Ostří břitvy

Kapitola 3 BLEDÉ STĚNY

Girin vešel do dlouhého sálu a rozhlížel se. Ano, tam na samém konci je socha Anny. Očištěná od mnohaletého prachu, se zacelenými prasklinami, znovu vyleštěná, a proto tak zářící na pozadí bledě šedých stěn. Teprve teď Girin pochopil, proč Pronin udělal sochu v nadživotní velikosti. Odtud, ze vzdálenosti několika desítek metrů, se nezdála tak veliká, ale působila zvláštním dojmem. Nikoli svou monumentalitou, ne, byla udělána úplně jinak. Nejprostěji by se dalo říci, že sochař udělal sochu jako živou. Ale její rozměry diváka nutily, aby na ni soustředil pozornost a vnímal její krásu.

Na výstavě bylo dopoledne málo lidí. Girin šel sálem přímo k vysokému krychlovému podstavci sochy. Stál tam, opíraje se rukou o roh podstavce, hubený, trochu nachýlený muž s brýlemi, upřeně se díval na sochu a chvílemi k ní tak přibližoval tvář, že se skoro dotýkal jejích kolen svým špičatým nosem. Když uviděl přicházejícího Girina, zřejmě se zaradoval ze společníka.

„Viděl jste to? Viděl jste takovou práci?“ ukázal neznámý muž vítězně na její kolenní ohyb.

Girin se usmíval a souhlasil, že je to práce velmi dobrá. Neznámý muž se odtrhl od sochy, podíval se na Girina:

„Nemám rád každou sochu, ale mám rád to, jak je udělánjejí povrch. Podívejte se.“ A neznámý muž se dotkl hlazeného dřeva tak něžně jako tváře milovaného člověka. „Přejeď-te po ní prstem, a ucítíte, že není hladká, že jsou na ní stovky drobounkých hrbolků a dolíčků. A tak vzniká zrakovýdojem živého těla.“

„Copak není na každé soše…”

„Ovšemže ne. Dnes už tak nikdo nepracuje, dnes se tomu říká stará škola.“

Girin mlčel. Neznámý viděl v jeho očích zájem a pokračoval: „Takové zachycení těla vyžaduje ohromný vkus, pochopení, zkušenost, a především mistrovství. Je prakticky nedo- sažitelné pro řemeslničení, a v tom je hlavní příčina domnělé zastaralosti této metody. Dokonalá krása, ať se na ni dívá každý jen trochu kulturní člověk z kterékoliv strany a v jakékoliv náladě, bude vždycky krásná, a taková je tato Pro-ninova socha ženy.“

Muž s brýlemi, nepochybně znalec umění, mluvil nahlas. Rozhovor přilákal několik návštěvníků.

„Dovolte, občane,“ obrátil se k znalci sochařského umění muž z kruhu posluchačů, „vy mluvíte o dokonalé kráse. A jestli jsem vám dobře rozuměl, tuto sochu dáváte za příklad?“

„Ano!“

„Ale podle mého prostého rozumu nejenom vystavovat, ale i dělat takové sochy nemá žádný smysl.“

Znalec se podíval na mluvčího pozorně zpod brýlí a nechápavě a rozpačitě se usmál. Mluvčí naklonil umíněně hlavu, tím se mu na špatně oholené bradě utvořily rýhy, a pozoroval svého protivníka neklidným pohledem hluboko zapadlých očí.

„To je vaše věc,“ pokrčil znalec rameny. „Naštěstí obrovské většině lidí dává krása lidského těla radost a duševní požitek.“

„Známe ten duševní požitek! Jenom kazit mládež, svádět ji k nemravnosti. Pro mě osobně zpodobení děvčete nebo ženy neztrácí ani dost málo, když jsou nepřístojná místa zakryta podprsenkou a plavkami.“

Na znalcově tváři se objevil výraz překvapení a bezradnosti. V tu chvíli zasáhl Girin. Znal takové lidi, jako odborník klasifikoval mluvčího jako útočný paranoický typ.

„To, co tady říkáte, vážený občane, je, nezlobte se, hloupost. Možná že to vyplývá z nějakého vašeho životního nezdaru. Jenom si vzpomeňte, ale proč byste si vzpomínal, skcro bych na to přísahal, že je ve vás dosud živá rána, kterou jste utrpěl v životě, nějaká trhlina ve vztazích k ženě, kterou jste miloval.“

Útočník zrudl, prudce se otočil ke Girinovi a zlobně vysunul dolní ret:

„Vy umíte hádat? To jste se učil u cikánky?“

„Ne.u cikánky, je věda, která se jmenuje psychologie. Přij- dte ke mně do ordinace, a já vám vysvětlím, proč máte tak podivné názory na umělecké dílo. Opravdu bude nejlépe, když si je necháte pro sebe! Když se díváte na krásu nahé ženy, vidíte především její pohlavní znaky a přitom požadujete, aby byly zakryty, znamená to, že dosud nejste v tomto směru úplně zralý člověk.“

Posluchači přivítali Girinovu poznámku hlasitým smíchem. Zaražený odpůrce, který se ještě víc rozzlobil, se začal přibližovat ke Girinovi a čímsi mu vyhrožoval.

Ale Girin se na něho upřeně podíval a uražený moralista se zarazil. Po chvilce couvl a schoval se za hloučkem lidí, kteří vycházeli z vedlejšího sálu. Nenucené posuňky a velmi klidná prohlídka vystavených prací prozrazovaly, že to jsou patrně umělci z povolání.

„Nechápu, proč z ničeho nic vystavili Proninovu sochu?“ zeptala se nahlas hubená žena s úzkou tváří, když šla okolo sochy Anny. „Není pěkná, nemá to myšlenku, je to moc primitivní…”

„Souhlasím s vámi, nemělo smysl to vystavovat,“ odpověděl ještě hlasitěji tlustý, dobře oblečený muž, který šel vzadu. „Co bylo, to bylo, naše doba musí objevovat krásu jiného druhu.“

Girin, který vyslechl tento rozhovor, všiml si dívky střední postavy stojící před velikým obrazem. Její rovné a zároveň nenucené držení těla svědčilo o jejím dlouhém přátelství se sportem, tělocvikem nebo tancem. Jednoduché světle modré šaty pevně stažené šedým páskem neskrývaly postavu, která se tak shodovala s Girinovou představou krásy, že se mu zatajil dech. Její velké šedé oči, které vypadaly od jasného bělma tmavé, jako to bývá u dětí, se pojednou střetly s Giri-novým pohledem. Dívka se pousmála a zatřásla krátkými černými vlasy. Girinovi tento pohled připadl jako výzva k odpovědi.

„Slyšel jsem váš výrok o soše,“ otočil se k tělnatému hodně prošedivělému umělci, patrně vedoucímu této skupiny. „Mohl byste mi vysvětlit, co rozumíte krásou? Vaše spolubojovnice v umění,“ Girin kývl směrem k hubené umělkyni, „prohlásila, že ta socha není krásná, ale mně se zdá velice krásná. Znamená to tedy, že tady něčemu nerozumím.“ Vedoucí skupiny se na Girina podíval se shovívavým politováním.

„Musí se rozlišovat mezi krásou a líbivostí,“ řekl poučně. „Líbivost považují za krásu lidé beze smyslu pro vkus, ale opravdová krása…” Vedoucí se významně odmlčel.

„A to je všechno?“

„Jak bych to řekl jasněji…“ Umělec se přesto, že byl sebevědomý, zarazil. „Je to … je to umělcův vztah k životu. Je-li jeho vztah k životu jasný, věří-li ve štěstí, je blízký k lidu, proniká-li hluboko do života, tehdy vzniká opravdová krása…”

,V umělcových dílech?“

„Určitě!“

„Proto se neptám. Je-li opravdová krása nebo strojená krása v přírodě, mimo umělce, ponechme stranou. Tvrdí-li se však, že krása vzniká pouze tím, že ji vytvoří umělci, je to podle mého mínění idealistický nesmysl.“

Návštěvníci, přivábeni sporem, přistoupili blíž.

„To se rozumí, že opravdová krása ve světě existuje. Ale abychom ji chápali, na to musí být vytříbený vkus, umělecký cit. A umělcovou povinností je objevovat krásu a ukazovat ji lidem.“

„Konečně jsme u toho! Opravdová krása je tedy mimo nás, jako objektivní skutečnost, jak říkají filosofové. A je-li tomu tak, jaká měřítka máte pro určení opravdové krásy?“

„Na tuto otázku není snadná odpověď,“ zamumlal umělec, který se už na Girina rozhodně nedíval nadřazeně.

„Zkusíme to tedy na příkladě. Vaše kolegyně umělkyně…“ Girin se tázavě podíval na přísnou kritičku.

„Soudružka Semibratovová je grafická.“

Girin se uklonil.

„Soudružka Semibratovová řekla, že ta socha není krásná. Proč? Vysvětlete mi, jaké je vaše měřítko pro tak rozhodný úsudek. Podívejte se,“ a Girin ukázal na stále rostoucí hlouček posluchačů, „mně se zdá, že většina návštěvníků považuje tuto sochu za krásnou.“

Umělkyně stiskla tenké rty:

„Podoba ženy, dokonalá a čistá, nemá zdůrazňovat zvláštnosti jejího pohlaví.“ „Proč? Je to přece její pohlaví?“

„Jestli mi budete skákat do řeči, nebudu už mluvit. Žena se bude v novém životě podobat muži, bude útlá, ztepilá jak jinoch, aby byla ve všem mužovým druhem a průvodcem, aby mohla vykonávat jakoukoli práci. A tady, podívejte se na ty široké a pevné kyčle. Aby zachoval úměrnost, musel sochař zesílit, udělat silnější lýtkové svaly i oblouky svalů nad koleny. Kolik je v tom živočišné, zbytečné síly. A krom toho nejen fyzické síly, ale síly pohlaví, síly smyslné.“

„Mhm … mhm. Ted aspoň rozumím vašemu myšlenkovému postupu.“ Girin se podíval na výtvarnici se zájmem. „Jestli vám dobře rozumím, považujete za krásu to, co odpovídá vašim představám o krásnu.“

„Ano, správně.“

„Ale potom se přece ukazuje znovu, že krása je něco, co vzniká ve vás, z vašich představ a myšlenek o tom, jací mají být lidé a jaké mají být věci. Znamená to, že přicházíme znovu k tomu, že krása neexistuje mimo umělce, a není proto objektivní skutečností? Odkud umělec bere různé formy krásy, jenom ze sebe? Objevovat estetické zákonitosti v té nesmírné rozmanitosti věcí a lidí, to je postup dialektického materialisty.“

„Mně se zdá, že trochu chytračíte,“ rozzlobila se Semibra-tovová. „Mohla jsem přece zvolit takový druh krásy, která se mně líbí, s jakou jsem se opravdu potkala.“

„Vůbec nechytračím. Nevím skoro nic, a tím jste vinni vy, umělci: kolik je knih, které by nás, obyčejné lidi, vaše diváky, poučily? Nicméně, vy jste potkala takový druh krásy, který se vám líbí, protože je v souhlase s vašimi představami. A já jsem potkal takový druh, který se líbí mně, a to je tato.“ Girin ukázal na sochu. „Je přesto objektivní měřítko, kdo z nás má pravdu? Co o tom říkají umělecké kapacity?“

„Málo! No ovšem, anatomická správnost…“

„To jste řekla dobře: anatomická správnost. Ale co to je? Kdo si to troufá říct?“ řekl ostře Girin mlčícím výtvarníkům. „Či je to podle vašeho mínění jenom empiricky zjištěný vzájemný poměr částí těla?“

„Možná že nám odhalíte to tajemství vy,“ zavrčel jizlivě vedoucí skupiny, „když už jste takový znalec.“ „Nejsem znalec, jsem jenom lékař, ale mnoho jsem o anatomii přemýšlel. Když zjednodušíme definici, která je ve skutečnosti mnohem složitější, jako je složitější vůbec všechno na světě, musíme vyjít z toho, že krása existuje jako objektivní skutečnost a nevzniká v lidském myšlení a v lidských citech. Je načase zbavit se idealismu, zastřeného i zjevného, v umění i v teorii o umění. Je načase přeložit umělecké pojmy do srozumitelné řeči a užívat vědeckých definicí. Budeme-li mluvit touto srozumitelnou řečí, je krása nejvyšší stupeň harmonického vztahu a souladu protiklad-ných složek v každém ústrojí, v každé věci, v každém organismu.“

Umělci hleděli překvapeně na nenadálého řečníka, který o sobě řekl, že je obyčejný lékař.

„Vy tedy máte za to,“ pravila Semibratovová, „že tato socha…”

„Je krása prvního druhu, že je to krása dokonalá,“ přisvědčil Girin.

Výtvarnice pokrčila rameny a podívala se na kolegy. Těl-natý prošedivělý umělec přikročil ke Girinovi a podal mu ruku. Girin se představil.

„Těší mě! Myslím, že jste nás všechny zaujal. Ale nečekejte, že s vámi budeme hned souhlasit. Přesto je to zajímavé. Poslechněte, nemohl byste nám udělat lékařskou přednášku na toto téma? Jistě jste hodně přemýšlel o těchto věcech, o kterých přírodovědci obyčejně nepřemýšlejí. Řekněme třeba na téma krása jako biologická účelnost. Jestli jsem vám dobře rozuměl, zabýváte se touto problematikou soustavně.“

Girin chvilku přemýšlel:

„Proč ne? Řekněte kdy a kde. V sudé dny mohu od rána do tří hodin, v liché pouze večer.“

Dohodli se, že debatní večer bude v jednom sále Domu umělců. Návštěvníci, kteří stáli okolo, zahlučeli a žádali, aby si směli poslechnout ukončení zajímavé rozpravy. Měli štěstí, prošedivělý umělec byl členem rady Domu umělců a pozval všechny na chystanou přednášku.

Girin se rozloučil s nedávnými odpůrci a začal hledat očima dívku v světle modrých šatech. Spatřil ji na témže místě u velikého obrazu a pomalu za ní šel v obavě, že zmizí ve vedlejším sále. Dívka mu vyšla vstříc. Girin se na ni usmál, její tvář však zůstala vážná.

„Splnil jsem vaše naděje? Je to ode mne trochu odvážné, ale představte si, měl jsem dojem, že mne váš pohled vyzval k odpovědi.“

„Nechci vám lichotit, ale líbilo se mi to. Všecko, o čem jsem přemýšlela, se mi stalo jasnější, mluvil jste mi z duše.“

„To jsem opravdu rád, že máte stejné názory.“

„Jen zčásti. A na vaši přednášku přijdu,“ řekla tónem, jako by se zpolovice ptala a zpolovice ujišťovala.

„Přijďte jistě! Ale snad bychom se mohli seznámit už ted.“ Girin řekl své jméno a vyčkávavě se na dívku podíval.

„Mně říkají Sima…, Serafima Jurjevna Metalinová. Jsem učitelka tělesné výchovy na nižší průmyslovce, no, a při tom pěstuju sport. To je všecko. S uměním nemám co dělat.

„Možná že je to tak dobře. Někdy to bývá s odborníky těžké. Jsou příliš předpojatí… Ale vy jste chtěla ještě něco říct?“

„Chtěla jsem se vás ještě na něco zeptat, ale vy asi pospícháte. A já už taky musím na večerní cvičení…“

„Tak pojďte. Doprovodím vás, když dovolíte.“

V šatně se Girin znovu podíval s netajeným uspokojením na dívku, když odešla k zrcadlu, aby si upravila vlasy. Třebaže to udělala velmi rychle, dva pohyby hřebenem, lehký dotyk prsty, a jakési vady, které Girin neviděl, byly pryč. Líbily se mu klidné a přitom rychlé Siminy pohyby, bez ostýchavé stísněnosti, její nádherné držení těla a upřímný pohled.

Sima si oblékla plášť a baret, v kterém vypadala jako chlapec, a oba vyšli do tlačenice na Kuzněckém mostě.

Útočící nápory větru je oddělovaly od sebe a rozhovor vázl. Aby byl k dívce blíž, vzal ji Girin v podpaží. Sima se snadno přizpůsobila jeho chůzi a šla dlouhým tanečním krokem. Girin by se byl také bezděčně rád vpravil do této taneční chůze. Udělal krok a snažil se klást a vytáčet chodidlo při chůzi tak, jak to dělala Sima, nechal toho a zasmál se. V odpověď na dívčinu němou otázku se Girin přiznal k svému směšnému pokusu. Sima se trochu začervenala, zamračila se, a ke Girinovu rozladění šla obyčejným drobným krokem, jakým chodí ženy na vysokých podpatcích. Teprve nyní si Girin všiml, že její střevíčky mají vysoké „jehly“, a že je tedy Si-ma o něco menší, než si myslel. Dívka chvilku mlčela a potom řekla:

„Já tak chodím vždycky, když mám radost.“

„Tančíte?“ zeptal se, aby si potvrdil svou domněnku.

„Strašně ráda. A vy?“

„Málokdy. Jsem pohodlný postarší čahoun.“

Sima se hlasitě rozesmála, zaklánějíc hlavu dozadu.

„Bojíte se, že vás pozvu na rock-and-roll?“

„Copak vy umíte něco takového?“

„Neumím. Ale někdy člověk zatouží po něčem tempera-mentnějším. Zvlášť když je dobrý tanečník.“

Girina se trochu dotkla tato podmínka, nemohl se ani dost málo považovat za dobrého tanečníka.

„Máte pravdu.“

„Aha, vy jste doktor, a pokládáte to za správné!“

„Člověk musí střídat období klidu nebo nepohyblivosti s energickým pohybem, a tance v hudebním rytmu mají velice důležitý fyziologický základ,“ pokračoval Girin, „je to nutnost, a ne rozmar. A vůbec nejlepší ze všeho pro mládež je tělocvik, hlavně umělecká gymnastika pro dívky.“

Sima, celá rozzářená, se na Girina usmála:

„Jsem ráda, že jsem se s vámi seznámila. Já něco cítím, o něčem přemýšlím, a vy o tom začnete mluvit, a přitom tak prostě a jasně! A vůbec…” Dívka zmlkla.

„A vůbec?“ zeptal se Girin.

„A vůbec je mi s vámi dobře. Ale často se stává, že … Sima umlkla. Girin stiskl opatrně dvěma prsty dívčino štíhlé zápěstí:

„Rozumím. Ale co se dá dělat? Lidé jsou různí, často ještě špatně vychovaní.“

„Ano, ano. Ani netušíte, kolik mužů si myslí, že stačí pár hloupostí k získání neznámého děvčete, které potkali na ulici.. Někdy je tím člověk tak unavený, zvlášť v létě, když chodí…”

„Lehce oblečená, to je jasné. A když nesplníte jejich očekávání, změní se jejich zájem obratem v nenávist.“

„Jak to všechno znáte? Nejste přece žena.“

,Na to je psychiatrie. Jednou vám snad budu moci vypra- vovat o tom, co řídí lidské chování, všechno se dá vysvětlit.“

„Budu vám vděčná. Už jsem doma. Moc vám děkuju. A na shledanou u výtvarníků.“

„Ještě chviličku!“ Girin vytrhl ze zápisníku lístek, napsal na něj číslo svého telefonu a podal jej dívce. „Snad se vám to někdy hodí. Známost s lékařem, a tím spíše s chirurgem, je užitečná. A pak, co kdybychom se v Domě umělců náhodou neviděli…“

Sima se na něho podívala po očku:

„A proč se neptáte na číslo mého telefonu nebo na mou adresu?“

„Abyste byla volná … Když budete chtít, zatelefonujte mi sama, a když ne, tak ne. Mohl bych zazvonit nebo přijít nevhod, mohlo by vás to obtěžovat.“

„A nejste přespříliš skromný, moudrý psychiatre?“ Dívka se náhle dotkla svou teplou dlaní jeho skráně a usmála se.

Tento projev přízně byl tak nenadálý, že Girin se později ptal sám sebe, jestli se mu to nezdálo. Sima se obrátila a zmizela mezi neforemnými betonovými sloupy za vraty školní zahrady. Girin postál a dlouho se za ní díval.

„Pro dnešek dost!“ Girin vypnul encefalograf. Široký pás milimetrového papíru lezoucí pomalu po stole přístroje se zastavil. Péra, která kreslila řady klikatých čar, záznamů o činnostních proudech různých částí mozku, se přestala kmitat. Laborantka Věra stiskla masivní páku a otevřela silné dveře komory chráněné od světla, od zvuku, od elektrických kmitů a magnetických vlivů. Seděl v ní v hlubokém křesle student, který se dobrovolně podroboval pokusu. Laborantka rozepnula přesku napjaté gumové pásky držící na hlavě zkušební síťku s dvaceti elektrodami, od nichž vedl svazek různobarevných vodičů stěnou komory do obrovského encefalografu. Student s úlevou vyskočil z křesla. Omluvil se a blaženě se protáhl.

„Sláva, konec! Upřímně řečeno, mám toho po krk! Kolikátý je to dnes pokus, Věročko?“

„Pětistý čtyřiasedmdesátý,“ odpověděla laborantka.,A kolik jich ještě bude, Ivane Rodionoviči?“ „Jistě okolo sedmi set. Jak určí profesor.“ „A nevadí vám, že to nakonec k ničemu nevede?“ „Jak to, že ne? I negativní výsledek má přece význam.“ „To je pravda,“ přitakal sklesle student. „A přece by člověk chtěl něco ohromujícího, úplně nový objev. A co nejrychleji. V naší vědě je přece ještě tolik nevyšlapaných cestiček. A vy, jak vidím, znáte mnoho věcí, o nichž jsme se ani na biologické fakultě nic nedověděli. A musíme dělat jednotvárnou práci, protože náš starý trčí celý v minulosti!“

„Už jsem vám říkal,“ ozval se Girin, „že ve vědě mohou být dvě cesty. Cesta odvážných hypotéz s ústupy, s prohrami a se zklamáními. A pak cesta pomalého systematického postupu, při kterém se jde kupředu pomalu, krok za krokem. Obě jsou užitečné, jedna nemůže být bez druhé. Ani bez takových tahounů vědy, kteří táhnou velikánský vůz přesných faktů, jako náš profesor. Važte si jich, Serjožko, jsou to spolehlivé opěrné kameny!“

Zazvonil telefon a laborantka podala sluchátko Girinovi. „Ivane Rodionoviči, to jsem rád, že jsem vás zastihl,“ uslyšel Girin zvučný hlas Leonida Andrejeva. „Velmi s vámi potřebuji mluvit. Nemohl byste přijet? Jeden kolega (Andrejev řekl jméno známého geofyzika) se musí nutně poradit s dobrým lékařem. Neoficiálně, abych tak řekl, jako vědec s vědcem. Mohl byste být tak laskav?“

Girinovi se po jedenácti hodinách práce příliš nechtělo, ale Andrejevovi nemohl odříci.

A zanedlouho v známém hlubokém křesle u kuřáckého stolku z Koreje vyslechl otřesnou zprávu o tragickém osudu geofyzikova syna. Nebylo nadanějšího matematika ani v jednom ročníku inženýrskofyzikálního ústavu. A pojednou pěkný a zdravý hoch, nadaný hudebník a šachista, onemocněl. Ochablost, únava při sebemenší námaze a bolesti v pravém boku byly rychle vystřídány poruchou chůze, špatnou sladěností pohybů rukou a prudkými bolestmi hlavy. Dlouho hledali příčinu, hoch byl už v třetí nemocnici, a bylo mu čím dál tím hůře … Ale ted …

„Počkejte chvilku. Zjistilo se hned na začátku, že nejde o zděděnou příjici? Ani o mozkový nádor?“

Profesor geofyziky mlčky kývl.

„Dobrá. A nařídili udělat rozbor moči na kovové sloučeniny a našli…“

„Ano, ano, samozřejmě měd!

„Je to tedy Wilsonova nemoc.“ Girin se nepokoušel vypadat optimisticky.

„Správně. Nebudu se vás ptát, jak jste na to přišel, Leonid mi o vás už vyprávěl.“

Geofyzik vstal, prošel se po pokoji a znenadání přistoupil rázně ke Girinovi. Girinovi bylo jasné, že nyní přijde především otázka, pro kterou ho prosili, aby přijel.

„Jak se dostane Wilsonova nemoc? Je dědičná?“

„Zavinuje ji pouze dědičnost. Ale nejde tu o dědičnost, jak se obvykle chápe, o nemoci rodičů nebo některých předků. Nejde tu o zděděnou nemoc nebo dispozici, nýbrž o nevhodnou kombinaci v organismech. Pár molekul nesplyne v celek rodičovských buněk a v novém organismu se ztratí nepatrná součástka. To, že tato součástka chybí, se nemusí projevit hned, dítě vyrůstá jako úplně normální, a najednou … Ostatně, promiňte, to vás ovšem nemůže utěšit.“

„Ba ne, velice nás to utěší! Nedovedete si představit, jakou tíhu jste sňal ze mě a z mojí ženy, je zoufalá, myslí si totiž, že chlapcovým neštěstím je ona vinna. Snažně vás prosím, Ivane Rodionoviči, vysvětlete to všechno Nataše, mojí ženě. Já jí hned zatelefonuju, ona přijede. Nedovedete si představit, jak je to důležité, jistě jí to aspoň trochu pomůže.“

Co mohl Girin dělat? Za dvacet minut opakoval svůj výklad a zdrcená, ještě ne tak stará žena mu pozorně naslouchala.

Girin přesvědčil usouzenou matku o její úplné „nevině“ za strašný osud jejího syna. Vykládal jí, jak málo je třeba, aby organismus byl nenapravitelně poškozen. Náš organismus, jako biologický stroj, pracuje ve velmi úzkých mezích, a my jako bychom po celý život udržovali rovnováhu na ostří břitvy. O maličko více cukru v krvi znamená ztrátu vědomí, a nezlepší-li se tento stav, znamená smrt; o maličko méně cukru znamená ztrátu vědomí, kolaps a smrt. Obecně známé úpaly byly objasněny teprve nedávno. Je to nepatrný úbytek obsahu soli v krvi, protože za vedra uniká z organismu s po- tem mnoho soli. Dávka soli před namáhavou prací nebo před chůzí za vedra může ve většině případů onemocnění zabránit.

Náš život se tedy vlastně pořád potácí na hranici smrti, a přece žijeme, děláme obrovské věci, konáme neuvěřitelná hrdinství, zázraky tělesné vytrvalosti a hory duševní práce. Jak dobře je regulován a koordinován celý ten mnohotvárný souhrn pochodů životní činnosti! Není divu, že k přivedení nového organismu na svět, k zdědění nejenom nejsložitějších struktur, ale i pudů je třeba ohromně složitých dědičných mechanismů. Ve dvou rodičovských buňkách, malinkých, viditelných pouze drobnohledem, jsou dvojité závity. Řetízky molekul obsahujících veškerou informaci a veškerou osnovu, podle které bude znovu stvořen člověk. Není divu, že nejmenší, naší dnešní technikou nezměřitelné nepřesnosti při splynutí molekul se zcela jistě projeví jako stejně malé nepřesnosti v organismu.

„Totéž se stalo s vaším hochem,“ řekl Girin. „Ještě nedovedeme říci přesně, proč tomu tak je, ale víme, že nemocný má v krvi malou koncentraci ceruloplasminy, obsahující měď bílkových molekul. V krvi je málo mědi, ale značné množství je jí v moči. Proto se neudrží v organismu, je vypuzována. Málo i mnoho, to jsou ovšem pojmy relativní, jedná se o pouhé tisíciny gramů. A toto malé množství mědi vede pomalu, ale jistě k přeměně jater a malého mozku … Nevíme jak, ale i to ukazuje, že za tím za vším je ještě jeden nebo více vývojových stupňů složitých chemických změn, které dosud neznáme.“

Girin ještě ani neskončil výklad, a matka už mu položila otázku, kterou čekal: „Bylo by možné nemocného zachránit, kdyby mu dávali v nějaké formě měď?“

„Ne,“ odpověděl. „Ty tisíciny gramu, které potřeboval, dostával v jídle stejně. Ale organismus je nemohl udržet. A my nevíme, který ferment, enzym nebo hormon je za to odpovědný…”

„Ale doktore, možná že ještě není pozdě. Možná že vy…,“ nejúpěnlivější prosící oči na světě, oči matky nemocného dítěte, hleděly na Girina, „kdybyste se na něho podíval… Je v nemocnici teprv krátce!“

A opět lékař v Girinovi nebyl s to odmítnout, vysvětlit, že nemoc je naprosto nevyléčitelná a že už stejně postoupila nejspíše tak daleko, že jeho cesta by byla zbytečná. Ale jako psycholog věděl, že nesmí opomenout ani nejmenší možnost na zmírnění matčina zoufalství. Musí matce ponechat aspoň pocit, že pro svého umírajícího syna udělala všechno, co mohla.

Do nemocnice jeli taxíkem. Jak už tomu bývá, nezvaný konzultant byl nemocničními lékaři přivítán chladně, a to ještě zesílilo stísněnost, kterou Girin cítil pokaždé, když musel do něčeho zasáhnout proti své vůli.

Hoch ležel u okna v pěkném pokoji s třemi lůžky. Byl v bezvědomí. Girin odvedl ošetřujícího lékaře stranou a polohlasně se mu omlouval, že pouze vyhověl rodičům, ačkoli ví, co je to Wilsonova nemoc. Lékař mu právě tak tiše řekl, že dovolí, aby nemocného prohlédlo třebas deset jiných lékařů, jenom když to uleví rodičům v jejich těžké zkoušce. Girin mu pevně stiskl ruku a šel k nemocnému, odhodil přikrývku a sedl si na židli ve chvíli, kdy rodiče v navlečených bílých pláštích rozpačitě přešlapovali u prázdného sousedního lůžka.

Pěkný, dobře rostlý hoch ležel úplně nehybně. Oteklá víčka měl křečovitě zavřená, a to dodávalo jeho tváři výraz mučivé námahy. Na vysokém čele mu vystupovaly sotva znatelné kapky potu, zbledlé rty ztuhly. Girin si všiml pěkné, čisté pokožky nemocného, na které byly dosud stopy loňského opalování, ohmatal chodidla i ruce, proti očekávání horké a suché. Cosi v celém zevnějšku nemocného Girinovi signalizovalo, že pacientův stav neodpovídá tak zhoubné chorobě. Hochův stav mu připomínal spíše stav těžké hysterie než hluboké bezvědomí těžké nemoci. Ne, ještě nemohl dělat žádné závěry. Prohmatal opatrně svaly nohou i rukou. Svaly byly kupodivu tuhé a pružné, vůbec ne tak ochablé, jak by měly být při Wilsonově nemoci.

Jiskra nepatrné naděje způsobila, že Girin téměř přestal dýchat napětím. Hluboce se zamyslil, ani si nevšiml, že ošetřující lékař odešel. Tichý hlas z lůžka u druhé stěny ho přinutil, aby se vzpamatoval. Starý muž s řídkou bradkou, podle všeho Kazach, se nadzvedl na loktech:

„Takový pěkný, mladý, a tak nemocný. To je člověku líto, srdce ho bolí. Po celý den leží jak mrtvý, a v noci, když vstane…“

„Vstane!“ Girin vyskočil tak prudce, že starý Kazach uraženě stiskl rty.

„Povídám vstane, proč ses polekal? Jsem tady týden, a on po dvakrát vstával. Mlčí, jak kdyby spal, jenom rychle dýchá jak uštvaný kůň. Vstane a hned zas padne na lůžko, zas vstane, a to udělá několikrát. Potom mu to v krku zachrčí, zabub-lá, a on bác zpátky a celý se našponuje, je jak trám. Jdu k němu a odšoupnu ho, aby nespadl…“

„A řekl jste to doktorům?“

„Proč bych jim to říkal? Ptal se mě někdo na něco? Doktor ví, co a jak. Náš primář, ten něco umí.“

„Rachmat, aksakal!“ Girin mu poděkoval kazašsky, několik slov kazašsky uměl, byl v Kirgizii i v Kazachstánu. „Kup džachsy!“

„Co je? Co říká? Myslíte, že je nějaká naděje?“ Trhaná matčina řeč svědčila o velikém nervovém napětí, které se mohlo proměnit v hysterický záchvat.

„Odvedte ji domů. Hned!“ nařídil Girin potichu profesorovi. „Pokud možno s ní o nemoci nemluvte. Kdybyste v ní vzbudil naději a ta se pak nesplnila, mohlo by to vaši ženu zabít.“ Girin se usmál na starého Kazacha a šel vyhledat ošetřujícího lékaře. Profesor zbledl a vyběhl za ním na chodbu:

„Jenom slovíčko, je opravdu nějaká naděje?“

„Nepatrná, nepravděpodobná, ale je. Ale teď už jděte, rychle, a pamatujte si, co jsem vám říkal. Mohl byste přijít o syna i o ženu.“

Za ošetřujícím lékařem a Girinem přišla vedoucí lékařka oddělení. Ošetřující lékař jí představil Girina a stručně jí vysvětlil jeho názor. Vedoucí lékařka se podívala na příchozího nedůvěřivě.

„Bojím se, že vám budu muset odporovat,“ řekla pevně a zamávala rukou, aby rozehnala tabákový kouř. „Soňo, otevřte okno!“ zvolala na zdravotní sestru, která se točila okolo chladničky.

„Co vlastně riskujete při pokusu zachránit umírajícího?“ zeptal se nevrle Girin. „Co riskuje lékař, když jeho léčení bude považováno za nevhodné? A když příbuzní, kteří lékařství nerozumějí ani za mák, zahájí řízení pro zmařený život? Copak neznáte takové případy?“

„Znám, příliš dobře znám,“ usmál se zahořkle Girin. „Ale v tomto případě vám nic nehrozí. Po diagnóze Wilsonovy nemoci nám nikdo nemůže nic vytknout. A pak, rodiče jsou inteligentní a rozumní lidé, vědí, že naděje na záchranu je jenom teoretická. A jestli myslíte, že to nestačí, uděláme něco jiného. Rodiče vezmou zítra syna od vás na revers.“

,A když chlapec umře…“

„Zemřel by tak jako tak a vy to víte. Nezkusit poslední možnost, nechat nemoci volný průběh by bylo neodpustitelné. A představte si, že by pak pitva ukázala chybnou diagnózu!“

Lékařka se kousla do rtů, ale přikývla.

„Dobrá. Máte pravdu, horší to být nemůže. Co navrhujete?“

A Girin začal vypravovat o svých pochybnostech. Říkal, že psychiatři znají mnoho chorob, které vznikají výhradně z duševních příčin. Může vzniknout dokonce kornatění mozku, které nelze vůbec rozeznat od kornatění stárnutím. Množství onemocnění vzniklých z duševních příčin roste prudce v době epidemií, válek, hladu, teroru, jako například ve středověku. To svědčí o tom, že hlavní příčinou těchto nemocí je hysterie. Často je to duševní konflikt v podvědomí, ale v podstatě je to prohlubující a zvětšující se odloučení vědomí od podvědomí pro nějaké vleklé působení těžkých životních podmínek nemocného nebo pro vleklé potlačování silných citů. Člověk se bezděčně pokouší uniknout z životní situace, která ho tíží a je nesnesitelná pro jeho slabé nebo oslabené duševní síly. Ve středověku byl takový únik invaliditou, kterou si člověk sám vsugeroval: množství ochrnutých nejrůznějšího stáří bylo úžasné proti tehdy nevelikému počtu obyvatel. Právě tak neobyčejně veliké bylo množství uzdravení, která začasté podporovala náboženství a pozvedala autoritu církve. Když se veliká hysterie stává chorobou, která je často přivoděna autosugescí, dělá člověka zároveň velice citlivým na sugesci, a zejména hysterická onemocnění dávají tatáž náhlá a jakoby zázračná uzdravení, na která si tak potrpí přívrženci náboženství. Jsou také extrémní případy, kdy například stehenní svaly zlomí při křečovité hysterii snadno vlastní stehenní kost. To se jmenuje samočinná zlomenina.

Velmi mnoho podobných onemocnění bylo v obou světových válkách. Lékaři bohužel dovedou dosud málo rozlišovat hysterický, lépe řečeno duševní původ řady onemocnění. Ještě méně se dělá pro to, aby se jim předešlo.

„Myslíte na speciální nemocnice?“ zeptala se vedoucí lékařka.

„Docela správně. Ani ne tak na nemocnice, jako na jakési společné domovy, kde by se unavený člověk, který je na pokraji onemocnění, mohl zabývat jednoduchou prací, hlavně prací tělesnou, a pobýt tam dva tři roky, někdy méně, do obnovení svých sil. Ostatně kláštery lákaly za starých časů mnohé lidi zejména proto, že si v nich mohli odpočinout od konfliktu se životem, od duševního rozporu. Přicházelo do nich hodně lidí, nestávali se však mnichy, vykonávali určitou práci za klášterní celu a za stravu. Uchylovali se tam také boháči, ti, rozumí se, za pobyt museli dobře zaplatit. Ale to je jiná otázka. Vraťme se k našemu nemocnému. Já jsem skoro přesvědčený, že má těžkou hysterii s kataleptickými tran-sy…

„Ale měd v moči je spolehlivý příznak Wilsonovy nemoci, ne? A všechny ostatní příznaky…“

„Zkusíme být dialektiky. Nedostatek enzymu má za následek ztrátu mědi, a tato ztráta vede k poškození určitých partií mozku. Obraťme situaci. Onemocnění neboli duševní sklíčenost těchže částí vede k změně biochemie organismu, k ztrátě téhož enzymu a k vyloučení mědi. Vezměte Gravovu nemoc nebo nemoc Basedowovu, copak u nich nejde o vážné porušení hormonální biochemické rovnováhy?“

„Co tedy máme dělat?“ zeptala se nyní už mnohem mírně-ji. „Myslím, že musíme především přezkoušet vaši domněnku. Poprosím doktora Sinicyna, aby hned ted zatelefonoval Mísovým rodičům a vyptal se jich, co s ním bylo před onemocněním, neměl-li nějaké duševní deprese.“

Ošetřující lékař odešel k telefonu. „Výborně!“ zvolal Girin. „Ale potom se bude pravděpodobně muset začít s tlumičem. S těmi slunečníky, které chrání mozek před všelijakými otřesy: niamid, nebo jestli se dostane mellaril, ten je náramně silný.“

„Slunečník, to je trefný název,“ rozesmála se vedoucí lékařka, „biochemici jsou hotoví básníci. Zkouším si představit ten veliký slunečník, rozevřený nad obnaženým mozkem nemocného.“

„A vlastně to tak je. Všechny ty příbuzné tlumiče, atropiny, a také kurare, účinkují znamenitě i při padoucnici. Proto dáme mellaril nebo toridazin v dvojnásobné dávce.“

„A potom?“

„Poradíme se s profesorem Rogačevem o hypnóze. Podle mého mínění stačí dobrá sugesce, a celá Wilsonova nemoc zmizí. To si vezmu na starost já, a vy slunečník. Platí?“

Vedoucí lékařka kývla a zadívala se na konec chodby, odkud přicházel ošetřující lékař.

„Zjistil jste něco?“

„Nic zvláštního. Chlapec byl před onemocněním velice nevrlý, nemluvil, ale nepřiznával se rodičům k ničemu, nepotvrdil ani jednu matčinu domněnku, nešťastnou lásku, špatnou společnost nebo tajnou nemoc.“

„To se vysvětlí potom, ted to vypadá jako deprese, ať ji způsobilo cokoli. A neřekli, jak dlouho ten stav trval?“

„Řekli. Asi rok.“

„To úplně stačí. Ach ti rodiče! Hned příliš zasahují, kazí život i duševní život dětí, hned zas jim nechávají svobodu tam, kde ji nechávat nemají…“

Vedoucí lékařka a ošetřující lékař vyprovodili Girina až ke schodišti a jejich loučení vypadalo docela jinak než uvítání.