Nemesis

22

Eugenie Insignová přivítala zprávu dcery s nevěřícným, rozpačitým smíchem. Co má člověk dělat, pochybovat o zdravém rozumu vlastní dcery nebo funkčnosti svého sluchového ústrojí?

„Cos to řekla, Marlene? Jak to myslíš — jedu na Erythro?“

„Požádala jsem o to komisaře Pitta a on slíbil, že to zařídí.“

Insignová vypadala zaraženě. „Ale proč?“

Marlene odpověděla, mírně podrážděně:

„Protože sama říkáš, že potřebuješ uskutečnit podrobná astronomická pozorování, která nelze provádět na Rotoru. Můžeš to udělat na Erythro. Ale vidím, že ve skutečnosti se ptáš na něco jiného.“

„Správně. Proč by komisař Pitt sliboval, že to zařídí? Žádala jsem ho o to sama už několikrát a vždycky odmítl. Nikoho nechce pustit na Erythro — kromě několika odborníků.“

„Stačilo mu to nastínit z trochu jiné stránky, mami.“ Marlene na okamžik zaváhala. „Řekla jsem mu, že vím, že se tě chce zbavit a že tohle je jeho šance.“

Insignová se nadechla tak prudce, že se zakuckala a musela si odkašlat. Potom se slzícíma očima vyhrkla: „Jak jsi mohla říct něco takového?“

„Protože je to pravda. Kdyby to pravda nebyla, neřekla bych to. Slyšela jsem ho, jak s tebou mluví a slyšela jsem tebe, jak mluvíš o něm. Je to tak do očí bijící, že to musíš vědět i ty, neříkej, že ne. Má na tebe zlost a chce, abys ho přestala obtěžovat — tím, čím ho obtěžuješ. Však víš.“

Insignová sevřela rty. „Víš, miláčku, budu z tebe muset udělat svého zpovědníka. Opravdu mě přivádí do rozpaků, když vytahuješ na denní světlo takovéhle věci.“

„Já vím, mami.“ Marlene sklopila oči. „Odpusť.“

„Ale stejně to nechápu. Že má na mě zlost musí vědět sám, na to přece nepotřebuje tebe, abys mu to vysvětlila. Proč mi nedovolil odejít na Erythro, když jsem ho o to sama v minulosti žádala?“

„Protože nenávidí všechno, co s Erythro souvisí, a fakt, že by se tě mohl zbavit, nestačil, aby překonal svůj odpor k planetě. Jenomže tentokrát se nezbaví jen tebe. Zbaví se i mě. Nás obou.“

Insignová se naklonila dopředu a položila dlaně na stůl mezi sebe a Marlene. „Ne, Molly — Marlene. Erythro není místo pro tebe. Nebudu tam navěky. Provedu nutná pozorování a vrátím se. Ty tu zůstaneš a počkáš na mě.“

„To bohužel nepůjde. Nemůže být totiž pochyb o tom, že tě pustí jen proto, že to je jediný způsob, jak se zároveň zbavit i mě. Souhlasil proto, že jsem ho požádala, aby nás pustil obě, kdyby šlo jen o tebe, tak by nesouhlasil. Chápeš?“

Insignová se zamračila. „Ne, nechápu. Ani trochu. Co s tím máš ty společného?“

„Když jsme spolu rozmlouvali a já jsem mu řekla, že vím, že by se nás chtěl obou zbavit, ztuhl mu obličej — chápeš, aby na něm neměl žádný výraz. Věděl, že bych jeho výraz a jiné drobnosti uměla rozšifrovat a asi nechtěl, abych uhádla, na co myslí. Ale to je taky určitý způsob výpovědi a řekne ti o člověku hodně. Kromě toho, všechno se zakrýt nedá. Mihneš okem a mně to stačí.“

„Takže jsi věděla, že se tě chce také zbavit.“

„Nejen to. On se mě bál.“

„Proč by se tě měl bát?“

„Nejspíš proto, že se nemohl smířit s tím, že vím to, co nechce, abych věděla.“ Jakoby uraženě si odfrkla: „Hodně lidí to dráždí.“

Insignová přikývla. „Tomu se nedivím. Lidé se před tebou cítí — jako nazí, duševně nazí, jako by se jim duší přehnala smršť.“

Přimhouřenýma očima se zadívala na svou dceru. „Někdy si tak připadám i já. Když se dívám do minulosti, myslím, že jsi mě 'zneklidňovala' už jako malé dítě. Často jsem si říkala, že jsi prostě jen neobyčejně inteli —“

Marlene ji rychle doplnila:

„Myslím, že jsem.“

„Ano, to taky, ale muselo v tom být i něco dalšího, i když jsem tomu moc nerozuměla. Pověz mi — nevadí ti, že se o tom bavíme?“

„S tebou ne, mami,“ odpověděla Marlene, ale v jejím hlase byla patrná jistá ostražitost.

„Tak mi řekni, když jsi byla menší a zjistila jsi, že tohle dokážeš a jiné děti ne — dokonce ani dospělí ne — proč jsi za mnou nepřišla a neřekla mi to?“

„Jednou jsem se o to i pokusila, ale ty jsi byla celá netrpělivá. Sice jsi mi to neřekla, ale poznala jsem, že nemáš čas a náladu zabývat se dětskými hloupostmi.“

Insignová vylekaně rozšířila oči. „Tohle jsem řekla, 'dětské hlouposti'?“

„Ne, neřekla, ale řekl to způsob, jakým ses na mě podívala a jak jsi přitom měla ruce.“

„Měla ses dožadovat mé pozornosti.“

„Byla jsem ještě dítě. A tys byla skoro pořád zarmoucená — kvůli komisaři Pittovi, kvůli otci.“

„Teď už s tím nic nenadělám. Chceš mi ještě něco říct?“

„Už jen jednu věc. Když komisař Pitt řekl, že můžeme odletět, měla jsem z toho, jak to řekl, pocit, že něco vynechal — že něco zamlčel.“

„Co?“

„To je právě to. Neumím číst myšlenky, takže nevím. Můžu se řídit jen vnějšími znaky a ty ti někdy vykreslí jen mlhavý obraz. Ale stejně —“

„Ano?“

„Mám pocit, že ať už zatajil cokoli, bylo to něco spíše nepříjemného — možná dokonce 'zlého'.“

23

Přípravy k odchodu na Erythro Insignové zabraly trochu času, jak jinak. Šlo o záležitosti, které nešlo nechat nevyřízené. Opatření v astronomickém oddělení, dočasné jmenování zástupce do funkce hlavního astronoma a posledních pár konzultací s Pittem, který byl na toto téma nějak nezvykle málomluvný.

Nakonec všechno úspěšně vyřídila a před odjezdem za ním přišla se závěrečnou zprávou.

Insignová řekla:

„Zítra odjíždím na Erythro.“

„Prosím?“ Vzhlédl od závěrečné zprávy, kterou mu donesla a do které upřeně hleděl, přestože, a o tom byla přesvědčená, ji nečetl. (Že by od Marlene pochytila pár jejích triků a nevěděla, jak s nimi správně naložit? Nesměla si začít myslet, že proniká do podstaty věcí, neboť ve skutečnosti tomu tak nebylo.)

Trpělivě zopakovala: „Zítra odjíždím na Erythro.“

„Už zítra? No co, nakonec se stejně vrátíš, takže se nevidíme naposledy. Dávej na sebe pozor. Ber to jako prázdniny.“

„Hodlám tam pracovat na trajektorii Nemesis.“

„Tak je to tedy? Hm —“ Udělal rukou ledabylé gesto, jako by odkládal stranou něco nepodstatného. „Jak myslíš. Změna prostředí jsou také prázdniny, i když nepřestaneš pracovat.“

„Chci ti poděkovat, že jsi k tomu svolil, Janusi.“

„Tvá dcera mě o to požádala. Věděla jsi to?“

„Ano. Sdělila mi to téhož dne. Řekla jsem jí, že neměla právo tě obtěžovat. Musel jsi k ní být velmi shovívavý.“

„Je to pozoruhodné děvče,“ zamručel. „Proč bych jí nevyhověl. Je to jen na čas. Dokonči své výpočty a vrať se.“

Pomyslela si: Už podruhé se zmínil o mém návratu. Co by z toho vyvodila Marlene, kdyby tu byla? Něco 'zlého', jak řekla? Ale co?

Vyrovnaným hlasem odpověděla: „Vrátíme se, buď klidný.“

„S dobrou zprávou, doufám. O tom, že Nemesis se za pět tisíc let ukáže neškodnou.“

„O tom rozhodnou fakta,“ odpověděla vážně a odešla.

24

Zvláštní, pomyslela si Eugenie Insignová. Byla víc než dva světelné roky od místa, kde se narodila, a za celý život se pouze dvakrát ocitla v kosmické lodi a to ještě na nejkratší možný let — z Rotoru na Zemi a zase zpátky.

Přesto necítila žádnou zvláštní touhu po vesmírném cestování. To Marlene byla hnací silou jejich cesty. To ona, sama od sebe, navštívila Pitta a donutila ho podlehnout té její zvláštní formě vydírání. A byla to ona, kdo teď neuměl ovládnout své vzrušení, tu podivnou touhu navštívit Erythro. Insignové to připadalo nepochopitelné a považovala to za další projev spletité mentální a emocionální stránky dceřiny osobnosti. Přesto to bylo právě Marlenino nadšení, které jí vždycky, když znejistěla při myšlence, že má vyměnit bezpečný, malý a pohodlný Rotor za obrovský, prázdný svět Erythro, cizí a nepřátelský a celých šest set padesát tisíc kilometrů vzdálený (skoro dvojnásobná vzdálenost, než jaká kdysi dělila Rotor od Země), znovu dodalo odvahy.

Loď, která je měla vzít na Erythro, nebyla ani zajímavá, ani hezká. Jen funkční. Byl to jeden z přepravních člunů flotily, vzpínající se neochvějně, jednou vzhůru, jednou dolů, proti tíživému ramenu erythrejské přitažlivosti a prodírající se její proměnlivou, větrnou, nepředvídatelnou a nezkrocenou atmosférou.

Insignová nečekala, že by cesta mohla být příjemná. Většinu času stráví v beztížném stavu a dva dny v beztížném stavu nemohou dozajista znamenat nic jiného než nudu.

Její přemítání přerušil Marlenin hlas.

„Pojď, mami, čekají na nás. Zavazadla a všechno ostatní už máme uvnitř.“

Insignová vykročila. Její poslední úzkostlivá myšlenka, když procházela přetlakovou komorou, byla — jak jinak — Proč nás Janus nechal tak lehce odejít?

25

Siever Genarr vládl světu velkému jako Země. Či snad přesněji, přímo vládl zastřešenému, pomalu se rozrůstajícímu prostoru, čítajícímu skoro tři čtvereční kilometry. Zbytek světa, skoro pět set milionů čtverečních kilometrů souše a moří, byl lidmi neobydlený. Stejně tak nebyl obydlený žádnými jinými tvory překračujícími svými rozměry hranice mikrosvěta. A tak, byly-li mnohobuněčné životní formy, které tento svět obývaly, jeho vládci, potom těch pár stovek lidí, kteří žili a pracovali pod Kopulí, vládlo jim, a Siever Genarr vládl zase lidem.

Genarr nebyl vysoký člověk, ale výrazné rysy mu dodávaly působivého vzhledu. V mládí ho to dělalo starším — ale teď, když už mu táhlo na padesát, se to srovnalo. Měl dlouhý nos a jakoby napuchlé oči. Ve vlasech se mu začínaly objevovat první šediny. Naproti tomu měl melodický a zvučný baryton. (Kdysi koketoval s myšlenkou na divadelní kariéru, ale jeho vzhled ho odsuzoval k příležitostným vedlejším rolím, a tak jeho organizační nadání nabylo vrchu.)

A právě toto nadání ho — částečnou měrou — udrželo deset let v erythrejské Kopuli, kde se stával svědkem, jak z chabé konstrukce čítající tři místnosti postupně vyrostla těžní a výzkumná stanice.

Kopule měla své nevýhody. Málokdo v ní zůstal delší dobu. Víceméně neustále docházelo k výměně personálu, protože všichni, kdo tam přišli, brali svůj pobyt jako vyhnanství a chtěli se vrátit na Rotor. Většině z nich připadalo narůžovělé světlo Nemesis výhružné nebo ponuré, přestože uvnitř Kopule bylo světlo stejně zářivé a známé jako na Rotoru.

Měla však i své výhody. Genarr unikl z džungle rotorské politiky, která byla, jak se zdálo, každým rokem zamotanější a nesmyslnější. Co víc, unikl i před Janusem Pittem, jehož názorům tradičně — a marně — odporoval.

Pitt byl od samého začátku silně proti výstavbě jakéhokoli objektu na Erythro — dokonce i proti tomu, aby kolem ní Rotor obíhal. Alespoň v této otázce byl Pitt poražen drtivým tlakem veřejného mínění. Zato dohlédl na to, aby se Kopuli stabilně nedostávalo prostředků a její rozvoj se zpomaloval. Kdyby se Genarrovi nepodařilo udělat z Kopule zdroj vody pro Rotor — mnohem levnější, než na kolik by je přišla voda z asteroidů — Pitt by ji možná zlikvidoval.

Obecně to znamenalo, že Pitt, zásadně a do krajnosti ignorující existenci Kopule, se jen zřídkakdy pokusil zasahovat do Genarrových správních postupů — což Genarrovi více než nadmíru vyhovovalo.

Tudíž pro něj bylo tak trochu překvapením, že se Pitt obtěžoval osobně ho informovat o příchodu dvou osob, namísto toho, aby se to jednoduše objevilo v denním hlášení. Pitt ho ale tentokrát s celou záležitostí podrobně seznámil — svým obvyklým strohým a despotickým monologem nepřipouštějícím námitek, ba ani poznámek, jejich konverzace byla navíc cloněna.

Ještě větším překvapením pro něj bylo, že jedním z příchozích byla Eugenie Insignová.

Kdysi, léta před Odchodem, byli přátelé, ale po šťastných vysokoškolských letech (Genarr na ně vzpomínal s romantickou nostalgií), odešla Eugenie na praxi na Zemi a vrátila se na Rotor s Pozemšťanem. Potom, když si vzala Crila Fishera, už ji Genarr vídal jen zřídka. Když se pak s Fisherem těsně před Odchodem rozešli, měl už Genarr svou vlastní práci a ona také. Nikoho z nich nenapadlo obnovovat dávná pouta.

Genarr na to možná sem tam pomyslel, ale Eugenie se zcela zjevně soužila smutkem, musela se starat o výchovu dítěte a byla nepřístupná k venkovnímu světu. Potom ho poslali na Erythro a tím možnost jejich opětovného sblížení skončila. Trávíval pravidelně na Rotoru dovolenou, ale už se tam nějak cítil nesvůj. Pár starých přátelství zbylo, ale už jen ve vlažné podobě.

Nyní tedy přicházela do Kopule Eugenie se svou dcerou. Genarr si okamžitě nevzpomněl na její jméno — pokud ho vůbec kdy znal. Dozajista ji nikdy předtím neviděl. Teď by jí mělo být patnáct, přemítal, a s podivným vnitřním rozechvěním ho napadlo, jestli se nezačíná podobat mladé Eugenii.

Genarr se skoro s obavami rozhlédl po své kanceláři. Zvykl si na erythrejskou Kopuli natolik, že se na ni přestal dívat kritickým okem. Byl to domov pracovníků obou pohlaví — výhradně dospělých. Lidé podepisovali pracovní smlouvy na několik týdnů, výjimečně i měsíců, někdy přišli i podruhé, někdy ne. Kromě něho a dalších čtyř lidí, kteří se z toho či onoho důvodu naučili dávat přednost Kopuli, zde neexistovali jiní stálí obyvatelé.

Opravdový domov v Kopuli ale neviděl nikdo. Čistota a pořádek, která v ní panovala, byla spíše nezbytnost, ale také působila dojmem něčeho umělého, nepřirozeného. Všude bylo příliš mnoho přímek a oblouků, rovin a kruhů. Postrádalo to nepravidelnost, chyběl tomu chaos neutuchajícího života, kde se místnosti, nebo dokonce i stolky přizpůsobovaly zvyklostem a proporcím svých majitelů.

Potom tu byl ještě on. Jeho vlastní stůl a pokoj odrážející jeho 'hranatou' a dvojrozměrnou osobu. To byl možná další důvod, proč byl v Kopuli doma. Tvar jeho ducha odpovídal její skrovné geometrii.

Co si o tom ale pomyslí Eugenie Insignová? (Zjistil, že je rád, že si nechala své dívčí jméno.) Jestli zůstala taková, jakou si ji pamatoval, tak si bude celým svým astronomickým srdcem libovat v nepravidelnosti a v nečekaných marnivostech.

Nebo se změnila? Mohou se lidé vůbec nějak podstatně změnit? Že by po manželově odchodu zatrpkla, pokřivila se –

Genarr se poškrábal na spánku, kde byly jeho šediny nejvýraznější a pomyslel si, že podobné spekulace jsou nesmyslnou ztrátou času. Už za chvíli Eugenii uvidí na vlastní oči, dal totiž příkaz, aby ji k němu hned po příletu přivedli.

Neměl by ji raději přivítat osobně?

Ne! Tuto otázku si už v duchu položil několikrát. Nesmí vypadat moc horlivě, neodpovídalo by to vážnosti jeho postavení.

Potom si však v duchu přiznal, že to vůbec nebyl ten pravý důvod. Nechtěl ji vyplašit; nechtěl, aby si myslela, že je stále ten stejný, nepohodlný a zaražený ctitel, který tak pokorně vycouval před vysokým a skvěle vyhlížejícím Pozemšťanem. Eugenie, potom, co poznala Crila, na něj už nikdy doopravdy 'vážně nepohlédla.

Genarr proletěl zprávu od Januse Pitta — suchou, strohou, takovou, jaké bývaly jeho zprávy vždycky. Ukrývaly v sobě nedefinovatelnou autoritativní pečeť, jako by byl případný nesouhlas předem nejenže nevyslyšený — ale prakticky nemyslitelný.

Teď si všiml, že o děvčeti se Pitt zmiňuje důrazněji než o její matce. Zvláště ho zaujala věta, že děvče vyjádřilo hluboký zájem o Erythro a pokud by si přála prozkoumat její povrch, nemá jí v tom být bráněno.

Co mělo tohle znamenat?

26

Tady ji měl. O čtrnáct let starší než v době Odchodu. O dvacet let starší, než měla ve svých před-Crilových letech, v den, kdy spolu odešli do zemědělské zóny C a vystoupili až do úrovně nízké gravitace a ona se smála, když se pokusil o salto, které přetočil a dopadl na břicho. (Vlastně se mohl tehdy snadno zranit, protože i když má člověk pocit snížené hmotnosti, samotná hmota a setrvačnost se nemění a dochází ke zranění. Takového ponížení se mu ale naštěstí nedostalo.)

Nejen on, i Eugenie vypadala starší, ale výrazněji nepřibrala, a její vlasy — nyní kratší a rovné — byly tak nějak přirozenější a stále stejně temně hnědé.

Když k němu s úsměvem vykročila, ucítil, jak se mu jeho zrádné srdce rozbušilo. Natáhla k němu ruce. Uchopil je.

„Sievere,“ řekla, „zradila jsem tě, moc se stydím.“

„Zradila? O čem to mluvíš, Eugenie?“ O čem to mluví? Přece ne o svém manželství s Crilem.

„Měla jsem na tebe každý den myslet,“ řekla. „Měla jsem se ti ozvat, říct ti, co je nového, trvat na tom, abys mě navštívil.“

„A přitom jsi na mě ani jednou nepomyslela!“

„Tak špatná zase nejsem. Jednou za čas jsem si na tebe vždycky vzpomněla. Vlastně jsem na tebe nikdy nezapomněla, nemysli si. Prostě mě moje myšlenky nikdy k ničemu nevyprovokovaly.“

Genarr přikývl. Co se na tohle dá říct? „Vím, že jsi měla hodně práce. A já jsem byl tady — z očí a tedy i z mysli.“

„Z mysli ne. Skoro vůbec ses nezměnil, Sievere.“

„To je výhoda těch, co už ve dvaceti vypadají staře. Zato ty ses vůbec nezměnila, Eugenie. Čas ubíhá, a vypadáš jen drobet starší. Člověk si toho ani nevšimne.“

„Nech toho, stal se z tebe profesionální mučedník, aby se ti všechny útlocitnější ženy mohly vrhat na pomoc. V tom ses vůbec nezměnil.“

„Kde máš dceru, Eugenie? Řekli mi, že přiletí s tebou.“

„Je tady. O tom nepochybuj. Erythro je její představa ráje, proč, to mi je záhadou. Šla se podívat na naše pokoje a vybalit věci. Je to taková mladá dáma. Vážná. Odpovědná. Praktická. Poslušná. Jak to někdo kdysi označil — má všechny nekouzelné klady.“

Genarr se rozesmál. „Ty bych u sebe docela bral. Kdybys jen věděla, jak jsem se kdysi snažil zkultivovat aspoň jednu kouzelnou neřest. Vždycky bezúspěšně.“

„Bude to asi tak, že čím je člověk starší, tím víc potřebuje nekouzelných kladů a tím méně kouzelných neřestí. Proč jsi se ale na Erythro usadil nadobro, Sievere? Chápu, že Kopuli musí někdo spravovat, ale určitě nejsi na Rotoru jediný, kdo to dokáže.“

„Abych řekl pravdu, rád si namlouvám, že jsem,“ řekl Genarr. „Svým způsobem se mi tu líbí a na Rotor se sem tam dostanu na krátkou dovolenou.“

„A za mnou se nikdy nepodíváš.“

„Že mám dovolenou já neznamená, že ji máš i ty. Mám za to, že od doby, co jsi objevila Nemesis, máš mnohem víc práce než já. Ale jsem zklamaný, chtěl jsem poznat tvou dceru.“

„Buď klidný. Jmenuje se Marlene. Pro mě vlastně Molly, ale to nesnese. V patnácti letech je pozoruhodně netolerantní a trvá na tom, aby se jí říkalo Marlene. Však ji poznáš, neměj strach. Vlastně jsem nechtěla, aby sem se mnou hned napoprvé přišla. Jak bychom si mohli v její přítomnosti zavzpomínat?“

„Máš chuť vzpomínat, Eugenie?“

„Na některé věci ano.“

Genarr zaváhal.

„Je mi líto, že Crile neodjel s námi.“

Insignové strnul úsměv na rtech. „Na některé věci, Sievere.“ Otočila se a přistoupila k oknu. „Mimochodem, nemáš to tu vůbec špatné. Jen ten kousek, co jsem viděla, na mě udělal dojem. Zářivá světla. Opravdové ulice. Velké budovy. A přitom se na Rotoru o Kopuli skoro ani neví. Kolik lidí tu žije a pracuje?“

„Jak kdy. Máme tu klidné a někdy zase rušné období. Bývá tu tak necelých devět set lidí. V současné chvíli je jich tu pět set šestnáct. Víme o každém jednotlivci. Není to snadné. Každý den někteří přicházejí, jiní odcházejí.“

„Kromě tebe.“

„A pár dalších.“

„Proč vůbec Kopule, Sievere? Vždyť atmosféra Erythro je dýchatelná.“

Genarr vysunul spodní ret a poprvé se jí nepodíval do očí. „Dýchatelná ano, ale skutečně vhodná ne. Úroveň světla je špatná. Když vyjdeš z Kopule, ocitneš se v narůžovělém osvětlení, které, když je Nemesis v zenitu, přechází do oranžového. Jasné je dost. Dá se při něm i číst. Ale i tak je nepřirozené. Stejně tak Nemesis. Je příliš velká, většina lidí má pocit, že vypadá hrozivě a její načervenalé světlo jí dodává na hrůzostrašnosti — a to je deprimuje. Samotná Nemesis je v podstatě také nebezpečná, alespoň částečně. Jelikož její zář neoslňuje, mají lidé tendenci pozorovat sluneční skvrny. Infračervené světlo může snadno poškodit sítnici. Lidé, kteří chodí ven, mají na hlavě speciální přilbu — a nejen proto.“

„Takže, dá-li se to tak říct, Kopule slouží spíš k tomu, aby držela uvnitř normální světlo a ne aby chránila před něčím zvenku.“

„Tak nějak. Nechráníme se dokonce ani před vzduchem. Vzduch i vodu, co cirkuluje v Kopuli, čerpáme z planetárních zdrojů Erythro. Přirozeně, před jednou věcí se chráníme velmi pečlivě,“ řekl Genarr. „Před prokaryoty. Takovými malinkými zelenomodrými bezjadernými buňkami, o těch víš, ne?“

Insignová zamyšleně přikývla. Ukázalo se, že to byla právě prokaryota, co vysvětlovalo přítomnost kyslíku v atmosféře. Ano, na Erythro byl život, dokonce všudypřítomný život, jenže pouze v mikroskopickém měřítku a odpovídal nejjednodušším formám buněčného života sluneční soustavy.

„Jsou to doopravdy prokaryota? Vím, že se jim tak říká, ale to je název pro naše bakterie. Jsou tohle bakterie?“

„Jestli mají v historii sluneční soustavy nějaké protějšky, tak to jsou kyanobakterie, ty, které jsou schopné fotosyntézy. Ale máš pravdu, ne, nejsou to naše kyanobakterie. Obsahují nukleoprotein, jehož struktura je však diametrálně odlišná od struktury nukleo-proteinů převládajících v našem živočišstvu. Obsahují rovněž chlorofyl, který neobsahuje hořčík a reaguje i na infračervené světlo, takže buňky bývají spíše bezbarvé než zelené. Odlišné enzymy, odlišný poměr stopových minerálů. Navenek však připomínají pozemské buňky natolik, abychom je mohli nazývat prokaryota. Slyšel jsem, že biologové propagují slovo 'erythryota', ale pro nebiology jako jsme my prokaryota bohatě stačí.“

„A stačí i na to, aby se jimi vysvětlila přítomnost kyslíku v atmosféře Erythro?“

„Naprosto. Nic jiného ji ani vysvětlit nemůže. Mimochodem, Eugenie, ty jsi astronom, takže jaké jsou poslední názory na stáří Nemesis?“

Insignová pokrčila rameny. „Rudí trpaslíci jsou hned druzí za nesmrtelnými. Nemesis může být klidně stejně stará jako vesmír a existovat ještě dalších sto miliard let bez viditelných změn. Nejlépe se to dá posoudit podle obsahu menšinových prvků v její struktuře. Za předpokladu, že je to hvězda první generace a nezačala prozatím s ničím jiným než s vodíkem a heliem, bude jí něco přes deset miliard let — o něco víc než je dvojnásobný věk našeho Slunce.“

„Erythro je tedy stará také deset miliard let.“

„Bezpochyby. Hvězdné systémy se formují najednou a ne postupně. Proč se ptáš?“

„Jenom se mi zdá zarážející, že se tu život nedostal za deset miliard let dál než k prvokům.“

„Nemyslím, že by na tom bylo něco překvapujícího, Sievere. Na Zemi, asi tak dvě až tři miliardy let po tom, co se na ní objevily první známky života, existovali výhradně prvoci. Tady na Erythro je sluneční energie mnohem slabší než na Zemi a ke složitějším životním formám je potřeba energie. O těchto věcech se mezi Rotořany přece hodně mluvilo.“

„O tom nepochybuji,“ řekl Genarr, „ale k nám na Kopuli to patrně nedorazilo. Nejspíš máme plnou hlavu vlastních starostí a povinností — i když by sis třeba myslela, že všechno, co souvisí s prokaryoty, k nám musí přijít v palcových titulcích.“

„Když jsme u toho,“ poznamenala Insignová, „na Rotoru toho o Kopuli taky není moc slyšet.

„Ano, chápu, některé věci se zdají být vůči ostatním nedůležité. Na druhé straně, na Kopuli není vlastně nic zajímavého, Eugenie. Je to jen továrna, takže mě nepřekvapuje, že se ztrácí mezi ostatními událostmi v rotorském tisku. Všechna pozornost se teď soustřeďuje na rozestavěné kolonie. Přestěhuješ se na některou z nich?“

„Nikdy. Jsem Rotořanka a tou také hodlám zůstat. Nepřišla bych ani sem — snad mi má slova promineš — kdyby to nebyla astronomická nezbytnost. Musím udělat nějaká pozorování a zdejší základna je stabilnější než rotorská.“

„Totéž mi řekl i Pitt. Dostal jsem instrukce, abych ti poskytl veškerou možnou pomoc.“

„Skvělé. Jsem si jistá, že to uděláš. Mimochodem, před chvílí ses zmínil, že se Kopule snaží držet prokaryota venku. Daří se vám to? Je zdejší pitná voda nezávadná?“

„Ovšem, vždyť ji pijeme. V Kopuli prokaryota nejsou. Voda, která přichází dovnitř — vůbec všechno, co přichází dovnitř — se osvítí ultrafialovými paprsky, které vmžiku zničí všechna prokaryota. Krátkovlnné fotony jsou pro tahle malá zvířátka příliš energeticky náročné a rozloží jejich hlavní buněčné složky. A i kdyby se některá z nich dostala dovnitř — pokud je nám známo, nejsou ani jedovatá ani nijak jinak nebezpečná. Vyzkoušeli jsme je na zvířatech.“

„To se mi ulevilo.“

„Stejně tak to funguje obráceně. Naše vlastní mikroorganismy nemohou v erythrejských podmínkách soutěžit se zdejšími prokaryoty. Když je vysadíme do erythrejské půdy, přestanou růst a rozmnožovat se.“

„A co mnohobuněčné rostliny?“

„Zkusili jsme to, ale s velmi ubohými výsledky. Musí to být kvůli Nemesiinu světlu, protože uvnitř Kopule se rostlinám zasazeným v erythrejské půdě a zalévaným erythrejskou vodou daří skvěle. Samozřejmě o těchto věcech podáváme hlášení zpátky na Rotor, ale pochybuji, že se to dostane mezi širokou veřejnost. Jak už jsem řekl, Rotor se o Kopuli nezajímá a zcela jistě se o nás nezajímá 'strašlivý pan Pitt. Je přece on ten jediný, na kom na Rotoru záleží, ne?“

Genarr se při tom usmíval, ale byl to nucený úsměv. (Co by na něj řekla Marlene? napadlo Insignovou)

„Pitt není tak strašný,“ řekla. „Někdy je sice nesnesitelný, ale to už je druhá věc. Víš, Sievere, když jsme byli mladí, tak jsem si vždycky myslela, že by z tebe mohl být jednou komisař. Byl jsi tak hrozně chytrý.“

„Byl?“

„Stále jsi, bezpochyby, ale tehdy jsi byl tak politicky orientovaný, měls takové nápady. Poslouchávala jsem tě celá unesená. Svým způsobem by z tebe byl lepší komisař než je Janus. Naslouchal bys lidem. Netrval bys tolik na svých představách.“

„Což je přesně to, proč by ze mě byl prachmizerný komisař. Víš, nemám v životě žádné přesně vymezené cíle. Chci jen dělat to, co se mi v daném okamžiku zdá správné a doufat, že to vyústí v něco snesitelného. Zatímco Pitt přesně ví, co chce. A je odhodlaný dosáhnout toho všemi prostředky.“

„Mýlíš se, Sievere. Má sice silné vlastní představy, ale je to velmi racionálně uvažující člověk.“

„Jistě, Eugenie. To je velký dar, ta jeho racionalita. Ať sleduje jakýkoli cíl, vždycky si k tomu najde nějaký naprosto nezávadný, naprosto logický, naprosto humánní důvod. Dokáže si ho vymyslet, kdy si jen zamane, a předloží ti ho tak upřímně, že o něm přesvědčí i sám sebe. Vsadím se, že pokud jsi s ním měla někdy nějaké jednání, tak se ti podařilo nechat se od něj přemluvit o něčem, s čím jsi zpočátku nesouhlasila, a že toho nedosáhl příkazy a hrozbami, ale velmi trpělivými, racionálními argumenty.“

Insignová chabě namítla: „No —“

A Genarr jízlivě dodal: „Vidím, že se ti také dostalo lekce jeho 'racionálnosti'. Takže víš sama, jak dobrý komisař to je. Ne dobrý člověk, ale dobrý komisař.“

„Tak daleko bych nikdy nešla, abych tvrdila, že je dobrý člověk, Sievere,“ ujistila ho Insignová a slabě zavrtěla hlavou.

„Raději toho necháme. Chci poznat tvoji dceru.“ Vstal. „Co kdybych vás po obědě přišel navštívit?“

„Budu jen ráda,“ odvětila Insignová.

Genarr se díval, jak odchází, a úsměv mu pomalu pohasínal. Eugenie měla chuť vzpomínat a jeho první reakce byla zmínit se o jejím muži — načež celá ztuhla.

V duchu zasténal. Stále měl ten neobvyklý dar mařit vlastní naděje.

27

Eugenie Insignová své dceři řekla: „Jmenuje se Siever Genarr a správně se má oslovovat 'veliteli', protože je velitelem Kopule.“

„Jistě, mami. Když je to jeho titul, tak mu tak budu říkat.“

„A ne, abys ho přivedla do rozpaků —“

„To bych neudělala,“

„Ale ano, velmi snadno, Marlene, to víš dobře sama. Prostě ber jeho sdělení taková, jaká jsou, aniž bys je musela na základě mluvy jeho těla korigovat. Prosím tě o to! Je to můj dobrý přítel, znali jsme se na škole a i chvíli potom. A i když je v Kopuli už deset let a já ho celou tu dobu neviděla, je to stále můj dobrý přítel.“

„Myslím, že jsi s ním musela chodit.“

„Tak přesně tohle mám na mysli,“ řekla Insignová. „Nechci, abys ho pozorovala a říkala mu, co si doopravdy myslí nebo cítí. A jen pro tvou informaci, nechodili jsme spolu, to se nedá říct, a už vůbec jsme nebyli milenci. Byli jsme přátelé a měli jsme se rádi — jako přátelé. Ale potom, co tvůj otec —“ Zavrtěla hlavou a udělala neurčité gesto. „A dávej si pozor na to, co říkáš o komisaři Pittovi — jestli na něj přijde řeč. Mám pocit, že velitel Genarr komisaři Pittovi moc nedůvěřuje —“

Marlene matku obdařila jedním ze svých vzácných úsměvů. „Ty sis všímala jeho podvědomého chování? Protože to, co říkáš, není jen pocit.“

Insignová potřásla hlavou. „Vidíš? Ani na chvilku s tím nepřestaneš. Dobrá, není to jen pocit. Vlastně se tak o komisaři Pittovi vyjádřil i slovně. Možná má k tomu důvod —“ dodala napůl pro sebe.

Obrátila se k Marlene a spěšně řekla: „Znova opakuji, Marlene. Můžeš si velitele pozorovat a domýšlet si, co jen chceš, ale jemu o tom neříkej ani slovo. Řekni to mně! Rozuměla jsi?“

„Ty myslíš, že nám hrozí nějaké nebezpečí, mami?“

„Nevím.“

„Já ano,“ řekla Marlene suše. „Věděla jsem to od okamžiku, kdy komisař Pitt řekl, že můžeme letět na Erythro. Jenom nevím, o jaký druh nebezpečí jde.“

28

První pohled na Marlene byl pro Sievera Genarra šok, tím větší, že dívčin zatvrzelý výraz v něm vyvolával pocit, jako by zcela bezpečně věděla, že zažívá šok, a stejně tak proč.

Faktem zůstávalo, že na ní nebylo vůbec nic, co by svědčilo o tom, že je Eugeniina dcera, nic z její krásy, nic z jejího půvabu, nic z jejího kouzla. Jenom ty veliké zářivé oči, které se teď do něj zavrtávaly, a ty zase nebyly Eugeniiny. Dalo by se říct, že právě v tomto jediném ohledu matku převyšovala.

Postupně si však svůj první dojem začal opravovat. Vzal si s nimi čaj a zákusek. Marlene zachovávala dokonalou zdvořilost. Dokonalá dáma, navíc zjevně inteligentní. Jak to řekla Eugenie? Všechny nekouzelné ctnosti? Tak zlé to nebylo. Zdálo se mu, že si toužebně přeje, aby ji někdo miloval — přání, které obyčejní lidé občas mívají. Jaké měl i on. Zaplavil ho náhlý pocit spřízněnosti.

Po nějaké chvíli se zeptal: „Eugenie, vadilo by ti, kdybych si mohl s Marlene promluvit o samotě?“

Insignová odvětila s hranou lehkostí: „Nějaký konkrétní důvod, Sievere?“

Genarr zamyšleně odpověděl: „Byla to Marlene, kdo promluvil s komisařem Pittem a ona, která ho přesvědčila, aby vám dvěma dovolil odejít na Kopuli. Jako velitel Kopule jsem poměrně dost závislý na tom, co komisař Pitt řekne nebo udělá, a rád bych se o jejich rozhovoru dozvěděl od Marlene něco víc. Myslím, že mezi čtyřma očima se jí bude povídat líp.“

Genarr se díval, jak Insignová odchází, a potom se obrátil k Marlene, která teď seděla ve velkém křesle v rohu pokoje a téměř se ztrácela v jeho měkké rozložitosti. Ruce měla volně sepjaté v klíně a její nádherné tmavé oči velitele upřeně pozorovaly.

Genarr se na ni obrátil s úsměvem: „Tvoji matku, zdá se, zneklidňuje, když nás tu má nechat o samotě. Jsi také neklidná?“

„Vůbec ne,“ odpověděla Marlene. „A jestli byla matka neklidná, tak to nebylo kvůli mně, ale kvůli vám.“

„Kvůli mně? Jak to?“

„Myslí si, že mohu říct něco, co vás urazí.“

„A můžeš, Marlene?“

„Úmyslně ne, veliteli. Pokusím se.“

„Nepochybuji, že to zvládneš. Víš, proč jsem chtěl být s tebou o samotě?“

„Matce jste řekl, že se chcete dozvědět něco bližšího o mém rozhovoru s komisařem Pittem. To je pravda, ale také chcete vědět, co jsem zač.“

Genarr malinko povytáhl obočí. „Přirozeně, chtěl bych tě lépe poznat.“

„V tom to není,“ řekla rychle Marlene.

„V čem tedy?“

Marlene odvrátila pohled. „Lituji, veliteli.“

„Čeho lituješ?“

Marlene udělala nešťastný obličej a neodpovídala.

Genarr konejšivě řekl:

„No tak, Marlene, copak je to? Musíš mi to povědět. Je důležité, abychom byli vůči sobě upřímní. Jestli ti matka přikázala, aby sis dávala pozor na jazyk, tak na to prosím, zapomeň. Jestli ti naznačila, že jsem citlivý a můžu se snadno urazit, tak na to taky zapomeň. Naopak, já ti přikazuji mluvit otevřeně a ani trochu se nestarat o to, jestli mě urazíš, jsem přece velitelem Kopule a ty mě musíš poslouchat.“

Marlene se najednou rozesmála. „Vy se o mně vážně chcete za každou cenu něco dozvědět, že jo?“

„Jistě.“

„Protože nechápete, že můžu vypadat tak, jak vypadám, když jsem matčina dcera.“

Genarr na ni vytřeštil oči. „Nic podobného jsem nikdy neřekl.“

„Ani jste nemusel. Jste matčin starý přítel. Aspoň tolik mi řekla. Ale vy jste ji miloval a ještě stále jste se z toho docela nevzpamatoval a čekal jste, že budu vypadat tak jako ona, když byla mladá, takže když jste mě spatřil, tak jste se zarazil a trošku sebou trhl.“

„Vážně? Bylo to poznat?“

„Byl to jen nepatrný pohyb, protože jste zdvořilý člověk a snažil jste se to nedat najevo, ale bylo to tam. Hned jsem si toho všimla. A potom se vaše oči obrátily na mou matku a zase zpátky na mě. Bylo to všechno velmi průhledné. Myslel jste na to, že se ani trochu matce nepodobám. Zklamalo vás to.“

Genarr se opřel do křesla: „Ale to je úžasné.“

Marlenina tvář se rozzářila nevýslovnou radostí. „Vy si to myslíte, veliteli. Vy si to opravdu myslíte. Nejste uražený. Není vám to trapné. Máte z toho radost. Jste první, úplně první. Ani matce se to nelíbí.“

„Líbí nebo nelíbí, na tom nezáleží. To je úplně vedlejší, když člověk narazí na něco tak výjimečného. Jak dlouho už dokážeš takto interpretovat jazyk těla, Marlene?“

„Stále, ale v poslední době jsem se v tom zlepšila. Myslím, že to musí umět každý, jen kdyby se díval — a myslel.“

„To ne, Marlene. Tak to není, nemysli si. Tedy říkáš, že miluji tvou matku.“

„O tom není pochyb, veliteli. Když jste blízko ní, mluví o tom každý váš pohled, každé slovo, každý pohyb.“

„Myslíš, že to ví?“

„Tuší to, ale nechce to vědět.“

Genarr pohlédl stranou. „Nikdy nechtěla.“

„Můj otec, víte.“

„Vím.“

Marlene zaváhala. „Ale mám dojem, že se mýlí. Kdyby vám rozuměla, jako já teď —“

„Jenže bohužel nerozumí. Jsem ale šťastný, že ty ano. Jsi krásná.“

Marlene se začervenala. Potom řekla:,Vy si to opravdu myslíte!“

„Ovšem, že ano.“

„Ale —“

„Mohl bych ti snad lhát? Tobě? Tak proč bych to zkoušel? Tvá tvář není krásná. Tvé tělo není krásné. Ale ty jsi krásná a to je hlavní. Přece poznáš, že si to opravdu myslím.“

„Ano, poznám,“ řekla Marlene. Tvář měla tak rozzářenou nefalšovaným štěstím, že se v ní v tu chvíli zračila vzdálená, nepoznaná krása.

Genarr se také usmál: „Promluvíme si teď o komisaři Pittovi? Zvláště teď, když vím, jak neobyčejně bystrá mladá žena z tebe je. Souhlasíš?“

Marlene volně sepjala ruce položené do klína a zdrženlivě se usmála: „Ano, strýčku Sievere. Nebude vám vadit, když vám tak budu říkat, že ne?“

„Vůbec ne. Naopak, jsem poctěn. A teď mi pověz něco o komisaři Pittovi. Nechal mi instrukce, abych tvé matce poskytl veškerou dostupnou pomoc a veškeré naše astronomické vybavení. Co si o tom myslíš?“

„Matka chce provést podrobné proměření Nemesiiny dráhy vzhledem k ostatním hvězdám a Rotor je pro taková měření příliš nestabilní. Na rozdíl od Erythro.“

„Je tenhle její projekt z poslední doby?“

„Ne, strýčku Sievere. Pokoušela se o tyto nezbytné údaje už velmi dlouho, to mi sama řekla.“

„Tak proč ho už dávno nepožádala, aby sem mohla přijet?“

„Požádala, ale komisař Pitt to zamítl.“

„Tak proč souhlasil teď?“

„Protože se jí chtěl zbavit.“

„O tom nepochybuji — zvláště když měl pocit, že ho neustále obtěžuje svými astronomickými problémy. Ale ten musel mít už dlouho. Proč ji pustil teď?“

Marlenina odpověď byla tichá. „Protože se chtěl zbavit mě.“