Nemesis

58

Crile Fisher viděl Igora Koropatského za tři roky, co převzal funkci, kterou před ním zastával Tanayama, a stal se skutečným — pokud ne titulárním — vedoucím projektu, pouze dvakrát.

Když mu ale fotočidlo promítlo na obrazovku jeho tvář, neměl žádné potíže s identifikací. Koropatský byl stále stejně impozantní a sebejistý. Byl dobře oblečený, kolem krku velkou, načechranou kravatu v nejnovějším stylu.

Co se Fishera týče, ten celé dopoledne relaxoval a zdaleka nebyl upravený, ale člověk nemohl odmítnout někoho, jako byl Koropatský, přestože přicházel neohlášený.

Fisher stiskl tlačítko pro zobrazení piktogramu figurky vítajícího hostitele (či hostitelky, pohlaví bylo totiž tradičně nejasné) s rukou mírně zdviženou v gestu, které bylo obecně chápáno jako „Hned to bude“, bez trapné povinnosti vyjádřit to slovy.

Fisher měl trochu času, aby se učesal a malinko upravil. Mohl by se i oholit, ale tušil, že další otálení by Koropatský považoval za urážku.

Dveře se odsunuly stranou a Koropatský vešel dovnitř. Zdvořile se usmál a řekl:

„Dobrý den, Fishere. Vidím, že vás zdržuji.“

„Vůbec ne, řediteli,“ řekl Fisher a snažil se o upřímný tón: „ale jestli jste přišel za doktorkou Wendelovou, tak vám musím bohužel sdělit, že je u lodi.“

Koropatský zabručel:

„Víte, vlastně jsem to i předpokládal. V tom případě mi nezbývá než si promluvit s vámi. Mohu se posadit?“

„Ovšem, zajisté, řediteli,“ řekl Fisher. V duchu se proklínal, že to Koropatskému nenabídl, než ho sám požádal. „Dáte si něco?“

„Ne.“ Koropatský se poplácal po břiše. „Každé ráno se vážím a už to stačí, aby mě přešla chuť na jídlo — skoro. Fishere, nikdy jsem neměl možnost si s vámi promluvit jako muž s mužem. A chtěl jsem.“

„Bude mi potěšením, řediteli,“ zamumlal Fisher. Cítil vzrůstající nepokoj. Co to má všechno znamenat?

„Naše planeta má vůči vám velký dluh.“

„Když to říkáte, řediteli.“

„Byl jste na Rotoru před jeho odletem.“

„To bylo před čtrnácti lety, řediteli.“

„Vím. Byl jste ženatý a měl jste dítě.“

„Ano, řediteli,“ odvětil tiše Fisher.

„Ale vrátil jste se na Zemi těsně předtím, než Rotor opustil sluneční soustavu.“

„Ano, řediteli.“

„Něco, co vám někdo řekl — a co jste potom tady zopakoval, plus ještě jeden váš podnět, přivedlo Zemi k objevení Sousední hvězdy.“

„Ano, řediteli.“

„A byl jste to vy, kdo z Adelie přivedl na Zemi doktorku Wendelovou.“

„Ano, řediteli.“

„A díky vám tu už přes osm let pracuje a cítí se spokojeně, eh?“

Spokojeně se zachichotal a Fisher měl dojem, že kdyby Koropatský seděl trochu blíž, tak by ho takovým tím 'bodře chlapským' způsobem rýpl loktem do boku.

Fisher opatrně odvětil:

„Dá se říct, že si rozumíme, řediteli.“

„Ale nikdy jste se nevzali.“

„Já už jsem ženatý, řediteli.“

„Čtrnáct let žijete odděleně. Rozvod by se dal snadno zařídit.“

„Také mám dceru.“

„Která jí zůstane, i kdybyste se znovu oženil.“

„Byla by to jen zbytečná formalita, nic víc.“

Koropatský přikývl:

„Možná máte pravdu. Možná je to tak dokonce lepší. Asi víte, že naše superluminální loď je hotová. Doufáme, že bude moci vystartovat začátkem roku 2237.“

„Totéž mi řekla doktorka Wendelová, řediteli.“

„Neuronové detektory jsou už instalovány a fungují dobře.“

„To mi řekla také, řediteli.“

Koropatský, ruce složené v klíně, jedna svírající druhou, těžkopádně pokýval velkou hlavou. Potom krátce vzhlédl k Fisherovi a řekl: „Víte, jak pracují?“

Fisher zavrtěl hlavou. „Ne, pane, O tom, jak vlastně loď funguje, nevím nic.“

Koropatský znovu pokýval hlavou. „Já také ne. Musíme se spolehnout na slovo doktorky Wendelové a našich inženýrů. Ale jedna věc nám ještě stále chybí.“

„Uh?“ (Fisherovi přejel mráz po zádech. Další zdržení?) „Co ještě, řediteli?“

„Spojení. Člověk by myslel, že když existuje zařízení, které umožní lodi pohybovat se rychleji než světlo, mělo by rovněž existovat zařízení, které by nadsvětelnou rychlostí vysílalo vlny, nebo něco podobného, na přenášení zpráv. Vyslat superluminální zprávu mi připadá snadnější, než pohánět superluminální loď.“

„To nemohu posoudit, řediteli.“

„A přesto mě doktorka Wendelová ujišťuje, že opak je pravdou; že, alespoň prozatím, neexistuje žádná metoda, jak docílit výkonného superluminálního spojení. Jednou ho mít budeme, ale ne teď, tvrdí mi, a také se jí nechce na něj čekat, prý by to mohlo trvat dlouho.“

„Já také nechci čekat, řediteli.“

„Ano, sám se nemohu dočkat nějakého pokroku, úspěchu. Čekali jsme na to celé roky a i já bych už nejraději viděl loď odstartovat a vrátit se. Ale to by v praxi znamenalo, že v okamžiku, kdy vystartuje, s ní ztratíme spojení.“

Zamyšleně pokýval hlavou, Fisher zachovával rozvážné mlčení. (Co to má všechno znamenat? K čemu ten starý lišák směřuje?)

Koropatský vzhlédl na Fishera. „Víte, že Sousední hvězda letí naším směrem?“

„Ano, řediteli, slyšel jsem už o tom, ale zdá se, že převažuje všeobecný názor, že nás mine v bezpečné vzdálenosti, aniž by nám nějak ublížila.“

„To je to, co chceme, aby si lidé mysleli. Ovšem pravda je ta, Fishere, že nás Sousední hvězda mine dostatečně blízko na to, aby podstatným způsobem narušila oběžnou dráhu Země.“

Fisher se na chvilku ohromeně odmlčel. „A zničila ji?“

„Ve fyzickém slova smyslu ne. Dojde ovšem k podstatné změně podnebí a Země se stane neobyvatelnou.“

„Je to jisté?“ zeptal se nevěřícně Fisher.

„Nevím, jestli si vědci jsou vůbec někdy něčím jistí. Ale zdá se, že si jsou dostatečně jistí, aby nás nutili začít s přípravami. Máme pět tisíc let a začínáme se superluminálními lety — za předpokladu, že loď bude fungovat.“

„Jestli doktorka Wendelová říká, že bude fungovat, řediteli, potom jsem přesvědčen, že fungovat bude.“

„Doufejme, že naše důvěra je namístě. Nicméně i pět tisíc let se superluminálním pohonem nás staví do nevýhodné pozice. Museli bychom zkonstruovat sto třicet tisíc kolonií jako byl Rotor, abychom evakuovali osm miliard pozemského obyvatelstva plus dostatek techniky a zvířectva k založení životaschopného světa. To je dvacet šest Noemových arch ročně, počínaje dneškem. A za předpokladu, že během příštích pěti tisíc let nedojde ke zvýšení počtu obyvatel.“

„Těch dvacet šest za rok bychom měli zvládnout,“ naznačil opatrně Fisher. „Naše znalosti a zkušenosti by se měly každým stoletím prohlubovat a populační politika už desítky let funguje skvěle.“

„Dejme tomu, ale teď mi povězte: když opravdu dostaneme celou pozemskou populaci ve sto třiceti tisících kolonií do kosmu, využijeme na to veškeré pozemské zdroje, plus ty z Měsíce, Marsu a z asteroidů, opustíme sluneční soustavu a vydáme se nazdařbůh směrem k Sousední hvězdě, kam všechny ty kolonie umístíme?“

„To nevím, řediteli.“

„Budeme muset nalézt nějakou planetu, dostatečně 'pozemskou' na to, aby byla schopná naši obrovskou populaci přijmout, protože na nějakou krajinotvorbu nebudou prostředky. Na tohle musíme myslet také a musíme na to myslet teď a ne za pět tisíc let.“

„I kdybychom vhodnou planetu nenašli, můžeme kolonie posadit na oběžné dráhy kolem vhodných hvězd.“ Fisher bez přemýšlení zakroužil prstem.

„Milý pane, to by nešlo.“

„Se vší úctou, řediteli, ale když to jde tady, ve sluneční soustavě…“

„To vám řekl kdo? Ve sluneční soustavě je planeta, která přes všechny kolonie, co tu máme, obsahuje 99 procent lidského rodu. My jsme lidstvo a kolonie, to je jen smetí, co nás obklopuje. Může smetí existovat samo o sobě? Na to nemáme žádný důkaz, já osobně si myslím, že ne.“

„Možná máte pravdu, řediteli,“ připustil Fisher.

„Možná? O tom není pochyb,“ rozhorlil se Koropatský. „Kolonisté si myslí, že námi opovrhují, ale ve skutečnosti jsme jejich dějinami, jejich modelem. Jsme pro ně nevyčerpatelným zdrojem inspirace, ke kterému se stále znovu a znovu vracejí. Kdyby zůstali sami, záhy by zdegenerovali.“

„Možná máte pravdu, řediteli, ale nic takového se nikdy nezkoušelo. Nikdy nenastala situace, kdy by se kolonie pokusily existovat bez planety —“

„Ale nastala, alespoň v analogii. V dějinách lidstva docházelo k tomu, že někteří lidé osídlili nějaký ostrov a izolovali se od hlavního proudu. Irové osídlili Island; Norové Grónsko; vzbouřenci ostrov Pitcairn; Polynésané Velikonoční ostrov. Výsledek? Kolonisté zdegenerovali a někdy vymřeli docela. Pokaždé došlo ke stagnaci. Civilizace se rozvíjela vždycky jen v kontinentálních oblastech nebo na ostrovech v jejich těsné blízkosti. Lidstvo potřebuje prostor, množství, rozmanitost, obzor, hranice. Chápete?“

„Ano, řediteli.“ (Za určitou hranicí už nemá smysl se hádat.)

„Takže,“ — a Koropatský si pedantsky přiložil pravý ukazováček na dlaň levé ruky — „musíme najít planetu, pro začátek alespoň jednu. Což nás znovu přivádí k Rotoru.“

Fisher udiveně povytáhl obočí. „K Rotoru, řediteli?“

„Ano. Je to čtrnáct let, co odešli. Co se s nimi mezitím stalo?“

„Doktorka Wendelová je toho názoru, že už nemusí být naživu.“ (Při těch slovech ho bodlo u srdce — jako vždycky, když na to pomyslel.)

„Já vím, že je. Už jsem s ní o tom hovořil a bez poznámek jsem si vyslechl její názor. Ale rád bych znal váš.“

„Žádný nemám, řediteli. Mám pouze toužebnou naději, že přežili. Mám na Rotoru dceru.“

„Třeba stále ještě máte. Myslete! Co by je mohlo zničit? Nějaká závada? Rotor nebyla loď, ale kolonie, která už padesát let neměla žádnou vážnější poruchu. Cestovala prázdným prostorem mezi námi a Sousední hvězdou, a co může být neškodnějšího než prázdný prostor?“

„Miniaturní černá díra, nepovšimnutý asteroid —“

„A důkazy? Jsou to jen dohady s téměř nulovou pravděpodobností, jak mi tvrdí astronomové. Nebo že by je zničilo něco z inherentních vlastností hyperprostoru? Experimentujeme s ním už celé roky a s ničím tak inherentně nebezpečným jsme se nesetkali. Zkusme tedy předpokládat, že Rotor bezpečně dorazil k Sousední hvězdě — pokud se vydal právě tam; ale všechno naznačuje, že by bylo nelogické myslet si něco jiného.“

„Rád bych tomu věřil.“

„Ale vyvstává jedna otázka: pokud je Rotor u Sousední hvězdy, co tam dělá?“

„Existuje.“ (Bylo to něco mezi prohlášením a otázkou.)

„Ale jak? Tím, že obíhá kolem Sousední hvězdy? Samotná kolonie na nekonečné, osamělé pouti kolem rudého trpaslíka? Nemyslím. Zdegenerovali by, to by si rychle sami uvědomili. A jsem si jistý, že by to netrvalo dlouho.“

„A vymřeli? To chcete říct, řediteli?“

„Ne. Vzdali by to a vrátili se domů. Uznali by svoji porážku a vrátili se do bezpečí. Nicméně to neudělali a víte, co mě napadlo? Napadlo mě, že u Sousední hvězdy našli obyvatelnou planetu.“

„Ale kolem rudého trpaslíka žádná obyvatelná planeta obíhat nemůže, řediteli. Je tam nedostatek energie, ledaže by byla velmi blízko, a tam už je zase příliš velký slapový vliv.“ Odmlčel se a zahanbeně zamumlal: „Vysvětlila mi to doktorka Wendelová.“

„Ano, mně to astronomové také vysvětlili. Ale —“ zavrtěl hlavou, „- zkušenost mě naučila, že bez ohledu na to, jak moc se vědci domnívají, že jsou si něčím jistí, příroda je vždycky dokáže nějak překvapit. V každém případě, vy doufám chápete, proč vás na tu cestu pouštíme, že?“

„Ano, řediteli. Váš předchůdce mi to přislíbil za mnou prokázané služby.“

„Já mám lepší důvod než jen to. Můj předchůdce, sice velký a pozoruhodný muž, byl ke konci života nemocným člověkem. Jeho odpůrci se domnívali, že se z něho stal paranoik. Věřil tomu, že Rotor věděl o nebezpečí, které Zemi hrozí, a odletěl, aniž by nás varoval, protože chtěl, aby Země byla zničena, a za to se chtěl Rotoru pomstít. Nicméně je mrtev a já jsem na jeho místě. A nejsem ani starý, ani nemocný, ani paranoidní. Za předpokladu, že Rotor je v bezpečí u Sousední hvězdy, není naším úmyslem jim ublížit.“

„To jsem rád, ale neměl byste si o tom promluvit spíše s doktorkou Wendelovou? Ona má být kapitánem lodi.“

„Doktorka Wendelová je kolonistka. Vy jste loajální Pozemšťan.“

„Doktorka Wendelová svou loajalitu dokázala mnohaletou prací na superluminálním projektu.“

„O tom, že byla loajální projektu, není pochyb. Ale Zemi? Můžeme se na ni spolehnout a svěřit jí poselství, které má Země v úmyslu předat Rotoru?“

„Smím vědět, řediteli, jaké úmysly vlastně Země s Rotorem má? Chápu to tak. že od myšlenky potrestat Rotor za to, že nás nevaroval, se upustilo.“

„Správně. Co chceme teď, je spojenectví, lidské bratrství, samé nejupřímnější záměry. Navázat přátelské styky a co nejrychleji se vrátit s co největším počtem informací o Rotoru a jeho planetě.“

„Když tohle řeknete doktorce Wendelové — když jí to takto vysvětlíte — tak určitě vaše poselství předá.“

Koropatský se ušklíbl. „Jeden by tomu věřil, ale víte, jak to je. Je to žena, která už není právě nejmladší. Krásná žena — to se musí nechat — ale je jí už přes padesát.“

„A co má být?“ (Fisher se cítil dotčen.)

„Určitě si uvědomuje, že když se po úspěšném superluminálním letu a s nesmírně cennými zkušenostmi vrátí zpátky, bude pro nás ještě důležitější než kdy předtím; že ji budeme potřebovat při projektování nových, lepších, modernějších superluminálních plavidel; že bude muset školit mladé lidi na superluminální piloty. Určitě jí je jasné, že už ji do hyperprostoru nikdy znovu nepustíme, bude pro nás jednoduše příliš cenná, než abychom si mohli dovolit o ni přijít. A proto může na zpáteční cestě podlehnout pokušení a pustit se někam dál. Spatřit nové hvězdy, překročit nepoznané obzory, to všechno se pro ni může ukázat příliš silným lákadlem. Ale my jí nemůžeme dovolit riskovat víc než v tom jediném — a to nalézt Rotor, získat informace a vrátit se. Stejně tak si nemůžeme dovolit žádnou ztrátu času. Chápete?“ Hlas mu ztvrdl.

Fisher polkl. „Zajisté nemáte jediný důvod se —“

„Mám na to všechny důvody. Doktorka Wendelová zde byla vždycky v choulostivém postavení — jako kolonista. To, doufám, nepopřete. Ze všech lidí, co jich na Zemi je, je to právě ona, na kom jsme nejvíce závislí, a přitom je kolonista. Musela být podrobena detailní psychologické analýze. Provedli jsme rozsáhlé psychologické studie, s i bez jejího vědomí, a jsme si docela jistí, že když se jí naskytne příležitost, tak se vydá na další průzkum. A my s ní nebudeme ve spojení. Nebudeme vědět, kde je ani co dělá. Nebudeme dokonce ani vědět, jestli je naživu.“

„A proč mi to všechno říkáte, řediteli?“

„Protože víme, že na ni máte velký vliv. Mohl byste ji usměrňovat — když budete dostatečně rozhodný.“

„Myslím, že můj vliv přeceňujete, řediteli.“

„Jsem si jistý, že ne. Vás jsme také pečlivě sledovali, a přesně víme, jak moc na vás naše drahá paní doktorka lpí — možná víc, než si vy sám uvědomujete. Také víme, že jste věrným synem Země. Mohl jste odejít s Rotorem, zůstat s vaší ženou a dcerou, ale vy jste se, přestože jste je tím ztratil, vrátil na Zemi. A co víc, udělal jste to s vědomím, že můj předchůdce, ředitel Tanayama, vás za vaše selhání, za to, že jste nedokázal získat informace týkající se hyperposilování, odepíše a že si tím možná zničíte kariéru. To vše mi stačí k tomu, abych spoléhal na to, že doktorka Wendelová bude pod vaší pevnou kontrolou a vrátí se nám co nejrychleji a vy sám že nám tentokrát — tentokrát — přinesete informace, které potřebujeme.“

„Vynasnažím se, řediteli,“ řekl Fisher.

„Neříkáte to příliš přesvědčivě,“ řekl Koropatský. „Pochopte přece důležitost toho, co po vás žádám. My prostě musíme vědět, co dělají, jak jsou silní a jak ta planeta vypadá. Jakmile toto všechno budeme vědět, pochopíme, co musíme udělat, jak silní musíme být a na jaký typ života musíme být připravení. Protože, Fishere, my tu planetu musíme mít a musíme ji mít teď. A nemáme jinou volbu, než použít planetu Rotořanů.“

„Pokud vůbec existuje.“

„To ani neříkejte,“ řekl Koropatský. „Závisí na tom osud Země.“