Ostří břitvy

Kapitola 2 TORPÉDOVKA BEZÚHONNÁ

Girin šel podél ohrady učiliště Simě naproti.

„Vy nepůjdete k Andrejevovům?“ zeptal se jí. „Bude slavnostní loučení před dalekou cestou se Selezněvovými.“

„Ještě jsem u nich nikdy nebyla.“

„Jak to? Vždyť se s Ritou přátelíte jistě už dlouho?“

„Čtyři roky. Ona je hodná, a já vím, že její rodiče jsou pozoruhodní lidé. A přece … Jak vám to mám vysvětlit?“

„Jen mi to vysvětlete.“ Girin se podíval na hodinky a Sima zneklidněla.

„Jistě máte málo času.“

„Kdepak! Dnes mám celý den volný. Oba moji pomocníci si vyžádali po namáhavých pokusech volno. Co kdybychom zašli ke mně? Už dávno vám chci ukázat vaši podobiznu —.Baletku od Serebrjakovové.“

Girinův byt byl pravý opak bytu Simina. Nový dům s malými byty, vysoký, čistý a světlý. Vystoupili do sedmého po- schodí. Girín se přívětivě pozdravil se sousedkou z vedlejšího bytu, pěkně upravenou ženou v bílé blůzce, harmonující s jejími stříbrnými vlasy, a uvedl Simu do čtvercového poloprázdného pokoje.

Teď bylo na Simě, aby se podívala, jak bydlí Girin.

Skoro totéž zařízení, jako má ona, jenže novější. Psací stůl s hromadami rukopisů. Knih méně, než očekávala, když si představovala Girinův pokoj bůhvíproč samý koberec a plný knižních regálů.

Nad stolem a nad pohovkou přitahovaly její pozornost velké reprodukce obrazů. Obrovský africký slon kráčel důstojně džunglí, třepetaje tenkým ocáskem. Druhý slon, ještě větší, běžel přímo na diváka s roztaženýma nestvůrnýma ušima a se zvednutými hroznými kly. Zvíře se zachraňovalo před požárem. Černý buvol sám a zamračený stál v pošlapaném rákosu, cosi očichával. Dvojice lvů otvírala své tlamy, zřejmě otřásajíc svým řevem horským údolím. Zvířata mimovol-ně připoutávala pohled a Sima si hned nevšimla reprodukce portrétu pěkně urostlé a smutné dívky.

„Který malíř maloval ta zvířata?“ zeptala se Sima, sedajíc si do nepohodlného soudobého křesla.

„Wilhelm Kunert. Zná ho málokdo, tak prchavá je sláva malířů přírody. Byl to slavný africký cestovatel, lovec a malíř, první, kdo namaloval velkolepé obrazy afrických zvířat, které se dostaly do všech učebnic, a zvlášť do Brehmova života zvířat.“

„Teď si vzpomínám!“

„Zázraky fotografie a filmování s teleobjektivy umožnily získat podobizny zvířat, o jakých se Kunertovi ani nesnilo. A uběhlo pouze padesát let, poslední obrazy maloval Kunert na začátku našeho století, než se zastřelil.“

„On spáchal sebevraždu?“

„Když viděl, že už nemůže jezdit do Afriky a milovat mladou ženu, střelil se do hlavy z těžké lovecké pušky. To bylo spolehlivé!“

„To si dovedu představit, kolik mu bylo let?“

„Sedmdesát. Byl už dost starý, aby byl unavený těžkým a namáhavým životem, který vedl. Ale už dost o Kunertovi, tady je vaše podobizna.“ Sima si prohlížela reprodukci obrazu od Serebrjakovové, a minutu od minuty se jí líbila pořád víc. Dívka seděla v klidné pozici, vypadala trochu unaveně.

,Nemyslím, že bychom si byly příliš podobné,“ namítla Sima.

,Jste si podobné vnitřně.“

„Jestli mě vidíte takovou, potom vám děkuju, chtěla bych být opravdu jako ona…“

Sima se zamyslila. Girin neřekl nic a ona pokračovala:

„Jak různě mě vidí lidé. Moje kamarádky myslí, že jsem podobná jak kapka kapce dřevěné soše Koněnkovovy dívky, která stojí v Treťjakovského galerii, s rukama založenýma v týl, že mám přesně tutéž postavu, jenom v pase že jsem tencí.“

„Jste si opravdu velice podobné!“

,A jiní mě srovnávají s dívkou na břehu rybníka na obraze Borisova-Musatova, snad jste u mne viděl reprodukci tohoto obrazu, dárek mého dřívějšího muže.

Girin si velmi dobře pamatoval na skvělý akvarel, na kterém malířovo mistrovství harmonicky spojilo bujný růst stromů, které se zvedaly jako stěna za zrcadlem čisté vody, a ženu v trávě na břehu.

Girin chvíli váhal a pak Simu překvapil:

„Ukážu vám ještě jednu podobiznu.“

„Kolik jich proboha máte?“

„Celkem dvě. Jednu jste už viděla.“

Girin vytáhl desky ze silné lepenky. V nich byla reprodukce obrazu namalovaného jasnými, čistými barvami. Zobrazovala tanečnici stojící na špičce levé nohy, s vysoko zdviženou skrčenou pravou nohou. Nahé ruce přidržovaly dlouhý terakotový šál. Tvář, úplně kulatá s dlouhýma očima, se nakláněla k pravému ramení. Tanečnice měla tmavofialové jezdecké kalhoty, širokou polosukničku, světle modrou z věnčí a žlutou zevnitř, tuhý zelený živůtek a průhledná křidýlka na zádech.

„To je krásné,“ byla u vytržení Sima, „ale co já s tím mám co dělat?“

„Podívejte se pozorněji. To je Nataša Truchanovová, namalovaná Bakstem v úloze Peri,“ odpověděl Girin na Siminu otázku. „Byla to následovnice Isadory Duncanové, ruská baletka, proslavila se v Paříži v desátých letech našeho století.“

,No co, snad tu vzdálená podobnost je,“ přiznala Sima.,A kde dostanete takové obrázky?“

„Přišel jsem na ně náhodou. A když jsem potkal vás, hned jsem si vzpomněl na Truchanovovou a na Peri. Ale dosud jsem neměl kdy, abych je dal zarámovat a pověsil na zeď.“

„A kdo je ta malířka,“ Sima se otočila k podobizně baleť ky, „jakže se jmenuje?“

„Zinaida Serebrjakovová. Možná že ještě viděla její obraz v Treťjakovské galerii. Vzpomeňte si, dívka v bílé blůze před zrcadlem…”

„A okolo světle modré a stříbrné flakónky. Nádherné dílo, už jsem ho dávno neviděla.“

„Že by ho odklidili? Tak už i tenhle portrét leží v depozitáři Ruského muzea v Leningradě?“

„Vy znáte ostatní práce Serebrjakovové? Kde jsou?“

„Znám. A nejraději mám její podobiznu Lanserovy ženy, ženy s černými copy, namalovanou s obrovskou působivostí. Je to ona sama — vlastní podobizna.“ Girin položil před Simu starou pohlednici.

„Hodně upřímné na vlastní podobiznu,“ usmála se Sima, dívajíc se na koupající se ženu v rákosí. „Teď vidím, že je na obraze v Treťjakovově galerii také ona sama. Velice zajímavá tvář, trochu liščí. A co je se Serebrjakovovou teď?“

„Je ve Francii se spoustou svých obrazů, které tam nemají žádný ohlas. Chtěla se vrátit do vlasti, ale je už stará. Je jí něco přes osmdesát let, a nejsem si ani jist, jestli vůbec ještě žije.“

Girin vstal a prohlásil, že udělá Simě čaj, uvidíme, čí je lepší.

Vůně jasmínu zavanula v pokoji, jakmile Girin přinesl čajník z červené kameniny. Na udivenou hostovu otázku vysvětlil, že je to květinový čínský čaj, který mu dovezl jeden pacient. Sima si vzala svůj šálek a dívala se s nedůvěrou na slabě zabarvený nažloutle zelený odvar. Byl však překvapivě chutný — bez cukru zároveň zaháněl žízeň a povzbuzoval lépe než káva.

„Trochu připomíná středoasijský zelený čaj, ale je chut- nější,“ řekla Sima. „Přiznávám se, že jste mne překonal. Nikdy jsem podobný čaj nezkoušela a ani neviděla v obchodech.“

,U nás se bohužel neprodává. Mohu vám darovat tuto plechovku? Neodmítejte ji, prosím vás, vidím, že vám čaj zachutnal.“

Sima poděkovala a opatrně vzala pestrou krabičku.

„Neznám vás dlouho, a přece mi připadá, že vás znám léta. A přitom o vás dohromady nic nevím. Nikdy jste nemluvila o svém dětství. Bylo šťastné?“

Sima se mu zadívala jakoby pátravě do očí. Dlouho mlčela, pak si povzdechla a začala tiše vyprávět.

„Zůstala jsem sama, když mi byly čtyři roky, vzala si mě k sobě sousedka, učitelka cizích řečí. Stala se mou nevlastní matkou.“

„Vůbec si nevzpomínáte na své rodiče?“

„Na otce ne. Ale na maminku, to je divné, se sice skoro nepamatuju, jak vypadala, a přece zůstal po ní pocit toho teplého mateřského, něžného, co zřejmě vsává celá bytost dítěte. Otec byl strojní inženýr a maminka znala dokonale několik jazyků a vyučovala jim, právě tak jako teta Lízá. Babička, maminčina maminka, žena poručíka, který zahynul na torpédaborci v rusko-japonské válce, mnoho cestovala. Maminka ní byla jako děvče v Anglii, ve Francii, v Itálii a v Řecku. Už si ani nevzpomínám, kde ještě. Říká se, že měla vzácné nadání k řečem. Kromě toho byla básnířka a redigovala knihy; vidíte, o mamince vím dost, protože teta Lízá se s ní znala. Ale tatínek, o tom nevím vůbec nic.“

„A vy jste přesvědčená, že už nežijí?“

„Oznámili mi to. Zemřeli jako,nepřátelé lidu. Byli pak rehabilitováni. Pozdě.“

„Povězte, a to bylo příčinou toho, že jste nikdy nebyla u Rity?“

„Uhodl jste. Měla jsem dojem, že se lidé ke mně chovají bud útrpně, nebo podezřívavě. Nestala jsem se samotářkou, ale taky moc společnost nevyhledávám.“

Girin vzal opatrně a něžně Siminu ruku a zvedl ji ke svým rtům. Sima ji neodtáhla. Dívala se doktorovi přímo do očí a řekla: „Vy ovšem chcete vědět, co bylo dál. Ale ano, chcete,“ pokračovala v odpověd na Girinův odmítavý posuněk, „čím dříve vám to řeknu, tím lépe.“ Věta, kterou začala, jí utichla na rtech, ale oči nesklopila.

„Když mi bylo devatenáct, provdala jsem se za studenta našeho ústavu, který se mi zdál zosobněním mužnosti. A zatím … Celkem rok uplynul od smrti tety Lízy, velmi jsem potřebovala životní oporu. Zůstala jsem přece na světě sama. Náš společný život se od začátku nějak nedařil. A když se zjistilo, že můj původ mu může škodit pří jeho cestách do ciziny, Petr se tak polekal, že mi to dokázal klidně říct. Odešla jsem od něho hned, bez rozpaků, a zároveň jsem se zbavila iluzí o mužské ušlechtilosti, cti a rytířskosti.“

„Psychologická statistika,“ poznamenal Girin, „přesně dokazuje, že ve svízelných životních situacích se muži ostře rozdělují do dvou skupin. U jedné sílí vytrvalost a mužnost, u druhé se rozvíjí neodpovědnost, snaha utéci psychologickému zatížení a neklidu tím, že je svrhne na ramena ženy nebo hledá zapomenutí v alkoholu.“

„A mně se zdá, že u nás mužské pohlaví je prostě zhýčkáno velikým počtem vdov a svobodných žen po válce. Nedospělí mládenci, kteří nebyli ve válce, následují v tom ty starší,“ namítla Sima.

„Co je to zhýčkanost, když ne nedostatek vytrvalosti a odmítání odpovědnosti?“ usmál se Girin.

„Máte pravdu, ale ještě jsem neřekla všecko.“ Sima vyprostila svou ruku z teplých Girinových prstů. „Potom jsem měla ještě dvě známosti, které se zdály vážné.“

„No a?“

„Jak vidíte, jsem dávno a nadobro sama! Vysvětlit proč, to je složité a příliš důvěrné. A nyní…“

„Čekáte na oplátku vyprávění moje. Budiž! Já taky maminku ani otce nemám, ale jenom proto, že jsem mnohem starší než vy a jedno z pozdních dětí. Otec i matka jsou z vesnice, ale já jsem se narodil v Leningradě, tam jsem vychodil školu, potom vojenskou lékařskou akademii. Chtěl jsem pracovat vědecky, ale dlouho to nešlo, protože jsem se odvážil zabývat se tím, co odporuje podstatě kultu osobnosti, zkoumáním vědeckých zákonů lidského počínání. Nevzdal jsem se, protože jsem věděl, že jestli fyzikové a matematici uzrávají brzo a nejvíce dokážou v mládí, v biologických vědách roste vědec naopak desetiletí, až okolo pětatřiceti čtyřiceti let nabývá skutečnou znalost a myšlenkovou šířku. Tak jsem tedy pracoval jako lékař.periferní, jak se tehdy říkalo, občas jsem měnil obor. A ke všemu do toho přišla válka. Po válce mě zavolali do Moskvy, aby mě použili jako pěšce v kariéristické partii jakýchsi vědeckých kapacit. Tím pěšcem jsem se nestal, a byl jsem propuštěn, ať si jdu kam chci. Usadil jsem se v ústavu, který měl málo co dělat s druhem výzkumů, který mě zajímal. Ale ke studiu fyziologie zrakových halucinací mi poskytuje laboratoř, složité přístroje, a dovoluje mi, abych se své práci věnoval aspoň ve volném čase. To je jedna z příčin mé pověstné zaneprázdněnosti. Můj životopis, pokud jde o moje povolání, je skončen.“

„Mám jednu otázku. Pochopila jsem vás správně, že jste celou dobu hromadil vědomosti a nerozptyloval se na vedlejší věci především proto, že váš vědní obor nebyl dost respektován?“

„Patrně máte pravdu. Musel jsem být takovým osamělcem ve vědě jako vy v životě.“

„A jak tomu bylo u vás v životě?“

„Obráceně. Vždycky byli lidé, kteří se ke mně chovali dobře, chtěli být mými pomocníky, žáky, dokud se neukázalo, že můj směr nemá naprosto žádné vyhlídky. A při lásce jsem začal, jak vy jste to nazvala, těmi známostmi. Jedna z nich byla velice vážná, a dokonce až tragická a zanechala stopu na všem, co následovalo. Jednou vám to vypovím. Oženil jsem se dost pozdě. Manželství bylo, tak jak u vás, nepodařené, ale druhá strana sotva byla něčím vina. Prostě jsme si byli čím dál cizejší. Naše odlišnost nás zpočátku vábila, ale ne nadlouho. Děti jsme neměli, a bylo by zbytečné udržovat to, co už nemělo žádný smysl.“

„Kdy jste se rozešli?“

„Před osmi lety.“

Sima seděla ve své obvyklé pozici, „na krajíčku“, a mlčky hleděla na Girina.

„Mohu se vás, Simo, na něco zeptat?“,Na co chcete!“

„Jste šťastna, Simo?“

„Nevím. Tohle slovo se vyslovuje tolikrát, že jeho smysl uniká a mění se v prázdný zvuk.“

Girin přikývl a chtěl odpovědět, ale vtom zaklepal někdo na dveře. Sima sebou trhla.

„Ivane Rodionoviči, máte jít k telefonu,“ ozval se ženský hlas, pravděpodobně té šedovlasé dámy, kterou potkali, když přicházeli.

Girin se mrzutě zamračil, vstal a omluvil se.

Vrátil se za několik minut a zastihl Simu, jak si prohlíží baletčiny podobizny. Sima se k němu obrátila:

„Už musím jít!“

„Já pojedu k nemocnému až za dvě hodiny.“

„Přišla jsem k vám ve tři — a ted je půl sedmé. Teta Lízá říkala, že inteligentní host se nemá zdržet déle než tři hodiny. Ale když dovolíte, ráda přijdu jindy a znovu se podívám na ten portrét, opravdu se mi pořád víc líbí. A Nataša Truchanovová taky.“

„Já vám ji dám, až ji zarámuju. Nebo ne, ať raději visí tady, abyste přišla častěji!“ zvolal Girin.

Sima zatajila dech, když ji veliké Girinovy paže u dveří objaly. Celé její tělo ztuhlo, jako by se v Girinově objetí proměnilo v Koněnkovovu sochu. Jako tmavý stín padly na její hladké líce ohrnuté řasy a její rty se setkaly se rty Gi-rinovými.

„To se nemělo stát!“ zvolala Sima, vysvobozujíc se z jeho objetí. „Viděl jste, že se k vám přibližuju, ale přece jsem ještě nepřišla! Co ted?“

„Nic! Myslete si, že se nic nestalo. Podejte mi jenom ruku, vychované lidi to k ničemu nezavazuje.“ A Girin políbil její dlaň.

„Ruka se dámám líbá tady!“ Sima ukázala na hřbet ruky, pak se rozesmála, rozběhla se předsíní a zabouchla za sebou dveře.

Girin se mračil i usmíval, klesl na pohovku spíše znepokojený než potěšený citem, který ho opanoval silou, která vyvrátila všechny psychologické přehrady, které se lety vybudovaly. Je tedy celá věc pouze v tom, že dříve nepotkal takovou Simu, která by odpovídala jeho vědomým i podvědomým snům. A v tom, že mezi nimi není nic takového, co by mohlo být důvodem k odmítnutí. Stáří? Ještě ani jednou nebylo cítit rozdíl v letech, ani jedna falešná zastírací nota nezazněla při jejich schůzkách.

Úsilím vůle se přinutil, aby se odpoutal od Simy. Volali ho na pomoc, jak se často stávalo, v zoufalství, když pevnou diagnózou už byl podepsán rozsudek nad člověkem, kterého ještě neznal. Telefonoval starší letec, který už musel jít do důchodu; kdysi mu Girin dobře poradil, a od té doby se stal jeho přívržencem. Zapřísahal Girina, aby se podíval na jeho spolubojovníka, u kterého dnes objevili rychle postupující rakovinu. Bylo třeba operace a kamarád k ní nechtěl dát souhlas. Musí-li už zemřít, pak chce odejít celý, nikoli zmrzačený operací. Letec uprosil Girina, aby jel k příteli a přesvědčil ho, aby svolil,jít pod nůž“. Jenže letec za ním přijede okolo osmé hodiny, a on se dosud nepřipravil. Smůla je v tom, že ani Girin nebyl přesvědčen, že je nutné tohoto člověka přemlouvat. Je-li diagnóza správná, a nemá důvodu, aby o tom pochyboval, potom při této formě vývoje zhoubných nádorů se málokdy podaří zjistit všechny rozšířené a nepřesně ohraničené odnože nádoru. Protože nádor roste rychle, lze operaci odložit jen na krátký čas. Ale kdo může tvrdit s naprostou jistotou, že všechno půjde právě tak a že osud nezanechal zadní dvířka pro chirurgovo umění a pro mocné záření kobaltové lampy! Girin vstal a šel do kuchyně, kde si vzal z chladničky láhev podmáslí. Jedl po šesté hodině pouze tehdy, když na něho čekala večerní práce.

Bývalý letec hnal spolehlivě a mlčky svou volhu. Girin si stěží uvědomil, že přijeli někam na Leningradskou třídu.

Nic neuniklo doktorově obvyklé pozornosti. Ani strnulá chůze ženy, která jim otevřela dveře, ani vyděšené oči vysokého a vyzáblého chlapce, který se kmitl na chodbě, ani potlačované rozechvění ve tváři Girinova známého. Vstoupili do světnice s bodrým zvoláním: „Nikolaji, já jsem ti přivezl toho svého čaroděje!

Muž, který ležel na rozloženém gauči, zvedl zvědavě hlavu, a Girinovi bylo hned jasné, že tento muž nepotřebuje útěchu, ale spíš může sám utěšovat jiné. Povolání často formuje lidské tváře.

Světle modré vybledlé oči nemocného si prohlédly Girina klidně, spíše ironicky. Nenuceným posuňkem vyzval příchozí, aby se posadili.

Jak málo celkem znají lidé i své nejbližší přátele, pomyslil si Girin o letci, který ho přivezl. „Proč užívat před takovýmto celým chlapem běžných způsobů strojené bodrosti, dobré snad pro dítě nebo pro nerozumného dopělého?“

Girin si nevzal nabídnutou cigaretu, posadil se a začal k nemocnému mluvit, jako by byl dávným důvěrným přítelem tohoto vynikajícího zkušebního letce. Svěřil se mu se všemi svými úvahami. Mluvil i o možném nezdaru, s důrazem upozornil na možná „zadní dvířka“, která nedovolují operaci tak jednoduše odmítnout. Posměšek, který se objevil v pohledu nemocného, zmizel, a nemocný nespouštěl oči z neznámého doktora. Teprve když Girin zmlkl, hlučně si oddychl a zapálil si další cigaretu:

„Postavil jste mě před těžký úkol, ale já jsem si už nepřál nikoho slyšet. Je to věc taková nejistá, která může dopadnout tak i tak.“ Nemocný se podíval úkosem na Girina. Girin se ani neusmíval, ani netvářil tragicky. Podivný doktor upíral lhostejně oči do protějšího kouta pokoje, kde stálo nevelké piano.

„Umíte hrát?“ zeptal se znenadání nemocný a na Girinovo přitakání pokračoval: „K smrti rád mám hru na klavír, ale není nikoho, kdo by hrál. Sám jsem neměl kdy se naučit, ale po synovi chci, aby se učil, jenže on ne, bojí se toho jak čert kříže!“

„Našel jste mu asi špatného učitele, v tom je to. Hudba, to je jemná věc, k níž se musí člověk připravit postupně, podle svých schopností a zálib, a tomu rodiče a učitelé nerozumí. Proto taky vtloukají škálami žákům nechuť k tomu, co je potěšením života…”

„A co, doktore, když vás poprosím, abyste mi opravdu zahrál, a dokonce něco smutného? Při hudbě se lépe myslí.“

Girin nemohl odepřít a posadil se k pianu. Schubert a Liszt nemocného okouzlili. Zvedl se na lokty. Girinovi se také pěkně myslelo při hudbě, a čím dále tím více chtěl něco pro tohoto muže udělat. Myšlenky se stáčely do pevné pružiny a pak zrychleně probleskovala jedna za druhou. Girin se rozpomněl na své dávné úvahy o možnosti léčit rakovinná onemocnění. Dávno u lidu známé nezhoubné kožní výrůstky, které jsou ve skutečnosti také neorganizovaný růst buněk, někdy velmi bolestivé a mokvavé, se v dávných dobách léčily „zaříkáváním“, to jest — přeložíme-li to do vědecké řeči — sugescí, a ve většině případů zmizely „samy od sebe“.

Odolnost organismu proti onemocnění, silnější u některých lidí a u jiných menší, závisí do značné míry na malé žláze, thymusu. Tato žláza je usměrňuje nejen biochemicky, krví, ale také vyšší nervovou činností, a podléhá tudíž nervovým podnětům.

Girin přestal hrát a v nastalém tichu bylo slyšet hluboký povzdech nemocného:

„Jak se ještě chce žít, každý rok je zajímavější. Člověk se dozví, co se děje na Venuši, potom taky na Marsu, potom přistaneme na Měsíci s člověkem na palubě. Svět je pořád širší a širší, a teď abych odešel. To je k vzteku!“

„Ted vám zahraju něco těžšího,“ obrátil se k němu Girin, začínaje Chopinovu Čtvrtou baladu.

Za přísného rytmu dávno známé melodie se myšlenky správně řadily jedna ke druhé jako cihly budovy.

„Přerušuje-li se neorganizovaný růst buněk,sám od sebe, nebo když se totéž děje sugescí, v obou případech vznikají v organismu jakési neznámé protilátky buněčné hmoty, které brzdí vzrůst buněk, ba více, mohou zničit nádor, který se už utvořil. Přímým potvrzením toho jsou poslední pozorování anglických a amerických kancerologů steroidních hormonů. Narazili na příznaky existence nějaké buněčné látky přerušující růst rakovinných buněk. Zřejmě lehké případy porušení pravidelné koordinace růstu buněk, které se projevují v zevních rozrůstáních nezhoubného rázu, léčí organismus sám, podléhaje pouze při hlubších porušeních. Ale možná, kdybychom dovedli organismu pomoci.. Čím, to zatím nevíme, protože můžeme při pokusech o pomoc častěji pacienta otrávit než mu být užiteční.

Vezměme nedávné pokusy s antikoagulanciemi, látkami, které zabraňují krvi, aby se srážela. Jelikož je náhlé sražení krve smrtelně nebezpečné, je v organismu mohutná obrana. Při vstřiknutí koagulancie, srážitele krve, do krve prudce stoupá obsah antikoagulancií. Tato reakce je téměř okamžitá, působí automaticky, a tím zachraňuje organismus. A ukázalo se, že zvětšení obsahu antikoagulancií lze způsobit sugescí.

Něco podobného by mělo být použito k zničení neorganizovaně rostoucích buněk. Látka, která je rozpouští, nazveme ji, chcete-li, cellolizinem, by měla existovat v organismu. A je-li tomu tak, lze se pokusit jeho působení vyvolat opět skrze mozek, sugescí, právě tak jako skrze fibrolizin…“

Girin se usmál, když si představil tu bouři nedůvěry a obžalob z mastičkářství, která by se na něho právem sesypala za nejmenší pokus veřejně odůvodňovat podobnou metodiku.

„Ať tak či onak, nikdo nic nedává v sázku,“ pokračoval Girin v svém rozjímání, akcentuje vzrůstající tempo balady,,a přesto bude nepatrná vyhlídka na záchranu tohoto muže. Musím předběžně promyslit pořadí sugescí, přinutit nemocného, aby mi uvěřil a pomáhal mi. Musí být několik seancí, jednoaktová hypnóza tady nic nepomůže.“

Girin přestal hrát, potichu spustil desku piana a vstal:

„Prosím všechny, aby odešli a zavřeli dveře. Musím zůstat s plukovníkem sám.“

Bývalý letec, Girinův známý, a žena nemocného, která seděla mlčky stranou a nespouštěla ze svého muže smutné oči, se překvapeně na doktora podívali. Rozkazovačný tón a pohled je přinutily, aby uposlechli. Girin si přisedl znovu k nemocnému a sděloval mu obsah svých úvah a žádal po něm, aby všechno zachoval v tajnosti.

„Co jiného můžete ode mně čekat než souhlas?“ podivil se nemocný. „Zatímco jste hrál, už jsem se definitivně rozhodl.“

„Nesouhlasit?“ zeptal se Girin s pochopením.

„Ano! Buď úplný život, nebo nic! A bašta!“

„Tím lip, aspoň neztrácíme čas. Ale musíte se mnou spolupracovat právě tak. Všecko, nebo nic! Platí?“ „Já vám rozumím! A řekněte mi, doktore, vy to umíte? Naučil jste se to, nebo to máte vrozené?“

„To i ono,“ usmál se přátelsky Girin.

,To mám tedy štěstí!“

„V Moskvě je mnoho takových, jako jsem já. Jistě jsou taky silnější, než jsem já, ale já to chci zkusit sám, vím, co potřebujete.“

„Dobrá, doktore, tedy platí!“

Bývalý letec, plukovníkův přítel, vpadl do laboratoře a chtěl mluvit s Girinem. Sergej, pobouřený rouhavým porušením pořádku, kývl hlavou ke komoře, kde se Girin zavřel s mužem, který se podroboval pokusu. Letec si sedl zarputile na vrzající židli a prohlásil, že se rozhodl čekat na doktora třeba do půlnoci. Věra povolila a spojila ho s Girinem domácím telefonem.

„Ivane Rodionoviči, musíte jet k Deminovi. Telefonovali od něho, abych, vás hned přivezl. Něco se tam stalo!“

Girina se zmocnila úzkost:

„Co se vlastně stalo, to neřekli?“

„Ne. Mluvila jeho žena a řekla, že její muž vás chce ihned vidět.“

„Dobrá! Jděte do vozu, počkejte na mě.“

Girina uvítal v předsíni sám plukovník, objal ho a na několik vteřin se přivinul k jeho rameni:

„Ráno se konalo konzilium. Všichni mi gratulovali, diagnóza byla mylná. Je to zvláštní druh zánětu jakýchsi žláz, nic víc.“ A plukovník se zeširoka usmál a mrkl na Girina: „A teď padnete do mdlob. Já totiž chci stejně být pokusným králíkem!“

„Žádné omdlení se nekoná!“ Girin také mrkl.

„Jak to, vždy jsme byli domluveni?“

„Milý příteli,“ položil mu Girin ruku na rameno, „vy jste měl jako objekt pro mne cenu, dokud jste měl tu rakovinu. Co s vaším hloupým zánětem žláz?“

Plukovník se rozchechtal jako blázen. Potlačoval v sobě dlouho strach ze smrti, pak potlačoval obrovskou radost. A teď se smál nespoutané, se slzami v očích. A Girin s ním.