Nemesis

7

Zvláštní — nebo snad hloupé — že se ještě po čtrnácti letech dokázala tak nesnesitelně trápit takovými vzpomínkami.

Crile byl metr osmdesát vysoký a průměrná výška mužů na Rotoru byla něco málo pod metr sedmdesát. Už jen to (stejně jako v Janusově případě) mu propůjčovalo impozantní aureolu síly, která mu spolehlivě vydržela až do chvíle, kdy poznala, aniž by si to chtěla sama připustit, že se na ni nemůže spoléhat.

Jeho tvář byla také impozantní; vystouplý nos a lícní kosti, mohutná brada — takový hladový, nezkrotný výraz. Mužnost z něj přímo čišela. Mohla ji skoro cítit, když ho poprvé potkala. Okamžitě jí podlehla.

Insignová byla tehdy ještě studentkou astronomické fakulty, dokončovala na Zemi studijní praxi. Už se nemohla dočkat návratu na Rotor, aby se kvalifikovala na místo v projektu Dálková Sonda. Představovala si, jak velký krok vpřed bude projekt Dálková Sonda znamenat (a nikdy ji ani ve snu nenapadlo, že právě ona učiní ten nejfantastičtější).

A potom potkala Crila. Ke svému překvapení zjistila, že se bezhlavě zamilovala do Pozemšťana — do Pozemšťana. Ze dne na den se rozhodla zapomenout na Dálkovou Sondu a raději zůstat na Zemi, jen aby mohla být s ním.

Ještě si pamatovala, jak se na ni tenkrát užasle podíval a řekl: „Zůstat tady? To raději půjdu s tebou na Rotor.“ Nedokázala si představit, že by on mohl chtít opustit svůj svět kvůli ní.

Jak se mu podařilo získat povolení k cestě na Rotor, Insignová nevěděla a nikdy to nezjistila.

Přistěhovalecké zákony byly přísné. Jakmile dosáhla populace některé kolonie určité hranice, brány Přistěhovaleckého úřadu se uzavřely — za prvé proto, že kolonie mohla zajistit pohodlný životní standard jen ohraničenému počtu osob, a za druhé proto, že se zoufale snažila o stabilizaci své ekologické rovnováhy. Lidé ze Země, přijíždějící na důležitá obchodní jednání — nebo dokonce lidé z ostatních kolonií — se museli podrobit zdlouhavé dekontaminační proceduře, potom určitému stupni izolace a nakonec vynucenému odjezdu v nejbližším termínu.

A přesto tam Crile byl. Jednou si jí postěžoval na týdny čekání, které byly součástí dekontaminační procedury, a jí v duchu lichotilo, jak to všechno hrdinně snášel. Musel po ní nepochybně hodně toužit, když se tomu všemu podrobil.

Přesto bývaly dny, kdy se vypadal zasmušile a nevšímavě, a ona si kladla otázku, co ho vlastně na Rotor zlákalo. Možná to, co ho pohánělo, nebyla ona, ale potřeba dostat se ze Země. Spáchal zločin? Udělal si nepřítele na život a na smrt? Utekl od ženy, která ho omrzela? Nikdy se ho neodvážila zeptat.

A on se jí nikdy nesvěřil.

Dokonce i tehdy, co mu dovolili vstoupit na Rotor, zůstávalo nadále otázkou, jak dlouho bude moci zůstat. Aby se stal plnoprávným obyvatelem Rotoru, musel by mu Přistěhovalecký úřad udělit zvláštní povolení, a to se zpravidla nestávalo.

Insignová zjistila, že existuje celá řada věcí, které Crila Fishera činily nepřijatelným pro představy Rotořanů o sobě samých. Zjistila, že jeho pozemský původ mu propůjčuje jakýsi nádech cizokrajnosti a tajemství. Rození Rotořané jím určitě jako cizincem pohrdali — občan neobčan — ale také zjistila, že to může být příčinou erotického zájmu. Musela za něj bojovat, a vítězně, proti nepřátelskému světu.

Když si hledal práci, aby měl nějaký příjem a aby si zasloužil své místo v nové společnosti, byla to ona, kdo se zmínil, že kdyby se oženil s Rotořankou — Rotořankou přes tři generace — znamenalo by to pro Přistěhovalecký úřad silný impulz k tomu, aby mu udělil plné občanství.

Crile se tvářil překvapeně, jako by něco podobného jeho samotného nenapadlo, později potěšené. Insignová tím byla trochu rozčarovaná. Vdát se z lásky by jí lichotilo mnohem víc než kvůli udělení občanství, ale potom si řekla: No co, když to má být cena za –

A tak byli po typicky dlouhém rotorském zásnubním období oddáni.

Život šel dál bez větších změn. Vášnivý milenec z něj nebyl, ale to nebyl ani před svatbou. Poskytoval jí roztržitou lásku, občasné hřejivé teplo, které ji neustále udržovalo v pocitu blízkém štěstí, ne-li docela v jeho centru. Nikdy k ní nebyl úmyslně zlý ani nevlídný, vzdal se kvůli ní domova a prošel značnými nepříjemnostmi, aby byl s ní. To vše mu mohlo být připočteno k dobru a Insignová na to tak pohlížela.

I s plným občanstvím, jež mu bylo uděleno vzápětí po svatbě, v něm zůstal zbytek jakéhosi znechucení, nespokojenosti. Insignová si to uvědomovala a nemohla mu to mít za zlé. Možná byl plnoprávným občanem, ale nebyl rozený Rotořan a mnohé ze zajímavých činností, které kolonie nabízela, byly pro něj nedostupné. Nikdy se jí nezmínil, jaké má vzdělání, a tak ani nevěděla, co předtím dělal. Jako nevzdělanec se nevyjadřoval a na sebevzdělání nebylo nic zahanbujícího, ale Insignová věděla, že lidé na Zemi, na rozdíl od obyvatel kolonií, se zpravidla spokojovali s povinným, základním vzděláním.

To ji zneklidňovalo. Že byl Crile Fisher Pozemšťan a její přátelé a kolegové museli zaklánět hlavu, aby mu viděli do očí, jí nevadilo. Nevěděla však, jak by se vypořádala s faktem, že je nevzdělaný Pozemšťan.

Naštěstí to nikdo z nich nikdy nenaznačil. Crile jí s trpělivostí naslouchal, když mu vyprávěla o své práci na Dálkové Sondě. Nikdy ji samozřejmě nenapadlo prověřovat si jeho vzdělání probíráním technických detailů. Přesto, když se sám někdy na něco takového zeptal nebo něco poznamenal, měla z toho radost, protože se vždycky dokázala přesvědčit, že to byly inteligentní otázky a poznámky.

Fisher pracoval na farmě. Práce to byla naprosto přijatelná, dokonce velmi důležitá, ale nefigurovala příliš vysoko na společenském žebříčku. Nestěžoval si ani se kvůli tomu zbytečně nerozčiloval — to musela uznat — ale nikdy o své práci nemluvil ani nedal najevo, že by ho nějak těšila. A nade vším stále zůstával ten pocit nespokojenosti.

Insignová se tedy naučila nepokoušet se o zdvořilosti typu „Co bylo dnes v práci, Crile?“

Několikrát se ho takto zeptala, pouze několikrát, a vždycky se jí dostalo mdlého „Nic zvláštního.“ To bylo, kromě krátkého znechuceného pohledu, všechno.

Nakonec se mu bála vyprávět i o kancelářských pletichách a přehmatech. Mohl by si to vyložit jako nemístné srovnávání její práce s jeho.

Insignová si musela přiznat, že její obavy byly tehdy neopodstatněné, vzniklé spíše vlastní nejistotou. Fisher nejevil netrpělivost ani tehdy, když, a kupodivu to nebylo z jejího podnětu, došlo na probírání jejího pracovního dne. Někdy se Eugenie dokonce s chabým zájmem vyptával na hyperposilování, ale ona o něm věděla jen málo nebo vůbec nic.

Zajímal se o rotorskou politiku a neskrýval svou 'pozemskou' nelibost s omezeností jejího zájmu o ni. Musela se přemáhat, aby nedala najevo, jak ji to rozčilovalo.

A tak nakonec uvízli v krajině ticha, přerušovaného jen neutrálními diskuzemi o filmech, které shlédli, o společenských událostech, jichž se zúčastnili, o malých zpestřeních života.

Ne, nevedlo to k aktivnímu nedorozumění mezi nimi. Z koláče se brzy stal denní chléb a na světě existovaly horší věci než chléb.

Dokonce to mělo malou výhodu. Pracovat za přísných bezpečnostních opatření znamenalo také nemluvit s nikým o vlastní práci. Kolik však bylo těch, kteří svým ženám nebo manželům nezašeptali do ucha pár drobných tajemství? O Insignové to neplatilo, pokušení nemělo proč ji svádět, její práce žádná zvláštní bezpečnostní opatření nevyžadovala.

Ovšem, když se objevení Sousední hvězdy dostalo najednou bez varování pod pokličku, co měla dělat? Jistě, byla by nejpřirozenější věc na světě povědět vlastnímu muži o ohromujícím objevu, který na věčné časy zapíše její jméno do astronomických příruček. Mohla mu to dokonce povědět dřív než Pittovi. Mohla se přiřítit domů se slovy: „Hádej, co je nového! Hádej! Nebudeš tomu věřit —“

Jenže to neudělala. Nenapadlo ji, že by to Fishera mohlo zajímat. S jinými si možná o práci vykládal, třeba s farmáři nebo s dělníky ve válcovnách, ale s ní ne.

Nemělo tedy smysl se mu o Nemesis zmiňovat. Toto téma bylo pro ně mrtvé, nepotřebné, nikdy neexistovalo, a to až do onoho strašného dne, kdy se jejich manželství rozpadlo.

8

Kdy tak oddaně přešla na Pittovu stranu?

Pomyšlení na to, že musí existenci Sousední hvězdy držet v tajnosti, ji děsilo. Vyhlídka na odchod ze sluneční soustavy na místo, o kterém věděli pouze to, kde se nachází, jí naháněla strach. Z etického hlediska jí připadalo nesprávné, ba až vrcholně nemorální, vydat se pokradmu založit novou civilizaci, ve které pro zbytek lidstva nemělo být místo.

Kapitulovala na základě Bezpečnostního předpisu kolonie, ale hodlala Pittovi nadále vzdorovat argumenty, které si na něj přichystala. V hlavě je vybrušovala tak dlouho, až byly naprosto logické a nevyvratitelné. A potom — nikdy na ně nějak nedošlo.

Vždycky — vždycky — převzal iniciativu on.

Hned na začátku jí řekl: „Pamatuj, Eugenie, že jsi našla průvodce víceméně náhodou a stejně tak se to může podařit někomu z tvých kolegů.“

„Nemyslím, že —“ začala.

„Ne ne, Eugenie, nesmíme se spoléhat na domněnky. Musíme si být jistí. Musíš dohlédnout na to, aby tím směrem nikdo nepohlédl, aby nikoho nenapadlo prostudovat si počítačové sestavy, které by prozradily polohu Nemesis.“

„A to mám udělat jak?“

„Velmi snadno. Hovořil jsem s komisařem a od této chvíle přebíráš veškerou kontrolu nad výzkumnou činností Dálkové Sondy.“

„Ale to by znamenalo, že jsem přeskočila šéfa —“

„Ano, to znamená větší odpovědnost, větší plat, vyšší sociální status. Máš proti tomu nějaké námitky?“

„Ne,“ řekla Insignová a srdce se jí divoce rozbušilo.

„Jsem si jistý, že funkci hlavního astronoma hravě zvládneš. Tvým hlavním úkolem bude dohlédnout na to, aby vaše práce byla co nejkvalitnější a nejvýznamnější, s podmínkou, že nebude mít nic společného s Nemesis.“

„Ale Janusi, přece ti musí být jasné, že to neudržíme věčně v tajnosti.“

„To ani nechci. Jakmile opustíme sluneční soustavu, tak už budeme všichni vědět, kam máme namířeno. Ale do té doby se to dozví jen pár lidí, a to až na poslední chvíli.“

Insignová s trochou zahanbení zaregistrovala, že povýšení zadusilo všechny její námitky.

Při jiné příležitosti se jí Pitt zeptal: „Co tvůj manžel?“

„Co můj manžel?“ Insignová se okamžitě ocitla v defenzivě.

„Je to Pozemšťan, pokud vím.“

Rty se jí sevřely.

„Má pozemský původ, ale rotorské občanství.“

„Rozumím. Mám zato, že jsi mu o Nemesis neřekla nic.“

„Ani slovo.“

„Řekl ti vůbec manžel někdy, proč opustil Zemi a proč se tolik snažil, aby se stal rotorským občanem?“

„Ne, neřekl, ani jsem se ho na to neptala.“

„A nevrtá ti to někdy hlavou?“

Insignová zaváhala a potom řekla pravdu. „Ano, někdy ano.“

Pitt se usmál. „Možná bych ti to měl tedy povědět.“ A také jí to řekl. Kousek po kousku. Žádným příliš drastickým způsobem. Žádné neomalenosti, spíše to nadávkoval po troškách při každém jejich rozhovoru. Donutilo ji to vystrčit hlavu ze své intelektuálské ulity. Koneckonců, když žijete na Rotoru, velmi snadno se může stát, že se na všechno díváte 'rotorsky'.

Ale díky Pittovi a tomu, co jí řekl, díky filmům, které jí doporučil shlédnout, začala chápat, jak je to se Zemí, s jejími miliardami obyvatel, endemickými hladomory a násilím, drogami a úchylkami. Začala se na ni dívat jako na bezednou propast plnou strádání, jako na něco, od čeho se utíká. Už se nedivila, proč ji Crile Fisher opustil. Divila se, proč jeho příkladu následovalo tak málo Pozemšťanů.

Ne, že by kolonie na tom byly o moc lépe. Začala si uvědomovat, jak jsou do sebe uzavřené, jak je lidem zabraňováno ve volném pohybu mezi jednotlivými koloniemi. Žádná nechtěla mikroskopickou flóru a faunu jiné kolonie. Obchod pozvolna skomíral a uskutečňoval se nejčastěji pomocí automatizovaných lodí s pečlivě sterilizovaným nákladem.

Kolonie se dohadovaly a nenáviděly mezi sebou. Ty, které obíhaly kolem Marsu, na tom byly skoro stejně. Pouze v pásmu asteroidů se mohly kolonie množit bez zábran, ale ty byly zase stále podezíravější vůči koloniím vnitřního okruhu.

Insignová cítila, jak začíná dávat Pittovi za pravdu. Únik z nesnesitelné bídy a založení systému světů, kde se zárodek strádání vykoření hned na samém začátku, v ní dokonce probouzel nadšení. Nový začátek, nová naděje.

A v té době zjistila, že čeká dítě. Její euforie pozvolna opadávala. Dát na dlouhé cestě v sázku život svůj i Crilův možná stálo za to. Ale riskovat život nemluvněte, dítěte –

Pitt nepohnul ani brvou. Blahopřál jí. „Narodí se tady, nebudeš mít mnoho času zvyknout si na novou situaci. Potrvá přinejmenším rok a půl, než budeme připraveni vyrazit. Mezitím si uvědomíš, jaké máš štěstí, že nemusíš čekat déle. Tvé dítě nebude mít žádnou vzpomínku na zbídačenou, zdevastovanou planetu a beznadějně rozdělené lidstvo. Bude znát jen nový svět s kulturním porozuměním jeho jednotlivých příslušníků. Šťastné dítě. Můj syn a dcera jsou už velcí — a tedy poznamenaní.“

A Insignová se na to opět začala dívat z této stránky a než se Marlene narodila, téměř se hrozila zpoždění. Toho, že dřív, než se vydají na cestu, stačí ten přelidněný krach, který sluneční soustava představovala, její dítě poznamenat.

V té době už byla zcela na Pittově straně.

Fisher, k její velké úlevě, byl Marlene fascinován. Nemyslela si, že z něj bude kdovíjaký otec. A zatím se nad Marlene jen rozplýval a svědomitě plnil svůj díl její výchovy. Vlastně z ní byl celý pryč.

A zatímco se schylovalo k Marleniným prvým narozeninám, po sluneční soustavě se rozkřiklo, že Rotor se chystá na cestu. Způsobilo to něco, co by se dalo skoro nazvat 'celosoustavní krizí, a Pitt, který zjevně směřoval rovnou do komisařského křesla, se nad tím jen ušklíbal.

„Co můžou dělat?“ řekl. „Zastavit nás nijak nedovedou a všechno to láteření o zradě spolu s jejich vlastními ukázkami solárního šovinismu bude mít za následek jen to, že se zpomalí tempo výzkumu hyperposilovacího pohonu, což nám může být jen k užitku.“

Insignová poznamenala: „Stejně nechápu, jak se to dostalo ven.“

„Dohlédl jsem na to.“ Usmál se. „Pokud nebudou vědět, jaký je cíl naší cesty, nemám už v současné situaci nic proti tomu, aby znali fakta — to, že odjíždíme. Koneckonců, tajit to dál by bylo nemožné. Musíme o tom dát hlasovat, to víš sama, a jakmile se o našem odjezdu dozvědí všichni Rotořané, tak se to stejně dozví i zbytek soustavy.“

„Hlasovat?“

„No ovšem. Uvažuj. Nemůžeme přece odletět s palubou plnou lidí, co jsou buď příliš vystrašení nebo náchylní ke stesku po rodném Slunci. Nikdy by to nefungovalo. Potřebujeme jen takové, kteří půjdou z vlastní vůle a rádi.“

Měl naprostou pravdu. Kampaň na podporu návrhu na opuštění sluneční soustavy začala vzápětí, a to, že se zpráva už předtím dostala ven, sloužilo k tomu, aby se zmírnily reakce vně Rotoru — stejně jako uvnitř.

Někteří Rotořané byli nadšení, jiní vystrašení.

U Fishera se to projevovalo zlověstným pohledem a jednoho dne poznamenal: „To je šílenství.“

„Nevyhnutelnost,“ namítla pečlivě neutrálním tónem Insignová.

„Proč? Proč bychom se měli potulovat mezi hvězdami? Kam bychom šli? Nic tam není.“

„Jsou tam miliardy hvězd.“

„A kolik planet? Neznáme jedinou obyvatelnou planetu a těch ostatních jen pár. Sluneční soustava je jediný domov, který známe.“

„Cesty za poznáním má lidstvo v krvi.“ To byla jedna z Pittových frází.

„To je romantický nesmysl. Copak si někdo opravdu myslí, že si člověk zvolí odloučení od lidstva a zmizí někde ve vesmíru?“

Insignová řekla: „Pokud vím, Crile, tak na Rotoru převládá názor, že ano.“

„To je jen propaganda Rady. Myslíš, že lidé budou hlasovat pro to, aby opustili Zemi? Aby opustili Slunce? Nikdy. Kdyby k tomu došlo, tak se vracím na Zemi.“

Ucítila, jak jí něco sevřelo srdce. „To tedy ne. Chybí ti ten váš samum, blizard, mistral nebo jak je všechny nazýváte? Chybí ti hroudy ledu, lijáky, vichřice a skučení větru?“

Pozdvihl obočí. „Není to tak hrozné. K bouřím sice někdy dochází, ale dají se předpovídat. Vlastně jsou zajímavé — pokud nejsou příliš silné. Je to spíše fascinující — teplo, zima, srážky. Vítaná změna. Drží tě to při životě. A co teprve rozmanitost ve stravování.“

„Stravování? Jak tohle můžeš říct? Většina lidí na Zemi hladoví. Neustále pořádáme sbírky na zásilky potravin na Zemi.“

„Někteří lidé hladoví. Neplatí to pro všechny.“

„Na tom nezáleží, určitě nechceš, aby Marlene žila v takových podmínkách.“

„Miliardy dětí tak žijí.“

„Ale mé dítě nebude jedno z nich,“ vybuchla Insignová.

Všechny její naděje teď spočívaly v Marlene. Táhlo jí na desátý měsíc, měla dva zoubky v horní dásni a dva v dolní, dokázala se vrávoravě přidržovat za příčky ohrádky a pozorovala svět těma svýma nádhernýma, inteligentníma očima.

Fisher svou nehezkou dceru zbožňoval. Když ji houpal na kolenou, užasle zíral do těch úžasných očí. Vypadalo to, jako kdyby mu to jediné, co na ní bylo rozkošné, vynahradilo všechno ostatní, co Marlene postrádala.

Fisher by se určitě nevrátil na Zemi, kdyby to mělo znamenat, že svou dceru už nikdy neuvidí. Insignová už jaksi nevěřila, že by dal přednost jí, ženě, kterou kdysi miloval a se kterou se oženil, před Zemí, ale Marlene bude to rozhodující pojítko.

Určitě?

9

Den po hlasování našla Eugenie Fishera rudého vztekem. Řekl, nebo spíše zasípal: „Museli zfalšovat hlasování.“

„Psst, probudíš dítě,“ sykla.

Ušklíbl se a na okamžik zadržel dech.

Insignová se trochu uklidnila a potichu řekla: „Není pochyb o tom, že je to přání lidu.“

„Ty jsi hlasovala pro?“

Zaváhala. Nemělo smysl snažit se ho uklidnit lhaním. Její názory mu byly dostatečně známé. „Ano.“

„Předpokládám, že ti to nařídil Pitt.“

To ji překvapilo. „Ne! Mám svůj vlastní mozek.“

„Ano, ale ty a on —“ nedopověděl.

Ucítila, jak se jí najednou valí krev do hlavy. „Co tím chceš říct?“ vyprskla, vzteklá byla teď ona. Měl snad v úmyslu nařknout ji z nevěry?

„Ten-ten kariérista. Jede po komisařství přes mrtvoly. To vědí všichni. A ty se chceš svézt s ním. Politická loajalita tě dostane taky nahoru, že?“

„Kam mě dostane? Já nikam nahoru nechci. Já jsem astronom a ne politik.“

„A nebyla jsi náhodou povýšená? Obešla jsi starší, zkušenější lidi.“

„Myslím, že jsem si to zasloužila svou prací.“ (Jak se má bránit, když mu ani nemůže říct pravdu?)

„To věřím, že by sis to ráda myslela. Ale měl v tom prsty Pitt.“

Insignová se zhluboka nadechla. „Kam vlastně míříš?“

„Poslouchej mě!“ procedil mezi zuby, jako by měl stále na paměti, že nesmí vzbudit Marlene. „Nemůžu uvěřit tomu, že by celá kolonie chtěla riskovat svoje životy cestováním, založeném na hyperposilovací technologii. Jak můžete vědět, co se stane? Jak můžete vědět, že to bude fungovat? Může nás to všechny zabít.“

„Dálková Sonda fungovala bez závad.“

„A byly na té vaší Dálkové Sondě živé bytosti? Jestli ne, tak jak můžeš vědět, jak budou na hyperposilování reagovat lidé? Co o něm vlastně víš?“

„Vůbec nic.“

„Jak to? Děláš přímo v té vaší laboratoři. Neděláš na farmě jako já.“

(On žárlí, pomyslela si Insignová) A nahlas řekla: „Když říkáš v té vaší laboratoři, tak si asi představuješ, že jsme namačkaní všichni v jedné místnosti. Už jsem ti říkala — já jsem astronom a o hyperposilování nic nevím.“

„To ti o tom Pitt nikdy nic neřekl?“

„O hyperposilování? Sám o tom nic neví.“

„Takže o tom nikdo nic neví, že?“

„Ale ovšem, že ví. Rozumí tomu odborníci na hyperprostor. No tak, Crile. Ti, kdo o tom mají vědět, o tom vědí. Ti, kdo nemají, nevědí.“

„Takže je to pro všechny, kromě hrstky odborníků, tajemstvím. „

„Přesně tak.“

„Potom nemůžeš vědět, jestli je hyperposilování bezpečné. To vědí jen oni. Ale jak víš, že se nemýlíš?“

„Předpokládám, že prováděli experimenty.“

„Předpokládáš.“

„Logicky předpokládám. Ujišťovali nás, že je to bezpečné.“

„A nikdy nelžou, řekl bych.“

„Půjdou přece s námi. A kromě toho, já to vím jistě, že experimentovali.“

Podíval se na ni zpod přimhouřených víček. „Teď si jsi jistá. Dálková Sonda byla tvoje hračka. Byly na palubě nějaké životní formy?“

„S vlastními pokusy jsem nepřišla do styku. Já jsem se zabývala jen dodanými astronomickými údaji.“

„Neodpovídáš na moji otázku o životních formách.“

Insignová ztratila trpělivost. „Podívej se, nemám chuť nechat se do nekonečna vyslýchat, Marlene začíná být neklidná. Mám na tebe také pár otázek. Co hodláš udělat ty? Přidáš se k nám?“

„To snad nemusím. Podmínky hlasování říkají, že ti, kdo nechtějí, jít nemusí.“

„Já vím, že nemusíš, ale půjdeš? Přece nechceš, aby se rodina rozpadla.“

Při těch slovech se pokusila o úsměv, ale moc se jí to nepovedlo.

Fisher pomalu jakoby nerozhodně odpověděl: „Nechci opustit sluneční soustavu.“

„Tak raději opustíš mě? A Marlene?“

„Proč bych měl opouštět Marlene? Když chceš mermomocí riskovat svůj život při tomhle bláznivém podniku, prosím, ale riskovat život dítěte?“

„Když půjdu já, půjde i Marlene,“ zasyčela. „Na to můžeš vzít jed, Crile. Kam bys s ní šel? Na nějakou rozestavěnou asteroidní kolonii?“

„Jistě, že ne. Jsem ze Země a můžu se tam kdykoli vrátit.“

„Vrátit se na umírající planetu? Skvělé.“

„Ujišťuji tě, že jí ještě nějaký ten rok zbývá.“

„Tak proč jsi ji opustil?“

„Myslel jsem, že si polepším. Kdo mohl tušit, že přijít na Rotor znamená koupit si jízdenku do nekonečna.“

„Do žádného nekonečna,“ vybuchla Insignová, v duši rozervaná na cáry. „Kdybys věděl, kam máme namířeno, tak by ses tak rychle nehnal nazpátek.“

„Ale? A kam má Rotor namířeno?“

„Ke hvězdám.“

„K zapomnění.“

Zírali na sebe, zatímco Marlene otevřela a oči a začala rozespale kňourat. Fisher se na dítě podíval a tišeji dodal: „Eugenie, nemusíme se rozcházet. Ty víš, že nechci opustit Marlene. Nebo tebe. Pojď se mnou.“

„Na Zemi?“

„Ano. Proč ne? Mám tam přátele. Dokonce i teď. Jako má žena a dítě nebudete mít žádné potíže s úřady. Země si s ekologickou rovnováhou hlavu moc neláme. Budeme na obyčejné, obrovské planetě; ne na malé, páchnoucí bublině ve vesmíru.“

„Na obyčejné, obrovské, páchnoucí bublině ve vesmíru. Ne, ni-kdy.“

„Tak mi aspoň dovol si vzít Marlene. Když myslíš, že se ti jako astronomovi vyplatí riskovat, abys mohla provádět pozorování vesmíru, je to tvoje věc, ale dítě by mělo zůstat tady, v bezpečí sluneční soustavy.“

„Bezpečí na Zemi? Nebuď směšný. Takhle sis to tedy naplánoval? Připravit mě o mé dítě?“

„Naše dítě.“

„Mé dítě. Ty odcházíš. A já chci, abys odešel, ale mého dítěte se ani nedotkneš. Říkáš, že jsem zadobře s Pittem, a máš pravdu, jsem s ním za dobře. To znamená, že to můžu zařídit tak, aby tě vyexpedovali na asteroidy, ať se ti to bude líbit nebo ne, a pak si můžeš najít vlastní způsob, jak se dostat na tu tvou zahnívající Zemi. A teď vypadni z mého bytu a najdi si nějakou jinou noclehárnu, než tě pošlou pryč. Když mi dáš vědět; kde budeš, pošlu ti tvé osobní věci. A nemysli si, že se můžeš vrátit. Dám to tu hlídat.“

V tu chvíli, kdy to vyslovila, se srdcem přetékajícím hořkostí, to myslela vážně. Mohla naléhat, přemlouvat ho, prosit, hádat se. Ale neudělala to. Neznala v tu chvíli slitování a nesmiřitelným pohledem ho vyprovodila ke dveřím.

A Fisher opravdu odešel. A ona mu opravdu poslala jeho věci. A on opravdu odmítl odletět s Rotorem. A tak ho opravdu poslali pryč. A on se opravdu, jak předpokládala, vrátil na Zemi.

Ztratila ho navždy, ona i Marlene.

Odehnala ho a byl navždy pryč.