Ostří břitvy

Kapitola 7 HVĚZDNÁ ZÁŘ

Tillottama stála a opírala se ramenem o sloup kryté verandy ovinutý květinami. Svah kopce s vilou byl obehnán kamenným plotem. Za ním byla řada podobných domů, dál bylo vidět kopce s málo stromy, leskla se hladká silnice do Bombaje a k oceánu. Sem, na okraj lázeňského městečka Ló-návly, ji po filmování přivezli. Příhoda na zdi v Govindarhu, kdy Tillottama, podléhajíc chvilkovému popudu, div neskočila tygrovi do tlap, Američana zneklidnila. Rozhodl se poskytnout své „hvězdě“ odpočinek, sám se také rozptýlit a zároveň vyřídit některé věci v Bombaji.

Po Khadžurahu viděl, že Tillottama se změnila, že je smutnější a že se každým dnem vzdalovala i od dřívějších zvyků i od něho, ale přímo se neprotivila. Tato pohrdavá trpnost Trazise rozzuřovala.

A nyní přišel potichu v měkkých střevících na verandu, potají si prohlížel svou hluboce zamyšlenou „hvězdu“.

Modročerné vlasy neměla spletené v copy, ale evropsky vyčesané nahoru a stočené do velikého chomáče, který se zdál příliš těžký pro její vysoko odhalenou šíji.

Trazis se na ni díval, přirovnával ji ke své nové známé, Italce Sandře, a podrážděně se zeptal:

„Co je s tebou, nejsi nemocná? Nač pořád myslíš?“

Tillottama se překvapením zachvěla. Zdálo se jí, že v Tra-zisových otázkách zazněla účast.

Prosebně sepjala ruce, sklonila hlavu a klekla si:

„Propusť mě, pane! Říkals nejednou, že jsem ti přinesla víc peněz, než jsi za mě zaplatil starému Sohrabovi. Já už dál nemohu, mně se stýská. Dokud jsem v rodné zemi, mohu hledat ztracené rodiště a možná i svoje příbuzné. Nač potřebuješ obyčejnou tanečnici? Vidím, jak nespouštíš oči z krásné Italky, to je žena pro tebe. Nech mě jít mou cestou, a já na tebe budu s vděčností vzpomínat.“

Trazis mlčel.

Tillottama zvedla hlavu a uviděla posměšek v jeho očích, který jí říkal víc než slova. Vstala. Trazis si vzal cigaretu a cvakl zapalovačem:

„Jakou svou cestou? Do veřejného domu? Ne, na to jsi příliš cenná.“ A zle se rozesmál.

Ze zahradní zdi se ozvalo veselé hvízdnutí.

„To jsou tvoji italští přátelé. Běž za nimi, děvče, a přestaň myslet na hlouposti. Já ti opravdu nepřeju nic špatného! Omluv mě u nich, já teď odjedu a přenocuju v Bombaji.“

„Tamo, Tamo!“ volal jasný hlas.

,Už jsem ti, Leo, povídal, že se jí nemá říkat Tama. Jak se ukázalo, znamená to slovo Touhu. To je příliš důvěrné!“

„Nevrč, Césare, na tebe špatně působí vedro! Ta dívka je učiněná touha, a divím se, že proti tomu protestuješ.“

„Tak dost těch hádek, děti,“ řekla vážně Sandra, „jde Tillottama. Césare se začne hned kroutit jak hadí muž a střílet koutkem levého oka. Jak jsou muži před krásnými ženami směšní!“

„A hlavní je, že o tom ani nevědí,“ dodala Lea.

„Dost těch pomluv, moje trpělivost je u konce!“

A Césare uvítal Tillottamu hroznou angličtinou. Sandra mu přišla jako vždy na pomoc.

„Dnes hrají nový film, maďarský, bůh ví, jak se sem dostal. Nás zaujalo to, že jedna herečka je tam podobná Lee. Půjdeme se podívat na Leu do kina?“

Tillottama souhlasila a všichni čtyři se vydali do středu města. V Lónávle se Trazis nebál, že mu jeho „hvězda“ uteče, a důvěřuje Italům pouštěl s nimi občas Tillottamu, která však nebyla jistá, zdali za křovím a ve stínu domů za ní neslídí zvěd, a nemýlila se …

„Jestli se mi ve filmu budeš líbat s jinými, tak to nebudu trpět!“ oznámil Césare Lee.

„To je zajímavé, a co budeš dělat?“

„Střílet do plátna!“

„Z tuby s barvou?“

Italové se zasmáli. Sandra překládala. Tillottama se smutně usmála.

„Tak co se týče té tuby s barvou,“ řekl Césare, „až pojedu příště do Bombaje, koupím si opravdový revolver. Mám pocit, že po našich příhodách v jižní Africe taková hračka nemůže škodit. Jako by se kolem dokola hemžila nějaká sebranka a jenom čekala na příležitost.“

Sandra se obrátila k němu:

„Víte, Césare, já mám stejný pocit, jako by za námi pořád slídili. Necítím se tu dobře.“

„Jak jste oba citliví,“ řekla Lea. „Césare se zkrátka stal kapitalistou a bojí se, že ho oberou. Je pravda, že bez peněz jsme se cítili skoro lip. Ani ve snu mi nenapadlo, že od Cal-legariho dostanu tolik peněz, a představte si, že to ještě není zdaleka všechno!“

„Dobrá, já se bojím banditů, ale čeho Sandra?“

„Sandra se bojí toho Američana, toho Tillottamina bossa. Její slabou stránkou jsou vůbec démoničtí muži, vzpomeňte si na toho tureckého profesora v Kapském Městě! A když se Trazis podívá na Sandru, už se krčí.“

„To je hrozné, jak mluvíš,“ vzdechla si Sandra. „Ale nevy-trhujte mě z rozhovoru s Tillottamou. Je bůhvíproč pořád smutná. Vůbec má za sebou nějaký stín. Nebo se mí to zdá? Proto, že je tak krásná!“

„Myslím, že se ti nevyrovná, ty jsi příliš skromná, Sandro. Jsem přesvědčen, že by Tillottama v evropských šatech nebyla tak hezká. Co myslíš ty, Césare?“

„Devětadevadesát, šestapadesát, sto deset při výšce pět stop a pět palců neboli sto dvaašedesát podle našeho, evropského počítání,“ prohlásil sebevědomě Césare.

„Tak vidíš, že je malá!“

„Césare, z vás moc mluví praxe u reklamního podniku,“ ťala ho Sandra.

Film měl jednoduchý námět a slušnou hereckou úroveň. Sandra nenápadně pozorovala Tillottamu. Film Tillottamu zaujal. Viděla dosud málo evropských filmů, většinou dobrodružství gangsterů a statečných policistů nebo nejúspěšnější historické filmy o minulosti Západu, kterou málo znala. Několikrát viděla filmy, v kterých milionář, cestující na zapřenou nebo syn boháče se zamilovával do obyčejné dívky, vysvobodil ji z nebezpečí a z bídy, udělal z ní vznešenou dámu nebo slavnou zpěvačku. Ále maďarský film ukazoval obyčejný osud obyčejné mladé dvojice. Lidé v něm spoléhali pouze na sebe, neviděli žádné neštěstí v každodenní práci, dovedli se těšit z obyčejných radostí a byli oblíbeni u mnoha přátel.

Tillottama sledovala film. Veselé děvče se přijelo koupat se svým milencem. V červených plavkách s velikými bílými puntíky, které se hodily k jejím světlým vlasům a zlatě žluté osmahlosti seveřanky, škádlila svého milého, dokud ji ne-uchopil silnýma rukama a nezvedl do výšky. Oba se bezstarostně smáli, zapomněli na všechno na světě. „Jak je evropská žena svobodná proti nám,“ pomyslela si Tillottama, pozorujíc půvabnou dívku, skutečně podobnou Lee,,ta může být po celý život dětsky bezstarostná a není divu. Má takové plavky, za které by mě kamenovali. A přitom musím filmovat nahá, jako kdysi,pátí, nedotknutelní, kteří nesměli zakrývat své tělo šaty, aby nebyli na stejné úrovni s lidmi vyšších kast. Musím se obnažovat pro lidi, kteří nikoho nemilují a v nic nevěří.“

Tillottama ani nezpozorovala, že film končí, a sotva si stačila zakrýt tvář, aby lidé neviděli její slzy. Šla domů a stěží se přinutila, aby Italům odpovídala. U vily se od plotu odlepila vysoká Ahmedova postava. Odemkl dvířka a Tillottama se rychle rozloučila.

Pokorná a opuštěná seděla Tillottama na kraji nízké pohovky pod zaprášenými trofejemi ozdobujícími „lovecký kout haly. Vedle, na mahagonovém stojanu, byly Trazisovy pušky a tesáky.

Tillottama vzala ze žlábku stojanu ručnici s krátkou hlavní zapuštěnou do dřeva. Její leskle černý konec s kroužkovitou muškou se jí upřeně zahleděl do tváře jako nehybný pohled jedovatého hada. A jako tehdy v Govindarhu, tak se jí také nyní zatočila trochu hlava z okamžité myšlenky.

Přitlumené vykřiknutí ji přimělo, aby se otočila. Vpravo, u vchodu do dolní chodby, se objevil Azan, malý tlustý muž, jehož povinnosti Tillottama neznala. Něco jako účetní a Tra-zisův osobní tajemník. Azan zavolal o pomoc a na prahu haly se ukázal Ahmed.

Tillottama zvedla ručnici. Ahmed se k ní vrhl s vyceněný-mi zuby. Tillottama ho chtěla jenom postrašit, nevěděla ani, kde je spoušť. Sotva se její prst náhodou spouště dotkl, třeskl výstřel. Ahmed klesl a Azan divoce zařval, zakrývaje si rukama tvář. Překvapená Tillottama ručnici odhodila a nezraněný Ahmed ji zdvihl s přidušeným klením.

„Hat džao! Ven!“ rozkřikla se velitelsky a vyskočila. Obě bílé postavy se daly na ústup s vyhrůžkami, že si budou stěžovat pánovi. Tillottama se hlasitě rozesmála a smála se pořád, dokud si neuvědomila, že nemůže přestat. Strčila konec copu do úst a běžela nahoru do svého pokoje, vrhla se na lůžko a plakala a smála se v hysterickém uvolnění po strašné chvíli svého života.

„Není už načase, abychom odsud vyrazili?“ Lea se líně rozvalila v křesle na verandě, která se velmi podobala verandě v Trazisově vile. „Nemohu už nic víc udělat.“

„Díky taky za to, že ta hypnotická sezení tě uklidnila a že jsme ti mohli se Sandrou říct všecko, aniž bychom tě lekali.“

„Taky ta černá propast se zaplnila,“ přikývla Lea, „ale jenom jak v nějaké knize. Jako bych o tom byla četla a potom si to představila.“

„Vysvětlení vem čert! Jenom když budeš jako dřív, miláčku!“ Veliká něha v Césarově tónu Leu dojala.

Už jsou skoro tři měsíce v Indii. Napřed jeli do ústavu parapsychologie v Gangánagaru, kde se zkoumaly všemožné podivné duševní jevy. Ale jeho ředitel profesor Banerdži tam nebyl, byl v Rusku, v Moskvě, a v ústavu, malém kolektivu nadšenců, zůstali pouze dva spolupracovníci. Ostatních pět se rozjelo na prázdniny, když nastala garma, horká roční doba. Italové se vrátili do Bombaje, a sem, do Ló-návly, přijeli do ústavu pro pěstování jógy založeného známým svami Kuvaljanandou. Ani zde nenašli příčinu choroby, ale uklidňující hypnóza jí pomohla nabýt dřívější rovnováhy duševní. Césare se ještě víc utvrdil v přesvědčení, že všechno zavinila černá koruna, ale tuto domněnku popírali parapsychologové i lónávlaští vědci.

Hlavní bylo, že se Lea cítila velmi dobře.

„Jsem zdravá jak … jak tygr…” „Spíš jako tygřice, ne?“

„No co, to není špatný titul!“ Lea vyskočila a octla se na zábradlí verandy.

„Leo, zbláznila ses?“ vykřikla Sandra. „Ještě spadneš do zahrady!“

„Neboj se, nic se nestane. Vždycky ihned reaguj u a při-způsobuju se. Césare má pravdu, jsem divoká kočka!“

„To jsem nikdy netvrdil!“

„Jak myslíš! Ale jde o to, že jsem zdravá a nenechám se už dál vláčet po psychiatrech, a ke všemu indických! S tím je konec! Musím už odsud, z těch nemožně nudných lázní. Nebaví mě to tu.“

„Souhlasím, pojedeme. Já a Sandra jsme neztráceli marně čas, zvlášť Sandra, z té je teď znalkyně starého indického umění. Jenom nevím, jak to spojí s amazonkami.“

„Vždyť ty máš taky pěkně těžký balík alb o týchž chrámech a muzeích, o kterých má sešity Sandra,“ zastala se

Lea přítelkyně. „Dávali jste mě lékařům napospas, a sáti mi…

„Nenaříkej, miláčku, nepřišlas tak o mnoho. Ale kam teď? Snad do Madrásu, střediska jihoindické kultury?“

„Výborně!“ zatleskala radostně Lea.,A z Madrásu pojedeme do Santiniketanu, do Thákurovy university umění, kde vyučují v parku, ve stínu stromů, jako ve starověku. Jenom škoda, že bude velké horko.“

„Když nás to unaví, pojedeme na sever, tam jsme ještě nebyli, třebas do Dillí.“

„Tak vida, plán máme. Ale co na to říká Sandra? Možná že přijde na něco jiného. Proč mlčíš, učená esteticko?“

Sandra pololežela v proutěném křesle a zamyšleně hleděla na prázdnou a žhavou ulici. Césarova slova o amazon-kách, na které zapomněla, ji přiměla, aby si v duchu obnovila dojmy ze svého pobytu v Indii. Ne, měla štěstí. Má-li se vážně zabývat dějinami zániku matriarchátu, nemůže se obejít bez staré Indie.

„Vzpamatuj se, drahoušku! Kde se toulají tvoje myšlenky?“ zavolala Lea znovu na Sandru.

„Ne příliš daleko, jenom v Karli. Césare, myslím, že tu knihu o amazonkách napíšu, ale musím víc poznat Indii. V jejím starém umění je plno ohlasů toho podivuhodného období lidské historie.“

„Proto chceš zůstat tady, v Lónávle?“

„Můj bože, to ne! Ale kam chcete vlastně jet, odpusťte, já jsem to přeslechla?“

„Do Madrásu. Poznat jihoindickou kulturu. A potom do Šántiniketanu.“

„Tak jedeme!“

„Všecko je tedy dohodnuto!“ divila se Lea. „Jedeme do Madrásu! Dej mi cigaretu a půjdeme zavolat do hotelu! A pošleme telegram strýčkovi Callegarimu, aby taky jel do Madrásu.

„Půjdeme všichni najednou,“ vstala Sandra, „a na zpáteční cestě navštívíme Tillottamu a rozloučíme se s ní. Taková skvělá dívka, člověk na ní může nechat oči!“

„Ale nějak nešťastná, o tom jsem přesvědčena,“ dodala Lea.

Přes rázné Césarovo klepání se dvířka Trazisovy vily neotvírala, dokud se na verandě neukázala Tillottama a nena-řídila Ahmedovi, aby hostům otevřel.

Zavedla je do salónku nahoře, omluvila se, odešla a brzy se vrátila s podnosem s cukrovím.

„Pustila jsem služebnou do města,“ řekla anglicky svým měkkým přízvukem a hbitě rozestavovala talířky.

Sandra pozorovala její pohyby, snažila se uhodnout, v čem je jejich neobyčejný půvab. V přesnosti, v plavnosti, či naopak v rychlosti, téměř prudkosti?

Lea také dávala pozor na hostitelku, ale myslela na něco docela jiného. Ta nádherná postava, nejhustší černé vlasy, něžná a přesná kresba tváře, oči tak veliké, že v jiné zemi by se zdály nepřirozené. Tillottama byla až příliš výrazně krásná.

Césare zahlédl dole v hale kytaru. Poprosil, aby ji směl přinést, a začal s Leou zpívat, zatímco Sandra se bavila s Tillottamou. Rozhovor se stával znenáhla důvěrnější. Sandra vyprávěla něco o sobě. Nešťastné příhody Evropanky, která vypadala tak samostatná a nepřístupná, Tillottamu překvapily a zarazily. Ani si neuvědomila, jak se stala sama upřímnou. Italka ji bez hnutí poslouchala. Nakonec začaly znenadání velké slzy kanout z jejích očí.

„Bože můj, Sandro, co je to s vámi?“ vyskočil Césare, odhazuje kytaru.

„To nic,“ potřásla Sandra zlostně hlavou a vytáhla z kabelky kapesník. „Dejte mi rychle cigaretu! Povím to svým nejlepším přátelům, smím?“ Obrátila se k Tillottamě. Tillot-tama udělala oběma rukama posuněk i souhlasu, i nesouhlasu. Sandra s planoucími tvářemi, chvějíc se rozhořčením, stručně vyprávěla Tillottamin příběh.

Malíř pravil:

„Řekněte jí, Sandro, že ji odvezeme a potom najdeme taky toho sochaře. Já s ním pohovořím jako s kolegou kumšty — řem. Zkrátka, zítra jedeme do Bombaje a Tillottama s námi!“

Sandra jeho slova přeložila a přidala ještě několik svých přesvědčivých slov. Tillottama zavrtěla smutně hlavou:

„Jistě by nás dohonili. Nemohu chtít, abyste riskovali život. Ale všem vám z celého srdce děkuji!“

„A co budete tedy dělat?“

„Uteču, jakmile to bude možné. A když mě zabijí, tedy zabijí jenom mě.“

„A kdyby přišel ten váš sochař, taky byste odmítla jeho pomoc?“ vykřikla Lea.

„To je přece něco docela jiného!“

„Má pravdu, to je opravdu něco docela jiného,“ poznamenala Sandra.

Rozlehl se zvuk klaksonu. Tillottama se lehce zachvěla:

„To je jeho vůz! Prosím vás, ani slovo! A snažte se, abyste mu nedali znát, co si o něm myslíte. Změna ve vašem chování by ho vyplašila.“

„Ovšem!“ ušklíbla se Sandra.

Brzy vešel do salónu Trazis v sněhobílých šortkách a světle modré košili. Podle toho, jak se na ni podíval, Tillottama poznala, že už ví o příhodě s ručnicí. Trazis vlídně pozdravil, zabořil se do křesla a natáhl nohy.

„Nezazpíváte také něco pro ubohého cestovatele?“ řekl, když uviděl kytaru. „Italské písně mám hrozně rád.“

Césare a Lea užuž chtěli odmítnout, ale Sandra rozkázala: „Fado!“

Producent překvapením nechal klesnout ruku se zapalovačem.

Sandra postoupila dopředu, položila ruku na opěradlo křesla, a Lea přítelkyni nepoznávala. Zasněná, do sebe ponořená dívka zmizela. Místo ní se natáhla jako struna panovačná, neobyčejně sebevědomá žena, jejíž každý pohyb těla byl vypočítán na to, aby vzbudil smyslné okouzlení a zároveň dal najevo královskou lhostejnost ke všemu na světě.

Struny zadrnčely. Sandra začala zpívat starou portugalskou píseň, kterou se naučila v Angole. Césare opakoval refrén. Trazis mačkal rozčileně cigaretu. Tillottama se dívala překvapeně na zjihlého producenta a na svůdnou Italku.

Producent se vzpamatoval, zazvonil a rozkázal, aby byly přineseny nápoje. Pokáral Tillottamu, že ji to nenapadlo. Ale hosté rozhodně odmítli a začali se loučit. Sandra si lámala hlavu, jak by řekla Tillottamě, aby přece jenom uvažovala o jejich pomoci, a bude-li třeba, aby jim napsala do Madrásu. Netušila, že výrobce v tutéž chvíli přemýšlel, jak prodloužit známost, a nedovedl zatajit radost, když se dověděl, že jedou do Bombaje.

„A kam potom?“ zeptal se rychle.

,Do Nového Dillí a odtud do Kašmíru,“ odpověděl právě tak rychle Césare, který se rozhodl zatajit, kam jedou.

„Snažně vás prosím,“ uklonil se Trazis Sandře, „i vaše roztomilé přátele, abyste byli v Bombaji mými hostmi. Najal jsem si vilu na Malabarském vrchu, pravda, je stará, ale má krásnou zahradu…”

Sandra zdvořile odřekla za všechny, vymyslela si, že si už objednali pokoje v hotelu.

„Ale když nechcete být mými hostmi, potom dovolte, abych vám nabídl místa na závodech vodních lyžařů. Přijeli američtí, egyptští, jugoslávští a němečtí sportovci, stojí to za to vidět.“

„To můžete mít pravdu,“ souhlasila Sandra. „Tillottamo, sejdeme se s vámi na těch závodech?“

„Ano … ovšem,“ odpověděl za ni po krátkém zaváhání producent. „Tedy rozhodnuto. Pozítří pro vás zajedu do hotelu a zavezu vás na pláž.“ Trazis, sedící u volantu svého thonderbirda, zamával na Italy, kteří seběhli po schodišti hlavního vchodu. Jeho pohled utkvěl na Sandře. Ukázal v širokém úsměvu velké zuby, bílé pod úzkým černým knírkem.

Sandra se zastavila:

„A kde je Tillottama?“

„Buďte bez starosti! Hned se pro ni zastavíme, a přitom uvidíte, kde jsem se ubytoval. Prosím vás, abyste byli zítra večer mými hostmi, bude to malá oslava mého přestěhování.“

Z ulice Mahátmy Gándhího jeli okolo muzea a okolo university k fontáně Flóra.

„Co je to za vůz?“ ptala se Lea.

„Jeden z Fordových modelů. Líbí se vám?“

„Tahle kára s malým výkonem?“

Césare až povyskočil a užasle se podíval na Leu.

„Tak to je u vás kára, hm. A dovedla byste ji řídit?“

„Snad ano,“ odpověděla umírněně Lea.

Automobil zahnul na širokou cestu proťatou v pravých úhlech několika postranními krátkými uličkami. Trazis zabrzdil u vrat vily obehnané místo zídkou živým plotem z rovně zastřižených pichlavých keřů. Nevjel dovnitř, ale zahoukal. Na stupních nízkého schodiště se objevila Tillottama, potěšená návštěvou. Běžela k vozu a Italové na ni překvapeně hleděli. Nevěděli, že Trazis jí nařídil, aby se nastrojila jak princezna.

Opravdu, stála před nimi žena ze zkazek Mahábháraty nebo Rámájany, trochu udýchaná vzrušením. Jasné sárí z aloe vyšité zlatými hvězdami a obroubené stejným lemováním bylo pevně staženo širokým zlatým pásem s masivní čtvercovou sponou vykládanou ohnivými drahokamy. Těžká tkaná zlatá stuha připevněná ke sponě splývala vpředu. Volné dvojité smyčky lesknoucích se perel se křižovaly na pevných bocích. Čoli, živůtek, který se obléká pod sárí, byl z hedvábí černého jako uhel, s úzkými zlatými proužky. Krátké rukávy měla podchycené širokými starodávnými náramky s rubíny a s tyrkysem. Ještě masivnější náramky objímaly tenká Tillottamina zápěstí. Dvě šňůry perel, zlatý půlměsíc na prsou, zlaté kuličky na dlouhých řetízcích v uších a prolamovaná čelenka ostře vynikající v černých vlasech, všechny tyto skvosty měly i pro nezkušené oči Italů pečeť veliké starodávnosti. Sandra uhodla, že Tillottama si oblékla šat ušitý pro film. Tillottama se zarazila pod pohledy, které na ni byly upřeny, a prostým okouzlujícím pohybem indických žen si zakryla tvář cípem průhledného růžově fialového šálu, který jí spadal s hlavy.

Trazis se obrátil k Lee:

„Dovolíte, abych vám nabídl volant?“

Lea povzbudivě mrkla na vyděšeného Césara a sebevědomě si sedla na řidičovo místo.

Vůz se lehce rozjel a rychle nabíral rychlost. Na křižovatce Lea přidala plyn, a auto se otočilo na palec od obruby chodníku.

Trazis kouřil, uškliboval se, ale nakonec musel přiznat, že Lea je výborná řidička s tak rychlými reakcemi, jaké má málokdo.

„Kam teď?“ zeptala se úsečně Lea, vjíždějíc na Mořské korzo.

„Napravo, k té dřevěné bráně s prapory.“

Začali se protlačovat skrze hustý zástup k narychlo postaveným tribunám, na nichž se usazovalo vybrané obecenstvo. Bylo tam mnoho krásných žen, většinou v sárí, ale některé byly také oblečeny evropsky.

Sandra si všimla dvou hlavních typů indických žen. Vysoké, vznešené a klidné, s tvrdými „východními“ rysy tváře a se světlou pletí, to byly ženy ze severních a středních krajů. Druhé, tmavé, s velikýma očima, s kulatými tvářemi, menší, podobné cikánkám a právě tak temperamentní, sršící veselím, zosobňovaly drávidskou krásu jižní Indie.

Závody začaly. Vodní lyže byly pro Indii novinkou a mnohatisícový dav sledoval odvážné sportovce.

Rychlé motorové vlečné čluny se řítily s jedním nebo dvěma sportovci na tenkém nylonovém vlečném laně. Jejich rychlost rostla, a pojednou začaly krkolomné výskoky, obraty ve vzduchu a dlouhé skoky přes vysoké můstky. Pevně rostlá dívka v zelených koupačkách vyskočila a opsala ve vzduchu nízký oblouk třicet metrů dlouhý. Shodila jednu lyži, strčila pravou nohu do kličky na konci lana a uháněla, dělala klikaté obraty, stojíc na jedné noze jako baletka při tanci. Pak se v plné jízdě otočila zády k vlečnému člunu, a půvabně udržujíc rovnováhu rozpřaženýma rukama, posílala vzdušné polibky ohromenému obecenstvu, které hřmělo nadšením.

„To je neuvěřitelné!“ řekla Lea.

„Pokud vím, mají otáčivé vázání,“ odpověděl malíř.

Vysoký muž, svalnatý jako socha starořeckého vojáka, letěl se široce rozkročenýma nohama a otočil lyže v takovém úhlu, že úplně zmizely v pěně a v krůpějích. Zdálo se, že letí vzduchem a sotva se dotýká bosýma nohama zpěněné mořské hladiny. Celá pláž propukla v bouři nadšení.

„To, co dělala ta dívka, tomu se říká labuť na zádech, a to druhé je skluz naboso,“ vysvětlovala Sandra, nejpovolanější ve sportu.

Odvážný mladík se svaly řeckého zápasníka klouzal klikatě okolo břehu, chvílemi vzlétal skrze valící se vlnu skoro až na písek pláže, chvílemi se ztrácel znovu v zálivu, unášen vysoko zvednutým vlečným člunem.

Vítr zesílil a vlny u břehu se zvedaly výš. Podél příboje plul motorový člun, za nímž letěla na vlnách opálená dvojice. Jinoch a dívka spojili své čluny a uháněli s vítěznou odvahou jako bájeslovní lidé moře v pěně a v krůpějích.

Přihnal se rychlý kluzák, který táhl na vlečném laně pětiúhelníkového žlutého draka. Nedaleko tribun vyletěl drak asi třicet metrů vysoko. Pod ním visel za ruce na lehké kostře z hliníkových trubek gymnasta. Jeho vodní lyže skoro jako by hladily vrcholy obrovských kokosových palem skloněných nad vodou.

„To nemá meze, co dokáže člověk!“ zvolal Césare.

Lea s rozpálenými lícemi vyskočila. Ze zadní řady na ni zasyčeli a Sandra zatahala přítelkyni za ruku. Lea si sedla, podívala se na Tillottamu a řekla rychle italsky:

„Sandro, podívejte se, co je to s ní!“

Tillottama zvedla cíp své šály, aby skryla obličej.

Sandra se k ní naklonila a Lea, aniž se se Sandrou dorozuměla, položila Trazísoví nějakou „technickou“ otázku.

Tillottama zašeptala Sandře sotva slyšitelně:

„Dole jdou po pláži dva … jeden má turban … Vidíte, tam? To je on … Ramamurtí. Snažně vás prosím, dožeňte ho a řekněte mu všecko…”

Sandra uvažovala pouze vteřinu:

„Césare, vidím dole prodavače bonbónů. Doženete ho, než se ztratí v davu?“

A jako odpověd na překvapený Césarův pohled mu Sandra italsky vysvětlila, co má udělat. Malíř ji ani nenechal domluvit a běžel jako o závod.

„Kavalír!“ řekl Trazis s úsměvem za ním. „Co máte s Til-lottamou za tajemství?“

„Muži nás věčně podezřívají, že máme nějaké tajemství. Nevidíte, že jí není dobře?“

Trazis se podíval zkoumavě na Tillottamu.

„Zdá se, že bude nejlépe, když tě odvezu domů,“ řekl zamračeně.

„O nás nemějte starost,“ řekla Sandra, „ještě se chvíli budeme dívat a projdeme se po Mořském korzu k nádraží a tam si vezmeme taxíka. Tady se budou diváci stejně dlouho rozjíždět. Jsem vám velice vděčná za vzácnou podívanou.“

„Tak nezapomeňte, zítra. Určitě!“

Trazis se naklonil k Sandřině ruce a Lea zakroužila prstem nad jeho mírně plešatějícím temenem.

Sandra jí nenápadně pohrozila.

Italky se nemohly dočkat, až se producent a Tillottama protlačí k východu.

„A teď honem domů! Uložila jsem mu, aby Indy zavedl dál po pláži, k palmám, ale když si vzpomenu na Césarovu angličtinu…”

A vskutku, jazyk malíře zradil. Jakmile udýchaný a zpocený oba přátele dohnal, zapomněl v rozčilení všechna potřebná slova a dovedl pouze mumlat: „Wait, wait, sir, sir…,“ ukazuje na skupinu palem v dálce. Ramamurtí pokrčil rameny, chtěl jít dál, ale vtom Césara napadlo:

„Tillottama, Tillottama, wait!“

Ramamurtí sebou trhl, zbledl a spustil na Césara příval anglických slov. Malíř rozuměl jen každému desátému a znovu ukázal na palmy. Teď tam oba Indové bez odporu zamířili. Sandra koktajícího malíře vysvobodila a vysvětlila, kdo jsou.

„Bohové a milostivá karma mi vás poslali, drazí přátelé!“ uklonil se Ramamurtí hluboce Italům.

„Hloupost! Ale myslím si, že vám budeme moci ještě pomoct. Na zítřek jsme všichni pozváni k Trazisovi, proč byste i vy nemohl využít tohoto večírku a nedostat se do Trazisovy vily?“ řekl Césare.,My budeme pana producenta bavit, dokud Tillottamu neunesete.“ Sandra překládala a souhlasně přikyvovala.

„Italský přítel má úplnou pravdu,“ podotkl klidně Ana-rendra. „Musí se na zítřek všechno připravit a dohodnout se s Arvindem. Učitel sám nám nařídil, abychom mu dali vědět, aby byl nablízku…“

„Sám Šarangupta?“ divil se Dajárám.

„Bude krýt náš ústup, bude-li to třeba.“

„Dobrá, potom tedy přijdete k nám do hotelu zítra během dne. Ale bez Dajáráma. Američan by nás mohl náhodou také navštívit a všechno by se mohlo zkazit,“ řekla Sandra. „O všem se domluvíme.“

Indové se rozloučili a Italové šli pomalu za rozcházejícím se davem a uvažovali o novém dobrodružství, do kterého je vtáhla jejich dobrá vůle.

Sandra, Césare a Lea propustili taxík na zatáčce cesty, u které stála Trazisova vila, a začali se rozhlížet. Řídké svítilny byly hodně zastíněné stromy, a oni hned nepostřehli, že Dajárám na ně kývá. Čtyři Indové byli schováni pod visícími větvemi velikého platanu. Italové byli představeni Saranguptovi a hubenému automechaniku Arvindovi, který se netečně opíral o automobil. Lesknoucí se chladič auta trčel z hlubokého stínu. Čtyři světlomety, po dvou na každé straně, byly zapuštěny do masivní postříbřené mřížky, obrysová světla byla umístěna až u země, pod nárazníkem, ukrytým ve zvláštním chladiči, sahajícím pod spodek auta. Vysoká svislá žebra nad blatníky, hřeben uprostřed plochého krytu motoru a nad mřížkou veliká kovová písmena Olds-mobile. „Marie Panno, kde se tu vzalo takové auto?“ zašeptala Lea. Arvind jí vysvětlil, že kdysi pomohl jednomu bohatému darmošlapovi z veliké nesnáze. Teď mu ten boháč dal své nové auto, které dostal před dvěma měsíci z Ameriky.

„Vzal jsem si dovolenou na pět dní,“ pokračoval, „zavezu vás až do Madrásu a vrátím se přes Haidarábád.“

„Náš plán je tento,“ řekl Anarendra, který byl velitelem celé „operace“. „Arvind bude u auta, já a Dajárám vnikneme do vily, učitel se bude pro všechny případy procházet u hlavního vchodu. Sandra a Césare budou bavit hostitele a vy, Leo, kdyby došlo ke rvačce, odvedete Tillottamu k autu!“

„Pojedou tedy Arvind, Anarendra, Tillottama, Dajárám a já, pět lidí?“

„Právě tolik, kolik je v autě míst,“ řekl automechanik.

„Všichni nemůžeme odjet, to by bylo podezřelé,“ doplnila plán Sandra. „Já s Césarem zůstanu, vyslovíme hostiteli politování a přiletíme za vámi letadlem. To, že zmizela Lea, vysvětlíme tím, že jí nebylo dobře a odjela domů…”

Okna Trazisovy vily zářila do noci. Hostitel v černém obleku radostně vítal hosty na schodišti vedoucím do haly.

Dva statní sluhové oblečení do bílých fraků stáli u dveří na schodech do zahrady.

„Vy jste opět přišli pěšky? Neslyšel jsem váš automobil,“ ptal se Trazis, skláněje se k Sandřině ruce.

„Zmýlili jsme se v ulici a zjistili jsme to, až když jsme taxík propustili. Ale to nic není, pětiminutová procházka.“

„V těchto střevících? Trazis se podíval na Sandřiny tří-palcové „jehly“.

„My v Itálii jsme zvyklí na procházky. Večer, u moře. Tady vedro rozmazluje a zmalátňuje, ale starý zvyk nám dosud zůstal!“

Vila, kterou si výrobce najal, byla rozsáhlá, s několika salóny v přízemí a s verandou vedoucí do hluboké zahrady.

Italové byli překvapeni, že tu bylo málo hostů. Pouze dvě ženy v evropských šatech, které uvítaly Italky zvědavými pohledy, a šest mužů, všichni zřejmě zámožní a sebevědomí.

Sandra hledala očima Tillottamu, a když ji nenašla, ptala se hostitele, proč zde není. Trazis se zamračil a řekl, že je od včerejška nemocná a dnes mezi hosty nepřijde. Sandra si přála Tillottamu vidět. Trazis dal sluhovi jakýsi rozkaz a vedl Sandru postranním salónem na verandu, kterou se šlo do zahrady. Tillottama přišla v černém sárí. Sandra ji viděla poprvé v tomto oblečení a znovu se divila její vznešené kráse.

„Opustím vás na chvilku, ale nezdržujte se, prosím vás. Hned půjdeme ke stolu…”

Sandra spěchala, aby Tillottamě řekla všechno, co se dověděla od Ramamurtího. Tillottama se jí proměnila před očima. Zvedla vysoko hlavu, nedočkavý a nebojácný úsměv odkryl její zuby pod krátkým horním rtem. Bylo slyšet Tra-zisovy kroky.

„Řeknu jim, aby byli u verandy asi za hodinu,“ zašeptala rychle Sandra, „sem přijde Lea. Sbohem, na shledanou v Madrásu!“

Tillottama objala Italku tak silně, že sotva popadla dech, políbila ji docela jako Evropanka a zmizela za staženým závěsem.

Sandra si rychle zapálila, naklonila se přes zábradlí a snažila se uvidět, není-li někdo v zahradě.

Na verandu přišel hostitel.

„Jak to, že jste zde sama?“ A vzal ji pod paždím.

Sandra se přívětivě usmála.

Když byla večeře v nejlepším, malíř chtěl načrtnout podobiznu své sousedky, ženy s úzkou zlou tváří a s dlouhou hadí šíjí, a zjistil, že svou zlatou tužku zapomněl v salóně, omluvil se a odešel. Lihové nápoje roznítily život dosud mdlé společnosti, rozhovory byly čím dál tím hlučnější. Trazis pil mnoho, horlivě častoval Sandru. Hra s producentem, který jí prokazoval pořád naléhavěji pozornost, a očekávání připravovaného závěru napínaly její nervy, od pití se jí točila hlava a lákalo ji to něco provést. Pouze obava, že by mohla plán pokazit, jí v tom bránila. Césare se vrátil a sotva znatelně mrkl. Lea vyšla ven.

„Nezatančíme si?“ zeptala se hlasitě Sandra a Trazis galantně vyskočil.

„Koktají a úsměv, polibek a — a co?“ začala zpívat Sandra americký šlágr. „Co po něm dál?“ Sandra udělala několik tanečních kroků v taktu písně a povzbudivě pohlédla na Američana.

Hosté zatleskali. Trazis zrudl ještě víc a přistoupil k Sandře:

„Prosím vás, pojďte se mnou na chvilku do salónu. Chci vám něco ukázat!“

To se vůbec nehodilo do jejich plánů a Sandra koutkem oka zachytila znepokojený Césarův pohled. Ale Trazis se už zmocnil její ruky a neústupně táhl Sandru do vedlejšího salónu. Sandra pokrčila rameny a poslechla. Trazis zavřel za sebou pevně dveře a zavedl ji k vyřezávané skříňce, která stála před zrcadlem na roztodivných, také vyřezávaných nožkách.

„Na znamení přátelství. A záleží na vás, jestli jenom přátelství,“ řekl a vyndal ze zásuvky krabičku potaženou zlatě žlutým hedvábím.

Uvnitř byla zlatem ozdobená křišťálová lahvička ve tvaru veliké jahody.

„Voňavka Jahoda!“ dovtípila se Sandra, „nejdražší, kterou znám.“ A nahlas řekla: „Velmi vám děkuji, jste příliš laskav, ale já prostě nesnáším vůni jahod ani v této vzácné podobě.

Trazis ji vzal za ruku a začal ji přemlouvat, když se náhle zarazil a zpozorněl. Než ho mohla Sandra zadržet, byl u dveří na verandu a otevřel je dokořán. Tillottama a Lea stály u zábradlí.

„Proč jsi tady? Nařídil jsem ti, abys byla nahoře! Špehuješ mě snad?“ Chytil Tillottamu za ruku a strhl ji k sobě.

Lea, která nerozuměla ani slovo (Trazis mluvil urdsky), jí přiskočila na pomoc, ale poradce ji drsně odrazil:

„Do toho se, prosím, nepleťte! Tillottamo, jdi hned nahoru!“

„Umyjte si svoje špinavé ruce, vy darebáku!“ řekla Lea, které vypověděly nervy.

Trazis vzal Tillottamu okolo pasu a táhl ji k druhým dveřím. Tillottama mu vlepila políček a ohromený Trazis strnul. Vytrhla se mu a skočila k zábradlí, ale znovu ji chytil. Tillottama ho odstrčila. Rozzuřený Trazis s ní smýkl na zem. V tu chvíli přiskočil k zábradlí verandy Dajárám. Nerozmýšlel se ani vteřinu a Trazise vztekle kopl. Producent zavyl a odletěl do kouta terasy a svalil se na cementovou podlahu. Ramamurtí zvedl Tillottamu a udělal s ní krok k zábradlí. Ale Trazis už se vzpamatoval a začal vytahovat ze zadní kapsy pistoli.

„To je konec!“ projelo ztuhlé Lee hlavou.

Dajárám vytrhl dar inženýra Sešagiriria, a rychleji, než mohl podnapilý a otřesený producent zbraň vytáhnout, namířil ústí na jeho nenáviděnou tvář a stiskl spoušť. Do Trazisova obličeje vytryskl proud štiplavé tekutiny. Američan lapal po dechu, upustil pistoli, zakryl si tvář rukama a se sténáním se znovu svalil na zem. Na verandu přiběhli Ahmed a ještě jeden sluha. Dajárám je chladnokrevně srazil vedle jejich pána. Rozprášená tekutina přinutila Leu a Tillottamu ke kýchání. Přeskočily zábradlí a byly uchopeny Anaren-drou, který přišel v pravý čas. Všichni čtyři se rozběhli po zahradní cestičce.

Zahrada byla jistě hlídána, protože na hlasité zahvízdnutí, které zaznělo z křoví, se sběhlo pět nebo šest silných mužů se sveřepými obličeji pákistánských horalů. Dohnali uprchlíky u zahradních vrat.

„Dajáráme, utíkej!“ zvolal Anarendra. „Já tě dohoním.“ A vyznavač hátha-jógy uhnul neuvěřitelně rychle ráně boxerem, popadl nepřítele, zdvihl ho jako pytel a srazil jím druhého útočníka. Potom se rychle svalil na zem a tak se zachránil před bodnutím nožem do zad, vleže vyrazil kopnutím nůž, vyskočil a uslyšel klidný učitelův hlas:

„Utíkej a nezastavuj se!“

S navyklou poslušností vyběhl za vrata. Sarangupta povalil kopnutím muže, který se chtěl pustit za Anarendrou, a připravil se na uvítání útoku ostatních. Mlčenlivý jako balvan stál před útočníky a jeho nehybný klid jim nahnal strach. Nejodvážnější z nich uskočil stranou, vytáhl dýku a začal ho obcházet zezadu. Všechno, co následovalo, se odehrálo v okamžiku, a později muži, vyslýchaní Trazisem, ani nedovedli vysvětllit, co se vlastně stalo. Sarangupta uskočil stranou, bleskově uchopil ruku muže s dýkou, zkroutil mu ji, uchopil naříkajícího chlapíka za nohy a mrštil jím mezi ostatní. Klidně si prohlédl hromadu sténajících těl a šel k vratům. Na chvilku se zastavil u Trazisova auta, které stálo u hlavního vchodu. Otevřel jeho dvířka a chopil se volantu. Úžasné svaly zad se napjaly, ozvalo se skřípavé naříkání kovu. Jogín hodil utržený volant do křoví, vyšel za vrata a zmizel ve tmě. Jediným svědkem jeho činu byl Césare, který vyběhl k hlavnímu vchodu ve strachu o Leu a o své indické přátelé. Zahlédl matné světlo světlometů, které se mihlo na svahu Malabarského vrchu. Oddechl si, zapálil si a šel vyhledat Sandru. Našel ji ve středu nic netušících hostů, kterým vypravovala historky ze života italských filmových hvězd.

„Nabídněte mi cigaretu, Césare!“ Sandra se na něho tázavě podívala.

Césare, podávaje jí pouzdro na cigarety, zvedl palec. Sandře zablýsklo v očích radostí.

Do jídelny vrazil Trazis s pistolí v ruce, s opuchlou a umazanou tváří. Za ním běželi s puškami v rukou Ahmed, řidič a sveřepý horal, který dělal zahradníka. Hosté leknutím vyskočili, převrhovali židle a sklenice s nápoji.

„V domě jsou zloději!“ zařval Američan. „Honem, pojďte honem! Nemohou být daleko. Odpusťte, dámy a pánové. Do domu vtrhli banditi! Utekli, ale já…“ Konec této věty hosté už neslyšeli a za okamžik se z ulice ozvalo vzteklé zaklení. Trazis zjistil, že jeho auto je bez volantu. Bylo slyšet hlasy mužů, kterým Trazis spílal a hrubě odpovídal na jejich pokusy o obhajobu.

„Mám dojem, Césare,“ řekla klidně Sandra anglicky,,že bychom měli jít domů. Hostitel už asi nebude mít tu pravou náladu.

Hosté začali volat telefonem své automobily a taxíky.

Trazis se vrátil. Celý zrudlý šel k telefonu.

„Řekněte nám konečně, co se vlastně stalo?“ zeptala se ho Sandra. „Vyběhl jste ode mě ze salónu jako šílený a zmizel jste. Přepadl vás někdo?“

Trazis se ohlédl po jídelně a vztekle se ušklíbl:

„Vy nic nevíte? Ale jděte! A kde je vaše přítelkyně?“

„Pokud jde o Leu,“ řekl Césare odměřeně, „přiběhla sem se slzami v očích a řekla mi, že jste ji urazil. Nepodařilo se mi ji zadržet, utekla mi a vzala si taxík, který jel okolo. Doufám, že se omluvíte.“ Trazis zvedl obočí, mávl rukou a sahal po telefonu. Césare dal na sluchátko ruku:

„Pane, vy jste urazil moji ženu! Žádám vás znovu, abyste se omluvil.“

„Jste opilý, pane Pirelli! Nechtě mě!“

„Já? Vy jste opilý, pane Trazisi! To přestává všechno! Pozvete nás k sobě, opijete se, útočíte na mou ženu a nakonec vrazíte mezi hosty s nabitým revolverem v ruce! To už přestává všechno!“

Trazis se dusil vztekem. Kdyby se tak mohl do toho Taliána trefit. Musel však couvnout.

Nuceně se usmál:

„Omlouvám se vaší ženě i vám. Byla blízko ve chvíli… hm … rodinného výstupu, nevěděla vůbec, oč jde, a pletla se do toho. Musel jsem ji odstrčit, a toho lituji. Ale teď, promiňte, musím rychle zavolat policii.“

Hosté se začali rozcházet.

„Zřejmě to všechno dopadlo výborně,“ řekl malíř Sandře, když jeli v autě do hotelu.

Sandra se zeptala:

„Teď do Madrásu?“

„Ano, podle plánu. Letenky jsou objednány. Já pro ně zajdu a vy připravíte věci v hotelu. Letadlo letí ve dvě hodiny v noci, a musíme se vytratit dřív, než se náš milý hostitel začne znovu domáhat vaší přízně. Všechno jde znamenitě, milá Sandro!“

Césarova jistota by byla mnohem menší, kdyby zaslechl rozhovor dvou mužů u pokladny letenek.

„Měl jsi pravdu,“ pravil ten s černými brýlemi, „to je on, ten zatracený Talián, který utekl v Kapském Městě. Shrábneme tisíc dolarů.“

„To bych rád věděl, proč se s ním jeho pán tak pára. Od-krouhnout ho a hotovo! Nač s ním takové ciráty!“

„To není naše věc. To zatím nejde. My se na to můžeme vyfláknout, platí nám, tak co…”

Anarendra dohnal Tillottamu, Leu a Dajáráma až u pla-tanu, kde stál automobil. Arvind čekal s otevřenými dvířky a přešlapoval netrpělivostí. Obrovské auto se rozjelo naprosto tiše.

Byla tu opravdu jen čtyři místa i s místem pro řidiče, protože zadní sedadlo bylo odděláno. Obě ženy se posadily na jedno sedadlo a pevně se přitiskly k sobě na safiánu, měkkém jako rukavice z jemné kůže, prošívaném do úzkých příčných válečků.

Auto projelo tovární čtvrtí Parel a Dadar, vjelo prudce na hlavní silnici a zpomalilo na Šajónské hrázi, kde nepřetržitý proud aut a povozů jel oběma směry. Konečně se auto dostalo na volnou silnici, a v tu chvíli čtvereček rychloměru, svítící slabým zeleným světlem, začal stoupat po dlouhé lince. Vzduch tlumeně hučel, klouzaje po střeše. Lea ještě včas zahlédla ukazatele odbočky do Lónávly.

Vůz letěl jednotvárnou tmou po široké silnici, snadno předháněl a nechával za sebou dopravní prostředky, které jely stejným směrem.

Ručičky na černém čtvercovém číselníku s jemnými soustřednými světélkujícími čárami uprostřed předního štítku ukazovaly jednu hodinu v noci, když se po dlouhém stoupání před nimi objevila světla Púny. Od jihu se přiblížily Stolové hory. Teď vjeli do kraje, který neznali. Auto míjelo smutné rovné ulice bývalého anglického vojenského městečka. Ještě jeden přejezd, a zase je noc, prorážená světlem světlometů na prázdné silnici.

Těžká obluda oldsmobilu seděla na zemi a vtiskovala se do silnice. Čtvereček rychloměru se pomalu posunoval doprava. Vlevo nahoře se na jeho ciferníku rozsvítilo červené světlo.

Ozval se hluboký monotónní zvuk.

„Co je to?“ naklonila se Lea k Anarendrovi, neodvažujíc se vyrušovat Arvinda.

„Výstraha! Největší rychlost stodvacet mil! Dvě stě kilometrů!“ houkl Arvind.

Měkká těžká chvoj šlehla ty, kdo seděli v autu na předním sedadle.

Daleko vpředu, kam až dosahovala záře světlometů, se jako šedý přízrak mihl vůz s párem volů. Arvind zpomalil, ale přesto projel okolo vozu tak prudce a s tak hrozným sviš- těním pneumatik, že si všichni až nyní uvědomili, jak uhánějí.

„Prosím, přitáhněte si lip řemeny!“ zvolal řidič.

Všichni si poslušně připjali široké pásy jako v letadle.

Vzrušení začínalo slábnout, dostavovala se ospalá únava.

Obloha nalevo na východě se jasnila. Na širokém okraji silnice Arvind auto pod kopcem zastavil. Bylo zvláštní ticho. Všem znělo v uších a pohybovali se nejistě, jako po nervovém otřesu. Odepjali řemeny a vystoupili z auta. Arvind stiskl knoflík. Kryt motoru vyskočil vzhůru. Prohlédl motor, otevřel prostor pro zavazadla a vytáhl plechovky s pohonnou směsí, kterou Dajárám a Anarendra nalili do prázdné nádrže.

„Museli jsme si vzít pořádnou zásobu. Žere jenom nejlepší směs speciál, a do Béngalúru takovou neseženeme,“ vysvětloval Lee, která k němu přišla.

„Je to ještě daleko?“

„Do Béngalúru? Asi tři sta padesát mil, kolem pěti set padesáti kilometrů.“

„A odtamtud?“

„Asi čtyři sta kilometrů do Madrásu.“

„Víc ne?“

„Ne! Vám se to zdá málo?“

„Ne. Ale ted už nás nedohoní. Proč tedy takový děsný závod se smrtí?“ Lea se něžně dotkla řidičovy bledé tváře, „vy se přivedete do hrobu a nás taky.“

„Dám si pozor. Tak, hotovo! Sedněte si! Hned pojedeme! S jídlem budeme muset počkat. Nezastavíme se ani v Dhár-váru, ani v Hubli, obědvat budeme v Béngalúru…” Anarendra to anglicky opakoval Lee.

„Neměla bych vystřídat Arvinda, aby si odpočinul?“ zeptala se.

Anarendra to považoval za žert, ale Tillottama mu řekla o jejím řidičském umění.

„Teď vystřídám Arvinda já,“ řekl Anarendra, „a potom poprosíme taky vás.“

Závod trval už šestnáct hodin. Řídila Lea, která si brzy zvykla na vůz. Arvind a Anarendra dřímali, za jejich zády spala Tillottama, s hlavou na sochařově rameni. V Koláru Lea zabloudila a taktak se protlačila úzkými postranními uličkami. Uběhlo ještě půldruhé hodiny, a Lea projela okolo Čittúru a zahlédla pouze příkré taškové střechy domů. Silnice klesala do širokého údolí nějaké řeky a ostře zahýbala vpravo. Daleko na jihu se objevila železnice, která opustila silnici za Béngalúrem. Arvind se narovnal, rozhlédl se, zapálil si a poprosil Leu, aby zastavila.

„Rozcvička! Poslední! Za dvě hodiny jsme v Madrásu!“

Když si odpočinuli, Lea byla vyznamenána čestným místem vedle řidiče. Arvind teď jel mnohem pomaleji.

Do města vjeli po široké Punamské třídě, dvakrát přejeli železniční trať a rameno řeky, ostře zabočili od Pevnosti svatého Jiří na krásnou třídu Maunt, kde byl hotel, který byl dříve místem dostaveníček. Auto ještě ani nepřijelo k širokému schodišti hlavního vchodu, a už z portiku vyběhli Sandra a Césare.

Sandra přítelkyni něžně objala:

„Pokoje jsou objednány pro všechny. Tillottamu si vezmu k sobě. Nebuďte překvapeni, až uvidíte ve svých pokojích zbrusu nové kufry, v každém je jenom několik knih. Koupila jsem je s Césarem, Dajárám a Tillottama by nebyli váženými cestujícími, kdyby neměli zavazadla. Anarendra a Arvind jsou se svým úžasným automobilem velmožové, jejich kufry,zůstanou v autě.“

Arvind vysadil své cestující a slíbil jim, že se vrátí, jakmile v garáži auto umyjí, prohlédnou, namažou. Náhle všechny udivila Tillottama. Uklonila se hluboce Arvindovi a autu, koncem své šály utřela s krytu motoru vysoký prach, přitiskla rty na jeho lesknoucí se povrch a řekla něco, co zaznělo jako libozvučný mluvený zpěv.

„Říká,“ překládal vážný Dajárám, „že si z dětství pamatuje pohádku o modrém voze. O voze, který unášel lidi daleko od strachu a od utrpení do jasného, širého světa. Pohádka se vyplnila, vůz je tady, a je to náhoda, že je modrý?“