Nemesis

10

Insignová tam seděla, užaslá sama nad sebou. Nikdy to nikomu nevyprávěla, přestože ji za posledních čtrnáct let události těch dní v duchu provázely téměř každý den. V životě by ji nenapadlo, že je bude někomu vyprávět. Vždycky si myslela, že si je vezme do hrobu.

Ne, že by se za své chování nějak styděla, to ne — jen to bylo všechno příliš osobní.

A najednou to vypráví — dopodrobna a bez příkras — své dospívající dceři, někomu, koho až doposud považovala za dítě —zvláštní, beznadějné dítě.

A to dítě na ni teď vážně pohlédlo zhloubi svých hlubokých očí — které nemrkaly, jen se upřeně dívaly — a řeklo: „Takže jsi ho přece jen odehnala, vid?“

„Svým způsobem ano. Měla jsem hrozný vztek. Chtěl si tě vzít s sebou. Na Zemi.“

Odmlčela se a po chvíli se nejistě zeptala: „Chápeš?“

„Tak moc jsi mě chtěla?“

„Samozřejmě!“ vyhrkla Insignová rozhořčeně. A potom, pod nehybným pohledem těch očí, ji napadlo něco nemyslitelného. Opravdu ji tolik chtěla?

Ale za okamžik, už klidně dodala: „Ovšem. Proč bych tě neměla chtít?“

Marlene zavrtěla hlavou a na okamžik se jí ve tváři objevil výraz roztrpčení. „Myslím, že jsem nebyla žádné rozkošné děťátko. On mě možná opravdu chtěl. Byla jsi nešťastná, že mě chtěl víc než tebe? Nechala sis mě jenom proto, že on mě chtěl víc?“

„Co to vykládáš za hrozné věci? Tak to vůbec nebylo,“ protestovala Insignová a sama si přitom vůbec nebyla jistá, zda tomu věří. Mluvit o těchto věcech s Marlene začínalo být stále nepříjemnější. Čím dál tím víc se u ní projevovala ta zvláštní schopnost dostat se člověku pod kůži. Insignová si toho všimla už dřív a připisovala to nahodilým šťastným 'trefám' nešťastného dítěte. Jenže k tomu docházelo čím dál častěji a nyní se zdálo, že Marlene ví naprosto přesně, co říká.

„Marlene, jak tě napadlo, že jsem tvého otce odehnala? Nikdy jsem nic takového neřekla, to vím jistě, ani ti nezavdala příčinu si to myslet, nebo ano?“

„Já opravdu nevím, mami, jak tyhle věci poznám. Někdy, když se přede mnou nebo před někým jiným zmíníš o otci, zní mi to, jako bys něčeho litovala, jako bys něco chtěla 'předělat'.“

„Vážně? Takové pocity ale nemám.“

„A kousek po kousku se ten dojem vyjasňuje. Tím, jak mluvíš, jak se díváš —“

Insignová upřeně hleděla na svou dceru. Znenadání vyhrkla: „Na co myslím?“

Marlene sebou trošku trhla, ale potom slabě vyprskla. Nebyl to smích, nikdy to nebylo víc než právě takové vyprsknutí — zpravidla. „To je lehké,“ řekla. „Myslíš si, že vím, na co myslíš. Jenže se pleteš. Neumím číst myšlenky. Jenom vím, co znamenají slova, zvuky, výrazy a pohyby. Lidé prostě nedovedou ukrýt své myšlenky, i když si myslí, že ano. A já lidi pozoruju už dlouho.“

„Proč? Chci říct, proč ti připadá, že bys je měla pozorovat?“

„Protože když jsem byla dítě, tak mi všichni lhali. Říkali mi, jaká jsem roztomilá. Nebo to říkali tobě, když jsem vás poslouchala. A přitom celý jejich výraz hlásal: 'Vůbec si to nemyslím, a ani si neuvědomovali, jak je to na nich vidět. Nejdřív jsem myslela, že to musí vědět. Ale potom jsem si řekla: 'Nejspíš je pro ně pohodlnější věřit, že říkají pravdu. “

Marlene na chvíli zmlkla, potom se matky neočekávaně zeptala: „Proč jsi otci neřekla, kam letíme?“

„Nemohla jsem. Nebylo to mé tajemství.“

„Třeba by šel s námi, kdybys to tehdy udělala.“

Insignová rezolutně zavrtěla hlavou. „Nešel. Byl už rozhodnutý vrátit se na Zemi.“

„Ale kdybys mu to řekla, tak by mu komisař Pitt nedovolil odejít, že? Věděl by příliš mnoho.“

„Pitt ještě nebyl komisařem,“ poznamenala nesmyslně Insignová. Náhle důrazně dodala: „Takovým způsobem bych ho stejně nechtěla získat. Ty ano?“

„Nevím. Nemůžu vědět, jaký by byl, kdyby zůstal.“

„Ale já ano.“ Insignovou znovu přemohl pocit trýznivé bolesti. Vrátila se v mysli k jejich poslednímu rozhovoru a ke svému poslednímu zuřivému výkřiku, kterým mu sdělila, že musí pryč. Ne, nebyla to chyba. Nechtěla by ho jako vězně, kterého přinutili zůstat na Rotoru. Tak moc ho zas nemilovala. A aby ho tak moc nenáviděla, to také ne.

Přešla rychle na jiné téma, aby ji výraz tváře neměl čas prozradit. „Dnes jsi poplašila Aurinela. Proč jsi mu řekla, že Země bude zničena? Přišel s tím za mnou a vypadal dost rozrušeně.“

„Stačilo, abys mu řekla, že jsem ještě dítě a že z dětských řečí si nikdo hlavu nedělá. Určitě by se hned uklidnil.“

Insignová na to nereagovala. Třeba je lepší mlčet a tím se vyhnout pravdě. „Vážně si myslíš, že Země bude zničena?“

„Ano. Když o ní někdy mluvíš, říkáš vždycky: 'Ubohá Země. To říkáš skoro pokaždé: 'Ubohá Země. “

Insignová ucítila, jak se červená. Opravdu o ní tak mluví?

„A proč ne?“ nadhodila. „Je přelidněná, vyčerpaná, plná nenávisti, hladu a bídy. Je mi jí líto. Ubohá Země.“

„Ne, mami. Takhle to neříkáš. Když o ní mluvíš —“ Marlene zdvihla ruce, jako by se snažila něco zachytit, něco vysvětlit, ale to něco jí proklouzávalo mezi prsty.

„Marlene?“

„Tady,“ ukázala si prstem na hlavu, „je mi to jasné, ale neumím to vyjádřit slovy.“

„Zkus to. Musím to vědět.“

„Když to říkáš, nemůžu si pomoct a musím si myslet, že se cítíš provinile — jako by to byla tvoje vina.“

„Proč? Co si myslíš, že jsem provedla?“

„Jednou jsi to řekla v promítárně. Podívala ses na Nemesis a v tu chvíli se mi zdálo, že s tím má Nemesis něco společného. Tak jsem se počítače zeptala, co Nemesis znamená, a on mi to sdělil. Něco, co bez milosti ničí a trestá.“

„Ale podle toho jméno nedostala,“ vykřikla Insignová.

„Tys ji pojmenovala,“ řekla Marlene tiše, neúprosně.

Od chvíle, kdy za sebou nechali sluneční soustavu to nebylo žádné tajemství. Insignové se tehdy dostalo plného uznání za její objev a mohla hvězdu pojmenovat.

„Právě proto, že jsem ji pojmenovala já, tak vím, že to nebylo podle toho.“

„Tak proč se cítíš provinile, mami?“

(Mlčet — nechceš-li povědět pravdu.)

Nakonec řekla: „A jak si myslíš, že bude Země zničena?“

„Nevím, ale řekla bych, že ty ano.“

„Mluvíme každá o něčem jiném, Marlene, necháme toho. Chci se však ujistit, že chápeš, že o tom nemáš nikomu vykládat — o tvém otci ani ten nesmysl o zničení Země.“

„Když si to přeješ, prosím, ale zničení Země není nesmysl.“

„Já říkám, že je. Budeme to definovat jako nesmysl.“

Marlene přikývla. „Jdu ještě na chvíli do promítárny,“ řekla se zdánlivou lhostejností. „Pak půjdu spát.“

„Dobře.“ Insignová se dívala, jak dcera odchází.

Provinile, pomyslela si. Cítím se provinile. Mám to napsané na čele jako na transparentu. Může si to přečíst každý, kdo se na mě podívá.

Ne, každý ne. Jen Marlene. Má zvláštní dar, kterým to dokáže.

Marlene musela dostat něco náhradou za všechno, čeho se jí nedostávalo. Inteligence nestačila a tak ji příroda obdařila darem rozumět výrazu tváře, intonaci a jiným těžko postřehnutelným tělesným projevům, takže před ní žádné tajemství neobstálo.

Jak dlouho si už tuhle nebezpečnou vlastnost nechávala pro sebe? Jak dlouho už o ní věděla? Bylo to něco, co se věkem rozvíjí? Proč s tím vyšla na světlo až teď — poodhrnula závoj, kterým svou schopnost celou tu dobu zřejmě halila, a použila ji, aby zdeptala matku?

Bylo to proto, že ji Aurinel, podle toho, co na něm 'přečetla', konečně a definitivně zavrhl? Byl to následek? Mlátila kolem sebe z bolesti?

Provinilá, pomyslela si Insignová. Proč bych se neměla cítit provinilá? Je to moje chyba. Měla jsem to vědět od samého začátku, hned jak jsem to zjistila — ale nechtěla jsem. Bránila jsem se.