Nemesis

59

Siever Genarr otevřel pozvolna oči a zamžoural do světla. Zpočátku měl problémy se zaostřením a nemohl rozpoznat předmět, který mu vyplňoval zorné pole.

Obraz se pomalu vyjasňoval a zakrátko Genarr rozeznal Ranay D'Aubissonovou, vedoucí týmu neurofyziků Kopule.

Genarr ze sebe zesláble vydal: „Marlene?“

D'Aubissonová byla zachmuřená. „Zdá se v pořádku. V této chvíli mi ale děláte starosti vy.“

Genarr ucítil, jak mu tělem projelo hrozné poznání a pokusil se ho potlačit svým černým humorem. Řekl: „To na tom musím být hůř, než jsem si myslel, když tu poletuje přízrak Nákazy.“

Potom, když D'Aubissonová neříkala nic, se ostře zeptal: „Je to tak?“

Zdálo se, že se probrala ze zamyšlení. Skláněla se nad ním, dlouhá a kostnatá, jemné vrásky kolem pronikavých modrých očí se prohloubily, když na něj pohlédla.

„Jak se cítíte?“ zeptala se ho a jeho otázku nechala bez odpovědi.

„Unaveně. Hrozně unaveně. Ale jinak dobře. Myslím?“ Stoupající intonací zopakoval svou dřívější otázku.

„Spal jste pět hodin,“ stále neodpovídala.

Genarr si povzdychl. „Stejně jsem unavený. A musím jít na záchod.“ A začal se namáhavě zvedat do sedu.

Na pokyn D'Aubissonové se rychle přiblížil nějaký mladík. Uchopil Genarra ohleduplně pod loktem, ale ten jeho ruku rozhořčeně setřásl.

D'Aubissonová řekla:

„Nechte si pomoci, prosím vás. Ještě jsme nestanovili diagnózu.“

Když byl za deset minut Genarr zpátky v posteli, sklíčeně pronesl:

„Žádnou diagnózu. Udělali jste mi snímek mozku?“

„Ano, jistě. Okamžitě.“

„A?“

Pokrčila rameny. „Nenašli jsme nic důležitého, ale to jste spal. Uděláme další, až budete vzhůru. A musíme provést i jiná vyšetření.“

„Proč? Copak nestačí snímek mozku?“

Povytáhla šedivé obočí. „Vy si myslíte, že ano?“

„Tohle na mě nezkoušejte. O co jde? Povězte mi to rovnou. Nejsem žádné malé dítě.“

D'Aubissonová si povzdychla. „Mozkové snímky případů Nákazy, jež jsme zaznamenali, ukazovaly zajímavé věci, ale nikdy jsme je nemohli srovnat s přednákazovým standardem, protože nikomu z postižených se před jejím vypuknutím snímek mozku nedělal. Než jsme zavedli pravidelné prohlídky a univerzální snímkovací program pro všechny obyvatele Kopule, přestalo k tak zřejmým případům Nákazy docházet. Věděl jste to?“

„Nesnažte se mě obelstít,“ řekl Genarr otráveně. „Ovšem, že to vím. Myslíte, že jsem ztratil paměť? Z toho tedy vyvozuju — vyvozovat totiž taky ještě zvládnu, abyste věděla — že přestože máte můj dřívější snímek a můžete si ho srovnat s tím, který jste mi právě udělali, nic významnějšího jste na něm nenašli. Je to tak?“

„K žádným důležitějším změnám zjevně nedošlo, ale možná je tam něco, co se dá považovat za subklinickou situaci.“

„Když jste nic nenašli?“

„Když přímo nevyhledáváte něco určitého, tak se stává, že nepostřehnete nějakou drobnou změnu. Koneckonců jste se zhroutil a to se vám přece běžně nestává, veliteli.“

„Tak mi tedy udělejte další snímek teď, když jsem vzhůru, a jestli tam bude něco tak drobného, že to uniklo vaší pozornosti, nějak to už přežiju. Ale teď mi povězte, co je s Marlene. Jste si jistá, že je v pořádku?“

„Řekla jsem, že se zdá být v pořádku, veliteli. Na rozdíl od vás jsme u ní nezaregistrovali žádné abnormální reakce. Ona se nezhroutila.“

„A je už v bezpečí uvnitř Kopule?“

„Ano, sama vás sem dovedla, chvilku předtím, než jste ztratil vědomí. Nepamatujete si to?“

Genarr zrudl a něco ze sebe vykoktal.

D'Aubissonová nasadila pobavený výraz. „Co kdybyste nám podrobně popsal, co všechno si pamatujete, veliteli. Povězte nám všechno. Každá maličkost může být důležitá.“

Genarrovy rozpaky se, tím, jak se snažil rozpomenout, ještě zvýšily. Připadalo mu, jako by se to stalo už velmi dávno, mělo to nejasné obrysy, stejně jako kdyby se snažil vzpomenout si na nějaký sen.

„Marlene si svlékala svůj E-oblek.“ Chabě dodal: „Že?“

„Přesně tak. Nechala ho tam, museli jsme pro něj někoho poslat.“

„No a když jsem si všiml, co dělá, tak jsem se ji samozřejmě pokusil zadržet. Vzpomínám si, že doktorka Insignová vykřikla, a to mě zalarmovalo. Marlene byla o kus dál po proudu potoka. Pokusil jsem se zakřičet, ale nemohl jsem ze sebe dostat ani hlásku. Pokusil jsem se k ní rychle dostat, rychle se — rychle se —“

„Rozběhnout,“ doplnila D'Aubissonová.

„Ano, ale — ale —“

„Ale zjistil jste, že nemůžete. Byl jste téměř paralyzován. Mám pravdu?“

Genarr přikývl. „Ano. Tak nějak. Pokoušel jsem se rozběhnout, ale — neměla jste někdy takovou tu noční můru, kdy vás někdo pronásleduje a vy se nijak nemůžete přinutit ke běhu?“

„Ano. Ty míváme všichni. Obvykle přichází, když se nám nějakým způsobem podaří zamotat ruce nebo nohy do přikrývek.“

„Měl jsem pocit, jako bych byl ve snu. Nakonec se mi podařilo vykřiknout, ale bez E-obleku mě určitě nemohla slyšet.“

„Měl jste pocit, že na vás jdou mdloby?“

„Ani ne. Jen pocit bezmoci a zmatku. Jako by ani nemělo smysl pokoušet se rozběhnout. Potom mě Marlene spatřila a rozběhla se ke mně. Nějak musela poznat, že jsem v maléru.“

„Nevypadalo to, že by měla s běháním nějaké problémy. Je to tak?“

„Ani jsem si neuvědomil, že běžela. Jakoby najednou byla u mě. Potom jsme — Musím se vám přiznat, Ranay. Potom si už nic nepamatuji.“

„Do Kopule jste vešli společně,“ doplnila ho klidně D'Aubissonová. „Pomáhala vám, podpírala vás. Jakmile jste byl v Kopuli, tak jste se zhroutil. A teď — vás mám tady.“

„A myslíte si, že mám Nákazu.“

„Myslím si, že jste zažil něco nenormálního, ale na mozkovém snímku vám nemohu nic najít, a to mě mate. To je všechno.“

„Byl to pro mě šok, vidět jak, je Marlene v nebezpečí. Proč by si svlékala E-oblek, kdyby ne —“ najednou se zarazil..

„Kdyby nepodléhala Nákaze. Tak jste to myslel?“

„Napadlo mě to.“

„Ale vypadá, že je v pořádku. Chcete se ještě trochu prospat?“

„Ne. Udělejte mi další mozkový snímek a dohlédněte na to, aby dopadl dobře, protože teď, když jsem tu historku ze sebe vyklopil, mi je už o poznání líp. Hned potom se musím pustit do práce, vy ukrutnice.“

„I kdyby snímek mozku dopadl napohled dobře, veliteli, tak zůstanete přinejmenším čtyřiadvacet hodin na lůžku. Na pozorování, zajisté chápete.“

Genarr teatrálně zasténal. „To mi nemůžete udělat. Nemůžu tu přece celý den trčet a čučet do stropu.“

„To ani nemusíte. Můžeme vám sem dát stojan, abyste si mohl číst nebo se dívat na holovizi. Dokonce k vám pustíme jednu nebo dvě návštěvy.“

„A ty mě budou také pozorovat, předpokládám.“

„Je dost dobře možné, že jim položíme několik otázek. A teď znovu přichystáme zařízení na snímkování.“ Otočila se, ale potom se k němu s nevýrazným úsměvem znovu obrátila. „Je velmi pravděpodobné, že jste v pořádku, veliteli. Vaše reakce se mi zdají normální. Ale my musíme mít jistotu, chápete?“

Genarr něco zamručel a když se D'Aubissonová znovu obrátila, aby odešla, vyplázl na ni jazyk. To byla také normální reakce, napadlo ho.

60

Když Genarr opět otevřel oči, spatřil nad sebou smutné Eugeniiny oči.

Překvapeně si začal sedat. „Eugenie!“

Usmála se na něj, ale smutek jí ve tváři zůstal.

„Pustili mě k tobě. Prý jsi v pořádku.“

Genarr ucítil, jak mu spadl kámen ze srdce. Věděl, že je v pořádku, ale bylo příjemné slyšet, že se to potvrdilo.

Hrdinským tónem prohlásil: „Ovšem, že jsem. Snímek mám v pořádku jak ve spánku, tak při bdění. Navždy. Jak se vede Marlene?“

„Její mozkový snímek je také naprosto normální.“ Ale ani to nepozvedlo Eugeniinu náladu.

„Jak vidíš byl jsem Marlenin kanárek, jak jsem slíbil. Zapůsobilo to na mě, ať už to bylo cokoli, dřív než na ni.“ Ale potom změnil tón. Nebyl čas na žertování.

„Eugenie, jak se ti mám omluvit? Nejdřív jsem nedával pozor na Marlene a potom jsem byl zase příliš paralyzovaný strachem, než abych něco udělal. Dokonale jsem tě zklamal a to ještě potom, co jsem ti s takovou jistotou tvrdil, že se o ni postarám. Opravdu je to neomluvitelné.“

Insignová zavrtěla hlavou. „Ne, Sievere. Ani trochu to nebyla tvoje chyba. Jsem hrozně ráda, že tě dovedla zpátky.“

„Nebyla to moje chyba?“ Genarrovi to vyrazilo dech. Ovšem, že to byla jeho chyba.

„Ani v nejmenším. Existuje něco mnohem horšího než jen to, že si Marlene s takovou pošetilostí svlékla ochranný oblek nebo že jsi nebyl schopný včas zareagovat. Mnohem horšího. Tím jsem si jistá.“

Genarr ucítil, jak mu přeběhl mráz po zádech. Co může být mnohem horšího? pomyslel si. „O čem to mluvíš?“

Vyskočil z lůžka a najednou si uvědomil, že má holé nohy a na sobě zcela nevhodný župan. Spěšně přes sebe přehodil lehkou přikrývku.

„Sedni si a mluv,“ přikázal jí. „Je Marlene v pořádku? Víš o ní něco, co mi nechceš říct?“

Insignová se posadila a obdařila Genarra vážným pohledem. „Říkají, že je v pořádku. Mozkový snímek má naprosto normální. Ti, co se zabývají Nákazou, tvrdí, že nevykazuje žádné symptomy.“

„Tak proč tady sedíš a vypadáš, jako by nastal konec světa?“

„Myslím, že nastal, Sievere. Toho našeho ano.“

„Co tím chceš říct?“

„Nedokážu to vysvětlit ani logicky zdůvodnit. Musel bys mluvit s Marlene, abys to pochopil. Ona prosadí svou, Sievere. Vůbec jí nepřipadá, že by provedla něco špatného. Trvá na tom, že v E-obleku nemůže Erythro náležitě prozkoumat — ucítit ji, přesně takhle to řekla — a že nemá v úmyslu si ho ještě někdy obléknout.“

„V tom případě nepůjde ven.“

„Jenže Marlene říká, že půjde. Docela sebejistě. Kdy jen bude chtít, tvrdí. A sama. Viní se z toho, že tě nechala, abys šel s ní. Ne, že by jí bylo jedno, co se ti přihodilo, abys mě chápal. Opravdu, když mluvila o tom, co se ti mohlo stát, kdyby tě včas nedovedla do Kopule, objevily se jí v očích slzy.“

„A ani to ji nezviklalo?“

„Ne, to je na tom to nejdivnější. Teď si je jistá, že jsi byl v nebezpečí, že kdokoli jiný může být v nebezpečí. Ale ne ona. Je si tak jistá, Sievere, že bych —“ Zavrtěla hlavou a zašeptala: „Nevím, co mám dělat.“

„Je si od přírody tak jistá, Eugenie. Sama to víš lépe než já.“

„Ale ne takhle. Je to, jako by věděla, že ji nemůžeme zastavit.“

„Třeba můžeme. Promluvím si s ní, a jestli se vytasí s tím svým 'Nemůžeš mě zastavit', tak ji prostě pošlu zpátky na Rotor — a okamžitě. Byl jsem na její straně, ale po tom, co se mi stalo venku, se obávám, že budu muset být přísnější.“

„Jenže ty nebudeš.“

„Proč ne? Kvůli Pittovi?“

„Ne. Prostě nebudeš.“

Genarr na ni zíral, a potom se zaraženě zasmál. „Ale no tak, zas tak moc si mě kolem prstu neomotala. Možná si připadám jako hodný strýček Siever, Eugenie, ale tak hodný, abych jí dovolil riskovat, zase nejsem. Existují určité hranice a uvidíš, že vím, jak je vymezit.“ Odmlčel se a potom posmutněle pokračoval: „Zdá se, že jsme si vyměnili úlohy, ty a já. Do dnešního dne jsi to byla ty, kdo trval na tom, abychom ji zastavili, a já byl ten, kdo říkal, že to nemůžeme udělat. Teď je to naopak.“

„To proto, že tebe vystrašilo to, co se stalo venku, a mě to, co se stalo potom.“

„Co se stalo potom, Eugenie?“

„Já jsem chtěla vymezovat hranice, jakmile se vrátila do Kopule. Řekla jsem jí: 'Tak poslouchej, slečno, neopovažuj se se mnou takto mluvit, protože jinak neopustíš ani svůj pokoj, natož Kopuli. Zamknu tě, když bude třeba i svážu, a první raketou se vrátíme na Rotor. Chápeš, byla jsem tak vzteklá, že jsem jí vyhrožovala vším možným.“

„No a co udělala? Vsadil bych se o nevím co, že se nerozbrečela. Řekl bych, že zaskřípala zubama a postavila se ti na odpor. Je to tak?“

„Ne. Ještě jsem nebyla ani v polovině, když mi začaly drkotat zuby a ztratila jsem řeč. Zalila mě vlna nevolnosti.“

Genarr se zamračil:

„Chceš mi snad tvrdit, že si myslíš, že Marlene disponuje nějakou zvláštní hypnotickou silou, která nám může zabránit jí odporovat? To je přece nesmysl. Všimla sis u ní někdy předtím něčeho podobného?“

„Ne, jistěže ne. Dokonce ani teď ne. Ona s tím nemá nic společného. Musela jsem v tu chvíli, kdy jsem jí vyhrožovala, vypadat strašně, a to ji určitě vyděsilo. Byla velmi znepokojená. Je nemyslitelné, aby to způsobila ona a potom tak reagovala. A když jste vy dva byli venku a ona se svlékala, tak se na tebe vůbec nedívala. Byla k tobě zády. Dívala jsem se, takže to vím. A přesto jsi zjistil, že nemůžeš nijak zakročit, a když si ona uvědomila, že máš problémy, vrhla se ti na pomoc. Nemohla by ti to vědomě udělat a vzápětí reagovat takovým způsobem.“

„Ale to —“

„Ještě jsem neskončila. Po tom, co jsem jí pohrozila, nebo spíše po tom, co se mi nepodařilo jí pohrozit, jsem se už neodvážila říct jí něco, co by nebylo dokonale neutrální, ale můžeš si být jistý, že jsem ji nespustila z očí a přitom jsem se snažila, aby to nepoznala. V jednu chvíli se pustila do řeči s jedním ze strážných — máš jich tu všude plno.“

„Teoreticky,“ zabručel Genarr, „je Kopule vojenské stanoviště. Stráže pouze udržují pořádek, pomáhají, když je třeba —“

„To jistě,“ řekla Insignová s nádechem pohrdání. „Anebo se Janus Pitt jistí, aby vás měl všechny pod dohledem a pod kontrolou, ale to je vedlejší. Marlene se strážným chvíli rozmlouvala, vypadalo to, že se dohadují. Když Marlene odešla, tak jsem za ním přišla a zeptala se ho, co po něm Marlene chtěla. Zdráhal se mi to povědět, ale nakonec jsem to z něj vytáhla. Řekl, že chtěla, aby jí zařídil nějakou propustku, aby mohla z Kopule volně odcházet a přicházet.“

„Zeptala jsem se, 'Co jste jí na to řekl?

Odpověděl: Že něco takového musí povolit velitel, ale že se jí pokusí pomoci'.

Byla jsem pobouřená. 'Co tím myslíte, pomoci? Jak jste jí mohl něco takového slíbit?

A on povídá: 'Něco jsem jí musel odpovědět, madam. Pokaždé, když jsem se pokusil tvrdit, že to nejde, tak se mi udělalo zle. “

Genarr ohromeně naslouchal. „Chceš mi snad říct, že to Marlene dělá podvědomě — to, že se každému, kdo se jí pokusí odporovat, udělá zle, a ona si to přitom ani neuvědomuje?“

„Ne, ovšem, že ne. Nevím, jak by vůbec něco mohla dělat. Kdyby to byla nějaká podvědomá schopnost, projevilo by se to už na Rotoru, a to se nikdy nestalo. A netýká se to každého druhu oponování. Včera večer si chtěla jít při večeři pro přídavek, a já úplně zapomněla, že jí nesmím odporovat, a tak jsem ji okřikla, 'Ne, Marlene. Tvářila se hrozně vzpurně, ale poslechla a mně se vůbec nic nestalo. Ne, myslím, že k tomu, že se jí nedá odporovat, dochází jen ve spojení s Erythro.“

„A jak si to teda vysvětluješ, Eugenie? Zdá se, že už na to máš nějakou teorii. Kdybych byl Marlene, přečetl bych si tě jako knihu a poznal, co je to za teorii, ale protože nejsem, musíš mi to povědět sama.“

„Nemyslím, že by to byla Marlene, kdo to má všechno na svědomí, ale — sama planeta.“

„Planeta!“

„Ano, Erythro! Planeta. Ovládá Marlene. Proč jinak by si byla tak jistá, že je vůči Nákaze imunní, a že se jí nic nestane? Nás ostatní ovládá také. Když ses ji pokusil zastavit, tak sis to odskákal. Já taky. Strážný jakbysmet. V prvních dnech existence Kopule si to odskákalo hodně lidí, protože planeta se cítila být ohrožována a tak stvořila Nákazu. Potom, když to vypadalo, že se všichni spokojíte s pobytem v Kopuli, se přestala bránit a Nákaza ustala. Chápeš, jak to všechno do sebe zapadá?“

„Takže ty si myslíš, že Planeta chce mít Marlene na svém povrchu?“

„Vypadá to tak.“

„Ale proč?“

„Nevím. Nepředstírám, že tomu rozumím. Pouze ti říkám, jak to musí být.“

Genarrův hlas změkl. „Eugenie, přece musíš vědět, že planeta nemůže nic takového provádět. Je to jen hromada kamení a kovu. Dala ses na mysticismus?“

„Ne. Sievere, nebuď hloupý a nenech se zlákat vysvětlením, že jsem bláznivá ženská. Jsem, špičkový vědec a na mém uvažování není nic mystického. Když říkám planeta, nemám tím na mysli kov a kamení, ale to, že na téhle planetě existuje nějaká mocná, všeprostupná forma života.“

„To by musela být neviditelná. Tohle je pustý svět bez jakýchkoli forem života převyšujících prokaryoty, o inteligenci ani nemluvě.“

„Co víš o tomhle pustém světě, jak ho nazýváš? Byl důkladně prozkoumán? Pročesali jste ho skrz naskrz?“

Genarr pozvolna zavrtěl hlavou. Skoro zaprosil: „Eugenie, začínáš propadat hysterii.“

„Myslíš, Sievere? Promysli si to a pověz mi, jestli jsi přišel na lepší vysvětlení. Já ti říkám, že život na této planetě — ať je to cokoli — nás tu nechce. Jsme ztraceni. A co chce po Marlene“ — hlas se jí zachvěl — „si raději nepředstavuji.“