Nemesis

80

Jak už bylo řečeno, Pitt si luxus sebelítosti nedopřával příliš často. U jiného člověka by něco takového považoval za opovrženíhodnou známku slabosti a změkčilosti. Čas od času si nicméně lítostivě posteskl nad faktem, že obyvatelstvo Rotoru až příliš rádo nechávalo všechna nepříjemná rozhodnutí na něm.

Byla tu sice Rada, to ano, řádně zvolená a úzkostlivě se podílející na schvalování zákonů a přijímání rozhodnutí — všech, jen ne těch důležitých, těch, které měly co dělat s budoucností Rotoru.

Ty ponechávali jemu.

Dokonce mu je ponechávali jakoby 'mimochodem'. Důležité záležitosti se prostě ignorovaly, jednoduše byly jakousi vzájemnou, nepsanou dohodou považovány za neexistující.

Byli zde, uprostřed neobydlené hvězdné soustavy, beze spěchu budovali nové kolonie, bláhově se domnívali, že mají před sebou nekonečnou spoustu času. Všude panovala spokojená představa o tom, že než vyplní tento pás asteroidů (což potrvá celé generace — věc, které nikdo ze současníků nepřikládal žádnou důležitost), bude hyperposilování na takové úrovni, že nalézání a kolonizace nových planet bude poměrně jednoduchá záležitost.

Času byla spousta. Celá věčnost.

Jedinému Pittovi se zdálo, že času se nedostává, a že mohl každým okamžikem, bez varování, vypršet.

Kdy mohou ve sluneční soustavě objevit Nemesis? Kdy se ostatní kolonie rozhodnou následovat příklad Rotoru?

Jednoho dne k tomu musí dojít. S Nemesis, neúprosně se přibližující směrem ke Slunci, která nakonec dosáhne bodu — jistě, stále velmi vzdáleného, ale přitom dostatečně blízkého — ve kterém by lidé ve sluneční soustavě museli být slepí, aby si jí nevšimli.

Pittův počítač, (za pomoci jednoho programátora, který byl přesvědčený, že pracuje nad problémem čistě akademického zájmu), předběžně spočítal, že za necelých tisíc let bude její odhalení nevyhnutelné a kolonie se začnou jedna po druhé vytrácet.

Nato Pitt zadal otázku: Přišly by kolonie k Nemesis?

Odpověď zněla ne. Hyperposilování by tou dobou bylo daleko efektivnější, daleko lacinější. Kolonie budou vědět víc o nejbližších hvězdách — které z nich mají planety a jaké. Nebudou se zdržovat rudým trpaslíkem, ale namíří si to k hvězdám, jako je Slunce.

Země zůstane beznadějně sama. Vyděšená vesmírem, zdegenerovaná a propadající se stále hlouběji do bahna a bídy. Uběhne na ní tisíc let a zlověstné poslání Nemesis vyjde na světlo. Co podniknou? Dlouhé cesty podnikat nemohou. Jsou to Pozemšťané — k pevnině přikovaní tvorové. Budou muset počkat, dokud se Nemesis dostatečně nepřiblíží. Nebudou mít kam odejít.

Pitt před sebou spatřil obrázek vratkého světa, který se snaží se zajistit si bezpečnost v mnohem stabilnější nemesijské soustavě, doufá najít útočiště u hvězdy, jejíž soustava byla vystavěna dostatečně pevně, aby se nerozpadla, když sama zničí soustavu, kterou bude míjet.

Byl to děsivý scénář a přesto neodvratný.

Proč se nemohla Nemesis od Slunce vzdalovat? Všechno by bylo docela jiné. Nalezení Nemesis by bylo postupem času stále nepravděpodobnější a kdyby k němu přece jen došlo, byla by Nemesis jako útočiště tím nevhodnější a hůře dosažitelná.

Jenže tak tomu nebylo. Pozemšťané přiletí; nahrne se sem zdegenerovaná pozemská sebranka všemožných splácaných umělých kultur. Co Rotořanům zbude jiného, než je zničit ještě v otevřeném vesmíru? Ale budou mít nějakého jiného Januse Pitta, aby je přesvědčil, že jiné řešení neexistuje? Budou mít do té doby nějakého jiného Januse Pitta, který dohlédne na to, aby měl Rotor zbraně a odhodlání to učinit, až nadejde čas?

Počítačová analýza byla navíc zrádně optimistická. K objevu Nemesis ve sluneční soustavě musí dojít během následujícího, přibližně, tisíce let, říkal počítač. Jenže kdy? Co když k němu dojde zítra? Co když k němu došlo před třemi lety? Nemohou nějaké kolonie, které se snaží dosáhnout nejbližší hvězdy a nevědí nic užitečného o těch vzdálenějších, už teď být Rotoru na stopě?

Pitt se každého dne probouzel s otázkou: Dnes?

Proč bylo tohle utrpení rezervováno zrovna pro něj? Proč všichni ostatní sladce spali na klíně věčnosti, zatímco on jediný se musel každého dne utkávat s představou rovnající se konci světa?

Jistá opatření již samozřejmě učinil. Zřídil Pátrací službu rozesetou po celém prstenci, orgán, jehož úlohou bylo dohlížet na automatické receptory neustále pročesávající oblohu a na velkou vzdálenost zjišťovat případný hojný energetický odpad přibližující se kolonie.

Nějaký čas trvalo, než se všechno náležitě zaběhlo, ale už to bylo dvanáct let, co jim neunikla jediná, i ta nejpochybnější informace, a čas od času se objevilo něco, co se zdálo dostatečně sporné, aby se to dostalo až k Pittovi. A pokaždé, když k tomu došlo, spustilo to poplašný signál v Pittově mozku.

Zatím se pokaždé ukázalo, že to byla nějaká hloupost, a jeho počáteční úlevu vždy vystřídal určitý druh vzteku namířeného proti Pátračům. Pokud bylo něco nejistého, tak od toho dali ruce pryč, nechali to plavat a přenechali to Pittovi. Ať se s tím vypořádá on, ať trpí on, ať dělá on všechna složitá rozhodnutí.

Právě v takových okamžicích se projevovala Pittova bolestínská sebelítost a on se začal znepokojeně ošívat nad myšlenkou, že by to mohla být známka slabosti.

Jako třeba tohle. Pitt prstem píchl do zprávy, kterou mu před chvílí počítač odkódoval a která měla na svědomí jeho sebelítostivé přemítání nad ustavičnou, nesnesitelnou a nevděčnou službou rotorskému lidu.

Tohle byla po čtyřech měsících první zpráva, která se k němu dostala, a její důležitost mu připadala minimální. Přibližoval se podezřelý zdroj energie, ale vzhledem k jeho pravděpodobné vzdálenosti to byl zdroj neobyčejně malý — asi o čtyři třídy menší než ten, který by mohl pocházet z kolonie. Byl to zdroj tak malý, že nemělo smysl se tím zabývat.

Toho ho mohli ušetřit. Poznámka, že vlnová struktura zdroje se zdá být lidského původu, byla naprosto nesmyslná. Jak mohli říct o zdroji tak slabém něco víc, než že to není kolonie, a tedy nemůže být lidského původu, ať má jakou chce vlnovou strukturu?

Ti natvrdlí Pátrači mě už nebudou dlouho rozčilovat, rozhodl se Pitt.

Rozmrzele zprávu odsunul a zdvihl poslední zprávu od Ranay D'Aubissonové. Ta holka ještě stále nedostala Nákazu. Jako nějaký šílenec, nepřestávala trvat na tom, aby se mohla čím dál komplikovanějším způsobem vystavovat nebezpečí — a přesto zůstávala nedotčená.

Pitt si povzdechl. Třeba je to jedno. Zdálo se, že děvče chce zůstat na Erythro. Kdyby tam zůstala, může to být stejný úspěch, jako kdyby dostala Nákazu. Vlastně by to donutilo Eugenii Insignovou zůstat na Erythro s ní a on by se jich zbavil obou. Ale cítil by se bezpečnější, kdyby byla Kopule pod velením Ranay D'Aubissonové, která by mohla dohlížet jak na matku, tak na dceru, než pod Genarrovým. Bude to muset v budoucnosti zařídit, ale tak, aby z Genarra neudělal mučedníka.

Že by z něj udělal komisaře Nového Rotoru? Na to by se bezesporu pohlíželo jako na povýšení a on by to mohl jen stěží odmítnout, zvláště když by ho to teoreticky stavělo na stejnou úroveň s Pittem. Anebo by to Genarrovi poskytlo příliš reálné moci, ne jenom její zdání? Existovalo jiné řešení?

Bude si to muset promyslet.

Nesmysl! O kolik snazší by bylo, kdyby ta holka dostala Nákazu.

V návalu vzteku nad tím, že to Marlene odmítala učinit, znovu uchopil zprávu o přibližujícím se energetickém zdroji.

Jen se podívejme! Malý obláček energie a oni se ho tím dovolí obtěžovat. Tohle jim trpět nebude. Vyvolal na počítači rutinu k okamžitému vysílání. Nikdo ho nebude otravovat malichernostmi. Dávejte pozor na kolonie!

81

Na palubě Superluminalu zatím přicházely zvěsti jedna za druhou jako rány kladivem.

Ještě byli od Sousední hvězdy poměrně daleko, když začalo být jasné, že hvězda má planetu.

„Planeta!“ oznámil Fisher, v hlase triumfální napětí. „Já věděl-“

„Ne,“ přerušila ho urychleně Tessa, „není to tak, jak si myslíš. Musíš se smířit s tím, Crile, že jsou planety a planety. Ve skutečnosti má vlastně každá hvězda nějakou planetární soustavu. Konec konců, více než polovinu všech hvězd v Galaxii tvoří vícehvězdné systémy a planety jsou jen hvězdy, které jsou příliš malé na to, aby byly hvězdami. Planeta, kterou vidíme, není obyvatelná. Kdyby byla obyvatelná, tak bychom ji z této vzdálenosti neviděli, zvláště v tak slabém světle Sousední hvězdy.“

„Chceš říct, že je to plynný obr.“

„Samozřejmě. Víc bych byla překvapená, kdyby se zjistilo, že je sama.“

„Ale jestli tu je velká planeta, mohou tu být i malé.“

„Snad,“ připustila Wendelová, „ale stěží obyvatelné. Pro život budou buď příliš chladné nebo budou mít zablokovanou rotaci a budou jednou stranou neustále přivráceny ke hvězdě, čímž bude jedna jejich polovina příliš horká a druhá příliš chladná. Všechno, co Rotor mohl udělat — pokud sem dorazil — bylo zůstat na oběžné dráze okolo hvězdy, případně kolem jejího plynného obra.“

„To je přesně to, co mohli udělat.“

„Celé ty roky?“ Wendelová pokrčila rameny. „Možné to je, ale na to nemůžeš spoléhat, Crile.“

82

Další 'rány' byly ještě překvapivější.

„Měsíc?“ divila se Tessa. „Vlastně, pročpak ne? Jupiter má čtyři velké měsíce. Proč by nemohl mít jeden i plynný obr?“

„Jenže tento měsíc není podobný těm, jaké existují ve sluneční soustavě, kapitánko,“ řekl Henry Jarlow. „Je přibližně tak velký jako Země — alespoň podle výpočtů, které jsem mohl doposud provést.“

„Dobrá,“ Wendelová zachovávala nezúčastněný tón, „co z toho plyne?“

„Možná nic,“ odpověděl Jarlow, „ovšem tenhle měsíc vykazuje zcela zvláštní rysy. Škoda, že nejsem astronom.“

„V tuhle chvíli,“ řekla Wendelová, „bych si také přála, aby jím někdo z nás byl, ale pokračuj. Tak docela neznalý astronomie zase nejsi.“

„Jde o to, že se otáčí kolem plynného obra a má tedy k němu jednu stranu neustále přivrácenou, což ale znamená, že během oběhu kolem něj dopadá světlo Sousední hvězdy postupně na celý jeho povrch. A důsledkem takového oběhu je to, pokud to mohu odhadnout, že teplota planety je v rozmezí teploty vody v tekutém stavu. Navíc má atmosféru. Do všech podrobností nevidím, jak už jsem řekl, nejsem astronom, přesto bych se odvážil tvrdit, že pravděpodobnost toho, že měsíc je obyvatelný, je značná.“

Crile Fisher zprávu přijal s širokým úsměvem. Podotkl: „Ani mě to moc neudivuje. Igor Koropatský existenci obyvatelné planety sám předpověděl. A to bez jakýchkoli potřebných dat. Byla to jen otázka dedukce.“

„Koropatský že to předpověděl? To mi pověz, kdy s tebou o tom mluvil?“ ozvala se Wendelová.

„Někdy před naším odletem. Zdůvodnil to tím, že je nepravděpodobné, aby se Rotoru něco cestou přihodilo, a jelikož se nevrátili, museli najít vhodnou planetu. A tady ji máme.“

„A proč ti to vůbec říkal, Crile?“

Crile se odmlčel a chvilku váhal. Potom řekl:

„Chtěl mít jistotu, že planeta bude prozkoumána pro případné budoucí využití, až nadejde čas evakuovat naši starou planetu.“

„A můžeš mi říct, proč to neřekl mně? Máš na to nějaké vysvětlení?“

„Řekl bych,“ začal Crile opatrně, „že si myslel, že z nás dvou budu já ten vhodnější — horlivější planetu prozkoumat —“

„Kvůli tvé dceři.“

„Znal situaci, Tesso.“

„A proč jsi mi to neřekl?“

„Nebyl jsem si jistý, jestli je co. Zdálo se mi, že bude lepší počkat a přesvědčit se, jestli měl Koropatský pravdu. A protože měl, tak ti to teď říkám. Podle něj musí být planeta obyvatelná.“

„Měsíc,“ opravila ho Wendelová, zjevně vyvedená míry.

„Rozdíl, který nehraje roli.“

„Tak podívej, Crile. Jak to vypadá, se mnou v tomhle všem nikdo nepočítal. Koropatský do tebe nejdřív natlačí plno nesmyslů, aby se pojistil, že soustavu prozkoumáme a potom se, jak se od nás očekává, vrátíme s novinkami na Zemi. Wu se nemohl dočkat, abychom se s nimi vrátili dokonce ještě dřív, než jsme téhle soustavy dosáhli. Ty se zase nemůžeš dočkat shledání se svou rodinkou, nic víc tě nezajímá. Zdá se, že faktem, že já jsem tu kapitánem, a že rozhodnutí závisí na mně, se nikdo nezabýval.“

„Buď rozumná, Tesso,“ uklidňoval ji Fisher. „Jaké rozhodnutí chceš dělat? Z čeho chceš vybírat? Říkáš, že do mě Koropatský nahustil nesmysly, ale mýlíš se. Planeta existuje. Nebo měsíc — když myslíš. A prozkoumat se musí. Její existence může znamenat pro Zemi záchranu. Může to být příští domov lidstva. Vlastně je možné, že nějaké lidstvo už na ní je.“

„Ty buď rozumný. Nějaký svět může mít správnou velikost i teplotu a i tak být z nepřeberného množství důvodů neobyvatelný. Řekněme jedovatá atmosféra nebo ohromná vulkanická činnost nebo vysoká úroveň radioaktivity. Zahřívá a osvětluje ji jen rudý trpaslík a v bezprostřední blízkosti se nachází plynný obr. To není normální prostředí pro svět pozemského typu a my nevíme, jakým způsobem ho takové prostředí ovlivňuje.“

„I tak se musí prozkoumat, už jen proto, abychom mohli s jistotou tvrdit, že je neobyvatelný.“

„Kvůli tomu možná nebude nutné na něm přistávat,“ zarytě oponovala Wendelová. „Přiblížíme se a uvidíme. Crile, snaž se, prosím tě, nepředbíhat události. Tvoje zklamání bych neunesla.“

Fisher přikývl. „Budu — Ale stejně, Koropatský předpověděl existenci obyvatelné planety, když mi všichni ostatní tvrdili, že je to naprosto nemožné. Ty taky, Tesso. Pořád dokolečka. A hle, tady je a obyvatelná může být také. Tak mě nech, prosím tě, doufat, dokud to ještě jde. Třeba jsou tam právě teď Rotořané a třeba je mezi nimi i moje dcera.“

83

Čao-Li Wu víceméně neurčitým tónem poznamenal: „Kapitánka je pořádně navztekaná. Poslední věc, kterou si zde přála najít, byla planeta — tedy svět, když nechce, abychom mu tak říkali — který může být obyvatelný. Znamená to, že se bude muset prozkoumat. Tím pádem se budeme muset jednoduše vrátit a podat o tom zprávu. Tak si to určitě nepředstavovala. Toto je její jediná a poslední šance dostat se do hlubokého vesmíru. Jakmile tato výprava skončí, tak tím pro ni všechno hasne. Jiní budou pracovat na superluminální technologii, jiní budou dobývat vesmír. Půjde do výslužby a bude dělat nějakého poradce. Práci, kterou bude nenávidět.“

„A co ty, Čao-Li? Ty by ses vydal znovu do vesmíru, kdybys mohl?“ zeptala se Blankowitzová.

Wu,nezaváhal. „Nejsem si jistý, že by mě lákalo potulovat se vesmírem. Nemám na to povahu. Ale, víš — včera v noci mě napadla zvláštní věc — že bych se tu mohl usadit — jestli je ten svět obyvatelný. A co ty?“

„Usadit se tu? Ani nápad. Neříkám, že chci na Zemi trčet věčně, ale když odněkud odjedu, stejně vždycky se ráda na nějaký čas vrátím.“

„Přemýšlel jsem o tom. Tenhle měsíc je jeden z — kolika? — deseti tisíc? Koho by napadlo, že v soustavě rudého trpaslíka může existovat obyvatelný svět? A prozkoumat by se měl. Dokonce bych tu rád strávil nějaký čas. Ať se o mou prioritu ohledně gravitačního efektu postará někdo jiný. Co ty, Merry, ochránila bys mé zájmy na Zemi?“

„Ale jistě, Čao-Li. A kapitánka Wendelová určitě taky. Má všechna potřebná data, podepsaná a stvrzená svědky.“

„Tak to by bylo. A co se týče kapitánky, myslím si, že s tím dalším 'poznáváním' vesmíru se plete. Může navštívit stovky hvězd a nespatřit jediný svět stejně výjimečný jako je tento. K čemu se namáhat s kvantitou, když máš opravdovou kvalitu na dosah ruky?“

„Osobně,“ prohlásila Blankowitzová, „si myslím, že co ji skutečně znepokojuje, je ta Fisherova dcera. Co když ji najde?“

„Tak co? Ať si ji klidně vezme na Zemi. Proč by to mělo kapitánce vadit?“

„Nezapomeň, že tam má taky ženu.“

„Slyšela jsi ho někdy se o ní zmínit?“

„To nemusí znamenat, že —“

Náhle zmlkla. Zvenčí zaslechla zvuk kroků, vstoupil Crile Fis-her a kývl jim na pozdrav.

Blankowitzová se ho rychle zeptala, jako kdyby chtěla smazat předchozí téma rozhovoru:

„Je už Henry hotový se spektroskopií?“

Fisher zavrtěl hlavou. „To nevím. Je chudák celý nervózní. Řekl bych, že má strach, aby něco neinterpretoval chybně.“

„To snad ne,“ ozval se Wu. „Interpretaci má přece na starosti počítač. Může se za něj schovat.“

„To tedy nemůže!“ vzplanula Blankowitzová. „To mám moc ráda, když si vy, teoretikové, myslíte, že my, pozorovatelé, jenom dohlížíme na počítač, jednou dvakrát ho pohladíme, řekneme: 'Hodný pejsek', a potom si jen přečteme výsledky. Jenže tak to není. Co ti počítač řekne, záleží na tom, co do něho vložíš, a ještě nikdy jsem neviděla, že by se nějaký teoretik, když se mu výsledek daného pozorování nelíbí, nesnažil svalit vinu na pozorovatele. Ani jednou jsem neslyšela, že by řekl: 'To musí být nějaká chyba v počí — “

„Zadrž,“ přerušil ji Wu. „Přece se tu nezačneme navzájem obviňovat. Slyšela jsi někdy mě, že bych svaloval vinu na nějakého pozorovatele?“

„Kdyby se ti nezdála Henryho analýza —“

„Tak bych ji stejně přijal. O tomto světě totiž žádné teorie nemám.“

„Takže jen proto bys přijal bez rozdílu všechno, co by ti předložil.“

V té chvíli Henry Jarlow, s Tessou Wendelovou v těsném závěsu, vešel dovnitř. Vypadal jako bouřkový mrak, který se nemůže rozhodnout, zda už má začít pršet.

Wendelová řekla: „Tak dobrá, Jarlowe, jsme tu všichni. Tak nám tedy řekněte, jak to vypadá.“

„Potíž je v tom,“ spustil Jarlow, „že ve světle téhle neduživé hvězdy není dost ultrafialového záření, neopálil by se v něm ani albín. Musel jsem pracovat s mikrovlnami a ty mi pohotově sdělily, že v atmosféře tohoto světa jsou vodní páry.“

Wendelová netrpělivě pohodila rameny. „Tohle od vás slyšet nepotřebujeme. Na světě velikosti Země a s teplotou v rozmezí teploty tekuté vody určitě nějaká voda bude, a tedy i vodní páry. Tím se jen posunuje o jeden stupínek na stupnici obyvatelnosti, ale pouze o jediný a všeobecně očekávaný stupínek.“

„To ne,“ řekl Jarlow. „Obyvatelný je. O tom nepochybuji.“

„Kvůli vodní páře?“

„Ne. Mám něco lepšího.“

„Co?“

Jarlow se téměř zlověstně rozhlédl po ostatních čtyřech členech posádky a řekl: „Řekli byste, že je nějaký svět obyvatelný, kdyby už byl obývaný?“

„Ano, myslím, že bych to nejspíš musel připustit,“ přikývl klidně Wu.“

„Chcete mi snad naznačit, že z této vzdálenosti rozeznáte, jestli je tento svět obývaný?“ zeptala se ostře Wendelová.

„Ano, přesně to jsem měl na mysli, kapitánko. V jeho atmosféře je volný kyslík — a ve větším množství. Mohla byste mi vysvětlit, jak by to bylo bez fotosyntézy možné? A mohla byste mi tím pádem vysvětlit, jak by mohla být bez existence života možná fotosyntéza? A mohla byste mi dalším pádem vysvětlit, jak by mohla být nějaká planeta neobývaná, kdyby na ní neexistoval život vytvářející kyslík?“

Chvíli panovalo hrobové ticho, potom Wendelová řekla: „To je všechno tak hrozně nepravděpodobné, Jarlowe. Jste si jistý, že jste nezbabral program?“

Načež se Blankowitzová podívala na Wua a s rezignovaně zdviženým obočím k němu vyslala němý výkřik: „Vi-dí-í-í-í-š!“

Jarlow stroze odvětil: „V životě jsem nezbabral, jak to nazýváte, žádný program, ale samozřejmě se nechám rád poučit někým, kdo si myslí, že má o infračervené analýze atmosféry větší znalosti než já. Není to sice můj přímý obor ale pečlivě jsem se při ní držel Blancovy a Nkrumahovy metody.“

Crile Fisher, kterému od incidentu s Wuovým požadavkem vrátit se domů vzrostlo sebevědomí, se bez zaváhání zapojil do debaty.

„Podívejte se,“ řekl, „to se potvrdí nebo nepotvrdí, až se dostaneme blíž k planetě, ale proč bychom pro tuto chvíli nemohli předpokládat, že analýza doktora Jarlowa je správná, a uvažovat, kam se tím dostáváme? Pokud je v atmosféře tohoto světa kyslík, nemohli bychom rovněž předpokládat, že byl terraformován?“

Všechny oči se k němu obrátily.

„Terraformován?“ nechápavě opakoval Jarlow.

„Ano, terraformován. Proč ne? Máte svět, vhodný pro život, až na to, že má atmosféru z oxidu uhličitého a dusíku, jakou mají neživé světy — například Mars a Venuše. A tak do moře naházíte nějaké řasy a zakrátko je to 'Sbohem, oxide uhličitý, a 'Vítej, kyslíku. Nebo se s tím dá možná dělat něco jiného. Nejsem odborník.“

Nepřestávali na něj zírat.

Fisher pokračoval: „Důvod, proč o tom mluvím, je ten, že si vzpomínám, jak se o terraformování mluvilo na rotorských farmách. Pracoval jsem tam totiž. Dokonce jsem se zúčastnil i několika seminářů o terraformování, protože jsem si myslel, že by to mohlo mít něco společného s hyperposilovacím programem. Nemělo, ale aspoň jsem se něco dozvěděl o terraformování.“

Jarlowovi se konečně vrátil hlas: „Fishere, a při všem, co jste o terraformování zaslechl, nepamatujete se náhodou, že by se někdo zmínil, jak dlouho by to asi trvalo?“

Fisher rozhodil rukama. „Povězte mi to vy, doktore Jarlowe. Jsem si jistý, že nám to ušetří čas.“

„Dobrá. Rotoru trvalo dva roky, než sem dorazil — pokud sem dorazil. To znamená, že je tu třináct let. Kdyby celý Rotor netvořilo nic jiného než řasy a ty by se rozházely do oceánů, kde by žily, rostly a produkovaly kyslík tak, aby obsah kyslíku dosáhl současného stavu, který odhaduji na osmnáct procent, a aby se oxid uhličitý vyskytoval jen stopově, tak by to trvalo, řekneme, pár tisíciletí. Možná stovky let — za nepředstavitelně příznivých podmínek. Ovšem zcela jistě více než třináct let. A otevřeně řečeno, pozemské řasy jsou adaptovány na zcela pozemské podmínky. Jinými slovy, vůbec by nemusely růst nebo by mohly růst velmi pomalu, než by se adaptovaly. Třináct let by na tom zhola nic nezměnilo.“

Fishera to nevyvedlo z rovnováhy. „Ale kyslíku je tam spousta a oxid uhličitý žádný, takže když to není důsledkem počínání Rotořanů, tak koho? Nemyslíte, že bychom potom museli předpokládat, že na tom světě existuje nějaký nepozemský život?“

„A co jiného si myslíte, že předpokládám?“

„To musíme hned od počátku předpokládat všichni,“ řekla Wendelová. „Fotosyntézu provádí místní vegetace. Ani v nejmenším to nemusí znamenat, že tam jsou Rotořané, nebo že vůbec dorazili do této soustavy.“

Fisher vypadal pobouřeně. „Kapitánko,“ oslovil ji s ostentativní formálností, „musím vás upozornit, že stejně tak to neznamená, že tam Rotořané nejsou nebo že by do této soustavy nedorazili. Jestli má planeta vlastní vegetaci, tak to znamená, že žádného terraformování nebylo zapotřebí a Rotořané se na ni mohli nastěhovat rovnou, nic víc.“

„Já nevím,“ řekla Blankowitzová. „Měla bych si asi myslet, že je naprosto nemožné, aby vegetace vyvíjející se na jiné planetě mohla sloužit lidem za zdroj potravy. Pochybuji, že by ji lidé mohli ztrávit, nebo si na ni zvyknout, když by ji přece jen ztrávili. Pravděpodobnost, že by byla pro ně jedovatá, je jistě velmi vysoká. A pokud tam existuje rostlinstvo, musí tam existovat i živočišstvo, a důsledky tohoto faktu si už vůbec nedokážeme představit.“

„Přesto,“ nedal se Fisher, „je stále možné, že Rotořané ohradili kus půdy, odstranili z něj domorodý život a zasadili semena vlastních rostlin. Mám za to, že takto implantované rostlinstvo by se léty postupně rozšířilo.“

„Jeden dohad vedle druhého,“ zabručela Wendelová.

„V každém případě,“ zakončil Fisher, „je zcela zbytečné sedět a vymýšlet si nejrůznější scénáře, když nejlogičtější věc, která se nám nabízí, je planetu co nejpodrobněji prozkoumat — a to z co nejmenší možné vzdálenosti. Třeba i z jejího povrchu — jestli je to proveditelné.“

Wu s překvapivým důrazem přikývl: „Naprosto s vámi souhlasím.“

Blankowitzová řekla:

„Já jsem biofyzik, a jestli je na této planetě nějaký život, potom bez ohledu na to, co dalšího na ní můžeme najít, ji musíme prozkoumat.“

Wendelová se podívala z jednoho na druhého a se slabým ruměncem ve tváři řekla:

„Asi nám nic jiného nezbývá.“

84

„Čím víc se přibližujeme,“ řekla Tessa Wendelová, „a čím víc informací shromažďujeme, tím je to všechno stále víc a víc zmatenější. Může snad někdo pochybovat o tom, že se jedná o mrtvý svět? Na noční straně žádná světla; žádné známky po vegetaci ani žádné jiné formě života.“

„Žádné zjevné známky,“ opravil ji nevzrušeně Wu. „Ale něco kyslík ve vzduchu udržovat musí. Nejsem chemik a tak mě nenapadá žádný chemický proces, kterým by se to dalo vysvětlit. Vás ano?“

Nečekal na odpověď. „Abych řekl pravdu,“ pokračoval, „vážně pochybuji, že by chemik dokázal přijít s nějakým chemickým vysvětlením. Když je tam kyslík, musí to být biologický proces, který ho produkuje. Nic jiného prostě neznáme.“

Wendelová řekla: „Takto ale usuzujeme na základě naší zkušenosti s jedinou, kyslík obsahující atmosférou, kterou známe — pozemskou. Jednoho dne se nám možná vysmějí. Může se ukázat, že galaxie se přímo hemží kyslíkovými atmosférami, které nemají s přítomností života nic společného, a my budeme na seznamu figurovat jako ti, co se vyvinuli, navzdory zákonitostem vesmíru, na planetě, která se jaksi vymkla přírodě a má biologický zdroj kyslíku.“

„Ne,“ ozval se nasupeně Jarlow. „Tak snadno se z toho ne-vyzujete, kapitánko. Můžete si malovat scénáře jaké chcete, ale nemůžete čekat, že se kvůli vám najednou změní zákony přírody. Jestli chcete atmosféru s nebiologickým zdrojem kyslíku, musíte nejdřív předložit mechanismus tohoto zdroje.“

„Ale vždyť ve světle odraženém od planety není ani stopy po chlorofylu.“

„A proč by mělo být?“ namítl Jarlow. „Je přece pravděpodobné, že pod selektivním světlem rudého trpaslíka se na planetě vyvinuly poněkud odlišné molekuly. Chcete slyšet, jaká je moje hypotéza?“

„Prosím,“ sykla Wendelová. „Připadá mi, že nic jiného nemáte.“

„Tak poslouchejte. Co doopravdy víme je, že pevniny planety se zdají být zcela zbaveny života. To ale nic neznamená. Do doby před čtyřmisty miliony let byly pozemské pevniny podobně sterilní a planeta měla přesto kyslíkovou atmosféru a překypovala životem.“

„Mořským životem.“

„Ano, kapitánko. Na mořském životě není nic špatného. A ten by zahrnoval řasy nebo jejich ekvivalenty — jiné mikroskopické rostliny, které by dokonale převzaly funkci továren na kyslík. Mořské řasy na Zemi produkují osmdesát procent kyslíku, který se každoročně dostane do atmosféry. Nevysvětluje se tím vše? Vysvětluje to kyslíkovou atmosféru a také zdánlivou neživost pevnin. Rovněž to znamená, že když přistaneme na sterilní souši planety, budeme ji moci bezpečně prozkoumat a pomocí techniky, kterou disponujeme, probádat moře. Podrobnější průzkum ponecháme pozdější expedici, která bude lépe vybavena.“

„To ano, jenže lidé jsou suchozemští živočichové. Pokud Rotor této soustavy dosáhl, tak se jistě pokusili souš kolonizovat a po takové kolonizaci není nikde ani náznak. Je opravdu nutné, abychom tento svět dále zkoumali?“ zeptala se Wendelová.

„Jistěže,“ odpověděl rychle Wu. „Nemůžeme se vrátit s pouhými dedukcemi. Potřebujeme fakta, důkazy. Můžeme navíc narazit na nějaké překvapení.“

„Vy snad nějaké očekáváte?“ zeptala se ho zlostně Wendelová.

„Na tom nezáleží, jestli nějaké očekávám či nikoli. Můžeme se snad vrátit na Zemi a říct jim — aniž bychom se o tom přesvědčili — že víme určitě, že nás tam žádná překvapení neočekávají? To by nebylo moc chytré.“

„Řekla bych,“ podotkla Wendelová, „že jste skoro až obdivuhodným způsobem změnil svůj názor. Nebyl jste to snad vy, kdo se chtěl vrátit, aniž bychom se k Sousední hvězdě vůbec přiblížili?“

„Pokud si vzpomínám,“ odsekl Wu, „změnil jsem názor za sebe. V každém případě, vzhledem k okolnostem, je průzkum nevyhnutelný. Já chápu, kapitánko, že ve hře je i jisté pokušení chopit se příležitosti navštívit pár dalších hvězdných systémů. Ovšem teď, když máme před sebou obyvatelný svět, se musíme vrátit na Zemi s maximálním množstvím informací, které mohou být pro naši planetu, v tom nejpraktičtějším slova smyslu, nesrovnatelně důležitější než jakékoli množství informací katalogového typu o nejbližších hvězdách. Kromě toho“ — s téměř překvapeným výrazem ve tváři ukázal na průhled — „já osobně si ten svět chci prohlédnout zblízka. Mám takové tušení, že to bude naprosto bezpečné.“

„Tak tušení?“ opáčila Wendelová uštěpačně.

„Je snad zakázané mít tušení, kapitánko?“

Merry Blankowitzová promluvila zastřeným hlasem: „Já mám také jedno tušení, které mi dělá starosti, kapitánko.“

Wendelová na mladou ženu překvapeně pohlédla. „To si stěžujete, Blankowitzová?“

„To ne. kapitánko. Jen jsem velmi znepokojená.“

„Proč?“

„Zkoušela jsem endéčko.“

„Neuronový detektor? Na pustý svět? K čemu?“

Blankowitzová odvětila: „Protože kvůli tomu tu jsem. Protože je to moje práce.“

„A výsledky jsou negativní,“ doplnila ji Wendelová. „Je mi líto, ale když navštívíme jiné hvězdné systémy, naskytne se vám další příležitost.“

„To je právě to, kapitánko. Výsledky nejsou negativní. Zachytila jsem přítomnost inteligence a proto jsem znepokojená. Je to nesmysl, jenže já nemám ponětí, co tu nehraje.“

„Třeba to nefunguje,“ nadhodil Jarlow. „Zařízení je nové, nebylo by nic divného, kdyby bylo nespolehlivé.“

„Ale proč by nefungovalo? Že by neuronový detektor zachycoval nás? Nebo jen ukazuje nesprávnou kladnou hodnotu? Všechno jsem zkontrolovala. Clonění je v naprostém pořádku a kdyby to byla nesprávná kladná hodnota, tak bych ji měla zachycovat i odjinud. Jenže, například, od plynného obra jsem žádné kladné odezvy nezachytila, ani od Sousední hvězdy, a stejně tak ani od jiných náhodných bodů ve vesmíru. Zato pokaždé, když ho zamířím na ten měsíc, tak dostanu kladnou odezvu.“

„Chcete říct,“ zeptala se překvapeně Wendelová, „že na světě, na kterém my nemůžeme zaznamenat známky života, vy zaznamenáváte inteligenci?“

„Je to velmi minimální odezva, jen tak tak, že se dá zachytit.“

„A co Jarlowovo vysvětlení, kapitánko?“ ozval se Fisher. „Jestli život existuje v mořích a my ho nemůžeme zaznamenat, protože nám to voda nedovolí, stejně tak tam může existovat i inteligentní život a právě ten možná doktorka Blankowitzová zaznamenává.“

Wu souhlasil: „Fisher má pravdu. Koneckonců je nepravděpodobné, aby podmořský život — jakkoli inteligentní — využíval technologii. Oheň v moři nerozděláte. Netechnická civilizace nebude asi nápadná, ale přesto může být vyspělá. A tvorů bez techniky, jakkoli inteligentních, se není proč bát, zvláště když nemohou opustit moře a když my zůstaneme na souši. Tím zajímavější to bude a tím naléhavější je potřeba průzkumu.“

„Chrlíš to ze sebe tak rychle, že člověk ani nestačí promluvit,“ rozezleně ho přerušila Blankowitzová. „Jsi totiž úplně vedle. Kdyby šlo o inteligentní podmořský život, zaznamenala bych pozitivní odezvu jen z oceánů. A já ji zaznamenávám odevšad a to víceméně rovnoměrně. Jak z moří, tak z pevniny. Vůbec tomu nerozumím.“

„Z pevniny také?“ zeptala se s neskrývanou nedůvěrou Wendelová. „Tak to musí být někde chyba.“

„Ale já ji nejsem schopna najít,“ řekla Blankowitzová. „To mě právě tak znepokojuje. Prostě to nechápu.“ Potom, jakoby na omluvu, dodala: „Je velmi slabá, jistě, ale je tam.“

Fisher řekl: „Myslím, že by se to dalo vysvětlit.“

Všechny oči se k němu okamžitě obrátily a on hned zaujal obranný postoj. „Možná nejsem vědec,“ řekl, „ale to neznamená, že nevidím něco, co samo bije do očí. V moři je inteligentní život, ale my ho nevidíme, protože ho skrývá voda. V pořádku, to mi dává smysl. Ale na pevnině je také inteligentní život. No a ten je také skrytý. Pod zemí.“

„Pod zemí?“ vybuchl Jarlow. „Proč by měl být pod zemí? Vzduch, teplota a všechno ostatní, pokud to můžeme posoudit, je v pořádku. Před čím by se měl skrývat?“

„Před světlem, to je jedna věc,“ odsekl Fisher. „Mluvím o Rotořanech. Řekněme, že planetu opravdu kolonizovali. Proč by měli chtít zůstávat pod červeným světlem Sousední hvězdy, světlem, ve kterém by se rotorskému rostlinstvu nedařilo a ve kterém by se sami cítili sklíčeně? Pod zemí by mohli mít umělé osvětlení a jak oni, tak rostliny by na tom byli lépe. Kromě toho —“

Odmlčel se a Wendelová řekla: „Pokračuj. Co ještě?“

„Museli byste znát Rotořany. Žijí uvnitř svého světa. Jsou na to zvyklí a považují to za normální. Držet se na povrchu by se jim nezdálo přirozené. Zakopali by se, to je jasné.“

Wendelová zauvažovala: „Takže chceš říct, že Blankowitzová neuronovým detektorem zaznamenává přítomnost lidských bytostí pod povrchem planety.“

„Ano. Proč ne? To, že neuronový detektor zaznamenává jen slabou odezvu, je způsobeno tloušťkou zeminy mezi jejich příbytky a povrchem.“

Wendelová řekla: „Ale Blankowitzová zaznamenává víceméně stejnou odezvu jak na pevnině, tak na moři.“

„Po celé planetě. Velmi rovnoměrně,“ přisvědčila Blankowitzová.

„Dobře,“ řekl Fisher. „Tak domácí inteligence v mořích a Rotořané na pevnině. Proč ne?“

„Počkat. Odezvu zaznamenáváš všude, že?“ obrátil se Jarlow na Blankowitzovou.

„Všude. Zaregistrovala jsem sice nějaké výkyvy, ale odezva je tak nepatrná, že to nemohu tvrdit s jistotou. Ano, zdá se, že inteligentní život se nachází po celé planetě.“

Jarlow podotkl:

„V mořích bych to chápal, ale na pevnině? Myslíte si snad, že Rotořané za třináct let, za pouhých třináct let dokázali vybudovat síť tunelů pod povrchem celého světa? Jedna nebo dvě oblasti, ze kterých by přicházela odezva a zabíraly by nepatrnou část povrchu planety, prosím — potom bych možná uvažoval o možnosti, že se tam někde vrtají Rotořané. Ale pod celým povrchem? Prosím vás! To vykládejte někomu jinému.“

Wu se zeptal, „Mám to chápat tak, Henry, že nám naznačuješ, že neznámá cizí inteligence je pod celým povrchem planety?“

„Napadá vás snad jiné vysvětlení, pokud tedy nechceme ten Merryin přístroj považovat za úplný šrot?“

„V tom případě.“ řekla Wendelová, „si nejsem jistá, jestli bude bezpečné tam přistávat a pouštět se do průzkumu. Neznámá inteligence nemusí být nutně přátelská, a Superluminal není zařízený k vedení války.“

Wu se nevzdával:

„Já myslím, že to nemůžeme nechat jen tak plavat. Musíme zjistit, jaký druh inteligentního života se zde nachází a jak by mohl zasáhnout — pokud by vůbec mohl zasáhnout — do našich případných plánů evakuace Země a příchodu sem.“

Blankowitzová upřesnila: „Na jednom místě je odezva trošičku silnější než všude jinde. Ne moc. Mám ho zkusit znovu lokalizovat?“

„Do toho,“ povzbudila ji Wendelová. „Zkuste to. Můžeme podrobně prozkoumat jeho okolí a teprve pak se rozhodnout, zda sestoupit či nikoli.“

Wu nasadil shovívavý úsměv. „Jsem si jistý, že nám tam absolutně nic nehrozí.“

Wendelová se tvářila nešťastně.

85

Zvláštní na Saltadovi Leverettovi bylo to (podle Januse Pitta), že se mu venku v prstenci asteroidů líbilo. Jak se zdálo, existovali lidé, kteří skutečně dávali přednost samotě, kteří milovali soukromí.

„Ne, že bych neměl rád lidi,“ řekl by na to Leverett. „V holovizi si jich můžu užít, kolik se mi zachce — mluvit s nimi, naslouchat jim, smát se s nimi. Můžu s nimi dělat všechno, jen si je nemůžu ohmatat a očichat a to i tak nikdo nedělá. Kromě toho, máme v pásu asteroidů pět rozestavěných kolonií a já můžu kteroukoli z nich kdykoli navštívit a dosyta se lidí nabažit, taky si je i očichat, i když nevím proč.“

A potom, když se na Rotor — do „metropole“, jak ho tvrdošíjně nazýval — opravdu dostal, nepřestával se rozhlížet na všechny strany, jako kdyby čekal, že se ho lidé pokusí ušlapat.

Dokonce i křesla si prohlížel s podezřením a sedal si na nich takovým zvláštním bočním sešoupnutím, jako by doufal, že tím vymaže auru, kterou na něm zanechala předchozí zadnice.

Janus Pitt ho měl vždycky za ideálního úřadujícího komisaře projektu Asteroid. Toto postavení mu ve svém důsledku dalo volnou ruku ve všem, co mělo co činit s vnějším okrajem nemesijské soustavy. Nezahrnovalo to pouze rozestavěné kolonie, ale i samotné Pátrací jednotky.

Doobědvali v soukromí Pittových pokojů, protože Saltade by raději hladověl, než aby jedl v jídelně, do které měla přístup široká veřejnost (i kdyby tam byli jen oni dva a jedna osoba navíc, kterou by neznal). Pitt byl vlastně překvapený už tím, že Leverett svolil, že poobědvá s ním.

Nedbale si ho prohlížel. Leverett byl tak hubený a působil tak nedospělým a přitom pevným dojmem, že se zdálo, jako by ani nikdy nebyl mladý nebo že by někdy v budoucnosti zestárl. Oči měl bledě modré, vlasy bledě žluté.

Pitt řekl: „Kdy jsi byl naposled na Rotoru, Saltade?“

„Skoro před dvěma lety a beru to od tebe jako schválnost, že tím musím zase procházet, Janusi.“

„Jak to, co jsem udělal? Já tě sem přece nevolal, ale když už jsi tady, starý příteli, tak buď vítán.“

„Vyjde to nastejno, jako kdybys mě zavolal sám. Co má znamenat zpráva, kterou jsi nám zaslal a která říkala, že si nepřeješ být obtěžován maličkostmi? Že by ses už dostával do věku, kdy se cítíš tak 'veliký, že tě zajímají jen 'veliké věci?“

Pittův úsměv se pomalu vytrácel. „Nevím, o čem mluvíš, Saltade.“

„Dostal jsi od chlapců zprávu, že zachytili slabý zdroj radiace přicházející zvenčí. Nahlásili ti to a ty jsi poslal zpátky jednu z tvých skvělých replik o tom, že si nepřeješ být obtěžován.“

„Ach, to!“ (Pitt si vzpomněl. Tehdy ta chvilka sebelítosti a podrážděnosti. Proč by nemohl být někdy podrážděný?) „Tvoji lidé mají přece pátrat po koloniích. Neměli by mě zatěžovat takovými drobnostmi.“

„Jestli k tomu přistupuješ takhle, prosím. Jenže teď hoši zachytili něco, co není kolonie, a odmítají ti to nahlásit. Hlásili to mně a chtěli, abych s tím šel za tebou já, navzdory tvému příkazu, že si nepřeješ být obtěžován malichernostmi. Myslí si, že je to má práce, nějak to s tebou vyřídit a mně se to přitom ani trochu nelíbí, Janusi. To už je z tebe, v tvém nebezpečně pokročilém věku, takový mrzutý dědek?“

„Přestaň štěkat, Saltade. Cože mi to měli nahlásit?“ řekl Pitt a měl v hlasu víc než jen náznak mrzutosti.

„Zaregistrovali vesmírné plavidlo.“

„Co tím myslíš — plavidlo? Ne kolonii?“

Leverett pozdvihl sukovitý ukazováček. „Ne kolonii. Řekl jsem plavidlo.“

„Nechápu.“

„Co je na tom k nepochopení? Potřebuješ počítač? Jestli ano, máš ho před sebou. Vesmírné plavidlo je dopravní prostředek na cesty vesmírem s posádkou na palubě.“

„Jak velké?“

„Tak pro půltucet lidí, předpokládám.“

„Tak to musí být jedno z našich.“

„Není. O všech našich plavidlech máme záznamy. Tohle prostě není rotorské výroby. Pátrací jednotky se ti to možná zdráhaly nahlásit, ale i tak si o něm samy něco zjistily. S konstrukcí lodi, jaké je toto plavidlo, nemá žádný počítač našeho systému nic společného, jenže podobnou věc nemohl bez počítače nikdo postavit.“

„Takže tvůj závěr zní?“

„Že to není rotorské plavidlo. Pochází odjinud. Mí chlapci byli zticha a podle tvých instrukcí tě neobtěžovali až do té doby, dokud existovala aspoň malá naděje, že by plavidlo mohlo být naší výroby. Když se s konečnou platností ukázalo, že naše není, tak to hodili na mě s tím, že by se ti to mělo říct, ale oni že to neudělají. Víš, Janusi, existuje určitá hranice, kdy se takové zacházení s lidmi obrátí proti tobě.“

„Buď zticha,“ řekl podrážděně Pitt. „Jak by nemohlo být naše? Odkud by se vzalo?“

„Předpokládám, že ze sluneční soustavy.“

„Nesmysl! Plavidlo velikosti, jakou jsi uvedl, s půltuctem lidí na palubě, by v žádném případě nemohlo uskutečnit cestu ze sluneční soustavy sem. I kdyby objevili hyperposilování. což je dokonce pravděpodobné, půltucet lidí by nemohlo v tak těsných prostorách přežít cestu trvající dva roky. I kdyby to byla nějaká zvláštní, speciálně cvičená posádka, která by na takový úkol měla ty nejlepší předpoklady a která by takovou cestu byla schopná dokončit alespoň v částečně příčetném stavu, tak by to stejně nikdo ve sluneční soustavě neriskoval. Něco takového může úspěšné zvládnout pouze celá kolonie, vyvážený svět obývaný lidmi, kteří jsou na něj od narození zvyklí.“

„Nicméně,“ odporoval Leverett, „máme tady malé kosmické plavidlo nerotorské výroby. To je fakt, a ujišťuji tě, že ti nezbývá nic jiného, než se ním smířit. Odkud si myslíš ty, že se tu vzalo? Nejbližší hvězda je Slunce, to je rovněž fakt. Jestli nepřiplulo ze sluneční soustavy, tak pochází z jiné soustavy a jeho cesta trvala mnohem déle než dva roky a něco. Jestli jsou dva roky a něco nesmysl, všechno ostatní je také naprostý nesmysl.“

Pitt řekl:

„A co když na něm vůbec nejsou lidé? Co když jde o cizí formu života, s jinou psychikou, schopnou vydržet dlouhé cesty v těsných prostorách.“

„Nebo to jsou lidé, kteří jsou takhle velicí“ — a Leverett udělal centimetrovou mezeru mezi palcem a ukazováčkem — „a tohle plavidlo je pro ně kolonie. Bohužel — nic z toho. Nejsou to mimozemšťané. Nejsou to ani žádní skřítkové. Plavidlo sice není rotorského původu, ale lidského ano. Mimozemská kosmická loď by vypadala docela jinak, byla by postavená pro tvory, kteří by nám nebyli vůbec podobní. A toto plavidlo je lidského původu, stejně jako sériové označení na jeho boku, které je v pozemské abecedě.“

„To jsi mi neřekl!“

„Nepovažoval jsem to za nutné.“

„Může to být pozemská loď, ale může být automatizovaná. Může mít na palubě roboty.“

„Může,“ řekl Leverett. „Máme ji v tom případě zničit? Jestli na ní nejsou lidské bytosti, nepřináší to s sebou etické problémy. Zničení cizího majetku, koneckonců, to oni vnikli do našeho výsostného území.“

„Uvažuji o tom.“

Leverett se doširoka usmál:

„Tak na to rychle zapomeň! Tohle plavidlo totiž více jak dva roky vesmírem neputovalo.“

„Co tím myslíš?“

„Už jsi zapomněl, jak Rotor vypadal, když jsme sem dorazili? My jsme strávili dva roky cestou sem, z toho polovinu doby v normálním vesmíru při rychlosti o něco menší, než je rychlost světla. Při této rychlosti byl povrch celý obroušený od srážek s atomy, molekulami a prachovými částečkami. Dalo to hodně leštění a opravování, jak si vzpomínám. Copak si to nepamatuješ?“

„A ta loď?“ zeptal se Pitt, aniž by se namáhal odpovědět, jestli si to pamatoval.

„Září, jako kdyby urazila běžnými rychlostmi jen pár milionů kilometrů.“

„To je nemožné. Přestaň si se mnou hrát.“

„To není nemožné. Pár milionů kilometrů při běžných rychlostech je všechno, co uletěli. Zbytek cesty urazili — v hyperprostoru.“

„O čem to mluvíš?“ Pittovi začínala docházet trpělivost.

„O superluminálním letu. Mají ho.“

„Ten je teoreticky nemožný.“

„Opravdu? Pokud tě tedy napadá, jak to vysvětlit, tak do toho.“

Pitt na něj zíral, ústa dokořán. „Ale —“

„Já vím. Fyzikové tvrdí, že je to nemožné, ale oni ho přesto mají. Teď ti něco řeknu. Jestli mají superluminální let, musí mít i superluminální komunikaci. A v tom případě sluneční soustava ví, kde teď jsou a taky ví, jaká je situace. Jestli loď zničíme, sluneční soustava se to dozví a my tu máme vmžiku celou flotilu podobných plavidel, ale bitevních.“

„Co tedy navrhuješ?“ Pitt zjistil, že v současné chvíli není schopný uvažovat.

„Co jiného než je přátelsky přivítat, zjistit co jsou, kdo jsou, co tu dělají a co chtějí? Já osobně si myslím, že chtějí přistát na Erythro. My tam budeme muset přistát také a promluvit si s nimi.“

„Na Erythro?“

„Když budou na Erythro, Janusi, kde jinde chceš, abychom byli my? Musíme se s nimi sejít tam. Nic jiného nám nezbývá.“

Pitt ucítil, jak mu mozek znovu začíná fungovat. „Když se ti to tedy zdá nevyhnutelné, neujal by ses toho sám? S lodí a posádkou, samozřejmě.“

„Chceš říct, že ty se toho neujmeš?“

„Jako komisař? Nemohu přece vítat nějaké neznámé plavidlo.“

„Aha, to by bylo pod tvou úroveň, chápu. Takže se mám s těmi mimozemšťany, trpaslíky, roboty nebo bůhví čím ještě setkat já a bez tebe.“

„Budu s tebou v neustálém kontaktu, Saltade. Jak zvukovém tak obrazovém.“

„Na dálku.“

„Ano, ale tvá případná úspěšná mise bude z mé strany náležitě oceněna.“

„Ale podívejme. V tom případě —“ Leverett vrhl na Pitta vyzývavý pohled.

Pitt vyčkal a potom řekl:

„Chceš si určit cenu?“

„Chci navrhnout cenu. Jestli chceš, abych se s nimi na Erythro setkal já, potom chci Erythro.“

„Co tím myslíš?“

„Chci Erythro jako svůj domov. Mám už po krk asteroidů. Mám už po krk Pátracích jednotek. Mám už po krk lidí. Stačil mi Rotor. Chci prázdný svět. Celý. Chci tam mít nějaký slušný příbytek, zásoby a jiné nezbytnosti z Kopule, vlastní farmu a vlastní zvířata, tedy jestli se mi je podaří udržet při životě.“

„Jak dlouho už po něčem takovém toužíš?“

„Nevím. Narůstalo to ve mně postupně. A když jsem se teď ocitl zde a můžu si Rotor s těmi jeho tlačenicemi a kraválem zase jednou pořádně užít, zdá se mi Erythro lepší než kdy jindy.“

Pitt se zamračil. „To už jste dva. Jsi stejný jako ta potrhlá holka.“

„Jaká potrhlá holka?“

„Dcera Eugenie Insignové. Insignovou, předpokládám, znáš.“

„Tu astronomku? Jistě. Její dceru neznám.“

„Naprostý pomatenec. Chce zůstat na Erythro.“

„To za pomatenost nepovažuju. Naopak to považuju za velmi rozumné. Když o tom tak přemýšlím, pokud říká, že chce zůstat na Eythro, neměl bych nic proti dámské společnosti —“

Pitt vztyčil prst. „Řekl jsem 'holka'.“

„Kolik jí je?“

„Patnáct.“

„Aha. No co, jednou bude starší. Bohužel já taky.“

„Není to žádná neodolatelná krasavice.“

„Kdyby ses na mě dobře podíval, Janusi,“ řekl Leverett, „tak bys zjistil, že já taky ne. Moje podmínky znáš.“

„Chceš, abych to oficiálně vložil do počítače?“

„Aby se neřeklo, co ty na to?“

Pitt se neusmál. „Dobrá. Takže se pokusíme dávat pozor, kde přistanou, a přichystáme tě na cestu na Erythro.“