Nemesis

1

Marlene viděla naposledy sluneční soustavu, když jí bylo něco málo přes rok. Samozřejmě si to nepamatovala.

Hodně o ní přečetla, ale nikdy při tom neměla pocit, že by někdy byla částí sluneční soustavy, nebo že by sluneční soustava měla jakkoliv obsahovat ji samu.

Celých patnáct let svého života si pamatovala jen Rotor. Vždycky o něm přemýšlela jako o světě. Koneckonců, měl osm kilometrů v průměru. Od svých deseti let ho čas od času — přibližně jednou za měsíc, když to šlo — aby nevyšla ze cviku, obešla kolem dokola a příležitostně se sklouzla po nízkogravitačních chodnících. Pokaždé to byla legrace. Ať už klouzala nebo kráčela, Rotor, spolu se svými budovami, parky, farmami, a hlavně lidmi, letěl stále dál a dál.

Zabralo jí to celý den, ale matce to nevadilo. Říkala, že Rotor je naprosto bezpečný. „Ne jako Země,“ dodávala obvykle. Proč ale nebyla Země bezpečná, se už nezmínila. „A vůbec,“ skončila vždycky.

Co se Marlene zamlouvalo nejméně, byli lidé. Nové sčítání, jak tvrdili, ukázalo, že jich je na Rotoru šedesát tisíc. Příliš. Přespříliš. A všichni s maskou pokrytectví na tváři. Marlene se nemohla dívat na ty falešné obličeje s vědomím, že se pod nimi skrývá něco docela jiného. Také o tom nemohla mluvit. Když byla mladší, několikrát to zkusila, ale matka se vždycky rozhněvala a přikázala jí, že takové věci nesmí nikdy říkat.

Čím byla starší, tím zřetelněji faleš rozeznávala, ale už jí tak nevadila. Naučila se ji brát jako fakt a snažila se trávit co nejvíce času sama, jen se svými myšlenkami.

Poslední dobou se jí myšlenky často zatoulávaly k Erythro, planetě, kolem které obíhali po většinu Marlenina života. Nevěděla, proč ji tolik přitahuje, ale jak měla chvilku čas, nechala se vyvézt na pozorovací plošinu a upírala na planetu toužebný pohled. Přála si být tam — přímo na povrchu Erythro.

Matka se jí podrážděně a netrpělivě ptávala, proč by chtěla být na prázdné a pusté planetě, ale ona na to nikdy nedokázala odpovědět. Nevěděla to. „Prostě chci,“ odpovídala.

Dnes opět stála sama na pozorovací plošině, planetu před sebou, sama. Rotořané sem zabloudili jen zřídkakdy. Už ji znali, vysvětlovala si to Marlene a z nějakého důvodu je Erythro víc nezajímala.

Tady byla; polovina ve světle, polovina ve tmě. Mlhavě si vzpomněla na to, jak ji někdo zdvihá, planeta se přehoupne do jejího zorného pole, vždycky jednou za čas, a pokaždé je větší, to jak se k ní Rotor po celá ta léta pomalu přibližoval.

Byla to skutečná vzpomínka? Vlastně jí tehdy už byly skoro čtyři, tak proč ne.

Ať už byla vzpomínka skutečná či nikoli, teď ji překrývaly jiné myšlenky — Marlene si postupně uvědomovala, jak velká vlastně planeta je. Erythro neměla v průměru osm kilometrů, ale dvanáct tisíc. Nemohla takovou velikost pochopit. Na obrazovce se tak velká nezdála a Marlene si nedokázala představit, že stojí na jejím povrchu a vidí na stovky — nebo dokonce tisíce — kilometrů daleko. Ale věděla, že to chce. Moc.

Aurinela Erythro nezajímala a to ji mrzelo. Říkal, že má jiné starosti, jako třeba přípravu na vysokou. Bylo mu sedmnáct a půl.

Marlene bylo nedávno teprve patnáct. Když vezmeme v úvahu, že dívky dospívají rychleji, nebyl to tak velký rozdíl, pomyslela si umíněně.

Přinejmenším by měly. Pohled se jí svezl po vlastním těle a s obvyklým pocitem roztrpčení si uvědomila, že ona přesto vypadá stále jako dítě, malé a podsadité.

Pohlédla znovu na Erythro, velikou, krásnou a na osvětlené straně matně červenou. Byla dost velká na to, aby mohla být planetou, ale Marlene věděla, že ve skutečnosti je to měsíc. Obíhala kolem Megas, to Megas (ta byla ještě větší), byla planetou, i když tak všichni nazývali Erythro. Obě, Megas i Erythro, a také Rotor, obíhaly kolem Nemesis.

„Marlene!“

Marlene za sebou zaslechla něčí hlas a poznala, že patří Aurinelovi. V poslední době měla před ním stále víc a víc svázaný jazyk a příčina ji uváděla do rozpaků. Hrozně se jí totiž líbilo, jak vyslovoval její jméno. Vyslovoval ho správně, trojslabičně — Mar-LE-ne — s malým trylkem na „r“. Lahodilo to sluchu.

Otočila se a špitla: „Ahoj, Aurinele,“ a snažila se přitom ne-zrudnout.

Usmál se na ni. „Koukáš na Erythro, že jo?“

Neodpověděla. Samozřejmě, že koukala na Erythro. Všichni věděli, co cítí k Erythro. „Kde ses tu vzal?“ (Řekni, že jsi mě hledal, zatoužila.)

Aurinel odvětil: „Poslala mě tvá matka.“

(Aha.) „Proč?“

„Říkala, že máš špatnou náladu a že pokaždé, když jsi smutná, jdeš sem nahoru. A já tě mám dovést zpátky, protože když tu zůstaneš, tak prý budeš ještě mrzutější. Tak co, proč máš špatnou náladu?“

„Nemám. A jestli mám, tak k tomu mám důvod.“

„Jaký? No tak, ven s tím, už nejsi malé dítě a měla by ses umět vyjádřit.“

Marlene zdvihla obočí. „Výmluvnost mi nechybí, neměj strach. Důvod je prostý — chtěla bych cestovat.“

Aurinel se rozesmál. „Vždyť jsi cestovala. Procestovala jsi víc než dva světelné roky. Za celou historii sluneční soustavy nikdo neprocestoval ani zlomek světelného roku. — Kromě nás. Takže nemáš důvod si stěžovat. Ty, Marlene Insignová Fisherová, Galaktický poutník.“

Marlene potlačila výbuch smíchu. Insignová bylo matčino dívčí příjmení. Kdykoli Aurinel vyslovil její jméno v plném znění, zasalutoval a udělal přitom grimasu. A to už se dlouho nestalo. Předpokládala, že je to proto, že už byl skoro dospělý, a musel se učit zachovávat důstojnost.

„Já si tu cestu ale nemohu pamatovat,“ řekla. „To dobře víš. A když si na něco nevzpomínám, tak je to, jako by to ani neexistovalo. Jsme teď tady, více než dva světelné roky od sluneční soustavy, a nikdy se tam nevrátíme.“

„Jak to můžeš vědět?“

„Nedělej se. Už jsi někdy někoho slyšel mluvit o tom, že bychom se měli vrátit?“

„I kdybychom se neměli vrátit, komu by to vadilo? Země je přelidněný svět, a stejně tak přelidněná a obnošená začínala být celá sluneční soustava. Není nám tu lépe — nejsme snad pány všeho, co je na dohled?“

„Ne. Erythro je na dohled, ale abychom se stali jejími pány, museli bychom na ni sestoupit.“

„A neudělali jsme to snad? Máme na Erythro skvěle fungující Kopuli, to dobře víš.“

„Ta není pro nás, ale pro pár vědců. Já mluvím o nás. A nám sejít dolů nedovolí.“

„Časem,“ řekl povzbudivě Aurinel.

„Jistě, až ze mě bude stará bába. Nebo mrtvola.“

„Tak zlé to nebude. Ať je to, jak chce, teď polez ven a udělej matce radost. Nemůžu tu zůstat. Mám něco na práci. Musím Dolorette —“

Marlene zahučelo v uších a už konec věty nezaslechla. Stačilo říct — Dolorette!

Marlene Dolorette nesnášela. Byla vysoká a — a tupá.

Ale jaký to mělo smysl? Aurinel se kolem ní točil a Marlene přesně věděla (stačilo se na něj podívat) co ho k Dolorette táhne.

A teď ho někdo pošle, aby hledal ji a ztrácel tím čas. Poznala, že právě tak to cítil. Také poznala, jak už se nemohl dočkat, aby byl zpátky u té své — Dolorette. (Proč musela vždycky všechno poznat? Bylo to někdy tak nesnesitelné.)

Náhle zatoužila ho nějak zranit, najít slova, která mu způsobí bolest. A přitom aby byla pravdivá. Nedokázala by mu lhát.

„Nikdy se nevrátíme do sluneční soustavy,“ řekla. „A já vím proč.“

„Ááá, tak proč tedy?“ Když Marlene váhavě mlčela, dodal: „Tajemství?“

Marlene byla v pasti. Neměla to říkat. „Vlastně bych to neměla vědět,“ zabručela. „Neměla bych to vědět.“ Ale chtěla o tom mluvit. V tu chvíli si přála, aby se všichni cítili mizerně.

„Ale mně to řekneš, že? Jsme přece kamarádi?“

„Že by? Dobrá, řeknu ti to. Nikdy se nevrátíme, protože Země bude zničena.“

Aurinelova reakce byla jiná, než očekávala. Začal se hlasitě řehtat. Chvilku mu trvalo, než se uklidnil. Nasupeně na něj hleděla.

„Marlene,“ řekl, „kam na to chodíš? Že ses dívala na nějakou detektivku?“

„Ne!“

„Tak jak můžeš něco takového říct?“

„Protože to vím. Poznám to. Z toho, co lidé říkají, ale neřeknou a z toho, co dělají, když neví, že to dělají. A z toho, co mi řekne počítač, když mu dám správné otázky.“

„Jako třeba co?“

„Tobě to neřeknu.“

„Nebude to náhodou, jen čirou náhodou, tak,“ — a zdvihl dva prsty těsně u sebe — „že máš bujnou fantazii?“

„Ne, ani náhodou. Země nebude zničena hned — možná ani za tisíce let — ale zničena bude.“ S napjatým výrazem vážně pokývala hlavou. „A nic tomu nezabrání.“

Nato se otočila a odešla, rozezlená, že jí Aurinel nevěří. Ne — ne, že jí nevěří. Bylo to něco víc. Myslel si, že se pomátla. Dobře mi tak. Řekla příliš mnoho a ničeho tím nedosáhla. Všechno špatně.

Aurinel za ní hleděl udiveně. Z jeho pohledné chlapecké tváře vyprchal úsměv a kůži mezi obočím mu zbrázdil neurčitý pocit úzkosti.

2

Eugenie Insignová se během cesty k Nemesis a po dlouhém pobytu v její soustavě dostala do středních let. Celá ta léta se pravidelně ujišťovala: Děláme to pro život sám a pro životy našich dětí ve vzdálené budoucnosti.

Tížilo ji to jako kámen.

Jak to? Přece znala nevyhnutelné důsledky jejich počínání už ve chvíli, kdy Rotor opustil hranice sluneční soustavy. Všichni na Rotoru — všichni dobrovolníci — je museli znát. Ti, kteří nenašli odvahu k věčnému odloučení, opustili Rotor ještě před startem a mezi těmi, kdo odešli, byl –

Eugenie myšlenku nedokončila. Napadala ji často a ona se jejímu ukončení vždycky bránila.

Teď jsou zde, na Rotoru, ale byl Rotor „domov“? Pro Marlene ano; nikdy nepoznala nic jiného. Ale pro ni, pro Eugenii? Domov — to byla Země a Měsíc a Slunce a Mars a všechny ostatní světy, které lidstvo doprovázely celou jeho historií a prehistorií. Tvořily neoddělitelnou součást života všude tam, kde život existoval. Pocit, že „domov“ nebyl zde, na Rotoru, ji neopouštěl dokonce ani teď.

Vždyť také strávila prvních osmadvacet let svého života ve sluneční soustavě a od jednadvaceti do třiadvaceti, když psala diplomovou práci, pracovala na samotné Zemi.

Zvláštní, jak jí čas od času bleskla hlavou myšlenka na Zemi a nějaký čas ji zaměstnávala. Neměla Zemi ráda. Neměla ráda její lidské masy, její chatrnou organizaci, zálibu v anarchii při jednání o důležitých otázkách a politické násilí při bezvýznamných sporech. Neměla ráda rozmary zemského počasí, její zjizvený povrch, znečištěné oceány. Vrátila se tehdy na Rotor s pocitem nesmírné úlevy a s manželem, kterému se pokusila nabídnout svůj malý, milovaný, otáčející se svět — chtěla, aby se jeho ustálené pohodlí stalo pro něj stejně příjemným jako pro ni, která se v něm narodila.

Jenže on si všímal pouze jeho velikosti. „Po půl roce tu člověka nemůže už nic překvapit,“ prohlásil tehdy.

O moc déle ani ona neudržela jeho zájem. Co se dalo dělat –

Vyřešilo se to samo. I když ne pro ni. Eugenie Insignová už byla navždy ztracena mezi světy. Zato děti měly naději. Eugenie se narodila k životu na Rotoru a dokázala žít bez Země. Marlene se narodila, dá se říci, výhradně k životu na Rotoru a dokázala žít bez sluneční soustavy, zbyl jí jen nejasný pocit, že z ní pochází. Její děti nebudou vědět ani to a ani je to nebude zajímat. Pro ně bude Země a sluneční soustava něco jako mýtus, a z Erythro se stane rychle se rozvíjející svět.

Alespoň v to doufala. Marlene měla už nyní zvláštní posedlost, co se týče Erythro, přestože se u ní projevovala teprve v posledních několika měsících a mohla pominout stejně rychle, jako začala.

Vcelku vzato, stěžovat si by byl vrchol nevděku. Nikoho nemohlo ani ve snu napadnout, že by na oběžné dráze kolem Nemesis mohl existoval obyvatelný svět. Podmínky, které tuto obyvatelnost umožňovaly, byly neuvěřitelné. Když si uvědomíme úvahy pravděpodobnost výskytu něčeho takového, co se nacházelo v blízkosti Nemesis, bylo to z pozemského hlediska téměř nepochopitelné.

Obrátila se k počítači, který s bezbřehou trpělivostí vlastní jeho „plemeni“ čekal, až si prohlédne denní hlášení.

Ale než mohla začít, ohlásila se sekretářka a z miniaturního knoflíkového reproduktoru připíchnutého na levém ramínku jejích šatů se ozval tlumený hlas: „Aurinel Pampas chce s vámi hovořit. Není objednán.“

Insignová zavrtěla hlavou, ale potom si vzpomněla, že ho poslala za Marlene. „Ať jde dál,“ řekla.

Vrhla letmý pohled do zrcadla. Její vzhled byl v pořádku. Osobně se jí zdálo, že vypadá mladší než na čtyřicet dva let. Doufala, že tak připadá i ostatním.

Vypadalo to jako hloupost, dělat si starosti s vizáží kvůli sedmnáctiletému chlapci, ale Insignová si všimla, jak se na chlapce vždycky dívala ubohá Marlene a dobře věděla, co ten pohled znamenal. Nemyslela si, že by si Aurinel, který tak pečoval o svůj vzhled, někdy na Marlene, ještě dětské a neohrabané, byť i jen pomyslel v jiných souvislostech než jako na zábavné dítě. A když už se Marlene musela v tomto ohledu dočkat zklamání, ať si aspoň nemyslí, že k němu její matka přispěla tím, že se k chlapci chovala jinak než mile.

I tak mi to bude klást za vinu, pomyslela si s povzdechem Insignová, zatímco chlapec, s úsměvem, který ještě nedokázal zastřít mladickou nesmělost, vešel dovnitř.

„Tak co, Aurinele,“ řekla. „Našel jsi Marlene?“

„Ano, madam. Přesně tam, kde jste říkala, že bude, a řekl jsem jí, že chcete, aby šla odtamtud pryč.“

„A jak se cítí?“

„Víte, paní doktorko — nevím, jestli je to deprese nebo něco jiného, ale řekla mi takovou divnou … věc. Asi by se jí nelíbilo, kdybych vám to řekl.“

„Mně se také nelíbí, že ji musím dávat špehovat, ale mívá někdy tak podivné nápady. Dělá mi starosti. Povíš mi, co ti řekla?“

Aurinel pokýval hlavou. „Dobře, ale neříkejte jí, že jsem vám to řekl. Tentokrát je to opravdu něco. Řekla, že Země bude zničena.“

Čekal, že se Insignová začne smát.

Nezačala. Namísto toho vybuchla. „Cože? Proč by něco takového říkala?“

„Nevím, paní doktorko. Je to moc chytrá holka, vždyť víte, ale mívá někdy tak ztřeštěné nápady. Anebo to možná na mě jen hrála.“

Insignová ho přerušila. „Vůbec bych se nedivila, kdyby to tak bylo. Má moc zvláštní smysl pro humor. Poslouchej mě, Aurinele, nechci, aby ses o tom někde zmiňoval. Nechci, aby vznikly nějaké hloupé povídačky. Rozumíš?“

„Jistě, madam.“

„Myslím to vážně. Ani slovo.“

Aurinel energicky přikývl.

„Musím ti poděkovat, že jsi mi to řekl, Aurinele. Dobře jsi udělal. Promluvím si s Marlene a zjistím, co ji trápí — nedozví se, žes mi něco řekl, neboj se.“

„Díky,“ řekl Aurinel. „Jenom ještě jedna věc, madam.“

„A to?“

„Bude Země zničena?“

Insignová na něj civěla a potom se přinutila ke smíchu. „Ovšemže ne! Teď můžeš jít.“

Dívala se za ním a přála si, aby se byla dokázala zasmát přesvědčivěji.

3

Janus Pitt vypadal působivě, což mu kdysi pomohlo na cestě vzhůru do úřadu komisaře Rotoru. V počátcích vzniku kolonií se volalo po lidech, kteří měli nanejvýš průměrnou výšku. Chtěli tím dosáhnout zmenšení potřeb na ubytovací prostory a celkovou spotřebu v průměru na jednoho kolonistu. Časem se to ukázalo jako nepotřebná malichernost a upustilo se od toho. Avšak v genech prvních kolonistů tato tendence přetrvala a průměrný Rotořan zůstal o centimetr, dva menší, než byla průměrná výška obyvatel pozdějších kolonií.

Pitt byl však vysoký, s ocelově šedými vlasy, podlouhlým obličejem a hlubokýma modrýma očima, a přestože mu už bylo padesát šest, byl stále v dobré kondici.

Když Eugenie Insignová vešla, Pitt vzhlédl od stolu a usmál se, ale obvyklý pocit neklidu ho neopustil. Na Eugenii bylo vždycky něco zneklidňujícího, snad až unavujícího. S těmi jejími Důvody (s velkým D) bylo pokaždé těžké pořízení.

„Musím ti poděkovat, že jsi mě tak rychle přijal, Janusi,“ řekla.

Pitt odložil klávesnici počítače a opřel se v křesle. Úmyslně si povzdechl.

„No tak,“ řekl, „my dva si nemusíme na nic hrát. Ušli jsme spolu hodný kus cesty.“

„A sdíleli mnohé,“ dodala Insignová.

„Tak tak,“ přikývl. „Jak se má tvá dcera?“

„Právě o ní chci s tebou mluvit. Jsme pod clonou?“

Pitt svraštil obočí. „K čemu? Co je tady třeba tajit a před kým?“

Jeho vlastní otázka mu připomněla, v jak neobvyklé situaci se Rotor nacházel. Prakticky vzato byl ve vesmíru sám. Sluneční soustava byla více než dva světelné roky daleko a v okruhu stovek, a, pokud bylo známo, miliard světelných let neexistovala žádná jiná civilizace.

Rotořané možná mohli pociťovat záchvaty obav a nejistoty, ale určitě nemuseli mít žádný strach z intervence zvenčí. Vlastně ani z čehokoli jiného, napadlo ho.

Insignová řekla: „Dobře víš, co je třeba tajit. Byl jsi to přece ty, kdo vždycky trval na zachování mlčenlivosti.“

Pitt aktivoval zvukovou clonu a poznamenal: „Musíme o tom znovu začínat? Eugenie, prosím tě, tohle už je jednou provždy za námi. Bylo to za námi, už když jsme před čtrnácti lety odešli. Chápu, že ti to občas nedá spát —“

„Nedá spát? Samozřejmě, že mi to nedá spát. Je to moje hvězda,“ a udělala gesto, jakoby ukazovala k Nemesis. „Moje zodpovědnost.“

Pitt sevřel rty. Musíme s tím vším znovu začínat? povzdechl si v duchu.

Nahlas řekl: „Jsme pod clonou. Tak, co tě trápí?“

„Marlene. Moje dcera. Nějak se to dozvěděla.“

„Co se dozvěděla?“

„To o Nemesis a sluneční soustavě.“

„Jak by se to mohla dozvědět? Pokud jsi jí to ovšem sama neřekla?“

Insignová bezmocně rozhodila ruce. „Ovšem, že jsem jí to neřekla, nebylo to totiž zapotřebí. Nevím, jak je to možné, ale vypadá to, že Marlene slyší a vidí všechno. A z maličkostí, které zaslechne nebo kterých si všimne, si poskládá zbytek. Měla tuhle schopnost vždycky, ale během posledního roku je to k nevydržení.“

„Takže jen hádá a občas se prostě trefí do černého. Pověz jí, že se mýlí a dohlédni na to, ať si to nechá pro sebe.“

„Jenže ona už to sdělila jednomu mladíkovi, který s tím přišel za mnou. Tak jsem se to dozvěděla. Aurinel Pampas. Rodinný přítel.“

„Ááá, ano. To jméno mi něco říká. Jednoduše mu řekni, aby neposlouchal výmysly nějaké malé holky.“

„Ona už není malá holka. Je jí patnáct.“

„Pro něj je, to tě mohu ujistit. Jak říkám, už jsem o něm slyšel. Mám takový pocit, že se nemůže dočkat dospělosti, a taky si vzpomínám, že když jsem byl v jeho letech, byla patnáctiletá děvčata pod moji úroveň, zvláště když byla —“

„Chápu,“ řekla trpce Insignová. „Zvláště když byla malá, zavalitá a nezajímavá. A že je vysoce inteligentní, to nic neznamená?“

„Pro mě a pro tebe jistě ano. Pro Aurinela určitě ne. Když bude třeba, tak s chlapcem promluvím. A ty si promluv s Marlene. Vysvětli jí, že je to nesmysl, že to není pravda, a že nesmí svými výmysly dělat zbytečný rozruch.“

„A co když to je pravda?“

„To sem nepatří. Podívej se, Eugenie, ty a já jsme po léta tuto možnost tajili, a bude nejlépe, když v tom budeme pokračovat. Kdyby se to dostalo mezi lidi, určitě by se celá věc zveličila a mohla by vyvolat sentimentální nálady — zbytečně sentimentální nálady. Jenom by to odvedlo naši pozornost od úkolu, který nás zaměstnává od chvíle, co jsme opustili sluneční soustavu a který nás bude zaměstnávat možná po celé generace.“

Podívala se na něj — otřeseně, nevěřícně.

„Copak v tobě opravdu není ani trochu citu ke sluneční soustavě, k Zemi — ke světu, ze kterého vzešla lidská civilizace?“

„Ale ano, Eugenie, je a ne málo. Ale city jsou pudová záležitost, a já si nemohu dovolit, aby mě ovládly. Opustili jsme sluneční soustavu, protože jsme se domnívali, že je načase, aby se lidská civilizace rozšířila dál. Jiní, jsem si jistý, nás budou následovat; možná už to právě dělají. Udělali jsme z člověka galaktický fenomén a už nemůžeme uvažovat v rámci jediné planetární soustavy. Naše práce je zde.“

Chvíli si upřeně hleděli do očí, potom Eugenie odevzdaně řekla: „Zase jsi mě přemluvil. Tolik let a vždycky mě přemluvíš.“

„Ano a příští rok budu muset zase, přespříští rok stejně tak. Ty toho nikdy nenecháš, Eugenie, a mě to už začíná zmáhat. Mělo ti to stačit hned napoprvé.“ A položil si na klín klávesnici počítače.