Nemesis

49

Přesun planetární atmosférou na dlouhou vzdálenost nebylo něco, co by kolonista chápal jako součást života. Pro malé vzdálenosti na koloniích postačily výtahy, nohy, nanejvýš elektrické vozíky. A pro cestování mezi koloniemi to byly zase rakety.

Mnoho kolonistů — přinejmenším ve sluneční soustavě — bylo tolikrát ve vesmíru, že pro ně bylo cestování vesmírem téměř stejně přirozené jako chůze. Ovšem kolonista, který by se vydal na Zemi, jediné místo, kde existovala atmosférická doprava, a použil letadla, byl výjimkou.

Kolonista, pro něhož bylo vakuum jako nejbližší přítel a bratr, pociťoval nezměrnou hrůzu pokaždé, když si představil hvízdání vzduchu okolo vozidla, které by pod sebou nemělo pevnou zem.

Cestování vzduchem však bylo na Erythro někdy nutností. Byl to velký svět, stejně jako Země. a stejně jako Země měl poměrně hustou (a dýchatelnou) atmosféru. Na Rotoru existovaly pilotní příručky, dokonce se tam našlo pár pozemských emigrantů se vzduchoplaveckými zkušenostmi.

A tak měla Kopule dvě malá letadla, možná trochu neohrabaná, trochu zastaralá, bez schopnosti pronikavě zrychlit nebo letět střemhlav — ale funkční.

Ve skutečnosti měla rotorská nevšímavost vůči vzduchoplavecké technice jednu výhodu. Letadla Kopule byla mnohem komputerizovanější než kterékoli plavidlo podobného typu na Zemi. Siever Genarr je vlastně bral jako komplikované roboty, kteří byli náhodou sestrojeni ve tvaru letadel. Erythrejské počasí bylo mnohem vlídnější než kdy mohlo být pozemské, protože nízká intenzita Nemesiina záření nestačila k nashromáždění energie potřebné pro velké a prudké bouře a tak bylo méně pravděpodobné, že by se jejich automatizovaná letadla někdy ocitla ve stavu ohrožení. Mnohem méně pravděpodobné.

Výsledkem toho bylo, že jednoduchá a nevzhledná letadla Kopule mohl řídit ve skutečnosti každý. Jednoduše jste letadlu řekl, co po něm chcete, a ono váš příkaz vykonalo. Pokud byl povel nejasný, nebo když připadal počítačovému mozku plavidla nebezpečný, požádalo vás o upřesnění.

Genarr sledoval, jak Marlene vystupuje do kabiny letadla a pociťoval přitom určité přirozené obavy určitě ne hrůzu jako do rtu se kousající Eugenie, která stála v úctyhodné vzdálenosti od celého výjevu. („Nechoď blíž,“ přikázal jí přísně, „zvláště, když se budeš tvářit, jako by ses dívala na počátek jisté katastrofy. Ještě by kvůli tobě začala panikařit.“)

Insignová si myslela, že k panice existují důvody. Marlene byla moc mladá, aby si pamatovala na svět, kde bylo létání běžné. Na raketu, která je dopravila na Erythro, reagovala klidně, ale jaká bude její reakce na něco tak neznámého, jako je let vzduchem?

Marlene zatím vylezla do kabiny a s naprosto klidným výrazem ve tváři se posadila do křesla.

Že by nechápala situaci? Genarr se zeptal: „Marlene, drahoušku, uvědomuješ si, co se teď chystáme udělat, že?“

„Ano, strýčku Sievere. Jdeš mi ukázat Erythro.“

„Ze vzduchu, na to nezapomínej. Poletíme vzduchem.“

„Ano. To už jsi říkal.“

„Nezneklidňuje tě ta představa?“

„Ne, strýčku Sievere, ale tebe ano a pořádně.“

„Jen kvůli tobě, drahoušku.“

„O mě se vůbec nemusíš starat.“ Když vylezl za ní nahoru a posadil se obrátila k němu klidnou tvář:

„Dokážu pochopit, že je matka tak znepokojená, ale ty jsi znepokojený ještě víc než ona. Sice se to snažíš obdivuhodným způsobem zakrývat, ale kdyby ses viděl, jak si olizuješ rty, asi by ses styděl. Máš pocit, že když se něco stane, bude to tvoje vina a ta představa je pro tebe nesnesitelná. Ale říkám ti znovu, nic se nestane.“

„Jsi si tím jistá, Marlene?“

„Naprosto. Na Erythro mi nic nehrozí.“

„To jsi tvrdila o Nákaze, ale teď mluvíme o něčem jiném.“

„To je jedno, o čem mluvíme. Na Erythro mi nic neublíží.“

Genarr slabě zavrtěl hlavou, nejistě a pochybovačně, a hned si přál, aby to mohl vzít zpátky. Věděl totiž, že Marlene si to přečetla tak snadno, jako kdyby to bylo vytištěno tím největším tiskacím písmem na obrazovce počítače. Ale záleželo na tom? Kdyby byl to gesto potlačil, a choval se, jako by byl ulitý z bronzu, stejně by ho dešifrovala.

„Pojedeme do přechodové komory a chvilku tam zůstaneme, abych mohl zkontrolovat reakce řídicího obvodu letadla. Potom projedeme další propustí a letadlo se vznese do vzduchu. Vzápětí dojde k akceleračnímu efektu, který tě vtlačí do křesla. Pak už poletíme a pod námi nic nebude. Doufám, že si to uvědomuješ?“

„Vůbec se nebojím,“ řekla Marlene tiše.

50

Letadlo drželo přímý kurz napříč pustou, zvlněnou krajinou.

Genarr věděl, že Erythro byla geologicky živá planeta a věděl také, že vypracované geologické studie ukazovaly, že v historii planety byla období, kdy byla hornatá. Na cis-megasovské polokouli, na jejímž nebi visel téměř nehybný, napuchlý ovál Megas — planety, kolem níž Erythro obíhala — ještě sem tam nějaké hory zůstaly.

Avšak zde, na trans-megasovské straně, byly vévodícím rysem dvou velkých kontinentů pláně a kopečky.

Marlene, která v životě hory neviděla, připadaly i zdejší nízké pahorky úchvatné.

Jistě, i na Rotoru byly potůčky, a z výšky, ze které se dívali na Erythro, vypadaly její řeky stejně.

Genarr si pomyslel: Marlene se bude divit, až je uvidí zblízka.

Marlene si zvědavě prohlížela Nemesis, která už přešla zenit a klesala k západu. „Nehýbe se, že, strýčku Sievere?“ zeptala se.

„Hýbe,“ odpověděl Genarr. „Přinejmenším Erythro se otáčí relativně k Nemesis, ale pouze jedenkrát za den, zatímco Rotor jedenkrát za dvě minuty. Pro srovnání — Nemesis se z pohledu Erythro pohybuje nejméně o 1/700 rychleji než z pohledu Rotoru. Vypadá to. jako kdyby stála na jednom místě, ale není to tak docela pravda.“

Krátce pohlédl k Nemesis: „Ty jsi vlastně nikdy neviděla pozemské Slunce, Slunce sluneční soustavy; a jestli jsi ho viděla, tak si to nepamatuješ, protože jsi tehdy byla ještě dítě. Z místa, kde se ve sluneční soustavě nacházel Rotor, vypadalo Slunce mnohem menší.“

„Menší?“ řekla Marlene udiveně. „Počítač mi řekl, že je to Nemesis, kdo je z těch dvou menší.“

„Ve skutečnosti ano. Ale Rotor je Nemesis mnohem blíž, než byl za starých časů Slunci, proto se Nemesis zdá větší.“

„Od Nemesis jsme vzdáleni čtyři miliony kilometrů, že?“

„Ale od Slunce jsme byli vzdáleni padesát milionů kilometrů. Kdybychom byli takto vzdálení od Nemesis, přijímali bychom méně než jedno procento množství světla a tepla, jaké přijímáme teď. A kdybychom byli tak blízko Slunci jako jsme Nemesis, tak bychom se vypařili. Slunce je mnohem větší, jasnější a teplejší než Nemesis.“

Marlene se na Genarra nedívala, tón jeho hlasu jí zjevně stačil. „Z toho, jak to říkáš, strýčku Sievere, mám dojem, že bys byl nejraději zpátky u Slunce.“

„Narodil jsem se tam a tak není divu, že mě někdy přepadne touha po domově.“

„Ale Slunce je žhavé a zářivé. To musí být nebezpečné.“

„Nedívali jsme se do něj. A stejně tak by ses neměla dívat příliš dlouho na Nemesis. Dívej se jinam, drahoušku.“

Přesto sám vrhl na Nemesis ještě jeden rychlý pohled. Visela na západní obloze, rudá a nesmírná, s viditelným průměrem na čtvrtém stupni oblouku, tedy osmkrát tak velká jako Slunce pozorované ze staré polohy Rotoru. Tiché červené kolečko světla, ale Genarr věděl, že (ač poměrně zřídkakdy) se stávalo, že vzplanulo a na jeho vyrovnané tváři se na několik minut ukázala bílá skvrnka, na niž se nedalo dívat pouhýma očima. Malé, temně rudé sluneční skvrny byly častější, ale hůře postřehnutelné.

Zabručel příkaz letadlu a to se stočilo tak, aby se jim Nemesis dostala ze zorného pole.

Marlene na Nemesis naposledy zamyšleně pohlédla a potom už se věnovala panoramatu Erythro, které se pod ní rozkládalo.

„Na tu všudypřítomnou růžovou barvu si člověk zvykne,“ řekla. „Po nějaké chvilce už mu tak růžová ani nepřipadne.“

Genarr si toho už také všiml. Jeho zrak rozeznával rozdílnosti v odstínech, takže se mu svět pod nimi zdál méně monochromatický. Řeky a jezírka byly narudlejší a tmavší než souš a obloha vypadala celkově tmavější. V atmosféře byla rozptýlena jen malá část z nachového svitu Nemesis.

Nejbeznadějněji však na Erythro působila její pustota. Rotor, i když v malém měřítku, měl zelená pole, žluté obilí, různobarevné ovoce, hlučná zvířata. Všechny barvy a zvuky patřící k lidskému společenství.

Zde panovalo jen ticho a nehybnost.

Marlene se zamračila. „Na Erythro je život, strýčku Sievere.“

Genarr nepoznal, jestli mu to Marlene oznamuje nebo se ho ptá nebo odpovídá na otázku, kterou jí prozradilo jeho tělo. Tvrdila mu to nebo potřebovala ujištění?

„Jistě,“ řekl. „Je ho tu plno. Je všude. A nejen ve vodě. Prokaryoti žijí i v mikroskopických vrstvičkách vody v částečkách půdy.“

V tom se před nimi na horizontu začal objevovat oceán, nejprve jako nepatrná tmavá čára, potom, jak se k němu letadlo přibližovalo, jako stále širší a širší proužek.

Genarr starostlivě vrhnul na Marlene postranní pohled, aby viděl, jak to na ni působí. O erythrejských oceánech už jistě četla a musela je vidět v holovizi, ale není nad skutečný zážitek. Genarr, který byl na Zemi jednou (jednou!) jako turista, už pobřeží oceánu viděl. Ovšem nad oceánem a z dohledu pevniny nebyl nikdy a sám nevěděl, jak na to bude reagovat.

Pobřeží se pod nimi převalilo a teď to byla pevnina, z čeho se stala světlejší čára za jejich zády a co nakonec zmizelo docela. Genarr se s podivným pocitem okolo žaludku podíval pod sebe. Vzpomněl si na jednu prastarou metaforu: „vínově rudé moře.“ Oceán pod nimi vskutku připomínal obrovskou, převalující se masu červeného vína, místy pokrytou narůžovělou pěnou.

V té ohromné vodní mase se nedalo orientovat, a nebylo ani kam přistát. Samotná podstata slova „poloha“ ztratila smysl. Přesto věděl, že kdyby se chtěl vrátit, stačilo pouze letadlu nařídit, aby je zavezlo zpět na pevninu. Mozek letadla neustále zaznamenával jejich polohu podle rychlosti a směru a věděl, kde je pevnina — dokonce i kde je Kopule.

Vletěli pod hustou vrstvu mračen. Oceán zčernal. Jedno Genarrovo slovo a letoun proletěl oblaky a vznesl se nad ně. Nemesis opět zazářila, zatímco oceán pod nimi už nebyl vidět. Namísto něho tam bylo moře růžových vodních kapiček, vzdouvající a přelévající se z místa na místo, takže za oknem občas proletěl cár mlhy.

Potom se mračna začala trhat a mezi jejich okraji znovu prosvitlo vínově temné moře.

Marlene se dívala, ústa pootevřená, dech neznatelný. Vydechla:

„To je všechno voda, že, strýčku Sievere?“

„Tisíce kilometrů všemi směry, Marlene — a místy deset kilometrů hluboká.“

„Kdyby tam člověk spadl, tak by se asi utopil.“

„To tě nemusí trápit. Naše letadlo do oceánu nespadne.“

„Já vím, že ne,“ řekla Marlene s naprostou samozřejmostí.

Za chvíli se jim naskytne další pohled, na který by ji asi měl připravit, napadlo Genarra.

Marlene mu přerušila myšlenky. „Znovu začínáš být neklidný, strýčku Sievere.“

Genarr se musel pousmát nad tím, s jakou samozřejmostí už bral Marleniny odhalovací schopnosti. Řekl: „Nikdy jsi neviděla Megas a já jsem přemítal, jestli ti ji mám ukázat. Totiž, k Megas je přivrácena jen jedna strana Erythro a Kopule byla postavena na opačné straně, takže na naší obloze se Megas nikdy neukáže. Ale když poletíme dál tímto směrem, dostaneme se Megas na dohled a uvidíme ji stoupat nad obzor.“

„To bych ráda viděla.“

„Jak si přeješ, ale připrav se na to. Je velká. Doopravdy velká. Skoro dvakrát tak objemná jako Nemesis, a vypadá to, jako by na nás měla každou chvíli spadnout. Někteří lidé ten pohled zkrátka neunesou. Ale nespadne. Zkus na to pamatovat.“

Vystoupali do větší výšky a zrychlili. Pod nimi ležel oceán, stále stejně vrásčitý a místy zakrytý mraky.

Za chvíli Genarr upozornil: „Když se podíváš před sebe, trošku doprava, uvidíš, jak se Megas začíná vynořovat nad horizontem. Natočíme se proti ní.“

Nejdříve to připomínalo tenký pruh světla lemující horizont, ale potom se to začalo pomalu zdvihat jako příboj. Nato se nad horizont vznesla stále se rozšiřující výseč temně rudého kruhu. Byl zřetelně tmavší než Nemesis, která byla stále viditelná na pravém boku vzadu za letadlem, poněkud níže nad obzorem.

Jak se Megas zvětšovala, během chvíle bylo jasné, že před nimi není úplný světelný kruh, ale jen něco víc než polokruh.

Marlene hloubavě pronesla: „Tak tohle je to, čemu se říká 'fáze', že?“

„Přesně tak. Vidíme jen část osvětlenou Nemesis. Jak se Erythro otáčí kolem Megas, vypadá to, jako by se Nemesis přibližovala k Megas, a my viděli stále menší a menší část osvětlené poloviny planety. Potom, když Nemesis proletí těsně nad nebo pod úrovní Megas, vidíme jen tenounký osvětlený obrys Megas; to je vše, co se dá zahlédnout z její osvětlené poloviny. Někdy Nemesis proletí za Megas. Dojde k zatmění Nemesis a na nebe vyjdou všechny matné noční hvězdy, ne pouze ty, které se ukazují i tehdy, když je Nemesis na obloze. Během zatmění můžeme vidět na nebi velký, temný kruh, v němž nesvítí ani jediná hvězda; podle něho poznáš, kde se Megas nachází. A když se Nemesis objeví na druhé straně, znovu uvidíš ten tenounký osvětlený obrys.“

„To je nádhera,“ řekla Marlene. „To je jako představení na obloze. A podívej se na Megas — všechny ty pohybující se pruhy.“

Rozprostíraly se přes osvětlenou část planety, široké, červeno-hnědé, promíchané s oranžovými proužky, a pomalu se proplétaly.

„To jsou bouřkové pásy,“ řekl Genarr, „s hroznými větry vanoucími sem a tam. Když se pozorně podíváš, uvidíš, jak se někde utvoří skvrnka, zvětší se, kousek se posune, potom se roztáhne do šířky a zmizí.“

„To je jako holovizní představení,“ vydechla Marlene omámeně. „Jak to, že se na to lidé bez přestání nedívají?“

„Astronomové se dívají. Pozorují to svými přístroji, napojenými na počítač, umístěnými na této polokouli. Sám jsem to sledoval v naší observatoři. Víš, ve sluneční soustavě máme podobnou planetu. Jmenuje se Jupiter a je dokonce větší než Megas.“

Mezitím už nad obzor vystoupala celá planeta. Vypadala jako napuchlý balon, který na levé polovině nějakým zvláštním způsobem částečně uchází.

Marlene byla unesená: „To je krása. Kdyby Kopuli postavili na této straně Erythro, mohli by to vidět všichni.“

„To ne, Marlene. To by asi nešlo. Většina lidí nemá Megas ráda. Říkal jsem ti, že někteří mají pocit, že na ně Megas padá. Děsí je to.“

Marlene netrpělivě poznamenala: „Taková hloupá myšlenka může napadnout jen pár lidí.“

„Ze začátku. Ale hloupé myšlenky mohou být nakažlivé. Strach se šíří a někdo, kdo by se sám normálně nebál, se začne bát proto, protože se bojí jeho soused. Copak ses s něčím takovým ještě nesetkala?“

„Ano, setkala,“ odvětila Marlene s nádechem hořkosti. „Když si jeden kluk o nějaké káče myslí, že je hezká, myslí si to i ostatní. Začnou se předhánět —“ zarazila se, jakoby zahanbeně.

„Nakažlivost strachu byla jedním z důvodů, proč jsme Kopuli postavili na opačné polokouli. Další je ten, že když je Megas neustále na obloze, byla by na této polokouli astronomická pozorování obtížnější. Ale myslím, že je načase, abychom se vrátili. Víš, jaká je matka. Bude strachy bez sebe.“

„Tak jí zavolej a řekni, že jsme v pořádku.“

„To není nutné. Náš letoun vysílá nepřetržité signály. Ví, že jsme v pořádku — fyzicky. Ale ona má strach z něčeho jiného,“ řekl a významně si poklepal na čelo.

Marlene se prudce opřela do opěradla a ve tváři se jí mihl výraz nespokojenosti. „Ach jo. Já vím, že mi všichni řeknou: 'To je jen proto, že tě má moc ráda, ale mě už to vážně nebaví. Proč mi nemůže jednoduše uvěřit, když jí říkám, že se mi nic nestane?“

„Protože tě má moc ráda,“ řekl Genarr a tichým hlasem letadlu nařídil, aby se vrátilo zpět, „stejně jako ty máš ráda Erythro.“

Marlene se okamžitě rozsvítil obličej: „Ach ano, to mám.“

„Já vím. Stačí tě pozorovat, jak na ni reaguješ.“

A Genarra napadlo, jak by asi Eugenie reagovala na tohle.

51

Reagovala vztekle. „Co tím chceš říct, že miluje Erythro? Jak může milovat mrtvý svět? Je možné, že bys ji tak oblbnul? Existuje nějaký důvod, proč bys ty chtěl, aby ji milovala?“

„Eugenie, buď rozumná. Vážně si myslíš, že je možné Marlene oblbnout? Už se ti to někdy podařilo?“

„Tak co se stalo?“

„Vlastně jsem se ji pokusil vystavit situaci, která by se jí nelíbila nebo ze které by měla strach. Takže jestli jsem se o něco pokusil, tak jedině o to, aby se jí Erythro znelíbila. Vím ze zkušenosti, že Rotořané odchovaní malou a těsnou kolonií nekonečnost Erythro nesnášejí; nelíbí se jim červené světlo ani ta ohromná oceánová louže, nechtějí vidět stahující se mraky, nelíbí se jim Nemesis; a ze všeho nejvíc se jim nelíbí Megas. Všechny tyhle věci je většinou deprimují a děsí. A já je Marlene ukázal všechny. Vzal jsem ji nad oceán a potom ještě dál, aby viděla Megas celou nad obzorem.“

„A?“

„A jí to vůbec nevadilo. Řekla, že si už zvykla na červené světlo, a že jí už nepřipadá tak strašlivé. Oceán ji nevylekal ani v nejmenším, a co mi dodalo byl fakt, že Megas jí připadala zajímavá a zábavná.“

„Tomu nevěřím.“

„Budeš muset. Je to pravda.“

Insignová se zamyslela a potom zdráhavě pronesla: „Možná to je příznak toho, že se u ní už projevuje ta — ta —“

„Nákaza? Hned po příletu jsem zařídil další mozkový snímek. Ještě nemáme úplnou analýzu, ale předběžná prohlídka neukázala žádné změny. Mozkové křivky se mění velmi významně už při velmi lehkých případech onemocnění Nákazou. Marlene ji prostě nemá. Nicméně mě napadla zajímavá myšlenka. Víme, že Marlene je vnímavá, že si dokáže povšimnout nejrůznějších drobností. Pocitů, které do ní proudí z jiných lidí. Ale viděla jsi někdy, že by tomu bylo naopak? Že by ona vyzařovala pocity do druhých?“

„Nechápu, kam míříš.“

„Ví, kdy jsem nejistý nebo mírně rozrušený, i kdybych se to snažil ukrýt sebevíc, nebo že jsem klidný a vyrovnaný. Ale existuje způsob, jak by mě mohla přinutit nebo nějak napomoci k pocitu nejistoty a mírné rozrušenosti — nebo klidu a vyrovnanosti? Když přijímá, nemůže i vysílat?“

Insignová na něj vytřeštila oči. „To je šílenost!“ vykřikla a hlas se jí přitom nevěřícně třásl.

„Možná. Ale všimla sis někdy u Marlene něčeho takového? Přemýšlej.“

„Není o čem přemýšlet. Ničeho takového jsem si nikdy nevšimla.“

„Hm,“ zabručel Genarr. „Nejspíš opravdu ne. Určitě by se jí moc líbilo, kdyby tě mohla donutit, aby ses o ni tak nestrachovala — a to se jí bezesporu nedaří. Ovšem je pravda, když se přidržíme čistě jejích zvláštních schopností, že od té doby, co přijela na Erythro, se ještě prohloubily. Souhlasíš?“

„To ano.“

„Ale to není všechno. Je teď silně intuitivní. Ví, že je imunní vůči Nákaze. Je si jistá, že jí na Erythro nic nehrozí. Když se dívala dolů na oceán, věděla naprosto přesně, že do něj s letadlem nemůže spadnout a utopit se. Jak se chovala na Rotoru? Cítila se na něm někdy nejistě a ne příliš bezpečně, stejně jako se cítí kterýkoli její vrstevník?“

„Ano! Určitě.“

„Ale tady je z ní jiný člověk. Naprosto jistý sám sebou. Proč?“

„To nevím.“

„Že by na ni Erythro nějak působila? Ne, ne, nemám na mysli Nákazu. Že by nějaký další vliv? Něco docela jiného? Povím ti, proč se na to ptám. Cítím to sám.“

„Cítíš sám co?“

„Určitý optimismus, co se týče Erythro. Nevadí mi její pustota ani nic jiného. Ne, že by mně to v minulosti vadilo, že by mě Erythro kdovíjak zneklidňovala, ale nikdy jsem tuhle planetu neměl rád. Jenže při výletu s Marlene jsem k Erythro pociťoval více sympatií než za celá léta mého pobytu zde. Napadlo mě, že je třeba Marlenina radost nakažlivá, nebo že mě k ní nějakým způsobem nutí. Nebo že něco jiného, ať je to cokoli, co na ni působí, může působit i na mě — v její přítomnosti.“

„Myslím, že by sis měl dát sám udělat snímek mozku,“ podotkla kousavě Insignová.

Genarr pozdvihl obočí. „Myslíš, že jsem to neudělal? Co jsem tady, tak si ho nechávám dělat pravidelně. Kromě neodlučitelných změn spojených s procesem stárnutí u mě k žádným jiným změnám nedošlo.“

„Ale nechal sis svůj mozek prohlédnout potom, co jste se vrátili z toho letu?“

„Zajisté. To bylo první. Nejsem blázen. Úplná analýza mi ještě nedošla, ale předběžné vyšetření žádné změny nezjistilo.“

„Co tedy hodláš podniknout teď?“

„To je logické. Marlene a já opustíme Kopuli a vyjdeme na povrch Erythro.“

„Ne.“

„Učiníme příslušná opatření. Už jsem venku byl.“

„Ty možná,“ bránila se tvrdošíjně Insignová. „Ale ona ne. Nikdy.“

Genarr si povzdychl. Otočil se v křesle a podíval se na falešné okno visící na stěně jeho kanceláře, jako by se pokoušel přes něj zahlédnout narudlou krajinu venku. Ohlédl se na Insignovou.

„Tam venku je obrovský, zbrusu nový svět,“ řekl, „svět, který nepatří nikomu a ničemu. Můžeme ho mít celý, rozvinout ho, mít přitom na paměti všechna ponaučení nasbíraná trpkými lekcemi v našem dřívějším světě. Tentokrát můžeme postavit dobrý, čistý, slušný svět. Na červenou barvu se dá zvyknout. Můžeme planetu oživit našimi rostlinami a zvířaty. Můžeme zúrodnit její moře a pevniny a zahájit její vlastní evoluci.“

„A Nákaza? Co uděláš s ní?“

„Můžeme ji eliminovat a vytvořit z Erythro ideální planetu.“

„Když eliminujeme teplo a gravitaci a změníme chemické složení, můžeme udělat ideální planetu i z Megas.“

„Ano, Eugenie, ale musíš uznat, že Nákaza nepatří do stejného soudku jako teplota, gravitace a chemické složení.“

„Ale Nákaza je stejně nebezpečná; jen jiným způsobem.“

„Eugenie, myslím, že už jsem ti řekl, že Marlene je nejdůležitější osoba, kterou máme.“

„Pro mě zcela určitě.“

„Pro tebe je důležitá jednoduše proto, že je to tvoje dcera. Pro nás ostatní pro to, co dokáže.“

„Co dokáže? Interpretovat mluvu těla? Čarovat?“

„Je přesvědčená, že je vůči Nákaze imunní. Jestli je to pravda, mohlo by nám to pomoci —“

„Jestli je to pravda. Je to dětské fantazírování a ty to víš. Nesmíš se chytat každého stébla. Tam za dveřmi je celý svět a já ho chci. Nakonec mluvíš jako Pitt. Chceš pro tenhle svět riskovat život mé dcery?“

„V lidské historii se už riskovalo mnohem více pro mnohem méně.“

„Tím větší hanba lidské historii. A vůbec, rozhodnutí záleží na mně. Je to má dcera.“

A Genarr, tichým hlasem, ve kterém zazníval nekonečný smutek, řekl: „Miluji tě, Eugenie, ale kdysi jsem tě ztratil. Cítil jsem prchavou naději, že bych se tu ztrátu snad mohl pokusit odčinit. Ale teď se bojím, že tě musím ztratit znovu a navždy. Protože, abys věděla, musím ti říct, že rozhodnutí nezáleží na tobě. Dokonce nezáleží ani na mně. Záleží jen na Marlene. K čemukoli se rozhodne, toho nějakým způsobem nakonec dosáhne. A protože je dost dobře možné, že dokáže získat pro lidstvo nový svět, tak jí navzdory tobě pomohu ve všem, co se rozhodne udělat. Musíš se s tím smířit, Eugenie. Prosím.“