Ostří břitvy

Kapitola 3 ČERNÁ KORUNA

Sotva naši plavci vystoupili k ránu na břeh, objevil se na bílém kopci poručík Andrea a přivolával je máváním. Potápěči utíkali a za chvilku stáli nad jámou, z které poručík vybral čtyři neobyčejné diamanty. Tři hodiny všech pět zuřivě vyhrabávalo písek, zvětšovalo jámu. V štěrkovité tvrdé hlíně, která vyplnila nevelikou brázdu v původních pevných horninách, se objevila drúza diamantů, která je přiměla, aby zapomněli na žízeň, na jídlo i na spánek. Úplně vyčerpaní se pak svalili na písek a dlouho mlčky leželi. Krátký odpočinek, a hloubení začalo znovu, ale nalezené místo už bylo vyčerpáno, přibyly pouze dva maličké diamanty. Námořníci, kteří hloubili v noci, si na chvíli lehli, aby si odpočinuli, jejich směna začala zpracovávat připravené jámy. Tu a tam se objevily neveliké diamanty. Spánek nepřicházel a poručík i ka-lábrijský námořník se pustili do práce. Poručík hloubil soustředěně, jako by tušil dobrý nález. Náhle se narovnal, utřel si pot s čela, zapálil si a potichu zavolal: „Signore Flaiano!“

Poručík mu podal na dlani veliký diamant a Ivo vykřikl nadšením. Diamant byl opravdu největší ze všech, které našli, a měl jistě cenu několika tisíc liber šterlinků. Osmihran-ný krystal s mírně zaoblenými hranami vypadal jako svazek oslňujících paprsků afrického slunce. V nastalém tichu bylo slyšet pouze těžké oddychování lidí, jejichž nervy byly napjaté k prasknutí.

„Tento diamant patří jenom vám, signore Flaiano,“ řekl poručík usmívaje se, „hlavě celého podniku a majiteli jach-ty.

Flaiano spustil diamant do koženého váčku s klíči od sejfu.

„A tento je pro Sandru,“ ozval se výkřik z jámy. Lea našla další diamant, o málo menší, než byl Flaianův, ale nějak zvlášť čistý, a čistota tohoto krystalu, velikého jako višně, zvětšovala jeho čirost.

„Dejte mi ho!“ natáhl Flaiano ruku.

„A nemohu ho dát Sandře sama?“

„Můžete, můžete,“ souhlasil nerad Flaiano. „Ještě tři takové dny, jako je dnešní, a všichni budeme boháči!“

Zvučný výstřel návěstního kanónu se rozlehl nad mořem. Všichni vyskočili. Poručík vyběhl na kopec a upřeně se díval na jachtu, z jejíhož můstku dávali znamení praporky.

„Letecký poplach!“ vykřikl námořník a rozhlížel se. Vítr přinesl vzdálený rachot motoru.

„Rychle sem,“ poručík ukázal na podemletí suchého řečiště, kde byl hluboký večerní stín. Rachot motoru se přibližoval, nebyl silný a nedrnčel, dalo se podle něho spolehlivě usoudit, že je to lehký a pomalý hlídkový letoun.

„Panno Marie, jsme ztraceni!“ zašeptal námořník.

„Nesmysl! Přistát nemůže, nás nevidí, a vůbec celá jeho pozornost je upřena na jachtu. Ted začne kroužit, vypálí jednu nebo dvě rakety, a náš kapitán vztyčí vlajku.“

Všechno se zběhlo, jak to předpověděl poručík. Po druhém nalétávání odletěl letoun k jihu.

„Utíkejme co nejrychleji,“ vyskočil Flaiano z úkrytu.

„Chvilku tu ještě zůstaneme, signore,“ odpověděl poručík, „musíme zasypat naše jámy, co kdyby přišla hlídka na velbloudech?“ „Dobře, já poplavu na jachtu,“ řekl Flaiano, „musíme se připravit, poradit se s kapitánem. A vy všichni zasypávejte.“

Dvě hodiny zuřivé práce, a všechny stopy po jámách zmizely. Lopaty vhodili do moře, a čtyři vysílení potápěči se stěží dostali na jachtu.

Tam je uvítali netrpělivými výkřiky. Kapitánovi napadlo, aby zvedli kotvy a odpluli několik mil na sever. Letoun, rozumí se, nemohl udat úplně přesnou polohu jachty. Proto také pobřežní hlídka, kdyby přišla k místu, kde jachta kotvila, nebude moci vůbec nic zjistit, a hlavní podezření, že byli na břehu, se nebude moci uplatnit.

„Proč neodjet nadobro?“ zeptala se Lea.

„Doženou nás, a bude to vypadat jako útěk.“ Kapitán pokrčil rameny, jako by zdůrazňoval, že tato otázka je nevhodná.

„Stačí sedm mil?“ ptal se kapitána poručík, který se už převlekl a prostudoval mapu.

„Stačí!“

„Podívejte se, sedm mil na sever je zakreslena podmořská mělčina, dost velká.“

„Výborně. A ještě něco: Mapu s poznámkami musíte dobře uschovat, signore Flaiano. A vy, poručíku, si běžte odpočinout.“

„A jak vysvětlíme naši zastávku?“ zeptal se Flaiano.

„Čímkoli, třebas poruchou motoru. Hned jeden rozebereme!“

Poručík už zamířil k východu z kormidelny, ale zastavil se:

„A nemůžeme říct, že jsme podmořští archeologové amatéři? Že hledáme potopené lodě? A cestou do Kapského Města jsme se zastavili tady, protože na tomto místě se potopilo pět starých portugalských galeonů, jak nám vyprávěli námořníci v Luandě.“

„Andreo, vy jste opravdu geniální, ani příboj neměl vliv na pronikavost vašeho rozumu!“ zvolal posměšně Flaiano.

Aquila se klaněla vlnám a řinčela řetězem v noční tmě, když silný světlomet oslepil jejího strážného. Ten zavolal kapitána. Následovala prudká hádka v angličtině. Hlídková lod žádala, aby jachta přijala člun s policejními dozorci. Kapitán odpovídal, že jachta kotví velice blízko příbojového pásma a on za bezpečnost jejich člunu v noci nemůže odpovídat. Není naspěch, ať počkají do rána, jachta nikam neuteče.

Hlídka odpověděla jachtě, aby vyplula z příbojového pásma a připlula k nim. Kapitán nakvašeně křičel, že do svítání se nikam nehne, protože nepovažuje za nutné vystavovat jachtu nebezpečí. Policie začala vyhrožovat, že bude střílet. Kapitán prohlásil, že odpoví také střelbou a oznámí rádiem SOS o pirátském útoku na pokojně zakotvenou soukromnou projíždkovou lod.

Hádka skončila vítězstvím kapitánovým. Hlídková lod připlula blíž k jachtě a spustila kotvu. Chvílemi vzplanul světlomet a ohmatával jachtu.

Sotva se rozednilo, snaživí policisté už byli na jachtě. Flaiano, který po celou noc nezahmouřil oko, mistrně zahrál ospalého a nic nechápajícího velmože. Přijal velitele hlídky ve své přepychové kajutě, dlouho mu objasňoval, proč jachta zakotvila, a rozhořčoval se nad hanebným podezřením. Velitel vypil kávu, vykouřil sváteční doutník a řekl, že musí na jachtě udělat prohlídku. Flaiano se rozchechtal:

„Namouduši, inspektore, vy jste špatný diplomat. Copak já nevím, že zatímco vy tady vykládáte o právech a povinnostech, vašich pět tajných se už dávno ze všech sil snaží najít něco podezřelého?! Až přijedeme do Kapského Města, budu protestovat! Co je mé lodi do nějakých pitomých diamantů? Zkuste to sám, dostat se na břeh přes ten zatracený příboj, potom uznám vaše právo na podezření.“

Policista se dopálil, že majetník jachty má vlastně pravdu.

„Co se týče toho břehu, to brzo uvidíme,“ zabručel, „a co se týče pátrání po potopených lodích, na to musí být přece taky povolení. Kde je máte?“

„Přestaňte, inspektore! Já vím taky něco o mezinárodních zákonech. Bez povolení se nesmí nic podnikat, ale pátrat se v žádné civilizované zemi nezakazuje.“

„To je jedno, ale vy jste v třímílovém pásmu, a tím jste překročil naši hranici!“

„Jak jistě víte, v tomto směru soukromé jachty, které mají výletní cíl, požívají výsady… v civilizovaných zemích.“

„Snad! Děkuji za kávu. Ale ted musím na palubu.“ Nahoře zazněly kytary. Kalábrijci prozpěvovali neapolské přístavní písně, bujaré a neslušné. Dva ozbrojení námořníci z hlídkové lodi, kteří měli službu na palubě, se vesele usmívali, ale slovům nerozuměli.

Velitel hlídky přijal hlášení svých pomocníků, znovu si prohlédl lodní denník a všechny doklady jachty, dlouho si podrobně prohlížel mapu, na které kapitán už vyznačil místo, kde jsou domnělé potopené galeony. Houkačka z hlídkové lodi volala na vrchního dozorce na horní můstek.

„Hlídka na velbloudech se blíží, sir!“ zvolal do zesilovače strážní důstojník. „Právě jsme přijali radiogram z HA-151…“

Na palubu přišli Césare a Lea, osvěžení hlubokým spánkem, a začali hrát své úlohy. Prohlédli potápěčské obleky, a obklopeni jako vždycky dobrovolnými pomocníky, začali je oblékat. Přišli Flaiano a Sandra, oslňující v černožlutých koupačkách a s jehlovými podpatky. Ve vrchním dozorci se zatajil dech, přesto však se nedovedl ovládnout, aby nepoznamenal:

„Nemohu, sir, dovolit, aby šli do vody, aniž bych u nich udělal osobní prohlídku. Ale na prohlídku dámy nemáme nikoho, proto musí zůstat tady.“

Lea se na něho podívala nechápavě: uměla špatně anglicky. Poručík jí to přeložil. Lea zrudla, svlékla potápěčský oblek a hodila jej vrchnímu dozorci k nohám.

„Přeložte mu to: Ať mě jeho špiclové prohlédnou. Potom svleču svoje koupačky a hodím mu je taky, a Sandra mi obleče skafandr a já půjdu do vody nahá.“

Ted bylo na dozorci, aby zrudl on:

„Nač takové krajnosti? Prohlédnu skafandr a váš pas. Věřte, milé děvče, že je mi to velice nepříjemné, ale já odpovídám za to, že se z jachty nic neodnese.“

„Tak se tedy hrabejte se svými pomocníky v jachtě, ale mně dejte pokoj. A nejsem pro vás žádné milé děvče, rozumíte?“

Poručík moudře nepřekládal její prudká slova, ale dozorce vycítil jejich pohrdavé zabarvení, úmyslně pomalu prohlížel její potápěčskou výzbroj a dva jeho pomocníci rychle a zručně prohledávali malíře. Lea se okázale odvrátila od policistů, pod jejichž dozorem jí oblekli těžký potápěčský oblek s velikou zásobou vzduchu. Hloubka kotviště byla po celé mělčině od pětatřiceti do pětapadesáti metrů.

Policisté a námořníci hlídkové lodi zvědavě pozoroyali, jak se oba potápěči potápějí.

Ve vodě prostoupené sluncem bylo možno dlouhé vidět dvě postavy, které se nakonec rozplynuly v temnějící hloubce.

„To je ale odvážná mládež!“ pokýval hlavou velitel, který začal roztávat. „Ta rusalka je velice zlá.“

Sandra změřila policistu opovržlivým pohledem a odešla do kajuty. Velitel hlídky svolal své lidi, radil se s nimi a potom začal netrpělivě přecházet po palubě. Prohlídka lodi je obtížná a zdlouhavá práce, povrchní prohlídka není k ničemu. Aby lod byla zadržena, k tomu musí být vážné důvody, a ty dozorce neměl.

Posádka se shromáždila ve společenské místnosti k přesnídávce. Policisty nepozvali; seděli zakaboněni na palubě a hleděli na pomalé vlny, pod nimiž kdesi dole byla dvojice potápěčů. Strážný, který seděl u lanového žebříku, také pozoroval moře a snažil se velitele si nevšímat.

Na můstek vystoupil kapitán. Nikdy předtím nešel tak pyšně. Flaiano a poručík, kteří šli za ním, se jenom spokojeně usmívali.

Na hlídkové lodi zavyla píšťala. Vrchní dozorce se rozběhl na můstek. Na vysokých přesypech u břehu se v oparu zahřátého vzduchu objevily nejasné šedé obrysy jezdců na vysokých velbloudech. Dva jezdci se oddělili, sjeli na pláž a přiblížili se k vodě.

„Co to signalizují?“ zeptal se Flaiano kapitána.

„Nevím, je to nějaká šifra. Jistě je všechno v pořádku, podívejte se na našeho policejního důstojníka.“

„Pozemní hlídka potvrdila, že nenašla stopy, že byste byli vystoupili na břeh,“ řekl nahlas velitel hlídky, „nebudu jachtu prohlížet. Ale nemohu dovolit, abyste tady kotvili bez zvláštního povolení úřadů. Nejlepší bude, pojedete-li dál do Kapského Města a tam se obrátíte na správu mandátního území.“

Strážný u lanového žebříku zvolal, že spatřil potápěče Jejich mlhavé, rozmazané obrysy bylo vidět desetimetrovou vodní vrstvou. Pohybovali se v stejné výšce, chvílemi postupovali k přídi jachty a chytali se kotevního řetězu, který se ztrácel šikmo v hloubce. Césare a Lea měli zůstat nějakou dobu pod vodou, aby dusík, který za většího tlaku nasytil jejich krev, se mohl uvolnit a oni se uvarovali bolestivé kesonové nemoci.

„Podívejte se, mají málo vzduchu. Lea nechává Césara dýchat ze svého skafandru!“

„Dejte mi skafandr,“ rozkázal Flaiano, „a taky jeden náhradní. Spustím se dolů a vyměním jim je celé.“

Flaiano skočil přímo z paluby, masku držel v ruce, aby ji úderem o vodu nepoškodil. Vyměnil potápěčský oblek Césarovi a svůj dal Lee. Následovala čilá řeč posuňků. Všichni tři dali hlavy k sobě, pomalu hýbali do taktu dlouhými ploutvemi a chvílemi se chytali kotevního řetězu. Nakonec vzal Ivo do zubů pytlík z Césarova opasku, zavěsil si druhý potápěčský oblek a Flaiano vystoupil na palubu, rychle si strhávaje masku. Trochu popadal dech a oči mu vzrušením zářily. Jako nějaký kouzelník vytáhl z Césarova pytlíku černý předmět podivného tvaru a zvedl ho před sebe. Nebylo možno hned poznat ze záhybů černého kovu, jaká je to ozdoba hlavy: čelenka, či koruna?

Na úzké kulaté obruči z černého kovu, na prst silné, byly zasazeny tenké zakulacené a na koncích rozšířené jetelové trojlístky ohrnuté navenek. Ve třech z nich, trochu větších, vyznačujících čelní stranu koruny, jasně zářily veliké červené kameny, podle všeho rubíny. Nad trojlístkem byly dovnitř zahnuté proužky z téhož černého kovu zakončené ostrými zubci, které trčely vzhůru. Po straně, na místě, kde by koruna ležela na spáncích, byly na obou stranách do proužků zasazeny zlaté kotouče. Uprostřed každého kotouče čněly kameny podivné šedé barvy, které vypadaly jako krátké sloupečky s konci naplocho obroušenými. Oslnivě se leskly v slunečních paprscích, zastiňujíce ponurý plamen rubínů. Stejné sloupečkovité kameny byly zasazeny do zadních proužků, které byly spojené a tvořily dva obloučky tam, kde je na hlavě temeno a zátylek.

Pozorné oko mohlo postřehnout, že zvláštní lesk šedých krystalů vycházel z obláčků nejdrobnějších zrníček s kovovým zrcadlovým nádechem rozptýlených uvnitř.

„Zaklínám se Jupiterem!“ policejní dozorce ztratil všechen svůj klid. „To je něco nevídanéhoF Jistě moc veliká vzácnost.“

„Možná,“ podíval se na něho úkosem nedůvěřivě kapitán. „Ale signore Flaiano nám o tom nic neříká.“

„Co já mohu říkat; sám nic nevím. Musíme počkat na naše potápěče. Zbývá jim už málo času, asi dvacet minut.“

Když Lea a Césare vystoupili na palubu, byli celí namodrale bledí. Z jejich mdlých pohybů se dalo tušit, jak v studené hloubce prokřehli. Ale doušek koňaku, suchý oblek a vysoké polední slunce jim velmi brzy vrátily obvyklou italskou živost.

Césare přinesl arch papíru a rázně nakreslil plán, který doplňoval jeho vyprávění. Přímo pod jachtou bylo v hloubce sto pěti stop, podle náramkového hloubkoměru, ploché dno zanesené pískem. Východněji k břehu se dno zvedalo a bylo z velikých balvanů poněkud chlazených mořem. K moři se svažoval neveliký skalnatý hřbet osmdesát stop vysoký a za ním začínal sráz do tmavé vody neznámé hloubky. I hřbet i písečné dno znenáhla klesaly k jihu, a k severu, pokud bylo vidět, táhl se stejný úzký pruh písčitého dna.

První lodě, které Césare a Lea našli, ležely jako jednolitá hromada zanesená pískem a pokrytá tmavým škraloupem ztvrdlého bahna. Že jsou to lodě, se mohlo soudit jedině podle obrysů vystupujících z písku a ostře se odlišujících svou pravidelností od všeho ostatního. Lodě byly maličké a nízké, snad bárky, nákladní vlečné čluny nebo galéry, válečné veslové lodě, asi patnáct metrů dlouhé nebo o málo delší, beze stop po stožárech nebo po palubních nástavbách. Cosi v jejich celkovém vzhledu svědčilo o jejich starobylosti. Césare si vzpomněl na nálezy antických lodí na dně Středozemního moře. Zde, na jižním konci africké pevniny, se odnikud nemohly vzít řecké nebo římské lodě, a Césare usoudil, že jeho přirovnání je nesprávné.

Lodě se rýsovaly v písčitém pásmu všude, pod jachtou a dál k jihu, místy sražené v nesnadno rozluštitelné hromady, místy roztroušené každá zvlášť. Césare a Lea se pokusili najít nějaké věci, a kupodivu narazili na nádoby velmi podobné hliněným amforám, které se tak často nacházely ve Středozemním moři.

Dlouho plavali nad shlukem potopených lodí, rýpali písek a ztvrdlé bahno potápěčskými noži, ale nenašli nic, co by pomohlo zjistit, čí lodě to byly a kdy se potopily. Písčitý stupeň, na němž ležely, klesal k jihu velmi zvolna. Potápěči, uchváceni svým objevem, hned nepozorovali, že že potopili pětačtyřicet metrů. Voda okolo nebyla studená, ale jaksi mrtvá. Nebyly tam ani koraly ani mořské sasanky, ani chaluhy neobalovaly hrubozmný povrch kamenů. Dlouhé ryby nepříjemného, smrtelně bledého zbarvení se vznášely vysoko a míhaly se v řídkých hejnech. Vysoko nade dnem viselo množství medúz. Velicí žraloci zde neměli co dělat, a tato voda, chudá na život, nebyla člověku nebezpečná.

Tma nad světlým písčitým dnem, klesajícím k jihu, houstla. V ní se neurčitě rozeznávaly obrysy druhé skupiny lodí. Lea se rozhodla, že doplave k nejbližší lodi, doufajíc, že najde něco zajímavého. Césare jí zaťukal varovně prstem na rameno a ukázal na hloubkoměr. Lea přiložila prosebně ruce na prsa. Malíř se vzdal, a když plavali ještě asi dvě stě metrů, našli kupolovité skalisko^ o které se podlg všeho rozlomila veliká lod. Obrysy její zádi a přídi v písku a ve vrstvě bahna byly skoro dvakrát větší než obrysy lodí, které viděli předtím. Celá její prostřední část, tam, kde byla lod rozlomená, zmizela, zničena časem nebo proudem. Zde byla naděje, že se najdou věci vypadlé z lodi a pohřbené v tenké vrstvě písku na skále. Lea rozrýpávala horlivě potápěčským nožem písek, zvedajíc mráčky kalu a zhoršujíc už i tak slabé osvětlení. Dýchání bylo čím dál tím obtížnější, tlak ve vzduchových balónech klesal a s námahou se bojovalo s velikou hloubkou. Lea udělala znenadání prudký pohyb, naklonila se ke dnu a zatřepala nohama. Polekaný Césare ji uchopil, bál se hloubkového opojení, smrtelně nebezpečného okamžiku, kdy krev obohacená kyslíkem při větším tlaku otravuje mozek tak, že ztrácí schopnost správně myslet. Člověku je všechno jedno, se smíchem si strhává potápěčský oblek, kroutí se ve vodě jako veselý delfín, a není-li vedle něho silný a zkušený kamarád, umírá. Ale strach Césarův se ihned rozptýlil, když jásající Lea ukázala veliký kulatý předmět polepený mazlavým bahnem a pískem. Malíř ho Lee vzal a rychle plavali zpátky, ke kotvě Aquily. Zde, v hloubce sedmadvaceti metrů, začali nález umývat a čistit. Sotva se zpod škraloupu zaleskly zářící kameny, jejichž barvu nemohli přesně určit, uvědomili si cenu svého náhodného nálezu. Malíř čistil dál korunu bahnem a měkkou kůží potápěčské brašny. Když už měli stoupat nahoru, podivná černá koruna byla úplně očištěná. Tenký vápenný povlak nepřilnul pevně k povrchu kovu, to je vlastnost zlata… Černý kov najisto patřil k vzácným kovům, které se ani věky nemění.

„Tento nález je lepší než diamanty, které hledá pan inspektor,“ prohlásil chvástavě Césare. „Ted se naše výprava stane slavnou po celém světě.“

„To je všechno hezké, ale váš člun,“ vzchopil se Flaiano, „je už dlouho u naší jachty, pane policejní důstojníku. Taky vaši pomocníci na vás už čekají… A myslím, že vaše řízení s námi skončilo.“

„To dřívější skončilo, ale je tu nové.“ Velitel hlídky zvedl ruku. „Jsem povinen zabavit váš nález, protože má nepochybně značnou cenu a byl nalezen bez povolení k hledání ve výsostných vodách Jihoafrické republiky!“

Na několik minut zavládlo ticho. Potom se Flaiano vzpamatoval, zaťal pěsti a pustil se do dozorce.

„Co je moc, to je moc. Ani mě nenapadne, abych vám tu korunu dal. Už ať jste odsud pryč, vy…“

Kapitán stiskl jako kleštěmi rameno vlastníka jachty a vrchní dozorce mrkl na své pomocníky. Dva policisté, ohromní Búrové, se postavili vedle filmového herce, a třetí, se silnou čelistí a s bělavýma hluboko posazenýma očičkama, v okamžiku vytrhl Flaianovi korunu z rukou. Flaiano zkrotí a zbledl bezmocným vztekem.

„Nedá se nic dělat,“ řekl klidně kapitán, „moc je na jejich straně. Ale my budeme proti jejich postupu protestovat v Kapském Městě.“

„Nikoli jenom moc, ale také zákon,“ opravil kapitána dozorce. „Váž nález pošlu úřadům, bude oceněn znalci a uložen do sejfu. Jakmile dostanete povolení k výzkumu lodí, které jste našli, potom vám bude koruna vrácena…, až zaplatíte stanovený díl její ceny vládě republiky. Nebo vláda uzná za vhodné vyplatit vám váš díl, a korunu si nechá…“

„Rozuměl jsem vám, dobře jsem vám rozuměl!“ procedil Flaiano, který se sotva ovládal. „Ale ted nás konečně necháte na pokoji?“

„S podmínkou, že se nebudete už potápět a že ihned odplujete. Potom si jedte, kam je vám libo.“

Velitel vzal korunu z rukou svého pomocníka a zamířil k lanovému žebříku. Césare ho zastavil pohybem ruky:

„Poručíku, budte tak laskav, přeložte mu to… Prosím, aby si Lea na chvilku dala tu korunu na hlavu, a já ji vyfotografuji. Koneckonců našla ji ona s nasazením vlastního života!“

Velitel hlídky chvilku přemýšlel a potom svolil; Césare přinesl z kajuty barevným filmem nabitý Nikon, svůj hlavní poklad, a napřed odhadl dobu osvitu a zaostření. Velitel podal korunu Lee, která si ji rozpačitě a neobratně posadila na hlavu, a Sandra ji přiměla, aby si obula střevíce s vysokými podpatky. Na veliteli bylo znát, že je netrpělivý.

Konečně bylo všechno hotovo. Césare udělal několik snímku, byl nespokojený s osvětlením, a proto zavedl Leu na slunce, k pravému mořskému okraji paluby. Dívka se obrátila tváří k slunci, šedé kameny v černém kovu zahořely. Césarův přístroj sotva slyšitelně cvakl, jednou, podruhé, potřetí… Césare začal měnit osvit, vtom však Lea zavrávorala. Sandra varovně vykřikla a skočila k přítelkyni, ale Lea zvedla ruku k očím, zakymácela se dopředu, padla a udeřila se hlavou o zábradlí štítnice. Černá koruna jí sklouzla s hlavy, a v mžiku zmizela v útočících vlnách.

Pisklavé dozorcovo zakvílení přerušilo strnulé ticho. Dozorce skočil k Césarovi, ten však ho ze vší síly odstrčil a zdvihl bezvědomou Leu.

„Ke mně,“ zařval policista, „zadržte je oba, sehráli komedii!“

„Vzpamatujte se, jste důstojník!“ ozval se ostrý Sandřin hlas. „Do této chvíle jste představoval zákon, a my jsme se vám podřizovali. Ale ted se chováte jak… Copak nevidíte, že se stalo neštěstí? Vzpamatujte se, je to hanba!“ Velitel strnul, jako by ho někdo polil studenou vodou.

„Podívám se,“ zabručel nevrle a pokynul svým pomocníkům, aby odešli, „co je s ní.“

„Myslíte s miss Leou Midovou?“

„Ano, ano, ovšem.“

„Možná že je to mdloba, protože se hluboko potopila…, možná že je to úpal, byla na slunci, když vyšla ze studené vody. Uvidíme. Už přichází k sobě…”

Lea otevřela zeširoka nechápavé oči, zdvihla ruku, aby si utřela tvář postříkanou vodou. Césare ji zanesl do stínu palubního přístřešku, kde poručík už rozestřel žíněnku a na ni dal podušku. Lea se rozhlédla okolo sebe, zřejmě nikoho nepoznávala.

„Césare, miláčku,“ malířovo srdce se zachvělo, jeho Lea ho poznala, „kdo jsou ti lidé? Proč jsme tady? Stalo se něco se mnou?“

„Nic se nestalo, drahoušku! Klidně lež, to je z toho, žes byla dlouho pod vodou! Našli jsme lodě…“

„Jaké lodě? Ano, už si vzpomínám, amfory u Cotrone?“

Césare ztuhl a bezradně se podíval na přátele, kteří ho obklopovali.

„Uklidněte se, Césare! Odneseme Leu do kajuty, dáme jí prášek pro spaní, vyspí se a vzpamatuje se. Zdvihněte ji,“ obrátila se Sandra k poručíkovi a inženýrovi, a ti vzali Leu poslušně na ruce.

„Kdo je to? Proč mě nesou?“ ptala se, a její hlásek, který byl dětsky slabý a tenký, se vryl Césarovi do duše.

Velitel policejní hlídky se díval s nedůvěrou na to, jak Leu odnášeli.

„Nejsem docela přesvědčen, že to není divadlo.“

Kapitán ho nenechal domluvit:

„Dost, sire! Hned zvedneme kotvy a poplujeme do Kapského Města. Je možné, že budeme muset vyhledat odborné lékaře, hluboká potápění mívají někdy těžké následky. Jak chcete vůči nám dál postupovat? Předpokládejte, že koruna, nebo ať je to cokoli, se nenašla. My jsme ji našli, my jsme ji taky znovu uložili na místo, kde vaše vláda, opatruj ji Bůh, si ji vezme, bude-li to považovat za nutné. Všechno zůstalo, jak to bylo do našeho příjemného setkání.“ „Vaše ironie je nemístná, sire. Já vypadám jako hlupák, napálený jak kluk!“

„Nikdo vás nechtěl napálit! Byla to náhoda, pane veliteli. Ale přijměte upřímnou radu: objevení lodí je senzace, která přitáhne stovky zpravodajů; a jestli se dovědí, že velitel policejní hlídky si nepočínal zcela tak, jak to odpovídá předpisům, promiňte, neslyšel jsem dobře vaše jméno, sir…“

„Van Collen. Ale já bych rád, abychom se rozešli v dobrém. Možná že některý z vašich potápěčů se pokusí spustit se a vynést tu korunu. Jistě leží na písku pod jachtou a je ji vidět. Potom bude mezi námi všechno dobré.“

V tu chvíli se ve dveřích společenské místnosti objevil Césare;

„Já se tam podívám! Byla to moje chyba, a pokusím se ji napravit. V tomto skafandru je ještě dost vzduchu.“

Poručík přeložil malířova slova a dozorcova tvář se rozjasnila.

„Drahý strýčku,“ otočil se Césare ke kapitánovi, oslovuje ho z ničeho nic neúředně, „vy máte, zdá se mi, jeden takový milý kamínek, víte, takový kulatý, dvoumetrákový.“ Malíř mluvil šišlavým jihoitalským nářečím.

„Ještě jeden mi zůstal.“

„Hodte ho rusalkám dřív, než se potopím. A dejte na něj přivázat nejstrakatější plovák. Ale z levého okraje paluby.“

Plamínek radostného pochopení se zableskl v kapitánových očích. Spěchal dát rozkaz. Posádka začala vytahovat žernov z podpalubí. Césare se s pomocí Iva pomalu lopotil s prohlídkou potápěčského obleku, až hlučné šplouchnutí u levého okraje paluby mu řeklo, že jeho žádost byla splněna.

„Co jste to vyhodili a proč?“ zneklidnil dozorce.

„My, hledači potopených lodí, používáme takových znamení na mořském dně, které ani nejprudší proud nemůže odvalit. A příští výprava tak najde to správné místo,“ vysvětloval ochotně kapitán.

Césare se potopil. Svíravá obava mu ležela na srdci, když se potápěl houběji a hlouběji do tmavé vody. S Leou se stalo něco nepochopitelného. To nemohlo být od hlubokého potopení nebo od příliš rychlého výstupu, Césare vždycky bed- livě dbal, aby se tato pravidla zachovávala, protože se bál, aby Lea nepřišla o život. Možná že až do těchto neklidných chvil, ba ani tenkrát, kdy šla poprvé do příboje, sám netušil, jak silný cit ho k ní poutá. Jak byla pojednou dětsky bezradná a bezmocná se svým slabým hláskem a se svýma udivenýma očima…

Césare se nemohl zbavit dojmu, že je jakási souvislost mezi černou korunou, kterou si Lea nasadila, a mezi její neobvyklou mdlobou a ztrátou paměti, ano, Lea jistě zapomněla, že je na Flaianově jachtě, a ne v Itálii. A malíř se rozhodl stůj co stůj korunu najít, ale neodevzdat ji, nýbrž schovat ji někde blízko na dně. Aby to místo poznal, potřeboval směrník, a tím měl být žernov kapitána Callegariho. Možná že k léčení bude třeba prozkoumat korunu. Bude dobře, bude-li dána do muzea, ale co když ji prodají v dražbě?

Podmořská písčina s množstvím potopených lodí, bledě šedá, světlejší než vrstva tmavé vody vznášející se nad ní, se zdála Césarovi zlověstným místem. Cosi velmi ponurého a nedobrého vycházelo z té písečné roviny.

Césare plaval naznak a hledal očima jachtu. Proud ho zanesl na sever a Césare se vrátil. Koruna tam ležela neporušená, lehce zabořená do písku.

Vzal ji a plaval blíž ke břehu, kde se dosud neusadil kal způsobený pádem žernovu. Drátěné lano se octlo pod žernovem, ale pestrý plovák se kolébal tři metry nade dnem.

Césare napínal svou pozornost a svou obrovskou zrakovou paměť malíře, rozhlížel se, vštěpoval si všechno do paměti a zároveň hledal nenápadné místo.

Uplynulo nemálo času, než našel v oblé skále podobné mexickému klobouku a rozložené přímo na východ od žernovu dutinu ucpanou bahnem. Dutina byla na rozhraní „hlavy“ a „střechy“ klobouku. Vyčistil dutinu nožem, strčil do ní korunu a zbývající místo vyplnil mazlavou bahnitqu hmotou, kterou vyhrabal zpod skály. Když práci ukončil, vyplaval výš a několik minut se vznášel nade dnem, vštěpoval si to místo do paměti a potom začal rychle vyplouvat.

Vynucená zahálka, zatímco Césare „napravoval svou chybu“, byla věcností. Když však konečně vystoupil na palubu, ukázalo se, že se zdržel pod vodou pouze půl hodiny. Jeho zpráva, že koruna pravděpodobně spadla daleko od břehu skalnatého hřbetu a skutálela se do hlubiny, byla přijata s obecným mlčením. Dozorce kouřil, mračil se, a nakonec si vyžádal, aby byl pořízen protokol. Flaiano ochotně souhlasil, protokol zároveň potvrzoval, že jachta byla prohlédnuta policejní hlídkou Pobřeží koster. Zápis podepsali velitel hlídky, Flaiano a kapitán Aquily, který si kromě toho vyžádal, aby v lodním deníku velitel potvrdil, že jachta byla zadržena.

Nezvaní hosté odjeli domů a jachta rychle odplula.

Devět dobrodruhů, rozechvělých událostmi posledních dnů, bez přestání uvažovalo o tom, co se stalo, kouřilo a uklidňovalo napjaté nervy pitím. Lea, která se už zotavila ze slabosti, seděla mlčky v křesle kajuty. Občasné stažení obličeje mučivou nejistotou znetvořovalo její mladou tvář, a Césarovo srdce div že nepuklo žalem. Lea jistě nechápala, jak se ocitla na jachtě u břehů jižní Afriky. Všechny události jejího dřívějšího života, i se zimou v Neapoli, se jí uchovaly v paměti. Velkolepý podnik s diamanty, třebaže se zrodil z jejího podnětu, vypadl nadobro z jejího vědomí. Vyděšena svým nepochopitelným stavem, upadla do sklíčenosti.

Za dřívějších slabých větrů uplynul den, uplynul druhý. Aquila plula už dávno rychlostí křížníku a zanechala Velrybí záliv stovky mil za sebou. Pluli ve výši Luderitzu, ale nepřiblížili se k břehu, zvlášť nehostinnému zde, v zakázaném území Namalandu.

Flaiano a kapitán se rozhodli, že znovu důkladně prohlédnou schované sbírky diamantů a že diamanty rozdělí. Kapitán odhadl nález na třicet tisíc liber šterlinků, a tak dělal podíl každého asi tři tisíce. Flaiano chtěl, aby pět potápěčů, kteří s ním dali v sázku nejvíce, dostalo větší podíl. Poručík a Césare za Leu tento návrh zamítli.

Flaiano jako vlastník jachty a jako člověk, který platil výdaje celé plavby, dostal navíc diamant nalezený poručíkem.

Kapitán měl za to, že ten diamant stojí sám aspoň sedm tisíc liber, to znamená, že má cenu přepychového automobilu. Flaiano měl strach o diamant, který našla Lea. Poručík Andrea ho vytáhl z kapsy a řekl, že mu jej dala Lea do úschovy. Když na jachtu vtrhla policie, vhodil jej do kabinky na člunu, který byl na palubě jachty, a byl rád, když viděl, jak policejní hlídka v prudkém slunci přešlapuje u samého pokladu.

„Copak jste mohl tak riskovat,“ rozhořčoval se Flaiano, „to je přece dětinství!“

„Vůbec ne. Věřte mi, že by ho tam nenašel ani čert, já jsem §e s tím mořil dvě hodiny, než jsem ten diamant znovu dostal, a proklínal jsem se za ten příliš mazaný úkryt.“

„Počkejte,“ řekl potichu Césare, „já ji zavolám. Andreo, dejte mi ten diamant.“

Césare vzal diamant, šel k Lee, která přebírala noty v koutě u pianina ve společenské místnosti, vzal ji za ruku a zvedl třpytící se diamant k světlu stojací lampy.

„Ten je krásný,“ oživla Lea, „je to pravý diamant?“

„Leo,“ zvolal zoufale Césare, „tys přece tento diamant našla a chtělas ho darovat Sandře!“

Bolestná vráska rozpaků rozryla znovu dívčino čelo. Stiskla ruce tak, že jí prsty zapraskaly:

„Když to říkáš ty, drahoušku, tak jsem to chtěla…, ale já se na to nepamatuju, nepamatuju se na nic…“ Slzy jí začaly kanout po opálených tvářích.

„Césare, já už to nesnesu!“ vmísila se náhle Sandra. „Netrapte ji!“

Césare políbil Leu na čelo a šel k Sandře. Ruce se mu chvěly, když jí diamant podával:

„Vezměte si ho, Lea si to přála, věděla, že budete mít radost…“

„Ona je sama poklad, ta vaše Lea! A toto,“ Sandra položila lhostejně diamant na stůl, „dáme na společnou hromádku, „ať zvětší podíl každého o několik liber šterlinků…“

„Ne o několik liber šterlinků, ale o několik set liber…“ Poručík se podíval na Sandru s neskrývaným obdivem.

„To je jedno, já chci stejný podíl jako ostatní. Já jsem jenom lodní kuchařka, a ještě špatná!“

„Sandro, nedělej hlouposti,“ rozzlobil se Flaiano, „peníze přece potřebuješ!“

„Jako všichni.“

„Radím všem, ne, neradím: rozkazuju!“ řekl kapitán. „V Kapském Městě ať nikdo nic s diamanty nepodniká. Musíme vědět, kde a komu je nabídnout, jinak se dostaneme do pastí, a potom se hned dovědí, odkud má posádka Aquily diamanty. Prodej diamantů musíme odložit na Cejlon, do Colomba, příštího velikého přístavu na naší cestě. A ještě lepší by bylo počkat s ním do Evropy.“

„Nemohu čekat tak dlouho!“ řekl rozčileně Césare. „Jsem ochoten přenechat svůj podíl komukoli, když dostanu peníze hned. Musím léčit Leu. Snad byste mi mohl dát peníze vy, když vám dám svoje diamanty do zástavy?“ obrátil se na Flaiana.

„Mohu je od vás koupit. Ovšem odhad může být přemrštěný, dále je tu riziko prodeje…, zkrátka, chcete tisíc liber šterlinků? Ne, počkejte, řekněme půldruhého?“

„Souhlasím. Djete mi peníze a vezměte si můj podíl.“

„To nedělejte!“ vybafl kapitán. „Neukvapuj se, Césare. Já ti půjčím, co mám s sebou, asi čtyři sta liber. Kromě toho navrhuj u, abychom se všichni složili, kolik kdo může, složíme se na léčení, jsme Lee přece všichni zavázáni.“

Když diamanty rozdělili na hromádky, kapitán rozkázal, aby zastavili motor a upevnili kormidlo. Celou posádku svolali k losování, a jestliže někdo byl zkrácen, mohl z toho vinit pouze náhodu. Kapitán dal Césarovi čtyři sta liber a rozhodně odmítl vzít si od něho diamanty do zástavy. Kromě toho mu dal ještě dvě stě liber vybraných mezi kamarády. Ať se malíř sebevíc zdráhal, kapitán nevzal sebrané peníze zpátky. Navrhl tvrdohlavci, aby kamarády obešel a vrátil každému jeho peníze sám. Césare se nemohl touto přátelskou pomocí urazit a dar přijal.

Jachta se blížila k mysu Búr a počasí bylo stále lepší. Podzim právě začínal, duben na jižní polokouli se shodoval s naším zářím. Příjemný vítr ovíval palubu, a posádka Aquily, otužená dlouhou plavbou, se znovu svlékla a užívala ve volných chvílích ve dne sluneční lázně a v noci lázně vzdušné.

Lea se vžila do svého stavu a nanovo se seznamovala s dřívějšími přáteli, kteří se k ní chovali s něžnou pozorností.

Filmový herec nápadně okřál a byl znovu tím bujarým a tu a tam ztřeštěným veselým Ivem Flaianem. Všechna nebezpečí byla za nimi. Flaianův podíl ze spo-lečnéhp-ttélení mu umožní vykonat cestu do vytoužené Po-lynésie, zaplatit část dluhu a nehrát ve filmu ještě asi dva roky, to stačí, aby se zapomnělo na neúspěchy jeho posledních filmů. A v novinách se znovu objeví články o návratu miláčka obecenstva na filmové plátno po romantické cestě okolo světa.

Pouze Sandra ranila co chvíli jeho zhýčkanou ješitnost. Začala se mu vyhýbat. Ještě nedávno její vnější chladnost a bystrý rozum vzbuzovaly jeho obdiv, když nebyly namířeny proti němu. Nová společnost měla na ni špatný vliv. Obzvlášť poručík, který z ní nespustil oči. Zamiloval se do milenky, skoro manželky hostitelovy. Dětina! Kdyby nebylo rozhodného kapitánova požadavku, obešel by se bez kor-midelníka. Bude se muset tohoto příliš ušlechtilého námořníka v Kapském Městě zbavit. A Sandra, budiž, také jí dá pocítit, že příliš vzdělané a pyšné dívky se nehodí pro její roli… Škoda! Sandra má lepší postavu než Sofia Lorenová, umí se chovat, zná řeči…

Přemýšleje o tom, procházel se vlastník jachty po můstku a žárlivě pozoroval Sandru a Andreu. Seděli na lehátkách vedle sebe a mlčky se dívali na zářící měsíc, který klestil širokou dráhu do mořské dálky.

„Měsíční kouzlo… Bez přestání lidé o něm mluví, zpívají, píší a malují je, a nikdo neví proč,“ řekla potichu Sandra.

„Japonci například jsou přesvědčeni, že měsíc mění svůj vliv podle roční doby. Pokud si vzpomínám, považuje se za nejlepší pro přemýšlení a pro lásku měsíc v srpnu,“ odpověděl poručík.

„Jak je to divné: láska a přemýšlení. Zdálo by se, že se navzájem vylučují…“

„A já myslím, že opravdová láska přichází jenom po přemýšlení,“ namítl Andrea.

Sandra se posměvačně usmála. Poručík si zapálil a řekl:

„Jistě ti, kdo jsou blíž přírodě, vědí o vlivu měsíce víc než našinec.“

Sandra dlouho mlčela, takže poručík se naklonil a zadíval se jí zespodu do tváře. Ona mu položila pomalu a důrazně ruku na rameno: „Někde jsem Četla, že muži přes všechnu svou dovednost a sílu nejsou nikdy docela zralí. A posláním ženy je střežit je a vést je, a tak je ochraňovat před ztroskotáním jejich nadějí a před pošetilými činy.“

„Ó jak bych si přál, aby mě ochránily hlavně před ztroskotáním mých nadějí! To se mně stává příliš často…“

„Ach já nedovedu nikoho chránit, protože sama dosud čekám na něco, co se nesplní.“

„A možná, že se splní.“ \“Milý Andreo, nestudovala jsem antiku kvůli zbytečnému diplomu, ale proto, že mě k ní něco táhlo. A to mi umožnilo, že chápu mnohé z toho, co se děje dnes. Dalo mi také jakousi sílu dívat se na dnešní život jako z dávných časů. Obdivuji odvahu předků, jejich hledání krásy a jejich dych-tění po plném životě. A kromě toho lze z tohoto aspektu vidět lež a chyby, uprostřed kterých žijeme. Ty nepochopí, kdo se neumí podívat do minulosti.“

„Co jste tedy hlavně pochopila?“

„Že myšlenka o prvotním ráji, která prostupuje všechny naše touhy, všechna náboženství, ba i nejvážnější vědecké výzkumy…, že tato myšlenka je základní chyba, kterou člověk kdysi udělal ve svém náboženství a ve své filosofii a která se stále houževnatě udržuje. Už je tomu pět tisíc let, co my Evropané vstřebáváme do sebe z židovských náboženských zkazek pohádku o ráji, který dal člověku bůh jenom tak, za nic, zadarmo… a potom mu byl vzat za dědičný hřích matky všeho zla: ženy! To vešlo pevně do křesťanství, do vášnivého Rousseauova nadšení pro primitivní život, do německé idealistické filosofie.“

„A jak je tomu doopravdy?“

„Nikdy žádný ráj nebyl, vždycky byl těžký a krutý boj, v kterém hynuli slabí a naživu zůstávali silní, protože ve světě se nic nedává a nikdy se nedávalo zadarmo. V přírodě nebo ve společnosti, to je jedno. A nějaký pošetilý básník nebo kněz vytvořil legendu o takovém čase a místě, kde člověk dostával odjakživa všechno bez vlastního přičinění, obětí a boje, bez jakýchkoli povinností!“

„Sandro, v tom s vámi nesouhlasím! Byly přece vždycky zámořské země, například Polynésie. Co jsem se o ní na snil! Tam vedli lidé primitivní způsob života a ten vždycky lákal Evropany, kteří k nim připlouvali.“

„Ti všichni, když se dostali z drsné feudálně náboženské Evropy, přeplněné lidmi, chudobou a nemocemi, by^ bez sebe nadšením, když se octli na tropických ostrovech, kde půda sama rodila potravu, kde nebyly drsné zimy a kde se jim zdálo, že teplé moře navždycky spláchlo lidská strádání. A oni, přistěhovalci ze severních zemí, tam žili jako hosté a plnili své deníky a dopisy chválami, a blouzniví evropští filosofové se namáhali, div se nepřetrhli, aby nám dokázali všechnu tu nádheru rajských ostrovů.“

„Noa?“ /

„A potom jcestovatelé, jako například Kolumbus, viděli, že milí primitivní muži drží ve zvláštních domech ženy, jejichž úkolem je rodit děti na vykrmení a sněžení, takové lidské stádo. Na mnohých požehnaných ostrovech Tichého oceánu kvetlo dokonalé lidojedství, a přitom s jemným la-bužnictvím. Chytili děvče o něco mladší než Lea, zpřeráželi jí všechny kosti v kloubech, svázali ji a naložili ji živou na tři dny do studené vody v potoce, aby maso dostalo zvláštní chuť.“

„Ale v Polynésii přece nebylo lidojedství?! Mám na mysli veliké skupiny ostrovů, třebas ty, kde se filmoval Poslední ráj.“

„Tam nejedí lidi. Ale před sto lety je jedli. Jestlipak víte o zvyku zabíjet novorozeňata, který byl rozšířen dříve na mnoha ostrovech? To je také přirozené. Kousíčky úrodné půdy mohly dát potravu jenom omezenému množství lidí, a bylo nutno přebytečné lidi bud sníst, nebo je zabíjet!“

„Sandro, vy chcete zabít můj sen! Nemohu s vámi souhlasit… Vypadá to tak, že všude byl dříve jakýsi primitivní fašismus!“

„Ale všude tomu tak nebylo. V zemích hlavního směru vývoje lidstva při střídání rozličných forem společnosti tomu tak nebylo. Tam byl od nepaměti boj kočovníka a zemědělce. A rajská zátiší, to jsou útočiště pro něco starodávného, co úplně nezničily mladší národy, co zůstalo naživu, protože žilo odděleně od ostatních v příznivém podnebí, ale co také na to doplácí.“ „A co Australané, ti nejsou lidojedi, jsou velice staří a žili odděleně…“

„Ale na celém světadílu! Ostatně u australských praobyvatelů jsou tak složité obřady dospívání a manželství, lovu a pohřbívání, takové obavy před přírodními jevy a tak příšerné pověsti, že tito praobyvatelé jistě nejsou tak úplně primitivní divoši, jak to dříve líčili někteří vědci. Jsou pozůstatky čehosi neuvěřitelně starobylého, jakési vyspělé kultury doby kamenné, kultury, která se zachovala na tomto kdysi nepřístupném světadílu, kam se dostali kdoví jak, když se zachraňovali. Podobné prastaré kmeny jsou také v Africe. Křováci a drobné lesní kmeny. A my jsme je mylně považovali za divochy a chtěli jsme usuzovat o jejich primitivním způsobu života podle jejich obřadů a náboženství. A vznikl dokonalý zmatek: člověk, vítěz nad přírodou, se před námi objevil jako ubohý a jejími silami zastrašený tvor, nehodný ráje, ve kterém žije. Z toho začala rozličná pátrání po primitivních pudech v duši dnešního člověka. Ve skutečnosti je domnělá primitivnost jenom odplata za rajský život.“

„Vidíte, já jsem si nemyslel, že jste tak vzdělaná. Jistě se s námi nudíte, my všichni toho víme tak málo!“

„Nebudte ironický. Víte, hodně jsem o tom přemýšlela, a hlavně četla. Už tenkrát, když jsem doufala, že budu slavnou archeoložkou, a když jsem byla ošklivá dlouhonohá holka s vlasy věčně rozcuchanými jako vrabčí hnízdo.“

Andrea se hlasitě zasmál:

„Vy že jste někdy byla ošklivá? To vám nevěřím!“

Flaiano řekl z můstku:

„Poručíku, musíte za pět minut do služby, a zatím si tu klábosíte s krásnou dámou. Lodí se objevuje pořád víc, bude třeba dávat dobrý pozor! Ráno jsme v Kapském Městě!“

Brzký podzim v jižní Africe přináší často stejné křišťálové dny jako Středomoří. Dubnové ráno přimělo lehkou mlhu, aby ustoupila k horám. Mlha potáhla šeříkovým oparem obrovskou cihlu Stolové hory a ostré vrchy Ďábla. Znovu, jako v Luandě, se jako půlměsíc zařízl do pevniny rozlehlý záliv s ohromným městem v pozadí.

Kapitán vplul sebevědomě, bez lodivoda, do zálivu, a po krátkém vyjednávání dostal maličké místo až na konci druhého osobního přístaviště. Ještě několik minut křižování, zpětný pohyb, stát, a tenká uvazovací lana Aquily se bezpečně zachytila za půltunová pacholata, kůly na uvazování lan, určené pro oceánské velikány.

Ještě ani neskončily obvyklé úřední úkony, lékař, celní prohlídka, pasová prohlídka a očkování proti bahenní zimnici, a na jachtu přišel vysoký světlovlasý muž, jehož občanský oblek nezastřel vojenské držení těla.

„Chtěl bych mluvit s majitelem jachty a s kapitánem, dříve než dostanete povolení vystoupit na břeh,“ prohlásil a představil se jako vládní zmocněnec.

Flaiano a kapitán zavedli nezvaného hosta do kajuty. Zmocněnec je požádal, aby mu pověděli do všech podrobností historii nálezu potopených lodí a černé koruny.

„Děkuju vám,“ řekl, když vyslechl kapitánův stručný výklad, doplněný poznámkami filmového herce, „ted je mi všechno jasné. Víte, dostali jsme hlášeni důstojníka van Col-lena, ale nemohli jsme se rozhodnout, máme-li nález prohlásit zaí tajný, nebo ho zveřejnit. Zprávy o nálezu potápěčů z italské j-achtyjse nějak dostaly už do novin a reportéři už na vás číhají. Proto jsem se s vámi setkal dříve než oni. Myslím, že brzo přijde řada žádostí o povolení na podmořské výzkumy, a my jsme museli napřed vědět, jak na ně odpovědět. Ještě něco: budete se ucházet o povolení k výzku-mu?

„Ne, pěkně děkuju,“ odpověděl zamračeně Flaiano. „Mně stačí jedno setkání s vaší policií.“

„Sotva si můžete na ni naříkat,“ usmál se zdrženlivě úředník. „Měl jste štěstí, že jste se dostal do ruky slušnému důstojníkovi, který si o vás nechtěl myslet, že jste byli na břehu, a neprohledal celou jachtu od kýlu až do špiček stožárů!“

Flaiano prudce vstal a tím dal najevo, že považuje rozhovor za skončený.

Dozorčí policista u lanového žebříku odešel společně s úředníky. Naši Italové se ještě nevzpamatovali, a na jachtu už vtrhli čtyři reportéři, každý se svým fotografem. Nejlépe zpraveným a nejdotěrnějším byl zástupce Kapského strážce. Fotografovali všechny bez výjimky, hlavně Leu a Césara, a ovšem i Sandru s Flaianem.

„Už je toho dost!“ zvolal na konec Ivo, který zuřivě poskakoval po palubě, „postavte, proboha, Pietra a Julia k žebříku, ai už sem nikoho nepouštějí. Nebo nás nenechají ani se převléknout do města! Césare, ty už jdeš? Chceš nás opustit?“ ptal se s neupřímnou lítostí.

„Musíme zjistit, co s Leou vlastně je. Ale jestli se to s ní protáhne, tak na nás nebudete moci čekat, že?“

„Bohužel ne. Přístavní poplatky jsou vysoké a neměl jsem v úmyslu být tady déle než tři čtyři dny.“

„No ovšem,“ řekl malíř, přesvědčený o Flaianově srdečném přátelství.

„Já půjdu s vámi, Césare.“ Poručík vystoupil ze stínu palubního přístřešku. „Slíbil jsem vám dávno, že budu vaším tlumočníkem.“

„Poručíku, na slovíčko.“ Flaiano se zamračil a spustil rychle a ostře. „Doslechl jsem se, že jste vyslovil přání opustit jachtu v Kapském Městě…“

„Dovolte!“

„Nemohu vás nutit, abyste zůstal. Služeb, které jste nám prokázal, si velice vážíme, bez vás by plavba nebyla tak zdařilá. Ale ted do Cejlonu a dál nelze nic zvláštního čekat, a já jsem přesvědčený, že kapitán Callegari na to všechno stačí sám.“

Starý kapitán zrudl:

„Nemohu, pane, zůstat bez kormidelníka a druhého důstojníka na lodi. Brzy začnou podzimní bouře…“

„Druhým důstojníkem budu já, a Pietro mi pomůže. Ale kdyby vám to přišlo zatěžko, potom můžete Aquilu opustit v Colombu. Tam hodlám strávit asi měsíc a opatřím si za vás náhradu! Ale tady nemáte právo jachtu opustit!“

Flaiano se otočil a zmizel v kajutové chodbě. Kapitán, němý rozhořčením, se díval strnule za ním. Vtom ucítil na rameni poručíkovu ruku.

„Nebudeme se rozčilovat, kapitáne Callegari. Koneckonců signore Flaiano je majitel jachty a ví nejlépe, jak hospodařit se svými penězi. Co se dá dělat? Budu vždycky rád vzpo- mínat na plavbu s vámi. A dovolte, abych v naší známosti pokračoval ve vlasti.“

„Neodejdete přece hned ted?“ zazněl Sandřin hlas.

„Ne, ovšemže ne. Den dva se ještě zdržím na jachtě, dokud se neusadím na břehu.“

„A potom?“

„Počkám na peníze, které si vyžádám dnes telegraficky. Objednám si lístek na letadlo Johannesburg — Káhira. V Káhi-ře pobudu nějakou dobu, a odtud domů. Můj sen o rajských ostrovech se nesplnil. Ostatně vy jste ten sen důkladně rozbila, a já vám za to jenom děkuju! Promiňte, Césare, že jsem vás zdržel…“