Ostří břitvy

Kapitola 5 DVA STUPNĚ KE KRÁSE

Neveliký sál v Kropotkinově ulici byl mimo očekávání naplněn převážně mládeží. V prvních řadách sedělo několik starších umělců.

Girin přehlédl sál pozorným okem přírodovědce a zkušeného pozorovatele. V šesté radě uviděl Simu, s vysoko zdviženou, kulatou, pevnou bradou, aby viděla přes ty, kdo seděli před ní. Sima tady sedí v šatech kávové barvy, nevidí ho, ale její přítomnost je pro něho čímsi důležitější než všechno ostatní.

Girin zatajil úsměv, vystoupil na pódium a pořád se díval na Simu. Její tvář se ozářila upřímnou radostí.

Předsedající oznámil, že přednáška začíná.

„Já bych nenazval své vystoupení přednáškou,“ řekl pomalu a zřetelně Girin. „Když jsem se procházel po sále, slyšel jsem některé výroky o sobě a o svém chystaném projevu. Někteří z těch nejmladších říkali, že si s radostí poslechnou, jak dostanou náfukové nařezáno. Jiní, ti starší, přesvědčivě prohlašovali, že s rozkoší rozdrtí doktůrka, který si zamanul poučovat umělce. Mohu vás ujistit, že jsem sem nepřišel, abych poučoval, řezal nebo byl řezán.

Myslím, že tady není soudní síň ani stadión. Chci zde společně s rozumnými lidmi uvažovat o otázkách lidské přirozenosti. Snad poprvé za celou lidskou historii se věda tyto otázky pokouší řešit opravdu vědecky.“

Posluchači, zaujati úvodem, ztichli. Girin pokračoval:

„V roce 1908 našli potápěči na dně Egejského moře, poblíž ostrova Tenos, zbytky starořecké lodi z prvního století našeho letopočtu nebo z prvního století před naším letopočtem, to není přesně zjištěno. Z lodi vytáhli, kromě jiných předmětů, podivný bronzový mechanismus, složitou spleť ozubených kol, trochu se podobající mechanismu hodin se závažím. Po půlstoletí se učencům nedařilo rozlouštit tajemství tohoto mechanismu. Teprve ted se zjistilo, že je to počítací stroj k vypočítávání pohybů oběžnic, pohybů velmi důležitých pro tehdejší hvězdopravecká předpovídání. Ale nejde o stroj, nýbrž o to, že jsme nebyli s to pochopit jeho účel, dokud jsme sami nesestrojili obdobné stroje, ovšem mnohem dokonalejší. A po mnoho tisíciletí stojíme nikoli před primitivním strojem, ale před největší a nejsložitější dokonalostí biologických mechanismů, řízených stejnými zákony fyziky, chemie, historického zdokonalování jako kterékoli námi zhotovené stroje. Až v nejnovější době, mezi čtyřicátými a padesátými lety našeho století, se uskutečnil nebývalý, prudký rozmach vědy, nesmírné rozšíření jejích obzorů. Celé lidstvo se přesvědčilo o její moci, zdali v prospěch zla, nebo dobra, to záleží na nás.

Rozmach vědy nám dává sílu pustit se do studia nejsložitějšího díla přírody, člověka. Obírali jsme se jím také dříve, nemohli jsme však řešit otázky, k jejichž pochopení byly nezbytné kvantové mikroskopy, elektronové analyzátory a počítací stroje. Biologie mohla prozkoumat některé zvláštnosti organismu…

Mozek, to je příroda a vesmír, ale vesmír nikoli pouze daného okamžiku, nýbrž celé milióny let staré historie vesmíru. Mozková zkušenost je odrazem netoliko nekonečné šíře, ale taky proměnlivosti přírodních pochodů. Dialektická logika je projevem existence tohoto mozku. Základy našeho pocitu krásy, naší estetiky a morálky vycházejí z hloubi podvědomí, mají při myšlení spojení s vědomím, přecházejí v uvědomělé chápání, stávají se skutečnou podstatou vnějšího světa, která se odráží v duševním životě… Promiňte, vím, že je to nesnadné, já však to neumím jinak vysvětlit. Ale tím už taky mohu uzavřít úvod, který se protáhl. Nyní zbývá říci, že všechen náš pocit krásy, estetický požitek a dobrý vkus, to všechno je životní zkušenost statisíců předcházejících pokolení získaná podvědomím a směřující k volbě toho nejdokonaleji uspořádaného, všestranného a prospěšného boje o existenci a o zachování druhu.

Z čeho obecně vycházíme, dojdeme-li k úsudku, že ten či onen člověk je krásný? Svěží, hladká a pevná kůže, husté vlasy, jasné, čisté oči, výrazné rty. Ale to jsou přece zřejmé znaky celkového zdraví, správné výměny látek, dobře fungujících životních pochodů. Krásné je rovné držení těla, napřímená ramena, pozorný pohled, držení hlavy, kterému říkáme hrdé. To jsou známky aktivity, energie správně vyvinutého těla, které je v ustavičné činnosti nebo tréninku, je alertní, jak by řekli fyziologové. Ne nadarmo zvlášť vyučují herce, zejména filmové herečky, tanečnice, manekýnky, všechny, pro něž je důležitý jejich ženský nebo mužský půvab, jak mají chodit, stát nebo sedět při alertním, v obyčejné řeči řekneme, při pozorném držení těla. Ne nadarmo vynikají vojáci příznivě nad nás civilisty — nesportovce držením těla. Řeknu víc. Všimli jste si, v jakých postojích jsou zvířata, psi, koně, kočky, zvlášť krásná? V okamžiku největší alertnosti, když zvíře například vysoko zvedne přední nohy, nastraží uši, všechny svaly. Proč? Protože v těchto okamžicích nejostřeji vynikají známky aktivní tělesné energie!

Ale to je pouze první stupeň krásy, třebaže základní. Půjdeme dál. Co je u člověka docela jistě krásné, nepřihlížíme-li k jakýmkoli nánosům osobních zálib, kultury nebo rasových odchylek? Jsou to vefké oči posazené daleko od sebe, ne příliš vypouklé, ne přespříliš vpadlé. Čím větší oči, tím větší je povrch sítnice, tím lepší je zrak. Čím jsou oči dál od sebe, tím plastičtější vidění, tím větší je hloubka záběrů. Postavení očí v očnicích svědčí o stavu okolních tkání i o přesnosti hormonální regulace organismu. Je zřejmé, že postavení očí uprostřed očnic je nejlepší. Krásné jsou pravidelné, husté zuby, které tvoří dokonalý oblouk, a takový zubní oblouk má zároveň největší mechanickou pevnost při kousání potravy. Krásné jsou dlouhé řasy, ty nejlépe chrání oko. Nám se zdají půvabnější, jsou-li ohrnuté nahoru, a zase to není jen otázka estetická, protože konečky ohrnuté nahoru nedovolí řasám, aby se slepily.

Náš anatomický cit je velice jemný. Podvědomě rázem rozlišujeme a vnímáme jako krásu rysy, které jsou protikladné pro různá pohlaví, ale nikdy se nemýlíme, co které pohlaví má mít. Výrazné, silně pod kůží vystupující svaly jsou krásné u muže, ale u ženy to nepovažujeme za přednost. Proč? Protože správně rostlá zdravá žena má vždycky větší tukovou vrstvu než muž. To je dobře známé, ale kolik lidí ví, že je to pouze výpomocná měsíční zásoba potravy pro nenadálý hlad, kdy žena donáší nebo krmí dítě? Zároveň si všimněte, kde jsou v ženském těle tyto podkožní potravinové zásoby rozloženy. Ve spodní části břicha a v pánevní krajině, protože tato „železná rezerva“ slouží současně jako tepelná a proti-nárazová ochrana pro dítě, které žena nosí v lůně. A přitom tvoří tato podkožní vrstva měkké linie ženského těla, tohoto nejkrásnějšího díla přírody.

Ještě jeden příklad. Štíhlá dlouhá šíje nemálo přispívá k ženské kráse, ale u muže se na ni díváme úplně jinak, spíše jako na něco trochu chorobného. Mužův krk má být prostředně dlouhý, aby pevně nesl hlavu v boji, aby nosil břemena. Žena je podle své odvěké přirozenosti strážce a její dlouhá šíje jí umožňuje velikou pružnost a rychlost při pohybování hlavou, estetický cit opět splývá s účelností. Nakonec jeden z hlavních protikladů pohlaví: široké kyčle jsou přímo ošklivé u muže, ale jsou jedním z nejkrásnějších rysů ženského těla.“

„To platilo zastará, ted je všechno jiné, a to dokazuje, že nemáte pravdu. Nejsou věčné kánony krásy!“ přerušila Giri-na žena s pomalými pohyby i slovy.

„Podobné námitky jsem čekal. V dějinách bylo opravdu dost období, kdy zdravé ideály krásy byly dočasně nahrazeny nezdravými. Podtrhuji, že mám na zřeteli pouze správný ideál, kánon, říkejte tomu jak chcete, v přírodě žádný jiný ideál být nemohl. A také ve všech kulturách v době jejich největšího rozkvětu a blahobytu bylo ideálem krásy zdravé, podle dnešního názoru možná až přespříliš zdravé tělo…”

„Máte zkrátka staromódní vkus!“ poznamenala jizlivě tatáž žena.

„Já nemluvím o svém vkusu a nemohu posoudit, zda je správný, nebo nesprávný. To, že je čím dále tím více žen, které vypadají městsky, které nikdy necvičily a nikdy dlouho a těžce nepracovaly, může jistě nakonec ovlivnit názory na vkus naší doby. Ale můžeme říci, že jsou nesprávné z hlediska dneška? Pokud jde o vkus, asi sotva. Jsou však nesprávné z hlediska zdraví, výkonnosti a energie, na kterou je, abych tak řekl, člověk zařízen…Podívejte se na postavy baletek, gymnastek, krasobruslařek a konečně prostě na všechna zdravá vesnická děvčata, zvyklá rozmanité práci, a uvidíte, že také u nich náš estetický cit správně oceňuje největší účelnost.

Tak jsme probrali druhý hlavní stupeň krásy, harmonický soulad zdánlivě neslučitelných protikladů, soulad, který vyúsťuje v jedině dokonalé možnosti, která se jako kompasová střelka v nepatrných výkyvech chvěje mezi protiklady. A naše poznávání krásy, její hledání, všude a kdekoliv vede k hledání oné jemné čáry, která se utvořila za dlouhé tisíciletí a která znamená dokonalost v určení a v mnohostranném překonávání největších překážek existence živé myslící bytosti, člověka…“

Ulice je přivítala deštivým větrem. Sima šla proti větru s trochu nakloněnou hlavou a po očku se dívala na Girina. Chvílemi krčila malý nos, protože ji šimraly dešťové kapky. Vodní krůpěje se třpytily jako skleněné perličky v jejích hustých, silně se vlnících vlasech nad čelem.

„A přece, řekněte mi, nepolekaly vás ty dva stupně krásy? Jedna krásná dáma…“

„Všimla jsem si. Dívala se na vás jak na Mefistofela, nebo přinejmenším jak věřící na kacíře. Ale já jsem se polekala taky, že toho tolik víte. V tom je něco, co nahání strach.“

Girin se rozesmál tak srdečně, že se Sima začervenala.

„Vím, že jsem se správně nevyjádřila,“ řekla potichu. „Vy těžko pochopíte, jaký je to pocit, když si člověk uvědomí, že nemá vzdělání, že tak málo rozumí světu a životu. A hlavně, když jsem si uvědomila, jak jste mě zbavoval nejrozmanitějších pochyb, a zdánlivě docela lehce vyložil záhady, které jsem považovala za neřešitelné… Víte, koho jste mi připomněl?“ Sima náhle dala své tiché řeči žertovný přízvuk. „Ale nesmíte se zlobit.“

Girin slíbil, že nebude.

„Veliké zvíře, medvěda obklíčeného psy. Jeden zaútočí, bleskurychlý obrat, cvakot tesáků, a pes letí stranou, zaútočí druhý, a znovu totéž…“

A Girin se usmíval.

„Máte ráda zvířata?“ zeptal se náhle. „Všechna, nebo jenom psy?“

„Mám zvířata velice ráda, ale psy ne. Přestala jsem je mít ráda po fašistických ukrutnostech, po válce, po koncentračních táborech. Je to hnusné. Zuřiví psi, kteří pronásledovali, vyčenichávali, trhali lidi. A co je dobrého na těch zuřivých psiskách v některých vilách u Moskvy? Potvory, které se dáví vztekem za plotem!“

Girin zvědavě poslouchal její rozhodnou řeč. Sima, jak bylo vidět, když byla o něčem přesvědčená, mluvila úsečně a ostře.

„Pojďme někdy do zoologické zahrady. Já se tam rád toulám, pozoruju zvířata a přemýšlím o biologických zákonech.“

„Ale ano, půjdeme. Já mám taky velice ráda zvířata. Škoda že je špatné počasí, jinak bychom tam mohli hned, sedli bychom na trolejbus a po pěti zástavkách bychom byli v Kud-rinské ulici. Asi ještě Moskvu moc neznáte, že?“

„Aby se člověk dobře vyznal v tak ohromném městě, na to potřebuje aspoň pět let. Stále jsem ještě příliš zvyklý na pravoúhlý půdorys Leningradu.“

Sima se zamyšleně dívala do dálky Sadové ulice, zamlžené mrholícím deštěm a přecpané nákladními automobily.

„Nechcete jít ke mně? Dám vám čaj, za jakost ručím. Moje nevlastní matka byla znalkyně čaje a milovala jej, od ní jsem se dověděla všelijaká tajemství, jak čaj vařit.“ „Byla?“ Girin zdůraznil toto slovo.

„Umřela v šestapadesátém roce.“

„Kolik vám bylo tehdy let?“

„Dvaadvacet. Narodila jsem se v roce devět set čtyřiatři-cet.“

„To bych si nebyl nikdy pomyslil! Mně se zdálo, že je vám dvaadvacet třiadvacet ted, a jako odborník se málokdy mýlím.“

„Nedá se nic dělat, je mi osmadvacet.“

„Jste vdaná?“

Sima byla touto otázkou zřejmě překvapena.

„Myslíte, že by se vdaná žena s vámi procházela po ulicích, sotva se s vámi seznámila? A dokonce vás pozvala na čaj?“

„Co je na tom?“

„Podle mě nic. Proto vás taky zvu. Ale já jsem sama. Představte si však muže vychovaného podle všech pravidel maloměšťáckých názorů, že mezi mužem a mezi ženou není možné přátelství, že když po ulici jde dvojice, potom jenom za zcela určitým cílem.“

„Máte pravdu,“ přitakal po chvilce mlčení Girin. „Jsem špatný psycholog.“

„Psycholog jste jistě dobrý, ale je škoda, že se ta vaše věda tak málo zabývá morálkou, etikou.“

„Zas máte pravdu, Simo, ani nevíte jak. A jak to bude s tím

v. níí

čajem?

„Pojdme tedy. Bydlím kousek odtud, tamta ulička vpravo a potom vlevo.“

Šli mlčky celou zbývající cestu, chvílemi se jejich oči setkávaly. A pokaždé si Girin říkal, jak je dobře, že v tomto dosud pro něho trochu cizím obrovském městě žije tato podivuhodná dívka a že se mu poštěstilo ji potkat. Podivuhodná — čím? Její veliké šedé oči? Vždyť není tak málo dívek s velikýma očima, a dokonce s takovýma, jako má Sima, to není taková vzácnost. Dokonalá postava? Podle dnešní módy snad ani není tak dokonalá. Souhra černých vlasů, šedých očí a velmi hladké snědé pleti? Ne, tím to není. Girin se usmál.

,Na něco jste si vzpomněl?“ zeptala se dívka bez zvláštního zájmu. „Přemýšlel jsem o vás, o půvabu vůbec, a zejména o vašem.“

„Jakýpak půvab, když je směšný?“

„Směšný jsem já, a ne půvab. A usmívat se neznamená vysmívat se.“

Sima pokrčila rameny. Přišli k starému nevelikému jednopatrovému rodinnému domku, který stál v úzkém dvorku s několika ubohými stromky. Červeně hnědá barva už hodně oprýskala, tu a tam opadala také omítka a odhalila polozetle-lé šikmé laťkové mřížoví. Malý dům, podle všeho odsouzený k zbourání v blízké budoucnosti, nebyl jistě ve veliké vážnosti podniku bytového hospodářství.

„Tudy,“ řekla rozpačitě Sima a zamířila k vnějšímu železnému schodišti, které vedlo k části patra obrácené do dvora. Vedla Girina úzkým průchodem k druhým schůdkům s několika stupni a odemkla svým klíčem dveře potažené starým černým voskovým plátnem.

„Dům je ošklivý, ale zato prakticky bydlím v samostatném bytě. Svlečte si kabát tady.“ Sima rozsvítila a Girin viděl, že je v předsíni veliké jako skříň. „Prakticky samostatný byt“, to byl pokoj pod samou střechou. Část pokoje oddělili a proměnili v kuchyňku se sprchou v koutě oddělenou pažením. Přesto však Sima bydlela, podle moskevských měřítek, pohodlně, její pokoj byl větší než Girinův.

Posadila hosta na pohovku a zmizela v kuchyni. Girin se zvědavě rozhlížel. Nic tak neprozrazuje povahu člověka jako jeho byt. Široká tachta, orientální pohovka, těžký stolek ze starého tmavého dubu, vysoký koberec na podlaze, to všechno bylo náležitě opotřebované, třebaže přitom dokonale čisté. Čistota Girina příjemně překvapila, protože podle prohnuté podlahy a podle velkých skvrn na stropě byla střecha špatná, a jistě nebylo snadné udržovat pokoj v takovém pořádku.

Veliké zrcadlo a kulatá tyč přišroubovaná na zed v prázdné části pokoje bezmála Girina překvapily, dokud si nevzpomněl na gymnastiku. Jedinou víceméně cennou věcí bylo otevřené pianino s notami na stojánku. Na stěnách visely dva zasklené obrazy, reprodukce Borisova-Musatova a fantastický barevný obraz krajiny daleké oběžnice od Andreje Sokolova.

Zjevná chudoba a prostota zařízení pojednou Girina, který

byl sparťan, pokud šlo o věci, dojaly. Vstal, šel k pianinu a prohlížel si noty. Rachmaninovova Elegie je křehká, zvonivá věc. Aniž si to uvědomil, začal se probírat klávesami. Pršely přehršle vysokých tónů, padaly jako prudké vodopády a utichaly.

Když vycítil, že se Sima vrátila, obrátil se. Dívka se na něho dívala s radostným překvapením, kterým jí oči ztmavěly, byly ještě větší a dodaly jí jakýsi nadpozemský výraz princezny z Marsu nebo z Venuše, který pořád tak vábí romantická srdce čtenářů kosmických románů.

„Mám Rachmaninova nejraději,“ řekl Girin a přestal hrát.

„To není moje, to je Ritino,“ odpověděla Sima. „Připravuje si k vystoupení Elegii. Hodí se dobře k jejím plavým a jako vlnivým pohybům svou zpěvností a záplavou zvuků.“

„Rita je vaše přítelkyně? Jak je možné, že jsem si to hned neuvědomil, Rita Andrejevová! Vždyť ji znám už dávno, totiž ne ji, ale jejího otce.“

„Ale jděte! Rita je moje nejlepší kamarádka.“

„Svět je opravdu malý. A jakou hudbu chystáte pro sebe?“

„Adagio z baletu Egle, královna užovek.“

„To jsem nikdy neviděl ani neslyšel.“

„Je to nová věc litevského skladatele Balsise. Jestli chcete, zahraju to, ale až později, aby čaj nevystydl. Sedněte si tady. Myslím si, že jistě máte rád silný čaj.“

„To jste uhodla, třebaže to není typické pro člověka, který nebyl cestovatelem.“

„Všichni lidé vaší generace zažili příliš veliké cestování. Válku.“

„A zas máte pravdu.“

Sima nalila čaj do pěkných barevných šálků a přisedla si na tachtu u Girmovy židle. Opravdu si jen přisedla. Přestože seděla nenucené a klidně, se Girinovi zdálo, že užuž vstane, lehce, rychle a náhle. Dělalo to dojem dobře maskované pohotovosti, síly a pozornosti.

„Položte je na poličku, prosím vás.“ Dívka mu podala dvě malé nevázané knížky. „Stačí se jenom otočit.“

V rohu za Girinovými zády visela polička z nenatřeného dřeva plná knih. Girin se na poličku podíval koutkem oka a všiml si: „Ani jedny sebrané spisy, to se mi moc líbí.“ Sima pojednou zpozorněla, vstala z tachty a hbitě prošla okolo rohu stolu. Také Girin zaslechl rychlé kroky, spíše běh po schodišti. Sima otevřela dveře, ozval se zvučný polibek a před hostitelkou vešla do pokoje se sebevědomím denního návštěvníka vysoká rusovlasá dívka se sympatickou tváří nezbedného hocha posetou množstvím pih. Když spatřila hosta, překvapením se zastavila:

„Co se to děje, Ivane Rodionoviči? Vy jste tady, u Simy? Co tu děláte?“

„Rito, ty se divíš, jako kdybys u mne našla na návštěvě Marťana. Seznamovat vás tedy nemusím, ostatně jsme o tobě už mluvili. A netvař se už tak vyjeveně a posad se.“

„Víš, to je tím, že mi tatínek o Ivanu Rodionoviči vykládal, jak je moudrý a přetížený prací, zkrátka výjimečný, a co všechno ještě si o něm s maminkou povídali. A můj otec, jak víš, chválou spíš šetří. A tak když se Ivan Rodionovič u nás občas ukázal, dívala jsem se na něho jako na poloboha a — snažila jsem se co nejrychleji zmizet. A najednou se s ním setkám tady, u tebe. Tak už se na mne tak nedívej a dej mi taky trochu čaje. Přiběhla jsem na skok. Jela nás celá parta pomáhat na stavbu, a já jsem se tam strašně pohádala. Ještě ted se ve mně všecko vaří! Já si čaj udělám sama, věnuj se Ivanu Rodionovičovi, beztak jsem vás vyrušila.“ Rita popadla čajník a odběhla do kuchyně.

Girin se podíval na hodinky.

„Pospícháte?“ Girin vycítil v jejím hlase lítost a potěšilo ho to.

„Za jak dlouho se může člověk dostat odsud na Leninovu třídu?“

„Ale kam? Leninova třída je velice dlouhá.“

„Třetí ulice budovatelů.“

„Asi za čtyřicet minut.“

„Tak to je dobře, mám ještě takových dvacet minut času. Slíbila jste, že mi zahrajete Egle, královnu užovek.“

„Proč vás tak zajímá?“

„Chci se dovědět, co jste si vybrala pro své příští vystou-peni.

Sima si poslušné sedla k pianinu…