Ostří břitvy

Kapitola 4 MILOST BOHŮ

V horkých letních dnech mířili Moskvané v houfech za město. Nechyběli mezi nimi ani Sima s Girinem. Sergej odjel na konec června a na celý červenec někam na stavbu a svěřil milovanému učiteli svůj drahocenný poklad — motocykl, který získal výměnou za chladničku vyhranou v loterii a za doplatek, který obnášel všechny sestřiny úspory a Girinův honorář za článek.

Girin, který v mládí rád jezdíval na motocyklu, se rozpomněl na minulost. Nebylo to sice při ruchu na silnicích zvlášt pohodlné, ale mohli se přece jen dostat k místům, která ještě nebyla přeplněna těmi, kdo toužili po slunci a po koupeli.

Nejčastěji jezdívali k jedné zátočině řeky Moskvy, kde malá hráz zvedala hladinu vody a kde poměrná odlehlost místa od hlavních cest je chránila před náporem milovníků vody. Girin tam přijížděl po cestičce vyšlapané dobytkem, proplétaje sa mezi namodralými kmeny smrčků, a po písčitém svahu sjížděl přímo na loučku zbarvenou množstvím kvítí dožluta a obepnutou dokola hustým vrbovím. Sima se nejraději uvelebila na staré lávce, která z neznámých důvodů vedla daleko do řeky, a v zamyšlení sledovala pomalé kolébání leknínů v slabém proudu. Voda s odrazem kovově žhavé oblohy připomínala olej a sevřena strmými břehy černala se v hlubině. Dno se zdálo tajemné a nedostupné.

Girin usedl na kraj lávky, poblíž vetchých, do břehu vražených kůlů, a šplouchal nohama v chladivé čisté vodě. Sima byla osmahlá, světle fialové plavky jí slušely. Girin ji upřeně pozoroval s podivným rozechvěním v duši. To proto, že velká láska je vždycky spojena s pocity odpovědnosti a starosti, jistoty i obav, s myšlenkami na to, jak zařídit a ulehčit život nejdražší bytosti na světě.

Motocykl a oděv ukryli v křoví a plavali dolů po proudu. Dole byla řeka hodně mělká a voda sahala sotva po pás. Sima a Girin dovedli plavat bystřinou jeden za druhým, s hlavami ponořenými pod vodou, a jen zřídka je zdvihali nad hladinu, aby nabrali vzduch. Potom šli mokří stezkou podél břehu, brouzdajíce se vyhřátými průzračnými kalužemi. Měkká hlína usazená na dně a hustá jako smetana příjemně proklouzávala mezi prsty bosých nohou a suchý prosluněný vítr rychle vysoušel a laskal kůži, která dostávala bronzový lesk.

V půli srpna se jasný den, vydařený a slibný zrána, náhle změnil v odpoledních hodinách. Z jihozápadu se hnaly nízké mraky a zkřehlí koupáči se nemohli zahřát na sluníčku. Girin vyhledal chráněné místo pod strží, nasbíral trochu chrastí a rozdělal malý oheň.

„Bojím se, že pěknému počasí je konec,“ řekl rozladěně. „A konec bude i vaší dovolené…”

„Zbývá mi ještě hodně času,“ prohlásila Sima, „tolik, že ani nevím, mám-li jej všechen využít k dovolené. Zvláště nebudete-li vy se mnou.“

„Brzy odjedu do Indie.“

„Ano, vzpomínám si, že jste o tom mluvil. Co bych dala za to, kdybych se někdy mohla dostat do té podivuhodné země. Kromě toho mám, abych tak řekla, profesionální zájem. Dopisuju si totiž s jejich učitelkami gymnastiky. Domnívají se, že v naší škole umělecké gymnastiky je mnoho tanečních prvků. Velmi dobře by se hodily pro Indii, kde se tento druh sportu právě začíná rozvíjet.“

„Proč byste tedy nejela?“

„To obyčejný smrtelník, jako jsem já, nemůže, nemá pozvá- ní od nějakých společností ani peníze na turistický zájezd, ty jsou u nás zatím příliš drahé.“

„Simo, proč byste nejela se mnou? Všechny moje výlohy platí indické ústavy. Ne, nežertuji, ani trochu,“ dodal Girin po dívčině ironicky nedůvěřivém pohledu. „Znáte mne, že nepatřím ke šprýmařům, mluvím teď o nejdůležitější věci v mém životě…“

„Nerozumím vám.“

„Protože je mi souzeno, abych jako ďArtagnan prožil svůj věk v malých hodnostech, můžete se mnou jet pouze — když se stanete mou ženou!“

Sima sebou trhla, ustoupila o krok a krátce vzdychla. V jejích široce rozevřených očích vyčetl Girin leknutí, radost a ještě cosi jako rozčarování.

„Moje nabídka vás přivedla do rozpaků,“ pospíšil si připojit, „ale vždyť všechno směřovalo k tomu, a já…“

Sima se k němu přiblížila jedním ze svých nepostižitel-ných pohybů a položila špičky prstů na Girinovy rty.

Na Siminu tvář dopadly dešťové kapky.

„Pojedeme!“ Girin vykročil k motocyklu. „Jinak náš kůň uvázne v blátě. Jen abychom nezmokli!“

„Zmokneme!“ prohlásila vesele Sima a pohodila dozadu hlavou, aby shrnula s tváře černé prameny vlasů.

Sotva se jim podařilo dojet k silnici, už měli tmavé mraky nad hlavou. Dokud byla silnice suchá, jel Girin s větrem o závod, ale přece jen se před deštěm nezachránil. Na samém okraji Moskvy je zastihl divoce pleskající, prudký a vlahý liják a promočil je do poslední nitky. S přimhouřenýma očima, sotva rozeznávaje cestu, musel Girin zajet ke kraji silnice a zpomalit jízdu, a mokrá Sima, přitisknuvši tvář k jeho zádům, prozpěvovala zvesela, jako by chtěla rozbouřené živly škádlit:

Žil jsem ve vsi nové, ale chudé na veselí.

Zábava jí vystačila sotva na neděli.

Tam ke studni jednou zrána šla holka jak malovaná.

Girin poznal známou starodávnou píseň. Sima ji zpívala s trochu pozměněným nápěvem. Pleskot deště a šumění krů- pějí stříkajících zpod kol vytvářely přirozený doprovod ke slovům.

Voda pleská, voda teče, usmívá se hezké děvče. Chlapci, pro ty její oči, srdce div se nerozskočí.

„Simo, jak jste, jak jsi k té písni přišla?“ zeptal se Girin, aniž se odvážil otočit a odpoutat zraky od zamlžené cesty.

„Copak vy ji znáte?“

„jak jsi k ní přišla?“

Z Girinova tvrdošíjného tónu vycítila, že tato otázka je pro něho důležitá, a vysvětlila, že píseň znala a měla ji ráda její nevlastní matka.

„A odkud ji znáš ty?“ zeptala se sama.

„Kdysi bylo s tou písní mnoho spojeno,“ odpověděl Girin nerad ve chvíli, kdy opatrně míjel křižovatku a vjížděl na Borodinský most. „Pojedeme rovnou ke mně. Proschnout a vypít divotvorný čaj!“

„Pozvání na čaj neodolám!“

Sima se schoulila na pohovce, zahalena do Girinova pyžama. Girin vešel s čajovou konvicí v ruce. Se Simou intimně stočenou na pohovce se celý jeho pokoj úplně změnil. Sima měla tu vlastnost, že dodávala svému okolí jakési zdůrazněné zvláštní kouzlo. Úzká, ničím pozoruhodná říčka se stala, jakmile se na jejím břehu Sima objevila, pojednou významnou, tajuplnou a prodchnutou sluneční pohodou.

Ve chvíli, kdy stál u stolu s konvicí v ruce a díval se na Simu, napadla jej myšlenka: „Dychtění po tajuplnu a záhad-nosti, vlastní všem romantikům, ať jde o přírodu, obydlí, nebo zejména o člověka, je vzbuzeno očekáváním hloubky, neobyčejnosti, rozmanitosti. Objeví-li se po prvním dojmu duše mělká jako miska, nastává okamžitá reakce rozčarování, to je prudké zabrždění úměrné stupni očekávání. Simu vždy doprovází pocit novoty a hloubky. Vzbuzuje tyto pocity svou zdrženlivostí, nebo tak vidí jen mé zamilované oči? Ať tak či onak, teď už chápu, proč staří Slované věřili v existenci překrásných divoženek lesů a polí, jež nazývali.děvami života, později rusalkami, schopnými dávat člověku radost a sílu přírody.“ Tázavý pohled Simy přerušil Girinovy úvahy.

„Přemýšlel jsem o radosti a síle,“ vysvětloval, „jež jsou považovány za zvláštní dar osudu, za milost bohů. A právě to tvoří základ zdravé lidské duše, v člověku to vzniká, a on tedy sám sebe obdarovává touto blažeností.“

„Kdo to však umí?“

„Netkví to v umění nebo neuměni, ale ve schopnosti velkého duševního vzepětí. Přitom možná že žádná taková zvláštní schopnost není a všechno záleží na okolnostech, které uvolňují cestu skryté psychické síle…”

„A tys někdy něco takové prožíval?“

„Prožíval. V mládí jsem prožil velkou lásku, vyprávěl jsem ti o ní, jmenovala se Tona. Potom v laboratoři, když se mi podařilo objevit důležitou zákonitost. A pak ve válce během těžké operace, po dvou dnech a nocích beze spánku.“

,A jaké to bylo?“

„V takových okamžicích se mi zdálo, že stojím na prahu tajuplné země, jako bych překročil hranici dosavadního života. Všechny fyzické a duševní síly jsou v takovém případě neobyčejně napnuty a soustředěny pouze k jednomu cíli a všechno ostatní je přitlumené, jakoby stranou. Objevuje se lhostejnost ke všemu krom onoho cíle. I smrt se zdá být něčím vedlejším.“

„Ano!“ zvolala Sima. „Někdy je člověku tak báječně, až se mu zdá, že by mohl hned umřít! Aťsi, mě to neleká!“

„Aha, ty to znáš! Tento pocit blízké smrti se objevuje v okamžicích maximálních duševních vzepětí. Naše podvědomí nás varuje, že stojíme na samém okraji a přetažená struna se chystá v každém okamžiku prasknout. Je zajímavé, že při tom absolutně chybí strach ze smrti. Místo něho přichází pocit splynutí s celým světem, pocit čistoty a jasno-zřivosti. Četla jsi skvělou knihu rakouského geologa Tichého Čo-Ojju, milost bohů?“

„Nečetla a podle tónu tvého hlasu poznávám, že jsem o mnoho přišla.“

„O mnoho. Tichý napsal pravdivé vyprávění o svém výstupu s malou a velmi skrovně vybavenou výpravou na jednu z dosud nepokořených himalájských velehor, Čo-Ojju (Bohyni tyrkysu), vysokou osm tisíc dvě stě metrů. Pouze zou- íalým náporem, s nezměrným vypětím sil, dobyli stateční Šerpové a Rakušané vrcholku. Tichý věděl o ohromném riziku tohoto pochodu a to, že skončil vítězstvím, považoval za dar osudu, za.milost bohů. Ale poslechni sama, co píše o dni, kdy byl vrcholek dobyt.“

Girin okamžitě našel na polici nevelkou knihu s obrázkem Serpy na pozadí zasněžených vrcholků a začal předčítat.

„Stále níž ustupovaly ostatní vrcholky a stále siřeji se otvírala modrá obloha Tibetu … Dosáhli jsme.pásma smrti, výšky osmi tisíc metrů. Tento termín si nevymyslili senzace-chtiví novináři, ale zavedli jej lékaři po zjištění, že v této výši se může u člověka, pokud nepoužívá kyslíku, zastavit výměna látek, což znamená smrt. Tento proces je nezvratný.

Tihle šli bez kyslíku,“ poznamenal Girin, vzhlédnuv od knihy. Simině pozornosti neunikl zvláštní lesk jeho očí, prozrazující vzrušení.

„Jakkoli byl nahoře obtížný každý krok, jakkoli se nám těžce dýchalo, přesto jsme měli pocit velkolepého a šťastného dobrodružství. Možná že příčinou toho byla čistě fyzická blízkost nebe, vědomí, že jsme dosáhli hranic našeho světa. Možná že nedostatek kyslíku nutil mozkové závity, aby pracovaly jinak než obvykle.

Cítil jsem se zároveň bohem a ubohým zrnkem prachu. Obloha, ledovce, skály a já jsme splynuli v jedno. Zdálo se mi, že jsem překročil hranici skutečného světa a ocitl se ve světě s jinými zákony. A vzpomínám si na slova Williama Blaka:,Kdyby byla otevřena brána absolutní chápavosti, vše by se zdálo člověku takovým, jakým to je — nekonečným. Tady se tato brána doširoka otevřela a mne naplnilo nevýslovné, nadlidské štěstí. Nic na tom neměnilo to, že když jsem mohl jasně uvažovat, byl jsem přesvědčen, že ještě téhož dne musím umřít. Vystupujeme nahoru pozdě, nemůžeme se vrátit do tábora a určitě zmrzneme. Tato myšlenka nijak nerušila můj pocit blaženosti. Neobsahovala v sobě nic hrozivého ani hrdinného a nenutila mě ke spěchu. Radost z budoucího úspěchu, a já jsem si byl nyní jist, že dosáhneme vrcholku, už neměla význam. Vrcholek měl stejnou cenu jako vše, co mě obklopovalo, jako já sám, prostě všecko bylo částí jednoho celku. Přes své přesvědčení, že den skončí naší smrtí, necítil jsem více odpovědnosti za druhy kráčející se mnou. Pojmy se přesunuly a uvolnily místo nikoli lhostejnosti, nýbrž jinému hodnocení…

Najednou výstup končil (šli už bez odpočinku osm hodin! — poznamenal nadšeně Girin) a nad námi byla jen nekonečná modrá obloha. Spouštěla se na nás jako zvon. Dobytí vrcholku přináší velkou radost, ale pocit blízkosti nebe je ještě vznešenější. Málo lidí před námi mělo k němu tak blízko…”

Girin zavřel knihu a podal ji Simě. „Přečetl jsem delší úryvek, protože Tichý zde velmi přesně popisuje stav největšího vypětí všech fyzických a duševních sil, nezměrného blaha na prahu smrti.“

„Nerozumím, proč je tomu tak,“ zamyšleně prohodila Sima.

„Ani já nevím. Není pro to úplné vysvětlení. I když z hlediska psychofyziologie je podstata jevu vysvětlitelná. Člověk jako organismus, biologický stroj, je přizpůsoben k tomu, aby občas dokázal snést ohromné vypětí všech svých sil. Jeho psychika je rozpočítána na takové vypětí a takové okamžiky přinášejí s ničím nesrovnatelnou blaženost. Jsou nutně vzácné, protože mohou trvat jen chvíli, a dokonce i situace, která je vyvolává, je vždy mimořádná a nezřídka končí smrtí. Vzpomínáš si na úžasnou Wellsovu povídku Zelené dveře — do nich není dovoleno nahlížet často, jinak odtud nebude návratu!

Nejvyšší vypětí všech sil vždy vedlo k takovým vynikajícím výsledkům, ať už se týkaly čehokoli, že byly považovány za seslané shůry, z milosti bohů.

„Myslím si, že v boji musí být takové stavy, kdy už neexistuje ani strach, ani obavy o sebe nebo o své druhy a je jenom radost z bitvy,“ vzrušeně řekla Sima.

„Nejen strach, někdy zriiizí i bolest. Skvělí Masajové ve východní Africe, nejstatečnější ze statečných, kteří loví lvy se štítem a kopím, se dostávají do takové bojové extáze, že vůbec necítí ran. Lví drápy a zuby jim způsobují krutá zranění. Nejednou tu evropští lovci sešívali domorodcům uštědřené rány a bojovníci, se ztvrdlými, doslova kamennými těly, vůbec nevnímali, že jsou operováni. Je zvláštní. že v takových psychických stavech se rány hojí rychle. Začínáme teprve chápat důležitost psychického vlivu na proces uzdravování, kdežto například v Barmě dokonce i u slonů používají psychologickou léčbu.“

„To už přeháníš!“

„Znalci slonů tvrdí, že charakterem, změnami souvisejícími s věkem a poměrem k nemoci je slon velmi podoben člověku a že je v některých směrech o něco statečnější a v jiných zase méně statečný. Stane se, že slon onemocní nějakou neznámou nemocí, která se nedá léčit obvyklými prostředky a která nevyžaduje operaci. Slona nemoc unaví, několikrát těžce vzdychne, zasténá a ulehne. Není-li brzy donucen, aby vstal, už se nezvedne. A tehdy se barmští lékaři slonů rozhodnou použít krajního prostředku: hodí slonovi do očí pepř. Nesnesitelná bolest slona rozzuří, slon se zvedne a uzdraví se.“

Sima nevydržela a rozesmála se.

„Tak tomuhle říkáš psychologie? Představila jsem si, provinile se přiznala, „jak přicházíš k nemocnému a po prohlídce mu sypeš pepř do očí. To by byl pohled!“

„Člověk přece není slon, najdou se jiné způsoby.“

„Třeba revolver a nadávání,“ řekla potutelně Sima.

Girin se na ni pronikavě podíval:

„Nech si těch vtipů, Simo. Co na tom bylo špatného?“

„Nic, ale nepojedu s vámi a vůbec, k čemu jsem vám dob-rar

„Jak můžeš takhle žertovat!“ rozhořčil se Girin.

„Vůbec nežertuji. Copak to nevidíte? Měl jste v životě všechno, hlavu máte plnou vědy, co ještě potřebujete?“

Girin strnul v údivu a díval se na Simu, jako kdyby ji viděl poprvé:

„Potřebuju ještě mnoho, a hlavně tebe! Od doby, co tě znám, jsem jiný Girin. A tento nový Ivan Girin zoufale chce a potřebuje Serafimu Jurjevnu Metalinovou, takovou, jaká je ted!“

„Ale pro vás přece neexistuje nic než věda. Co by to bylo s vámi za život?“

„Ten, pro koho je věda všecko, je politováníhodný fanatik, a tím jsem já nikdy nebyl a nebudu. Ale nebudu tě přesvěd- čovat, že v tobě, a jen v tobě, je všechen můj život. To by bylo málo — i pro tebe.“

Někdo zaklepal na dveře a volal Girina k telefonu.

Girin rozmrzele vyšel do chodby. Volal Andrejev a bylo znát, že je něčím vzrušen. Dostal prý telegram z Indie od Iverněva, potřebuje se poradit a prosí, aby k němu Girin co nejdříve přijel. Girin slíbil, že zavolá, jak jen bude moci, a vrátil se do pokoje. Sima stála u pootevřeného okna a před zrcadlem si na sobě přihlazovala uschlé šaty.

„A co žehlička?“ vykřikl Girin.

„Nemusí být. Musím už jít, slíbila jsem děvčatům, že dnes s nimi budu.“

„A večer, později?“

„Chtěla bych být sama! A nemusíš se dívat tak divně, Ivane,“ tichounce řekla Sima a začervenala se. „Nic za tím není, chci prostě být sama.“

Dívka vystoupila na špičky, políbila Girina, vymanila se, a než se nadál, slyšel už jen zabouchnutí dveří.

Girin zastihl profesora Andrejeva nad kupou tlustých věstníků, s hořící cigaretou, což byl úkaz zcela mimořádný, neboť geolog v poslední době kouřil velmi zřídka.

„Moc vás prosím za prominutí, že jsem vás obtěžoval, ale tady Mstislav se přímo obrací k Vaší Milosti!“

Podle nadnesených slov, jichž použil, každému známému Andrejeva bylo jasné, že profesor se zřejmě cítí být na prahu důležitých událostí.

„Přečtěte si to, ráno jej doručili z ministerstva zahranič-ných věcí.“ Andrejev podal hostu světle modrý list.

„prosím důrazné zkontrolovat materiály otce zmínka o novem materiálu dvojtečka průzračné nasedle krystaly stop ptejte se Girina co známo ucinku na mozek vyzařováni carka jedu carka nebo plynu obsazených v krystalech minerálu působících ztrátu paměti stop vysvětlete rychle sugori-nuv popis kamenu ukradených minule léto v hornickém muzeu telegrafujte mi new delhi velvyslanectví ivernev.“

Profesor starostlivě sledoval výraz Girinovy tváře, a když u něho nezjistil podle jeho mínění patřičnou reakci, nespokojeně si povzdechl.

„Nic o tom nevíte?“ ptal se maličko přezíravě geolog. „Nic, Leonide Kiriloviči!“ přiznal se Girin. „Budu ovšem o tom uvažovat, poradíme se s lidmi, kteří by mohli něco vědět, s biofyziky, biochemiky, ale obávám se…”

Geolog byl očividně zklamán, tvářil se všelijak.

„A ve vaší vědě není nikdy nic nového, co už byste neznali?“ zeptal se ironicky Girin.

„Vždyť nic neříkám,“ smířlivě zabručel Andrejev. „Tak se tedy pokusíte něco vyzvědět? Jen bych vás prosil, pokud možno rychle.“

„Jistě! Ale dva tři dny to bude přece jen trvat.“

„Nu, to je výborné. Jedu dnes do Leningradu, abych si přečetl ty deníky, zpstím u Mstislavovy matky, kde je Sugorin, a spojím se s ním. Stejně všechno dřív nestihnu než za tři dny. Povečeříme spolu?“

„Děkuji, ne.“

„Nu dobrá. Mám být v sedm na letišti.“

„My jsme spolu, Leonide Kiriloviči, jeden ročník, ne?“

„Jestli jste devět set dva…”

„Tak to jste starší. Ale přesto nemáme k sobě daleko. Chápete tedy, že nemohu nic vědět o věcech z let třináctých až patnáctých. Hledejte, prosím, sám. Uvelebte se v Mstisla-vově pokoji. Pomohu vám jen po technické stránce, při čtení rukopisu Maxmiliána Fjodoroviče. Není ovšem dobré být druhou ženou, a dokonce ještě pozdní, vždyť Maxmilián Fjodo-rovič si mně bral v dvacátém osmém, kdy mně bylo teprve dvacet tři a jemu už čtyřicet čtyři. Jeho první žena zemřela v dvacátém pátém…”

„Nerozumím vám, proč to není dobře?“

„Protože jsme nemohli jít spolu od začátku do konce. Zbyla mi jen role strážce jeho památky.“

„A syn?“

„Ten si, nejspíše, vzpomene na otce, až já už tady nebudu. Ale to už tak bývá, a nechci nijak Mstislava obviňovat z nedostatku synovské úcty.“

„Hm-hm…”

„Po vašich otázkách jsem si poprvé uvědomila, jak velký kus života mého muže prošel přede mnou a beze mne. Ani já o něm nic nevím, aspoň pokud se týká duševního světa. Možná že bych uhodla a našla to, co hledáte, ale nemohu, nemám potuchy, kde by to mohlo být skryto, v jakých slovech.“

„Nevadí, snad na něco přijdeme.“