Nemesis

18

A tak, dvanáct let po zjištění, že na Erythro neexistuje žádná technická civilizace, dvanáct let, během kterých se znenadání neobjevila žádná pozemská kolonie, aby zničila jejich postupně se rozvíjející svět, si Pitt mohl vychutnat těch pár řídkých chvil klidu. A i během nich v něm hlodaly pochybnosti. Přemítal, jestli by na tom nebyli lépe, kdyby se drželi svého původního předsevzetí — kdyby zůstali na orbitě okolo Erythro a nikdy nepostavili Kopuli.

Seděl v měkkém křesle, nadlehčován jeho tlumivými magnetickými poli, uspáván pocitem míru a bezpečí, když zaslechl slabé zabzučení, které ho proti jeho vůli vrátilo zpět do reality.

Otevřel oči (ani nevěděl, že je měl zavřené), aby se podíval na malou videokontrolku na protější zdi. Dotykovým spínačem zvětšil obraz do holovize.

Byl to Semyon Akorat, kdo jiný.

Přesněji — jeho kulatá, holá hlava. (Akorat si oholil zbytek tmavých vlasů kolem lysiny, protože si myslel, a právem, že těch pár osamocených vlasů by jen zvýrazňovalo holou pláň uprostřed, zatímco dobře tvarovaná lebka bez rušivých elementů může vypadat téměř majestátně.) Stejně starostlivý výraz v očích, který tam byl i tehdy, když k žádným starostem nebyl důvod.

Pittovi se protivil, ne že by ho kdy zklamal nebo projevil nedostatek usilovnosti (v tom už ke zlepšení dojít nemohlo), ale jednoduše kvůli neměnnosti jeho funkce. Akorat vždycky znamenal vpád do Pittova soukromí, přetržení myšlenek, nezbytnost udělat něco, na co právě neměl náladu. Zkrátka, Akorat vládl nad Pittovým časem a rozhodoval o tom, koho přijme a koho ne.

Pitt se zamračil. Nevzpomínal si, že by měl nějakou schůzku, ale častokrát zapomínal a právě od toho měl Akorata.

„Kdo je to?“ zeptal se rezignovaně. „Nikdo důležitý, doufám.“

„To ani v nejmenším,“ odvětil Akorat, „ale asi by bylo lépe, kdybyste ji přijal.“

„Může nás slyšet?“

„Pane komisaři,“ ohradil se vyčítavě Akorat, jako kdyby byl obviňován ze zanedbání služebních povinností. „Ovšem, že ne. Je na druhé straně linky.“ Jeho výslovnost byla tak dokonalá, až to Pitta zneklidňovalo. Nemohlo být nikdy ani řeči o tom, že by mu člověk špatně porozuměl.

„Říkáte 'ji'? Předpokládám, že máte na mysli doktorku Insignovou. Držte se mých instrukcí. Pouze na objednání. Užil jsem si jí poslední dobou až nad hlavu, Akorate. Vlastně za posledních dvanáct let. Něco si vymyslete. Řekněte jí, že medituji — ne, tomu by nevěřila — řekněte —“

„Pane komisaři, nejedná se o doktorku Insignovou. Tím bych vás nevyrušoval. Jde o — jde o její dceru.“

„Její dceru?“ Pitt na okamžik zatápal v paměti po jméně. „Myslíte Marlene Fisherovou?“

„Ano. Přirozeně jsem jí řekl, že jste zaneprázdněn, ale ona mi odpověděla, že bych se měl stydět takhle lhát a že celý můj výraz svědčí o tom, že je to naprostá lež. Prý mám příliš intenzivní hlas na to, abych mluvil pravdu,“ odrecitoval barytonem své rozhořčení. „A v žádném případě prý neodejde. Tvrdí, že ji přijmete, když se dozvíte, že s vámi chce hovořit. Přijmete ji, pane komisaři? Abych se přiznal, ty její oči mi nahánějí hrůzu.“

„Zdá se, že už jsem o těch očích něco slyšel. Dobře, pošlete ji dovnitř, ať se na ně podívám. Když nad tím tak přemýšlím, musí mi vlastně něco vysvětlit.“

Vstoupila. (Pozoruhodně vyrovnaná, pomyslel si Pitt, zachovávala slušnost a přitom nevykazovala známky vzdoru.)

Posadila se, ruce svěsila do klína a zjevně čekala, že Pitt promluví jako první. Nechal ji chvilku čekat, zatímco si ji, spíše bezmyšlenkovitě, prohlížel. Viděl ji několikrát, když byla mladší, ale v poslední době ne. Nebyla tehdy moc hezké dítě a to se od té doby nezměnilo. Měla široké lícní kosti a působila jaksi nemotorným dojmem, zato však měla opravdu pozoruhodné oči, krásně tvarované obočí a dlouhé řasy.

Pitt spustil: „Tak, slečno Fisherová, bylo mi řečeno, že se mnou chcete mluvit. Mohu se zeptat o čem?“

Marlene k němu zdvihla hlavu, pohled nevzrušený, zdálo se, že nepociťuje nejmenší rozpaky. „Komisaři Pitte, počítám, že vám má matka nahlásila, že jsem jednomu svému příteli řekla, že Země bude zničena.“

Pitt nakrčil obočí nad svýma nezajímavýma očima. „Ano, řekla. A doufám, že vám také řekla, že takové hlouposti už nemáte víckrát opakovat.“

„Ano, komisaři, ale když se o něčem nemluví, neznamená to, že tomu tak není; a nazývat něco hloupostí z toho také hloupost neudělá.“

„Já jsem komisař Rotoru, slečno Fisherová a mou povinností je starat se právě o záležitosti podobného druhu, takže to budete muset nechat na mně, ať už to tak je nebo není, ať už je to nesmysl nebo nikoli. Jak jste přišla na nápad, že Země bude zničena? Řekla vám snad matka něco takového?“

„Ne přímo, komisaři.“

„Tedy nepřímo. Tak to myslíte?“

„Nemohla tomu zabránit, komisaři. Je mnoho způsobů, jak se vyjadřovat. Mnoho slov na výběr. Intonace, výraz obličeje, pohyb oka nebo mrknutí, způsob, jakým si kdo odkašlá. Tisíce maličkostí. Chápete, co tím myslím?“

„Chápu přesně, co tím myslíte. Sám si na tyhle věci dávám pozor.“

„A jste na to velmi pyšný, komisaři. Zdá se vám, že jste v tomto umění velmi dobrý a že je to jeden z důvodů, že jste se stal komisařem.“

Pitt vypadal šokované. „Nic takového jsem neřekl, mladá dámo.“

„Slovy ne, komisaři. To ani nemusíte.“ Upřeně na něj hleděla. Na tváři neměla nejmenší stopy po úsměvu, ale její oči vypadaly pobaveně.

„Tak tedy, slečno Fisherová, kvůli tomu jste za mnou přišla?“

„Ne, komisaři. Přišla jsem, protože se matce v poslední době nějak nedařilo se s vámi zkontaktovat. Ne, nic takového mi neřekla. Domyslela jsem si to. Řekla jsem si, že byste možná přijal místo toho mě.“

„V pořádku, tak jste tady. Povíte mi konečně, co jste mi přišla sdělit?“

„Matka se trápí tím, že Země může být zničena. Je na ní můj otec, však víte.“

Pitt pocítil nával zlosti. Jak může někdo dopustit, aby čistě osobní záležitost kolidovala se zájmy Rotoru a všeho, co se z něj může v budoucnosti vyvinout? Z téhle Insignové, přes všechny její zásluhy, v prvé řadě té, že objevila Nemesis, byl už dlouhou dobu albatros poletující kolem jeho hlavy, který s neomylnou přesností sledoval každou slepou uličku. A teď, když už se k němu nemohla dostat, za ním pošle svou pomatenou dceru.

„Máte dojem, že ono zničení, o kterém hovoříte, nastane zítra nebo za rok?“

„Ne, komisaři. Já vím, že to bude necelých pět tisíc let.“

„V tom případě víte, že váš otec už bude dávno po smrti, stejně jako vaše matka, já i vy. A po naší smrti bude ke zkáze Země, případně dalších planet sluneční soustavy zbývat stále skoro pět tisíc let — pokud k ní vůbec dojde, jako že nedojde.“

„O to právě jde, komisaři, až k ní dojde.“

„Matka vám musela povědět, že mnohem dříve, než k tomu dojde, budou si všichni obyvatelé sluneční soustavy vědomi toho, co je očekává — ať už si pod tím představujete cokoli — a budou se s tím umět vypořádat. Kromě toho, co se vám nelíbí na planetární destrukci? Ta čeká nakonec každý svět. I když nedojde k žádné kosmické kolizi, musí každá hvězda projít stadiem rudého obra a zahubit své planety. Tak jako jednou zemřou všichni lidé, zemřou i planety. Jediný rozdíl je v tom, že žijí trochu déle. Rozumíte tomu, co vám říkám, mladá dámo?“

„Ano, rozumím.“ řekla vážně Marlene. „Se svým počítačem si dobře rozumím.“

(O tom nepochybuji, pomyslel si Pitt, načež — příliš pozdě — se pokusil vyhladit jízlivý úsměv, který se mu vloudil na rty. Pravděpodobně s jeho pomocí rozšifrovala jeho pocity.)

Tónem, který nepřipouštěl námitek, řekl: „Tím naše debata končí. Řeči o zničení jsou nesmyslné, a i kdyby nebyly, tak vás se to netýká a už o tom nesmíte vícekrát hovořit, jinak se nejen vy, ale i vaše matka můžete dostat do značných potíží.“

„Naše debata ještě neskončila, komisaři.“

Pitt ucítil, že ztrácí trpělivost, přesto celkem klidně poznamenal:

„Drahá slečno Fisherová, když vám váš komisař říká, že je debata u konce, tak je u konce — bez ohledu na to, co si myslíte vy-“

Začal se zvedat, ale Marlene zůstávala dál sedět na svém místě. „Chci vám navrhnout něco, po čem neskonale toužíte.“

„A to?“

„Způsob, jak se zbavit mé matky.“

Pitt, dokonale zmatený, klesl zpátky do křesla. „Co tím myslíte?“

„Když mě vyslechnete, komisaři, tak vám to řeknu. Matka nemůže takto žít. Trápí se kvůli Zemi a sluneční soustavě — a myslím, že si i občas vzpomene na otce. Domnívá se, že Nemesis může být osudnou pro sluneční soustavu, a protože ji sama tak pojmenovala, cítí se za to zodpovědná. Je to citově založená osoba, komisaři.“

„Nepovídejte? Také jste si toho všimla?“

„A leze vám na nervy. Vždycky jednou za čas vám připomene něco, co jí leží na srdci a o čem vy nechcete slyšet a tak ji přestanete přijímat a byl byste nejraději. kdyby někam zmizela. Můžete se jí zbavit, komisaři.“

„Opravdu? Máme ještě jednu kolonii. Mám ji poslat na Nový Rotor?“

„Ne, komisaři. Pošlete ji na Erythro.“

„Erythro? Proč bych ji tam měl posílat? Jenom proto, že se jí chci zbavit?“

„Ano, komisaři. To by byl váš důvod. Můj důvod je však jiný. Chci, aby odešla na Erythro, protože na zdejší observatoři nemůže pořádně pracovat. Zdá se, že přístroje jsou v nepřetržitém provozu, navíc má matka pocit, že ji neustále někdo sleduje. Cítí na sobě důsledky vaší nelibosti. Kromě toho Rotor není vhodné místo pro přesná měření. Otáčí se příliš rychle a pro taková měření je příliš nestabilní.“

„Myslela jste na všechno, že? Tohle vám vysvětlila matka? Ne, nemusíte nic říkat. Neřekla to přímo, pouze nepřímo, že?“

„Ano, komisaři. Navíc je tu můj počítač.“

„Ten, se kterým si tak rozumíte?“

„Ano, komisaři.“

„Takže se domníváte, že na Erythro se jí bude pracovat lépe.“

„Ano, komisaři. Jako základna je stabilnější, bude na ní moci provést patřičná pozorování, která ji přesvědčí, že se sluneční soustavě nic nestane. A i kdyby zjistila opak, potrvá dlouho, než si tím bude moci být jistá a do té doby, přinejmenším, ji budete mít z krku.“

„Vidím, že ty ji chceš mít z krku také, že?“

„Ani v nejmenším, komisaři,“ odvětila Marlene bez zaváhání. „Já bych šla totiž s ní. Tím pádem byste se zbavil i mě, což by vás potěšilo ještě víc než to, že byste se zbavil jí.“

„Proč si myslíš, že bych se tě chtěl zbavit?“

Marlene na něj upřela temný, neuhýbavý pohled. „Chcete, komisaři, protože teď už víte, že mi interpretace vašich vnitřních pocitů nedělá žádné potíže.“

Pitta náhle přepadla zoufalá touha zbavit se toho malého netvora. „Musím si to rozmyslet,“ řekl a otočil hlavu. Věděl, že to muselo vypadat dětinsky, ale nechtěl, aby mu to příšerné mládě četlo z tváře, jako by to byla nějaká otevřená kniha.

Koneckonců měla pravdu. Teď už se opravdu chtěl zbavit jak matky, tak dcery. Co se matky týkalo, opravdu ho už několikrát napadla myšlenka poslat ji do exilu na Erythro. Ale jelikož bylo velmi nepravděpodobné, že by s tím souhlasila, vyvstal by kolem toho nechutný rozruch a na to on neměl žaludek. Teď mu však její dcera dodala důvod, kvůli kterému by se vskutku mohla podvolit odejít na Erythro. Tím se všechno měnilo.

Váhavě pronesl: „Jestli si to tvá matka opravdu přeje —“

„Opravdu si to přeje, komisaři. Nezmínila se mi o tom, možná o tom dokonce ještě ani neuvažovala, ale bude souhlasit. Vím to. Důvěřujte mi.“

„Zbývá mi něco jiného? A ty budeš souhlasit?“

„Velmi ráda, komisaři.“

„Tak to hned zařídím. Spokojena?“

„Ano, komisaři.“

„Můžeme teď považovat naši debatu za ukončenou?“

Marlene se zvedla a nemotorně kývla hlavou na pozdrav, který měl pravděpodobně vyjadřovat úctu. „Děkuji vám, komisaři.“

Otočila se a odešla. Trvalo ještě několik minut, než se Pitt odvážil povolit křečovitou grimasu, která mu bolestivě stáhla rysy.

Neodvážil se riskovat, aby z něčeho, co řekl, udělal nebo jak se zatvářil, vydedukovala, jaká byla jeho poslední myšlenka, týkající se Erythro, o níž věděl pouze on a ještě jedna osoba.