Nemesis

54

Eugenii Insignovou sužovaly obavy. Víc než to.

„Povím ti, Sievere, od té doby, co jsi vzal Marlene na výlet letadlem, jsem se pořádně nevyspala.“ Hlas jí sklouzl do něčeho, co by se u ženy s méně pevným charakterem dalo možná nazvat fňukáním. „Nebyla ta projížďka vzduchem — k oceánu a zpátky, taky jste se vrátili až po soumraku — nebylo to pro ni dost? Proč ji nezastavíš?“

„Proč ji nezastavím?“ protáhl Siever, jakoby otázku vychutnával na jazyku. „Proč ji nezastavím? Eugenie, už jsme se dostali za hranici, kdy jsme byli schopní Marlene zastavit.“

„To je nesmysl, Sievere. To je skoro až zbabělost. Schováváš se za ni a předstíráš, že je všemocná.“

„A není? Ty jsi její matka. Přikaž jí, ať zůstane v Kopuli.“

Insignová sevřela rty.

„Je jí patnáct. Nechci ji tyranizovat.“

„Právě naopak. Moc ráda bys ji tyranizovala. Ale když se o to pokusíš, podívá se na tebe těma svýma neskutečnýma očima a řekne něco jako: 'Matko, cítíš se vinná tím, žes mě připravila o otce, a také máš pocit, že se proti tobě spikl celý svět, aby tě za trest připravil o mě, což je nesmyslná představa'.“

Insignová se zamračila.

„To je největší blbost, jakou jsem kdy slyšela, Sievere. Nic takového nepociťuji a ani bych nemohla.“

„Samozřejmě, že ne. Jenom jsem si něco vymyslel. Ale Marlene si vymýšlet nebude. Ona bude vědět přesně, z toho, jak pohneš palcem nebo lopatkou nebo něčím jiným, co tě sžírá, a taky ti to poví a bude to čistá pravda a to tak zahanbující pravda, že si myslím, že budeš mít dost starostí s tím, co říct na svou obranu, a raději toho necháš, než aby sis od ní nechala postupně odlupovat jednotlivé slupky své duše.“

„Neříkej mi, že se ti to stalo.“

„Mně ne, protože mě má ráda a já se s ní snažím jednat velmi diplomaticky. Ale mám strach pomyslet, co by ze mě zbylo, kdybych se jí postavil na odpor. Podívej se, pokoušel jsem se ji zdržet. To musíš uznat. Chtěla jít ven okamžitě po návratu z toho vyhlídkového letu. A já ji zdržel až do konce měsíce.“

„Jak se ti to povedlo?“

„Pouhá sofistika, to tě můžu ujistit. Je prosinec. Řekl jsem jí, že za tři týdny začne nový rok, alespoň podle Pozemského kalendáře, a jak lépe oslavit začátek roku 2237, zeptal jsem se jí, než odstartováním nové éry průzkumu a osídlování Erythro? Víš, ona se totiž právě takto dívá na své působení na planetě — jako na začátek nové éry. A tím je to horší.“

„Proč horší?“

„Protože se na to nedívá jako na svůj rozmar, ale jako na něco, co je životně důležité pro Rotor a možná i pro lidstvo. Není nad to, když člověk uspokojuje své potěšení a nazývá to vznešeným příspěvkem ke společnému blahu. Omlouvá to všechno. Dělal jsem to také, jako ty, jako všichni. A z těch, koho znám, nejvíc Pitt. Ten se nejspíš přesvědčil, že dýchá jen proto, aby přispíval oxidem uhličitým rostlinstvu na Rotoru.“

„Takže jsi ji zdržel tím, že jsi zabrnkal na její megalomanskou strunu.“

„Ano, a ještě stále máme týden času zjistit, jestli ji něco může zastavit. To říkám, i když musím přiznat, že ji moje zdůvodnění neoklamalo. Souhlasila, že počká, ale řekla: 'Myslíš si, že když mě pozdržíš, získáš tím alespoň kousíček náklonnosti mé matky, že, strýčku Sievere? Nevidím na tobě nic, co by poukazovalo na to, že bys příchodu nového roku přikládal sebemenší význam. “

„Taková neomalenost.“

„Jen neomalená pravda. Možná úplně totéž.“

Insignová odvrátila pohled. „Moji náklonnost? Co mám na to říct —“

Genarr rychle řekl: „Co bys říkala? Řekl jsem ti, že jsem tě miloval a teď vidím, že s přibývajícími roky se na tom mnoho nezměnilo. Ale to je můj problém. Nikdy ses ke mně nechovala nečestně. Nikdy jsi mi nezavdala důvod k nadějím. A jestli jsem takový blázen, že nedokážu pochopit, co znamená ne. proč by tě to mělo zajímat?“

„Zajímá mě, jestli se cítíš nešťastný, ať už z jakéhokoli důvodu.“

„To už je co říct.“ Genarr vydoloval na tváři úsměv. „To je nesrovnatelně lepší než nic.“

Insignová odvrátila zrak a po chvilce váhání se vrátila k tématu Marlene. „Ale Sievere, když Marlene prohlédla tvé pohnutky, proč potom souhlasila s odkladem? „

„Nebude se ti to líbit, ale raději ti povím pravdu. Marlene řekla: 'Počkám do Nového roku, strýčku Sievere, protože to třeba matku opravdu potěší, a já jsem na tvé straně. „

„To řekla?“

„Nesmíš se na ni zlobit. Očividně jí učaroval můj pronikavý důvtip a šarm, myslí si, že mi tím prokáže službu.“

„Normální dohazovačka,“ konstatovala Insignová; viditelně se zmítala mezi hněvem a pobaveností.

„Abych řekl pravdu, napadlo mě, že kdyby ses přinutila dát najevo trochu zájmu o mě, mohli bychom toho využít a k ledasčemu ji přesvědčit, když si bude myslet, že to posílí tvoji náklonnost ke mně — jenže ta by musela být opravdová, jinak by to prokoukla. A kdyby byla opravdová, tak by zase Marlene nepovažovala za

nutné se omezovat a napomáhat něčemu, co už existuje. Chápeš?“

„Chápu,“ řekla Insignová, „že kdyby nebylo Marleniny vnímavosti, tak by byl tvůj vztah ke mně rozhodně machiavelistický.“

„Teď jsi mě docela prokoukla, Eugenie.“

„Tak, a což takhle udělat to, co se nakonec samo nabízí? Dát ji pod zámek, strčit do rakety a poslat zpátky na Rotor.“

„Se svázanýma rukama a nohama, předpokládám. Stejně bychom něco takového ani nedokázali, a už chápu, jak se na to dívá Marlene. Začínám uvažovat o kolonizaci Erythro — celého světa, který nám leží u nohou.“

„Dýchat jeho bakterie, mít je v potravě a ve vodě.“ Insignová se ušklíbla.

„A co má být? Dýcháme, pijeme a jíme je — do určité míry — i zde. Nelze se jich zbavit dokonale. Když už o tom mluvíme, na Rotoru jsou také bakterie, které dýcháme, pijeme i jíme.“

„Ano, ale na rotorské životní formy jsme adaptovaní. A toto jsou cizí životní formy.“

„Tím lépe. Když na ně nejsme adaptovaní, nejsou adaptované ani ony na nás. Nemáme důvod si myslet, že by na nás mohly eventuálně parazitovat. Prostě to budou jen neškodné částečky prachu.“

„A Nákaza.“

„To už je horší, jistě, dokonce i v takovém případě, kdy se jedná pouze o to dovolit Marlene, aby se prošla venku. Učiníme, samozřejmě, potřebná bezpečnostní opatření.“

„Jaká opatření?“

„Bude mít na sobě ochranný oblek, to je jedna věc. A druhá věc, půjdu s ní já. Budu fungovat jako její kanárek.“

„Co tím myslíš, 'kanárek'?“

„To byl způsob, který se před několika staletími používal na Zemi. Horníci nosili kanárky — víš, takové malé žluté ptáčky — s sebou do dolů. Když se zhoršil vzduch, zemřel kanárek dřív, než to stačilo zapůsobit na lidi, a ti, když viděli, že něco není v pořádku, vyfárali. Jinými slovy, když se začnu chovat divně, ihned nás oba dopraví nazpět.“

„Ale co když to na ni zapůsobí dřív než na tebe?“

„Nemyslím. Marlene si připadá imunní. Řekla to už tolikrát, že jsem tomu uvěřil.“

55

Eugenie Insignová nikdy nesledovala přibližující se začátek nového roku na kalendáři s takovou pozorností. Nebyl k tomu důvod. Kalendář byl vlastně jen přežitek, navíc dvakrát zrušený.

Na Zemi začínal rok označováním období a svátků, které se k nim vztahovaly — letní slunovrat, zimní slunovrat, setba, žně — bůhví jaká další jména všechny měly.

Crile (vzpomněla si Insignová) jí kdysi spletitosti kalendáře vysvětloval. Objasňoval to tím svým zasmušilým a jakoby slavnostním způsobem, se kterým dělal všechno, co mu připomínalo Zemi. Naslouchala mu se směsicí horlivosti a obav; horlivě proto, že s ním chtěla sdílet jeho zájem, což by je mohlo k sobě víc přiblížit; a s obavami proto, že se bála, aby ho jeho láska k Zemi od ní neodehnala, jak se nakonec stalo.

Zvláštní, že při těch vzpomínkách stále pociťovala bolest — nebo už byla slabší? Zdálo se jí, že si vlastně nedokáže vzpomenout na Crilův obličej, že si pamatovala už jen právě tu vzpomínku. Byla to už jen vzpomínka na vzpomínky, co teď stálo mezi ní a Genarrem?

A přesto to byla jen vzpomínka, která na Rotoru zachovávala kalendář.

Rotor nikdy neměl žádná období. Rok, ten samozřejmě ano, protože (a spolu s ním všechny kolonie systému Země-Měsíc, s nepočetnou výjimkou těch, co obíhaly kolem Marsu nebo co byly vystavěny v pásmu asteroidů) doprovázel Zemi na její dráze kolem Slunce. Ovšem bez ročních období neměl rok jako takový smysl. Pohromadě ho držely jen měsíce a týdny.

Rotor měl také den, umělý, čtyřiadvacetihodinový, během něho se na poloviční dobu jeho trvání vpouštělo dovnitř sluneční světlo a na druhou polovinu se blokovalo. Mohli stanovit jakýkoli časový úsek, ale rozhodli se pro délku jednoho pozemského dne, rozděleného do dvaceti čtyř hodin po šedesáti minutách, každá z nich čítala šedesát sekund. (Alespoň dny a noci měly jednotný dvanáctihodinový rytmus.)

Čas od času některá kolonie přišla s návrhem, aby se uzákonil systém, který by dny pouze počítal a seskupoval je do desítek a jejích násobků; do dekadnů, hektodnů, kilodnů, a z druhé strany zase do decidnů, centidnů a milidnů; jenže to bylo ve skutečnosti neproveditelné.

Kolonie si nemohly určit každá svůj vlastní systém, protože by tím nastal zmatek v obchodní a komunikační síti. Stejně tak se nemohl ustanovit žádný jednotný systém nezahrnující Zemi, neboť tam stále žilo devadesát devět procent lidské populace, a zbylé jedno procento k ní vázaly tradice. Vzpomínka přiměla Rotor a všechny ostatní kolonie udržovat kalendář, který byl pro ně v podstatě zbytečný.

Ale nyní Rotor opustil sluneční soustavu a stal se z něj izolovaný a osamocený svět. Neexistovaly na něm žádné dny, měsíce ani roky v pozemském slova smyslu. Nebylo to dokonce ani sluneční světlo, co oddělovalo den od noci, protože Rotor zářil umělým osvětlením, jež každých dvanáct hodin přecházelo do temnoty osvětlované jen několika jasnými body. Tuto strohou přesnost nenarušovalo dokonce ani postupné ztlumování a rozsvěcování, které simulovalo úsvit a soumrak. Nezdálo se, že by to bylo potřeba. A přitom, v celém tomto uspořádání, jednotlivé rodiny podle individuálních potřeb a zvyklostí zachovávaly vlastní režim rozsvěcování a zhasínání. Dny ale počítaly podle koloniálního času — což byl čas pozemský.

Dokonce i zde, na erythrejské Kopuli, kde se přirozeně střídal den s nocí, a tímto rytmem se ti, kteří ji obývali, bezděčně řídili, se v oficiálních výpočtech používala ne zcela odpovídající délka koloniálního dne, a tedy dne pozemského — oné vzpomínky na vzpomínku.

V poslední době sílily názory, že den nemá být jedinou základní časovou jednotkou. Insignová bezpečně věděla, že Pitt byl pro decimalizaci měření času, a přesto se i on zdráhal předložit to oficiálně, v obavě před vlnou divokého odporu.

Ale možná ne navždy. Tradiční, neuspořádané jednotky týdnů a měsíců, jak se zdálo, ztratily na důležitosti a svátky se stále častěji opomíjely. Insignová ve svých astronomických pracích používala jako jediné signifikantní časové jednotky dny. Jednoho dne starý kalendář zanikne a někdy v nedohledné budoucnosti se ustanoví nové dohodnuté metody značení času — třeba Standardní galaktický kalendář.

Avšak nyní shledala, že v duchu odpočítává zbývající čas, do, svým způsobem chaotického, začátku nového roku. Na Zemi začínal Nový rok alespoň v době slunovratu — zimního na severní a letního na jižní polokouli. Souviselo to nějak s oběžnou drahou Země kolem Slunce, jak, to si na Rotoru pamatovali už jen astronomové.

Avšak nyní — přestože Insignová astronomem byla — byl pro ni nový rok spojený pouze s Marleniným bláznivým podnikem na povrchu Erythro — termín, který vybral Siever jen proto, že mimo jiné znamenal i přijatelný odklad, a s tím zase Insignová souhlasila jen proto, že navenek předstírala, že je to jen rozmar nedospělé dívky.

Když se probrala z hlubokého zamyšlení, zjistila, že si ji Marlene starostlivě prohlíží. (Kdy vstoupila do pokoje? Nebo byla Insignová tak hluboce zabraná do svých myšlenek, že ani nezaslechla její kroky?)

„Ahoj, Marlene,“ napůl šeptem řekla Insignová.

Marlene chmurně pronesla: „Trápíš se, mami.“

„Na to není potřeba zvláštní vnímavosti, aby to člověk postřehl, Marlene. Jsi stále rozhodnutá vyjít na povrch Erythro?“

„Ano. Naprosto. Absolutně.“

„Proč, Marlene, proč? Můžeš mi to vysvětlit tak, abych to pochopila?“

„Ne, protože ty to nechceš pochopit. Volá mě.“

„Co tě volá?“

„Erythro. Chce mě tam mít.“ Marlenin obvykle rozmrzelý obličej se najednou jakoby rozzářil.

Insignová vyprskla:

„Když mluvíš tímhle tónem, tak mám prostě pocit, jako kdybys už dostala tu — tu —“

„Nákazu? Ne. Strýček Siever právě obdržel poslední mozkový snímek, který mi udělali. Říkala jsem mu, že to není nutné, ale řekl, že než půjdeme ven, musíme nechat udělat záznam. Jsem naprosto normální.“

„Mozkové snímky ti nemůžou říct všechno,“ mračila se Insignová.

„Mateřské obavy taky ne,“ řekla Marlene.

Potom mírněji:

„Mami, prosím tě, já vím, že chceš získat čas, ale já to nedovolím. Strýček Siever mi dal slovo. Jdu ven, i když bude pršet, i když bude špatné počasí. V této roční době nejsou nikdy žádné bouřky ani teplotní extrémy. Vlastně tu nejsou skoro celý rok. Je to nádherný svět.“

„Ale pustý — mrtvý. Až na ty mikroby,“ řekla Insignová opovržlivě.

„Ale jednoho dne do něj vdechneme život.“ Marlene odvrátila oči zamlžené snivým pohledem. „To vím jistě,“ dodala.

56

„E-oblek je jednoduchý,“ vysvětloval Siever Genarr. „Nemusí totiž odolávat tlaku. Není to potápěčský oblek ani kosmický skafandr. Má helmu a stlačenou zásobu recyklovaného vzduchu a malou výhřevnou jednotku, která udržuje přiměřenou teplotu. Je, samozřejmě, vzduchotěsný.“

„Padne mi?“ zeptala se Marlene a s odporem pohlédla na hrubý pseudo-textilní materiál.

„Po estetické stránce asi ne,“ usmál se Genarr a zamrkal. „Jeho smyslem není krása, ale užitek.“

Marlene s mírnou podrážděností řekla: „Je mi jedno, jak v tom budu vypadat, strýčku Sievere, ale nechci se potácet jak medvěd. Jestli se mi v tom bude chodit špatně, tak je to k ničemu.“

Do rozhovoru se vložila Eugenie Insignová, která do té chvíle všechno pozorovala, obličej bledý, rty sevřené.

„Oblek je na to, aby tě chránil, Marlene. Jestli ti sedne nebo ne, to mě nezajímá.“

„To ale neznamená, že musí být nepohodlný, ne, matko? Ten, co mi sedne, mě ochrání stejně dobře.“

„Tenhle ti myslím padne docela dobře,“ řekl Genarr. „Lepší už jsme nenašli. Koneckonců, máme je jen v číslech pro dospělé.“ Otočil hlavu k Insignové. „V poslední době už je moc nepoužíváme. Jednu dobu, po tom, co odezněla Nákaza, jsme ještě dělali nějaké průzkumy, ale teď už naše nejbližší okolí známe poměrně dobře a když se občas přece jen dostaneme ven, tak většinou v uzavřených E-vozech.“

„Nejraději bych byla, kdybyste ty uzavřené E-vozy použili i teď.“

„To ne,“ vyděsila se Marlene. „V jednom dopravním prostředku už jsem venku byla. Chci jít pěšky. Chci — cítit zem.“

„Blázen,“ zavrtěla hlavou Insignová.

Marlene vybuchla: „Přestaneš konečně s těmi narážkami —“

„Kam se poděla tvá vnímavost? Neměla jsem na mysli Nákazu. Jen posedlost v běžném slova smyslu. Chci říct — ach, Marlene, já se z tebe zblázním.“

Potom řekla: „Sievere, když jsou ty obleky staré, jak můžeš vědět, že jsou nepropustné?“

„Protože jsme je zkoušeli, Eugenie. Ujišťuji tě, že jsou v pořádku. Nezapomeň, že jdu s ní a budu ho mít taky.“

Insignová zjevně hledala nějakou záminku. „A co když se ti najednou bude chtít —“ udělala rukou mnohoznačné gesto.

„Močit? To máš na mysli? O to je také postaráno, i když to není zrovna pohodlné. Jenže toho nebude zapotřebí. Vyprázdnili jsme své měchýře a na několik hodin jsme bez problémů — anebo bychom měli být. Taky nejdeme bůhvíjak daleko, takže se v případě potřeby budeme moci vrátit do Kopule. Už bychom měli jít, Eugenie. Venku jsou příznivé podmínky a toho bychom měli využít. Ukaž, Marlene, pomůžu ti s tím oblekem.“

„Jsi nějak moc horlivý,“ podotkla uštěpačně Insignová.

„Proč ne? Abych se přiznal, sám se rád podívám ven. Kopule ti může po čase snadno začít připadat jako vězení, abys věděla. Možná, že kdybychom chodili ven častěji, tak by naši lidé vydrželi v Kopuli déle. Tady máš, Marlene, teď už zbývá jen helma.“

Marlene zaváhala. „Ještě okamžik, strýčku Sievere.“ Nacpaná v obleku s napřaženou paží přistoupila k Insignové.

Insignová na ni chmurně shlížela.

„Mami,“ obrátila se k ní Marlene. „Znovu ti opakuju, buď klidná, prosím tě. Mám tě ráda a jen tak pro nic za nic bych tě strachu nevystavovala. Dělám to jenom proto, že vím, že se mi nic nestane a že k žádnému strachu není důvod. Vsadím se, že by sis sama nejraději nasadila E-oblek, abys mohla jít se mnou ven a neztratit mě z očí, ale neopovaž se to udělat.“

„Proč ne, Marlene? Nikdy bych si neodpustila, že jsem nebyla s tebou, abych ti pomohla, kdyby se ti něco stalo.“

„Ale mně se nic nestane. A i kdyby se stalo, k čemuž nedojde, co bys mohla dělat? Krom toho se Erythro tak bojíš, že tvoje psychika je pravděpodobně bezbranná vůči všem neznámým účinkům. Co kdyby Nákaza napadla tebe a ne mě? Jak bych s tím pak měla žít já?“

„Má pravdu, Eugenie,“ řekl Genarr. „Budu tam s ní já, a nejlepší, co můžeš udělat ty, je zůstat tady a být klidná. Všechny E-obleky jsou vybaveny vysílačkami. Marlene a já se navzájem uslyšíme a taky budeme ve spojení s Kopulí. Slibuji ti, že kdyby se začala chovat nějak divně, kdybych měl jen to nejmenší podezření, že něco není v pořádku, okamžitě ji dopravím do Kopule. A kdybych cítil, že něco není v pořádku se mnou, okamžitě se vrátím a Marlene přivedu s sebou.“

Insignová potřásla hlavou. Nevypadala, že by ji to uklidnilo. Dívala se, jak si nejprve Marlene potom Genarr nasadili helmy.

Byli blízko hlavní přechodové komory a Insignová sledovala, jak se otvírá. Otvírací proceduru znala dokonale — jak taky jinak, když je někdo kolonista.

Komora měla velmi jemnou regulaci tlaku vzduchu nutnou k tomu, aby vzduch z Kopule pronikal ven co nejrovnoměrněji a nikdy ne naopak — z Erythro do Kopule. Každou chvíli se prováděly automatizované kontroly propustnosti.

Potom se otevřely vnitřní dveře. Genarr vstoupil do přechodové komory a pokynul Marlene, aby ho následovala. Vstoupila dovnitř a dveře se zavřely. Oba jí na okamžik zmizeli z očí.

Insignová ucítila, jak jí vynechalo srdce.

Pozorovala signální světla a přesně věděla, kdy se otevřou a zase zavřou vnější dveře. Holovizní obrazovka se probudila k životu a ona na ní spatřila dvě postavy v oblecích, stojící na pustém povrchu Erythro.

Jeden z techniků podal Insignové malé sluchátko a ona si ho vložila do pravého ucha. Nad hlavu jí kdosi připevnil stejně malý mikrofon.

Hlas v uchu řekl: „Rádiový kontakt,“ a hned nato se ozval známý Marlenin hlas. „Slyšíš mě, mami?“

„Ano, miláčku,“ odpověděla Insignová. Vlastní hlas jí zněl vyschle a nezvykle.

„Jsme venku a je tu nádherně. Krásněji tu už ani být nemohlo.“

„Ano, miláčku,“ opakovala Insignová a cítila v sobě prázdnotu. Přemítala, jestli ještě někdy svou dceru uvidí při zdravém rozumu.

57

Sieveru Genarrovi bylo skoro do zpěvu, když vstoupil na povrch Erythro. Za jeho zády se zdvihala stěna Kopule, ale on k ní zůstával zády, protože pohled na něco tak ne-erythrejského by zkazil celý dojem.

Dojem? Zvláštní výraz pro něco, co se týkalo Erythro, protože v daném okamžiku neměl žádný smysl. Žil pod ochranou své helmy, dýchal vzduch z Kopule, tedy alespoň vyčištěný a upravený v Kopuli. Pod ochranou svého obleku nemohl cítit ani vůni ani 'chuť planety.

A přesto pociťoval něco, co mu dodávalo pocit zvláštního štěstí. Boty mu slabě šramotily o zem. Přestože povrch Erythro nebyl skalnatý, byl přece jen oblázkovitý a mezi kamením prosvítalo něco, co se dalo nazvat jedině půdou. Byl tam samozřejmě dostatek vody a vzduchu k tomu, aby narušil prapůvodní skalnatý povrch stejně, jako to v nespočetných bilionech udělali svou trpělivou prací, čítající miliardy let, kdysi možná i prokaryoti.

Půda vypadala měkká. Den předtím pršelo; mírné a vytrvalé erythrejské mrholení — přinejmenším této části Erythro. Půda byla proto ještě trochu mokrá a Genarr si představil jednotlivé kousíčky půdy, zrnka písku, hlíny a bláta, každý s čerstvě obnoveným mikroskopickým povlakem vody kolem sebe. Povlakem, ve kterém si vesele žily prokaryotní buňky, vyhřívaly se ve světle Nemesis a vytvářející z jednoduchých proteinových struktur struktury složitější, zatímco jiní prokaryoti, indiferentní na solární energii, zužitkovávali energii z pozůstatků bilionů jiných prokaryotů, umírajících každičkým okamžikem.

Marlene měl u boku. Dívala se vzhůru a Genarr měkce řekl:

„Nedívej se do Nemesis, Marlene.“

Její hlas zněl přirozeně. Nebyla v něm ani stopa po nějakém napětí nebo strachu. Spíše se v něm ozývala tichá radost. Řekla: „Dívám se na oblaka, strýčku Sievere.“

Genarr vzhlédl k obloze a po chvilce mžourání postřehl slabý zelenožlutý záblesk, oproti kterému se rýsovala načechraná oblaka příznačná pro krásné počasí, zachytávající světlo Nemesis a odrážející ho v nádherném oranžovém provedení.

Na Erythro panovalo nezvyklé ticho. Nebylo tam nic, co by mohlo vydávat zvuk. Nic živého nezpívalo, neřvalo, nevrčelo, nebučelo, neštěbetalo, necvrčelo ani nebzučelo. Občas jste za bouře mohli zaslechnout dunění hromu nebo zakvílení větru o náhodný balvan — foukal-li dost silně. Ale ve dnech nehybných a klidných, jako byl tenhle, bylo ticho.

Genarr promluvil jen proto, aby se ujistil, že je opravdu takové ticho, a že znenadání neohluchl. (Ve skutečnosti ohluchnout nemohl, protože slyšel slabé šelestění vlastního dechu.)

„Jsi v pořádku, Marlene?“

„Cítím se nádherně. Tam nahoře je potůček.“ Chvatně přešla z chůze do klopýtavého běhu, E-oblek jí bránil v pohybu.

Řekl: „Dávej si pozor, Marlene. Uklouzneš.“

„Dám si pozor.“ Její hlas zvětšující se vzdálenost samozřejmě neztlumila, protože ho k němu neslo rádiové vlnění.

Najednou se v Genarrově uchu ozval hlas Eugenie Insignové. „Proč Marlene utíká, Sievere?“ A hned vzápětí dodala: „Marlene, proč utíkáš?“

Marlene se neobtěžovala s odpovědí, ale Genarr ano: „Jen se chce podívat na nějaký potůček tam nahoře, Eugenie.“

„Je v pořádku?“

„Ovšem, že je. Je tu až podivuhodně krásně. Po nějaké chvíli ti to tu ani nepřipadne pusté — spíše jako nějaký abstraktní obrázek.“

„Není čas na malířské kritiky, Sievere. Dávej pozor, ať se ti nevzdálí.“

„Buď klidná. Jsem s ní v neustálém kontaktu. V této chvíli slyší, co povídáš, a jestli ti neodpovídá, je to proto, že se nechce takovými bezvýznamnostmi zabývat. Klid, Eugenie. Marlene má radost. Nekaž jí to.“

Genarr byl opravdu přesvědčený, že má Marlene radost. A on, bůhvíproč, také.

Marlene běžela vzhůru po proudu podél okraje bystřiny. Genarr neviděl důvod, proč by za ní měl spěchat. Ať si trochu užije, pomyslel si.

Kopule byla postavena na skalnatém výběžku, ale oblast, kde se nacházeli, protkávaly malé, zvolna tekoucí potůčky, které se asi třicet kilometrů odtud spojovaly do poměrně velkého toku, který se potom vléval do moře.

Potůčky byly samozřejmě přínosem. Představovaly pro Kopuli přirozený zdroj vody — jakmile se z ní odstranili prokaryoti („zabili“ byl asi vhodnější výraz). V počátcích Kopule někteří biologové protestovali proti zabíjení prokaryotů, což bylo k smíchu. Drobná stvoření existovala na planetě v neuvěřitelném množství a mohla se rozmnožovat takovým způsobem, že je jakýkoli úbytek, způsobený prostým procesem dezinfekce při zajišťování dodávek vody, nemohl nijak vážněji ohrozit. Potom, jakmile se objevila Nákaza, zdvihla se proti Erythro neurčitá, avšak silná vlna nepřátelství, a nikoho už nezajímalo, co si kdo s prokaryoty dělal.

Jistě, teď, když Nákaza podle všech známek přestala být hrozbou, mohlo znovu dojít k humanitárním (Genarr osobně považoval „biotární“ za příhodnější slovo) náladám. Genarr s nimi sice sympatizoval, ale jak by si potom Kopule zajistila dodávky vody?

Zabraný v myšlenkách, přestal sledovat Marlene. Náhle se mu do uší zabodl ohlušující výkřik.

„Marlene! Marlene! Sievere, co to dělá?“

Vzhlédl a už se chystal Eugenii automaticky ujistit, že se nic neděje a že je všechno v pořádku, když jeho pohled spočinul na Marlene. Okamžik nedokázal rozeznat, co dělá. Jen v tom růžovém světle Nemesis napínal zrak.

Potom to spatřil. Odjišťovala helmu a odložila ji. Teď si začínala svlékat zbytek E-oděvu.

Musí ji zadržet!

Genarr se pokusil zakřičet, ale v okamžiku hrůzy ze sebe nedokázal vydat jedinou hlásku. Pokoušel se k ní rozběhnout, ale nohy měl jako z olova a prakticky ignorovaly naléhavost jeho myšlenek.

Bylo to, jako by se ocitl v nějakém děsivém snu, kde se odehrávaly samé příšernosti, kterým nedokázal nijak zabránit, či snad se mu pod tlakem událostí nějakým způsobem oddělil mozek od zbytku těla?

Že by mě zasáhla Nákaza? přemítal zděšeně Genarr. Jestli je to pravda, co teď bude s Marlene, když se vystavila napospas záření Nemesis a vzduchu Erythro?