Nemesis

52

Crile Fisher si zaraženě prohlížel Superluminal. Viděl ho poprvé, a při krátkém pohledu na Tessu Wendelovou mu bylo zcela jasné, že její úsměv si může vysvětlit jedině jako majetnickou pýchu.

Seděla v obrovské skalní jeskyni, obklíčená trojitou pavučinou bezpečnostních zátarasů. Byli tam lidé, ale většinu fyzické práce obstarávali pečlivě naprogramovaní nehumanoidní roboti.

Fisher už v životě spatřil hodně kosmických lodí nejrůznějších modelů a pro všechny možné účely, ale něco takového, jako byl Superluminal ještě nikdy — nikdy neviděl něco tak na první pohled odpudivého.

Kdyby nevěděl, co to je, možná by ani neuhodl, že se jedná o kosmické plavidlo. Jaká by v tom případě byla jeho reakce? Na jedné straně nechtěl Wendelovou rozčílit, a na druhé straně mu bylo jasné, že se už nemůže dočkat, aby jí řekl, co si myslí, stejně jako se ona nemohla dočkat jeho pochvaly.

A tak ze sebe nesmělým hlasem vysoukal: „Má takový strašidelný půvab — takový vosí.“

Zasmála se slovnímu spojení „strašidelný půvab,“ a Fisher věděl, že zvolil ten správný výraz. Ale potom řekla: „Co znamená —'vosí?“

„Myslím tím hmyz,“ řekl Crile. „Já vím, že na Adelii toho o hmyzu moc nevíte.“

„Víme o hmyzu, jen ho možná nemáme takový chaotický nadbytek jako Země —“

„Ale vosy nejspíš neznáte. Bodavý hmyz ve tvaru připomínajícím —“ ukázal na Superluminal. „Taky mají jednu bouli vpředu, druhou vzadu a úzkou spojovací jednotku mezi nimi.“

„Opravdu?“ S plamínky oživeného zájmu v očích pohlédla na Superluminal. „Až si vzpomeneš, tak mi najdi obrázek nějaké vosy. Možná mi 'hmyzí aspekt umožní lépe pochopit tvarování lodě — nebo opačně, jak se to vezme.“

„Proč tedy takový tvar, když nebyl inspirovaný tvarem vosího těla?“ zeptal se Fisher.

„Potřebovali jsme geometrii, která by maximalizovala možnost pohybu lodi jako jednotky. Hyperpole má totiž tendenci cylindricky se roztahovat do nekonečna a ty mu to musíš do jisté míry dovolit. Na druhé straně mu nesmíš povolit uzdu úplně. Vlastně ani nemůžeš, a tak ho musíš rozdělit mezi ty boule. Pole je pouze uvnitř lodního trupu, udržované a uzavřené do silného střídavého elektromagnetického pole a — tebe ale tohle všechno přece nezajímá, že?“

„Teď už ne, řekl bych,“ přiznal Fisher a pousmál se. „Slyšel jsem o tom dost. Ale když se na to konečně můžu podívat —“

„Teď se neuraz,“ řekla Wendelová a objala ho. „Celé to probíhalo pod přísným utajením. Bylo období, kdy nesnášeli dokonce ani moji přítomnost. Myslím, že stále remcali na podezřelou kolonistku, která do všeho jen strká nos a by byli nejraději, aby hyperpole vyprojektoval někdo jiný a mě mohli vykopnout. Teď se ovšem věci zlepšily do té míry, že jsem mohla zařídit, aby ses sem směl přijít podívat. Stejně budeš nakonec na palubě a já moc chtěla, aby ses jí obdivoval.“ Zaváhala a potom dodala: „A mně taky.“

Pohlédl na ni:

„Ty víš, Tesso, že tě obdivuju, a tohle ani nic podobného není zapotřebí.“ Přitáhl ji k sobě.

„Stárnu, Crile. S tím už se nedá nic dělat. Ale taky je mi s tebou hrozně moc dobře. Jsme spolu už víc jak sedm let, a celou tu dobu jsem nepocítila to známé nutkání dozvědět se, co jsou zač druzí chlapi.“

Fisher řekl: „A je to snad tragédie? Možná je to tím, že jsi tak pohlcena prací na projektu. Teď, když už je loď na světě, se pravděpodobně trochu uvolníš a zase si najdeš čas na 'lov'.“

„Ne. Už mě to neláká. Prostě mě to už neláká. Ale co ty? Vím, že jsem tě občas zanedbávala,“

„To nic. Když mě zanedbáváš kvůli práci, tak je to v pořádku. Toužím po lodi stejně jako ty, miláčku, jediná věc, ze které mám strach, je, že než bude konečně připravena na cestu, příliš zestárneme a nebudou nás na ni chtít pustit.“ Znovu se usmál, tentokrát se zřetelným pocitem smutku v duši. „Když už hovoříš o svém věku, nesmíš zapomenout, že ani já už nejsem žádný mladík. Ani ne za dva roky mi bude padesát. Ale chci se tě ještě na něco zeptat; sice mám strach z odpovědi, ale i tak tu otázku položím.“

„Do toho.“

„Zařídila jsi, abych uviděl loď, aby mě pustili do této svatyně všech svatyní. Nevím proč, ale mám dojem, že Koropatský by to nedovolil, kdyby projekt nebyl skoro u konce. Co se týče bezpečnostních opatření, je skoro stejný maniak jako byl Tanayama.“

„Ano, co se týče hyperpole, tak je loď hotová.“

„Už letěla?“

„Ještě ne. Ještě se na ní musí něco dodělat, ale to se netýká samotného hyperpole.“

„Předpokládám, že se provedou nějaké zkušební lety.“

„Ano, samozřejmě s lidskou posádkou. Jinak nelze ověřit, že životně důležité systémy budou fungovat. Dokonce ani zvířata nám to nezaručí.“

„Kdo poletí první?“

„Dobrovolníci vybraní z těch pracovníků projektu, kteří se na let kvalifikují.“

„A co ty?“

„Já jediná dobrovolník nebudu. Já letět musím. Nemůžu nikomu důvěřovat, bude-li nutné v případě nebezpečí něco rozhodnout.“

„Takže půjdu i já?“

„Ne, ty ně.“

Fisherův obličej okamžitě potemněl hněvem. „Dohoda zněla —“

„Ne na zkušebních letech, Crile.“

„Kdy tedy skončí?“

„Těžko říct. To závisí na potížích, které se mohou objevit. Jestli půjde všechno hladce, tak by dva nebo tři lety mohly stačit. Záležitost několika měsíců.“

„Kdy dojde k prvnímu zkušebnímu letu?“

„To už nevím, Crile. Ještě stále pracujeme na lodi.“

„Řekla jsi, že už je schopná provozu.“

„Ano, co se týče hyperpole. Ale instalujeme na ní neuronové detektory.“

„To je co? O ničem takovém jsi nikdy nemluvila.“

Wendelová neodpověděla hned. Rozhlédla se kolem, mlčky a zamyšleně, potom pronesla: „Budíme pozornost, Crile, a mám dojem, že je tu pár lidí, kterým není tvoje přítomnost moc příjemná. Pojďme domů.“

Fisher se nepohnul. „Mám to brát, jako že o tom se mnou odmítáš mluvit? Přestože je to pro mě životně důležité?“

„Promluvíme si o tom — ale doma.“

53

Crile Fisher byl nedočkavý a stále zlostnější. Odmítl se posadit a vztekle se tyčil nad Tessou Wendelovou, která jen pokrčila rameny a posadila se na bílou modulovou lenošku. Hleděla na něj vzhůru a mračila se.

„Proč jsi tak rozčilený, Crile?“

Fisherovi se chvěly rty. Pevně je stiskl a s odpovědí si dal načas, jako by se snažil pouhým svalovým úsilím donutit ke klidu.

Nakonec řekl: „Jakmile se jednou sestaví posádka beze mě, bude to precedent. Nikdy už se tam nedostanu. Musím mít od začátku záruku, že budu na palubě vždycky, až dokud nedosáhneme Sousední hvězdy — a Rotoru. Nechci se stát pátým kolem u vozu.“

Wendelová odporovala:

„Proč děláš tak unáhlené závěry? Až nastane rozhodující okamžik, nikdo tě nevynechá. Loď ještě ani není schopná provozu.“

„Tvrdila jsi, že je. Co jsou to ty neuronové detektory, kterými se tak najednou oháníš? Prostředek, jak mě umlčet, jak odvést moji pozornost a potom se s lodí vytratit dřív, než si stačím uvědomit, že jste se na mě vykašlali. Přesně takhle to totiž je. A ty v tom jedeš s nimi.“

„Crile, ty ses zbláznil. Neuronové detektory byl můj nápad, moje přání, já na nich trvala.“ Vyzývavě, bez jediného mrknutí, mu hleděla do očí.

„Tvůj nápad!“ vybuchl. „Ale…“

Zdvihla ruku, jako by ho chtěla utišit. „Je to něco, na čem jsme pracovali souběžně s lodí. Nespadá to do mého oboru, ale byla jsem to já, kdo neurofyziky, dá se říct, nemilosrdně popoháněl, aby to co nejrychleji dokončili. A důvod? Právě proto, že chci, abys byl na lodi, když se vydá k Sousední hvězdě. Nechápeš?“

Zavrtěl hlavou.

„Mysli, Crile. Kdybys nebyl tak bezhlavě zaslepený vztekem, přišel bys na to sám. Je to přece úplně jednoduché. Je to 'neuronový detektor'. Zaznamenává nervovou aktivitu na dálku. Vyšší nervovou aktivitu. Zkrátka přítomnost inteligentního života.“

Fisher měl oči dokořán. „Myslíš to, co používají doktoři v nemocnici?“

„Ovšem. Běžné lékařské a psychologické zařízení ke zjišťování mentálních poruch v ranném stadiu — ale z metrové vzdálenosti. Já potřebuji astronomické vzdálenosti. Není to nic nového. Stará věc, jen s obrovsky rozšířeným dosahem. Crile, jestli je Marlene naživu, tak bude na kolonii, na Rotoru. Rotor bude obíhat někde kolem té hvězdy. Říkala jsem ti, že nebude snadné zjistit jeho polohu. Když ho nenajdeme rychle, myslíš, že si budeme moci být jistí, že tam opravdu není — a ne, že jsme ho jen náhodou nezpozorovali, ostrůvek u oceánu jiných asteroidů? Máme snad po celé měsíce nebo roky pokračovat v pátrání, abychom se ujistili, ne že jsme ho nepostřehli, ale že tam opravdu není?“

„A neuronový detektor —“

„Najde Rotor za nás.“

„Nebude to stejně tak obtížné, zjistit —“

„Ne, nebude. Vesmír je přehlcený světelnými a rádiovými vlnami a všemožnými druhy záření a my musíme rozlišit jeden zdroj od tisíce, od milionu ostatních. Lze to provést, ale není to snadné a může to chvíli trvat. Ovšem elektromagnetické záření, příznačné pro vyšší nervovou činnost, je zcela jedinečné. Je velmi nepravděpodobné, že zachytíme více než jeden zdroj — a pokud ano, bude to proto, že Rotor postavil další kolonii. Tak je to, abys věděl. Chci najít tvou dceru stejně tak, jako ji chceš najít ty sám. A proč bych to dělala, kdybych nechtěla, abys letěl s námi? Poletíš.“

Fisher vypadal ohromeně. „A ty jsi to vnutila celému projektu?“

„Mám nad nimi nemalou moc, Crile. A nejen to — je to ale přísně tajné, proto jsem nemohla mluvit u lodi.“

„Áh? Nenapínej mě.“

Wendelová řekla hlasem, ve kterém se ozývala něha: „Crile, myslím na tebe mnohem častěji, než si dovedeš představit. Ani nevíš, jak hrozně bych tě chtěla ušetřit zklamání. Co když u Sousední hvězdy nic nenajdeme? Co když nám průzkum oblohy s určitostí řekne, že v blízkosti neexistuje žádná živoucí forma inteligentního života? Vrátíme se rovnou domů a ohlásíme, že jsme po Rotoru nenašli žádnou stopu? Jen se, prosím tě, teď nepoddej jedné z těch tvých nálad. Já netvrdím, že když nenalezneme u Sousední hvězdy známky inteligentního života, že to musí nutně znamenat, že Rotor a jeho obyvatelé jsou mrtví.“

„Co jiného by to mělo znamenat?“

„Mohli být se Sousední hvězdou tak nespokojení, že se rozhodli odejít jinam. Možná se zdrželi jen tak dlouho, aby mohli vydolovat z asteroidů nové suroviny, které budou potřebovat pro stavbu a revitalizaci mikrofúzních motorů, a hned letěli dál.“

„A kdyby to tak bylo, jak bychom se dozvěděli, kde jsou?“

„Jsou pryč skoro čtrnáct let. S hyperposilováním mohou cestovat pouze rychlostí světla. Jestli dosáhli některé hvězdy a usídlili se v její blízkosti, musí to být hvězda, která je od nás vzdálená v okruhu čtrnácti světelných let. A těch není moc. Při superluminální rychlosti je můžeme navštívit všechny. A s neuronovými detektory zase rychle zjistíme, zda se Rotor nachází v blízkosti některé z nich.“

„Taky mohou v této chvíli bloudit v prostoru mezi hvězdami. Jak bychom je lokalizovali potom?“

„Nijak, ale když za šest měsíců prozkoumáme neuronovými detektory tucet hvězd, namísto abychom ten čas strávili marným prohledáváním jediné hvězdy, tak se tím naše šance přinejmenším trochu zvětší. A když neuspějeme — a na takovou možnost se musíme připravit — tak se alespoň vrátíme se spoustou údajů o tuctu různých hvězd — bílém trpaslíkovi, horké, modrobílé hvězdě, hvězdě slunečního typu, dvojhvězdě, a tak dále. Je nanejvýš pravděpodobné, že se víc než na jednu takovou cestu už nikdy v životě nedostaneme, takže když už, tak už. Vejít do historie s pořádným rámusem, co ty na to, Crile?“

Crile zamyšleně odpověděl: „Asi máš pravdu. Pročesat tucet hvězd a nic nenajít bude už tak dost zlé, ale prohledat okolí jediné hvězdy a vrátit se s vědomím, že Rotor může být někde jinde, v dosažitelné vzdálenosti, jenomže jsme už neměli čas se nikam vydat, by bylo mnohem horší.“

„Přesně tak.“

Crile posmutněle slíbil:

„Zkusím si to zapamatovat.“

„Ještě něco,“ řekla Wendelová. „Neuronový detektor může zaznamenat i inteligenci, která není pozemského původu. To bychom si přece nemohli nechat ujít.“

Fisher vypadal polekaně. „Ale není to příliš pravděpodobné, že?“

„To tedy ne, ale kdyby k tomu došlo, o důvod víc nenechat si to ujít. Zvláště, nachází-li se v okruhu čtrnácti světelných let od Země. V celém vesmíru nemůže být nic tak zajímavého jako jiná forma inteligentního života — nebo taky nebezpečného. Museli bychom se o ní dozvědět víc.“

„Jaké jsou vůbec vyhlídky na zaznamenání inteligence nepozemského původu?“ zeptal se Fisher. „Neuronové detektory jsou konstruovány pouze na lidskou inteligenci. Mně se zdá, že bychom nerozpoznali ani život jako takový, natož inteligentní.“

„Možná se nám nepodaří rozpoznat přítomnost života, ale podle mě v žádném případě nemůžeme nezaznamenat přítomnost inteligence, a to, za čím jdeme, není život jako takový, nýbrž právě inteligence. A ta, ať už je jakákoli, jakkoli nezvyklá, jakkoli nerozpoznatelná, musí mít složitou strukturu, velmi složitou strukturu — přinejmenším tak složitou, jako je lidský mozek. A co víc, musí s sebou nést elektromagnetické interakce. Gravitační přitažlivost je velmi slabá; silné a slabé nukleární interakce mají příliš krátký dosah. A co se týče toho nového hyperpole, se kterým pracujeme při superluminálním pohonu, to, pokud víme, neexistuje nikde v přírodě, ale pouze jako výtvor inteligence.

Neuronový detektor dokáže zaznamenat nesmírně komplikované elektromagnetické pole, které znamená inteligenci, bez ohledu na její formu či chemické složení. A my budeme připraveni buď se něčemu přiučit, nebo vzít rychle nohy na ramena. A co se týče neinteligentního života, není vůbec pravděpodobné, že by mohl být technologické civilizaci, jako je naše, nebezpečný — přestože zajímavé by pro nás byly všechny formy cizího života, dokonce i na úrovni virů.“

„A proč se to musí všechno držet v tajnosti?“

„Proto, myslím si — vlastně vím, že nás Pozemský kongres bude chtít mít zpátky co nejrychleji, aby měli jistotu, že projekt byl úspěšný a tedy mohli začít s výstavbou lepších modelů luminálních plavidel založených na naší zkušenosti s prototypem. Ovšem já sama, pokud všechno proběhne v pořádku, si ráda prohlédnu vesmír a nechám je čekat. Netvrdím, že to udělám určitě, ale tuhle možnost si chci nechat v zásobě. Mám podezření, že kdyby věděli, o mých plánech — i když o tom přemýšlím jen teoreticky — pokusili by se utvořit posádku z lidí, kteří by se jejich rozkazům podřizovali ochotněji.“

Fisher se slabě usmál.

„Co je, Crile? Řekněme, že nenajdeme žádnou stopu po Rotoru a jeho obyvatelích. To by ses v tom případě jednoduše zklamaně vrátil domů? Celý vesmír na dosah a vzdát to?“

„Ne. Jenom nevím, jak dlouho to potrvá, než naistalují detektory a všechno, co sis ještě mohla navymýšlet. Za dva roky a něco mi bude padesát. A v padesáti jsou agenti pracující pro Úřad běžně stahováni z terénu. Dostanou nějaké teplé kancelářské křeslo na Zemi a do vesmíru už je nepustí.“

„No a?“

„Za dva roky a něco už neprojdu kvalifikací. Řeknou mi, že už jsem příliš starý, a žádný vesmír na dosah.“

„Hloupost! Mě pustí a je mi padesát už teď.“

„Ty jsi zvláštní případ. Je to tvá loď.“

„Ty jsi také zvláštní případ, protože na tobě budu trvat. Kromě toho pro ně nebude nic snadného sehnat pro Superluminal kvalifikované lidi. Všechno, co můžeme udělat, je přesvědčit je, aby se přihlásili dobrovolně. A přihlásit se musí: nemůžeme si dovolit dát loď do rukou nějakým nedobrovolným naverbovancům.“

„Proč by se neměli najít dobrovolníci?“

„Protože jsou to Pozemšťané, můj milý Crile, a vesmír je skoro pro všechny Pozemšťany něco jako postrach. Hyperprostor je pro ně ještě větší hrůza a oni se budou držet pěkně zpátky. Budeme tam ty a já a ještě tři dobrovolníci a můžu ti říct už napřed, že sehnat je bude problém. Už jsem si jich pěknou řádku předběžně obešla, a zatím mi, tak napůl, přislíbili účast dva, co za něco stojí: Čao-Li Wu a Henry Jarlow. Třetího ještě stále nemám. A i kdyby se, navzdory vší pravděpodobnosti, přihlásilo tucet dobrovolníků, tebe nevyškrtnou kvůli nikomu, protože když to nepůjde jinak, tak budu trvat na tom, abys šel se mnou jako můj velvyslanec k jednání s Rotořany. A když ti ani to nestačí, tak ti slibuji, že loď vystartuje dřív, než ti bude padesát.“

Teď už bylo ve Fisherově úsměvu znát opravdové ulehčení. „Miluju tě, Tesso. Víš, opravdu tě miluju.“

„Ne, nevím, jestli mě opravdu miluješ, zvláště když to říkáš tímhle tónem, jako by tě to samotného překvapilo. Je to hrozně zvláštní, Crile, ale za celých těch osm let, co se známe, co spolu žijeme, co spolu spíme, jsi to nikdy neřekl.“

„Ne?“

„Věř mi, dávala jsem pozor. A víš. co ještě je zvláštní? Já ti taky nikdy neřekla, že tě miluju, a přesto — miluju tě. Ale ze začátku tomu tak nebylo. Nevíš, co se stalo?“

Fisher potichu řekl: „Možná jsme se do sebe zamilovali postupně, aniž bychom si toho všimli. To se někdy stává, nemyslíš?“

Plaše se na sebe usmáli, jako by nevěděli, co si s tím mají počít.