Ostří břitvy

Kapitola 1 POBŘEŽÍ KOSTER

V Neapoli byl toho roku v lednu neobvykle drsný mráz. Rušné město odumřelo a zahalilo se modrým kouřem z tisíců komínů.

Malíř Césare Pirelli se sklonil v křesle a žmoulal zvlhlou cigaretu. Jeho tvář vypadala od neradostných myšlenek starší; přehoz přes kolena mu dodával vzezření nemocného člověka.

„Už dost, Césare, nebo přestanu věřit, že je ti šestadvacet! ozval se zvučný hlas. Spousta županů a přikrývek na široké pohovce se pohnula. Doprostřed pokoje vkročila mladá žena, rychle přešla po pokoji, zabalila se do jedné přikrývky, sedla si proti Pirellimu a požádala ho o cigaretu.

„Dříve jsi byl jiný,“ řekla, přimhuřujíc oči před kouřem, „nebo se mi to jenom zdálo? Od té doby, co ses vrátil z Říma… Pravda, nedóstals větší objednávku, já tě chápu. Ale do jara vydržíme.“

„Vydržíme do jara, a co potom?“

„Na jaře se vždycky něco stane, najde se východisko taky tentokrát. Vezmi si příklad ze mě.“

„Z čeho? Z tvé lehkomyslnosti?“

„Caro mio, je načase, áby sis našel zaměstnání. Třebas jako tajemník některého profesora, nebo ještě lépe, nějakého archeologa, který přijede do Itálie. To je přece tak snadné, zvláště když se naučíš kreslit lebky. Je to malý, zato jistý výdělek. Za deset let si koupíš dva pokojíky, fiatku tisíc-sto, a můžeš se oženit.“ „S tebou?“

„Drahoušku, mně je dvaadvacet, a já ještě nebažím po tichém štěstí. Vrátím se k tobě až tak za patnáct dvacet let!“

„Kreslit lebky! Leo, ty jsi zkrátka hloupá holka. Musím konečně přece udělat něco většího, solidního! A já to dovedu! Už mám dost těch reklamních prospektů s krásnými Italkami… To je škoda, že už jsi vyšla z módy!“

Lea vyskočila a vyzývavě se napřímila:

„Jestli je někdo z nás hloupý, potom jsi to ty, Césare! Já se taky trochu vyznám v umění. Chceš udělat něco velkého, ohromné! Ale kde najdeš bossa, který ti zadá takovou práci? A dělat jen pro sebe, bez objednávky? Budeš muset dělat asi třicet let to, čemu říkáš hlouposti, a potom žít skoro o hladu, abys přežil ty roky, kdy budeš moci zkusit udělat něco, jak říkáš, velkého. Jestli tě ovšem dřív neodvezou do nemocnice nebo na hřbitov.“

Malíř se podíval na Leu s údivem. Dal oharek do popelníku, odhodil přehoz, padl k jejím nohám a zalomil rukama. Lea překvapením vykřikla, dala se do smíchu a pohladila mu skloněnou hlavu:

„To bude to nejlepší, hochu. Zatím maluj obrázky. A až bude teplo, uvidíme, já mám nějaké plány. Ale napřed pojedeme do Kalábrie, k Jónskému moři. Strávili jsme tam báječné měsíce, když jsi mě učil plavat ve skafandru!“

Lea se posadila do křesla a vytáhla z pomačkaného balíčku cigaretu. Skučení studeného větru za okny působilo skličujícím dojmem.

Césare si sedl na opěradlo křesla a vzal Leu okolo ramen. Lea mlčky kouřila a zahleděla se do tmavého okna.

„Netrap se, carissima,“ řekl potichu, dotýkaje se rty jejích vonících vlasů.

„Jen mě, drahoušku, nelituj,“ rozesmála se náhle Lea. „Já se netrápím, jen jsem se zamyslila. Víš, právě mě něco napadlo!“

„Když tebe něco napadne, tak to jistě bude stát za to,“ odpověděl malíř a vstal. „Povídej, já se při tom projdu, je mi zima!“

„Byla jsem nedávno u tvojí tety…“ Césare posměšně vyprskl.

„Počkej, nesměj se, když nevíš, co chci říct. Mlč a zapal mi! Byl tam starý námořník, tvůj vzdálený příbuzný.“

„Aglauco Callegari, ten? Co ho přivedlo do pobožné rodiny?“

„To nevím. Nebyl jistě ve své kůži. Nakonec jsem s ním odešla do předsíně, kouřili jsme a on mi vykládal o Pobřeží koster, mamma mia, to bylo zajímavé!“

„Proč jsi mi nic neřekla?“

„Zapomněla jsem. Promrzla jsem skrznaskrz, zřejmě mi zamrznul i mozek. Ale o to nejde, že to bylo zajímavé, jde o věc samu!“

„Zatím ti nerozumím!“

„Tak už konečně mlč! Pobřeží koster je v jižní Africe, je to bývalá německá kolonie, kterou shrábla Jihoafrická republika. Námořníci pojmenovali to místo tak proto, že tam mnoho lodí ztroskotává, že je tam poušť a vůbec je to tam nebezpečné, všude je otevřený břeh a strašný příboj. A není tam sladká voda, na pět set mil je písčina a nízké kopce. A je to zakázaná země, protože na břehu jsou diamanty, a Jihoafričané nedovolí, aby se těžily, aby neklesla jejich monopolní cena. Ale v poušti nemohou mít řetěz stráží, pat-rolují tam jen hlídky. Tu a tam se najdou odvážlivci, kteří se tam dostanou a stačí se za několik dní zabezpečit na celý život… Myslela jsem si…“

„Jet tam? To je ti podobné! A strýček Aglauco neříkal, kolik jich policie pochytala?“

„Césare,“ řeklo děvče výhružně, „začínám tě mít dost! Jsi snad nemocný, nebo co? Po kom jsi taková baba, po tetičce?“

„No tak tedy mluv,“ usmál se smířlivě malíř.

„Tak se podívej, kapitán Callegari se v Angole spřátelil s jedním portugalským námořníkem. Ten se dal najmout do oceánografické výpravy, ale ukázalo se, že to byla prostě společnost lovců diamantů. Ti odvážlivci se vylodili na Pobřeží koster a pobyli tam týden. Ale náhle se objevila policie. Celý oddíl na velbloudech. Jeden průzkumník, ten hlavní, kterého policie těžce poranila, se vrhl do příboje, nějak dokázal ten příboj přeplavat, ale začal se topit. Tehdy ten námořník skočil z jachty do moře a zachránil ho. Vlastně ho nezachránil, protože ten hledač od těch ran umřel. Ale než umřel, řekl tomu námořníkovi, který ho vytáhl, že narazili na místo s velkými diamanty. Před policií se jim podařilo zatajit i to místo, i diamanty, které našli. Umírající nakreslil plán toho místa a dal ho tomu námořníkovi, a ten dal udělat kopii kapitánovi Callegarimu, pro každý případ, protože sám nedoufal, že se tam ještě někdy dostane.“

„A proč myslíš, že ten plán je pravý?“ zeptal se zaujatý Césare. „Takových plánů diamantových nalezišť jsou i v Anglii i v jižní Africe v každém přístavu pro lehkověrné hlupáky celé stovky.“

Lea se vítězně usmála.

„Proto, že se ten Portugalec nesnažil ten plán prodat a nepřemlouval kapitána, aby tam jel. Dal ho zadarmo, z přátelství, nic za něj nechtěl, a proto to vypadá dost pravděpodobně. Ostatně to není tak důležité!“

„Zase si hraješ s tajemstvím?“

„Vůbec ne! Myslela jsem, že by se tam měli vydat se skafandry, potopit se do příboje, vystoupit na kterémkoliv místě na břeh a hned pláchnout do moře, jakmile se jenom policisté ukážou v dálce.“

„To má logiku, fakt. A řeklas to kapitánovi?“

„To se rozumí. Jak jsem se mohla udržet? Vyskočil, začal rozhazovat rukama a litoval, že nezná nikoho, kdo by se odvážil financovat takovou plavbu, on že by se toho docela jistě účastnil.“

„To je všecko zajímavé, ale co to má co dělat s námi, s tebou a se mnou?“

„Včera jsi mě seznámil se svým znamenitým přítelem, s kterým jsi přijel z Říma. Copak jsi zapomněl, že nás pozval na cestu na své jachtě? Zítra s ním budeme obědvat.“

„A ty opravdu myslíš… Ale ano vlastně, u sta hromů, všecko se může stát! Ivo si mi celou cestu stěžoval, že jeho kariéra skončila, že je vedle. A opravdu, nemá-li angažmá celý rok, je to špatné! Přihrnou se věřitelé, a sbohem jachto, sbohem vilo! Chce před věřiteli utéct na moře.“

„Můžeme přijmout jeho pozvání. A až se to bude hodit, přemluvit ho, aby plul k Pobřeží koster… se strýčkem Callegarim jako neplaceným kapitánem.“ „Děvče zlaté, to už je hotový plán! Tys mě převezla! Sjedu dolů a zatelefonuju starému Aglaucovi. Jestli nás večer přijme, budeme muset sáhnout do kapsy na taxíka a na něco k pití. Ale nevadí, zítra zaplatí oběd Flaiano, na to ještě má!“

Počasí se nezlepšilo ani příštího večera, kdy Césare a Lea seděli u stolu v restauraci se starým kapitánem Callegarim. Ivo Flaiano se trochu opozdil, a ted spěchal sálem, vysoký krasavec, který na sebe obracel všeobecnou pozornost. Šla s ním mladá dáma ve velmi dekoltovaných večerních šatech.

Její krátce zastřižené vlasy hrály mědí a vlnily se jako opravdové vlny. Snědost jejích nahých ramen měla také nádech mědi a shodovala se se šikmýma očima pod ostrým černým obočím. Přívětivě se usmála na muže, kteří jí byli představeni, prohlédla si zkoumavým pohledem malířovu přítelkyni a pomalu si sedla na přistavenou židli. Ivo se šel radit s vrchním číšníkem, měl jako každá filmová hvězda všude známé.

„Tak vy jste Lea,“ řekla nenucené dáma, „a já jsem Sandra. Slyšela jsem o vás od Iva mnoho hezkého.“

„Ale on mě přece viděl včera poprvé!“

„Tak mu to tedy říkal váš…Césare.“

„Co vás napadá, jeho tajná a bezmezná láska je Zizi Gian-merová!“

„Kdes to vzala?“ zvolal Césare.

„To je jasné, ted jsou v módě lehčí děvčata,“ zesmutněla naoko Lea, „já jsem pro tebe byla vždycky příliš ctnostná. Proto máš rád její podobizny.“

Sandra se mile rozesmála. Ozbrojená neutralita žen se změnila ve vzájemnou náklonnost. Začaly mluvit o posledních římských novinkách. Kapitán, v rozpacích z přítomnosti dvou krásných žen a filmové osobnosti, mlčel. Ale výtečné víno stařečka brzy rozehřálo. Na stole se objevil ohmataný kousek kalikového průhledného plátna. Rozpálená Lea ze sebe vysypala historii o neúspěšných diamantových dravcích a svůj plán. Sandra se naklonila dopředu a její pohled, až dosud snivý a roztržitý, byl najednou nevyzpytatelný a tvrdý. Ivo si zapaloval už třetí cigaretu. Nakonec se tento majitel jachty odrazil na zadní opěradlo židle a začal pomalu, jako by se bál nepředloženého slova:

„Kdo ví, možná že to stojí za pokus. Se skafandry není nebezpečí tak veliké. V Angole je zas nějaká patálie, jejich zpravodajská služba jaksepatří nepracuje, a my stačíme něco udělat, když se náhodou neukáže hlídka. Horší je, že ta výprava byla už v šestačtyřicátém roce, před patnácti lety. Z těch diamantů tam asi nezůstalo nic.“

„S těmi nemusíme počítat,“ vmísila se Lea. „Známe místo, kde hledat. V tom máme ohromnou výhodu před všemi ostatními, kteří jdou nazdařbůh. Musíme svůj plán uskutečnit co nejrychleji, potápěčů přibývá, a jiní mohou být taky tak chytří. A když se Jenhle trik moc rozšíří, budou se ti jihoafričtí krkouni umět připravit.“

„Jestli se už nepřipravili,“ přitakal Flaiano. „Ale to se dovíme, až to zkusíme, dřív ne.“

„Řeknou nám to jejich policejní samopaly,“ rozesmál se Césare a Lea zrudla zlostí. Její obavy však byly zbytečné, filmový herec už byl unesen hrou s nebezpečím, a hlavně představou úžasného bohatství.

Ivo se naklonil k Sandře:

„Promluv ty! Chtěli jsme přece jet do Nového Orleansu na šestý březen, na jejich slavný masopustní úterek. A ted to vypadá tak, že musíme odjet hned, dokud je na jižní polokouli ještě léto.“

„Do háje s masopustním úterkem,“ odpověděla Sandra hlubokým hlasem, chraptivým z rozčilení. „Platí, zkusíme štěstí.“ Vstala a podala ruce kapitánovi a Césarovi: „Pojedeme co nejdřív, než začne padat sníh. Vzhůru na jih, do tropických moří!“

Všichni vstali a tiskli si navzájem ruce. Ivo se dotkl kapitánova ramene a řekl:

„Dovolte, abych vám všem představil velitele jachty Aquila!“

Starý námořník zčervenal a uklonil se, ostatní zatleskali.

Césare vzal Ivu a Leu pod paždím a slavnostně pronesl:

„A já vám představuju tři potápěče výpravy na diamanty. Vlastně, možná že budou čtyři. Jak je to s vámi, Sandro?“

„Já ne! Já se budu muset starat o kuchyň. Ale ne o nádobí. Nádobí si budou muset vzít na starost všichni, nebo vypukne vzpoura na širém moři!“

Kapitán Callegari si odkašlal a obřadně řekl:

„Chci vás na něco upozornit, panstvo. Muži to jistě chápou, ale vy, dámy, dovedete udržet jazyk za zuby, než odplujeme? Nikomu ani slovo! Zpráva letěla i dříve světem rychleji než nejrychlejší lod, a dnes už je jak blesk. A naše cesta by tak mohla ztroskotat ještě dřív, než zvedneme kotvy.“

„Nikomu, nikde, nic!“ Veselé a nadšené tváře žen zvážněly.

„Ještě jedna otázka,“ pokračoval námořník. „O jachtě vím, ale kdo bude lodní mužstvo?“

„Samí našinci. Strojníky budou můj starý přítel inženýr a můj řidič, námořníky dva mně oddaní mládenci z Kalábrie, kteří taky ted opatrují jachtu, kormidelníkem poručík italského lodstva ve výslužbě, dohromady s vámi nás bude deset.“

„Budou se taky podílet na zisku?“

„Zatím ne. Plují přece na výlet. Pojedeme do Kapského Města, na Cejlon, do Japonska…“

„Kapskému Městu bude lip se vyhnout. Když se tam dovědí, že jsme pluli okolo Pobřeží koster, mohou u nás udělat náhlou prohlídku. Ale o tom všem máme dost času uvažovat na cestě. Ještě něco: do Gibraltaru a potom až k Zelenému mysu nás čeká dost mořských bouří.“

„Och!“ zatvářila se pohrdavě Sandra.

„Opravdu, signorino, plavba nebude snadná,“ upozorňoval vážně kapitán.

Ale ani kapitán Callegari, nikdo ze společnosti odvážných mladých lidí si nedovedl představit všechny svízele tohoto fantastického podniku.

Pobřeží koster, tak nazvali námořníci Caoco, pobřeží pouště Namib v jihozápadní Africe mezi Velrybím zálivem a mezi Alexandrovým přístavem v Angole. V řeči domorodých kočovníků se nazývá Gerero, což znamená Pobřeží samoty, ale hledači diamantů ho pojmenovali Pobřeží diamantů a smrti. V prostoře od Angoly do Velrybího zálivu je skoro bezvodá a neobydlená poušť, která sa táhne osm set kilometrů podél moře a na dvě stě kilometrů do hloubky pevniny. To je vyhodné pro Jihoafrickou republiku, která dostala mandát nad tímto územím dřívějších německých kolonií a „pečuje“ o toto území tím, že zakázala každému, aby na ně vstupoval bez povolení, které lze velmi těžko dostat. Tajemství je velice jednoduché. Na jih od pouště Namib, na pobřeží Namalandu, je velmi mnoho diamantů. Celá tato oblast byla prohlášena za zakázané území, je obehnána drátem s vysokým elektrickým napětím a střežena stálou stráží. Toho, kdo chce z Namalandu, přesněji z jeho zakázaného území odejít, i když je příslušník policie, prosvěcují a teprve potom mu dají propustku. To všechno jsou opatření mající zabránit znehodnocení diamantů, které jsou (správněji: byly, do otevření diamantových trychtýřů v sovětské Sibiři) světovým monopolem, a zajišťují obrovské zisky vlastníkům kimberleyských polí. Diamanty se v Caocu netěžily, ale vláda Jihoafrické republiky se důvodně domnívá, že tam jsou. Proto svěřené mandátní území mělo zůstat pouští.

Pobřeží koster je, naštěstí pro hledače diamantů, příliš veliké a pusté. Ale to štěstí má svůj rub, protože překonávání nesnází Caoca je smrtelně nebezpečné pro jednotlivé hledače a velké organizované výpravy se dají velmi těžko utajit.

Bohatství střeží rychlé hlídky na jízdních velbloudech, kteří zde nahrazují vrtulníky. Ale hlavní hlídkou je oceán, jenž sem přináší ozvěny antarktických bouří v podobě mocného příboje, který ustavičně bije o břeh. Možná že diamantů je v těch písčinách méně než zbytků lodí a kostí námořníků ze starodávných galér, válečných veslových lodí, i z dnešních parníků.

Pobřeží koster je okraj dávné africké vyvýšeniny zemské kůry, která se zvedá už milióny let. Proto jsou zde odplaveny všechny horní nerostné vrstvy až po nejstarší horniny základu zemské kůry. Geologové odhadli zcela nedávno stáří těchto hornin na pět miliard let, to znamená, že jejich stáří je blízké stáří celé naší Mléčné dráhy. Tady vystupují zemské útroby, těžké břidlicové eklogity, hlubinná hrubozmná hornina rozložená pod žulovou korou. Odtud se trhlinami a tenkými úseky zemské kůry prodírají obrovskou silou na povrch proudy rozžhavených plynů, které s sebou kromě rozpadlých eklogitů unášejí také drahocenné diamanty. Jiho- africká pevnina je celá provrtána diamantovými trychtýři, stejně jako pevnina uprostřed Sibiře.

Africká pevnina se zvedá a její břeh neustále útočí na moře, jako by je odrážel, odstrkoval. Stále se mění hloubky, z moře neočekávaně vyrůstají podmořské útesy, mysy se prodlužují hřebeny mořských skal. A písek Coaca, snad nejzrádnějšího pobřeží světa, se plní lidskými kostrami.

Hledači diamantů rozkopali kdysi kopec písku sedmnáct kilometrů od břehu a našli v něm starou portugalskou válečnou plachetnici. Příbojem vyhlazené oblázky se táhnou jako pruhy deset kilometrů od břehu a ukazují, že se zde kdysi rozlévaly vlny Atlantického oceánu.

Uprostřed minulého stpletí objevili námořníci v malém zálivu na jih od mysu Frio starou dlážděnou cestu, která vedla do nitra pevniny.

Roku 1909 na sever od Caoca ztroskotal německý osobní parník Eduard Bohlen. Ted trčí na souši, kilometr od pobřeží, se zachovanými stožáry a se zachovaným komínkem, obklopený křovinami. V horkém oparu pouště se zdá, že tento obrovský parník pluje velebně nízkým houštím. Nedaleko je měděný důl a jeho dělníci pořádají na parníku své schůze a zábavy. Noční světla v kulatých okénkách v jeho boku oživují mrtvou lod.

V roce 1924 narazil anglický osobní parník Dundinská hvězda v noci na skálu, která nedlouho předtím vyvstala z moře, a byl vyvržen na Pobřeží koster asi uprostřed mezi Angolou a Velrybím zálivem u městečka Walvis Bay. Část cestujících, většinou ženy, děti a nemocní, přestáli příboj na záchranných člunech a vystoupili z nich na písečnou pláž. To byla chyba, která div nezahubila celou skupinu. Lidé, kteří zůstali na lodi, pevně usazené v pobřežních skalách, byli snadno zachráněni příštího dne lodmi, které k nim připluly, ale všechno úsilí odvézt cestující z písečné pláže bylo marné. Záchranné čluny se roztříštily a třiašedesát cestujících zůstalo na břehu s nepatrnou zásobou vody a potravin. Pokusy přepravit příbojem prámy s vodou a potravinami se nezdařily. Na pomoc vyplul mořský vlečný parník a torpédoborec. Z nejbližšího železničního města Windhuku byly ihned poslány dvě sku- piny nákladních automobilů s rozkazem, aby jely pouští ve dne v noci. Vedeny dobrovolníky a Křováky, dojely automobily s neuvěřitelnými nesnázemi na místo neštěstí až za dva týdny místo za předpokládaných sedm dní. Naštěstí dva bombardovací letouny mohly zásobovat tábor bezradných cestujících nejnutnějšími potravinami a vodou. Letci přistáli se svými letouny na úzkém hřbítku, jediném pevném místě, z kterého se dalo vzlétnout, a začali odvážet děti a ženy. Startovací dráha bombardérů byla asi tisíc metrů, délka celého hřbítku neměřila však ani osm set metrů. Letci vyhodili, co se dalo, a třikrát vzlétli a přistáli. Jeden letoun beznadějně uvázl v písčině a byl později vyproštěn skupinou nákladních automobilů, nakonec se však přece jenom rozbil. Vlečný parník, který se neopatrně přiblížil k příboji, byl zničen, posádka byla zachráněna. Ukvapené vystoupení na hrozné Pobřeží koster stálo stát sto tisíc liber šterlinků. Dva lidé přišli o život. A to všechno proto, že několik desítek cestujících přešlo osudnou čáru příboje, přirozenou zed Caoca.

Záhadnou moc pobřeží koster naši mladí Italové neznali. Přesvědčeni o svém úspěchu, hnali se k hroznému Caocu jako k zaslíbené zemi. Ale lednové moře bylo velmi nepřívětivé. Pocuchaná bouřemi, umořená kymácením jachty, prosáklá kouřem Dieselových motorů, zastavila se společnost hledačů diamantů na ostrovech Zeleného mysu. Bylo zapotřebí prohlédnout motory, ledacos opravit, a co hlavního, připravit se na potápění. Povětrnostní zprávy slibovaly stálé klidné počasí. Trojice potápěčů, se Sandrou a poručíkem jako pomocníky, začala zkoušet potápěčskou výstroj. Na jihozápad od přístavu Praia našli malou osamělou pláž příkře spadající do mořské hlubiny. Zde, stejně jako u celého západního pobřeží severní Afriky, bylo moře dokonale průzračné. Voda pod motorovým člunem připomínala průhledný světle modrý křišťál, zdálo se, že člun se vznáší ve vzduchu. Lea, Césare a Flaiano se vynořili po půlhodinovém plavání pod vodou.

„Bože, to je krása!“ vykřikl Césare, trhl širokými rameny a třpytivé kapky mořské vody se mu kutálely s kůže jako perličky. „Ted si zakouříme!“ Sandra vstala z lavičky a podala mu zapalovač a cigaretu. Malíř se na ni díval s netajeným nadšením.

„Bikiny zdvojnásobují váš půvab, a to nebývá často. Nyní budu přemýšlet o tom, komu jste podobná: Gee v Ara pacis, Oltáři světa.“

„To je pochybná poklona: Gea s tolika dětmi! Uctivě dě-kuju!“

„Vy znáte Oltář světa!“ podivil se malíř.

„Dovolte, abych se představila ještě jednou: odbornice na antickou kulturu Sandra Cittiová. Protože jsem bez místa, tedy toho času průvodkyně po římských památkách. Dvě stě lir za houf. Pastýři si vydělají víc!“

„Chudáčku! Já vás chápu, taky jsem ted šťastný, že už nemusím poslouchat poučování svého poameričtělého bossa.“

„O čem vás poučoval?“

„Jak mám malovat ženy pro reklamu! A to poučoval mne!“

„Promiňte,“ zasáhl do rozhovoru poručík, „chci říct, že pokud jde o Geu, nesouhlasím. Myslím, že jste mnohem krásnější!“

Césare se rozplynul v úsměvu a mrkl na Leu, ale Ivo šťouchl poručíka povzbudivě do boku:

„Námořníci se vyznali v ženách vždycky lip než malíři. Sandra je jedinečná! Její vitals je 96–56—96… je velice sexual, kam se hrabe nějaká Gea!“

„Nemám ráda hollywoodskou hantýrku,“ vybuchla Sandra, „bezcitnou, hrubou, nelidskou! Už po druhé větě si každý režisér, kameraman, o producentovi ani nemluvě, myslí, že má právo zeptat se:.Mimochodem, jaký máte vitals, rozměry životně důležitých částí těla? „

Poručík poslouchal Sandru s upřímným potěšením. Žil dosud v přesvědčení, že každá krásná dívka je zcela jistě lovkyně mužů, „gold-digger“. A Sandra se svým nenuceným, vybraným chováním podobala hollywoodské „tygřici“. Začal nyní uvažovat o tom, že zřejmě existují výjimky.

„Já vám velice dobře rozumím, Sandro!“ zvolal Césare. „Bůh je můj svědek, že vím, co je to krása. Rodin, když už byl starý, pojednou prohlásil:.Věřím, že nebudeme nikdy přesně vědět, proč je nějaká věc nebo bytost krásná. Ale myslím, že krásu nestačí chápat jenom citem, krása má i své přesné zákony, a kdyby lidé tyto zákony znali, měli by vytříbenější estetické cítění a vkus.“

„Césare, co to, že kážeš?“ vstala zároveň s ním Lea. „Tohle je přece krása!“ A dívka ukázala na křišťálové modré moře a na řetěz litinově šedých hor v dálce, ověnčených řídkou řadou bílých oblaků.

„A jaká! Jistě by se našel nějaký dobrák, který by nám vědecky zdůvodnil proč. Ale kdo krásu nevidí, tomu rozbor nepomůže.“

„Ano, to je krása!“ vykřikl malíř. „Chtěl bych umět místo tisíců melouchů namalovat tento pohled tak, aby tam bylo modré nebe i oblaky, všechny ty pastelové barvy, a přece to nebyl děsný kýč.“

Spustili motor a člun plul po spoustách vln jako s kopce na kopec.

„Zajímalo by mě, jestli náš milý Callegari vzal s sebou dost čerstvého ovoce,“ pomyslil si nahlas Césare.

„Doplujeme i bez ovoce!“ prohodila Sandra.

„To přece pro vás, drahé dámy, pro vaše skvělé postavy.“

„Máte vlastně pravdu,“ odpavěděla Sandra. „Pokud jde o jídlo, je náš kulturní člověk stejný divoch, jako byl jeho jeskynní předek.“

„Zachovávejte dietu, jinak nemusíte dělat nic, a budete štíhlá,“ ušklíbla se Lea, „jenom se podívejte na ty vyzáblé kočky s vrásčitými krky a tenounkýma nohama!“

„Jen počkej,“ odporoval líně Césare. „Uvidíme, jakou budeš zpívat, až ti bude přes pětatřicet.“

„Možná,“ přiznala pokorně Lea. „Ale ted na to nemyslím a myslet nechci. My vůbec příliš mnoho přemýšlíme o stáří, a proto stáneme mládí!“

„Ukončete to filosofování, jsme v přístavu,“ řekl Flaiano. „Teď budeme obědvat jak divoši, já mám vždycky po potápění náramnou chuť k jídlu.“