Nemesis

32

Adelia byla příjemná kolonie. Mnohem příjemnější než Rotor.

Když nepočítal Rotor, byl Crile Fisher na šesti koloniích a všechny byly příjemnější než on. (Rychle si v duchu zopakoval jejich jména a povzdechl si. Bylo jich sedm, ne šest. Začínal ztrácet přehled. Třeba toho na něj už začínalo být příliš.)

Ať jich bylo, kolik chtělo, Adelia byla nejpříjemnější kolonie, kterou Fisher navštívil. Vzhledem možná ne. Rotor byl starší, žil už vlastními tradicemi, dá-li se to tak říct. Sálala z něj činorodost, jako by každý znal přesně své místo, byl s ním spokojen a se vší zodpovědností ho zastával.

Tessa žila ovšem zde, na Adelii — Tessa Anita Wendelová. Crile se ještě nepustil do 'práce', snad proto, že jím otřáslo Tanayamovo tvrzení o jeho neodolatelnosti. Jakkoli to mohlo být myšleno v žertu (nebo z jízlivosti), donutilo ho to, téměř proti jeho vůli, postupovat obezřetně. V očích někoho, kdo věřil, (jakkoli neupřímně), že to se ženami umí, by se případné fiasko ještě zdvojnásobilo.

Dva týdny potom, co se Fisher dostal na kolonii, se mu ji podařilo poprvé spatřit. Nikdy nepřestal vycházet z úžasu nad tím, jak lehce se dalo na kterékoli kolonii zaranžovat, aby potkal kohokoli. Přes všechny zkušenosti si stále nemohl zvyknout na malé rozměry kolonií, nepočetnou populaci, na to, jak se příslušníci jednotlivých sociálních vrstev navzájem všichni, naprosto všichni znali — a ostatní obyvatelstvo vlastně také.

Ukázalo se, že Tessa Wendelová je úplně jiná, než si ji představoval. Z Tanayamova popisu zralé a dvakrát rozvedené ženy — a jak přitom sešpulil stařecké rty, jako by mu vědomě zadával nepříjemný úkol — si Fisher v duchu utvořil obrázek nevlídné ženy se strohými rysy, nervózními pohyby, jejíž vztah k mužům byl buď cynický nebo nenasytný.

Tessa, z nevelké vzdálenosti, ze které ji teď poprvé zahlédl, tak vůbec nevypadala. Byla skoro stejně vysoká jako on, svěží bruneta s rovnými vlasy. Nenuceně se smála. Šaty nosila neotřele prosté, jako by touha po různých ozdobách u ní patřila dávno minulosti. Měla štíhlou a překvapivě mladistvě vyhlížející postavu.

Fisher zjistil, že přemýšlí, proč se dvakrát rozvedla. Byl ochoten spíš uvěřit, že ji muži omrzeli, než že tomu bylo naopak, přestože mu zdravý rozum napovídal, že muselo jít o vzájemnou nekompatibilitu.

Musel by se dostat do takové sociální skupiny, kde se bude pohybovat i ona. Jeho pozemský původ představoval malou překážku, ale na každé kolonii se našli lidé, kteří byli, do té či oné míry, v pozemských službách. Některý z nich už jistě dohlédne na to, aby Fishera 'připustili' — což byl termín zavedený na většině kolonií.

Podařilo se. Teď stáli vedle sebe a dívali se jeden na druhého. Zamyšleně si ho prohlížela a pohledem přejížděla po jeho těle. Potom řekla, co říct musela: „Vy jste ze Země, že, pane Fishere?“

„Ano, doktorko Wendelová. A je mi nesmírně líto pokud vám to vadí.“

„Nevadí. Předpokládám, že jste byl dekontaminován.“

„To ano. Možná víc než je zdrávo.“

„A přes takové útrapy jste se sem vydal. Proč?“

A Fisher, aniž by se jí díval přímo do očí, ale přece zvědavý, jakou to vyvolá odezvu, odpověděl:

„Protože jsem se doslechl, že Adeliánky jsou výjimečně krásné.“

„Takže se teď, předpokládám, vrátíte domů, abyste ty báchorky vyvrátil.“

„Naopak, právě se potvrdily.“

„Jste krmič, víte to?“

Fisher nevěděl, co znamená slovo 'krmič v adeliánském slangu, ale Wendelová se usmívala, a tak si Fisher připsal první kolo k dobru.

Bylo to proto, že byl neodolatelný? Najednou si vzpomněl, že vůči Eugenii se nikdy nesnažil být neodolatelný. Chtěl se jen dostat do složité rotorské společnosti.

Adeliánská společnost nebyla tak komplikovaná, konstatoval Fisher, ale raději by se neměl na svou neodolatelnost spoléhat, usmál se v duchu posmutněle.

33

O měsíc později se Fisher a Wendelová znali natolik, aby spolu mohli strávit trochu času v nízkogravitační tělocvičně. Fisher měl ze cvičení skoro požitek — ale jenom skoro, protože se nikdy dostatečně neaklimatizoval na cvičení v nízké gravitaci, aniž by se docela zbavil nevolnosti. Na Rotoru se takovým věcem nevěnovalo tolik pozornosti a obvykle se ho ani netýkaly, protože jako nerodilý Rotořan na ně neměl nárok. (Což bylo vlastně protiprávní, ale obyčej býval zpravidla silnější než zákon.)

Výtahem sjeli do silnějšího G patra. Fisher ucítil, jak se mu žaludek zklidňuje. Oba na sobě měli jen minimální ošacení. Cítil, že Wendelová vnímá jeho tělo stejně jako on její.

Po sprše se oblékli a odešli do jedné z odpočívacích kójí, kde si mohli objednat něco k jídlu.

Wendelová řekla: „Na Pozemšťana jste v nízkém G celkem dobrý, Crile. Baví vás pobyt na Adelii?“

„Vy víte, že ano, Tesso. Pozemšťan si nikdy nemůže docela zvyknout na malý svět, ale vaše přítomnost vyváží všechny strasti.“

„Ano. Přesně to by řekl krmič. A když srovnáte Adelii s Rotorem?“

„S Rotorem?“

„Nebo s jinou z kolonií, na kterých jste byl? Chcete, abych vám je všechny vyjmenovala, Crile?“

Fisher zneklidněl. „Vy jste si o mně něco zjišťovala?“

„Ovšem.“

„Až tak jsem zajímavý?“

„Každý, kdo se trmácí takový kus cesty, aby se potom o mě zajímal tak okatě, je pro mě zajímavý. A chci vědět proč. Sex pomineme. To je samozřejmost.“

„Tak proč mě teda tak zajímáte?“

„Neřeknete mi to sám? Co jste dělal na Rotoru? Zůstal jste tam dost dlouho, abyste se oženil a měl dítě, a potom jste z něj ve spěchu utekl dřív, než si to odhasili pryč. Bál jste se, že tam zůstanete trčet do konce života? Nelíbilo se vám tam?“

Pocit zneklidnění vystřídal pocit ohrožení. Řekl: „Vlastně se mi na Rotoru moc nelíbilo, protože mě tam neměli v lásce — myslím jako Pozemšťana. A máte pravdu. Nechtěl jsem tam zůstat trčet do konce života jako druhořadý občan. Jiné kolonie jsou k nám vlídnější. Třeba Adelia.“

„Neměl Rotor náhodou nějaké tajemství, které se snažil před Zemí zatajit?“ V Tessiných očích hrály šibalské plamínky.

„Tajemství? Předpokládám, že máte na mysli hyperposilování.“

„Ano. Předpokládám, že to je to, co mám na mysli. A také předpokládám, že právě kvůli tomu jste tam přišel.“

„Já?“

„Ano, vy. Kdo jiný? Získal jste ho? Chci říct — proto jste se přece oženil s rotorskou specialistkou, nebo ne?“ S lokty na stole si oběma pěstmi nevinně podepřela bradu a naklonila se k němu.

Fisher zavrtěl hlavou a opatrně odpověděl: „Nikdy mi o hyper-posilování neřekla jediné slovo. Máte o mně úplně mylnou představu.“

Wendelová jeho poznámku ignorovala: „A teď ho chcete získat ode mě. Jak to plánujete provést? Oženit se se mnou?“

„A získal bych od vás něco, kdybych se s vámi oženil?“

„Ne.“

„Takže svatba patrně nepřipadá v úvahu, že?“

„Smůla,“ usmívala se Wendelová.

„Dáváte mi tyhle otázky, protože jste hyperspecialistka?“

„Odkud víte, co jsem? Ze Země, ještě než jste sem přiletěl?“

„Vaše jméno je uvedeno v Adeliánském věstníku.“

„Ale podívejme se, vy jste se na mě také informoval? My jsme ale prazvláštní dvojice. A všiml jste si, že jsem tam uvedena jako teoretický fyzik?“

„Taky tam jsou uvedeny vaše studie, a když má každá druhá v titulu slovo 'hyperprostorový, tak to z vás dělá v mých očích hyperspecialistku.“

„Ano, ale i tak zůstávám teoretickým fyzikem, takže k celé záležitosti přistupuji z teoretické stránky. Nikdy jsem to nezkoušela uvést do praxe.“

„Ale Rotor ano. Mrzí vás to? Nedivil bych se. Koneckonců, někdo z Rotoru vás předběhl.“

„Proč by mě to mělo mrzet? Teorie je zajímavá, ale aplikace ne. Kdybyste nečetl jen tituly mých prací, zjistil byste, že tam zcela otevřeně říkám, že hyperposilování nestojí za námahu.“

„Rotořané dokázali poslat své plavidlo daleko do vesmíru a studovat hvězdy.“

„Mluvíte o Dálkové Sondě. Umožnila Rotoru získat paralaxy velkého počtu poměrně vzdálených hvězd, ale vyplatí se takové náklady? Jak daleko se Dálková Sonda dostala? Jen na pár světelných měsíců. To opravdu není daleko. V galaktickém měřítku by pomyslná spojnice mezi krajní polohou Dálkové Sondy a Zemí neznamenala víc než tečku.“

„Dokázali víc, než jen vyslat Dálkovou Sondu,“ namítl Fisher. „Odletěla celá kolonie.“

„To jistě. To bylo ve dvaadvacátém, takže už jsou pryč šest let. A všechno, co víme, je jen to, že odletěli.“

„To nestačí?“

„Jistěže ne. Kam odletěli? Jsou ještě naživu? Mohou být ještě naživu? Lidé se nikdy neoctli v izolaci jediné kolonie. Vždycky měli poblíž Zemi a jiné kolonie. Může pár desítek tisíc lidských bytostí přežít — samy ve vesmíru na jedné malé kolonii? Nikdo nemá představu, zda je to z psychologické stránky možné. Já bych řekla, že ne.“

„Já bych řekl, že budou chtít najít svět, na kterém by se mohli usadit. Na kolonii nezůstanou.“

„Jaký svět, prosím vás? Jsou pryč šest let. Existují jen dvě hvězdy, ke kterým by mohli mezitím dorazit, protože hyperposilovaný motor letí pouze průměrnou rychlostí rovnající se rychlosti světla. A to je Alfa Centauri, tříhvězdná soustava, čtyři celé tři světelných roků daleko. Jedna z těch tří hvězd je navíc rudý trpaslík, a potom Barnardova hvězda, rudý trpaslík pět celých devět světelných let daleko. Celkem čtyři hvězdy: jedna slunečního typu, jedna blízká slunečnímu typu a dva rudí trpaslíci. Ty dvě hvězdy slunečního typu tvoří středně blízkou dvojhvězdu, a tedy je nepravděpodobné, že by měly planety pozemského typu se stabilní orbitou. Kam půjdou dál? Nevyjde jim to, Crile, je mi líto. Vím, že na Rotoru byla vaše žena a dítě, ale nevyjde jim to.“

Fisher mlčel. Věděl něco, co ona nevěděla. Věděl o Sousední hvězdě — ale to byl také rudý trpaslík.

Řekl: „Takže si myslíte, že mezihvězdné lety jsou neuskutečnitelné?“

„V praktickém slova smyslu ano, pokud je hyperposilování to jediné, co přichází v úvahu.“

„Mluvíte, jako kdyby hyperposilování nebylo to jediné, co přichází v úvahu, Tesso.“

„Možná, že je. Není to dlouho, co jsme si mysleli, že i to je nemožné, a jít ještě dál — přesto nám zbývá alespoň snít o opravdovém hyperprostorovém letu a opravdové superluminální rychlosti. Kdybychom mohli cestovat tak rychle a tak dlouho, jak se nám zachce, potom by se z galaxie, možná z celého vesmíru stala jedna velká sluneční soustava, mám-li to tak říct, a celá by byla naše.“

„Sen je to hezký, ale je uskutečnitelný?“

„Co Rotor odletěl, pořádaly se na toto téma už tři všekoloniální konference.“

„Všekoloniální? A co Země?“

„Ze Země tam byli přítomni pozorovatelé, není to v poslední době pro fyziky žádný ráj.“

„K jakým závěrům konference dospěly?“

Wendelová se usmála.

„Nejste fyzik.“

„Zajímá mě to. To nesrozumitelné vynechte.“

Nepřestávala se usmívat.

Sevřel pěst položenou na stole. „Zapomeňte na svou teorii o tajném agentovi, který se pídí po vašich informacích. Mám tam někde venku dceru, Tesso. Vy říkáte, že je pravděpodobně mrtvá. A co když je naživu? Jestli je nějaká naděje —“

Tessin úsměv se vytratil. „Promiňte. Na to jsem nepomyslela. Ale buďte rozumný. Najít v části vesmíru, kterou představuje v současné chvíli oblast o poloměru šesti světelných let a která se neustále zvětšuje, jednu malou kolonii, je neproveditelný úkol. Trvalo nám víc jak století, než jsme našli desátou planetu, a ta byla nesrovnatelně větší než Rotor a museli jsme přitom pročesat mnohem menší oblast.“

„Vždycky je nějaká naděje. Je opravdový hyperprostorový let možný? Můžete odpovědět ano nebo ne.“

„Většina odpovídá ne — když chcete znát pravdu. Možná je pár takových, kdo říkají, že neví, ale hrozně přitom mumlají.“

„Říká někdo srozumitelně a nahlas ano?“

„Jednoho takového člověka znám. Mě.“

„Vy si myslíte, že je to možné?“ zeptal se Fisher s nepředstíraným úžasem. „Říkáte to veřejně, nebo je to něco, co šeptáte v noci do peřiny?“

„Už jsem na to téma publikovala. Jeden z těch článků, u kterých jste četl pouze nadpisy. Nikdo se se mnou, samozřejmě, neodvažuje nahlas souhlasit, v minulosti jsem se párkrát zmýlila, ale teď mám, myslím, pravdu.“

„Proč si všichni ostatní myslí, že nemáte?“

„To je trochu složitější. Je to záležitost interpretace. Hyperposilování rotorského typu, mimochodem typu, na kterém se teď pracuje na všech koloniích, závisí na faktu, že součin poměru rychlosti lodi a rychlosti světla násobeného časem je konstanta, kde poměr rychlosti lodi a světla je větší než jedna.“

„Co to znamená?“

„To znamená, že při nadsvětelných rychlostech čím rychleji se pohybujete, tím kratší dobu můžete tuto rychlost udržet, a tím déle se potom musíte pohybovat pomaleji než světlo, abyste ho mohl znovu překročit. Výsledkem je nakonec to, že vaše průměrná rychlost není při dané vzdálenosti vyšší než rychlost světla.“

„Takže?“

„Takže to vypadá, jako kdyby se nám v tom motal princip neurčitosti, a s principem neurčitosti, jak jsme všichni přesvědčeni, si není radno zahrávat. Pokud opravdu dochází k principu neurčitosti, potom je patrně opravdový hyperprostorový let teoreticky nemožný. Většina fyziků se přiklání právě k tomuto názoru, zatímco zbytek nejistě rozhazuje rukama. Nicméně můj názor je ten, že to, k čemu dochází, se nám pouze jeví jako princip neurčitosti, ale přitom jím není a možnost opravdového hyperprostorového letu tím pádem nemůžeme vyloučit.“

„Dá se to nějak dokázat?“

„Pravděpodobně ne,“ zavrtěla Wendelová hlavou. „Kolonie nemají zájem někde s hyperposilovaným pohonem bloudit, o tom není sporu. Nikdo nehodlá rotorský experiment opakovat, roky někam cestovat a nakonec stejně pravděpodobně zemřít. Na druhé straně ovšem žádná kolonie rovněž nehodlá investovat nepředstavitelné množství peněz, prostředků a námahy na pouhý pokus o vypracování technologie, kterou obrovská většina expertů v daném oboru pokládá za teoreticky nemožnou.“

Fisher se naklonil dopředu: „Mrzí vás to?“

„Ovšem, že mě to mrzí. Jsem fyzik a chtěla bych dokázat, že mé představy o vesmíru jsou správné. Jenže se musím smířit s tím, co je. Zhltlo by to nesmírné množství peněz a kolonie mi nic nedají.“

„Když vám je nedají kolonie, Tesso, dá vám je Země — jakoukoli sumu.“

„Vážně?“ Tessa se jakoby pobaveně usmála a nataženou rukou prohrábla Fisherovi vlasy, pomalu a smyslně. „Věděla jsem, že nakonec na Zemi dojde.“

34

Fisher ji uchopil za zápěstí a zlehka jí ruku odtáhl. Řekl: „To, co jste mi tvrdila o vašich názorech na hyperprostorový let, byla, doufám, pravda?“

„Ovšem.“

„Potom vás Země potřebuje.“

„Proč?“

„Protože Země potřebuje hyperprostorový let a vy jste jediný významnější fyzik, který ho považuje ze možný.“

„Když jste tohle věděl, Crile, nač ten výslech?“

„Nevěděl jsem nic, dokud jste mi to sama neřekla. Jediná informace, kterou jsem dostal, byla, že jste nejlepší žijící fyzik.“

„Ach ano, to jsem,“ posmívala se Wendelová. „A vás poslali, abyste mě dostal?“

„Poslali mě, abych vás přesvědčil.“

„O čem? K čemu? Abych přišla na Zemi? Přelidněnou, špinavou, zbídačenou, zničenou nekontrolovatelným podnebím? Velmi lákavá myšlenka.“

„Poslouchejte mě, Tesso. Země taková není. Může mít všechny tyto nedostatky, ale jsou na ní i místa, kde je krásně a klid, a právě jenom ta vy uvidíte. Nemůžete vědět, jaká Země je. Nikdy jste na ní nebyla, nebo snad ano?“

„Ne, nikdy. Jsem Adeliánka, tady jsem se narodila a vyrostla. Byla jsem i na jiných koloniích, ale na Zemi nikdy, díky bohu.“

„Potom nemůžete vědět, jaká Země je. Nemůžete vědět, jak velký je to svět. Skutečný svět. Žijete tu zavřená v krabici od hraček s několika čtverečními kilometry povrchu a s hrstkou lidí kolem. Žijete v miniatuře, kterou jste kdysi dávno prozkoumala a která vám už nemá co nabídnout. Země má naproti tomu šest set milionů čtverečních kilometrů povrchu. Osm miliard lidských bytostí. Neohraničená rozmanitost — v ní mnoho špatného, ale i mnoho dobrého.“

„Ale vždycky nuzného. A nemáte žádnou vědu.“

„Protože vědci — a s nimi i věda — emigrovali na kolonie. Proto potřebujeme vás a další. Vraťte se se mnou na Zemi.“

„Stále mi není jasné proč.“

„Protože my máme cíle, ambice, touhy. Kolonie mají jen sebeuspokojení.“

„A na co jsou vám všechny ty cíle, ambice a touhy? Fyzika je drahý špás.“

„Světový produkt na osobu je nízký, připouštím. Jako jednotlivci jsme chudí, ale osm miliard lidí, když každý přispěje malou částkou ze své chudoby, dokáže nashromáždit obrovskou sumu. Naše zdroje, ať už jsou či byly vynakládané jakkoli špatným směrem, jsou stále obrovské a peněz i práce se u nás najde víc než na všech koloniích dohromady — pokud se jedná o něco, co považujeme za absolutně prvořadé. A já vás ujišťuji, že hyperprostorovou technologii Země považuje za absolutně prvořadý úkol. Pojďte na Zemi, Tesso, a bude se s vámi zacházet jako s naší poslední nadějí, nenahraditelným mozkem — tím jediným, co si nemůžeme opatřit sami.“

„Vůbec si nejsem jistá, že mě bude Adelia chtít pustit. Možná je to sebeuspokojená kolonie, ale cenu mozků zná taky.“

„Nemůžou namítat nic proti tomu, že se chcete zúčastnit vědeckého semináře na Zemi.“

„A když už tam jednou budu, proč bych se vracela, že?“

„Nebudete mít vůbec žádný důvod k nespokojenosti. Bude vám tam lépe než tady. Co si jen zamanete, každé vaše přání — víc než to, můžete vést celý hyper projekt, disponovat neomezeným rozpočtem na provádění testů jakéhokoli druhu, provádění experimentů, výzkumu —“

„Podívejme, jaký pohádkový úplatek!“

Fisher nedočkavě vyhrkl, „Můžete chtít něco víc?“

„Pročpak poslali zrovna vás, říkám si. Muže atraktivního, tak jako jste vy. Očekávali od vás, že jim přivedete starou — snadno dostupnou — frustrovanou fyzičku, která se chytne na vaše tělo jako ryba na návnadu?“

„Nevím, co se odehrávalo v hlavách těch, co mě poslali, Tesso, ale v mé hlavě se nic takového neodehrávalo. Ne potom, co jsem vás spatřil. Nejste stará, jak sama dobře víte. A už vůbec nevěříte tomu, že jste snadno dostupná nebo frustrovaná. Země vám nabízí sen všech fyziků. Nemá to nic společného s tím, jestli jste muž nebo žena, stará nebo mladá.“

„Jaká škoda! A co kdyby se ukázalo, že jsem paličatá a na Zemi nechci? Co jste měl použít jako poslední přesvědčovací prostředek? Potlačit svůj odpor a pomilovat se se mnou?“

Wendelová zkřížila ruce na svých velkolepých prsou a tázavě pohodila hlavou.

Fisher opatrně, vážil slova: „Opakuji, nemůžu vědět, co se odehrávalo v hlavách těch, co mě poslali. Sex nebyl součástí instrukcí jež jsem dostal, stejně jako ani mých záměrů a kdyby byl, tak vás ujišťuji, že při té představě žádným odpor nepociťuji. Měl jsem, nicméně, za to, že pochopíte, jaké výhody by vám to přineslo z profesionálního hlediska. Zároveň bych vás nemusel ponižovat předpokladem, že potřebujete něco víc.“

„Jak hrozně se mýlíte,“ řekla Wendelová. „Chápu výhody, které s sebou přináší cesta na Zemi z profesionálního hlediska a moc ráda přijmu nabídku na lov motýla s hyperprostorovými křídly po úbočích reálna — ale také se nechci vzdát těch ostatních přesvědčovacích metod. Chci všechno.“

„Ale —“

„Zkrátíme to. Když chceš mě, musíš zaplatit. Přesvědčit mě, jako bych byla paličatá, a jak nejlépe to dokážeš, jinak nejdu nikam. No tak, proč si myslíš, že jsme tady, v odpočívadle? Na co myslíš, že jsou? Teď, když jsme si zacvičili, osprchovali se, trochu pojedli, něco vypili, poklábosili, prostě okusili ze všeho trochu, je čas okusit něco dalšího. Trvám na tom. Přesvědč mě, abych šla na Zemi.“

Světlo v odpočívadle se dotykem jejího prstu intimně ztlumilo.