Kapitola 2 KOŘENY HNĚVU

Girin se otočil, zvedl ruku ke klopě kabátu, kde byla kapsa u vojenské blůzy, zarazil se a vytáhl balíček dokladů odtud, kde bývají u civilisty.

Profesor Rjabuškin si osvědčení a potvrzení zběžně prohlédl.

„V pořádku. Ale proč vás Peňkovův ústav odmítl? Pravda, vy jste za války vědecky nepracoval.“

„Změnil jsem obor a stal jsem se chirurgem. Myslím…”

„Ovšem, ovšem,“ napadlo Rjabuškina, „to všechno vám prospělo, bylo dobré pro experimentální práce, ale do doktorské disertace máte ještě daleko!“

„Nedělám si nárok na nějaké vedoucí místo.“

„Výborně!“ zvolal s úlevou Rjabuškin. „Potom můžete jit rovnou do mojí laboratoře. Problém nemoci z fyziologického hlediska, a pro vás: s psychologickou úchylkou.“

A náměstek ředitele ústavu začal objasňovat podstatu problému, na kterém pracoval. Girin využil přestávky v prO» fesorově řeči a pravil:

„Ne, to se mi nehodí.“

„Ale jinou práci v našem ústavu pro vás nenajdeme… Ostatně nás upozorňovali.. “ Rjabuškin se zarazil, ale Girin napjal pozornost.

„Smím vědět, nač vás upozorňovali? Na moji neústupnou povahu?“

„Copak povaha! Tedy — já tomu osobně nevěřím, ale obviňují vás z něčeho horšího.“

„Opravdu? Jistě mi můžete říci, oč jde.“

Rjabuškinovi se do vysvětlování nechtělo, ale couvnout už nemohl.

„Máte prý jeden takový hříšek, ale co povídám, pořádný hřích, za který vás mohli případně i zbavit lékařského diplomu … Léčil jste jednoho nemocného, jako by měl rakovinu, ale ve skutečnosti jste ho otrávil anestetickými prostředky, rakovinu neměl, a vy jste mu napařil takovou dávku, že nemocný zemřel. Já vím, před komisí jste se obhájil, ale to víte, řeči jste zarazit nemohl.“

„Ano, máte pravdu, a pro někoho jsou řeči víc než fakta,“ odpověděl dopálený Girin a vstal. Také Rjabuškin vstal a vyhýbal se jeho pohledu.

„Výzvu, kterou vám poslali, zrušíme,“ křikl profesor za odcházejícím Girinem.

„To udělám sám. Sbohem.“

A Girin se vydal od náměstka ředitele ústavu rovnou na ministerstvo.

„Těžko se mohu vrátit. Odvolali mě z práce, demobilizovali mě pro vědeckou práci… Ale mohu přijmout jakékoli místo jinde, když se nehodím pro Moskvu,“ řekl vedoucímu osobního oddělení ministerstva.

„Kdo vám řekl, že se nehodíte? Rjabuškin?“

„Nejen on. Copak se nevykrucovali v Peňkovově ústavu? No a Rjabuškin taky, když jsem odmítl pracovat v jeho laboratoři.“

„Ano, ano. Ale nejsou poslední instance. My vám najdeme dobrou práci. Hned zavolám našeho poradce profesora Medveděva, snad ho znáte? „Slyšel jsem o něm.“

„Vítám vás,“ pozdravil ho čiperný a hubený profesor, jehož zjev se ani dost málo neshodoval s jeho jménem. Girina znal, a proto brzy přešel rovnou k věci.

„Vy jste stejně jako já neuropatolog a vaše články o psy-chofyziologii znám. Jistě se jí také teď zabýváte?“

„Po válce ještě víc. Ale…”

„Teď je jiná doba. Ted není rok sedmatřicátý, ani sedmačtyřicátý, ale jedenašedesátý.“

„To je pravda, ale setrvačnost je dosud příliš veliká. A za mnou se vleče špatná pověst, jak mi připomněl Rjabuškin. Odkud to všecko ví? Já jsem ovšem vyprávěl kolegům o své práci. Jistě vám někdo považoval za nutné o tom napsat.“

„Příliš to přeceňujete.“

„Dovolte, abych vám vyprávěl jednu krátkou historku. Smím?“ A na přikývnutí vedoucího osobního oddělení Girin pokračoval: „Vy víte, že už v minulém století vědci archeologové vykopávali v Egyptě Tel-Amarnu, zříceniny hlavního města faraóna Echinatona, reformátora náboženství a veřejného života. Našli obrovský archív, tisíce papyrusů nebo čeho, na čem se tehdy psalo, dohromady několik tisíc listin, knih, zápisů, celou knihovnu faraónova paláce. Učenci se na ni vrhli jako supi, knihovna z půldruhého tisíce roků před naším letopočtem, a k tomu z doby reforem! Tady je klíč k celé historii, k vědě a k náboženství starého Egypta. Pracná luštění hieroglyfů se protáhla do dvacátých letech našeho století. A výsledek? Žádné údaje o vědě, o životě ani o náboženství. Tisíce pomluv! Nevím, jestli si to pamatuju přesně, ale zdá se, že v procentech to vypadá asi tak: šedesát procent udání, čtyřicet procent ponížených proseb o to, co se tenkrát dávalo patolízalům, o půdu, o obilí a už nevím oč ještě. Tak tomu bylo před půlčtvrtým tisícem let! Ale dnes, v prvním socialistickém státě světa, by po něčem takovém nemělo být ani stopy.“

„Výborně!“ přikývl mu Medveděv. „Jestli jste vždycky tak jizlivý vůči kolegům, pak se nedivím, že někteří napsali.“

„Důležité není, že píší, důležité je, aby…”

„Dobrá, rozumím. Ale přesto mi povězte, co to vlastně bylo za případ.“ Girin začal lhostejným tónem:

„Ještě před válkou, když jsem pracoval v krajské nemocnici…“ A v mysli mu už vytanuly všechny podrobnosti jeho „zločinu“.

… Byl na konzultaci v okrese a na zpáteční cestě přenocoval v neveliké vesnici na krajské silnici. Asi o jedné hodině v noci ho probudily dvě děti ze sousední vsi, které tam přiběhly v naději, že některý cestující jim pomůže.

„Tatínek se rozstonal, víte, moc, hrůza se na něho podívat,“ vykládala celá udýchaná světlovlasá holčička, zatímco dvanáctiletý chlapec, její bratr, vyděšeně a s dětskou důvěrou hleděl zpod obočí na ospalého Girina. Vyptáváním Girin zjistil, že se večer u otce z ničeho nic na rameni ukázala červená skvrna, že měl velikou bolest, takže zdravý čtyřicetiletý muž chvílemi „hrozně řval“. A skvrna byla červená jako řeřavé uhlí a nebylo vůbec možné se na to dívat…

„Proč to nebylo možné?“ naléhal marně Girin a připomínal si všechno, co věděl o nádorech, o snětích a o jiných hnisavých onemocněních.

,A víš ty, co je to nežit?“ vyptával se holčičky, a ona dobře věděla, co je to nežit, a ujišťovala, že to nežit není. Když se Girin dověděl, že se otec neporanil a že se vůbec cítil skvěle, pochopil, že se setkal s jakýmsi zvláštním druhem nemoci.

„Honem, strýčku doktore, on se hrozně trápí,“ pobízela holčička, zatímco se Girin oblékal a prohlížel svůj lékařský kufřík, v kterém vždycky vozil všechno, čeho bylo třeba pro první pomoc. A pojednou Girina něco napadlo, jeho znamenitá paměť ho nezklamala ani tentokrát.

„Poslechni,“ zadržel holčičku, která už skočila ke dveřím, „nevím, proč není možné dívat se na tu skvrnu. Poslouchej, že ona zapáchá?“

„Ach ta smrdí, všecko se v člověku obrací.“

„Potom je to melanosarcoma, zhoubný pigmentonový nádor, barvivová rakovina, jedna z mála nemocí, s níž se lékař neodborník setká jednou v životě, anebo také vůbec nesetká…,“ uvažoval Girin, který klopýtal ve tmě a dbal, aby ho čiperné děti moc nepředběhly. Musel se pokusit vzpomenout si na všechno, co o tomto onemocnění věděl. Melanosarkom, „černý nádor“, začíná obyčejně tam, kde je nějaké mateřské znaménko. K onemocnění jsou náchylná nehluboká mateřská znaménka, která sedí na tenké základně, „nožce“. Prudký zánět soustředěný do malého místa vytvoří nádor jasně červené barvy, od kterého se táhnou paprskovitě metastázy, a živá tkáň se rozpadá v nesnesitelně páchnoucí tekutinu. Doslovně před očima se může rozpadnout veliká část těla a obnažit kosti. Někdy nemoc probíhá nesnesitelně bolestivě, jindy se naopak projevuje snížená citlivost. Girin se snažil vzpomenout si na vyléčení melanosarkomu, ale marně. Pouze když chirurg včas a úplně vyřízl zasaženou tkáň i co největší její okolí, byla naděje, že strašná nemoc zanechá svou oběť zmrzačenou, ale živou.

A jestli na Girina opravdu čeká melanosarkom, co může dělat? Tehdy se ještě nezabýval chirurgií kromě jednoduchých otvírání vředů, léčení zlomeniny, vytahování zadře-ných třísek, celého toho souboru obyčejných zranění, s nimiž musí mít co dělat každý praktický lékař.

V pěkné, čisté chalupě ho přivítala na smrt vyděšená žena. Její muž se zmítal na posteli a vydával chvílemi tlumené, chvílemi hlasité stony. Na levé straně shrnutá košile byla propocená, stejně jako ručník přehozený přes rameno. Kapky potu mu vystupovaly také na čele pod zcuchanými a zvlhlými vlasy. Malé hluboko zapadlé oči pohlédly na Girina s takovou nadějí, že se Girin pokusil zakrýt rozpaky bodrými slovy: „No, hned se na to podíváme.“ Zápach byl strašlivý. Girin se snažil raději nedýchat, ale zápach mu, zadýchanému po rychlé chůzi, vnikal přesto do chřípí. Ano, všechno bylo takové, jak se obával. Černá bulka vystupovala nad jasně červený nádor, který neztmavěl, a metastázy se rozbíhaly jako krátké omezené odnože. Girin se zeptal, zda na tom místě bylo mateřské znaménko. Nemocný to potvrdil, lékařova znalost ho.viditelně povzbudila. Nádor byl vpředu, nad vnitřní stranou ramenního kloubu, a největší metastáza se už dostala nad okraj důlku nad klíční kostí, protínala kůži jako úzká brázda, na jejímž spodku matně prosvítala kost. Stačila chvilka prohlídky, aby se člověk přesvědčil, že k vyříznutí melanosarkomu je zapotřebí operace, kterou jistě spolehlivě provede chirurg okresní nemocnice. Ale než nemocného dovezou do nemocnice, nádor se velice rozšíří, a potom bude třeba zařízení a rentgenu krajské kliniky. Než nemocného dovezou na kliniku … Girin si uvědomil, že nemá kdy na úvahy. Aby nemocný byl zachráněn, bylo třeba buď ho ihned odvézt do nemocnice, nebo … nebo zpomalit rozšíření nádoru. Odvézt nemocného ihned nebylo možné, zbývalo tedy jediné: zpomalit! Jak? Přeříznout všechnu tkáň okolo zasaženého místa? Ale do jaké hloubky jdou metastázy? A jaká je záruka, že se nerozšíří za řezy?

Girin si sedl, zapálil si a zamyslel se. Celá rodina stála v koutech světnice v tichém strnuti, ba i nemocný přestal sténat a pozoroval lékaře.

A lékař napínal všechny své duševní síly a snažil se najít správné řešení. Protože si Girin nebyl příliš jist, požádal o horkou vodu a o čisté prostěradlo, otevřel kufřík a vzal stříkačku ze sterilizovaného pouzdra. A v téže chvíli, kdy pouzdro otevřel, sebou náhle trhl. Co kdybych místo přeříznutí tkáně obstřikl nádor novokainem? Možná že je lepší něco na způsob novokainové blokády? I když je to melano-sarkom, je to virus, zánět nesmí tak jako tak probíhat bez nervové regulace. A je-li tomu tak, novokain zabrzdí proces právě natolik, aby nemocný přišel včas do operačního sálu. Nejhorší je, že se neví, jak hluboko nádor je. Překážka z anestezované tkáně se přece musí udělat také pod nádorem.

Nejistota z Girina spadla. Začal dávat příkazy. Zapřáhnout koně a čekat na něho, na Girina, a na nemocného. Běžet na silnici a zastavit tam první projíždějící auto čímkoliv, úpěnlivými prosbami, penězi, hrozbami, celá věc záležela v tom, aby se auto naskytlo ihned, a ne až přestane působit lék. S jistotou se pustil do anestézie, krok za krokem nasycoval tkáň. Bledý kruh jako umrtvený necitlivý váleček brzy obklíčil nádor. Nemocný se přestal zmítat, usmál se a poprosil o mléko.

Všechno probíhalo šťastně. Auto zastavili, i rychle přivezli nemocného, i dojeli před svítáním do nemocnice, i chirurg byl připraven provést operaci, ale … nemocny zemřel na kolaps asi za půl hodiny po příjezdu do nemocnice. Proto ani Girin nemohl zjistit, co se vlastně stalo, měl-li nemocný alergii, byl-li přecitlivělý proti novokainu nebo jestli se novo- kain dostal nějak do krevního oběhu a nemocný takové množství anestetických prostředků nesnesl. Ale nejdůležitější bylo, že se nádor po obstřiku nejen nezvětšoval, nýbrž se dokonce zmenšil natolik, že chirurg i primář odepřeli potvrdit diagnózu melanosarkomu! Byla z toho veliká nepříjemnost. Jako by se Girin zmýlil v diagnóze a otrávil nemocného zbytečně velikým množstvím novokainu, a kromě toho vstřiknutého nešikovně! Girin dokázal svou nevinu v krajské nemocnici tím, že provedl rozbor nádoru a vysvětlil svůj zákrok, přesto však pochybnosti zůstaly a táhly se za ním. Ani lékaři, kteří ho obviňovali, ani lékaři, kteří ho hájili, se dosud s melanosarkomem nesetkali. Všechny úvahy byly teoretické, přesvědčivé důkazy nebyly …

Oba ministerští pracovníci vyslechli pozorně Girinovo vyprávění a mlčky se na sebe podívali. Medveděv se s úsměškem zeptal:

„A je to pravda, že jste, ještě jako student, léčil někoho revolverem?“

„Ne revolverem, ale metodou Astvacaturovovou,“ bránil se nakvašeně Girin, „podívejme se, vy víte i tohle?“

„Přece jste se s tím nikdy netajil?“

„Netajil, to se rozumí. Jenomže všecko to se stalo skoro před třiceti lety!“

Nikdo se na vyzývavost, která zněla v Girinových slovech, neozval.

„Tak,“ řekl po krátké přestávce vedoucí osobního oddělení. „Vědomosti i schopnosti nesporně máte, a mohli by vás potřebovat ve výzkumných ústavech, a tak…” Vedoucí se odmlčel.

„A tak?“ vybízel ho Girin.

„Vy víte, kam asi mířím. Co říkáte vy, profesore?“

„Já myslím, že by měl jít do té fyziologické laboratoře, o které jsem vám říkal. Budete pomocným pracovníkem srovnávací zrakové fyziologie?“ obrátil se na Girina.

„Půjdu. Než bude zřízen zvláštní psychofyziologický Ústav.“

„Dobře, dobře,“ skončil vedoucí osobního oddělení.

„Zatím se mi v Moskvě moc nevede,“ uvažoval Girin, když si prohlížel svůj pokoj s jakýms takýms nábytkem, vším, co se mu podařilo narychlo opatřit. „Pracovat v ústavu, o který jsem stál, se mi nepodařilo. Protože nemám dost peněz, nebudu moci Anninu sochu obnovit a zavézt na výstavu, umělci řekli, že ji vystaví, když uhradím všecka vydání. Ale co, každý začátek je těžký.“

Nazítří se Girin odebral do geologického ústavu, kde pracovala skoro polovina geologů, jimž Sovětský svaz vděčí za rudy i za naftu, za uhlí i za diamanty, za bauxit i za cement. Girin šel po tmavých chodbách zastavených skříněmi, četl na dveřích jména známá z novin a přitom byl rozhořčen nad nedostatkem místa v zastaralé budově z třicátých let. Geolog Andrejev ho uvítal v pracovně přepažené skříněmi. Girin si pomyslel, že ta úzká skulina se příliš nehodí pro člověka, jehož život probíhal v nekonečné kazašské stepi, v obrovské sibiřské tajze, na vrcholech Altaje a Tchien-šanu. Geolog pravděpodobně četl jeho myšlenky, protože se trochu usmál a řekl:

„To není žádné neštěstí, po tajze je dobře sedět trochu smáčknutý. Víte, člověk se unaví, když je půl roku beze stěn, těžko se soustředí.“

„Vy jste pořád stejný,“ odpověděl přívětivě Girin.

Nechtěl zdržovat přítele, zaměstnaného prací, a ihned mu vysvětlil, oč mu jde.

„Jde o maličkost, půjčte mi tři sta rublů, jenomže je to trochu složitější, tak na pět měsíců.“

„To nevadí! Budu je potřebovat až ke konci roku. Všichni geologové dělají větší nákupy na podzim, když se vrátí z výprav, to je dlouholetý zvyk. Od mládí na jaře vždycky bez groše, ale z tajgy s plnou kapsou. Jak jinak? Nejlepší bude, když k nám přijdete dnes večer. Napijeme se čaje, pravého, silného… V Moskvě lidé degenerovali, dokonce i geologové pijí místo čaje jakési bylinkové odvary.“

Girinovi se velice líbila Andrejevova žena Jekatěrina Alexej evna, dokonalý opak svého muže. Geolog, spíše menší živý pořízek, a žena velká, tělnatá, vznešená jako bojarka, byli skvělá dvojice. Ladná, ruská krása Jekatěriny Alexejevny, trochu váhavé, pevné její pohyby, upřený a pronikavý pohled jejích světlých očí, hluboký prsní hlas. Girin si opravdu myslel, že by se zcela jistě zamiloval do přítelovy ženy, kdyby nebyla tak monumentálně veliká. Ale rád chodil občas na návštěvu do jejich bytu, zaplněného knihami, pro pocit útulnosti a klidu v tomto domě, zařízeném pro práci i pro odpočinek. Energickou, ostrou řeč Andrejevovu přiváděl do rovnováhy pomalý způsob mluvy jeho ženy, rodačky ze starobylého velikého Roštová.

Tentokrát byl Andrejev sám, žena odjela a dcera studentka „běhala kdesi po kamarádkách“, jak říkal. Přesto však čaj, tmavý jako smola, byl na stole ve chvilce.

„Tak čekám na vaše vyprávění,“ řekl krátce Andrejev a naléval druhou číšku z tenkého průsvitného porcelánu.

„Zatím není co vyprávět,“ odpověděl rozmrzele Girin.

„Jak to?“ vyletěl geolog. „Můj dávný přítel, který dosáhl jistých úspěchů ve svém lékařském povolání, se znenadání objeví v Moskvě, kde nemá, kam by hlavu složil. Kromě toho si musí vypůjčovat peníze. Člověk nemusí být mudrc, aby pochopil, že se s ním něco děje. A je nad slunce jasné, že to nějak souvisí s návratem do oblasti teoretické vědy. A ještě něco: dosud se neoženil. Ženatý člověk bude, řekněme, rozumný. Bude se starat především o stálý plat, o byt a o vyhlídky do budoucnosti. Co mi povíte o svém novém zaměstnání? Podařilo se vám zorganizovat… jak se to jmenuje, co jste chtěl dávno, fyziologickou psychologii?“

„Vy si to pamatujete? Vždyť jsem vám o tom psal před sedmi lety!“

„Pamatuju, protože je to zajímavé, a také proto, že jste mi o tom psal s pocitem zoufalství. Nemusíte se mračit, já se vám neposmívám. A teď jste přijel znovu, abyste se toho domáhal už tady, v hlavním městě?“

„Teď ano! A pocit zoufalství nemám. Dosud jsem sice nic neudělal, spíš mám zatím neúspěch, ale věřím si.“

„Chápu proč. Myslíte si, že ta vaše psychofyziologie se musí stát nejdůležitějším odvětvím biologie a lékařství…”

„Ano, určitě! Nový život vytvoří nové potřeby, nové stroje vyžadují nové lidi, kteří dovedou vládnout svým duševním životem…, ano, také duševní život se musí cvičit, posilňovat, školit. Ale nám, materialistům, je jasné, že duševní život se opírá o fyziologii, vzniká a roste z ní, proto je nutné především zkoumat jejich vzájemný vztah.“

„Stačí, rozumím,“ zvedl Andrejev žertovně ruce. „Abych nezapomněl, to tady je váš článek?“ Geolog zvedl se stolu věděckopopulární časopis.

„Můj,“ přisvědčil trochu ostýchavě Girin. Geolog se na něho podíval jako na neznámého:

„Mhm! Jak měl pravdu Lenin, když říkal, že fantazie je vlastnost nejcennější! Já bych uděloval hodnosti fantasty první a druhé třídy.“ Geolog potřásl časopisem. „Rozumí se, pro takovouto fantazii. Počkejte,“ zarazil Girina, který chtěl promluvit, „povězte mi, jak jste na to,kápli, jak říkáte.“

„Velice jednoduše,“ pokrčil Girin rameny. „Četl jsem v časopise Příroda článek našeho známého paleontologa o dinosaurech. V článku se přesvědčivě vysvětlovalo, že ti ohromní ještěři, největší živočichové na zemi, nebyli velicí proto, že měli vyvinutou velikou hypofýzu, žlázu vnitřní sekrece, která podněcovala mimo jiné jejich růst, ale hypofýzu měli velikou proto, aby podněcovala jejich rychlý růst, a tak se přizpůsobili okolí. Logické, že ano? Je-li živočich velký, musí rychle růst, jinak zahyne, žije-li v podmínkách, v nichž je velikost nutností. Ihned jsem si vzpomněl na velryby. Velrybí mládě roste nikoli po dni, ale hodinu za hodinou a přibývá na váze bezmála metrák denně. Velrybí hypofýza je jistě dost veliká, a při lovu je žádoucí zužitkovat ji k získání hormonu hypo-fýzy, nejdůležitější žlázy vnitřní sekrece.“

„Je pravda, že na kilogram hormonu je…”: „… zapotřebí čtyři sta tisíc prasat? Ano, je. Tento hormon ovšem získáváme při porážce na jatkách, ale najít nový pramen by bylo přesto dobré. Proto jsem napsal článek, že musíme získávat hypofýzu z velryb, hlavně z mladých…“

„A tím jste postavil most od dávno vymřelých dinosaurů k dnešnímu lékařskému průmyslu.“

„Příliš mi lichotíte. Ty mosty jsou všude, jenomže my je vždycky nevidíme. Nic naplat, sice se mi s vámi dobře sedí, ale teď už je pozdě. Ještě dopiju čaj a budu muset jít. Ted mám plno peněz, a zítra musím splnit jednu povinnost.“

Загрузка...