Ostří břitvy

Kapitola 8 APSARA TILLOTTAMA

Malíř Césare byl nenadále přepaden. Večer v uličce u samého hotelu se na něho vrhli čtyři muži, svázali mu ruce a kamsi ho vlekli. Césare se zoufale bránil, volal o pomoc. Tu ho udeřili do hlavy. Tři týdny ležel v nemocnici s otřesem mozku. Bezpochyby nešlo o Trazisovu pomstu, protože ho chtěli někam odvést.

Italové se domnívali, že přepadení je spojeno s černou korunou. Najali si dům, kam brzy přijel kapitán Callegari. Nyní byl celý kruh přátel, kromě poručíka Andrea, pohromadě.

Po Césarově zranění je pocit bezpečnosti a klidu opustil. Lea si koupila samočinnou pistoli a naučila se střílet, nikdy se s ní nerozloučila.

Podle mínění Callegariho bylo načase, aby odjeli, když ne z Indie vůbec, tedy jistě z Madrásu. Sandra a Lea s ním souhlasily, ale nedalo se nic dělat, dokud se Césare úplně neuzdraví.

V předvečer Césarova návratu z nemocnice navštívil Italy Dajárám s radostnou zprávou, že se jemu a Tillottamě poštěstilo dostat všechny potřebné doklady a svědecké výpovědi. Tillottama vymyslela plán, podle kterého začali obcházet město, od ulice k ulici, dům od domu. Našla dům svého strýce, jediného z madráských příbuzných, kteří zůstali naživu. Bydlel v témže domku v čtvrti Triplikane jako v osudném roce 1947.

Brzy bude soudní řízení pro obnovení Tillottaminých občanských práv a pak se budou moci vzít.

„A odjet odsud!“ zvolala radostně Lea.

„Hned ne. Já jsem přece začal modelovat Tamu.“

„To je báječné! Přijdeme se podívat.

„Na dívání je ještě čas. Ale já vás chci všecky pozvat, abyste k nám přišli, protože brzo přijede ze Saláme můj přítel Rus, geolog, pamatujete se na moje setkání v Kašmíru? Césare už bude moci v tu dobu také přijít.“ „Přijdeme jistojistě,“ slíbila Lea, „ráda bych se seznámila s ruským vědcem. Ale…,“ zarazila se, „udělat sochu, jak jste chtěl, to přece trvá dlouho. A my odjedeme. Vy zůstanete tady dva, vy a Tama, sami v celém městě. Kdo ví, možná že vás Trazis najde. Myslím, že by to mohlo být nebezpečné i pro Césara.“

Ramamurtí se shovívavě usmál a začal odporovat s umí-něností, kterou neměl ve zvyku. Bylo vidět, že je příliš zaujat svou prací a nechce, lépe řečeno nemůže myslet na nic jiného.

Dajárám Ramamurtí se vrátil domů až kvečeru, po tom, když se dlouho toulal po jižním předměstí Madrásu, kde si s Tillottamou pronajali zbrusu nový bungalov u samého mořského břehu.

Dajárámův pokoj, který byl jeho ložnicí i ateliérem, měl nízké a velmi široké okno přímo na moře. Sochař rozevřel obě jeho polovice. Do pokoje vnikly vlhký mořský vítr, šumění vln a pobřežních palem, večerní hlasy ptáků. Malířský stojan s náčrtky uhlem a křídou a dva sochařské podstavce s nedokončenými skicami v hlíně stály u okna. U stěny proti druhému oknu se tyčila nedokončená socha v životní velikosti pečlivě zabalená do mokrého plátna.

Dajárám si sedl k oknu a zapálil si cigaretu.

On, Dajárám Ramamurtí, žije nyní za peníze svého guru, a jediné, čím může oplatit svůj veliký dluh i učiteli i všem, kdo s ním v těžké době stáli bok po boku, je, že vytvoří sochu.

Ale jeho úkol je veliký!

Pracoval jako posedlý, s nadšením, vděčností a láskou. Osud mu dal model skoro nadpřirozeně dokonalý. Po čem směl více toužit?

A veškeré jeho nadšení se rozbíjí o jakousi slepou, kluzkou, nepovolnou stěnu.

S hanbou si připomínal, co se stalo, když začínal pracovat. Udělal mnoho náčrtků Tillottaminy hlavy, zachycuje její nejrozmanitější pohyby a výrazy, a začal s náčrty její postavy v oděvu, neodvažuje se ji poprosit o více. Tillottama ho napjatě pozorovala, dívala se mu na jeho kresby přes rameno. A jednou, když se trápil, chtěje nakreslit linie jejích ramen, poprosila ho, aby se obrátil. Slabé šustění mu prozradilo její úmysly. Shodila svůj lehký oděv a vzpřímila se před ním v celé nádheře své nahoty, pobledlá, soustředěná.

Dělal náčrtek za náčrtkem, pouze tu a tam ji prosil, aby změnila postoj.

Kreslil dlouho, a když viděl, že by mohla únavou padnout, vzpamatoval se a přestal pracovat.

„Sedni si i ty, můj milý,“ řekla, třebaže zřídka používala tohoto oslovení, které z jejích úst bylo obzvlášť něžné. „Řekni mi pravdu, ale jenom pravdu, o sobě i o mně. Co máš tady?“ Položila mu svou ruku na jeho hruď tam, kde je srdce. „Vidím, že trpíš, že jsi nejistý, smutný. Jako kdyby tě opouštěly síly. A já vidím, že to není kvůli mně. My jsme se navzájem příliš sblížili. Je to snad špatné pro tebe, můj milý?“

„Jak může být špatné největší štěstí darované bohy?“

„Co ti tedy překáží a nedovoluje, abys tvořil?“

„Když tě tvořím znovu z hlíny a z kamene, přemáhám všechno temné, co se objevuje ve mně a co je možná taky v tobě. Jestli dokážu povznést se na tak vynikající tvůrčí čin, potom překonám také všechno ostatní.“

„Snad by bylo lépe, kdybych odešla…, opustila tě?“ Poslední slova pronesla Tillottama skoro neslyšitelně.

„To nesmíš! Nikdo tě nemůže vyrvat z mého srdce. Ale jestli to potřebuješ ty, potom je věc jiná!“

Místo odpovědi vztáhla k němu obě ruce. Dajárám je uchopil a v návalu lásky a nadšení ji přitáhl k sobě. Všechna krev jí ustoupila z tváře, rty se jí rozevřely a dech se jí zatajil.

Ramamurtí ji zvedl. Lehký sten se vydral z jejích úst, když pevně objala jeho pevná ramena.

A vtom se vzpamatoval. Spásné slovo „nezapomínej“ zaznělo znovu v jeho vnitřním sluchu. „Jiné, jiné, všechno bude jinak…,“ opakoval, když nesl Tillottamu v ateliéru. S nekonečnou něhou ji položil na stupínek, podstavec pro model. Tillottama otevřela zeširoka užaslé oči a uviděla v jeho tváři soustředěnost s nádechem zasmušilosti, skoro zoufalství.

Dům na břehu moře se proměnil v útulek dvou poustev- níků. Dajárám a Tillottama trávili v ateliéru celé dny a nezřídka také noci.

Ponenáhlu se stále jasněji ukazovalo, co je třeba v Anu-pamsundartině soše vyjádřit, a tak vyvstávala v plném rozsahu nadlidská nesnadnost úkolu. Nestačilo do krajnosti vy soustruhovat živočišnou dokonalost, musel ji naplnit jasným a silným plamenem myšlenky, vůle, lásky, trpělivosti, pochopení, dobroty a péče, vším, čím žije duše člověka, duše ženy.

Bohové, jak to splnit?!

Postoj sochy umělec už dávno rozhodl. Jednou uviděl Til-lottamu klečící na mořském břehu, hledala mušle. Kolenem se dotýkala země, druhá noha se opírala o prsty. Levou rukou, zvednutou do týlu, se přidržovala vlasy rozplétané větrem, a pravou, napřímenou, s roztaženými prsty, měla zabořenu do písku. Zavolal na ni, otočila k němu tvář se široce otevřenýma očima, soustředěná v svých myšlenkách. Za okamžik se jí tvář rozsvítila jejím zvláštním, nevýslovně milým úsměvem. Zvedla se na konečcích prstů, pružně narovnala své tělo. V tu chvíli umělec spatřil Paramrati-Tillot-tamu, malounko ohnutou, s rameny dozadu, přidržující si vlasy v týlu. Nataženou pravou ruku odchýlila na stranu, jako by něco odstrkovala, pevně sevřené nohy se napjaly, narovnávaly se v kolenou. Okamžik prudkého a svižného ohybu těla splynul s probuzením zamyšlené, skoro smutné tváře, ozářené přívětivostí a radostí. Jedinečnou vteřinku přechodu v těle i v duši dovedl umělec zachytit a zapamatovat si. Lepší postoj pro sochu nemusel hledat!

Ramamurtí dovedl velmi brzo udělat studii sochy.

Čas plynul, a čím více se socha blížila k svému dokončení, tím byl neklidnější. Víra ve vítězství, která ho naplňovala, když začínal pracovat, tála každým dnem. Strach se ho zmocňoval stále silněji …

V okně se ukázala Tillottamina hlava. Šla se koupat. Když uviděla, že Dajárám u okna kouří, udělala indický zvoucí pokyn prsty rukou, držíc dlaně od sebe. Dajárám vyskočil z okna a oba se pustili po travnatém svahu.

Vyšli na břeh. Mlha zakryla dálky a proměnila břeh v pří-zračný palác s bludištěm stříbrných prosvítajících stěn. Bronzová Tillottama byla v tom rozplynulém, nehmatatel-ném světle jako jediná živá skutečnost, zřetelná, zarážející jistotou.

Tillottama hleděla na Dajáráma a viděla ho právě takovým jako poprvé v chrámu Kandarji Mahádévy.

„Tamo!“ Dajárám padl na kolena.

Tillottama chtěla něco říci, a zalkla se. Po dlouhé touze, po Dajárámově žárlivosti, po zoufalství neuskutečněných tužeb jí radost ze smyslné lásky otřásla do nejzazších hloubek její bytosti. Krátký potlačený vzlykot se z ní vydral.

Tillottaminy černé vlasy byly rozhozeny na písku, její kulaté tváře hořely, její rty šeptaly slova lásky a díků. Přehrada, která je dlouho oddělovala a zdála se pevnější než železná stěna, se rozplynula jako dým, jakmile se rozhořely plameny opravdové lásky.

Mlha se rozptýlila, moře se v prvních záblescích červánků zbarvilo modrošedě a písek zrůžověl. Tillottamino tělo na něm vypadalo tmavé, litinové, jako odlité z prapůvodní hmoty, oči jako studnice tajemství, proužek pravidelných zubů v pootevřených rtech jako nádherné perly. Černé tahy obočí zdůrazňovaly modř okolo víček, pružné ruce měla zkřížené pod týlem, ňadra se vysoko zvedala a podlouhlý důlek jejího těla se prohloubil. Ještě dokonalejší a zřetelnější byly všechny linie, vybroušené nárazem vášně. Tato nová krása byla tělesně hmatatelná také pro něho, který si na okamžik pomyslil, že dělat její sochu musí právě teď.

Dny ubíhaly. Dajárám skoro nejedl, nespal, celý hořel tvůrčím nadšením, které někdy přecházelo v nebezpečné vytržení, podobné vytržení, jakého dosahují jogínové a sád-hové …

A jednoho dne byla socha dokončena.

Tillottama měla divný pocit. Socha nebyla taková, jak si ji představovala. Byla skvělá, ale Tillottama nepociťovala radost.

Dajárám byl také nespokojený. Celé hodiny zlepšoval nepozorovatelné maličkosti. Byl neklidný a bezděčně odkládal dokončení sochy, jako by se bál přiznat se k svému neúspěchu, k tomu, že víc neumí. A přesto tento okamžik musel jednou přijít.

Umělec stál a prohlížel si každou vrásku vlhké hlíny.

„Konec! Vidím mnoho chyb, ale víc neumím. Není to takové, jak jsem si představoval, jak jsem zamýšlel. Ale ať, víc nemohu.“

Bledé a zhublé je oba zastihl ruský geolog Iverněv, který, protože Dajárám. mlčel, měl podezření, že něco není v pořádku.

Ramamurtí vzpomínal na svůj někdejší výlet do neznáma, na společnou vyjížďku a na rozhovor plný důvěry, a měl velikou radost, když se díval na jemnou geologovu tvář, opálenou do světle červena, a když slyšel jeho rozpačitou angličtinu s nezřetelnými koncovkami slov a se zvláštním hrčivým,ir“. Vítr vnikající do okna čechral jeho měkké, do barvy lnu vybledlé vlasy a odnášel popel z jeho dlouhé ruské cigarety. Radostný úsměv ozářil jeho tvář. Umělec si pomyslil, že tak upřímně a radostně se může smát pouze člověk ze severu, který má světle modré oči. V úsměvu dětí jihu je vždycky něco skrytého.

Iverněv vstal, vzrušeně se prošel po pokoji a znovu se usmál:

„No a ted mi ukažte tu, kterou jste unesl. Je to možné?“

Dajárám zavolal Tillottamu, která si oblekla své černé sárí a vzala si skleněné náramky indické vesničanky. Geolog se na několik okamžiků zarazil, přetřel si oči a potichu se zasmál. Na tázavý umělcův pohled řekl zdrženlivě:

„Copak apsary potřebovaly poklony? A vy, vy jste přece apsara! Tillottamo, mohu vám tak říkat taky já?“

Tillottama, která odhalila evropsky svou tvář obdivnému pohledu hosta, se ostýchavě indicky poklonila se složenými dlaněmi…

„Podívejme se, kde se schovávají!“ bylo slyšet v okně zvonivý Lein hlas.

Tillottama jim radostně vyběhla naproti a uviděla Sandru a Césara, hubeného, s vpadlými očima, který šel vedle čer-venolícího šedivého muže v námořnickém stejnokroji. Přivítala je.

„A my jsme si už mysleli, jestli vám něco neudělali Trazi-sovi kumpáni!“ řekl Césare. „Báli jsme se o vás, a tak jsme se na vás přišli podívat. Kam jste tak zmizeli?“ „Pořád jsme pracovali,“ usmál se provinile Ramamurtí a seznámil Italy s ruským geologem.

Lea si sedla vedle nich, aby mohla ukojit svou zvědavost.

„Co jste to vlastně vyrobili?“ zeptal se Césare, dívaje se na zabalenou sochu. „To nám musíte ukázat. Třebaže jsem malíř reklam, jsme přece jenom kolegové…”

Dajárám vstal a chvějícíma se rukama stáhl se sochy plátno. Zavládlo ticho. Lea zatajila dech, pootevřela ústa, a umělec s velikou úlevou poznal, že se jim socha velmi, opravdu líbí.

Odhrnul záclonu a světelné paprsky zahrály na vlhké hlíně jako na živé Tillottamině pokožce, jako by se skřítci slunce spustili z nebe a začali pobíhat po soše, záříce, smějíce se a radujíce se. Jejich veselými plaménky přiměla čarovná jemnost umělcovy práce tělo apsary, nebeské družky smrtelných lidí, aby se jeho linie vlnily jako živé.

Mladá žena byla prohnutá prudkým trhnutím, přidržovala si těžké copy v týlu a odrážela se rukou od země. Nohy měla napjaté jako silná péra, zvedajíc amforu širokých tuhých kyčli. Nad tímto středem ženské síly se nakláněl dozadu tenký trup a nastavoval nebi i slunci polokoule vysokých ňader. A dalším stupněm snahy zvednout se byla dlouhá silná šíje, držící zpříma hrdou hlavu. Tvář, ozářená láskou a myšlenkou, chovala kdesi v obrysech víček, obočí a úst snivý smutek nejistoty.

Tillottama hleděla na sochu, jako by ji viděla poprvé.

Césare se podíval na indického kolegu skoro se zděšením:

„Pašák!“ A ohnivý Ital objal Inda.

Všichni spustili najednou. Ateliér hlučel italštinou a angličtinou. Tillottama vyběhla a úkradkem se podívala na Rusa. Ten seděl nenucené opřený o kuřácký stolek, hlavu obrácenou k soše, a zdálo se, že si jí už nevšímal.

„Co chcete dělat dál, Dajáráme? Odlít ji do bronzu, nebo vytesat z kamene?“

„Nevím,“ přiznal se upřímně umělec. „Rád bych ji vytesal z dakšinského čediče, z toho, z kterého se tesaly staré sochy v Karli a v Élóře, ale bojím se, že na to nebudu mít ani dost sil, ani čas.“

Kouř cigaret se táhl od okna a všichni se dívali na posmutnělého Inda, který neodvracel zrak od svého díla. První porušil mlčení ruský geolog:

„Dajáráme, vyslechněte mě pozorně! Dostávám tady od naší vlády hodně peněz. Víte, že nejsem přítel nakupování, že jsem svobodný … Počkejte!“ Rusův tón byl rozkazovací. „Proto budu-li moci zaplatit nějakou částku na vaši sochu, bude to pro mě milý dar vaší zemi, kterou jsem si velice zamiloval. Ne, vy nemáte právo odmítat. Nejde přece o vás. Jde o osud sochy, která vám už nepatří. Vím, že byste dostal peníze taky tady, ale kdy! Nesmí se riskovat! Přijměte to od Rusa jako znamení společného snažení a společných citů…”

„Ne, dovolte, vy myslíte rychleji než my!“ vmísil se Césare. „Ale věřte mi, že jsem chtěl udělat stejný návrh. Donedávna jsem byl chudý malíř. Kdo už vám má, Dajáráme, rozumět, když ne já. Náhoda mi přinesla slušnou částku peněz. Musíte přijmout tuto částku od nás.“

Trapné rozpaky se projevily na Dajárámově tváři.

„To je výborné!“ řekl smířlivě Rus. „Přispějeme společně na znamení společného přátelství.“

„Tedy po dvou tisících, a nechť je apsara Tillottama odlita v téže dávné slitině, kterou připravili vidžajnagaramští hutníci! Že je to mnoho? No, když něco zbude, tak to vrátíte mně i panu Pirellimu. Ale nezapomínejte na dopravu! Tady je šek!“

„Vy znáte vidžajnagaramskou slitinu?“ podivil se Rama-murtí.

„Trochu jsem studoval dějiny techniky země, která mě pozvala, abych v ní pracoval! Staří Indové byly mistři, pokud jde o kovy.“

„A vy znáte všechny slitiny?“ zajímal se Césare.

„Co vás napadá,“ usmál se Rus. „Na celém světě je jich mnoho!“

„Ne, já mám na mysli kovy, kterých se užívalo ve starověku.“

„Trochu jsem je studoval. Ale archeologové objevují každoročně něco nového. Ukazuje se, že už staří hutníci dávali do slitin nejrozmanitější přísady. Možná že taky takové, které dosud neznáme.“ „Copak jsme dodnes nepředstihli starověk?“ zeptala se Sandra.

„Přijde na to v čem! Staří mnoho dosahovali tak říkajíc oklikou. Chcete-li příklad, tedy břitvy z černého bronzu, zvláštní slitiny s vzácnými kovy, která má tvrdost wolframové oceli, z mykénských vykopávek, zhotovené mistry před třemi tisíci roky. Nebo meč ze slitiny, v které je vanadium a mangan, vyzvednutý z mořského dna ze ztroskotané lodi…”

„Bože, to je zajímavé! To jsem nevěděla!“ zvolala Sandra. „To jsou podmořské nálezy…” Sandra se na varovný pohled kapitánův zarazila. Ale Césare překypoval důvěrou k Rusovi.

„Z čeho může být černá slitina, která ležela v moři tisíce roků a které se vůbec nic nestalo? zeptal se odvážně.

„To nevím. Záleží na tom, co z té slitiny bylo uděláno. Vezměte známý železný sloup v Dillí, zhotovený před půl druhým tisícem let z černého železa, které nerezaví. Je osm metrů vysoký, váží šest tun a je sám o sobě dokladem nemalého umění, o kovu ani nemluvě … Možná že ten váš černý kov je taky takové železo?

Césare se odhodlal a vypravoval Iverněvovi o černé koruně.

Všichni si všimli neobyčejného vzrušení ruského geologa.

„Tak to jste vy, ti Italové!“ zvolal, jakmile malíř znovu nabral dech. „To je náhoda! Pak vám řeknu něco, co vás bude zajímat!“

Třebaže Iverněvovo vyprávění o nezapomenutelném večeru jeho zasnoubení v Leningradě bylo krátké, mohl ho taktak dopovědět do konce, zasypán otázkami Italů. Rozruch, který vypukl, zastavila nakonec Sandra.

„Jde tedy o pověst, kterou znají historikové a archeologové. Potom je jasné, co chtěl profesor Deragazi!“

Iverněv ztratil svůj obvyklý klid a vyskočil:

„Promiňte, prosím, slečno, vy jste řekla Deragazi? Kde jste se s ním sešla?“

„V Kapském Městě,“ odpověděl Césare. „Ten podivný profesor mi nabízel za tu korunu obrovskou částku. Vy ho taky znáte?“ Iverněv neodpověděl, vstal a začal se procházet po pokoji.

„Černá koruna s šedými kameny,“ mumlal, „šedé kameny, kde jsem to jenom slyšel o šedých kamenech? Aha!“ vykřikl pojednou, nápadně oživuje. „O šedých kamenech mi povídal můj přítel, leningradský mineralog. Kameny ukradené v muzeu … ukradené! Musím mu napsat… Myslíte, že hlavně ta koruna byla příčinou onemocnění vaší ženy?“ zastavil se u Césarova křesla.

„Myslím si to, nevím, jaká by mohla být jiná příčina. Nikdo nepotvrdil moje dohady. Chci o tom promluvit s některým vědcem, ne s úzkým odborníkem, těch mám dost, ale s člověkem s všestrannými vědomostmi.“

„Já napíšu svému učiteli Vitarkanandovi,“ vmísil se Da-járám. „To je znalec starověkého umění a má rozsáhlé vědomosti. Možná že pomůže vysvětlit původ té koruny?“

„Jestli máte vy pravdu a vězí to v té koruně, potom se nedivím, že se dost lidí snaží, aby se jí zmocnili.“

Geolog si zapálil další cigaretu, vzal si Tillottamou nabídnutý čaj a pokračoval:,Já znám taky vědce s všestrannými vědomostmi, lékaře a biologa, je to doktor Girin. Při-jedete-li na sjezd psychofyziologů do Dillí, budete se s ním moct sejít. Jak dlouho tady ještě budete?“

„V Madrásu, či v Indii vůbec?“

„V Madrásu, abych dostal ještě odpověď od svého přítele mineraloga, a v Indii, jestli hodláte navštívit Dillí.“

Italové se dorozuměli pohledem:

„My jsme chtěli zůstat tady tak dva týdny, do polovice října,“ odpověděl za všechny kapitán Callegari, „a potom jet do Kalkaty a do Urisy.“

„Ale můžeme jet hned do Dillí!“ dodala Lea a mrkla na Césara. „A do Kalkaty potom!“

„Výborně,“ řekl Iverněv. „Dejte mi svoji adresu, a mně pište sem, na tuto adresu.“ A dal jim svou navštívenku.

Iverněv se všem uklonil indicky, na chvilku se zastavil před sochou apsary, cosi rychle pronesl a odešel.

„Co to povídal?“ zeptala se Tillottama, která se dívala za hostem z daleké a chladné ruské země.

„Řekl:,Květ na úsvitu,“ odpověděla Sandra. „Ale já bych to nazvala jinak:,Úsvit na květu.“ „První i to druhé je správné!“ zvolala Tillottama. „Tělo apsary je opravdu květ na úsvitu, ale její duše je úsvit na květu. Mají tedy pravdu oba!“

Po velmi širokém schodišti ze světlého kamene vešli Tillottama a Dajárám do místnosti umělecké výstavy v levém křídle muzea vystavěného jako palác v dnešním slohu.

Obrovské sály, plné světla a vzduchu, podlahy a schody šedomodré, kovové věci a zábradlí ze stříbřitého hliníku. Okna přes celou stěnu, místy křišťálově průhledná, místy jemně opalizující…

Na výstavě bylo málo lidí. Ale slepá ulička postranní chodby se pořád plnila návštěvníky.

Červenohnědý kov sochy s nafialovělým nádechem zdůrazňoval všechny linie těla. Skromný nadpis „Dajárám Ra-mamurtí: Apsara“, hrubé šedé plátno, kterým bylo potaženo dřevo podstavce, kout prázdných žlutošedých stěn. A nic víc!

Vzrušená, zmatená Tillottama se schovávala za závěsem na vedlejším schodišti, odkud bylo vidět i slyšet všechno, co se dělo u sochy. Viděla se jako v mlze, nahá a bezbranná, vystavená soudu zástupu. Kritické poznámky, které zaslechla, přijímala jako urážku svého milého.

Hlasy zřejmě patřily uznávaným znalcům. Tito lidé stáli až u sochy a prohlíželi ji a mluvili o ní.

„Ošklivé tělo,“ řekla s opovržením hubená žena v evropských šatech, „Podívejte se, jaké má kyčle a neskutečně štíhlý pas.“

„To je vasnottedžak, smyslné chápání podoby ženy,“ zazněl silný hlas, „návrat k starému primitivismu!“

„Je nepochopitelné, co tím chtěl sochař říct, třebaže je na tom něco dynamického, něco…”

„Nic na tom není, je to prostě stylizované podle starého kánonu!“

„Má příliš mnoho živočišné síly! Přímo se rozplývá chtíčem!“

Tillottama ustoupila a zacpala si uši. Chtěla by vyběhnout, zakrýt sochu svým tělem a zakřičet: „To není pravda! Copak to nevidíte?“

Ale Dajárám, plný sebevědomí, se na Tillottamu usmál. „Ať je to kdokoliv, neboj se jich. Jejich zdánlivé vědění je ve skutečnosti slepota. Pojď!“

Ramamurtí vzal Tillottamu za ruku a svedl ji ze schodiště.

Diváci poznali v Tillottamě model a uhodli autora. Tillotta-ma zčervenala, zakryla se šálem, vrhla na sochaře vyčítavý pohled. Ramamurtí však do rozpaků nepřišel. Nenucené a vesele se uklonil těm, kdo chtěli upřímně vyjádřit své nadšení nad jeho apsarou.

Tillottama přemohla ostýchavost a ohlédla se. Nevrle, nespokojené tváře byly pouze blízko sochy. Desítky lidí stály opodál a nespouštěly z apsary obdivné zraky.

„Úsvit, v kterém je dosud mnoho tmy,“ řekl si muž s velikými zlatými brýlemi, „ale docela jistě úsvit!“

„To je to pravé,“ pomyslil si Dajárám. „Mnoho tmy je v Tillottamě i ve mně. Socha je dobrá a příští musí být ještě lepší.“