Ostří břitvy

Kapitola 6 SPADLA HVĚZDA

„Vypadáš vesele, Ivane! Gratuluju ti k vítězství!“

„Nebylo to vítězství, miláčku. Ale podařilo se mi vysvětlit pozici materialisty a dát na srozuměnou, že materialista není zbožňovatel ustrnulé hmoty. Indičtí dialektici mě pochopili a porozumění, to je základní v lidských vztazích.“

„Hurá! Pojedeme to oslavit na oceán!“

„Tam jsou žraloci! Hnusná havěť!“

„Vezmeme si jako průvodce Césara a Leu. Budou mít nože a budou v potápěčském. Mimochodem, i já mám za sebou malé vítězství: předváděla jsem naši gymnastiku v taneční škole a byla jsem pozvána k vystoupení v televizi.“

Uchopil ji a vyzvedl na rukou.

„Ivane, zvykni si na to, že už jsi ženatý, už nemusíš dělat takové hlouposti!“

„Nechci si zvyknout na to, že jsem ženatý,“ Girin se usmál.

Na Iverněvův návrh se manželský pár Girinových ubytoval v jeho malém domku. Z velvyslanectví přišel pokyn, aby se Iverněv vypravil do Dillí, jakmile bude schopen letu. Girin se rozhodl strávit v Madrásu ještě několik dní a odvolal plánovanou návštěvu Kalkaty. V době, kdy nebyl zaneprázdněn zasedáními, jezdil k Vitarkanandovi. Profesor jej přijímal v rozsáhlé knihovně bud sám, nebo v přítomnosti dvou až tří filosofů, svých přátel. Jednou, když se k nim připojil Dajá-rám, poznal Girin ze sochařova chování, jaké úctě se těšili jeho skromní spolubesedníci.

O večerech přicházeli k Iverněvovi Italové a Ramamurtí s ženou. Césare uprosil Simu, aby ji směl portrétovat. Za dva dni poté také Ramamurtí přinesl své náčiní. Oba umělci soupeřili v rychlosti a přesnosti náčrtků.

Teprve šestého dne se Girinovi a Simě podařilo najít si čas k cestě na výstavu, kde byla Ramamurtího Apsara.

Dva dny před svým odjezdem pozval Iverněv Girina a Césara k sobě, aby si s nimi promluvil o černé koruně.

Tři muži se sešli o samotě v jeho pracovně.

Iverněv tentokrát do všech podrobností pověděl Césarovi o událostech v Leningradě a v Moskvě před návštěvou De-ragaziho a během ní a nesmlčel přitom ani svou osobní tragédii.

Potom Girin vyložil fakta a dohady o šedých krystalech a zdůraznil, že po uloupení kamenů v Leningradě mohou vědě posloužit už jen ty, které se uchovaly v černé koruně.

„Připusťme, že vaše domněnky jsou správné,“ řekl Ital a svraštil čelo v záplavě dýmu, „a že šedé krystaly působí na paměť. Jaký však má smysl honit se za nimi po celém světě a obětovat na to obrovské peníze? Je to snad důležité, když člověk, k jehož hlavě přiložíme krystal, zírati paměť?“

„Ano, dokonce to nejdůležitější,“ odpověděl Girin. „V tom je také jádro věci. Oč jim jde? Nevíme přesně. Ale bylo by například možné udělat z normálních zdravých lidí poslušné automaty.“

„Rozumím, rozumím,“ vykřikl Césare, „člověk, který ztratil paměť, se může stát automatem!“

„Pokud ji ztratí úplně, není k ničemu, protože absolutně bez paměti nemůže existovat. Je-li však ztráta částečná, mů-že-li být spolehlivě regulována — jistě víte, co by to znamenalo.“

„Proto se tedy honí za korunou. Může jim přinést ohromné peníze!“

„Koruna může přinést i pěkné peníze vám, rozhodnete-li se ji prodat těmto,lovcům,“ řekl Girin, „i když jsem přesvědčen, že smečka Deragaziho si najde cestu, jak se vás zbavit, jen co jim ten klenot ukážete. Nechci vás o ničem přesvědčovat, ale já jsem toho člověka viděl!“

Dřív než na to mohl něco říci, objevila se v rozhrnutém závěsu dveří Lea:

„Vážení pánové, právě dorazili manželé Ramamurtíovi! Tillottama bude tančit! Vrátila se zrovna z vystoupení v televizi v tanečních šatech a s magnetofonem. Honem pojďte!“

„Pojďme,“ usmál se Girin, „ať signor Pirelli nepospíchá s rozhodnutím. Bude velmi odpovědné a já bych se je chtěl dovědět v konečném znění…“ Uchopila jej za ruku a pevně se přitiskla k jeho rameni…

Sima vyrazila vstříc Girinovi:

„Ivane, uvidíme teď Tillottamu tančit, to je báječné!“

Tillottamu nepřivedly do rozpaků malé rozměry pokoje. Naopak, její pohyby, jakoby sevřené těsným prostorem, nabyly pružnosti, síly, hbitosti nikdy divákem nevídané. Z magnetofonu se linulo pro Evropana těžko zachytitelné předivo dvojích rytmů oddělených táhlými, chvějivými tóny strunných nástrojů.

Sima vzrušena a se zatajeným dechem sledovala oživlou apsaru a netušila při tom, že Tillottama předvádí vlastní improvizaci.

Časná tropická noc za oknem náhle zazářila měsíčním svitem. Dajárám zhasl, rozevřel široké okno a Tillottama pokračovala v tanci za měsíčního svitu tak jasného, že nezměk- čoval, ale spíše výrazněji odstínil každý nejmenší pohyb tanečnice, jejích nyní takřka černých rukou a jakoby z tmavého dřeva vyřezaných jemných rysů její tváře …

Píseň dozněla a v tichu se ozvalo ostré klapnutí vypnutého magnetofonu. Všichni chvíli mlčeli, očarováni nevšední podívanou a nezvyklou melodií.

Ramamurtí se začal loučit a zvedli se i tři Italové, kteří se nabídli, že odvezou indické přátele domů. Iverněv, jenž stále ještě užíval výsad nemocného, vyšel na verandu a Sima s Girinem sestoupili do zahrady, aby vyprovodili hosty k bráně. Vůz Italů stál opodál pod jasně zářící svítilnou, kolem níž jako vždy rychle kroužil mrak nočního hmyzu. Kousek dále, u druhé svítilny, seděli na lavičce pod stromy nějací lidé.

Sima poslala odcházejícím vzdušný polibek a namířila k domu. Cestička byla úzká a Girin kráčel za Simou pohroužen do jakýchsi úvah a jednoslabičně přitakával jejím pochvalám o Tillottamině umění. Sima se otočila a podívala se šikmo a zespodu na muže. Tento pohled připadal Girinovi, sám nevěděl proč, neodolatelný.

Pojednou zaznělo z ulice hluché plesknutí připomínající zvuk vylétnuvší zátky u láhve šampaňského, potom další a hned nato se ozval mužský výkřik vyjadřující zděšení, zuřivost a bolest. Za několik vteřin bylo slyšet pronikavé prásknutí výstřelu z automatické pistole, křik a další výstřely v rychlém sledu za sebou. Girin a Sima se vrhli k vratům a Iverněv, ještě zesláblý po nemoci, běžel po schodech, kde upadl a skutálel se na cestu s odřenýma rukama a obličejem. Na ulici se rozléhaly výkřiky, dupot bosých a obutých nohou. Od okamžiku, kdy se rozloučil s přáteli, uplynulo sotva víc než tři minuty.

Ve chvíli, kdy Sima s mužem zmizeli za vraty, bylo pět odcházejících návštěvníků obráceno tvářemi k nim a mávalo jim na rozloučenou. První se otočila Tillottama a tu zpozorovala v hloučku lidí seskupených kolem lavičky pod stromem povědomý profil s dlouhým, jakoby sraženým nosem.

„Ahmed!“ blesklo jí hlavou a zachvěla se zpola zapomenutou nenávistí. Ale tvář zmizela, zastíněna dvěma mladíky v širokých a pestrých volně splývajících košilích. Tillottama sevřela Dajárámovu ruku. Znepokojeně se naklonil a tázavě se podíval do jejího zbledlého obličeje.

„Odjeďme rychle!“ poprosila tiše Tillottama.

Lea vstoupila do vozu, spustila startér a otevřela dvířka, naznačujíc Tillottamě, aby se posadila.

Současně skupinka lidí namířila od lavičky ke svítilně, pod níž stál vůz. Dříve než někdo stačil postřehnout, co se děje, vytáhl jeden z nich zpod košile pistoli s dlouhou hlavní, s žebrovaným tlumičem na konci ústí. Něco plesklo o kraj auta a zavadilo o Tillottamin bok. Aby zakryla Tillottamu, vrhla se Sandra dopředu s rukama nataženýma za zády, tak jak to dělá křídly kvočna, když chce ochránit kuřata. Pleskl druhý výstřel. Kulka prolétla Sandřinou rukou a zasáhla Tillottamu. Obě ženy se sesuly jako podkoseny. Vteřinu předtím vydal Dajárám ze sebe zvířecí skřek a vyřítil se proti střílejícím. Jeden z vrahových kumpánů nastavil sochaři nohu. Dajárám upadl na asfalt u samých nohou člověka s pistolí. Ale přece jen stačil uchopit vraha za nohy, strhl jej na sebe a sevřel ho, pokoušeje se vyrvat ničemovi zbraň. Césare, který se snažil zvednout raněné ženy a byl celý zbrocen jejich krví, složil zuřivou ranou druhého banditu a sklonil se nad Dajárámem, přičemž nepostřehl, že třetí zlosyn, starší a dosud nepozorovaný v tmavém obleku, napřáhl nad ním ostrou tenkou dýku. Stačil zlomek vteřiny, a dýka by se zabodla pod lopatkou a projela srdcem, ale na pomoc už přišla Lea se svou těžkou automatickou pistolí, kterou stále nosila při sobě od onoho dne, kdy byl Césare napaden. Bez váhání vystřelila přímo do černovousého obličeje. Zalit krví, bandita se zhroutil a tupě udeřil hlavou o kámen podstavce svítilny. Zbylí bandité se stáhli dozadu a ten, který střílel, se se zoufalým úsilím vymanil ze železných rukou Dajárámových a uštědřil mu strašný úder pistolí do zátylku. Ramamurtí bezvládně rozhodil ruce s roztaženými prsty a zhroutil se na asfalt. Vrah bleskurychle vyklouzl zpod něho a zdvihl zbraň. Lea znovu vystřelila, ale ruka se jí zachvěla a kulka zasáhla vraha do břicha. Ohnul se a zavyl. Lea, o níž se pokoušela mdloba z hrůzy a odporu, vystřelila ještě jednou. Vytí ustalo, vrah bez hlesu dopadl na zem před Italkou. Odhodila pistoli a zakryla si oči. Césare stále ještě zápasil s banditou v pestré košili. Chtěl běžet k Tillottamě a k Sandře, ale nemohl pustit nepřítele. Ze všech stran se sbíhali lidé. Rozčilením funící dav obstoupil jako stěna místo, kde spolu v prachu zápasili Césare a bandita.

„Pomozte mi, chopte se ho!“ vykřikl Césare známá mu indická slova.

Vyzáblý dravci obličej se znetvořeným nosem se vynořil za davem.

„Co stojíte? Bijte proklaté Angličany!“ zařval neznámý v urdštině, tamilštině a hindštině. „Pohleďte, memsahib zví-řecky ubila dva našince!“

Ten, v němž Tillottama vytušila Ahmeda (a byl to skutečně on), si to vypočítal správně. Dav zahučel a pohnul se směrem k zkamenělé Lee a k Césarovi, který ještě pořád zápasil. Právě v tomto okamžiku vyběhl z vrat Girin. S rozvahou válečného lékaře odhadl situaci a rychle přikročil k oběma ženám ležícím na sobě. Ležely pokojně jak děti překvapené spánkem a tento náhlý klid byl předzvěstí toho nejhoršího. V běhu se otočil a prohodil k Simě rusky:

„Utíkej k Mstislavovi, zavolej policii! Co nejrychleji!“

Zlehka nadzdvihl Sandru a rychle se přesvědčil, že kulka, která poranila ruku a sklouzla po žebru, způsobila jen otřes. Uložil raněnou na sedadlo automobilu a poklekl u Tillottamy. Rty krásné tanečnice, před třemi minutami ještě tak svěží, byly sinalé, popelavý nádech se rozestřel po snědé kůži. Z dětsky pootevřených úst stékala tmavá stružka krve a rozlévala se po asfaltu.

Bohaté zkušenosti z války Girinovi umožnily, aby okamžitě zjistil, že zranění je smrtelné. Skokem byl na nohou, ještě včas, aby velitelským posunkem zarazil dotírající dav. Popadl mladého banditu za ruku, odtrhl jej od malíře a postavil jej. Bandita změkl a vytřeštěnýma očima zíral na Girina. Césare se zdvihl a ztěžka dýchaje přistoupil k Lee, silně s ní zatřásl a cosi zakřičel italsky.

Ahmed postoupil dopředu, ukázal na Girina a na Leu a zařval s vyceněnými zuby a koulejícíma očima jak z příšerného snu. Jeho zvednutá ruka svírala zahnutý kinžál. Další nože se objevily v tmavých pěstích shromáždění. Girin upřel na Ahmeda soustředěný, jak olovo těžký pohled. Pákistánec zmlkl, spustil ruku a potom zavřel oči. Divoké napětí jeho těla povolilo a kinžál zazvonil o asfalt.

Girin si vzpomněl, že Američanův sluha jistě rozumí anglicky, a hlasitě a velitelsky poručil:

„Pojd sem, vrahu!“

Ahmed pokorně vykročil, oddělil se od davu a vzápětí lidé tísnící se za tím, kdo se jim před chvíli zdál vůdcem, ustoupili dozadu.

„Na kolena!“

Ahmed padl na kolena tak, že bylo slyšet úder kolenních kostí.

„Vytáhni zbraň, vezmi ji do zubů a tak zůstaň!“

Ahmed, aniž pohnul hlavou, nahmatal jako ve snu za pasem boxer, zdvihl upadlý kinžál a sevřel oboje vyceněnými zuby.

Neztráceje ani vteřinu, vrátil se Girin k Tillottamě. S hořkou jistotou nahmatal pevnou rukou chirurga otvor po kulce, která pronikla z levé strany, téměř u podpaží, a prošla směrem poněkud nahoru. Vše mu bylo jasné. Střela prorazila aortu v místě velmi blízkém levé průdušnici a roztrhla i průdušnici. Všechna krev, poháněná silným srdcem, vytekla v několika vteřinách ústy ven.

I kdyby hned v tu chvíli byl po ruce dobře vybavený operační sál, neměla by Dajaramova víla naději na záchranu. Všemu byl konec. Budoucí hvězda Indie zapadla navždy.

Dav v hrůze strnul, někteří padali na kolena a vykřikovali: „Svatý! Svatý!“ Mladý bandita padl na tvář vedle svého náčelníka. Ten stále zůstával v pokleku pod jasným světlem svítilny, s pokleslou hlavou a se rty svírajícími zbraň, tak jak pes drží v tlamě předmět hozený mu pánem. Tak ho také zastihl policejní vůz, který si prorazil cestu rozestoup-lým davem.

Tíživé ticho zavalilo útulný Iverněvův dům, kde před třemi hodinami se rozléhaly něžné zvuky hudby.

Girin zachmuřeně přeměřoval pokoj z jednoho rohu do druhého. Sandra, dovedně ovázaná, napolo ležela v křesle, převlečena do Siminých šatů, pro ni příliš krátkých. Lea kouřila jednu cigaretu za druhou, pokukovala po Césarovi, který si zakryl obličej v dlaních a podivně sebou kýval. V pracovně psal Iverněv na psacím stroji, aby před svým odjezdem mohl policii odevzdat své svědectví. Nikomu nebylo do řeči.

„Doktore Girine, ozvala se konečně Sandra, „také jste viděl Dajárámovu ránu?“

„Viděl. Kost je celá, je to silný otřes mozku.“

„Kdy přijde k sobě?“

„Byl by již dávno nabyl vědomí. Když jej odváželi, požádal jsem lékaře, aby mu dali větší dávku uspávacího prostředku. Čím později se probudí, tím lépe! Nabere víc sil…”

„Bylo by lépe, kdyby ho byli zabili společně s ní,“ zvedl hlavu Césare.

„Snad ano! Ale pokud znám indické zvyky, pohřbít Tillot-tamu, to jest spálit ji, musí on sám. Bude třeba odsunout jeho převoz do nemocnice. Zavolal jsem profesoru Vitarka-nandovi a zbavil jsem se poněkud starostí o Dajáráma.“

„Můj bože, můj bože, Tillottama je mrtvá!“ Lee, která se dosud ovládala, vyrazily slzy zoufalství. „Vždycky … vždycky se mi zdálo, že je nesmrtelná, tak byla krásná! Na jak tenoučké nitce visí lidský život!..”

Césare přitáhl Leu k sobě. Dlouho usedavě vzlykala. Nervové uvolnění, které nakonec přišlo, Lee prospělo.

Girin strčil ruce do kapes a šel na verandu, kde zůstal stát a pozoroval hvězdy.

Sima vešla do pokoje. Rozhlédla se pátravě a šla za Giri-nem. Jeho široká záda tvořila na pozadí uličního osvětlení černou siluetu.

Girin zvedl zrak k vysokým souhvězdím a pak jeho hlava prudce poklesla. Jeho hlas se zachvěl a zmlkl při slovech „jak v noční tmu propadlá hvězda“. Více již Sima nevydržela, zaštkala a vrhla se v slzách svému muži do náručí.

„Tak tedy spadla do věčné tmy Hvězda Indie,“ zamumlala. „Což ji nebylo možné zachránit, Ivane?

„Nebylo! Kdyby to byla jiná rána, ale tahle ne! Jí už je ted dobře. Ani necítila bolest. Mnohem hůře bude Dajárá-movi…! „Nemohu se s tím smířit,“ tiše vzlykala Sima. „Pořád tomu nemohu věřit. Proč se to stalo, Ivane?“

Girin mlčky hladil její rozcuchané vlasy.

„Půjdeme mezi ostatní!“ prohlásil na konec a vedl Simu do pokoje.

Césare, spatřiv Girina, přistoupil k němu s rozhodným výrazem ve tváři:

„Doktore Girine, chci vám říci, že jsem promyslel návrh váš i Mstislavův. Vytáhnu korunu a odevzdám vám ji! Jakmile na jihu skončí zimní bouře, najmeme s kapitánem Callegarim loď a uděláme to. Tak rychle, jak jen to bude možné! Jen já mohu najít korunu, a kdo ví, co se se mnou může stát. Život je tak křehký.“

Girin se zamyslel:

„Myslím, že by nebylo správné, kdybyste odevzdal korunu nám. Je to starobylá památka indické země a patří jí. Proto by bylo spravedlivé, aby ji měla indická vláda. A nám, vlastně ne nám, ale vládě Sovětského svazu, by měl být dán jeden ze šedých krystalů koruny, protože Mstislavův otec znovu tyto kameny objevil a protože nám byly ukradeny a jen s naší pomocí byl poznán jejich význam. Takový je můj názor. Zajděte za Mstislavem, zeptejte se i jeho. Jistě vám řekne přibližně totéž.“

Césare prudce stiskl podanou mu ruku. Girin dodal:

„Chcete se mě na něco zeptat a nemůžete se odhodlat? Jen se ptejte. Netrpím žádnými komplexy, proto se mě každý může zeptat na cokoliv.“

„Ano, máte pravdu. Totiž viděl jsem, jak jste… co dokážete udělat s člověkem, dokonce i s takovou nebezpečnou zmijí, jako je Ahmed …“

„Jinými slovy, chcete vědět, proč jsem vám prostě neporučil, abyste mi korunu vydal?“

„Ano, ano!“

„Ponecháme-li stranou etiku a morálku, hypnóza přece jen není žádný zázrak a její možnosti jsou dost omezeny. Rozhodně nelze v hypnóze přinutit člověka, aby jednal proti svému charakteru.“

Césare se nerad loučil s Rusy, kteří se navždy zapsali do jeho života. Letenky byly určeny pro noční letadlo Air India a Sima byla velmi rozčarována, že nespatří ještě jednou sněžnou nádheru Himaláje. Schýlila se k pravému mužovu rameni a dřímala za monotónního hukotu motoru. Iverněv, který seděl naproti, nespal a pozoroval velký doktorův obličej.

Při nočním osvětlení se nedalo zjistit, zda Girin s polo-zavřenýma očima dříme, nebo přemýšlí.

Zamyslel se také Iverněv, snažil se představit si shledání s matkou. Jevgenie Sergejevna mu nic nenapsala o Tatě. Zřejmě se tedy Tata ani neobjevila.

Ale Iverněv byl bůhvíproč přesvědčen o tom, že Tatu najde a že to nebude dlouho trvat.

Všechno, co viděl a zakusil za poslední rok, ho učinilo dospělejším a moudřejším, jako by mezitím uplynulo desetiletí.

Za nimi zůstala Indie, ohromná země, nesmírně bohatá a strašlivě chudá.