebylo tak nebezpečné. Myšlenky se dají ovládat.“

„Co je tedy ještě nebezpečnějšího?“

„Jak to vypadá, dokáže interpretovat jazyk těla a ten se ovládat nedá. Každý pohyb něco prozrazuje.“ Řekla to s nádechem trpkosti, kterého si Pitt nemohl nepovšimnout.

„Měla jste s ní snad nějakou osobní zkušenost?“

„Ovšem.“ D'Aubissonová se zachmuřila. „Je nemožné ocitnout se v blízkosti této mladé dámy a nepocítit na sobě nějakým způsobem nepříjemnosti, které s sebou její pozorovací schopnosti přinášejí.“

„Ano, ale co se stalo?“

„Nic tak hrozného, ale bylo to nepříjemné.“ D'Aubissonová zrudla a na okamžik sevřela rty, jakoby chtěla svému vyšetřovateli vzdorovat. Pak téměř šeptem řekla: „Potom, co jsem vyšetřila velitele Genarra, se mě Marlene zeptala, jak mu je. Pověděla jsem jí, že není vážněji zraněn, a že máme všechny důvody se domnívat, že se zotaví docela.

Zeptala se mě: 'Proč vás to mrzí?

To mě překvapilo. Odpověděla jsem jí: 'Nemrzí mě to. Mám z toho radost.

Tvrdila: 'Ne, vás to mrzí. Je to jasně poznat. Jste zklamaná.

Bylo to poprvé, co jsem se s něčím takovým sama setkala, i když jsem o tom už slyšela od jiných. Nenapadlo mě nic jiného, než jí odporovat. 'Proč bych měla být zklamaná? Kvůli čemu?

Beze slova na mě upřela ty svoje velikánské, temné a znepokojivé oči a prohlásila: 'Zdá se mi, že to má něco společného se strýčkem Sieverem — “

Pitt ji přerušil.

„Strýčkem Sieverem? Je mezi nimi nějaký vztah?“

„Ne. Mám dojem, že jen vzájemná sympatie. Řekla: 'Zdá se mi, že to má něco společného se strýčkem Sieverem, nepřekvapilo by mě, kdybyste ho chtěla jako velitele Kopule nahradit.

Nato jsem se prostě otočila a odešla.“

Pitt se zeptal: „Co jste cítila, když vám to řekla?“

„Byla jsem vzteklá. Přirozeně.“

„Protože vám křivdila? Nebo protože měla pravdu?“

„No, svým způsobem —“

„Ne, ne. Žádné kličkování, doktorko. Měla pravdu nebo ne? Byla jste Genarrovým uzdravením tak zklamaná, aby si toho děvče všimlo, nebo to bylo všechno jen výplod její bujné fantazie?“

Slova šla doktorce přes rty těžce „Vycítila něco, co ve mně opravdu bylo.“ Upřela na Pitta vzdorný pohled. „Jsem také jenom člověk a mám své pohnutky. Sám jste před chvílí naznačil, že by mi jeho místo mohlo být nabídnuto, což by, pokud to správně chápu, znamenalo, že mě považujete za kvalifikovanou osobu.“

„Jsem si jistý, že temné myšlenky vám nejsou cizí — možná je to dokonce i charakterem,“ řekl Pitt bez jakéhokoli náznaku humoru. „Ale teď zvažte — Máte pod dohledem tuto mladou ženu, která je zvláštní, velmi zvláštní, jak ukazuje její mozkový snímek, stejně jako je zvláštní její chování — a navíc se zdá, že na ni Nákaza nepůsobí. Zkrátka, může existovat spojitost mezi její neuronovou strukturou a odolností vůči Nákaze. Nemohl by z ní být užitečný nástroj ke studování povahy Nákazy?“

„To nemohu posoudit. Možné to je.“

„Nemělo by se to vyzkoušet?“

„Snad, ale jak?“

Pitt tiše řekl: „Vystavit ji působení Erythro, jak jen to bude možné.“

D'Aubissonová zamyšleně podotkla: „To také sama chce, jak to vypadá, a velitel Genarr, jak se zdá, jí to hodlá dovolit.“

„Výborně. Vy tedy zajistíte lékařský dohled.“

„Rozumím. A když dívenka dostane Nákazu?“

„Musíme si uvědomit, že vyřešení tohoto problému je důležitější než prospěch jednotlivce. Můžeme získat celý svět — a možná bude třeba zaplatit nezbytnou daň.“

„A když ztratíme Marlene a nepomůže nám to pochopit povahu Nákazy?“

„Takové riziko musíme podstoupit. Koneckonců, může se také stát, že se jí nestane nic, a právě její imunita, při pečlivém prostudování, může způsobit průlom v pochopení povahy Nákazy. V tom případě zvítězíme beze ztrát.“

Teprve když D'Aubissonová odešla do svého rotorského apartmá, dovolilo Pittovi jeho neochvějné odhodlání pohlížet na sebe jako na úhlavního nepřítele Marlene Fisherové. Opravdovým vítězstvím by bylo, kdyby byla Marlene zničena a Nákaza zůstala nevyřešená. Jednou ranou by se zbavil nepohodlné holky, která by jinak mohla jednoho dne přivést na svět dalšího sobě podobného jedince, a zároveň nepohodlného světa, který by jinak mohl jednoho dne vyprodukovat populaci stejně nežádoucí, stejně závislou a stejně nemobilní, jako byla populace Země.

64

Všichni tři seděli uvnitř erythrejské Kopule — Siever Genarr ve střehu, Eugenie Insignová hluboce znepokojená a Marlene Fisherová zjevně netrpělivá.

Insignová kázala: „Hlavně si, Marlene, pamatuj, že se nemáš dívat do Nemesis. Vím, že o jejím infračerveném záření víš, aleje tu fakt, že Nemesis je mírně eruptivní hvězda. Jednou za čas dochází na jejím povrchu k výboji bílého světla. Trvá sice jen minutu nebo dvě, ale to už stačí, aby ti to poškodilo sítnici, a sama nepoznáš, kdy se to stane.“

Genarr se k ní obrátil: „A astronomové poznají, kdy se to stane?“

„Prozatím ne. Je to jedna z nevypočitatelných vlastností přírody. Prozatím jsme neodhalili zákonitosti hvězdné turbulence a jsou mezi námi i takoví, kteří tvrdí, že je neodhalíme nikdy. Jsou jednoduše příliš komplikované.“

„Zajímavé,“ poznamenal Genarr.

„Ne, že bychom proti těm výbojům něco měli. Tri procenta energie, které se z Nemesis dostanou na Erythro, pochází právě z nich.“

„To se mi nezdá nijak moc.“

„Ale je. Bez těchhle erupcí by Erythro byla ledovým světem, mnohem méně obyvatelným. Zato pro Rotor jsou problémem. Při každém výboji se musí upravit propustnost slunečního světla a posílit pole pro pohlcování jeho částic.“

Během hovoru se Marlene dívala z jednoho na druhého a nakonec je poněkud podrážděně přerušila: „Jak dlouho v tom ještě míníte pokračovat? Schválně mě zdržujete. To je mi úplně jasné.“

Insignová se chvatně zeptala: „Kam půjdeš, až budeš venku?“

„Jenom tak. K té říčce nebo potůčku nebo co to vlastně je.“

„Proč?“

„Protože je zajímavý. Volně tekoucí voda, nikde nevidíš její začátek ani konec a přitom víš, že ji nikdo nepumpuje zpátky do oběhu.“

„Ale ano,“ pokusila se o vysvětlení Insignová, „teplo Nemesis.“

„To se nepočítá. Chci říct, že to nedělají žádní lidé. A vůbec, chci tam prostě stát a dívat se na něj.“

„Ne aby ses z něho napila,“ nařídila jí Insignová přísně.

„To ani nechci. Hodinu bez pití vydržím. Kdybych dostala hlad nebo žízeň — nebo cokoli jiného — tak se vrátím. Ty toho naděláš, kvůli takovým hloupostem.“

Genarr se usmál. „Ty bys asi byla nejraději, kdybychom v Kopuli recyklovali úplně všechno.“

„Jistě, jak jinak. Kdo by nechtěl?“

Genarrův úsměv se ještě rozšířil: „Víš, Eugenie, jsem si celkem jistý, že život na koloniích lidstvo trvale poznamenal. Je v nás zakořeněný nějaký cyklický princip. Na Zemi něco nepotřebného prostě odhodíš, v domnění, že se to recykluje samo, a ono to tak, samozřejmě, vždycky není.“

„Genarre,“ prohlásila Insignová, „ty jsi fantasta. Člověk se pod tlakem okolností možná odnaučí špatným mravům, ale jakmile tlak povolí, máš je hned zpátky. Z kopce to jde snadněji než do kopce. Říká se tomu druhý termodynamický zákon a kdybychom někdy Erythro přece jen kolonizovali, tak ji podle mě zaneřádíme dřív, než bys řekl švec.“

„Nezaneřádíme,“ odporovala Marlene.

Genarr se jí zdvořilým tónem zeptal: „Pročpak ne, drahoušku?“

Marlene netrpělivě vyhrkla: „Prostě ne. Můžu už jít ven?“

Genarr se podíval na Insignovou a řekl: „Necháme ji jít, Eugenie. Nemůžeme ji zadržovat věčně. Kromě toho, jestli tě to uklidní, Ranay D'Aubissonová, která se právě vrátila z Rotoru, si prošla od začátku všechny údaje a včera mi oznámila, že Marlenin mozek vypadá tak stabilně, že je přesvědčená, že se Marlene na Erythro nic nestane.“

Marlene, která se už otočila ke dveřím, připravená vydat se do přetlakové komory, se obrátila. „Málem jsem zapomněla, strýčku Sievere. Na doktorku D'Aubissonovou si musíš dávat pozor.“

„Proč? Je to skvělý neurofyzik.“

„Tak to nemyslím. Když se ti to tehdy venku stalo, tak z toho měla radost, a když ses uzdravil, byla dost zklamaná.“

Insignová vypadala překvapeně a automaticky se zeptala: „Jak jsi na to přišla?“

„Prostě to vím.“

„To nechápu. Sievere, ty s D'Aubissonovou nevycházíš dobře?“

„Jistěže ano. Vycházím. Nikdy mezi námi nedošlo k nedorozumění. Ale když Marlene říká —“

„A nemůže se Marlene mýlit?“

Marlene ihned odpověděla: „Jenže se nemýlím.“

„Já vím, že ne, Marlene,“ ujistil ji Genarr. Nato se otočil k Insignové: „D'Aubissonová je ctižádostivá žena. Kdyby se mi něco stalo, přichází jako můj nástupce logicky v úvahu ona. Je tu dole už dost dlouho a zcela jistě to je nejkompetentnější osoba pro případ, že by Nákaza znovu vystrčila růžky. Co víc, je starší než já a možná se domnívá, že nemá moc času. Nemohu jí mít za zlé, že by chtěla na mé místo, a že jí, když jsem nebyl v pořádku, radostí trochu poskočilo srdíčko. Třeba si své pocity ani neuvědomuje.“

„Ale ano, uvědomuje,“ tvrdila Marlene zlověstně. „Ví o tobě všechno. Dávej si pozor, strýčku Sievere.“

„Dobrá, budu. Tak co, připravená?“

„Ovšem, připravená.“

„Tak půjdeme do přechodové komory. Pojď s námi, Eugenie, a netvař se tak nešťastně.“

A tak tedy Marlene vstoupila na povrch Erythro poprvé sama a bez ochrany. Stalo se to, podle standardního pozemského času, patnáctého ledna roku 2237 v 21:20. Podle erythrejského času bylo dopoledne.