Ostří břitvy

Kapitola 6 STÍNY ZUŘIVÝCH FANATIKŮ

Girin se setkal se Simou nazítří na hlavním schodišti Leninovy knihovny a společně šli do Knižního muzea. Nemají tam zvláštní středověký pokoj, „Faustovu pracovnu“, s gotickými klenbami, s úzkým oknem a s těžkým pochmurným nábytkem, jaký překvapuje návštěvníky v leningradské Veřejné knihovně. Ale i tak moderní místnost působila ponuře obrovskými knihami v silných kožených vazbách, se stopami železného kování z dávných časů, kdy se knihy přikovávaly těžkými řetězy, jako se přikovávali vězňové v oněch temných stoletích. Sima se mimoděk schoulila a šla, jako by se bála nějaké léčky. Polohlasně pozdravili Girinova známého, kustoda středověkých prvotisků. Ten je zavedl k zvláštnímu stolu, na kterém ležela hodně opotřebovaná kniha, přes půl metru silná, v hladké vazbě z bělavé kůže.

„To je ona?“ zeptal se stručně Girin.

„To je Kladivo. Asi páté vydání z konce patnáctého století.“

„Kolik vydání má ta proklatá kniha?“

„Devětadvacet, poslední je z roku 1669, první z roku 1437. Je to neslýchané množství na ta nevzdělaná století!“

Girin poděkoval, kustod udělal rukou vybízející posuněk a vzdálil se. Girin přistoupil pomalu ke stolu, hleděl na knihu a stál před ní dlouho, jako by zapomněl na všechno na světě. Sima se zvědavě dívala, jak se změnila jeho přívětivá a pozorná tvář, která jí už byla blízká. Ted byla přísná.

Aniž se obrátil ke své společnici, otevřel mlčky vazbu, tvrdou jako dřevo. Sima spatřila veliká malovaná písmena titulního listu s jeho hrubou zřetelností. Ale latinským slovům, psaným gotickým písmem, ani trochu nerozuměla a podívala se tázavě na Girina. Letmý posuněk ošklivosti znetvořil pěkně výrazné rty lékaře, který potichu četl název tajemné knihy. Vzpamatoval se teprve, když se dívka dotkla prsty jeho rukávu.

„Co je to s vámi?“ zeptala se dívka.

„Odpusťte mi, Simo,“ narovnal se Girin. „Moje nenávist k té hanbě lidstva je příliš veliká. Zdá se mi, že se sám stávám účastníkem zločinů a že jsem za ně odpovědný. Tak třebas kniha, která leží tak klidně před vámi, je obluda, která umučila nesčíslné množství lidí, hlavně žen. Hnusí se mi dotýkat jejích stran, ještě ted z nich kape krev. Je to Kladivo na čarodějnice, Malleus maleficarum, sepsané dvěma nejučenějšími mnichy středověkého Německa, Sprengrem a Instito-riem. Je to návod, jak objevovat čarodějnice, útrpně je vyslýchat a vymáhat z nich přiznání.“

„Copak se týkalo jenom žen? A co čarodějníci?“

„Těch bylo mnohem méně. Vždyť sám název Malleus maleficarum to říká.“ Girin začal číst latinsky a jeho zvučná, zřetelná slova byla jako hřebíky zatloukané do Simina duševního světa: „Malleus maleficarum: consequenter heresis decenda est non maleficorum, sed maleficarum ut a pociori fiat denominatio.“ („Kladivo na ženy zločinné, protože toto kacířství nedělají zločinci, nýbrž ženy zločinné, proto se tak také jmenuje.“) Girin obrátil několik stran a pokračoval, rovnou už překládaje z latiny: „.Kdyby nebylo ženské zvrhlosti, svět by byl osvobozen od mnohých nebezpečenství. Ženy velice předčí muže v pověrčivosti, v pomstychtivosti, v ctižádosti, ve lhaní, v náruživosti a v nenasytné smyslnosti. Zena je při své duševní nicotnosti vždycky slabší ve víře než muž. Proto se mnohem snadněji také víry zříká, na čemž se zakládá celá sekta čarodějnic… A tady je polovice stran věnována vypočítávání hanebností ženského pohlaví, vzatých u starokřesťanských spisovatelů, jako jsou Hieronymus, Lac-tantius, Jan Zlatoústý, a také u římských a starořeckých, jako je Sokrates. Stačí?“

„A co dál?“ zvolala Sima. „Přece není hrůza této knihy jenom v hloupém nadávání na ženy?“

„Ovšemže ne! To všechno je, abych tak řekl, příprava k zatvrzení srdcí mužských soudců.“

„A pak?“

„Dál následují přímé pokyny. Například.“ A Girin otevřel hodně ohmatanou stranu:

„.Neobvyklost a tajemnost těchto zcela výjimečných věcí vede k bezradnosti obyčejného soudního řízení. Důkazy tvoří bud vlastní přiznání nebo výpovědi spoluviníků. Zásada he- retius hereticuím accusat — kacíř viní kacíře — musí být vzata za základ. Zkušenost ukazuje, že přiznáni a jména spoluviníků se získávají jedině nejkrutějším a bezohledným užitím práva útrpného. Singularitas istius casus exposit tormenta singularia, tady vidíte, řádka je napsána rumělkou, jakoby zaschlou krví, to jest:.Zvláštnost těchto případů vyžaduje zvláštní mučivé výslechy. Vzdát se mučení by znamenalo potlačit a pohřbít celou věc ve prospěch ďábla, neboť zde se vede zápas nikoli s člověkem, nýbrž se samým ďáblem, který kacíře ovládá.

Celá zbývající část knihy je věnována líčení muk, toho, jak jich použít, a způsobů výslechu, protože dosáhnout přiznání děj se co děj, to byl jediný úkol takových vyšetřování.“

„Což se nenašel ani jeden rozumný, vzdělaný člověk, který by povstal na obranu, když už ne s mečem, tedy aspoň s perem v ruce?“

„Našli se! Třebas známý učený bohoslovec Weier, slavný odpůrce inkvizice. Dokazoval, že všechny procesy s čarodějnicemi jsou uskoky samého ďábla, jím zosnované. Tak psal, pamatuju si skoro doslova překlad jednoho z našich nejlepších badatelů v historii čarodějnic Nikolaje Speranského:

Zástup stojí a dívá se, jak na voze pohodného vezou čarodějnice na popraviště. Všechny jejich údy jsou často rozervány mučivými výslechy, ňadra jim visí jako cáry; jedna má zpřerážené ruce, druhá polámané holeně, jako ti lotři na kříži; nemohou ani stát, ani jít, protože jejich nohy jsou rozdrceny kleštěmi. Ted je kati přivazují ke kůlům obloženým dřevem. Zeny žalostně naříkají a kvílí pro to, jak byly mučeny. Jedna prosí úpěnlivě Boha, druhá vyzývá ďábla a rouhá se. A zástup, v kterém jsou i významné osoby i chudina i mládež i starší lidé, se na to všechno dívá, nezřídka se nešťastným odsouzenkyním posmívá a zasypává je nadávkami

Girin se odmlčel, když zpozoroval, jak jeho slova zapůsobila na Simu.

„Myslím, že to stačí. Jenom ještě dodám, že nelze vinit z těchto hrozných zločinů jenom katolickou církev. Protestanti, kalvinisté a luteráni asi sotva s menší krutostí pronásledovali domnělé zločinné ženy a nezůstávali za katolíky v nestvůrné vynalézavosti strašných muk. A kniha, která leží před vámi, to není začátek, nýbrž výsledek dávných pokusů v mučírnách a jejich promýšlení v klášterních celách!“

„To je strašné!“ zašeptala Sima. „A já jsem o tom tak málo věděla.“

„Je načase udělat přestávku, Ivane Rodionoviči!“ vybuchla Věra, když dostala rozkaz, aby jela pro novou dávku léků. To znamenalo, že se bude pokračovat v pokusech, které trvaly už druhý týden bez zvláštního úspěchu. „Zjistili jsme zajímavá fakta,“ přiznával se Girin, „ale to pořád není to, co hledám. Pořád to není to.“ A čím méně pokusy slibovaly, tím zuřivěji pracovali všichni jejich účastníci. Girin dokonce nocoval v pokojíčku sousedícím s laboratoří, aby se nevy-trhoval. Sergej také zůstával dlouho do noci a Věra byla jediná, která obstarávala všechno, co bylo třeba obstarat mimo ústav. Pouze tři lidé z navržených zbyli ještě nevyšetřeni. Halda zápisů, těsnopisných záznamů ústních výpovědí nebo podivných kreseb vyšetřovaných lidí, věcí zhotovených ve chvílích jejich halucinací a uměle vzbuzené schizofrenie svědčily o vykonané práci. Oba, Sergej i Ivan Rodionovič, zchřadli, pobledli, a ženské srdce laborantky nemohlo snést, že o sebe tak nedbají.

„Zbytečně se trápíte, Věročko.“ Girinova slova zněla úplně něžně. „Nic se Sergejovi nestane, a já jsem otužilý. My se pořád příliš bojíme, že přetížíme mozek; nesmysl, mozek je schopný zvládnout mnoho, mnohem víc, než mu ukládáme. Jen ho umět využívat. Je radno osvojit si pravidlo, že je nutné i možné podrobovat mozek i celý organismus pracovním přetížením, ale potom zase umět odpočívat. Tak jsme uzpůsobeni, takoví jsme dlouhotrvajícím vývojem, a s tím se musí počítat.“

„Ne, Ivane Rodionoviči, přes veškerou vaši autoritu s vámi nesouhlasím. Kolik nemocí je z přetížení prací, to se nedá spočítat!“

„Nemáte pravdu. Jde o to, jaké je to přetížení. Jestli jde o vyrovnané zatížení, vznikne veliký duševní vzmach, který učiní celý organismus odolným nejenom proti únavě, ale také proti nemocem. Vezměte válku. Jak zřídka jsou lidé nemocní ve válce, a přece horší podmínky nenajdeš, a přetížení je při tom nejhroznější ve všech směrech. Všichni vědci, konstruktéři, umělci, pokud jsou zabráni do práce, málokdy podléhají nemoci. Osmdesát procent našich nemocí je duševních, to znamená, že záleží v oslabení duševního života, za nímž následuje oslabení hlavních biochemických os organismu. Člověk nabyl proti živočichům mohutné myšlení a obrazotvornost. Živočichové jsou automatizováni mnohem více než člověk. Proto u nich všechny duševní činnosti proběhnou a mizí velice rychle, ale u člověka trvají dlouho a mohou být příčinou nemoci. Avšak to, že člověk má mnohem větší duševní sílu, má za následek pevnost a otužilost jeho organismu, odolnost proti smrti a proti nemoci mnohem větší, než mají i mohutní živočichové…“

„Nestačím na to, abych se s vámi přela, Ivane Rodionovi-či,“ vzdala se laborantka, „a přece…“

„A přece jděte do správy lékáren. A já hned zatelefonuju naší další oběti…“

Takřka jako na Girinova slova zazvonil telefon.

„Ivane Rodionoviči, máte hned jít na ředitelství,“ ohlásila Věra, která skočila k telefonu. „Nebude nějaká změna programu?“

„Ne. Jen jeďte. Já zatelefonuju dalšímu dobrovolníkovi. Kdo je na řadě?“

„Žena. Taťána Pavlovna Solovjevová,“ ozval se Sergej.

„Já jí zatelefonuju, jakmile se vrátím. Ona o tom ví, ale budeme mít asi tříhodinovou přestávku. Jděte na procházku, Serjožo. Nebo si zajedte domů. Nebo jděte s Věročkou do kina. Pracovat budeme celý večer, dlouho do noci.“

Když Girin procházel úzkými chodbami a tmavými kouty, které oddělovaly dobře izolovanou laboratoř od hlavní budovy ústavu, zlobil se na nečekaný vpád do svého samotář-ství. Zlost se proměnila v neklid, jakmile vstoupil na široké světlem zaplavené schodiště. Jako by se veřejně odhalovalo a vystavovalo nějaké jeho tajemství. S tímto podivným pocitem vstoupil do ředitelovy pracovny. Hubený, neduživý ředitel rozmrzele vstal a přivítal ho. Vedle ředitele trůnil malý tlustý profesor. Girin ho znal jako jednoho ze správců laboratoří. Podle tváří obou mohl tušit nepříjemnou rozmluvu. „Vy pracujete u Volfsona?“ zeptal se ředitel Girina. „Jako odborný asistent?“

„Ano, u profesora Volfsona, jako odborný asistent.“

„A co u něho děláte?“

„Nevím, zda by bylo vhodné, abych já mluvil o profesorově práci. Profesor ostatně dokončuje doma svou zprávu a jistě vám dá podrobné vysvětlení.“

„To je pěkné, tajnosti!“

„Žádné tajnosti. Základní pravidlo podřízenosti.“

Girin pokrčil mlčky rameny. Ředitel sevřel rty. Profesor, který seděl vedle něho, zasáhl:

„Vy jste nám dobře nerozuměl, soudruhu Girine. Byl jste tázán nikoli na práci vašeho vedoucího, ale na práci svou.“

„Promiňte, já zatím nemám samostatnou práci, dělám jenom to, co mi uloží profesor Volfson. V plánu ústavu se o mně nic neříká.“

„Nic se neříká!“ odsekl ředitel. „Vy však děláte nějakou svou práci, používáte laboratoře ústavu, a ředitelství o tom nic neví. Považujete to za správné?“

„Vůbec ne. Dělám řadu psychofyziologických pokusů podle dohody s profesorem Volfsonem. Ted nastala v jeho plánovaných pokusech přestávka. Myslel jsem, že vás o tom profesor uvědomil. A to tím spíše, že tato práce nemá nic společného s plánem ústavu, že ji dělám za své peníze a používám jenom místnosti ústavu a dobrovolné práce studentů, mých žáků.“

„Co je to vlastně za pokusy?“

„Pokus objasnit přebytečnou informaci u lidí obdařených eidetismem.“

„Mhm! To je moc vzdálené našemu oboru. Vy byste měl pracovat u Kaščenka. No, a jak děláte to objasnění? Můžete mi to říci?“

„Eidetik dostane dávku LSD-25. Zmenšuje vylučování fosforu z organismu, tlumí účinek hormonu hypofýzy. Tím se porušuje nejdůležitější pituitarno-adrenalinová duševní osa vnitřní sekrece organismu a vzniká umělá psychóza typu vysoké hysterie nebo schizofrenie. Na tři čtyři hodiny.“

„A nač to potřebujete?“

„Abych rozpojil obvykle vyvážené vědomí, oddělením vě- domého pochodu myšlení od podvědomého, a tak odhalil vědomím utlumené studnice přebytečné informace. Domnívám se, že se v nich ukládá paměť dřívějších pokolení, která se obyčejně ukazuje jenom u člověka na nižších stupních nervové činnosti a je mnohem silnější u živočichů, s jejich složitými pudy a bezděčnými činy.“

„Ale to je přece nesmysl! Nějaká mystika!“

„To se musí prověřit pokusy. Kybernetiku také považovali, není tomu dávno, za nesmysl… a hlavně kybernetika nám poprvé umožnila, že jsme dostali vědeckou představu o činnosti mozku. Totéž bude také s pamětí.“

„Vaše práce je nebezpečná!“ vybuchl náhle ředitel. Girin se na něho užasle podíval.

„Ano, nebezpečná a neodpovědná. Přemýšlel jste o tom, co se může stát s některým z vašich.morčať? Za to bude muset odpovídat ústav.“

„Dovolte, já vám nerozumím. Kdo může především soudit o nebezpečnosti nebo bezpečnosti, když ne ti, kdo na tom pracují? A kdo, když ne já, jako lékař, odpovídá především? Mnohem více než vy, protože celá vaše odpovědnost v této věci je spíše domnělá.“

„Vy jste drzý!“

„Proč? Pro přesnost ve vyjadřování? My jsme tady přece vědci, a ne angličtí šlechtici,“ odrážel Girin chladnokrevně útok.

„Dost! Doufám, že jste pochopil, že se tou věcí chci zabývat. Kdo vám dovolil používat ústavní laboratoře pro vaše pokusy? Děkuju profesorovi Cibulskému,“ ředitel kývl směrem k muži, který seděl vedle něho, „jinak bych nevěděl nic, dokud by k něčemu nedošlo.“

Girin chtěl něco namítnout, ale pouze mávl rukou.

„Mohlo by se myslet, že jste nezištný zastánce vědy,“ vmísil se pojednou pichlavě Cibulskij. „Ale co je toto?“ A zamával listem papíru, který vzal s ředitelova stolu.

„Ano, ano, vysvětlete to, budte tak laskav,“ vyletěl ředitel. „Provozujete soukromou praxi?“

„Nejsem vám povinen nic vysvětlovat, protože takové otázky nepatří do vaší pravomoci, a ať vás ani nenapadne mě vyslýchat. Ale jestli si přejete, abych vám něco sdělil, pak prosím. Žádnou soukromou praxi nemám a také jsem neměl od chvíle, kdy jsem dostal lékařský diplom. Ovšem když bylo třeba pomoci, samozřejmě nikdy a nikomu jsem ji neodepřel.“

„A potom píší vaši pacienti nadšené dopisy nám do ústavu a dokazují, jaký jste znamenitý člověk,“ řekl jizlivě Cibulskij.

„Nechápu, jak jste na to přišel! Přestaňte hrát komedii, profesore, to vám nepřidává na vážnosti.“

„Jakže? A vám přidává to, že jste donutil…,“ Cibulskij řekl jméno geofyzika, „matku a otce, kterým prý jste zachránil syna, aby nám napsali o vašich skvělých vlastnostech, a dal jste jim adresu našeho ústavu?“

„Ted jsem pochopil všechno. Co vám mám říct?“ Girin se zarazil a pokračoval: „Jakou to musí mít člověk psychologii, aby tak chápal i přirozenou matčinu vděčnost a tak ocenil můj podíl… Škoda že dosud nebyly vymyšleny stroje na čištění mozků od smetí, a hlavně mozků vědců! Odpusťte, soudruhu řediteli, nechcete mi říct už nic jiného? Potom dovolte, abych se poroučel.“

A Girin opustil oba vedoucí ústavu a pomalu sestupoval po hlavním schodišti, zalitém sluncem.

„Viděl jste, jak jsme ho přitiskli? Až ke zdi!“ zvolal Cibulskij, jakmile se dveře pracovny za Girinem zavřely. „Nezbylo mu, než aby utekl.“

„To ne,“ namítl zamyšleně ředitel, „jeho odchod se nepodobal útěku. Mám ted spis dojem, že jsem udělal chybu. Můžete jít,“ propustil Cibulského, nespokojeného s nečekaným obratem.

Girin šel do laboratoře nekonečnými podzemními chodbami a klidně přemýšlel o tom, co se stalo. Životní zkušenost a znalost psychologie ho naučily nermoutit se pro podobné srážky se zkostnatělostí, s odporností nebo s neporozuměním. „Proto jsou lidé, jako je Cibulskij, aby se skutečný vědec stal pevnější, přesvědčenější.“ Požádá ovšem o pomoc stranickou organizaci, aby ředitelství přesvědčila a aby mu laboratoř zůstala, ale… ale sám není ještě jistý, jsou-li jeho výzkumy správné. Dosud nezískal aspoň trochu přesvědčivé poznatky. Ale ať už budou jeho pokusy zdařilé, nebo nezda- řilé, jsou pouze malým zlomkem rozsáhlých výzkumů, které zamýšlel pro nejbližší roky!

Věra a Sergej se vrátili za půldruhé hodiny a zastihli Gi-rina hluboce zamyšleného nad jednou kresbou elektrotechnického inženýra: bílou květinou na dokonale černém pozadí, ovinutou modrou závitnicí. Oba mladí lidé cítili, že něco není v pořádku, protože všechny věci a přístroje byly uklizeny, ba i šňůry elektrického vedení encefalografu byly pečlivě svinuty.

„Stalo se něco, Ivane Rodionoviči?“ zeptala se polekaně Věra.

„To, nač jste naléhali: malá přestávka v práci.“

„Víme!“ zvolala laborantka. „To jsou oni… oni se už dávno na vás dívali skrz prsty… vy, takový vědec, jste jen odborný asistent, a z ničeho nic jakési pokusy. Ó já je znám!“

„To nestojí za to, abyste se zlobila, Věročko,“ přerušil ji vesele Girin. „Víte, že…“ Ale laborantka ho nenechala dopovědět, co si myslil.

„Ivane Rodionoviči, jestli bude dnes přestávka, tak vám to řeknu, slíbila jsem to!“

„Go jste slíbila, a komu?“

„Jí, telefonovala, sotva jste odešel. Ptala se mě, jestli máte moc práce, a já jsem věděla, že když vás zavolali k řediteli, že nebudete moct dnes pracovat… a já jsem jí řekla, že pravděpodobně ne moc.“

„A oč vlastně jde?“

„Tak ona mě prosila, jestli se dovím, že nebudete mít moc práce, abych vám vyřídila, že dnes v devět patnáct má vystoupeni. Bude to vysílání podle druhého pořadu, umělecká gymnastika.“

„To je výborné! Rád se podívám. Jenom abych byl v tu dobu u televizoru. Rozutečeme se, badatelé?“

„Ivane Rodionoviči,“ začal student, „jestli chcete… můžete jít ke mně, my máme pěkný televizor Rekord.“

„Děkuju vám, Serjožo. Moji sousedi mají Rubín, a nemusím daleko chodit. Na shledanou zítra, moji věrní pomocníci!“

Mladí lidé zůstali sami a chvíli uklízeli lístky a desky na spisy. Věra začala náhle žalostně naříkat.

„Co se stalo?“ přiběhl k ní vyděšený Sergej.

„Já jsem ta nejhloupější ženská na světě. Zapomněla jsem se Ivana Rodionoviče na něco zeptat. Ted už se nedá nic dělat.“

„To je toho! Zatelefonuješ mu večer.“

„To už mi nepomůže. Já bych ji byla tak ráda konečně viděla… a řekla jsem si, že se budu dívat na televizi, i kdyby sídla padala. Ale on začal nějak pospíchat, a já jsem se ho zapomněla zeptat, jak se jmenuje. Vystupuje jich tam mnoho, tak jak ji poznám? To jsem ale hloupá.“

Sergej se s úlevou rozesmál:

„Zvědavá Evina dcera byla zaslouženě potrestaná. Ale Vaše Milost podceňuje moje skromné schopnosti. Ručím za to, že ji hned uhodnu, jenom se budete muset dívat na televizi u mě. Upřímně řečeno, já už se taky nemohu dočkat, jak je to s tím naším velezajímavým Girinem, napíná mě, jaký má vkus.“

„Umíš se pěkně vytahovat! Já jsem přesvědčená, že ji neuhodneš. Já to možná ženskou intuicí spíš dokážu,“ ozvala se Věra.

„Tak žádné vykrucování, půjdeme ke mně. Projdeme se, najíme se a potom určíme majitelku příjemného hlasu.“

V hloubce televizní obrazovky pochodovaly ve dvojicích dívky v černých sportovních trikotech, rozcházely se a mizely ze zorného pole. Sergej a Věra se do nich vpili očima, snažili se uhodnout, najít „ji“, podmanitelku srdce jejich podivuhodného představeného, zdálo by se, že tak vzdáleného lásce.

„Myslím,“ zašeptal Sergej, „že je to ta druhá zprava, ta vysoká blondýnka, taková štíhlá a rovná. Ta je pěkná!“

„Všecky jsou přece báječné,“ odpověděla Věra.

Jako by odpovídala na studentovo přání, vystoupila vysoká blondýnka dopředu.

„Mistryně sportu Margarita Andrejevová,“ ohlásila vedoucí. „Rito, nechtěla byste říct divákům něco o sobě?“

Dívka vyprávěla krátce a živě o svém studiu, o své lásce k sportu, o své přípravě. Potom následovalo její skvělé cvi- cení s obručemi a se stuhami, tak půvabné, krásné a přesné, že věčně se škorpící Girinovi pomocníci ji sledovali, aniž promluvili jediné slovo. Šum potlesku se přehnal sálem a blondýnka zmizela z obrazovky.

„Tak co, neměl jsem pravdu?“ zvolal sebevědomě Sergej. „To je ona! Závidím Ivanu Rodionovičovi, má znamenitý vkus.“

Věra zavrtěla umíněně hlavou:

„Je hezká, ale myslím, že to není ona. Nezapomínej, že jsem s ní mluvila dvakrát, a ty jenom jednou. To není ten hlas. A vůbec, pro Ivana Rodionoviče jí něco chybí, nevím, jak to říct, možná že originálnost.“

„Zato on má originálnosti za dva. Snad to tak má být.“

„To bývá často, a přece …“ Věra nedomluvila. Dívky vystupovaly jedna po druhé, a těžko bylo rozhodnout, která má lepší provedení nebo která má pěknější postavu nebo která má oboje zároveň.

„No jo,“ protáhl rozpačitě Sergej. „Dnes jsou všechny jako z udělání samé mistryně nebo sportovkyně první výkonnostní třídy.“

„Mistryně sportu Serafima Metalinová vystoupí se svou novou volnou sestavou,“ ozval se hlas za obrazovkou.

Černovlasá osmahlá dívka prostřední postavy vyběhla doprostřed sálu a vedoucí jí hned přinesla mikrofon. Kamera se přiblížila, dívčina tvář zabrala celou obrazovku, a neobyčejně velké oči, které vypadaly tmavé, se dívaly upřímně na diváky. Pevnou malou bradu měla vyzývavě zdviženou, a srdečný úsměv získával dívce sympatie.

„Všechny vyprávíme o tom, jak jsme se staly gymnastkami, a bezděčně to vypadá tak, jako bychom byly něco zvláštního,“ začala dívka.

Věra na pohovce až poskočila:

„To je ona, to je ona!“

„Počkej, neruš!“ odsekl Sergej. „Já tedy ještě o tom přesvědčen nejsem.“

„Každá z vás, kdo se na nás díváte, může v sobě objevit talent bud pro rytmiku, nebo pro sílu, pro obratnost, pro rovnováhu. Nemůže být každá z vás reprezentantkou a nemusíte být zrovna mistryní sportu. Jde o to, nepodceňovat tělesnou kulturu, najít si pro ni čas. Odstraňovat následky nedostatku pohybu nebo jednostranných pohybů v zaměstnání. Cvičte a vedte k tomu své děti. Vyplatí se to.“

Dívka se na okamžik odmlčela a v rozpacích skončila: „Tak to bude dobré!“

Kamera ukázala sál. Černovlasá zastánkyně tělocviku stála už v pozadí. Zvedla hlavu, odhazujíc zastřižené vlasy s čela. Zazněly první akordy adagia z Egle.

Girinovi pomocníci se dívali na dívku, o níž se domnívali, že je láskou jejich představeného, a od minuty k minutě v nich sílilo přesvědčení, že je to opravdu ona. Imponovala jim nejen vybroušeným uměním bezpečně ovládat všechny svaly, ve vystoupení Serafimy Metalinové bylo cosi až poetického v umění spojovat rytmus hudby s harmonií pohybu.

„No, dobře si vybral ten náš Ivan Rodionovič,“ prohlásil nadšeně Sergej, když skončil sportovní přenos. „Vybral si ze všech tu nej…, nevím, jak bych to řekl.“

„Nejoriginálnější!“ řekla Věra.

„V tom to není! Originální, to je taková, která se líbí jen někomu, možná jenom jednomu, jako například ty mně. Ale tahle se přece musí líbit všem!“

„Nešpičkuj, Sergeji, myslím to vážně. Má, jak bych ti to řekla, opravdu ženskou postavu. Není moc vysoká a v kabátě by sis jí možná ani nevšiml, oblečená je docela nenápadná. Ale vědátory našeho ústavu nadchnou spíš namalované a nápadně oblečené blqndýnky.“

„Taky na to doplácejí!“ prohlásil slavnostně a vážně student a pokusil se Věru obejmout. „Ale já jsem chytřejší, líbíš se mi, ačkoli blondýnka nejsi a nápadné šaty nemáš.“

„To bude tím, Sergeji, že ještě nejsi tenhleten vědec,“ odrazila ho Věra.

Televizor svítil také v bytě Andrejevových, tam však před ním seděla celá společnost. Jekatěrina Alexej evna, která se vrátila z Leningradu, se pohodlně usadila v křesle a vzala si další cigaretu.

„Už zase kouříš!“ vyčítal jí její muž, ačkoli jí zároveň zapaloval. „Rozčilená matka se nemá kárat,“ bránila se klidně Jeka-těrina Alexejevna. „Radši se dívej, to jsou děvčata! Nechvěje se ti srdíčko, Léno?“

„Nechvěje. Dívky jsou to dokonce moc hezké, ale jen si představ, jak by to bylo hloupé, kdybych se v svém stáří zamiloval třebas do té nejhezčí. Umíš si to představit, u mě nebo třeba u našeho veleučeného Girina?“

„Víš, s tebou jsem si jistá, ale Girin, myslím, ten by mohl. Ostatně, Rita mi něco o něm a o své přítelkyni nejasně na-značila.

„Ale to je přece hloupost, Katuško! To jsou mi nápady.“

V předsíni zazněl slabě zvonek a brzy nato se ozval radostný výkřik hostitelův. Jekatěrina Alexejevna spěchala naproti přicházejícím: vysokému mohutnému muži a mladému děvčeti se silnými rusými copy, s tváří zalitou ruměncem.

„Seznamte se!“ zvolal vesele Andrejev. „Inokentij Jefimyč Selezněv s dcerou Irinou. Můj starý kamarád od řeky Tungi-ry, lovec a pán celého kraje!“

Stálý Andrejevův společník na cestách geolog Turiščov také pospíchal k Selezněvovi, aby se octl v jeho medvědím objetí. Dávno uplynulé dny ožily okamžitě v Andrejevově i v Turiščovově mysli.

Vzpomněli si na dobu dalekých pochodů malých, skrovně vybavených geologických oddílů, kdy všechno záviselo na zdraví, na schopnostech a vytrvalosti každého účastníka výpravy. Cesty tajgou po jejích nekonečných lesních bažinách, nesčetných kopcích, holých skálách a kamenitých rozsypech, přechody brodem přes křišťálově čisté a ledově studené řeky, přes vztekle řvoucí peřeje na chatrných lodkách a na nespolehlivých karbasech, velikých lodicích s vysokými okraji. Pochody dýmem požárů tajgy, po horkých spáleništích, po vysokých hrbolatinách, po zaplavených údolích, za nesnesitelného letního vedra i za třeskutých zimních mrazů v oblacích hučících mušek v létě, ve vlhkém podzimním mrholení nebo v mrazivé mlze, pěšky, na koni nebo na křehkých sobích saních …

Přátelé na sebe pouze mrkli se sotva znatelným úsměvem, ale vtom úsměvu bylo všechno.

Při jedné cestě na východosibiřské řece Tungiře se André- jev a Turiščov potkali s Inokentijem, zajímavým člověkem, s nímž potom uskutečnili nejednu výpravu do nejhůře přístupných míst Olekmo-Vitimské náhorní roviny.

Dva bratři Selezněvové, Inokentij a Ilarion, bydleli v důkladném domě na vysokém břehu Tungiry, asi tři sta kilometrů od nejbližšího obydlí, a jediná cesta k nim vedla podle této neklidné klikaté řeky. Lovili, rybařili, připravovali podle úmluv pro doly borůvky bažinné a medvědí česnek. Starší bratr Ilarion byl vdovec a měl dvě dcery, Nasťu a Mášu, mladší bratr Inokentij byl přibližně stejně starý jako Andre-jev. Ženskou stránku domácnosti spravovala jejich sestra Jevdokije, mladá vdova, která také vychovávala obě neteře.

Tato neobyčejně svorná rodina byla tak pohostinná a milá, že kdykoli jel Andrejev okolo, vždycky se u ní zastavil, a hleděl zařídit svůj odpočinek tak, aby ji mohl navštívit.

Selezněvové, kteří neznali jiný život než život v tajze a větší část času trávili v přírodě, vynikali silou a zdravím i mezi Sibiřany. Takové rodiny vídával Andrejev mezi altaj-skými starověrci, mezi obyvateli Severního pomoří nebo mezi obyvateli závolžských stepí. Muži zamračení a dobří, velicí, velmi otužilí a silní jako medvědi, ženy pevné, jako ulité, o málo slabší než muži, vždycky veselé, čilé a náchylné k smíchu. Sedmnáctiletá Nasťa a o rok mladší Máša se klidně, jako za něčím obyčejným, vypravovaly na daleký lov do tajgy, střílely soby, medvědy i rysy. Na účtu sestry Jevdokije bylo zapsáno šest medvědů, u Nasti dva, u Máši jeden, zato tak obrovský samec, že se na jeho černou kůži s úctou dívali i zkušení lovci medvědů.

Bratři byli přes svůj odloučený způsob života zvídaví a vzdělaní, měli poměrně velkou knihovnu, sami byli učiteli svých dcer. Klidné večerní besedy s těmito lidmi pronikavého rozumu, pozorovacího talentu a zdravého humoru poskytovaly opravdový požitek. Každoročně se nová směna mladých sběratelů Andrejevových a Turiščovových výprav najisto zamilovávala do Selezněvových děvčat. A opravdu, lovkyně s dlouhými copy si mohly podmanit každého svou odvahou, která překvapovala obyvatele měst, i svým uměním poradit si v každé situaci a svým nevyčerpatelným zápalem a veselím. Dívky provázely Andrejeva na jedné vedlejší výpravě podél přítoků Tungiry, a Andrejev mohl ocenit jejich umění chodit, veslovat, vázat vory, rybařit, zapalovat hranice. Každá obvykle navrhovala svému novému obdivovateli, aby s ní zápasil, a jak si Andrejev pamatuje, pouze jednou skončil žertovný zápas Nastinou porážkou. Tehdy byl mezi jeho sběrateli student Proško, napůl Čerkes, napůl Ukrajinec, černý, věčně zachmuřený a velmi silný. Aby se mu pomstily, Nasťa a Máša ho pozvaly, aby se šel s nimi vykoupat. Kdo ví, že řeky ve východní Sibiři tečou po věčně zmrzlé půdě a jsou velice studené i za nejparnějšího léta, může posoudit zákeřnost těchto děvčat. Když slunce nejvíc — pražilo, zavedla chrabrého Proška ke karbasu zakotvenému na hlubokém místě. Přiměly ho, aby se obrátil a čekal na jejich znamení, naskákaly do vody, zavolaly na něho a plavaly. Student se v okamžiku svlekl a skočil za nimi. Nad řekou se vzneslo muže nedůstojné zakvílení a Proško vyskočil na břeh jako opařený. Šestistupňová voda po třicetistupňové teplotě vzduchu! Proško se potom přiznával: „Bylo mi, jako kdyby mě někdo praštil klackem po hlavě, v očích se mi zatmělo, a já jsem byl jak v bezvědomí. A ještě horší bylo, že ty zatracené potvory si plavou jako nic!“

Ale chrabrý Proško přesto požádal Nasťu o ruku. Zdálo se, že děvče samo nic nenamítá, otec však byl rozhodně proti. Je to dítě, musí ještě tři roky růst, potom může myslet na vdávání.

Na Proškův návrh, že počká, starší Selezněv pouze zavrtěl hlavou: „Tobě je ted devatenáct, a za tři roky budeš stejně pořád štěně, pro Nasťu se nehodíš. Správný ženich má být aspoň o sedm, ne-li o deset let starší než nevěsta. Tak se na to díváme my Sibiřané. To u vás v Rusku je zvykem, že se žení štěňata, ale z toho nejsou k ničemu ani domácnost, ani potomci.“ Selezněv jistě netušil, že vykládá sňatkové zásady, které platily v staré Heladě.

Uražený Proško odjel ještě zamračenější. Také Nasťa truchlila. Ale v příštím roce, když se Andrejev náhodou potkal se Selezněvem cestou z dolu Kalar, smála se Nasťa právě tak vesele a nakažlivě jako dříve. Na Andrejevovu otázku se starší Selezněv vážně a spokojeně usmál: „Zatím od nich ještě tu hloupost odháním.- Jestli nadlouho, to nevím, jsou to moc samostatné holky, rostou bez mámy.“

„A co Jevdokije Jefimovna? Ta je pro ně jak matka?“

„Co se týče starosti o ně, to je jak matka. Ale blůzky nosí všechny tři stejné!“

Andrejev, který ho hned nepochopil, si prohlížel zrozpačitělou Jevdokiji, která bratrovi pohrozila a vyběhla ven.

Když však zpozoroval na Jevdokijiných prsou záplaty, pochopil smysl Selezněvových slov. Jako špalíčky tvrdá ňadra rychle prodírala látku jak u třicetileté vdovy, tak u obou děvčat, stejně plných zdraví.

Při téže návštěvě u Selezněvových byl Andrejev svědkem ještě jedněch námluv. Tentokrát „začalo vyvádět“, jak se vyjádřil Inokentij, starší pokolení.

Turiščov, věrný Andrejevův přítel, dávno pokukoval po Jevdokiji. Andrejev věděl, že přítel žije s manželkou v nesouladu, ale všechno bylo jako dříve, až do loňska.

Jevdokije se tehdy právě vrátila z Usť-Tungiru, za tři dny ušla pěšky dvě stě kilometrů. Toto hrdinství mladé ženy Turiščova překvapilo, a hned jí vyznal lásku a dostal košem. Ted dostal byronovský vzhled; geologové však nejsou sběratelé a nechodí pohromadě, ale vždycky se rozdělují, aby prozkoumali různé části kraje. Proto nemohl Andrejev vidět, jak těžká byla kamarádova srdeční muka.

Teprve na konci výpravy, když se oba kochali oslňujícím světlem, teplem a ostatním pohodlím spacího vagónu v sibiřském expresu, pohodlím zvlášť mile pociťovaném po drsných skoro osmi měsících prožitých na výpravě, Turiščov vykládal, jak ho Jevdokije odmítla.

Na všechna jeho přesvědčování prostě a moudře namítla: „Ty jsi vědec a nedovedeš žít pořád venku. Já jiný život neznám a znát nechci. Vidíš, nic z toho nebude: když povolím, budu trpět já, dokud mě stesk nezdolá, a když povolíš ty, bude to totéž. Vědec bez města a já bez tajgy, to by nebyl život.“

Na Turiščovovo horlivé přesvědčování, že žít samotná, jako ona, je smutné, mladá žena klidně odpověděla, že ať někoho najde nebo nenajde, její osud je zde.

Když si Andrejev vzpomínal na všechny tyto události, kte- ré se zběhly skoro přeď třiceti lety, hleděl na dojatou Tu-riščovovu tvář a cítil, že starý kamarád také znovu prožívá všechno to minulé. Naposledy se s Inokentijem viděli v roce 1935. Za chvilku se vysvětlilo, že Nasťa se vdala a odjela, a Jevdokije že je také vdaná a že se odstěhovala na jeden njukžinský důl. Inokentij byl po celou válku na vojně, byl v Mandžusku, už před válkou se oženil, má syna a dceru a je předsedou velkého loveckého družstva, žije na peřejo-vitém úseku řeky Olekmy u Enjuků, kam se k němu z Tungi-ra přestěhoval také jeho starší bratr Ilarin s Mášou a s jejím mužem. Inokentijova dcera Irina vychodila školu v kudukel-ském internátě a lesnické kursy a ted ji otec vzal s sebou, aby se podívala na Moskvu, v které se sám octl doopravdy poprvé.

Zatímco se jeden druhého vyptávali, Jekatěrina Alexejevna už prostřela stůl, který bohatě zaplnila nejrozmanitějšími jídly.

Andrejev posadil Inokentije proti sobě a ze staré známosti mu nalil plnou sklenici vodky. Ale tento ohromný muž ji rázně od sebe odstrčil.

„Ani se neptáš, proč jsem přijel?“ Inokentij se pozorně podíval na geologa a pohladil si pečlivě přistřižený silně prošedivělý plnovous.

„To mi přece řekneš sám! Myslel jsem, že ses jen tak přijel podívat na nás a na Moskvu, ukázat se.“

„Jenom, tak bych nepřijel. Mám ted hodně práce.“

„Tak tedy mluv.“

„Víš, ted ne. Až se najíme, tak se dovíš, proč nepiju vodku, ačkoliv… ani předtím mě to k ní moc netáhlo.“

Jekatěrina Alexejevna začala mluvit o něčem jiném. Při tom rozhodli, že se Selezněvové ubytují u Andrejevů. O Irinu se bude starat Rita, která co nevidět přijde z tělocvičného vystoupení.

Turiščov byl veselejší než jindy a pustil se do vzpomínek na bývalé výpravy. Selezněv jedl pomalu, chvílemi se usmíval, chvílemi posmutněl z toho, co všechno si zapamatoval Turiščov, skvělý vyprávěč…

A pak se Andrejev dověděl o podivných viděních, které lovec míval brzy po válce, sotvaže se zotavil ze zranění. Ty obrazy byly tak jasné, že by je všechny dovedl nakreslit zpaměti, ale byly velice trhané, zmatené, někdy se několikrát opakovaly, někdy se úžasně rychle střídaly. Selezněv se polekal, že přichází o rozum, a zkusil léčit se parní lázní a vodkou, ale z vodky byla ta vidění jenom delší a nějak kalnější, zároveň děsivější. Selezněv se vydal na dlouhý lov, potom se zotavoval v darasunských lázních. Halucinace znenáhla přestaly a neobjevily se několik let.

Ale před rokem, po silném nastuzení, se znenadání vrátily, ještě silnější. Místní lékař, jeho přítel, jenom pokrčil rameny. Selezněv přišel do Čity, kde ho přemlouvali, aby si lehl na kliniku pro nervově nemocné, a čím víc ho přemlouvali, tím víc byl zneklidněný. V rodinné radě bylo rozhodnuto, že musí do Moskvy, a při té příležitosti se podívat na hlavní město a ukázat je Irině.

„Víš, tak se věci mají,“ potřásl Sibiřan smutně hlavou. „Můžeš mi něco poradit?“

„A představ si, že můžu! Kdybys byl přišel před rokem, asi bych ti nemohl nijak pomoci. Ale ted tady žije můj dlouholetý přítel doktor Ivan Girin. Zabývá se ted právě takovými případy, jako je tvůj. Jestli jsem mu dobře rozuměl, budeš pro něho právě takový poklad jako on pro tebe. Zítra mu zavolám. A vida, Rita přišla? Co jí říkáš?“

Selezněv se díval na půvabnou přítelovu dceru, která ihned něžně objala Irinu, a neřekl nic.

„Zdá se, že se k nám oběma osud v dcerách nezachoval macešsky,“ oddychl si spokojeně Andrejev.